9 ETHAN


„V období po Říjnové revoluci v Rusku prosazoval Churchill co největší zásah intervenčních vojsk. Tvrdil, že bolševismus musí být zadušen ještě v kolébce. V roce 1918 proběhly v Británii nové volby. Ví někdo, kdo tenkrát zvítězil? Četli jste, co jsem vám posledně zadával?“ Pan Wigg se rozhlédne po třídě a s povzdechem napíše na tabuli jméno. „Lloyd George. A Churchill se stal ministrem války…“

Ethan zívne a vyhlédne z okna. Zakručí mu žaludku. Ráno se nestihl nasnídat a později zvažoval, jestli zahnat hlad bagetou z automatu. Přešlapoval na místě, cítil se jako idiot, a nakonec se mu ve dvířkách zasekly drobné. Do třídy vešel s prázdnýma rukama a hlavou plnou vířících myšlenek.

Aby toho nebylo málo, začínal mít pocit, že ho Danny sleduje. Ať se hnul ve škole kamkoli, Danny byl nějakou záhadou poblíž, jako kdyby čekal, že za ním Ethan co nevidět doběhne, navleče si dres a pustí se do sklapovaček.

 „Poslední šance, Payne, tak se snaž. Znovu se tě už nezeptám a budeš pro mě navždycky debil.“

Mohl Dannymu říct, že rozhodně nestojí o místo v basketbalovém týmu. A byla by to pravda. Jenomže to z nějakého důvodu pořád odkládal.

Překvapilo by Kaie Nerisona, kdyby mě potkal na hřišti?

Pan Wigg pustí prezentaci a ztlumí světla, takže se Adam ve vedlejší lavici spokojeně uvelebí na zmuchlané mikině a usne.

Ethana trefí do ramene propiska. Rozmrzele ji sebere a rozhlédne se.

Mobil, naznačí Nora polohlasně.

„Kentová, nějaký problém?“ zeptá se pan Wigg.

„Jen jsem říkala, že byl Churchill fajn chlap.“

Pan Wigg protočí oči v sloup a Ethan zašmátrá v kapse, vytáhne iPhone. Na messengeru bliká několik zpráv.

Nora: Byl za mnou Nerison.

Ethan se podívá jejím směrem.

Nora: Omluvit se za toho idiota. Měla jsem ho natočit. Vsadím se, že by z toho kluci při basketu něco vytěžili.

Nora: Asi usnu.

Nora: Zzzz.

Ethan váhavě napíše: A co říkal?

Nora: Mám chuť tě napínat, aaaa…

Nora: Vlastně nic moc neříkal, ale vypadal docela roztomile. Možná se fakt styděl, anebo si nechce zničit pověst.

Nora: Lenna říkala, že spal s Monikou.

Ethan protočí oči v sloup. Nemá nejmenší tušení, kdo je Monika. A jak je možné, že se Nora s Lennou stačily usmířit tak rychle. Zamyšleně poklepe na displej.

Když si o dvacet minut později nandává špagety, pořád na to myslí. Nerison. Kečup. Nerison. A studená cola.

Posadí se k velkému stolu k Adamovi a Nora se vecpe mezi ně. Zapíchne brčko do kokosového mléka. „Koukáš, co?“ zeptá se Ethana poťouchle.

„Jo, většinou piješ sprite.“

„Haha. Koukáš, že se přišel omluvit.“

Ethan namotá špagetu, ta spadne. Zkusí to znovu. Má chuť nabrat je rukou a hodit Noře na hlavu. „Je to jen póza.“

„Blbost. Máš rád tyhle,“ Nora rozhodí rukama, „gesta. Zdůraznil ale, že tobě ta omluva nepatří. Jo, Halleyovka. Podle mojí teorie nemůžeš přestat být debil jen tak, ze dne na den, když tam chodíš…“

„Řeklas mu moje jméno?“ napadne ho.

„Jo.“

„Díky.“

„Proč? Bojíš se, že ho prodá?“

„Komu jsi řekla jeho jméno?“ Adam si nacpe do pusy bramboru. „Hele, máme teda odpoledne angličtinu? Slyšel jsem, že by to mohlo odpadnout, protože většina lidí bude stejně na tréninku. Nevím, co je lepší. Jestli sedět v lavici jako vocas nebo běhat v týhle zimě…“

***

Ethan běží.

Studený vzduch naplňuje jeho plíce. V kapse poskakují pence, libry a zapalovač. Vzpomene si na Adama, který sledoval Noru pohledem oddaného psa.

Jednou spolu mluvili o lásce. Nora řekla: „Nejhorší je, že žádnej příběh nemá šťastnej konec. Nakonec to totiž vždycky jeden z těch dvou posere. Můžeš jen doufat, že to nebudeš ty. A když je po všem, sere tě, žes to nebyl ty.“

Jestli se do ní Adam zamiloval, tak… hodně štěstí.

Ethan se zašklebí a seskočí ze zídky na zem. Cesta se svažuje dolů a podél je pár roztroušených domů. Za plotem jednoho z nich štěkají dva jezevčíci.

Lehkým poklusem to vezme k pláži. Zeleň pomalu přechází v drsný písek. Horizont se třpytí, omývaný slanou vodou tam, kde moře potkává mraky.

Ethan se cítí podivně. Už je to dlouho, co byl naposledy u moře. Zatraceně dlouho.

Přeskočí jeden z balvanů. Dole v písku jsou otisky bot a pneumatiky kola. To leží nedaleko. Sedne si k němu a přitáhne tkaničky mikiny. Ze studeného větru mu slzí oči, a tak je promne a zadívá se do dálky.

Kaiovy světlé vlasy se objevují nad vodou, jak zvedá a znovu noří hlavu.

„Co tady děláš?“ zamumlá Ethan sám k sobě potichu.

– Chceš ho zmlátit? Zeptala se ta divná holka klidně, když přišel odpoledne k jejich škole. Hodila mu vajgl k nohám.

– Ne, nechci ho zmlátit.

Seš přece z Wallisovky.

To nepopřel. Jenom pokrčil rameny. Prohlížela si ho důkladně a on jí to oplácel. Přišla mu tak nějak zvláštně ošklivá. Díval se, jak si zapaluje cigaretu. Nakonec pokývala hlavou a poslala ho k moři. Skoro to znělo tak, jako kdyby ho posílala do prdele.

Zajímavá sorta přátel, pomyslí si, zatímco sleduje Kaie, který je s každým tempem blíž ke břehu. Debil Jude a holka s velkými zuby.

Vítr mu cuchá vlasy. Jak velký blázen musíš být, Kaii Nerisone, že chodíš plavat v tomhle počasí?

Kai vyjde na pláž. Když spatří Ethana, zamračí se. Mlčky zamíří ke kolu a z batohu vytáhne ručník. Začne si sušit vlasy. Teprve po nějaké době se zeptá: „Co tady děláš?“

Nic. Nevím. To je první, co ho napadne, a tak zvolí mlčení. Zakloní hlavu a pozoruje Kaie. Světlovlasý kluk je možná o pár centimetrů vyšší. A s tím, jak vypadá, se rozhodně nemusí za nic stydět. Nejspíš na sobě vážně dře a není to jenom jeden z těch namachrovaných kluků, co na dres balí holky a pak se doma svalí k televizi s pytlíkem chipsů.

„Přišel jsi pozorovat moře?“ Kai si přetáhne přes hlavu červenou mikinu a usedne do písku vedle Ethana. Přitáhne kolena k bradě. Je cítit solí, sám sebou… a překvapivě je to dobrá kombinace. „Ethane?“

 „Tolik jsem na tebe zapůsobil, že sis zjišťoval, jak se jmenuju, Kaii?“

„A přišel jsi, protože…“ Kai použije otrávený tón, jako kdyby ho Ethanova přítomnost unavovala.

„Protože jsi na mě zapůsobil,“ odpoví Ethan klidně a pokrčí rameny. Potom se krátce zasměje, sebere hrst písku a nechá ho protéct mezi prsty.

„Proč jsi přišel?“

Možná je ten kluk zvyklý dostat vždycky všechno hned, napadne Ethana. Peníze, holku, drahé auto. Post kapitána. Zápal plic. Chce se zeptat: Nikdy z toho neonemocníš? Nemáš strach z utonutí? Místo toho řekne: „Omluvil ses Noře.“

„Tobě ale ne.“

„Však já ti neděkuju.“

Kai zaboří bosé nohy do písku a ušklíbne se. „Teď by ses měl omluvit ty.“

„Za co? Teda pokud si ještě pořád nebereš osobně, že jsem pojmenoval tvoji kočku.“

„Není to moje kočka! A myslel jsem Judeovi.“

Ethan odolá pokušení protočit oči v sloup. „Hele,“ řekne klidně, „nevěděl jsem, kolik toho vypil. Působil docela střízlivě. Dokonce i mluvil. Vlastně je zvláštní, že nevydával zvuky jako opice, když se nad tím zamyslím… No ale netrefil jsem ho tolik. Nečekal jsem, že to vezme o futra.“

„O jaký futra? O čem to mluvíš?“

„To je ta věc okolo dveří. Praštil jsem tvýho kámoše a on do nich narazil. Praštil jsem ho jednou, abych byl přesnej.“

„Takže tys ho nezmlátil? Myslel jsem…“

Myslela jsem, že seš lepší, řekla mu jednou stará znechuceně, když ji nechal popáté zvítězit v kartách. A ty mě šetříš.

„Nejsem takovej,“ řekne Ethan a dýchne si na ruce, aby je zahřál.

„Nejsi jakej přesně?“

„Nejsem jako ty, vole. Nerad mlátím lidi.“

Kai se upřímně rozesměje. Vůbec poprvé v Ethanově společnosti, čímž ho vyvede z míry. Ethan se přistihne, že se mu koutky úst samovolně zvedají v pobaveném úsměvu. Nějakou dobu vedle sebe zvládnou klidně sedět a pozorovat moře. Skoro jako by se takhle scházeli každou středu.

„Není ti zima, Kaii?“

Může být sebevíc otužilý, ale pořád má na sobě mokré kraťasy. „Jsem v pohodě,“ odfrkne. Možná mu ta otázka připadá banální.

A je tady nový kapitán Halleyovy střední školy, dámy a pánové, Kai vždy v pohodě Nerison.

Ethan narážku spolkne. „Nevypadáš.“

„A co bys udělal, kdybych ti řekl, že nejsem?“ procedí Kai skrze zaťaté zuby. Rukávy mikiny má přetažené přes ruce. A na nohách husí kůži.

„Něco bych ti půjčil.“

„Třeba kalhoty?“

„Chceš je?“

„Ne.“

Ethan kývne hlavou. Přemýšlí, jakým způsobem tenhle kluk vede tým. Jestli si drží od ostatních hráčů odstup, anebo jestli je pro ně kámoš, který se během tréninků mění v zuřivou bestii a nutí je běhat tak dlouho, dokud nepopadají na podlahu tělocvičny jako přezrálé hrušky.

Kai rozhodně není jako Danny.

„Takže ty jsi kapitán, jo?“ zeptá se Ethan líně a pokusí se usměrnit svoje rozcuchané vlasy.

„Proč? Chceš do týmu?“

„Proč? Chceš mě?“ Překvapí sám sebe poznáním, že mu přijde docela přirozené se s Kaiem pošťuchovat.

Oproti tomu Kai nevypadá vůbec překvapeně. Z jeho výrazu nejde vyčíst vůbec nic a to nic se vzápětí změní v arogantní úšklebek. „Ani ne. Oba víme, že wallisáci moc hrát neumí.“

„Kaii. Au.“ Ethan je pobavený. „Musí to být skvělej pocit, být kapitán. Taková zodpovědnost. Hodně holek. Autogramy.“

 „Jo, přesně takhle to je,“ řekne Kai po nějaké době.

Když se Ethan nakloní blíž k němu, vidí jeho řasy. A že se mu nepatrně chvěje brada. „Nastydneš,“ řekne potichu.

„Třeba by pak Lišky konečně dokázaly vyhrát.“

Ethan pokrčí rameny, uhne pohledem a přetáhne si přes hlavu kapuci. „Nejsem fanoušek.“

Kai se postaví a oklepe se, jako kdyby setřásal zimu. Začne sbírat svoje věci a cpát je do batohu. Potom se zarazí. „Hele…“

Jen ne znovu otázku, proč jsem přišel, prosimtě.

„Hele, k té oslavě…“ pokračuje Kai. Nadechne se. „Sorry, že jsem ti vrazil.“

 „Nevadí mi to.“ Ethan se taky postaví.

„Takže všechno v pohodě?“

Už ví, jak to Nora myslela, když říkala, že Nerison vypadá roztomile. Dost možná za to můžou ty světlé vlasy. „Jasně. Všechno je v pohodě.“

Kai přikývne, zapne batoh a přehodí ho přes rameno. Potom si na mokré plavky obleče kalhoty. A obuje boty. Utáhne tkaničky.

Vyřešeno, napadne Ethana. Byli jsme nepřátelé, teď budeme nikdo. Jak je to jednoduchý.

Nerison vede kolo pískem do travnatého svahu. Tam se váhavě otočí. Chvíli zírají jeden na druhého.

A pak odjede.

Ethan se zamračí. Začne poskakovat, protože necítí nohy. Vyběhne svah a běží zpátky stejnou cestou, jakou přišel – kolem bílého domu, kde pobíhají jezevčíci.

„Uzavřeno,“ řekne jim a oni začnou štěkat.

***

Na prahu potká tátu, který zrovna odchází. Když se nakloní, aby sebral z věšáku bundu, je vidět pistole v pouzdře. „Objednal jsem čínu, máš ji v kuchyni. Přijdu asi až ráno. Něco se stalo.“

„Dobře.“

„Něco špatného…“

„Tak dobře.“ Ethan zuje boty, kopne je pod botník.

„Jo…“ Táta se zarazí, jako kdyby si najednou uvědomil, že by měl ještě něco dodat. Třeba o škole, domácích úkolech a holkách. Řekne ale jenom: „Tak čau.“ A zmizí na příjezdové cestě.

Večeře je v plastových boxech, smažené nudle s kuřecím masem. Ethan si k tomu nakrájí kus okurky, protože jinou zeleninu v lednici nenajde. I tak je ale sám se sebou spokojený.

Svalí se na sedačku, sebere krabici zteplalého džusu a pustí televizi.

Dávají Stalo se jedné noci od Franka Capry. Viděl to už třikrát, ale stejně se u některých scén usmívá.

iPhone v kapse zavibruje.

Lexi: Napadlo mě, že by bylo fajn, kdybys přijel třeba na pár dní. Je tady pořád volný pokoj. Mohl bys tu na čas i bydlet.

Ethan dlouho zírá na displej. „Tady je taky volný pokoj,“ odepíše. A vzápětí by si jednu vrazil, když mu dojde, jak to bylo kruté. Rychle nacvaká: „Nemyslel jsem to tak.“

Lexi: Já vím, že ne…

Otře pusu do rukávu, položí nedojedenou večeři na stolek a lehne si. Claudette Colbert se na televizní obrazovce převléká do pyžama. Ethan se přikryje tátovou dekou a usne.

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

5
Komentujte

Erik

Jsem tak rád, že jsem našel tyhle stránky… Konečně příběh, kde jsou propracované charaktery hlavních postav, oba kluci mají svoji historii a nejsou charakterizovaní prostě tím, že by byli teplí. Jsem do toho zamilovanej a strašně se těším, co bude dál. Dík!

Ester

Uz sa stretli a spoznávajú sa, som zvedavá ako im to pojde dalej:-)

Hm, rikam si, jestli ty jejich „prvni“ setkani budu mit uz vecne vypaleny na sitnici… To uplne prvni na oslave vidim jako v seru. To v ulicce ma sede a cihlove tony. A tohle u more je studene modre a piskove zlute. Je to bozi, BOZI. Kazde to setkani je jako kdyz se stretne neco jiskriciho. Jdu dal a uz ted rozmrzele ocekavam chvili, kdy mi dojdou aktivni odkazy na dalsi kapitoly…😃

samba

Já jsem tuhle povídku opustila a ani nevím proč. Možná, že to bylo na mě hodně všeho. Divností a nevyslovených věcí a smutku. Předtím mi to nepřišlo až při čekání na další nevydanou kapitolu a pak jsem se nemohla přesvědčit opět číst. Beru to tak, že jsem na ní musela uzrát. Tak jsem dámy zpět:)