Szabi

hrdinům z dětství

„Co je s tebou?“

„Absolutně vůbec nic,“ odvětím okamžitě. Vyskočím na linku a sleduju, jak sestra krájí brambory na hranolky. Poté vezme mísu s polníčkem, chvíli na něj hledí a nakonec ho ve dřezu opere.

„Bude to mega mňamka. Je to nějakej super zdravej recept. Hranolky, špenát a čočkové placky.“

Přikývnu. „Bezva. Až na to, že tohle není špenát ale polníček.“

Lea vytřeští oči a poté nevěřícně zalapá po dechu, jako bych snad za její neschopnost mohl já. „Polníček?“

„No jo.“  

„Kurva!“ vyštěkne a praští s ním do dřezu. Dojde k ledničce a vytáhne láhev kečupu. „Na večeři budou hrancle s kečupem,“ rozhodne. Všechny ostatní ingredience teatrálně schová zpátky do poliček a ledničky a několikrát přitom něco zamručí. Nikdy nebyla extra trpělivá. „Tak. Co se teda děje?“ optá se znovu.

„Jak to myslíš?“ Uhnu pohledem. Jeden list polníčku zůstal na lince, proto ho zvednu a strčím do pusy. Chutná divně, ale to já rád. „Všechno je fajn.“

Lea mi nevěří. Nikdy nevěřila, za což jsem jí byl vždy nesmírně vděčný, ale nic to nemění na faktu, že jí nesmím říct pravdu. „Seš si jistý? Vypadáš nějak divně. Navíc… Odkdy raději trávíš odpoledne se mnou a ne s klukama?“

„Kluci neumí vařit,“ pokrčím rameny. Pak ale kouknu na bordel v kuchyni a vzdychnu. „I když to ty asi taky ne.“

Mrskne po mně utěrku. „Blbečku.“ Opře se o linku lokty, a zatímco nehtem seškrabává zaschlý flek od oleje, zkrabatí čelo. Což dělá ve chvílích, kdy… „Ale kdyby se to zhoršovalo, tak bys mi řekl, že jo? Nepokoušel by ses to zvládnout sám.“

„Co jako?“ Obrátím oči v sloup.

„To, co tě trápí.“

„Trápí mě tolik věcí, že kdybych měl o všem mluvit, trvalo by mi vyzpovídat se minimálně den. Nejspíš ani to ne. Tak zaprvé kácení deštných pralesů. Jedná se o nejdůležitější ekosystém na souši a jeho kácením vzniká obnažená půda. A to je velký problém! Za druhé, kyselé deště. Ne až taková legrace, jak by se mohlo zdát. V současné době je na zemi asi jen…“

Lea zvedne ruce do vzduchu. „Fajn, chápu, ano, trápí tě toho hodně.“ Ukáže na mě prstem. „Ale ty víš, že tohle jsem na mysli neměla.“

Zaškaredím se. „Planeta je mnohem důležitější než já.“

„Pro mě ne,“ pronese, což je asi hloupé, protože v rámci světa je planeta to vůbec nejdůležitější, ale stejně mě její slova potěší. Je fajn být pro někoho důležitější než Země. „A chci vědět, kdyby se situace zhoršila.“

Seskočím z linky. Nakouknu do trouby, abych zkontroloval hranolky, protože sestra je jako kuchařka fakt na nic. „Situace? Ale no tak, proč to neřekneš přímo? Kdybych se já zhoršil. Tos měla na mysli. Nebo ne?“

„Ne,“ odpoví zatvrzele.

„Leo,“ vydechnu a postavím se k ní čelem. Bylo pro ni hrozně těžké přijmout pravdu. „Jsem nemocný. Ať se ti to líbí nebo ne. Probudil jsem se uprostřed noci a brutálně zmlátil strýce. Beru na to prášky. Chodím k terapeutce. Copak to ti jako důkaz nestačí?“

Založí si ruce na hrudi a ohrne horní ret, přesně jak to dělávala máma, když jsem jako malý tvrdil, že nemůžu uklízet v pokojíčku, protože je tam bubák.

Kdo v té době mohl tušit, že ten bubák byl celou dobu úplně někde jinde?

„Nedívej se na mě tak! Co chceš slyšet? Že existuje ještě nějaká druhá verze? Kde se ze mě nestane bláznící monstrum? No tak je mi líto. Taková verze prostě není. NENÍ! Jsem jen já a..“ Zhluboka vydechnu a zavřu oči. „… bludy.“

Všude kolem mě.

Spustí ruce a nejistě přešlápne. „Promiň.“

„Nezlobím se.“

Chvíli na sebe hledíme, zatímco se hranolky vesele připalují v troubě.

„Nechápu, jak sis mohla splést polníček se špenátem,“ pronesu nakonec pobaveně.

„Pořád máš můj telefon!“

„Seš nejhorší kuchařka na světě. Pálí se ti to!“

x

Cesta o tři patra výš mi zabere přesně čtyřicet minut. V každém mezipatře odpočívám, hledím z okna a počítám v protější bytovce počet rozsvícených bytů. Skáču po levé noze dvacet schodů nahoru a po pravé dvacet dolů a pak znovu, ale obráceně.

Mluvím se sousedkou, která má asi šedesát a miluje politické debaty. Řeknu jí o svých kandidátech do kongresu, že fandím té, co má syna bez nohy, což ji mile potěší – prý jsem inteligentní a rozumný mladý muž – a donese mi rybízový koláč.

Poté ještě chvíli ležím na zemi, zírám na strop a počítám pavouky. Devět.

Nejspíš bych je spočítal ještě v patře pod námi, ale najednou se otevřou dveře a do chodby nakoukne táta.

Velkej hrdina mého dětství.

Nesnesitelnej sráč mého dospívání.

„Co tu děláš?“ Rozhlédne se, jako by doufal, že najde přijatelné vysvětlení, proč je jeho syn debil.

No já vám nevím. Nejspíš prostě jen proto, že můžu. A chci. Není nic lepšího než být na práškách a nevědět, jestli je vše kolem skutečné nebo jen výplod mojí mysli.

„Počítám pavouky,“ odpovím upřímně. Jemu jsem totiž pravdu říkal vždycky. Úplně vždycky. A hovno z toho.

„Proč?“

„Protože se mi nechce domů, když tam teď s námi bydlí intergalaktický sépiák,“ mrknu na něj. Zůstanu sedět na zemi, ačkoliv mě studí do zadnice. Dokážu na něj zírat opravdu dlouho a to on opravdu nenávidí.

„Damiene, přestaň s tím! Dnes na to nemám náladu,“ vyjede a jeho tvář zbrunátní. Je to skoro rok a půl a já s ním od té noci už vůbec nemluvím. Nikdy. Ne, že by nechtěl, párkrát to i zkoušel, ale nejde to. Kvůli jeho slovům jsem nakonec musel udělat to nejtěžší rozhodnutí v životě.

Protože mi nevěřil. Je to můj otec a nevěřil mi.

„Já na to taky kurva nemám náladu!“ zaječím jako smyslů zbavený. „A vůbec, co ty vůbec víš o tom NEMÍT NÁLADU? Hm?“

Usměju se.

„NEVÍŠ ANI HOVNO!“

Z vedlejšího bytu vykoukne mladá žena, spíš zvědavá, než že by ji sral můj řev. Otec v tu chvíli vypadá, že by se nejraději propadl do země. Díkybohu pro něj mu na pomoc okamžitě přispěchá jeho milovaný starší bratr. On a to jeho – všechno v pořádku?

„Všechno v pořádku?“

No neříkal jsem to?

Docela klidně vstanu. S neutrálním výrazem vejdu do bytu a pokrčím rameny. „Pardon. Jen jsem měl lehčí záchvat. Už je mi líp.“

Asi bych byl vážně pobavený, kdyby zrovna nepřiběhla máma, která má uši snad úplně všude. „Tys měl záchvat? Ty… Zapomněl sis vzít prášek?“

Obrátím oči v sloup. „Mami, prosim tě.“

x

Jako zcela osobně tomu nevěřím. Myslím, že je to hovadina. Úplně totální. Ale jak že se to říká? Tonoucí se stébla chytá?

No tak já jsem ten tonoucí. A meditace je stéblo.

Sedím v pokoji na zemi a zhluboka dýchám, jelikož to říká ta baba v youtube tutoriálu. Dokonce ani nemyslím na problémy. Teď existuju jen já.

Tedy… já a jídlo. Respektive by mi stačily zelené olivy. S mandlí uprostřed. Protože život bez zelených oliv nestojí za to.

Takže fajn, existuju jen já a zelené olivy s mandlí. A píseň od Welshly Arms Locked, protože jestli se mám vznášet ve vzduchoprázdnu, chci, aby v pozadí hrála tahle píseň. Klidně v nekonečné smyčce.

Já, olivy s mandlí a Locked.

Ovšem bez Brada a Felixe bych existoval nechtěl. Takže docházím k názoru, že meditace je naprostá hovadina.

Svalím se na záda, ale jsem moc línej, abych video vypnul, a tak mi ženský hlas pořád napovídá, co mám dělat a na co myslet a především, kdy vydechnout. Ale jsem trochu rebel, takže vydechuju na nádech.

A taky se promnu přes tepláky v rozkroku. Je příliš vyčerpávající hledat dobré porno, proto zavřu oči s tím, že mi moje fantazie bude muset stačit.

Představuju si někoho zkušeného, staršího než já, ale ne o moc. S hezkými svaly, obtáhnutým tričkem. Černé… Ne, spíš hnědé vlasy a uhrančivé oči. To mě vzrušuje. Když na sebe aktéři při sexu hledí, docela upřeně a přitom…

Zajedu rukou pod tepláky. Druhou dám za hlavu.

Tohle je ten nejlepší druh meditace.

V mysli vytvořím nádherného chlapa s dokonalým pérem. Stojí přímo přede mnou a je úplně tvrdej. Ale nemyslí na sebe. Myslí jen na mě. Bez zaváhání klekne a vezme mě do úst. A přitom vzhlédne.

Slastně zavzdychám.

Kurva jo. Perfektní.

Zničehonic mi hned vedle hlavy zavibruje telefon. Leknu se tak, že okamžitě vytáhnu ruku a vystřelím do sedu. Zmateně sáhnu po telefonu a srdce mi bije jako zvon.

Píše Píč… Kane.

Jako by věděl, že jsem mu v mysli právě vystříkl do pusy.

Pičus: Zítra v pět na parkovišti.

Nenávidím ho. Idiot, zasraná vyděračská svině.

Ne! Ty ses totálně posral. Nebudu dělat, co si zamaneš. Seru na tebe! Úchyle! Mlátím do mobilu jako smyslů zbavený, ale vesměs jsem spíš naštvaný, protože jsem se nestihl udělat.

Odpověď dojde do minuty. A je… Nenávidím ho.

Pičus: Když tam nebudeš, vyzvednu tě doma.

Odhodím mobil na noční stolek, vypnu notebook a zhasnu světla. Lehnu do postele a zavřu oči. V kalhotách mě tlačí erekce.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥