PRAVIDLO ČÍSLO SEDM:

PRAVIDLO ČÍSLO SEDM:

NEVĚŘ

zavřeným dveřím

„Nechápu, proč ho to tak sere.“

Felix pokrčí rameny. Na lavici má rozložené zelené hrozny. Jednu kuličku vloží do pusy, chvíli ji cumlá a téměř nábožně polkne. Teprve poté odpoví: „Asi žárlí.“

Trochu nervózně se ošiju. „Myslíš?“

Přikývne. „No jasně. Znáš Brada. Jsme to my tři proti světu a ty najednou začneš trávit čas s nějakým jiným.“ Vezme další hrozen, takže čekám skoro minutu na: „Ale v něčem má pravdu.“

Založím ruce na hrudi. „V čem jako?“ vyjedu. Možná zbytečně hrubě, protože Felix přece za nic nemůže. A tak hlasitě vydechnu a omluvně se usměju. „Promiň.“

„V poho. Ale je to cajt. Má tvůj mobil a ty mu kouříš ptáka. Jak myslíš, že to může dopadnout? Možná má Brad jen strach, že to blbě skončí a tebe to zase zlomí.“

Nějakou dobu se houpu na židli. Přemýšlím nad celou mojí situací, která je… dost divná. Přinejmenším. „Asi máš pravdu,“ souhlasím. Nervózně kousnu do nehtu u malíčku a pak nehet odcvrnknu přes třídu k Bradovi, který sedí na druhé straně a dělá, že nevidí. Ale já vím, že vidí a vím, že slyší. „Máš pravdu, jsem idiot, když doufám, že vždycky nemusí všechno v mém životě skončit špatně!“ zahulákám. 

Felix pochopí, že nemluvím na něj, proto koukne na Brada a rozhodí rukama. „To tam budeš takhle sedět jako největší náfuka na světě?“

Brad nakonec vstane a pomalým krokem se došourá k nám. Sedne na moji lavici a plácne mě do temene. „Seš pitomec.“

„A ty idiot.“

„A já šťastnej jako blecha. Ty hrozny jsou perfektní,“ zamumlá Felix. Nejspíš je rád, že teď může klidně jíst a my si naše problémy vyřešíme mezi sebou. A možná se z toho rovnou udělá, protože při dalším soustu zakloní hlavu a zavzdychá.

Chvíli na něj zíráme, než Brad dokáže odtrhnout zrak a říct: „Tak hele, poslední dobou to je samé Kane tohle a Kane tamto. Což by nevadilo, některé jeho policejní historky jsou fakt super, kdyby ale šlo o normálního kluka. Chápeš? Ale co se stane, až mu to uděláš posedmé? Hm? Co když po tobě bude chtít něco víc?“ 

Uhnu pohledem.

„Damiene!“

„Já nevím!“ vyštěknu a vyskočím. A vztek najednou zmizí a nahradí ho frustrace. „Já fakt nevím. Proč to prostě musí být tak složité? Máš pravdu, ve všem. Tak mi řekni, co mám udělat,“ zaprosím, čímž Brada trochu obměkčím.

„Musí mu dokouřit,“ řekne zničehonic Felix zrovna ve chvíli, kdy kolem nás projde spolužačka. Zatváří se znechuceně a sotva dosedne na svoje místo, začne něco šeptat jiné spolužačce.

„To je fakt. Asi jinou možnost fakt nemá,“ přikývne Brad.

„Navíc to není zas takovej hnusák.“

„To je taky fakt.“

Zaškaredím se. „Hej!“ 

„Prostě jen myslím, že neexistuje nic, co bychom mohli dělat, když nevíme, co bude pak,“ pokračuje Felix, jako by mě ani neslyšel. Teď trochu lituju, že jsem mu ty hrozny donesl.

Brad souhlasně přikývne.

Já naštvaně našpulím rty. „Fajn. Tak jsem rád, že jste to tak hezky naplánovali za mě.“

„Ale prosim tě,“ praští mě Brad do ramena. „Oba víme, že z toho kouření zase tak zničenej nejsi. Přiznej, že se ti to líbí!“

Zamračím se. „Nelíbí,“ odseknu okamžitě, ale nedokážu udržet vážnou tvář, protože… Líbí.

„Jasně, že jo. Kdyby ti řekl, ať si u něj odpracuješ dalších deset směn, tak by ses pochcal radostí.“

Než stihnu cokoliv říct, Felix se šíleně rozesměje, dokonce se plácne do stehna a zakloní hlavu. Pak udiveně pohlédne na Brada a řekne: „To jako vážně? To mu říkáš zrovna ty? Kdo se málem posral, když se na něj usmála ta holka v drogérce?“

Brad okamžitě zčervená. „To se nepočítá, protože…“

„… protože měla obrovská prsa a tys tím pádem musel myslet jen šulinem,“ doplním.

Kluci se začnou dohadovat. Brad si dokonce dovolí utrhnout jeden hrozen a trefit jím Felixe do čela, z čehož je další šílená hádka.

Já mezitím vytáhnu mobil a začnu psát zprávu.

Aaaa! Dneska ve tři to nestihnu. Jsem po škole. Věřil bys tomu? Evidentně je problém, když učiteli řekneš, že mluví sračky. Takže klasika v pět?

Odpověď přijde dřív, než se Brad stihne vrátit ze záchodů s omytým hroznem v dlani.

Pičus: To budu v práci, zlobivej kluku.

Grrr, proooč? Nemůžeš si vzít volno?

Pohlédnu na kluky, kteří se zrovna v uličce mezi lavicemi perou. Respektive Brad drží Felixe kolem krku a tahá ho za vlasy. A ten ječí jedno sprosté slovo za druhým.

Kane nejprve pošle usmívajícího smajlíka a poté: Můžu ve čtvrtek v šest.

Otráveně zamručím.

Odepíšu Jasňačka lízačka.

Mrknu znovu na kluky. „Co kdybychom zašli dneska do parku? A pořádně zahulili?“ navrhnu. Oba vzhlédnou. Felix je v obličeji úplně rudý a Brad v dlani drží chuchvalec vlasů.

„Super,“ souhlasí Brad.

„Dobře,“ souhlasí Felix.

x

Po cestě do parku se stavíme u Felixe, který nakonec přesvědčí ségru, aby nám koupila vodku. Nějakou dobu strávíme u něj na zahradě a rozkopáváme spadaná jablka, aby je Felix zase nemusel žrát. Pak ale přijedou jeho rodiče, takže rychle zmizíme, aby nám na krk nehodili některého z mladších fakanů.

Potulujeme se po městě. S bandou kluků, které známe od vidění, hrajeme fotbal. Tedy alespoň do doby, než Felix zakopne a začne hulákat, že má nejspíš zlomený kotník. Nakonec se ukáže, že ho nemá ani vyvrknutý, ale pro jistotu se utáboříme na lavičce a Brad vytáhne jointa.

Pak druhého.

Pomerančový džus nám dojde docela rychle, takže pak pijeme vodku jen tak. 

„Ne, to teda ne. Scartlet Witch rozhodně není víc sexy než Black Widow,“ zavrtí Brad razantně hlavou. Sedí na opěradle s nohama na sedáku. Slunce mu přitom svítí do očí, takže se divně ksichtí. Koukne na mě. „Že jo?“

Rozhodím rukama. „Jak to mám jako vědět? Já bych si to nejraději rozdal s Tonym Starkem.“

Felix otevře teatrálně pusu. Vždycky, když je nalitej, veškerá gesta trochu přehání. „Děláš si srandu? Toho bych bral taky.“

Praštím ho do ramene. „Vole, ale ty bys ho bral jen proto, že je totálně bohatej a koupil by ti playstation.“

Přikývne. Potáhne z jointa a podá mi ho. „Klidně bych na něj vystrčil zadek, pokud bych bydlel v jeho baráku. Ale ten mu vlastně rozstříleli. Nevím, kde bydlel pak, ale určitě to bylo mega cool. A měl bych nekonečnou zásobu křupek. No tak jo, rozmyslel jsem se. Z Avengerů bych bral jednoznačně Tonyho.“

Brad zničehonic bouchne do Felixe a pohodí bradou směrem k části parku, který mám za zády. „Fízlové,“ naznačí v rychlosti.

Když se otočím, zjistím, že jsou dva, kráčí po cestě přímo k nám a jeden z nich je neuvěřitelně sexy. Vysoký, vypracovaný, suverénní… A taky kurevsky blízko. Felix v rychlosti schová láhev vodky za záda a já sevřu joint v dlani. Nestihnu ho předtím típnout, takže se musím kousnout do rtu, abych nevykřikl.

Pohledem zavadím o Kanea. Usměju se na něj a on mi úsměv oplatí.

Jeho kolega však na úsměvy nejspíš moc není. Zastaví přímo u naší lavičky a všechny nás okamžitě odsoudí za veškeré prohřešky světa. „Pánové. Udělali jste si piknik? A věk na to máte?“

Brad nasadí drzý tón. „A to je jako zakázaný? Mít piknik v parku?“

Vyprsknu smíchy, protože mi po vodce připadá všechno nesmírně legrační. A aby toho nebylo málo, Felix zvedne ruku a začne si ji prohlížet. Obrací ji ve vzduchu, roztahuje prsty a vypadá vyloženě fascinovaně.

„Občanky,“ řekne policajt. Nepůsobí vůbec přátelsky.

Což ani Brad, který policajty vyloženě nesnáší. Poprvé s jedním mluvil, když mu oznamovali, že táta s mámou se už nikdy nevrátí. A dali ho do náruče babce. Takže na něm vidím, jak v duchu zuří, když vytahuje občanku. 

„Sedmnáct,“ uchechtne se Kaneův kolega. „Mýmu klukovi je sedmnáct a nedělá takový hovadiny.“

„Tak to budete dobrej táta, asi. My takové štěstí neměli. Můj zemřel. Ještě když jsem byl malej,“ vyplivne Brad a popotáhne. Spodní ret vyšpulí a předstírá, že brečí. Přitom však ani na vteřinu neuhne pohledem.

„No jasně. Upřímnou soustrast. Vy taky,“ ukáže policajt na mě a Felixe. „Občanky.“

Vím, že z toho může být průšvih. Z ostré bolesti ve dlani se stává tupá a pulzující. A před očima mi vyskakují mžitky. A přesto dokážu myslet jen na to, jak blízko Kane stojí. Srdce buší, plíce hoří a on je tak blízko.

Kolik že jsem toho vyhulil?

Felix sáhne do kapsy, trochu přitom koulí oči. Nakonec se opře o moje rameno. „Kurva, já jsem si ji asi zapomněl doma,“ zašeptá a pevně sevře rty k sobě.

„Už zase?“ Obrátím oči v sloup.

Je mi jasné, že teď bude mnohem těžší se z toho vykecat. Jenže ho v tom nemůžu nechat samotného. A tak pokrčím rameny, kouknu na policajta, který pořád čeká s nataženou rukou, a řeknu: „Nemáme.“

Rozsudek je okamžitý. „Dobře, v tom případě půjdete s námi.“

Kane poprvé promluví. Na vteřinu čekám, že bude souhlasit a vezme nás do auta, ale on místo toho přistoupí ke kolegovi. „No tak, Mitchi, jsou to jen kluci. Chtěli se trochu pobavit, poučili se, a teď půjdou domů.“

„Děláš si legraci? Schovávají chlast. A určitě měli trávu, cejtil jsem to až na parkovišti,“ pokračuje Mitch, co má dokonalého syna, pevné morální zásady a buldočí ksicht.

„Cigarety,“ řekne Kane klidným hlasem.

Je skvělé, povznášející, když jím stírá někoho jiného a ne mě. Je úžasné sledovat, co to s lidmi dělá. Protože Mitch od nás konečně odtrhne pohled. „Cože?“ zamumlá.

„Že měli cigarety, ne trávu.“ Kane nás sjede pohledem a skončí u mě. „Nemám pravdu?“

Kýváme všichni tři. Vím jistě, že Brad Kanea poznal, ale když jde o záchranu Felixe a jeho zadku, klidně pohřbí veškeré své ego.

Na druhou stranu, Felixovi to zrovna nemyslí a jeho úsudek taky nezažívá nejlepší chvíli, takže nakloní hlavu na stranu. „Hele, není to náhodou ten tvůj caj-,“ začne, ale Brad mu vlepí pořádný pohlavek do týlu a já ho kopnu do lýtka, takže sklapne.

Ale bohužel tím opět nabudí Mitche k akci. „Vy dva buď ukážete občanky, anebo pojedete rovnou s námi. Uvidíme, jak drsní budete, až si pro vás přijedou rodiče. Anebo jiní příbuzní, samozřejmě, pokud jsou rodiče v Pánu.“

Nebýt Felixe, který vedle mě ztuhnul, nejspíš bych jen mávl rukou. Seru na to, jestli zavolají rodičům. Můj otec je slaboch, řekl by jen, ať to příště nedělám. A já bych ho poslal do háje. Jenže Felixovi rodiče jsou jiní a mají i jinou výchovu. 

„To kurva není fér! Nic jsme neprovedli. Jen tady sedíme!“ vyštěknu ve stejnou chvíli, kdy Felix složí hlavu do dlaní.

„Ježiši, rodiče mě zabijou.“

„Kluci, já fakt nežertuju. Je vám sedmnáct, možná ani to ne, když nemáte občanky. To, co děláte, je nezákonný. Takže se zvedáme a jdeme.“

Lidé, kteří procházejí kolem, na nás zírají. Určitě chtějí, aby nás odvedli. Protože jsme mladí a nejspíš každou chvíli skočíme na nejbližší stařenku a ukradneme jí důchod. Zasloužíme tvrdé jednání. Nebo ne?

Cítím, jak se mě zmocňuje vztek. Možná bych měl dýchat, zabránit dalšímu zhroucení, ale nakonec dojdu k názoru, že bude lepší, když budou mít práci jen se mnou a nechají kluky jít. Než však stihnu vybouchnout, Kane něco Mitchovi zašeptá do ucha.

„Nevím, o co přesně tady jde, ale zapomeň,“ odsekne Mitch rázně.

„Ber to jako laskavost,“ pronese Kane.

A pak na sebe nehorázně dlouho zírají, jako by mezi nimi probíhala telepatická hádka. Kterou nakonec vyhraje Kane, protože Mitch otráveně zavrčí.

„Neřvou, nedělají bordel, nejsou feťáci. Teď se zvednou a prostě klidně půjdou. Opačným směrem.“ Kane na mě kývne a naznačí, abychom vstali a… odešli?

Nevěřícně na něj zírám. A dokonce se přistihnu, že mám pusu roztaženou v úsměv.

Kouknu na kluky a všichni najednou vstaneme. Bohužel Felix zavrávorá a na zem dopadne láhev vodky, kterou měl celou dobu za zády.

„Nevím, čí to je, ale nebojte, vyhodíme to,“ slíbí v rychlosti a zvedne ji ze země.

Kane pak musí znovu zopakovat: „Ber to jako laskavost,“ aby Mitche obměkčil. Což zabere. Ten jen rozhodí rukama a o pár kroků poodstoupí, aby nás nechal projít, ačkoliv se mu to zcela evidentně příčí.

„A ty, Damiene…,“ řekne Kane a přistoupí blíž. Polknu erekc…. SLINU a pokusím se zatvářit úplně klidně. Stejně jako on.

„Hm?“

Beze slova natáhne ruku.

Vzdychnu a poslušně rozevřu dlaň a nechám ho jointa vzít. Jen na okamžik se palcem dotkne popáleného místa. Zavrtí nenápadně hlavou, což mě přiměje k úsměvu.

„Dík,“ hlesnu. Nejspíš vůbec nechápe, co všechno pro mě jeho záchrana znamená. A nejspíš ani nebude chtít, abych mu to vysvětlil. Prostě jen ve středu počká na parkovišti a pak roztáhne nohy. Zatímco já mám pocit, že…

Veškeré myšlenky zmizí, nebo je spíš Kane vymaže, ve chvíli, kdy mi položí ruku na zátylek a přitáhne k sobě, aby mě mohl políbit.

Políbit. Mě.

Cítím jeho rty na mých.

Cítím jeho jazyk na mém.

Cítím ho.

Automaticky přes něj přehodím ruce a zajedu mu do vlasů. Natlačím se na něj klínem. Aby věděl, že… že je tak… že z něj… že ho chci.

Stoupnu na špičky, abych byl výš. Zavzdychám mu do úst a on se usměje.

Bože, dokázal bych ho líbat hodiny.

Cítit jeho rty na mých.

Cítit jeho jazyk na mém.

Cítit ho.

Je to… Je to ta nejlepší první pusa.

x

Běžíme parkem. Felix dvakrát zakopne, ale nikdy nepadne na zem, což ho pokaždé pobaví. V ruce drží flašku s vodkou, ale zakáže nám ji vypít. Poslušně ji vyhodí. Protože to slíbil, protože karma a protože proto. To jsou jeho důvody.

Brad sice protestuje, ale nakonec se nechá ukecat za krabičku cigaret, které koupíme  v nejbližším tabáku. Cigarety pak poctivě rozdělíme. Brad vezme osm, Felix taky osm a já čtyři. Dostal jsem svůj první polibek v životě, a tak prý nepotřebuju, aby mi nikotin honil dobrou náladu.

Což je asi pravda.

A zase běžíme parkem. V dlani svírám cigarety a směju se věcem, které možná ani nejsou vtipné. Když Felix plete slova, když Brad vykouří druhou cigaretu a vyfoukne kouř nosem, když v dálce zaslechnu skřípot brzd, když potkáme skupinu bezdomovců a oni na nás mávnou, když vyskočím na obrubník a Felix mě okamžitě napodobí.

A já se směju.

Je to zvláštní pocit, směsice všeho a ničeho.

Brad to pojmenuje správně, když do mě strčí a řekne: „Kámo, ty seš hotovej!“

Má pravdu. Jsem totálně hotovej.

„Jaký to bylo?“ chce vědět Felix. Trochu už vystřízlivěl, ani oči se mu už tolik nelesknou, přesto ale z nějakého důvodu poskakuje po jedné noze.

Pokrčím rameny, jako by o nic nešlo. Úplně obyčejná pusa, kterých dostávám denně stovky. Ale vydržím to jen pár vteřin. „Úžasný. Bylo to prostě úžasný!“ pronesu a pak skáčeme po jedné noze oba. Chytnu Brada za ruku, aby se taky přidal, ale on ji vytrhne a odstoupí. Což mě vrátí zpátky na zem.

„Ale no tak, zachránil nás!“

„Jo, to je fakt,“ souhlasí Brad. „A co myslíš, že za to bude chtít?“ Založí ruce na hrudi a tváří se, jako by sežral všechnu moudrost světa. A já byl ten debil, co nic nechápe.

„Ty seš tak… Proč mi to prostě nemůžeš přát?“ vyjedu na něj. Dokonce udělám krok blíž, ale on automaticky couvne o krok dozadu. S Felixem se pral mockrát. Bojovali na život a na smrt i jen kamarádsky z legrace, ale ke mně vždycky přistupoval jinak. A já bych mu teď tak moc rád vrazil pěstí a ukázal, že tu nemůžu být navždycky jen pro něj, když…  

„Přát co?“ řekne naprosto klidným hlasem.

„Že… že Kane není jen úchylný idiot, že je ve skutečnosti moc hezký a je s ním sranda a já…“ Těkám pohledem z jednoho na druhého. Na Felixe a jeho upřímný úsměv, na Brada a upřímné rozhořčení. Felix, Brad. Úsměv, rozhořčení… A pak nakonec rozhodím rukama. „No tak jsem asi idiot, když se z toho, co se děje, nechci jen hroutit. Když si to třeba chci taky užít! Jo, musím mu kouřit, a to je fakt blbý, ale kurva… On je tak nádhernej! Je mi sedmnáct a jsem příšerně nadrženej. Já za to nemůžu, nemůžu! A ano, vím, že není ta nejlepší volba, ale jak to mám mému penisu asi tak vysvětlit?“

Naštvaně se otočím a chci jít pryč, ale Brad mě chytí za ruku. Je mi jedno, jestli jsem řekl, až příliš. „Počkej,“ vyhrkne rychle. Je vidět, že hledá správná slova. „Je pravda, že ho nemám rád, ale dneska nám pomohl a choval se k tobě hezky.“

„Fakt?“

„Jo,“ vydechne otráveně Brad.

Kouknu na Felixe a ten souhlasně přikývne.

„Takže souhlasíš, že je nádhernej?“ navrhnu opatrně.

„Rozhodně,“ řekne Felix ve stejné chvíli, kdy Brad odsekne: „Seš ztracenej případ.“

x

Přese všechno domů dorazím s dobrou náladou, protože ono je nakonec úplně jedno, co si kdo myslí, nemyslí, cítí, předpokládá, věří nebo doufá. Kane mě políbil a to je fakt a já se rozhodnu z něj radovat a nemyslet na zbytek. Na moje pocity a na pocity jiných.

Dnešní den prostě jen dojdu domů, skopnu boty, bundu hodím na botník a spokojeně vpluju do pokoje. Políbil mě.

Zabouchnu za sebou dveře a zároveň s tím zabouchnu celému světu. Zůstanu jen já a dobrý pocit z dnešního dne.

Sedím na posteli a usmívám se.

Když zavřu oči, dokážu si vybavit, jaké to bylo cítit ho na rtech. Jak mi jazykem přejel po dolním rtu. Jak mě držel za zátylek a přitahoval k sobě. Jak jsem mu zasténal do úst. Jak…

Dveře, které měly zůstat zavřené a chránit mě před světem, se otevřou.

Na okamžik zamrznu na místě, nedýchám.

A pak dovnitř vejdou všechny moje bludy.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Kateřina Teplá
23. 1. 2020 17:22

Wow, Bludy se začínají pěkně rozjíždět. Za mě úterní a dnešní kapitola nejoblíbenější.:)

Májka
23. 1. 2020 18:30

Ten Damienův myšlenkový přeřek byl ták nenápadný, až se mi ksicht rozpůlil jako kočce Šklíbě.
Dnešní část jste zase měli povedenou, takže palec nahoru.
Líbí se mi, že pokaždé, když tam máte nějakou větu/otázku/…dokáží na to postavy reagovat s přehledem.

Ester
23. 1. 2020 21:44

Takze chlapci maju vdaka Kanemu u policajtov protekciu… Najprv som si myslela, ze si ten bozk Damien iba predstavoval a ze to nie je realita. Som zvedava a prekvapena, preco to Kane urobil. Takto verejne, pred tolkymi ludmi a este k tomu v praci… Damien vyzera, ze je zalubeny 😀

Karin
26. 1. 2020 20:31

By mně zajímalo kdo to bude myslím že strejda.