PRAVIDLO ČÍSLO JEDENÁCT:

Červenou kostkovanou košili ovážu kolem pasu. Chvíli stojím nad psacím stolem a koukám na dva mobily vedle sebe. Jeden má kus odloupnutého sklíčka v dolním rohu a druhý škrábance po celém displeji. Sestřin bych měl vrátit, ale… Má ještě pracovní, a v tomhle je spousta esemesek mezi mnou a Kanem, takže ho nakonec strčím do kapsy a vyjdu z pokoje.

Proběhnu chodbou a teprve u dveří, s botaskami na nohách, zařvu: „Jdu s klukama ven! Nevím, kdy se vrátím!“

Slyším mámu volat počkej, ale nepočkám.

Venku je nádherně, což není úplně moje počasí, ale mám tak dobou náladu, že dokonce nastavím tvář slunci a přivřu oči.

Je mi líp. Poslední dny, přestože jsem měl menší kolaps, cítím zvláštní klid. Některé věci mi připadají jednodušší, nebo alespoň ne tak složité. Ačkoliv vím, že to nemusí nic znamenat.

Vytáhnu mobil a vytočím Polopičuse, vlastně jsem si na sestřiny přezdívky docela rychle zvykl.

„Čau! Jsme s Felixem vzadu u rybníku. Čekáme na tebe,“ začne okamžitě Brad. „Zrovna jsme se vsadili, kdo se na laně zhoupne dál.“

Pousměju se. „Hele, jestli tě Felix porazí, tak je to teda ostuda.“

„Pche. Mě nikdo neporazí, ty hlupáčku.“

Z druhé strany slyším šplouchání vody a Felixovo volání, ačkoliv nepoznám, co přesně říká. K rybníku jsme začali chodit až v loňském roce, protože předtím byl Felix vždy zásadně proti. Nechtěl říct proč, ale Brad ho nakonec přinutil.

Ze začátku jsme se smáli, nakonec jsme ale usoudili, že není moc vtipné, když vás rodiče zapomenou naučit plavat.

„No bezva, tak hlavně dej pozor na Felixe,“ pronesu a přejdu na druhou stranu ulice, kolem modrého paneláku, takže kdyby třeba máma vylezla na balkón, neviděla by, že mířím ke stříbrné Audině.

„Jasně, klíd! Tak kdy dojdeš? Máme počkat se soutěží na tebe?“

„Noo,“ začnu, ale pak nápadně zakašlu, a i když mě Brad nemůže vidět, lítostivě se usměju. „Já dneska nedojdu. Už něco mám.“

Brad hlasitě vzdychne. „Panebože, už zase? Oukej, chápu. Jasně. V pohodě. Tak takovej je to pocit být přehozený na druhou kolej. Felixi! Tak pán sexuálně aktivní dneska nedojde, protože má lepší věci na práci.“

Začnou mluvit mezi sebou a já zachytám jen útržky, většinou jde o vtípky na mojí osobu.

„Vyřiď mu, že ho bude bolet řiť,“ zaslechnu Felixe a pak hlasité šplouchnutí. 

„Jasně, jen mi klidně záviďte,“ zamručím.

„Ale prosim tě. Paktovat se s fízlem. De facto jsi zrádce,“ odvětí Brad, ale poté hned pokračuje: „Tak se pak ozvi, že je všechno cajk. A užij si to, ty milovníku.“

Ještě jednou mu připomenu, že Felix stále není ten nejlepší plavec pod sluncem a pak mobil schovám do kapsy. Dojdu ke stříbrné Audině, která už čeká zaparkovaná hned vedle dětského hřiště.

Otevřu dveře spolujezdce a nasednu. „Ahoj.“

Poprvé vidím Kanea v normálním civilním oblečení. Dokonce na sobě nemá ani černé policejní triko, ale obyčejné šedé nike, které mu samosebou padne. A sluší.

Nakloní se blíž, chytne mě za zátylek a políbí na přivítanou. Poté nastartuje, koukne do bočního zrcátka a vyjede na hlavní silnici. „Jak ses měl?“ pronese jen tak mimochodem.

Oukej, náš vztah evidentně dosáhl levelu, kdy je v pořádku toho druhého políbit. No tak jo.  Nestěžuju si.

„Pf. Na hovno, nuda, šeď, depka,“ odpovím s úsměvem. Jen proto, abych nepokazil svou těžce vydřenou image. „A ty? Mám hádat? Práce, střílení a krev?“

Souhlasně přikývne. „Jako vždycky. Vymlátil jsem polovinu sráčů v Gothamu. Vůbec jsem neseděl několik hodin za stolem a neřešil papírování. Rozhodně ne.“

Nejprve mě překvapí, že někdo jako Kane zná Gotham, ale téměř okamžitě mi dojde, že zas o tolik starší není. Jeho život je diametrálně odlišný, ale pořád patříme do stejné generace. A bez policejní uniformy se takové věci chápou přece jen o něco lépe.

Z přihrádky seberu jeden bonbón, a zatímco ho cumlám, trochu pohupuju nohama. „Takže vážně jedeme na kulečník? Říkal jsem ti, že jsem ho nikdy nehrál.“

„Kdybys to tágem náhodou prorval, vytáhnu odznak a zeptám se, jak je možný, že ti prodali alkohol, když je ti teprve sedmnáct. To určitě odvede pozornost.“ Zastaví na červené, mrkne do zpětného zrcátka a pak na mě. „Vídáme se. Spíme spolu. Nebuď pořád tak překvapenej, dobře?“

„Překvapenej,“ zopakuju. „Oukej. Přestanu být překvapenej, že se vídám a spím s policajtem, který mě na začátku vydíral.“

Nahlas to zní jako ještě větší bizár, ale de facto mě moje prohlášení spíše pobaví, protože krásně odráží život, který je poslední dobou tak trochu ironicky paradoxní. A upřímně nemyslím, že bych někdy došel do bodu, kdy z toho nebudu překvapenej.

Takže… říkám, že nejsem. Ale jsem.

„Damiene,“ řekne Kane moje jméno a dá tomu takový zvláštní sexy podtón, který mě přinutí poposednout. „Chci, abys věděl, že mě to upřímně, doopravdy, hluboce… Nijak zvlášť nemrzí. Podej mi bonbón.“

Není těžké tomu věřit. Zajímalo by mě, jestli by litoval, kdyby znal celou pravdu.

Asi ne. Beztak ji tuší, proto se tolikrát tak hloupě ptal. A stejně mu nevadilo parkovat u garáží a rozepínat kalhoty.

Z bezedné přihrádky vytáhnu další bonbón, vyhodím ho do vzduchu a chytím pusou – to jsou schopnosti kluka, co hodně času tráví v parku u popelnic a zabíjí čas – a natáhnu nohy na palubku. „Tak tebe to nemrzí. No tak dobře. Mrzelo tě vůbec někdy něco? Cokoliv? Nebo seš pařez?“

„Když Boston Red Sox prohráli,“ odpoví a zaparkuje před docela nenápadnou hospodou. „Jasně, že mě už někdy něco mrzelo. Nebuď blbeček. Tak například by mě mrzelo, kdyby ti Mitch zavařil a táhl tě na stanici. Mrzelo by mě, kdyby se ti něco stalo.“

Teatrálně se chytnu za srdce, protože – „Wow! Tak tohle bych od tebe nečekal!“ vyhrknu. A nedám znát, že tohle jsem vážně rozhodně nečekal. Kane vždycky působí jako ten typ, který by mě okamžitě nahradil, kdybych třeba zmizel. „Víš, co by mrzelo mě?“

Kane pokrčí rameny.

„Kdybys mě dneska večer pořádně neprotáhl,“ odpovím a olíznu si přitom rty.

Rozesměju ho, takže pak spokojeně vystoupím z auta.

Je to typickej bar, podobný dalším stovkám v tomhle městě. Na jedné straně jsou stoly a boxy, na druhé zase kulečníky a šipky. Mají dokonce i jukebox.

„Objednáš mi pivo?“ Vykouzlím prosebný výraz, který nejspíš zabere, protože Kane odejde k barmanovi a za chvíli přinese pivo a skleničku s červenou tekutinou.

„Spokojenej?“ přisune ke mně flašku.

„Co to máš?“ ukážu bradou na jeho pití a povytáhnu obočí.

Obrátí oči v sloup, ale nechá mě ochutnat.

Je to sladké a trochu to pálí na jazyku. Nejsem zrovna mistr přes alkohol, s klukama pijeme většinou jen to ve slevě, ale tohle poznám. Vodka s jahodovým džusem, což se ke Kaneovi TAK nehodí. „Seš buzna,“ poznamenám.

„Jsem macho. Nesnáším buzeranty.“ Sebere mi skleničku a upije. A vypadá, že mu to skutečně chutná.

„Jahodovej macho,“ souhlasím a trvá mi od něj odtrhnout zrak, protože… Já nevím. Přijde mi zvláštní postupně zjišťovat, co má Kane rád. Až dodnes byl jen někdo, kdo existuje pouze ve stříbrné Audině a v policejní uniformě.

Raději se obrátím ke stěně, na které visí tága. „Tak co? Jdeme hrát? Budeš mi to muset ukázat. Stoupnout si za mě a… tak dál. Chápeš, jak to myslím.“

Chápe, jak to myslím. Nejprve mi vysvětlí pravidla a poté naučí šťouchat. Stoupne si za mě, natlačí se rozkrokem a bradu položí na rameno. Nosem pošimrá na krku.

Z deseti pokusů netrefím pořádně ani jednou. Kane z deseti pokusů trefí pokaždé, takže bych mohl říct, že je naše hra v rovnováze.

Nakonec prohraju úplně všechno, ačkoli Kane tvrdí, že napoprvé jsem nehrál nejhůř. Napadne mě, že se v našem vztahu začíná tvořit zajímavý vzorec. Aneb… Jak mě Kane učí novým věcem. Střílet na terč, trefovat koule, nastavovat zadek… A pít vodku s jahodovým džusem, protože při dalším kole chci právě tohle.

„Tys vždycky věděl, že jsi gay? Nebo jsi měl i trapné eskapády s prsama?“ Vyskočím na barovou židli a ucucnu vodky. Kane mezitím naskládá koule do trojúhelníku a poté rozehraje.

„Hádej. Velká trapná eskapáda s prsama. Chvíli jsem chodil s jednou holkou, ale prostě to nešlo. Nějak se mi nestavěl. Chtěl jsem se s ní rozejít, ale ona mi to zrovna neulehčovala. To, že nemám erekci, brala veskrze pozitivně, jakože nejsem prase a nemyslím jen na to jedno. Na nic jiného jsem nemyslel. Měla fakt hezkého bráchu, ale tenkrát jsem ještě nevěděl…“ Trefí bílou kouli, ta narazí do zelené, která spadne do jamky, nebo díry nebo jak se tomu při kulečníku říká. Mně jen stačí, že při tom Kane vystrkuje zadek. „To až potom na vojenský škole. Klišé. Klučičí sprchy. Chodil jsem se koupat v pět ráno a hodně jsem se snažil. Myslím na tréninku, při běhu, na střelnici. Z domu jsem byl zvyklej, že se jinakost neodpouští. Byl jsem kurevsky vycepovanej.“

„Co se změnilo?“ vyhrknu konsternovaně.

„Jak jako?“

 „Vždyť seš… Já nevím, mistr yoda je proti tobě stresující stařík. Nikdy tě nic nerozhází. Nedovedu si představit, že sis někdy dělal hlavu z toho, co si kdo myslí nebo říká.“

Odšťouchne další kouli, poté se zapře o tágo a chvíle na mě kouká. „A co chceš slyšet? Že mám nějaký vnitřní trauma?“ Přistoupí blíž, takže mu můžu položit dlaně na boky.

„Ne, jen mě zajímalo, jak se z tebe stal takovej kliďas,“ poznamenám. „Ale chápu, seš kliďas od narození. Já taky,“ plácnu se hrdě do hrudníku.

Kane mi pobaveně prohrábne vlasy. „Ty určitě. Divočejšího kluka neznám.“ Že řekne právě tohle je tak zvláštní, protože kdyby mě poznal před dvěma lety, myslel by si pravý opak.

Není pravda, že lidé zůstávají stejní. Silné okamžiky dokáží tolik změnit.

„Můj táta je pěknej hajzl,“ pokračuje Kane. „Nevynechal jedinou chvíli, aby nás s bráchou za něco sjel, nebo seřezal. A máti taky. Třeba když jsme dotáhli do obýváku v kolečku půl mraveniště.“

Nedůvěřivě zamrkám. „Tys do obýváku přivezl na kolečku mraveniště?“

„Chtěli jsme je prodávat a za utržený prachy pořídit kuličkovku. Hodně jsme se potulovali po lese, vyráběli jsme vory a tak. Naši byli celkem lakomí, co se sladkostí týče. Jak někde přebývaly prachy, už se běželo pro cigára. My jsme pak strkali větve do mravenišť a olizovali jsme je, protože mravenci vypouští takovou sladkou šťávu. A brácha po ní jednou šíleně opuchnul, málem se udusil. Léčil jsem ho bahnem a naši…“ odmlčí se a přešlápne. „Baví tě to?“

Doslova fascinovaně na něj zírám. „Mluv dál,“ zaprosím.

„Vyráběli jsme bahenní elixíry. A pak taky roztoky z kytek. Pár sousedek si z lítosti koupilo lahvičky, chodili jsme po domech a byli jsme děsně vynalézaví. Většinou nám za to daly třeba sušenky, nebo nějaký hovadiny. Tohle naši vlastně docela schvalovali a celkem to frčelo, brácha byl takovej malej chemik. Dokud se neprovalilo, že do těch lahviček čůrá.“ Při té vzpomínce mu koutky úst vyletí do vzduchu. Jako by dávno zapomněl, ale právě teď mu všechno vytanulo na mysli. „Měl jsem zábavný dětství. Třískali mě tolik, že už mi to pak ani nepřišlo. Táta o mě jednou zlomil deštník. Od té doby už si nic nedovolil, věděl, že prohrál. A já jsem… potkal tu holku, nestál mi, bum, a jsme zpátky na vojenský škole.“

Napadne mě zásadní věc, která by mi ještě dneska ráno připadala neuvěřitelná. Nebo nepravděpodobná. Když jsem Kanea viděl poprvé, byl jednoduše nepřítel. A nic víc. Jeho celá existence fungovala na principu, aby mi ničil život. A najednou má Kane minulost, historii. A docela pravděpodobně by jeho mladší verze zapadla do naší party.

„Vídáš se někdy s nimi? S rodiči?“ Dlaně mám stále položené na jeho bocích, proto jimi pohnu a pohladím ho přes zadek.

„Ani ne, nemáme si co říct. Jsou z nich nespokojení zakomplexovaní staříci, co tráví většinu času u televize, nadáváním na všechny a všechno. A nesnáší policajty.“

To mě trochu pobaví. „Všichni nesnáší fízly,“ pokrčím rameny. Dopiju vodku a skleničku odložím na bar. Seskočím ze židle a dojdu ke kulečníku. Prstem šťouchnu do bílé koule, ale ta nabere jiný směr, než jsem doufal. „Teď už chápu, kde se v tobě bere ten klid.“

A mám pocit, že chápu mnohem víc.

„A ty v sobě nemáš ten klid, protože…“ začne, ale pak povytáhne obočí a čeká, až větu dořeknu.

… protože mi nikdo nevěřil. Nejspíš. Ono je nakonec těžké rozhodnout, který okamžik můj život zlomil. Ale nahlas nic z toho nevyslovím. Jen se usměju.

„Dobrá otázka,“ pokývám hlavou.

A to je všechno.

Kane moje úhybné manévry nekomentuje. Místo toho nakloní hlavu na stranu a docela nahlas, ačkoliv nemyslím, že by nás někdo doopravdy mohl slyšet, pronese: „Chci tě.“

Je to zvláštní. Hodně. Nemyslím tu situaci, nebo snad Kanea. Je to zvláštní pro mě, protože když jedeme autem, když nastoupíme do výtahu, když mu sundávám tričko a líbám ho na hruď, stále myslím na to, že Kane není jen… dvourozměrný.

Takhle to zní, jako bych byl totální idiot, ale pravdou je, že až do dnešního dne mě nenapadlo hledat něco víc.

Byl nepřítel. Pičus, co chtěl, abych ho vzal do pusy. Měl můj telefon, policejní uniformu a nechoval se zrovna mile.

A z mojí strany to není poprvé, co jsem životy jiných záměrně ignoroval. S Bradem to bylo stejné. Bral jsem ho jen jako nevychovaného spratka, co první školní den zaplul do zadní lavice a otravoval. Až mnohem později jsem pochopil víc.

Kane leží na mně, hledí mi do očí a přiráží, zatímco já mu zatínám nehty do zad. A uvědomuju si další věci.

Že ta jizva musela bolet.

Zdeformované ucho muselo bolet.

Pevně ho obejmu nohama. Je to natolik intenzivní, že se mi z toho kroutí prsty na nohou. Zakloním hlavu a hlasitě zasténám. Zavřu oči a vnímám jen jeho. Ve mně.

Spíme spolu. Ale taky se vídáme. Mluvíme. A já o něm zjišťuju další a další věci. Že má rád jahodový džus a karamelové bonbóny, chodil s holkou, hraje kulečník, olizoval mravenčí šťávu, a když přejíždí z pruhu do pruhu, kontroluje boční zrcátko třikrát.

Když vyvrcholí, trochu nakrčí čelo a hlasitě vydechne.

A po sexu mi nikdy neřekne, abych vypadl. Nechá mě spát u sebe v posteli klidně až do rána a já vím, že spává na břiše s hlavou otočenou tak, aby neležel na levé straně, kde má jizvu. Jako by ho stále bolela.

Dnes ale není ještě tolik hodin, proto navrhne, jestli nekoukneme na film. Dokonce přinese popcorn. A já vím, že má rád akční filmy, protože jich má na harddisku hromadu. Vybereme Válku o planetu opic, sedíme na sedačce, jíme popcorn a já mám nohy přehozené přes Kanea.

A mnohem víc než na film, zírám na něj.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Májka
6. 2. 2020 17:42

Tahle kapča je zatím asi druhá nejoblíbenější. Možná první. Je oproti těm ostatním taková jemnější. I když se mi tam moc nelíbily nějaké Damienovy narážky, ale chápu, že jinak by to nebyl Dami.

Ester
7. 2. 2020 18:49

Pri tomto diely zaplasalo i moje romanticke srdce. Tesilo ma, ze som mohla spoznat aj Kanea a vidiet aj ich dusevne a nielen telesne zblizovanie. Aaaach zlati su 🙂 Vyzera to, ze Damien nie je len vyuzity a zneuzity 🙂

Karin
7. 2. 2020 21:06

Vypadá to že Kaneovi na Damienovi záleží .

Květa
8. 2. 2020 0:13

Tolik jsem se těšila, až si přečtu další díly! (Několik náraz, jupí. ) Bylo to… je to super! Damien je možná polámaný, ale má šanci a velkou. Možná ještě větší, než má srdce. Moc se mi líbí, že Kaneovi jen nepodlehl, ale stále s tím bojuje. Dokážu se do toho naplno vžít. A úplně nejlepší jsou Damienovi vnitřní monology a poznatky. U toho žeru každé písmenko. 😉 Damien má velice specifický způsob uvažování. Přijde mi to hodně reálné, k jeho věku a zkušenostem. Doufám, že Kane není svině. Fakt v to doufám. A žere mě nevědomost, co všechno strýc udělal.… Číst vice »