PRAVIDLO ČÍSLO DVĚ:

Pičus: Nikdo ti neřekl, že když chceš rozmlátit auto, neměl bys tam nechávat svůj mobil, Damiene?

Zírám na esemesku dobrých pět minut, než mi dojde, co znamená. Že něco znamená. Že znamená kurevsky strašně moc.

Je ráno, venku prší a budík nezazvonil. Takže je půl deváté a já mám docela určitě v hlavě zaražený střep a nejspíš další průser na cestě. Protože někdo někde něco ví. 

Kurva, napíšu rychleji, než přemýšlím.

Reálně. Matematicky. Logicky. Jak velká by mohla být šance, aby někdo zvládl poskládat všechny střípky a dát je ještě na správná místa? 

Neříkám nulová, ale třeba mizivá? Zanedbatelná? Minimální?

Jak velkou bych musel mít smůlu?

Obrovskou. Enormní. Šílenou.

Nevím, o čem mluvíš, připíšu.

Pičus: Takže ty nejsi ten blonďák v černé mikině, co na kapotě Chryslera Stratus popíjí vodku?

Jsem blonďák. Mám černou mikinu, která leží na zemi a čeká až ji někdo zvedne a odnese do pračky. A před pár dny jsem skutečně seděl na kapotě auta s flaškou vodky a myslel si, že jsem king celého světa. A k tomu všemu, protože tyhle problémy evidentně nestačily, jsem vytáhl mobil a začal fotit selfíčka.

Proč nevytvořit další důkazy? Proč nebýt IDK – idiot, debil, kokot? Proč neztratit mobil? Proč ho nenechat na místě činu? Proč, proč, proč. 

Jsem naštvaný. Na Pičuse, ale hlavně sám na sebe.

Jdi do hajzlu, vyjedu. Obtěžuj někoho jiného, sráči. Já nic neprovedl.

Chvíli nehybně sedím. Ale nedokážu přestat přemílat, takže v další vteřině píšu další zprávu.

Žádnýho Chryslera neznám.

Což mi téměř okamžitě přijde jako ta nejdebilnější esemeska v dějinách esemesek, proto doplním otázku.

O co ti jde?

Ne, to nejsem já, rozhodnu nakonec a tím sám sebe přesvědčím, že ten člověk nemůže ani prd. Nic na mě nemá, jen pár rozmazaných fotek.

Pičus odpoví docela rychle a svérázně.

Pičus: 😀 Seš vtipnej. Budeš asi pěkně divokej, viď?

Napadne mě, že bych možná vůbec neměl reagovat, ale neumím držet jazyk za zuby a ano, jsem zvědavý.

Kdo jsi a co ode mě chceš?

Pičus: Tak. Co nabízíš?

Jestli vtipkuje, vybral si takhle na ráno vážně špatnou osobu. Ne že bych neměl vtípky rád. Nikdo mě neumí rozesmát tak jako Felix a jeho historky. Nebo Brad a jeho hloupé nápady. Ale rozhodně nepolezu do prdele někomu, kdo docela evidentně hodlá využít výhody, kterou nade mnou má.

Nenene.

Nenechám ho, aby vyhrál. Přece… Ne.

Jak jako co nabízím? Děláš si ze mě prdel? Nabízím, že ti nerozbiju držku, ty sráči jeden.

V životě jsem rozbil držku jen jednomu člověku, ale zcela upřímně… S plnou parádou. Takže proč bych to nemohl udělat znovu? I s těmi posranými důsledky?

Pičus: Mám to chápat tak, že ten mobil nechceš?

Klepu prstem do displeje. A přemýšlím. Slyším mámu, jak chodí po bytě a uklízí. Na rozdíl od otce mě nepřijde vzbudit, ačkoliv mám být už hodinu ve škole. Pořád opakuje, že spánek je pro uzdravení moc dobrý. Nechala by mě spát klidně věčnost.

Ty nemůžeš mít můj mobil, protože… Prostě nemůžeš. Není to možné.

Ne, vážně. Nemůže, protože mobil zůstal v autě a auto by měla mít policie. Proč mě to nenapadlo dřív? Nemůže, ne, ne, ne. Řeknu ovšem ne tolikrát – nahlas i v duchu – že mi začne znít nevěrohodně.

Další esemeska přijde od Čmeláčka.

Čmeláček: Jsi fakt moc hezkej!

Opomenu se nasrat, že mě má ségra pojmenovaného nesmyslně infantilně, i kvůli faktu, že jsem IDK, protože jsem nikdy nepovažoval za důležité zamykat si mobil. Naseru se totiž kvůli úplně jiné věci.

Pičus má můj telefon.

Do… Hluboký nádech. Hluboký výdech.

No a co. Nic to přece neznamená. Jen rozmazané fotky. A uzavřený případ.

Kdes ho vzal?

Pičus: Moc otázek. Zítra počkej na parkovišti u knihovny. Mám stříbrnou Audinu. Buď tam v pět.

Vlastně mě jeho suverenita pobaví. Na jeden krátký okamžik. A pak je zase všechno děsně na hovno, protože ani malé záblesky neprojasní deštivé ráno. A melu sračky, protože mám fakt blbou náladu.

Proč bych tě měl kurva poslouchat?

Řekl bych, že neposlouchám nikoho, ale to bych hodně lhal.

Pičus: Protože jsem četl tvůj spis.

„Protože. Jsem. Četl. Tvůj. Spis,“ zopakuju ta slova nahlas. Jedno po druhém. Polknu žaludeční šťávy, které mi velmi rychle vletí do krku.

CO??? Nemohls číst můj spis, protože to by znamenalo…

Hlavně klid. Terapeutka, ta blbá pesimistická kráva, mi mnohokrát opakovala, abych ve chvíli, kdy Skleněný dům nedokáže udržet tmu venku, zhluboka dýchal.

Ale kurva, jak mám dýchat, když…

Vylezu z postele, hodím na sebe mikinu a jen v pyžamových kalhotách vyjdu z pokoje. Na chodbě zakopnu o strejdovy boty a jedna skončí pod botníkem. Což přiláká mámu – ten hluk, ne bota pod botníkem.

„Damiene, ty už jsi vzhůru?“ zeptá se udiveně, jako by nebylo devět ráno, ale teprve před svítáním. 

„Jak dlouho tu bude ten kripl ještě bydlet?“ vyjedu nasraně a je mi jedno, že tím mámu akorát vyděsím.

„Je ti dobře, zlato? Vzals…“

„Jak dlouho?!“ vykřiknu. A když pak vidím její výraz, okamžitě lituju. Ach jo.

„Přece jsme o tom spolu mluvili. Dokud mu jeho byt nezrekonstruují. Říkala jsem ti, že to může trvat i několik měsíců.“

Mohl bych odpovědět tisíc věcí. Což bych i chtěl, ale místo toho jen seberu klíče. „Musím za Leou, hned se vrátím.“

Přikývne. A podle pohledu vím, že myslí jen na zkurvené prášky, jestli jsem si vzal, popřípadě kdy si teda vezmu. A nezáleží na tom, že mi po nich není dobře a cítím se divně a malátně a ospale a cize a hnusně a nemocně.

Všechny schody seskakuju po třech.

„Leo!“ zabouchám a je mi jedno, že znovu rozštěkám psa a vzbudím sestru po dvacáté noční. Je mi jedno hodně věcí. Jen ta jedna ne.

„Dobré ráno,“ usměje se Lea mile, když otevře. Nemá kruhy pod očima, rozčepýřené vlasy ani pyžamo. Dokonce má namalovanou pusu a linky. „Přišel jsi mi vrátit MŮJ telefon, který sis jen tak beze slova vzal?“

„Čistě teoreticky,“ začnu okamžitě, „nemohl být Pičus policajt, že ne?“

Zapomněl jsem při tom úprku na boty, takže mě chladná zem studí na bosých chodidlech. A znovu přepočítávám, jak malá je to pravděpodobnost a jak velká smůla.

Lea nakloní hlavu na stranu. Nakonec odevzdaně vzdychne a rozhodí rukama: „Já nevím, už si nepama… Počkej!“ Její počkej mi definitivně zastaví srdce. Na pár úderů určitě. „Já už vím, kdo je Pičus. Pamatuješ, jak mi tenkrát ukradli kolo? Tak on se mnou sepisovat protokol. Byl moc hezkej! Teda jako… Byl ucházející a taky namyšlenej, protože když jsem ho ve vší slušnosti pozvala na kafe, tak mě dost hnusně odpálkoval. Ale co.“

Svěsím hlavu a zírám na palce u nohou. Hlavně proto, aby sestra neviděla slzy vzteku. „A proč máš jeho číslo v mobilu, do háje?!“

„Protože chtěl, abych mu zavolala, kdybych si ještě na něco vzpomněla. A vůbec! Je to můj mobil a můžu tam mít klidně svatého papeže, když na to dojde! Takže ho naval zpátky, jasné? A nemysli si, že nezjistím, když mi z peněženky zmizí padesát babek, ty malej zloději,“ odsekne, ale vím, že kvůli prachům by se nikdy doopravdy nezlobila.

A možná ani kvůli tomu zbytku. Což ovšem nezjistím, protože nechci, aby viděla, jak mi tečou slzy, takže se otočím a všechna tři patra vyběhnu zase zpátky. Mobil jí samo sebou nevrátím a ještě na chodbě v rychlosti nacvakám: Ty seš CAJT? Panebože, ty seš fakt cajt!

Jak moc velkou smůlu mám?

Obrovskou. Enormní. Šílenou.

Vpadnu do bytu a projdu do kuchyně. Z ledničky vytáhnu plechovku coly a pořádně se napiju. Ale pořád mám pocit, že mám minimálně horečku. Nic nepomáhá, ani to posrané dýchací cvičení. Teprve pak si všimnu, že u jídelního stolu sedí strýc.

Upřeně na mě zírá, a když pohled opětuju, s úsměvem na tváři se zeptá: „Všechno v pořádku?“ 

Mobil zavibruje.

Pičus: Tak zítra v pět.

x

Proběhnu kolem stadionu, zabočím u krizového centra a nakonec kolem rodinných domů s předzahrádkami a bílými ploty. Jeden z nich patří Felixově rodině. Před vchodovými dveřmi sedí zrovna jeho sestra, na uších má sluchátka a zavazuje si tkaničky u botasek. Sotva mě uvidí, hlasitým, zvonivým hlasem zahuláká: „Felixi! Máš tu kámoše!“

Pak beze slova zmizí někde za domem. Je to ta sestra, kterou Felix nazývá Sloním zadkem, protože její výraz většinou sloní zadnici vážně připomíná. A jako malá Felixe často mlátila hokejkou, takže ji nesnášíme. 

Ještě než vyjde Felix, potkám další sestru a dva bráchy. Jsou to ti nejmladší, které máma právě odváží do školky.

Pokud vím, teda ještě včera tomu tak bylo, má Felix osm sourozenců, což je podle něj k vzteku, na hovno, k ničemu, šílené, nemorální, otravné a nezodpovědné, jelikož rodiče mají peníze maximálně tak na pět a půl dítěte.

„Chcípni!“ uslyším Felixův hlas a v další vteřině práskne vchodovými dveřmi. „Aaaa,“ ječí během cesty k plotu, ale pak se usměje a poplácá mě po rameni. „Čau! Jak se vede?“

Zvednu prst a ukážu na dům hrůzy. „Co to bylo?“

„Ale,“ mávne Felix rukou. „Brácha mi snědl moji svačinu, což by nevadilo, protože já jsem teda vzal svačinu sestře, jenže ta pak vzala jiné sestře, ta vzala bráchovi, ten dalšímu bráchovi a nakonec nezbyla svačina jen Mii a Mia je v první třídě a tak svačinu přece potřebuje, a protože jsem stal nejblíž, musel jsem jí dát svou. Chápeš to? Já jsem přece taky ve vývinu! A potřebuju někdy jíst. Víš, co jsme měli včera na večeři? Chceš to vědět? Jablka. Ze zahrady. Mám toho akorát tak plné zuby.“

Vytáhnu z batohu plechovku coly a podám mu ji. Najednou je mi hrozně líto, že jsem s tím vším, co se ráno stalo, nevzal víc.

„Dík! Jsi nejlepší!“ rozzáří se Felix, jako kdyby právě dostal nejlepší dárek na světě.

„Měl jsem ti vzít i sendviče, promiň.“

Felix otevře plechovku a labužnicky přivře oči, když trochu upije. Já a Brad bychom ji měli za pár vteřin prázdnou, ale znám Felixe. Bude si ji šetřit, dokud nebude úplně zvětralá a i potom ji označí za nejlepší pití na světě. „To je v pohodě. Nejsi přece charita.“

„To asi ne, ale taková nezisková organizace na záchranu Felixů bych být mohl. Co říkáš?“

Ještě před rokem a půl jsem Felixe ani Brada neznal. A teď jsou víc než moje rodina. Vědí všechno, znají každý detail a byl to právě Felix, kdo mě držel v náručí a pořád dokola opakoval, že všechno bude v pořádku, zatímco jsem nedokázal přestat brečet.

Tenkrát, v ten den. Kdy jsem klekl na kolena, protože nebyla jiná možnost.

„Nezisková organizace?“ zopakuje zamyšleně a poté přikývne. „No tak jo. To se mi líbí.“

Projdeme zpátky kolem krizového centra a zahneme doleva. V tu dobu je skoro jedenáct dopoledne, a jelikož Brad zatím nikomu nenapsal, je jasné, že ještě nevyšel z domu. Počkáme tedy v parku přes ulici, schovaní za hradbou keřů.

Nejprve zahlédneme bábu, jak kulhá s plátěnou taškou směrem k centru. A za pět minut vyjde Brad. Batoh má přehozený přes rameno a vypadá nasraně. Nakonec asi ani jeden z nás neměl dobré ráno.

„Čau,“ pozdraví a dojde k nám. Z jedné kapsy vytáhne v alobalu zabalený zbytek koláče a hodí ho Felixovi. „To je pro tebe. A tohle…“ V druhé kapsy má schovanou krabičku cigaret a tu podá mně. „… je pro tebe.“

„Wow! Cool! Kdes to sebral?“ Popadnu krabičku a okamžitě ji otevřu. Jednu cigaretu vložím mezi rty a začnu dolovat zapalovač.

„Vyškemral jsem od souseda za to, že jsem mu pomohl posekat trávník,“ pokrčí rameny. „Takže. Za tři minuty je jedenáct. Má smysl chodit ještě do školy? Nebo to vezmem rovnou do parku?“

Společně s Felixem jednohlasně řekneme: „Do parku.“

Po cestě nám Brad vypráví, proč se dostal z domu tak pozdě. Bába ho totiž donutila odříkat dvě stě otčenášů a klečet přitom v obýváku před obrovským křížem pověšeným na zdi. A když se pak u devadesát-osmičky Ježíše zeptal, jestli by raději nezašel na pivko, musel za trest začít od začátku.

Já mezitím vykouřím pět cigaret. A když dojdeme do skate parku a zakotvíme na našem oblíbeném místě, vytáhnu šestou.

„Je všechno v pohodě? Hodláš to vykouřit všechno najednou?“ chce vědět Felix, zatímco si s Bradem vyměňují starostlivé pohledy.

Pokrčím rameny. A potáhnu.

„Co se stalo?“

Sáhnu do kapsy a vytáhnu mobil. Beze slova jim ho podám a nechám je přečíst všechny zprávy od Pičuse. A tu jednu od Čmeláčka. Mezitím zírám na boty, na díru v riflích, na cigaretu, na popel, který dopadá na zem, na kouř stoupající k nebi.

„Kurva,“ vydechne jako první Brad. Vrátí mi mobil zpátky a nejistě přešlápne. Neví, co říct a já nevím, co cítit.

Oba si sednou vedle mě a mlčí. Minutu, dvě… Až nakonec promluví Felix. „Co myslíš, že po tobě chce?“

„Co asi!“ vyštěkne Brad naštvaně. Kopne patou do země a já vím, že za všechno viní sebe. A nápady, které tu noc vymyslel. Jenže… Já přece souhlasil. Chtěl jsem ukrást strejdovo auto, odvést do lesa, posprejovat, zničit, ponížit. Stejně jako on ponížil mě.

„Třeba si chce jen promluvit,“ navrhnu.

„Třeba jo!“ vyhrkne Felix. Nadšeněji, než by se v dané situaci hodilo. „Četl přece tvůj spis! Možná ho jen zajímá tvůj případ a pomůže ti.“

Brad se přese mě nakloní a povytáhne obočí. „Přestaň být tak naivní! To by ho přece předvolal na stanici a ne k sobě do auta.“

Polknu. „Takže vy myslíte, že… Že mě bude vydírat? Nebo co? Co jiného by mohl chtít?“ Nehty zaryju do kůže nad zápěstím, abych větší bolestí překonal menší. Jenže upřímně nic moc necítím a Felix mi nakonec ruku chytí a odtáhne.

„Půjdeme tam s tebou,“ rozhodne a Brad okamžitě přikývne.

Vím, že by šli. Dokonce by možná i chtěli. Já bych pro ně udělal to samé, ale Felixe před pár týdny chytili, jak v obchodě kradl víno. A Brada babka minule na celé dva dny zavřela do sklepa, když ho domů přivedla policie, protože se ve dvě ráno potuloval opilý mezi domy.

Takže zavrtím hlavou.

„Ne, to nejde. Půjdu tam sám. Nějak to zvládnu. Navíc je to přece policajt a ne žádný zločinec, co by mě odvezl za město a zakopal v lese. No ne?“

„Hele, ale pamatuješ na ten film? O tom poldovi, jak vraždil mladé kluky?“ cvrkne se Felix prstem do čela a zkřiví tvář. „To bylo mega depresivní.“ 

Brad mu dá pohlavek. „Nepomáháš, vole!“ Pak však zaměří pozornost zpátky na mě. Pozoruje mě pohledem, ze kterého můžu vyčíst hodně. Třeba strach. A taky zoufalou potřebu nedat ho najevo. Což mě u něj nepřekvapí, protože Brad nikdy nechce dávat najevo, jak moc se ve skutečnosti bojí.

„Bude to v pohodě. Zjistím, co chce a přinejhorším prostě zdrhnu a odplujeme na tom parníku,“ řeknu nakonec. Oba je obejmu. „A první místo, kam poplujeme, bude Los Angeles.“

Možná bych měl konečně přijmout, že život umí být fakt na hovno. A ne se pokaždé divit.

x

Na parkovišti stojí asi dvacet aut. Ale stříbrná Audina je jen jedna. V rychlosti si zapamatuju poznávací značku, ale zcela upřímně pochybuju, že by mi to později k něčemu bylo.

Nejsem nervózní.

Nejsem vyděšený.

Jen trochu zhulený, což byl Bradův nápad.

Je pět hodin a deset minut.

A nejsem nervózní a nejsem kurva ani vyděšený.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6
Komentujte

Karin

To jsem co mu chce ale umím si to domyslet.

Květa

IDK mě fakt rozsekalo! 😂
Jinak super, už se těším na další. Jsem netrpělivá. 😉

Ester

Najprv som sa divila, kam mu pise, ked nemal mobil. Ale nastastie sa to vysvetlilo 😀. Velmi ma zaujalo, ze neznamy nasiel jeho mobil a vie o nom dost vela veci. Som velmi zvedava, ako to bude pokracovat…