7 ETHAN


Sluchátka zastrčí do kapsy, i když ví, že je bude muset později znovu rozmotávat. Na iPhonu zkontroluje čas. Přes displej se táhne dlouhá rýha, památka z rána, kdy visel na zábradlí starého balkónu a prostě nemohl udržet sebe a telefon zároveň.

Vyhne se chichotajícím prvačkám a vyběhne schody do druhého patra. Zastaví u automatu a nastrká do něj mince. Vybere sprite a sýrovou bagetu. A ušklíbne se, pevně rozhodnutý, že popřemýšlí o své životosprávě. Jen co se nají.

„Hej,“ řekne Danny. Z mokrých vlasů mu kape voda.

Ethan se rozhlédne, pravda, trochu teatrálně, aby se ujistil, že Danny mluví doopravdy na něj. Kapitán basketbalového týmu mu věnuje pozornost zřídka. Občas prohodí pár slov s Norou a s Adamem, ale Ethan pro něj nejspíš už navždy bude ten, který neměl zájem vstoupit do týmu. A Danny to nese špatně.

Tenkrát na Ethana dokonce čekal u šaten, jen aby mu vysvětlil, co si o tom myslí.

– Vím to, Payne.

– Co víš?

– Žes to posral schválně! Vím moc dobře, že trefíš koš líp jak Trevis.

– A dál?

– Mrzí mě, co se ti stalo, ale nebudu kolem tebe šaškovat jako ostatní. Pro mě seš jen zbabělej debil. Rád se předvádíš, a když pak o něco jde, vykašleš se na to.

– Ještě něco?

– Mám chuť ti napálit.

Nakonec se nepoprali. Ethan nemá rvačky rád. Když vrazil tomu klukovi z Halleyovky, bylo to spíš z nutnosti. Ovšem ten podivně opojný pocit, který potom měl, ho překvapil.

Zpětně to přičítal bělovlasému klukovi. Přistihl se totiž, že mu škádlení Kaie a testování vlastních hranic působí zvláštní potěšení. Jako kdyby byl Kai další krok do neznáma.

„Posloucháš mě, Payne, nebo jsem ti ukradenej jako všechno?“ zeptá se Danny otráveně.

Ethan načne plechovku a napije se. „Jsem jedno ucho.“

„Zkus to ještě zvážit.“

„Danny, hele…“

„Dost,“ odpoví zrzek stejným tónem, jaký používá, když řve v tělocvičně na kluky. Dost, neodmlouvej, nebo si dáš ještě pět koleček.

Ethan si uvědomí, že o něm prakticky nic neví. Možná, že žije sám s mámou. A basketbal je pro něj všechno. Měl bych tě litovat? zeptá se sám sebe v duchu.

„Dost co, Danny?“ Zní to spíš unaveně, Ethan toho v noci zase moc nenaspal. Poblíž tikaly hodiny a on si nedokázal vzpomenout, jak dlouho tam jsou, a jestli je už někdy předtím slyšel.

„Prostě to zvaž, Ethane.“

„Tak dobře.“

„Čeká nás pár důležitých zápasů. Kluci by tě vzali, nějak by si to sedlo. Máš na to dost času. Zdrávku uhrajem, i kdybych si před zápasem zlomil nohu a skákal po jedný. Jsou to žabaři. A pak se tě zeptám zase a ty nebudeš debil a zkusíš to.“

„Tak dobře,“ řekne znovu a rozdělá bagetu. Čeká, že Danny odejde, ale ten na něj dál nehnutě zírá. Ethan protočí oči v sloup. „Co je? Chceš slib? Já nejsem týmovej hráč. Ale popřemýšlím o tom. Platí?“

„Platí,“ kývne Danny. „A nežer tyhle hovadiny. Zpomalují metabolismus.“

Ethan zůstane sám v prázdné chodbě. Poklidně dojí bagetu, obal vyhodí do koše – a na chvíli zaváhá, jestli ho znovu nevytáhnout a nepřečíst si složení.

Když přijde do třídy, hodina už je v plném proudu.

Matikářka píše na tabuli složité vzorečky. „Payne, zabloudil jste?“

„Ve světě matematických vzorců.“

Několik lidí se uchechtne. Učitelka položí křídu a opráší si ruce. „Opatrně, Payne, abych vás neposlala na matematickou soutěž. Školní autobus se porouchal. Jel byste osm a půl hodiny vlakem.“

Ethan zvedne ruce v obranném gestu. Z batohu vytáhne propisku a sešit. Bezmyšlenkovitě začne něco čmárat. Stránky jsou plné poznámek a hesel, která nedávají žádný smysl. Po chvíli se ztratí v myšlenkách a jen napůl vnímá Nořin tragický výstup před tabulí.

Kai Nerison.

Jak by se asi tenhle Kai Nerison, kapitán basketbalového týmu, tvářil, kdyby se potkali na hřišti? Znamenalo by to něco? Ethanovi basket nevadí, ale nesnáší velká gesta, předstírání, že jde o všechno.

Jenomže v přítomnosti bělovlasého kluka by možná doopravdy o něco šlo. Protože když se potkali v zapadlé uličce vedle nemocnice, ten pocit přetrvával. Vždyť kolik kapitánů ve skutečnosti krmí toulavé kočky?

„Ne, devět set devadesát devět není správně, slečno Kentová. Leda byste mi chtěla zavolat sanitku. Sedněte si. Příště vás vyzkouším znovu. Domácí úkoly máte dobré, ale tady jste nepoužitelná. Tak, zná někdo správnou odpověď?“

Ethan se přihlásí.

***

U oken je větší zima. Ethan dýchne na sklo, očistí ho a vyhlédne ven. Kdysi se Lexi zeptal, jestli se nebojí žít sama na takovém opuštěném místě.

„Ale já jsem opuštěná,“ řekla mu tenkrát. Teď donese bílou konev a nalije do šálků čaj. Jeden posune k Ethanovi i s cukřenkou. Posadí se na protější židli a pátravě se na něj zadívá. Ethan to nesnáší. Její způsob nahlížení na svět. Na něj. Lexi má zázračnou schopnost postřehnout emoce a významy, které jiným lidem unikají. Většinou, třeba teď.

„Spíš špatně, Ethane? Máš zlé sny?“

Spolkne poznámku o tom, že kdyby se chtěl svěřit, utratil by svoje kapesné za terapii a neobtěžoval by se kvůli tomu jezdit tak daleko. Místo toho pokrčí rameny a napije se.

Z vedlejší místnosti k nim doléhá zvuk puštěné televize. Reportáž o nosorožcích. Pochod za rovnost mužů a žen. Předpověď počasí.

„Jak se má táta?“

Pohlédne jí do očí. Jsou stejné jako ty jeho, ale postrádají jiskru. „Asi pracovně. Nevím. Nedávno se dostal k většímu případu, ale nemluví o tom. Vždyť víš.“

„Jo, to mě na něm vždycky trochu štvalo. Vaří ti?“

„Lexi, prosimtě.“

Zakroutí hlavou a roztržitě si urovná světlé vlasy. „Mně se to nelíbí, Ethane. Proč mi tak říkáš?“

„Ptáš se pokaždý.“

„Nikdy neodpovíš.“

Mami,“ pronese nakonec, ale zní to výsměšně. Skoro se zastydí, když postřehne, jak ji to bolí. „Promiň,“ dodá automaticky. „Nevím, já prostě… Snad časem.“ V jiné realitě, tam, kde hraje basket v Dannyho týmu, jezdí vlakem na matematickou olympiádu a odpouští mámě všechno, co mu kdy vpálila a řekla.

Lexi vstane a začne se přehrabovat v hromádce časopisů. Jsou jich snad desítky, naskládané na sebe do vysokých komínků. „Něco jsem zase napsala. Není to nic moc, ale kdyby ses chtěl podívat.“

„Jasně, rád,“ chytí se toho s vděčností. Její článek je na straně deset v magazínu pro ženy.

Nadpis je: Dovolená na Velikonočních ostrovech.

„Já vím,“ řekne Lexi. „Zní to trochu banálně, ale však víš, kdysi jsme tam chtěli…“

Jako kdyby mu někdo vrazil pěst do žaludku. Ten pocit po zbytek návštěvy přetrvává, a když se s Lexi rozloučí, doslova lapá po studeném vzduchu.

Celou cestu k opuštěné zastávce u silnice běží. Z klokaní kapsy mikiny vytáhne cigarety a nešikovně vdechne kouř. Vzápětí cigaretu znechuceně zahodí. Podle starého cáru papíru jede nejbližší autobus za deset minut. Deset dlouhých podělaných minut. To je přesně za… deset minut.

Zešílí.

Přečetl spoustu knížek, ale nikdy ho žádná z nich nedokázala připravit na další úzkostlivý stav. Přesto se snaží řídit tou nejznámější radou. Dýchejte. Dech je něco, co vás provází. Máte ho neustále s sebou.

Zhluboka se nadechne, zadrží dech a vydechne. Přetlak nezmizí, ale už nikam nepostupuje. Ethan chodí sem a tam v pravidelných kruzích. Snaží se najít záchytný bod, ale kolem není nic, co by ho doopravdy zajímalo. Zapátrá v paměti. Stará většinou věděla, jak ho povzbudit. Nebo mu vpálit, aby se nelitoval. Mívala po kapsách větrové bonbóny, anebo ty tlusté čokoládové, po okraj plněné levným likérem.

Obraz její tváře se rozplyne, nahradí ho vzpomínka na pohřeb. A pak ta nehoda. A další pohřeb. Když se všechno posralo a rodiče se od rána do večera hádali.

Kai Nerison.

Ethan se dotkne rtu, zvolní krok. Soustředit pozornost tímhle směrem je poněkud zvláštní, avšak bezpečné.

Kai mu jednu vrazil.

Mohl bych ho potkat znovu a poprat se s ním, napadne Ethana. Proč si vlastně osmnáctiletej kluk obarví vlasy? Kvůli sázce? Kvůli holce?

Dýchne si na zmrzlé ruce a z kapsy vytáhne telefon. Zapne data. Chvíli trvá, než mu začnou chodit zprávy na messengeru.

Nora: Přišel ti ten odkaz?

Nora: Dobrý nee?

Nora: Hej to bylo v tom film, jak se tam ten chlap pořád dokola budí a prožívá ten samej den znovu?

Nora: *filmu

„Ne,“ nacvaká Ethan pomalu, když odkaz rozklikne. „Tohle je z Mission Impossible. Friction.“

And your heart is beating, cause you know that you gotta, get out of the middle
and rise to the top now. When you’ve made it, won’t ya tell me what to do.

V dálce se objeví světla autobusu. Ethan schová mobil zpátky do kapsy a posadí se úplně dozadu.

***

V noci začne pršet, okna pod náporem deště skřípou. Na stole je otevřený notebook.

Ethan leží na posteli, do pasu nahý a černé vlasy má rozcuchané. Většinou cítí únavu, když úzkost odezní. To je prakticky jediná doba, kdy jeho tělo doopravdy vyžaduje spánek. Teď si ale připadá podivně odpočatý.

Zahýbe chodidly pod peřinou. Má studené paže, a tak se zívnutím vyleze z postele a natáhne na sebe tričko. Rozdělá lahev s vodou, podezíravě ji očichá a napije se, načež usedne k počítači. Bezmyšlenkovitě prohlíží složky, rozklikává jednu za druhou, dokumenty, hudba, stažené film, obrázky… Znovu se napije, jako kdyby mu vyschlo v ústech, a váhavě otevře složku s názvem Něcokdysi. Ne většině fotek je on, o několik let mladší. Vedle něj stojí holčička, asi šestiletá, s modrýma očima po tátovi. Tváří se zatvrzele, jako kdyby ji něco rozzlobilo.

Ethan si ten den pamatuje. Jsou to jejich poslední společné fotky.

„Někdy to je pěkně na hovno,“ řekne potichu. Zavře složku a zamrká, protože ho něco štípe v očích.

Automaticky promaže příchozí maily (Lišáci pod vedením pana Wigga získávají třetí místo v dějepisné soutěži…) a přihlásí se na facebook.

Jeho profilová fotka je stará dobré tři roky, z dob, kdy se fotili na začátku prváku kvůli identifikačním kartičkám. Má na ní o něco zarputilejší výraz než teď a o dost kratší vlasy.

Dvě nové žádosti o přátelství.

U obou klikne na „ignorovat“a rozvážně nakliká do vyhledávače Kaiovo jméno. Objeví se hned několik kluků ze všech koutů světa, ale ten, kterého Ethan hledá, je v nabídce jako první.

Podle toho, kolik má přátel, musí být oblíbený, a podle profilové fotky taky dost zaujatý basketbalem a především sám sebou. Má na ní kšiltovku dozadu a arogantní výraz.

Ethan si prohrábne vlasy a chce celou stránku zavřít, zrovna když se rozezní domovní zvonek.

Unaveně sejde do obývacího pokoje.

Táta sedí na gauči a rozespale se škrábe na bradě, nejspíš se právě probudil. „Ethane?“ Gestem se zeptá, jestli má otevřít.

„Ne, dobrý,“ zakroutí Ethan hlavou. Zvonění se ozve znovu, zrovna když otočí klíčem a stiskne kliku. Vzápětí je prudce odhozený dozadu.

Adam vpadne dovnitř jako uragán. „Volal jsem ti asi stokrát!“

No jistě, mobil. Možná někde vibroval. Nejspíš v mikině, která je hozená v prádelním koši, který je o patro výš a – „Co tady děláš?“

„Fotr. Prosimtě, mohl bych tady přespat?“ použije Adam mírnější tón. Aniž by čekal na odpověď, sundá si bundu, přehodí ji přes zábradlí a pak se unaveně zazubí. „Dobrý den, pane Payne. Moc se omlouvám, že jsem vás vzbudil.

„Nazdar Adame. Můžu pro tebe něco udělat?“

„To asi ne. Leda byste nějak strčil tatíka do chládku. Třeba by tam vystřízlivěl.“

„Pořád má ještě papíry?“

Adam se hltavě napije vody, kterou mu donesl Ethan. „Pořád.“

Chvíli je trapné ticho. Potom se táta zeptá Ethana: „Mám to nějak zařídit?“

„Asi ne. Vozí jeho bráchy do školy.“

„Dobře.“ Táta si lehne na sedačku a přikryje se. „Možná byste chtěli jít spát?“ navrhne klidně, když se ještě pořád nemají k odchodu.

Ethan vezme Adama k sobě do pokoje a první, co udělá, je, že zaklapne notebook.

„Sis honil?“ Adam položí sklenici na stůl.

„Vole.“

Nechce se mu mluvit. Ani jednomu z nich, a tak prostě nějakou dobu mlčí. Ethan vytáhne z komory matraci. Je na ní flek od coly, kterou Adam rozlil, když tam byl posledně.

„Máš tady docela zimu. Ten komiks je novej?“

Takový dlouhý den, strašně dlouhý. Nekonečný. Najednou zatouží vrátit se zpátky do momentu, kdy ráno přeskakoval ze střechy na střechu.

„Můžu kouřit z okna?“ zeptá se Adam.

„Ne.“

Adam si bez reptání lehne na matraci, založí si ruce pod hlavou. Mnohem později, když už napůl spí, dolehne k Ethanovi: „Jsem ti vděčnej.“

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

Komentujte