8 KAI


„Chceš mi po tom všem tvrdit, že je to přece jen tvoje chyba?“ vydechl Kai nevěřícně. Okamžitě si vzpomněl na tmavovlasého kluka – pojmenoval kočku Gambit, choval se arogantně a nejspíš byl v právu, když bránil kamarádku.

„Nevím, mám takový pocit, že ano. Možná jsem neměl pít tolik vodky.“

„Já tušil, že za to můžeš, jenom jsem doufal, že by mohla být chyba na obou stranách. Vysvětli mi, jak mohlo dojít k nedorozumění, když řekla nahlas ne.“ Vzpomínky na páteční večer se mu opět vracely. Neměl z toho dobrý pocit.

Jude pokrčil rameny a zdálo se, že nad odpovědí vážně uvažuje. Jenže pak z pusy vypustil další hloupost. „Hodně holek říká ne a myslí ano.“  

Kai obrátil zrak k nebi a tiše zaklel. „Takže sis přes držku zasloužil,“ pronesl. Děkoval, že s ním teď není Hayden, protože nechtěl poslouchat: jsem to říkala. Asi vážně věděla všechno. „Sakra Jude! Vždyť já tomu klukovi vrazil!“

Jude se hlasitě rozesmál. „Já vím, byls fakt dobrej. Samotného mě to překvapilo.“

„Seš idiot! Měl by ses té holce omluvit. Viděl jsi ji, když jsme odcházeli. Nejspíš jsme jí úplně zničili oslavu.“ V mysli mu utkvělo, jak držela tričko v ruce. Vůbec necítila potřebu se zahalit. Tak nějak doufal, že je zkažená stejně jako Jude.

Kai sevřel pevněji řídítka kola. Vedl ho vedle sebe, ale přitom měl chuť na něj sednout a odjet někam daleko. K moři.

„Na to zapomeň. K jejímu domu se nepřiblížím!“ zakroutil Jude rázně hlavou a pokřižoval se. Už v družině po sobě nechtěl uklízet nepořádek. Kai po něm mnohokrát sbíral kostky.

„Jude!“

„Hele! Zapomeň na to, já se té holce omlouvat nebudu.“

Nebude. Když se Jude pro něco rozhodl, jen tak názor nezměnil. V mnoha ohledech to byl největší paličák, jakého Kai znal, a tak raději nic neříkal, jen otráveně obrátil oči v sloup.

„Teď jsem si vzpomněl,“ plácl se Jude do čela a celý se rozzářil. „Už jsi to slyšel? Budou otvírat nový klub ve městě. Za radnicí, jak je ten modrej barák.“

Došli zrovna před školu, kde se k nim připojil Connor s Tylerem. Místo pozdravu si Tyler odplivl na zem a zamračil se. „Jo, ale víš, co to znamená? Že je to přímo uprostřed mezi Halleyovkou a Wallisovkou. Vsaď se, že si to místo budou, ti šmejdi, chtít zabrat.“

Connor se na Kaie ušklíbl. Vždycky se spolu smáli, jak vážně dokáže Tyler válku s Liškami brát. Po loňském zápasu, kdy se oba týmy porvaly na parkovišti, se situace ještě zhoršila. A čím víc se blížilo letošní utkání, tím se nevraživost prohlubovala.

„Heleďte,“ zvedl Tyler prst do vzduchu a zastavil se. Nejprve ukázal na Kaie a poté na Judea. „Slyšel jsem, že v pátek večer se někdo od nás vetřel na párty Lišek, dělal tam do jejich holek a pak se porval!“

Kai dovezl kolo ke stojanu a vytáhl z batohu zámek. „A proč se jako díváš na mě?“ pokrčil rameny a dál se tvářil neurčitě. Nejraději by na pátek zapomněl.

„Já jen že jste s Judem v pátek nemohli přijít ke mně, protože jste měli něco neodkladného na práci.“

„No a? Mohli jsme být na tisíci jiných místech,“ odsekl Kai klidně.

Connor zvedl oči od mobilu, do kterého ještě před chvíli něco zuřivě vyťukával, a ukázal prstem a Judea. „Tak od čeho máš tu modřinu?“

„Ha! Od čeho máš tu modřinu? No?“ Tyler s otevřenou pusou čekal na odpověď.

Jude našpulil rty a na chvíli se zamyslel. „Eeee… Spadl jsem ze schodů.“

To rozesmálo všechny.

Kai obešel stojan na kola, postavil se před kamarády a sebral Tylerovi míč.

„Spadl ze schodů, jo? Vole, vy jste fakt pitomci! Máte štěstí, že jste celí! Dovedete si představit, kdyby vás tam odchytla Dannyho parta?“ vztekal se Tyler. Po matce zdědil divoký temperament, proto ho vždycky bylo všude slyšet. A když nadával, divoce rozhazoval rukama. „Bože, Nerisone, seš fakt blázen! Vetřít se mezi Lišky a dělat do jejich holek.“

Společně vešli do školy. Odevšad byl slyšet rámus a hovor a smích a křik. Takže Kaiovo ,Ale já jsem do jejich holek nedělal,‘ zaniklo.

x

Když s ním otec zatřásl, neměl nejmenší tušení, co se děje. Rozespale mžoural do šera a postupně mu vše docházelo. Gauč, usnul jsem v obýváku. Na sobě měl ještě pořád teplákovku a na zemi ležel batoh.

Zadíval se otci do očí a viděl v nich nadšení. Stačila čtyři slova, aby Kai pochopil, co se děje.

„Je to tady, Kaii!“

Kai si protřel oči a posadil se. Podíval se na hodiny a pokoušel se zorientovat. Sedm večer. Musel usnout hned po tréninku. Strašně ho bolely svaly, takovým tím způsobem, kdy se člověk nemůže ani smát.

„Jedeš se mnou?“ vydechl otec. Obličej měl tak blízko, že by mu Kai mohl spočítat všechny vrásky. Cítil otcův peprmintový dech. Neustále totiž žvýkal, udržoval se tak v bdělém stavu. Hrozně nerad spával.

Mohlo by se něco stát. Mohl bych zaspat nejlepší chvíle života.

Které, tati?

„Brax není doma?“ zareagoval okamžitě Kai a rozhlédl se po místnosti.

„Ne, někam jel. Říkal, že se vrátí kolem deváté! Nemáme moc času. Tak jedeš?“

Věděl, že se brácha bude zlobit, ale bylo mu to jedno. Vyskočil na nohy, ignoroval ztuhlé svaly a přikývl. „Jasně, že jo.“

„Tak fajn! Sbal se! Vypadá to na celou noc. Vyrážíme za deset minut!“

Zvláštní. Když přišlo na čas, otec se většinou vůbec neorientoval. Den byl pro něj jako hodina a obráceně. Zapomínal jíst, protože si pamatoval, že jedl, sendvič s arašídovým máslem, vážně, ale už mu nedocházelo, že od té chvíle uběhla dlouhá doba. To bylo před čtyřmi dny, tati. Ale jakmile mu v krvi koloval adrenalin, věděl naprosto přesně, co znamená deset minut.

Kai sebral batoh a všechen obsah – propocené tričko, láhev s vodou, tenisky, peněženku a mobil, tři nepřijaté hovory, promiň, Hayden – vysypal na postel. Vzal si jen knížku, baterku a teplejší mikinu.

Otec už čekal u auta. Kufr měl zaskládaný věcmi, v ruce držel GPS a narychlo zadával souřadnice. Kai skočil na sedadlo spolujezdce a zavřel oči. Připadalo mu, jako by s otcem utíkal. Někam hodně daleko, kde je nikdo nezná.

Jeli něco přes hodinu a oba mlčeli. V téhle fázi s otcem nikdy nebyla řeč. Jeho pozornost se soustředila jen na vozidlo a občasnou kontrolu souřadnic.

Když dorazili na místo – dojeli polní cestou na louku, odkud měli dobrý výhled – otec okamžitě vyskočil z auta a začal si chystat fotoaparáty a další přístroje, které Kai ani neznal.

„Podívej, čelo bouřky!“ hulákal. Přes dunění větru ho nebylo skoro slyšet. Kai si z něj občas dělal legraci, že by si do kapes měl cpát kameny, aby neuletěl. Ale minule byla situace natolik hrozivá, že o tom vážně uvažoval.

Kai si oblékl teplejší mikinu a vylezl z auta. Silný poryv větru ho nepřipraveného hodil na kapotu auta. Bouchl se do loktu. Kdyby ho teď viděl Brax.

„Tady,“ podával mu otec další fotoaparát se stativem. „Nastav time-laps na 5 vteřin!“ hulákal z plných plic.

Kai mu pomohl nastavit všechny přístroje a vrátil se do auta. Natáhl nohy na přední desku a vytáhl knížku s baterkou. Občas pro jistotu vzhlédl, aby otce zkontroloval, ale ten jen radostně pobíhal kolem s fotoaparátem v ruce a smál se. Smál se, jak to nikdo jiný na světě neuměl.

Tohle bys měl vidět, Braxi.

Ve tři ráno měl knížku až na poslední stránku dočtenou. Hodil ji zpátky do batohu, chvíli hrál na mobilu a pak vyšel z auta. Bouřka ustupovala. Otec kontroloval nasbíraná data a postupně všechno sklízel.

„Dneska byla úžasná noc,“ vydechl a zadíval se na temnou oblohu.

„Máš všechno, co jsi potřeboval?“

„Vyfotil jsem úžasné fotky! Ještě dneska je dám vyvolat a pak se na ně spolu můžeme podívat,“ navrhl otec.

Kai přikývl, ale bylo mu jasné, že jakmile dojedou domů, opar normálnosti se rozplyne.

V autě otec pustil rádio a hodně se ptal. Na školu a kamarády. Na život a tak. Bubnoval prsty do volantu a při každé příležitosti vtipkoval. Nakonec dojel na benzínku a v drive-inu objednal snídaňové menu pro dva.

Kai popíjel vanilkový shake a poslouchal otce, jak mu vyprávěl o prvním setkání s mámou. Měla červené šaty. Bylo to jak ze starého amerického filmu. Přísahám, že pak všechno kolem zešedlo.

A pak plánoval. Jak příští týden zajde na Kaiův závod v plavání. Že si s ním na zahradě zahraje basket. Že zajdou do kina. Že všechno bude v pořádku.

Kai na všechno kýval. Neměl sílu mu říct, že jakmile dojedou domů, otec zase na všechno zapomene.

x

Brax už na ně čekal v garáži a tvářil se podrážděně.

„A jé, teď to schytáme,“ uchechtl se otec. Pro něj křik a hádky mnoho neznamenaly, nejspíš jim ani nerozuměl. Slyšel slova a nechápal význam. Vystoupil z auta, s úsměvem na tváři staršího syna pozdravil a zmizel někde v domě.

Brax přešel k autu a otevřel dveře spolujezdce. „Když nemá rozum on, čekal bych ho od tebe!“

„Nic se mi nestalo, vidíš?“ rozpřáhl Kai ruce, aby si ho brácha mohl prohlédnout, a vystoupil z auta.

„Dnes ne, ale příště by mohlo!“ pronesl Brax. Měl jen strach, Kai tohle chápal. Miloval bratra, nejspíš nejvíc z rodiny, ale když se Brax zlobil, když se snažil dokázat vlastní pravdu, když se hádal, vytahoval jen to nejhorší. Používal slova, která zasahovala hluboko.

„Fajn, příště s ním nepojedu. Stačí?“ vyštěkl Kai. Byl neskutečně unavený, svaly ho po noci strávené v autě bolely ještě víc než včera po tréninku a kručelo mu v žaludku.

„Nestačí, protože oba víme, že to nemyslíš vážně!“

Kai se považoval za klidného člověka, jen tak se nehádal. Ale Brax ho vždycky dokázal vytočit během pár vteřin. Brax a šedooký kluk. „Protože mi nedáváš na vybranou. Všechno, co dělám, ti na mně vadí. Ničím se ti nezavděčím.“

„Nemůžeš se mi zavděčit tím, že se chceš při každé příležitosti zabít!“

Hádali se kvůli tomu tisíckrát. Používali stejné argumenty a stejné výčitky. Od chvíle, kdy se Brax nastěhoval zpátky domů, nosil s sebou divné krabice a tvářil se jako hlava rodiny, se nedokázali shodnout.

„Nechci se zabít!“ Nikdy na smrt ani nepomyslel. Věděl, kdy se vynořit, věděl, že mu další tempo dál od bójky neublíží. Znal moře a moře znalo jeho. Chodil s otcem k bouřkám, protože to byla jediná chvíle, kdy s ním mohl být. Kdy se otec smál a zdál se… přítomný.

„Dokazuješ to zvláštními způsoby,“ zašeptal Brax.

„Jen to řekni. Tak dělej! Vím, že chceš.“ Ublížil jsi mi tím jednou, podruhé se ti to nepodaří.

Brax stál se založenýma rukama. Na pár vteřin to vypadalo, že se skutečně nadechne a opět zaútočí. „To není třeba. Víš, co si myslím,“ vydechl nakonec.

Věděl, zatraceně dobře věděl. Nedokázal na to ovšem nic říct. Sebral batoh a vydal se směrem do kuchyně. Chtěl si jen udělat jídlo, lehnout do postele a spát. Kašlu na školu, pro jednou se nic nestane.

Jenže Brax ho následoval. „Mluv se mnou!“ Vždycky chtěl po Kaiovi hromadu slov, ujištění a slibů, kterým ale stejně nikdy nedokázal věřit.

„O čem? O čem chceš mluvit? Já ti nemám co říct!“

„Řekni mi, proč jsi nešťastný. Protože jsem odešel a nechal tě s nimi? Já vím, žes to neměl snadné, chápu to. Ale potřebuju vědět, že… že kdybych tu nebyl, tak to zvládneš,“ pronesl Brax. Sedl si na barovou stoličku a sledoval Kaie, jak si chystá snídani.

„Ty se snad někam chystáš?“ odvětil Kai. Pomalu krájel rajče a svět se s ním točil. Vždycky ho mrzelo, když si Brax myslel, že po jeho odjezdu na vysokou zažíval těžké období. Jistě, změnil se, protože dospíval a učil se žít. Podle sebe a ne podle přátel a společnosti a pravidel a světa.

Ale Brax za každou změnu, za každou divnost, kterou Kai dělal, házel vinu na otce a matku. Ani jednou ho nenapadlo, že by Kai takový vážně byl.

Jak jako, že jsi ji nedočetl do konce? Každý dočítá knihy do konce!

Brax zavrtěl hlavou. „Ne, jistě, že se nikam nechystám!“

„Tak nechápu, o co ti jde.“ Kai dokrájel rajče a rozložil ho na sendvič. Měl sto chutí ještě jednou, znovu, a určitě ne naposledy zakřičet, že s rodiči nikdy těžké období nezažíval. Že se jim nikdy nemusel za nic ospravedlňovat. Že ho neodsuzovali.

„Kaii, nenech se jimi strhnout. Ty nejsi jako oni,“ zašeptal Brax.

Když Kai o pár minut později vešel do pokoje, musel myslet na to, co všechno pro něj bratr za ty roky udělal. A připadal si kvůli tomu skoro nepatřičně. Styděl se za věci, které měl rád. Takže nakonec popadl batoh a raději utekl do školy.

x

Zazvonil a srdce měl až v krku. Netušil, proč to dělá. Pořád si nebyl jistý, zda on osobně udělal něco špatně, ale jestli v tom dívka byla nevinně, musel něco říct.

Zatímco Jude chvíli předtím sdílel na facebooku status. Cola, chipsy a wowko!!!

Zazvonil podruhé.

Třeba nebude doma. Jenže takové štěstí mít nemohl. Dveře se v další vteřině otevřely.

„Ahoj,“ vypadlo z Kaie vzápětí a pokusil se přátelsky usmát.

„Ahoj,“ odvětila dívka překvapeně a opřela se o rám dveří. Byla vážně moc hezká. Chápal, proč si ji Jude vybral. Vždycky měl slabost pro holky, které byly mnohem lepší než on. 

„V pátek jsem tu byl na oslavě a…,“ začal a pak se odmlčel. A já se popral a tys křičela a držela jsi tričko v ruce a můj kamarád je debil. Nemohl se rozhodnout co říct.

„Já vím, pamatuju si tě,“ odvětila klidně. Na krku si jí houpal řetízek. Vzala ho do ruky a začala si s ním hrát.  

„Přišel jsem, protože… Já…“ V tomhle byl vážně špatný. Možná si měl předtím nacvičit nějakou řeč.

Dívka se nejspíš rozhodla nechat ho ve všem pořádně vykoupat. Když se zakoktal, nadzvedla obočí.

„Přišel jsem se omluvit. Že si na tebe Jude dovoloval a že jsme ti pak zničili oslavu. Je mi to líto,“ pronesl. Netroufal si ji oslovit, protože si nebyl jistý, jestli se vážně jmenuje Nora.

Chvíli si ho prohlížela – přesně takhle to dělala Hayden, když uvažovala, jestli na něj má být hodná nebo mu dát všechno pořádně sežrat – ale nakonec pokrčila rameny. „Tys mi vlastně nic neudělal.“

„Jo, ale Jude se ti omluvit nepřijde. A praštil jsem…“ Mávl neurčitě rukou, protože musela tušit, koho měl na mysli.

Usmála se. Ne moc, ale přece. Třeba si nakonec vybrala být milá. „Jen jsi bránil kámoše. Stejně jako Ethan bránil mě.“

Ethan.

Ethan.

No a co? No a co! Je přece úplně jedno, jak se jmenuje.

„Aby bylo jasno, Ethanovi se neomlouvám. Jude si zasloužil dostat pěstí, ale ne takhle,“ vyštěkl možná zbytečně útočně. Zhoupl se ze špiček na paty a zhluboka se nadechl. „Prostě je mi to líto. Nešli jsme sem s úmyslem zkazit ti večer nebo tak něco.“

Tohle dívku nejspíš zaujalo. Pustila řetízek a narovnala se. „Vážně? A proč jste teda přišli? To by mě vážně zajímalo. Abyste balili holky z jiné školy?“

Vůbec netušil, co říct. Promnul si kořen nosu a přikývl. „To je dobrá otázka,“ přiznal. Sám si ji od pátku často pokládal.

Tím ji rozesmál. „Jste všichni stejní,“ dodala smířlivě a vrátila se do domu.

Kai si pak na poštovní schránce přečetl příjmení. Vydržel jen na konec ulice, než vytáhl mobil a našel si na facebooku její profil. Nebylo to nic těžkého. Na profilové stránce měla  svoji fotku, nejspíš z dovolené, a v přátelích jen jednoho Ethana.

Ethan Payne.

Jenže Ethan Payne měl celý facebook soukromý. Nezobrazovala se mu ani úvodní fotka.

Stejně ho to nezajímalo.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

5
Komentujte

Ester

Zacala som citat a z prvej kapitoly som mala len chaos v hlave, ničomu som nerozumela,kto a co a preco. Nevzdala som to a pokračovala, netuším sice, co sa komu v zivote stalo, ale postupne sa s hrdinami zoznamujem a spoznávam a stavaju sa mi blízkymi. Uz s nimi prežívam emócie. A hlavne trpim, ze musim čakať a som zvedavá, co bude dalej. Som závislá a neviem ako to tak dlho vydržím 🙁

samba

Já jsem vše přečetla najednou a nekomentovala nic. Cítím se dlužná, protože komentáře si povídka zaslouží. Jen jsem nevěděla co vlastně psát. Náznaky tragédií v jejich životě a jejich životu nebezpečné zájmy, to je záhada sama. Neskonale skvěle napsané charaktery a pocity, já bych řekla, že až profesionálně psané, takovou knihu bych si do knihovničky dala. Dámy je to dokonalé a já se těším na každou kapitolu. Díky

Ha… chlapci, vy jste fakt marny… 😁 hlavne ze jeden druhymu cumite na facebook, ale vlastne vas ten druhej vubec nezajima…
Mmch scena s bourkou byla bozi. Je fajn videt, jak se ve chvilce z mimone stal nadsenec… chjo.