PRAVIDLO ČÍSLO DVANÁCT:

Pondělí uteče nesmyslně rychle. Možná je to tím, že s Felixem a Bradem nejdeme do školy a hulíme trávu. A někdy k večeru Felix hrozně zvrací. Vyklopí to přímo na ulici, kde procházejí lidé, a někdo z kolemjdoucích na nás zařve, že zavolá policajty. Brad ho ale uzemní slovem rakovina, což zabere vždycky.

Když dojdu domů, je těsně po půlnoci, proto není divu, že další den v osm ráno nesedím v lavici. Nesedím tam ani v devět. V tu dobu totiž teprve lezu z postele. Do pošmourného, deštivého, zamračeného rána.

Po trávě mi klasicky třeští hlava. Chvíli poposedám po posteli, protahuju krční páteř, záda, a nakonec i nohy, a ignoruju mžitky před očima, ale jinak mi je překvapivě dobře.

Jak by řekl Felix: pozitivní myšlení dokáže hodně. Jak by řekl Brad: když s někým spíš, život je mnohem víc fajn. Pravdu mají oba, ačkoliv Felixova verze zní vznešeněji.

Jenže pravdou taky je, že každý krásný moment nakonec odezní, protože stejně vždycky přijde TA chvíle, kdy se všechno epicky posere. Jako tenkrát, jako dnes, jako kdykoliv.

Zrovna flušu z okna, nakloněný přes parapet zkouším, jestli dokážu ze třetího patra trefit slinou kaluž dole na chodníku. Dvakrát minu a třetí pokus zhatí táta. Vtrhne totiž do pokoje jako uragán.

„Damiene!“ vyštěkne.

Damiene, Damiene, cos to zase provedl?

Klidně se otočím, opřu o parapet a povytáhnu obočí. „No?“ Může být nasranej, jak chce, ale je blázen, pokud myslí, že mu dám něco zadarmo. Nikdy, už nikdy. Protože ho nenávidím, nenávidím, nenávidím.

„Volali ze školy!“ zařve.

„No a?“ zopakuju stejně klidným tónem jako předtím. Zírám mu zpříma do očí a čekám, až uhne, protože přece vždycky uhne. Slaboch. Nenávidím.

Jsem klidný, ale uvnitř tak strašně zuřím.

Za to všechno.

„No a?! Děláš si srandu? Chceš si posrat i to jediné, co ti ještě zbylo?!“

Zatnu pěsti. „Takže škola je to jediné, co mi zbylo? To se mi tu snažíš říct?“

Od té noci neví, jak se ke mně chovat. Vsadím polovinu království, že chce, hrozně moc, abychom zase byli otec a syn. Jako dřív. Chodili na basket, hráli baseball a já mu vyprávěl zajímavosti ze světa zvířat. Večer spolu zkoukli film. Jenže neví jak to udělat. Já se dostatečně nesnažím, on má strach, já všechno bojkotuju, on nemá dost odvahy a tak dál. Není tak těžké být v této rodině psycholog.

„Damiene,“ hlesne, jako by snad moje jméno bylo nějaké zaklínadlo, kterým mě nakonec dovede k rozumu. Ve skutečnosti mi tím ale jde spíše na nervy.

„Co? Co chceš kurva slyšet? Že se polepším a budu chodit do školy? No tak jo, polepším!“ zařvu a přitom kopnu do postele. Pak seberu polštář a mrštím s ním do kouta. Ani jedno z toho mi však nepomůže. „Budu ten nejhodnější kluk na světě! Udělám, co řekneš. Každý večer ti donesu žákovskou knížku, abys mě mohl pochválit, a budu uklízet oblečení do skříně, hezky do komínků, a čistit si zuby a přestanu mluvit sprostě a kouřit trávu a chlastat a… Co ještě? Jo, už vím, nikdy nebudu říkat pravdu. Nikdy od tebe nebudu chtít, abys mě zachránil, nebo mi alespoň pomohl! Nikdy!“ Tečou mi slzy. Je to neuvěřitelně potupné, ale ono to i po tak dlouhé době hrozně bolí.

„Přestaň,“ zavrtí otec hlavou a na okamžik zavře oči. Není ten typ, co by se do krve hádal, proto chytne kliku a chce odejít. Prostě jen tak. Zas a znovu. Tuhle jeho pitomou vlastnost na něm nesnáším, protože mi brání, abych mu vmetl do ksichtu i další věci, všechny urážky světa. A nejspíš to je ten důvod, proč přeběhnu ke dveřím a zabouchnu je dřív, než stihne zmizet.

„Zase tady v noci byl, sahal na mě, tak proč s tím nic neuděláš? Proč mi nevěříš?“

Jeho reakce mi vyrazí dech, protože mi položí ruce na ramena a v jedné malé, šílené vteřině vážně věřím, že mě obejme. Což je dětinské, naivní a já si to vyčítám, když se mnou zatřese. „Už se konečně vzpamatuj, Damiene. Jsi nemocný! Musíš se tomu přestat bránit a přijmout to. Jen tak se můžeš vyléčit!“ Jeho stisk bolí, ale neucuknu. „To, co si myslíš, že vidíš, není skutečné. Nic z toho se neděje. Je to jen výplod tvého mozku, rozumíš? Jsi NEMOCNÝ!“

Konečně spustí ruce a já automaticky couvnu. A nevím, co říct. Takže na něj hledím, trochu vyjeveně, a mám strach ho nechat odejít. Protože jestli vyjde na chodbu, naše hádka skončí jeho vítězstvím.

Jenže otec chce evidentně vyhrát za každou cenu, možná vůbec poprvé. Trhnutím otevře dveře, ale ještě než odejde, řekne: „A přestaň být idiot a ber prášky!“

Venku stále mrholí a otevřeným oknem do pokoje proudí zima. Každý můj pohyb mi z nějakého důvodu připadá nepatřičný. Jako by mě někdo sledoval a zároveň posuzoval. Jestli to, co dělám a jak se tvářím, odpovídá psychickému kolapsu. Což je naprostá kravina. Nehodlám se hroutit jenom proto, že je můj otec debil.

A stejně. Stejně mi není dobře, když zahýbu prsty. Když udělám nepatrný krok směrem k posteli. Když slabě vydechnu.

Jasně, třeští mi hlava a není mi ani trochu dobře, ale to přece ještě neznamená, že jsem nemocný.

x

Máma mi prášek donese prakticky pod nos. V druhé ruce drží sklenici vody a usmívá se, když poslušně polknu. O hádce s otcem nemluví, ačkoliv je jasné, že musela něco slyšet. Nejspíš ne všechno, ale něco určitě. Pár slov, několik útržků, trochu nadávek, a stejně pořád nechápe, o co tady jde.

Pořád myslí… Ne, já vlastně nevím, co si myslí. Nikdy neměla potřebu mi o tom říct, takže kdo ví. Jen jednou za mnou přišla do pokoje a svěřila se, že lituje, kolik času tráví v práci. Protože kdyby byla víc doma, třeba by poznala, že… Hodně tíhne k tomu, že existovaly příznaky. Ze začátku nepatrné, téměř neviditelné nuance, které by dokázala identifikovat pouze ona. Protože je moje matka.

Asi má pravdu. Kdyby tu noc netrávila v práci, nejspíš by všechno dopadlo jinak. Jenže dohadování, co měla nebo ne, na výsledku nic nezmění. Obzvlášť pokud věří, že jsem nemocný.

Že vídám věci, které neexistují.

Občas zírám do zrcadla, pozoruju svoje oči a zkouším odhadnout, jestli lžou. Člověka nenapadne, že by mohlo být něco v nepořádku, dokud k té situace nedojde. Vždycky tvrdili, že lžou jen lidé. To smysl dávalo.

A najednou říkají, že moje oči vytváří svět, který neexistuje. Klamou tak mozek a další smysly, proto nedokážu rozeznat pravdu. To už smysl nedává. Proč bych jim měl věřit? Proč bych měl věřit raději jim než sám sobě?

Mám si mezi námi vybrat?

Vyberu sebe. Vždycky vyberu sebe. Věřím svým očím, věřím tomu, co se tu noc stalo, co ta noc znamenala a co všechno změnila.

Ačkoliv oni pořád dokola tvrdí opak. Ale lidi přece lžou. Lžou i o tom, co je a není skutečné. Vím to.

Některé dny je to ovšem těžší – bojovat za sebe. Stávám u zrcadla a váhám. Třeba dnes.

Je ovšem docela možné, že za to mohou prášky. Mají mi pomáhat, ale fungují spíš na principu utlumení. Máma mi jeden donese a v podstatě mě tak na celý den vypne. Nemám pak žádné bludy, ale ani nic jiného. Myšlenky, emoce, energii… De facto přijdu o celý život.

A to já nenávidím.

K Felixovu domu dojdu na autopilota. Chvíli stojím u plotu a zírám upřeně na vchodové dveře. Vytahuju mobil, abych ho prozvonil, ale nějakým divným sestřihem scén skončím v lehu na lavičce.

Chci spát.

Chci zavřít oči a spát uprostřed ulice a zapomenout na všechno ostatní.

Moje doktorka řekla, že je to v pořádku. Tohle se prostě někdy stává. Někdy se stává, že člověk uprostřed cesty do školy ztratí odhodlání a nejde proti tomu bojovat.

Když Felix vyjde z domu, okamžitě pozná, co se stalo. Cítím jeho ruku na čele a slyším, jak mluví, ačkoliv nechápu význam jednotlivých slov.

V další vteřině jdeme i s Bradem městem, a přitom nevím, kdy jsme ho potkali. Občas do mě někdo šťouchne, nebo strčí, zakolísám, nebo zůstanu stát, ale ani na jednu z těch věcí pořádně nereaguju.

Někdy se stává, že jeden prášek zapříčiní, že už tady nepotřebuju být.

Dojdeme do parku. Ležím na zemi a hlavu mám u Brada v klíně. Kluci do mě neustále lijou colu, aby mě cukr probral. Což trochu pomáhá, protože mi hrozně rychle bije srdce, jako zblázněné, ale zároveň nedokážu udržet myšlenky.

A přesně takové to je, když nevyplivnu prášky do záchodu. Když dovolím, aby tvrdili, že jsem nemocný. Věří, že můj život je přijatelná cena, především pokud to znamená nemít bludy.

„Potřebuju na záchod,“ pronesu. Po několika hodinách ticha mám sucho v krku a přeslazená cola tomu příliš nepomohla. Polknu, ale jediným efektem je, že k tomu všemu dostanu ještě žízeň. „A vodu.“

„Chcete se ti chcát a pít? Nevylučuje se to náhodou?“ prohodí Felix s úsměvem na rtech. V klíně má položenou učebnici, poklepává na ni propiskou a kolem něj leží zmuchlané stránky vytržené ze sešitu.

Pro jednu se natáhnu a rozložím. Mezi špatně vypočítanými příklady a škrtanci jsou obrázky očí, mravenců, letadel, oběšenců a pod jediným správným výsledkem plave velryba. Mávnu na něj, aby mi propisku podal, a domaluju velrybě knír.

Teprve poté se posadím.

Brad leží na zádech, přes oči má přetaženou kšiltovku a vůbec mu nevadí, že mu po ruce leze moucha a já mu poslintal kalhoty.

„V pořádku?“ řekne Felix a zaklapne učebnici. Z batohu vytáhne petku se zbytkem vody a podá mi ji.

„Jasně, že jo.“ Nejprve vykloktám a teprve potom se napiju. „Máma mě donutila. Stála nade mnou jako dozorce. Musel jsem ten prášek polknout.“

„Ts. Tomu ty říkáš utrpení? Když nade mnou stála moje máma, chtěla, abych vrátil okoralou patku chleba, protože patřil sestře.“

Brad nadzvedne kšiltovku a povytáhne obočí. „Zas nepřeháněj.“

Kouknu na mobil a zjistím, že jsou čtyři odpoledne. Obloha je stále zatažená, ale aspoň už neprší. Přesto mám zmrzlé ruce, proto přetáhnu rukávy přes dlaně a pořádně zívnu, až mi do očí vhrknou slzy. „Taky vám volali ze školy?“

„No jo. Musel jsem zdrhnout, jinak by mě táta zabil,“ zasměje se Felix, zatímco Brad pouze přikývne.

„Tak to je na hovno,“ usoudím. „Ale aspoň jsme v tom spolu.“

Brad mi prohrábne vlasy. Mám je trochu mokré a pár pramenů mi spadá do očí, proto mi je zastrčí za ucho. „Hvězdu tvého formátu by nikdo propadnout nenechal.“

„To je fakt.“

Nějakou dobu sedíme mlčky. Sleduju, jak Felix do učebnice kreslí krakena. Sním u toho sáček oříšků a proteinovou tyčinku. Ten den je to moje první jídlo, takže tím žaludek akorát vydráždím a mám ještě větší hlad.

Zajdeme proto do nejbližšího bistra, objednáme špagety a já zapadnu na záchod. A i když jsem už při vědomí, stále mám pocit, že každý nádech bolí. Ani ne fyzicky, jako spíš psychicky. Něco se stalo, já to neustál a teď s tím musím žít.

Brad přisune talíř přede mě. „Objednali jsme extra porci oliv.“

„Ačkoliv já je nemám rád,“ zamumlá Felix.

„Tys předtím sežral celej můj oběd!“

„Myslíš těch pár oschlejch brambor s kapustou? No tak dík.“

„Příště se na tebe vyseru. Co ty na to?“

Poslouchám kluky, ale přitom hledím na nástěnné hodiny pověšené nad dveřmi. Vidličkou přitom napíchávám olivy a pomalu vkládám do úst. Vím, že bych na to měl rovnou zapomenout, obzvlášť když vypadám takhle, ale touha je silnější. Dokonce i silnější než sluch, protože přestanu vnímat.

„Damiene?“

„Hm?“ Pohlédnu na Felixe, možná tak na pár vteřin, ale pak se vrátím k hodinám. Ještě tři minuty do tři čtvrtě.

„Ty neposloucháš.“

„Jasně, že poslouchám,“ odvětím na půl pusy.

A dál neposlouchám, proto mi musí Brad kopnout do židle, abych konečně pochopil, že mám na něco odpovědět. „Budu hádat, na co myslíš. Má to černou uniformu, jizvu na obličeji a uhrančivý pohled?“

Felix nakrčí nos. „Můžeš jako heterák říkat, že má jiný kluk uhrančivý pohled?“

„Sklapni.“

„Sklapněte oba,“ okřiknu je a přitom zavrtím hlavou. Vezmu špagetu a mrsknu ji po nich. Brad uhne, ale Felix je Felix a tak mu přistane na rameni. Servírka nás mezitím přísně sleduje.

„Takže máme pravdu, to je jasné. Jinak by ses takhle nečertil,“ pronese Brad s úšklebkem na tváři.

Pokrčím rameny.

„Ježišmarja. No tak fajn, běž za ním a přestaň házet otrávené ksichty.“

Nakrčím nos.

„Tak na co čekáš?“

Znovu pokrčím rameny.

Brad z ničeho nic vstane a vytáhne na nohy i Felixe. „Tak šup. Jdeme. Doprovodíme tady toho šulina ke stanici.“ 

Takže jdeme ulicí. Felix a Brad přeskakují kaluže, zatímco já do nich dupu. Mám pak mokré boty i ponožky, což není zrovna příjemné, ale na skákání teď prostě nemám náladu. Jako by gravitace byla silnější než kdykoliv jindy.

„Nejsem si jistej, jestli je to dobrý nápad.“

„Nejsem si jistej, odkdy seš takovej srágora,“ odvětí Brad. Jeho odhodlání je fajn, protože to nemusím být já, kdo nad tím přemýšlí. Prostě to tak je, někdo už rozhodl.

Částečně je to sázka do loterie. Nevím, jestli je Kane skutečně v práci. Nevím, jestli bude rád, když mě uvidí. Nevím, jestli má odpoledne čas. Nevím, jestli jsem jediný, s kým se vídá.

Představa, že by nás tam stálo víc, je natolik bizarní, že nedokážu udržet vážnou tvář. Směju se, ačkoliv… Ta možnost není zase tak šílená.

Nikdo netvrdí, že my dva spolu… Že to něco znamená.

První vítězství je, když před policejní stanicí žádný jiný kluk nečeká – samozřejmě, byl bych debil, kdybych si myslel něco jiného. Druhé vítězství nastane v okamžiku, kdy z budovy vyjde Kane. Mluví přitom s kolegou, ale svaly v obličeji má stažené, jako by ho slušné fráze neskutečně obtěžovaly.

A pak trochu natočí hlavu a pohlédne mým směrem. 

Má uhrančivý pohled a ne že ne.

Mávne na kolegu a rozejde se k nám. Policejní bundu drží v ruce, proto si docela hezky můžu prohlédnout jeho vypracované, sexy bicepsy. Zapomenu polknout, takže div neslintám (čistě teoreticky za to klidně stále můžou prášky).

„Ahoj,“ pozdravím docela klidným hlasem. Hlasem profesionální děvky, která chce jen to jedno. A nic víc, protože na ničem jiném mi nezaleží.

„Ahoj,“ odpoví a působí spokojeně, což mi trochu zvedne náladu. A pak stojí přede mnou, položí mi dlaň na zátylek a líbá. Nijak hluboce ani odvážně, ale rozhodně mi vklouzne jazykem do pusy a já… Oukej, moje nálada má tendenci poskakovat jako blázen a žádná posraná gravitace nás nezastaví.

„Ehm… Ahoj,“ zopakuju naprosto hloupě, když se zase narovná. Zatřepu hlavou a přitom ukážu na kluky. „Tohle je Brad a Felix.“ Pak ukážu zase na Kanea. „Kane.“

Ať vládne trapná etiketa.

Brad nejspíš myslí na to samé, protože se ušklíbne. „No nekecej.“

Felix na druhou stranu vypadá vážně nervózně, tře dlaně o sebe a v obličeji mu vyskáčou rudé fleky. „Dobrý den,“ pronese strojeným hlasem. Teprve když do něj Brad šťouchne, tichým hlasem ze sebe dostane: „Ahoj.“ 

Kane se pobavení ani na okamžik nepokusí skrýt. „Čau,“ pozdraví, ale vlastně je na vědomí příliš nebere. Raději se obrátí zpátky mým směrem. „Půjdeš ke mně?“

„Proto jsem tady, ne asi.“

Kane sáhne do kapsy a vytáhne klíče. „Tak jo, super.“ Než však stihnu zareagovat, vloží mi je do dlaně. „Máš na autobus? Potřebuju si ještě něco vyřídit. Je dva,“ kývne směrem ke klukům, „vezmi s sebou, jestli chceš.“

Koukám na něj jako na zjevení. A mám chuť zařvat, že ty dva brát rozhodně nechci, protože chci ležet nahej na stole a nechat do sebe bušit. Přece. „Dáváš mi svoje klíče a jdeš si něco zařídit?“ zopakuju instrukce, ale pořád mi na nich něco nesedí. „Co zařídit? Nemůžu jet s tebou?“

Vidím, že váhá. Na velice krátký okamžik, ale stejně nakonec rázně odmítne. „Ne. Vrátím se tak za hodinu. Zkus nic nepodpálit.“ Na moji reakci vůbec nečeká. Dojde k autu, nastoupí a za chvíli stříbrná Audina vyjede z parkoviště.

Lhal bych, kdyby tvrdil, že jsem v pohodě.

Nejsem žádné jeho posrané štěně, abych poslouchal každý jeho příkaz.

Felix tomu nakonec nasadí korunu. „Ty vole, ten tě dobře odpálkoval.“

x

Kluky pošlu domů. Nebo ještě líp, pošlu je někam hodně daleko. Důvod je celkem jednoduchý. Štvou mě jejich debilní kecy a dohadování, co jel Kane zařídit. Je to přece jedno. Dal mi svoje klíče. Důvěřuje mi. Byl rád, že jsem přišel. Spíme spolu.

Takže…

Takže je úplně jedno, kam jel. Něco zařídit nemusí automaticky znamenat, že je s dalším zoufalým klukem u garáží. Ani to neznamená, že tam není.

Může vydírat tolik kluků, kolik chce. Pokud to jeho péro ustojí.

Stejně jako já můžu jít večer do baru, sbalit sexy kluka a vychrápat se s ním. Však proč ne. Možná to dokonce udělám.

Čistě teoreticky třeba vážně potřeboval něco vyřídit. Naprosto nudnou záležitost týkající se bank, úvěrů, hypoték… Ačkoliv jeho rezolutní ne, ty se mnou nepojedeš tomu příliš nenasvědčuje.

Sedím u Kanea na gauči. Ponožky mám pořád trochu vlhké a je to přesně tak, jak jsem nechtěl. Nesmím prý věřit svým očím. Ale co těm hlasům, které mi našeptávají zlé věci? Těm věřit můžu?

Ozve se zabouchání na dveře. Je ostré a rázné, přesně jako Kane. Ostrý a rázný. Nikdy nic nesliboval a já nemám právo křičet a zuřit.

Takže nekřičím, ale v hloubi duše zuřím. 

Rozmáchle otevřu dveře. Ani na něj nepohlédnu a vrátím se zpátky na gauč. Zapadnu mezi polštáře.

„Proč sis nepustil televizi?“ promluví Kane. Vejde do bytu, bundu přehodí přes židli a docela klidně sedne na druhou stranu sedačky a poklepe dlaní vedle sebe.

Asi má pocit, že jsem jeho štěně a přiběhnu na zavolání.

„Už sis všechno zařídil?“ procedím skrz zuby.

„Jo, všechno je v pohodě.“ Natáhne nohy a znovu plácne dlaní vedle sebe. „Pojď ke mně.“ 

„Copak ty ještě nemáš dost?“ opáčím naštvaně a založím ruce na hrudi. „Postaví se ti vůbec?“

Kane vypadá překvapeně, ale jeho pověstný klid to nijak nenaruší. „Cože? Vždyť jsme spolu spali v neděli.“

Všichni a všechno lže. Svět je pěkně na hovno místo. „No, jasně. Protože já jsem jedinej, s kým to děláš, co? Žádné další kluky na hraní nemáš, samozřejmě. Ti tak žeru!“ křičím. A to dost nahlas, protože nedokážu emoce udržet na uzdě.

Mimochodem, kdybych uměl, nejspíš bych neskončil ve sračkách.

„Jsi jedinej, s kým to dělám, přesně tak. Takže tohle je žárlivá scéna?“ Vypadá, že ho můj křik spíš baví. Připadám si jako na jevišti, zábava pro ostatní v hledišti, což mi rozhodně nepřidá. „Vlastně mě překvapuješ, nebudu lhát.“

„Překvapu- Jdi do háje!“ štěknu. „Tak mi řekni, kde jsi byl.“

Řekni pravdu – žes s nikým nespal – a já dokážu velice rychle vychladnout.

PROSTĚ TO ŘEKNI.

Nějakou dobu, během které mi srdce buší jako šílené, Kane mlčí. „Výslech probíhá trochu jinak. Musíš se ještě učit, Damiene,“ pronese nakonec.

„To prostě nemůžeš jen tak odpovědět?“ vydechnu vyčerpaně.

„Popravdě nevím, o co ti jde. Kdybych šukal s někým jiným, řekl bych ti to. Protože kdybych šukal s někým jiným, nezáleželo by mi na tobě, a tím pádem ani na tom, co by sis o tom myslel. Tak se nechovej jako idiot.“

Jako idiot.

Možná je nakonec všechno moje vina. Chovám se jako idiot a pak nechápu, proč je život tak idiotskej.

Jako idiot.

Seberu mikinu i boty. Trochu to vypadá, jako bych v rychlosti utíkal po sexu, ale tohle je horší. A rozhodně potupnější, protože Kane je pořád v klidu a usmívá se. Zatímco já se chovám jako idiot.

„Jako idiot…,“ vydechnu nevěřícně, ale pak už jsem na chodbě.

A pak na ulici.

A pak daleko od jeho baráku.

A pak skoro na konci města.

A pak se otráveně vracím do centra a kopu do šutrů. A abych nezapomněl… Chčije.

Existuje otázka, na kterou zatím neexistuje odpověď. Nebo mi ji spíš nikdo nikdy neřekl a já mám strach, že nebudu souhlasit. Ale o tom ten život je. Já vlastně málo s čím souhlasím. A proto často zuřím a kopu a zakopávám.

Lžou lidé. O tom vím hodně.

Lžou moje oči. Podle všeho často a dost věrohodně.

A teď ta otázka.

Co když lže i všechno ostatní?

Uši, dotyky, vzpomínky, myšlenky…

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Májka
11. 2. 2020 18:31

Líbí se mi ty myšlenky. Sice některé reakce nikdy nepochopím, ale ty myšlenky se mi líbí.
Jinak zase skvělá kapitola.

Kateřina Teplá
11. 2. 2020 18:39

Wow, tak tahle kapitola je 👌. Přesně i zapadá do dnešního počasí. Vážně chudák Damien, všichni kolem něho tiše našlapují,aby byl ok. I když Kane mu nechce ublížit, proto nic neříká anebo to má v popisu práce,možná obojí.:) Jinak moc děkuji za odezvu před 14 days.
Těším se na další kapitolku.:)

Karin
14. 2. 2020 21:49

Damienovi myšlenky jsou někdy k pochopení.

Ester
26. 2. 2020 21:39

Dočítala som ďalší diel a idem sa pravdaže vrhnúť aj na ďalšie. Ale teraz k tomuto dielu. No Damien to nemá ľahké so svojimi pochybnosťami, čo je pravda a čo nie. Kto a čo mu klame. Asi za všetko hovorí, že som si pri čítaní spomenula na filmovú klasiku s Ingrid Bergman – Plynové lampy (Gaslight)z roku 1944. Nepochybujem dievčence, že ste ten film už videli 😀 a ak nie, tak odporúčam. Prístup Kaneho sa mi páčil, lebo on nevie aké má Damien problémy a starosti, takže ho neofukuje a príliš na neho neberie ohľady. Myslí si, že nič zlé… Číst vice »