PRAVIDLO ČÍSLO DVACET JEDNA:

Nejspíš už nepůsobím jako největší vyvrhel společnosti, dokonce ani když sedím na kapotě stříbrné Audiny přímo před policejní stanicí, protože jeden polda kolem mě projde a řekne čau.

Čau. Jen tak, jako by nebyl nepřítel, nebo si myslel, že já jsem přítel.

Možná šukat s poldou automaticky znamená patřit k nim do klubu, nebo tak něco, ačkoliv nevím, odkud by o mně věděl. Líbila by se mi představa, že má Kane na pracovním stole moji fotku, třeba tu z vazby. Ale je mnohem pravděpodobnější, že byl ten cajt u mě doma a já si na něj jen nevzpomínám. Proto neodpovím a raději si zapálím cigaretu. Nejsem ovšem hajzl, a tak popel pokaždé odklepnu na chodník.

Kane vyjde pár minut po šesté. Policejní bundu drží klasicky v ruce, volá něco přes rameno a… Sakra. Málem bych zapomněl, jak mu to neuvěřitelně sekne.

Jakmile pohlédne na své auto a najde mě sedět na kapotě, zastaví uprostřed parkoviště.

Kousnu se do rtu a čekám na jeho reakci, která přijde vzápětí. Usměje se, od ucha k uchu, rozzáří se mu oči a nad hlavou září duha.

Oukej, to trochu přeháním, ale hej, mám radost, protože on má radost.

Přijde k autu a bundu přehodí přes rameno. Roztáhne mi nohy a poté stoupne mezi ně. Chci říct něco děsně vtipného, ukázat, jak moc jsem nad věcí, ale Kane mi nedá příležitost být nad věcí. Skloní se a… Nevím, jestli jsem to někdy zmínil, ale má úžasné rty, a když mi jimi přejede po uchu, zapředu.

A pak líbačka, při které bych určitě zčervenal, kdybych na ni koukal třeba v telce. Takhle místo toho ztvrdnu. „Chápu to tak, že se ti stýskalo a nemáš chuť mě poslat do háje, protože jsem psychouš?“ pronesu pobaveně, ale je v tom i něco opatrného.

Kaneovy ruce mi přejedou po stehnech. V takových chvílích je zatraceně těžké být příčetný. „Mám slabost pro psychouše,“ odpoví nevzrušeně. „Jak ti je?“

Nemám důvod lhát, tak řeknu pravdu. „Hele, zcela upřímně… Honit si na psychině není žádná rajcovní záležitost. Takže se mám nadrženě.“

„To bych ti měl správně pomoct, že jo?“ Myslí to dobře, když se přitiskne blíž a přitom pohne boky, ale mám chuť ho za to seřvat, protože… Zhluboka vydechnu.

„Jestli seš pořád můj přítel,“ pokrčím rameny a přitom ho propaluju pohledem. A jo, možná přitom dělám flirtovní obličeje a přejedu jazykem po horním rtu, ale od pondělí jsem ho neviděl, a tak dokážu myslet jen na jedno.

„Hm.“ Kane zamyšleně nakrčí čelo. „Uvidíme, jestli jsi neztratil tempo.“ Přejde k autu a odemkne ho. Počká, dokud neseskočím na zem a poté oba nasedneme. Podám mu karamelku, protože z toho už je taková naše malá tradice, a nastartuje. Ale v tu chvíli ještě netuší, že já jeho slova vzal jako výzvu.

Rozhodnutý mu ukázat, kdo tempo rozhodně neztrácí.

Sotva vyjedeme z parkoviště, skloním se k němu. A tím myslím, že ho promnu přes kalhoty, rozepnu poklopec a vezmu do pusy. Nedělám s tím žádné ofuky, takže Kane absolutně nestihne zareagovat. Cítím, jak se napne. Dokonce bych řekl, že slyším, jak pevně sevře volant a zasténá.

Pohybuju hlavou, zatímco projíždíme městem. Jen jednou mi položí dlaň na hlavu a pohladí ve vlasech, ale stejně jako kdykoliv předtím mě k ničemu nenutí.

„Ježiši,“ zamumlá, když ho vezmu až úplně dozadu do krku. Zakuckám se, ale ne tolik, abych přestal. A na jazyku ucítím Kanea.

Pořádně nasaju a v Kaneově péru okamžitě cukne.

Jen velice matně vnímám, jestli zrovna stojíme nebo jedeme, přesto poznám, když zastavíme před domem, protože Kane dupne na brzdu a já ramenem narazím do palubky. Ale stejně nepřestanu a on to ani nechce, zapadne do sedačky a nahlas oddechuje.

Znovu nasaju. Pohnu hlavou nahoru a dolů. Zrychlím.

A pak hezky všechno spolykám, když to na Kanea přijde.

Narovnám se a jazykem zkontroluju koutky. „Tak co? Ztrácím tempo?“ řeknu spokojeně.

S úsměvem na tváři zavrtí hlavou. Vyleze z auta a já ho následuju. Do výtahu, kde mě opře o stěnu a líbá na krku. Hladí v rozkroku a otírá se o mě klínem. Rukou mi zajíždí pod tričko a prsty přejíždí po kůži.

Jsem jak v transu, když výtah cinkne a my procházíme chodbou. Přetahuju si přitom mikinu přes hlavu, rozepínám kalhoty a sotva Kane odemkne, všechno zahazuju. Stejně jako Kane, který je najednou do pasu nahý.

Nedojdeme ani do kuchyně, protože Kane si mě vezme hned na chodbě. Rozepne kalhoty a stáhne je ke kotníkům, ale už se neobtěžuje z nich vystoupit. Popadne mě za zadek, zvedne do výšky a zády přirazí na stěnu. Připadám si trochu jak hadrová panenka, ale vůbec mi to nevadí.

Obtočím kolem něj nohy a rukama mu vejdu do vlasů, zatímco Kane vjede do mě.

Na chvíli zastaví, koukne mi do očí a vyčká, dokud mu nedám znamení.

Přikývnu a on přirazí.

Zasténám a on znovu přirazí.

Zatínám nehty Kaneovi do zad, zatímco pohybuje boky. Stěna mi odírá záda, ale upřímně na tom nemůže záležet míň.

Oukej, přiznávám, že tohle mi šíleně chybělo. Cítit ho v sobě. Celých pět podělaných dní.

Je to rychlé, teda alespoň v mém případě, protože jsem fakt nadržený a navíc se mi penis, uvězněný mezi našimi těly, neustále otírá o Kaneovo břicho. A když mě ještě k tomu postaví na zem, otočí čelem ke zdi, znovu do mě zajede a začne mi společně s tím honit, není nepochopitelné, že okamžitě vystříknu. 

Kane vydrží o trochu déle, přece jen je to pro něj už podruhé. Pak zůstane chvíli nehybně stát, stále ve mně, což je extrémně rajcovní, a zhluboka oddechuje.

„Ups, trochu jsem ti postříkal zeď,“ prohodím a přitom koukám na bílý flek na bílé zdi.

Dostanu pusu mezi lopatky. „Takhle je mnohem hezčí.“ Odtáhne se a přitom to legračně mlaskne. Natáhne si kalhoty, ale triko nechá ležet na zemi. Odejde do kuchyně a za chvíli slyším, jak otvírá ledničku.

Vsadím všechno, že má chuť na limču.

Po jeho vzoru na sebe hodím jen kalhoty a s nahým hrudníkem jdu za ním. Najdu ho na sedačce ve společnosti jahodové limonády (tak znám ho, ne?), nadmíru spokojeného. Já se – také nadmíru spokojený – uvelebím na jeho klíně, ruce mu přehodím přes ramena a vykouzlím úsměv.

„Ahoj,“ řekne a položí mi ruce na boky.

„Čau,“ odpovím. „Řekl jsem doma, že dneska spím tady. V pohodě?“

Bez zaváhání přikývne. „Jo. Chceš mluvit o tom, co se stalo?“ Je to prostá otázka a já můžu říct ne, komukoliv na světě, ale Kane tam byl a v tom případě je mnohem těžší dělat, že nic.

Svalím se vedle něj, hlavu mu položím na stehno, ale tak, abych na něj neviděl. Místo toho zírám na vypnutou televizi. „Zachránils mě,“ vydechnu odevzdaně. „To se stalo. A moje máma tě chce pozvat na večeři jako poděkování. A já jsem totálně blbej, že jsem do toho bytu chodil, já vím. Slíbil jsem, že nepůjdu a šel jsem. A taky oficiálně nejsem psychicky narušenej a mám novej prádelník. Je z bílého dřeva. Potkal jsem otce a víš co? Je mi to úplně volný. Udobřil jsem se s Bradem, ačkoliv jsme se vlastně nikdy doopravdy nehádali. A taky…“

Položí mi prst na rty, jako by měl mých keců plné zuby, ale pak řekne: „Miluju tě.“ A tím mi vezme všechna další slova z pusy. V podstatě je vymaže a vymaže i můj rozum, protože na něj zírám s otevřenou pusou.

Kane právě řekl, že…

„Ty… Vážně?“ Nechápavě vzhlédnu, ale rozhodně netoužím působit jako fňukna, proto rychle dodám: „Máš úchylku na divoký blonďáky, co ti stříkají na zeď, že jo? Přiznej to.“ Chci znít pobaveně, ale myslím, že mě docela dobře prokoukl.

Že mě tím dostal.

Přiloží flašku ke rtům a foukne. „Chtěl jsem, abys to věděl.“

„Jsme jak dvě pořádný bukvice, ale taky tě miluju,“ přiznám. Na podobná přiznání a romantické chvíle mě moc neužije, ale tohle – alespoň u mě v hlavě to tak zní – působí přirozeně.

Žádná křeč a tak.

Seberu mu limču a pořádně upiju.

„V pondělí se mám stavit ještě na stanici,“ řeknu jen tak mimochodem. „Kvůli výpovědi. Jedna jim evidentně nestačí. Respektive, nejspíš si myslí, že jsem nebyl dostatečně při vědomí, aby mě mohli brát vážně. Sráčové.“ Pravdou je, že první výslech jsem prožil prakticky v mlze a v jednu chvíli mě přepadl hysterický smích. Takže není divu, že tohle poldům nestačilo.

„To je normální postup.“

„A je i normální postup dát oběti do ruky zbraň a říct, že může útočníka oddělat?“ Bod za to, že dokážu udržet klidnou tvář, mínus bod, že se na tohle vůbec musím ptát.

Je to Kane, což v tomto případě znamená víc, než je na první pohled zřejmé. Není jen hrdina. Není jen zachránce. V mnoha ohledech… Pořád si pamatuju, jak jsme se poznali.

„Na co přesně se mě ptáš?“ pronese stroze.

„Co bys dělal, kdybych ho fakt zastřelil? Byl jsem přece mimo!“ vyhrknu.

„Pořád nechápu, na co se ptáš,” odvětí Kane zcela bez emocí. „Ale dobře. Kdybys ho zastřelil, nejdřív bych zbavil pistoli tvých otisků. Potom bych ji dal do ruky jemu, aby to vypadalo, že mi ji zkusil vzít. Pravděpodobně bych tě požádal, abys mě praštil… Všechno by muselo působit věrohodně.“

Jeho řešení je logické a na první pohled v něm nenajdu jediný háček. Až na to, že je to zločin. A Kane je policajt!

Policajt, který vydíral sedmnáctiletého kluka a nechával si od něj kouřit. Policajt, co mě naučil střílet a pak mi dal do ruky zbraň a řekl, ať klidně zabiju. Vždycky jsem myslel, že o sudu s kyselinou žertuje.

Nakonec třeba není jen hrdina.

„Aha,“ přikývnu nejistě. Uvědomuju si, že krčím čelo, ale nedokážu s tím přestat. „Takhle řešíš většinu případů?“

Možná mi to nevadí, ještě nevím.

„Ne. Většinou dokážu rozpoznat hranici. Musíš ale pochopit, že když jde o tebe, žádná hranice neexistuje. Kdybych věděl, že ti to pomůže, lhal bych, zabil bych…“ Na chvíli se odmlčí. „Takže, abych to shrnul, bylo by mi úplně u prdele, kdybys ho zastřelil. Akorát by nás čekalo víc výslechů a papírování.“

Pohlédnu mu do očí a nedokážu nic říct. Ani jedno slovo.

Hranice neexistuje? Hranice neexistuje.

Na konspirační teorie je spíše Felix, já jim moc neholduju, ale tady jedna přímo řve po pozornosti.

Víš, co si myslím, Kane?

„Damiene?“

„Hm?“

Že v některých věcech jsi nikdy neřekl pravdu. Třeba tenkrát, když jsi mluvil o rodině, o otci, o jizvě na tváři i na uchu, o minulosti a vzpomínkách.

Jsi mi v mnoha ohledech podobný.

Nakloním hlavu na stranu.

Kane, že ty trpíš Syndromem prvního zakopnutí? Chceš vědět, proč si to myslím?

Nedovolils, aby se ke mně kdokoliv přiblížil. Dokonce ani tví kolegové. Všechno vždycky řešíš sám a do dnešního dne jsi nemluvil o jediném kamarádovi. Ty totiž… Nikomu nevěříš. Nemám pravdu?

„Chceš se mě na něco zeptat?“ odtuší Kane. Trochu sebou trhnu, protože jsem tak hluboko v myšlenkách, že na chvíli zapomenu, kde jsem.

„Takže, kdybych ti řekl, že mám v kapse jointa, tak mě nezabásneš?“ navrhnu.

Povytáhne obočí. „To je samozřejmě problém. Měl bych se ujistit, že u sebe nemáš ještě něco horšího.“ Povalí mě na záda. Zapadnu do polštářů a málem přitom vyliju limonádu. Vezme ji a položí na stůl. Nakloní se blíž, jazykem mi přejede po lalůčku a…

Je to Kane, takže nepochybuju, že docela klidně zvládne další kolo. Ale ještě poslední věc, slibuju. Dojde mi totiž, že tohle je nejspíš jediná cesta. Být trochu čurák, jet sám na sebe a nebrat na nikoho ohled. Ani na sedmnáctiletého kluka u garáží, ani na nejlepšího kámoše, nebo na rodinu.

Asi jo, asi jen tak se dá přežít.

Ale víš co, Kane?

Je to trochu patová situace, protože navzdory všemu… Tobě věřím.

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám novela? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete číst další příběhy.

14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Májka
12. 3. 2020 17:27

Páni! Čekala jsem na to už dlouho, což samo o sobě vypovídá, že konec nesplní očekávání, ale…tohle je snad miliónkrát lepší, než jsem si myslela. Sice mi tam celkem chybí romantika, jelikož jsem romantická dušička, ale byly tam úžasné drastické, zábavné, hloupé, trapné úlomky, které, když se slepý, vytvoří dechberoucí praštěný celek, který každého milovníka homosexuálních povídek doslova ochromý! A ještě ke všemu dneska svítí tady sluníčko a teplo je taktéž, takže skvělé počasí na happy END! Moc děkuji za možnost si přečíst odpočinkovou četbu, a že jste ochotné ukazovat svůj talent ostatním, jelikož znám hromadu lidí, kteří si jen… Číst vice »

Kateřina Teplá
12. 3. 2020 19:00

Tak tohle byla pecka! Roním tu krokodýlí slzy a přemýšlím, jak vám ještě chválit povídky, knihy i dokonce první novelu, která mi vzala vítr z plachet! 🙂 Bludy začaly na začátku ledna a už je březen, ani mi nepřišlo,že ten čas tolik letí a stalo se toho spoustu a vždy jsem měla vedle sebe Damiena. Díky za něj, protože mi hodně pomohl, i když všechno neumí vyřešit a máme na nějaké věci stejný názor, podobné zkušenosti … 🙂 Takže vám moc děkuji oběma a hlavně tobě Klárko, začala si mluvit o něčem, co je pro mě zároveň bolestivé a neuvěřitelné(Jaký… Číst vice »

Voldy
14. 3. 2020 13:28

Damien sice nikomu nevěří, ale přesně ta jeho finální dedukce byla i v mé hlavě. A jak to tak bývá, dva lidé na stejně vlně se mohou vzájemně držet a milovat, i když o tom nemluví. Bylo to tedy dramatické a poslední hodiny jsem se nemohla odtrhnout, abych svůj rest dočetla do konce. Myslím, že právě fakt chladné Kaneovy důvěry a smrtící zbraň v Damienově ruce byla tou neznámou vycházející z rovnice. Já bych střílela o kousek výš než Kane, ale proti gustu… 😀 Mám moc ráda Pátou minutu, ale Bludy je malinko zastínily. Mají obě něco do sebe, ale… Číst vice »

Karin
14. 3. 2020 20:09

Moc děkují za krásný konec a těším se na další povídku.

Sora Zarigani
15. 3. 2020 14:04

Zajímavá povídka. Taková… skutečná. Opravdu se mi líbila. Díky za hezké čtení.

Květa
23. 3. 2020 15:59

Moc pěkný konec. Damienovi dedukce jsou prostě nejlepší.

Milli92
8. 7. 2020 11:23

Tak tohle byla bomba!
Doufala jsem v podobný konec! Je teda pravda, že pointu jsem uhádla někde na začátku třetího dílu, ale to je asi tím, že mám s psychickými diagnózami poměrně dost zkušeností ..
Nad podobnými dílky si vždycky říkám, jak jsou lidi ohavný a hnusný, chovají se k sobě jako hovada…
A pak jsem vděčná za lidi, jako je Kane… Nebo v Muffinu a čaji Cristian, který dokáže zhojit rány a vyřešit dlouholetá trápení a uklidit nánosy hnusu a špíny.
Díky!