6 KAI


Hloupý nápad. Od první chvíle. Od momentu, kdy na něj kývl. Od okamžiku, kdy se nevymluvil. Jenže Jude se nedal odbít. Vytrvale zvonil na zvonek a tichým domem se ozývalo hlasité bzučení. Kai ho dlouho ignoroval, než nakonec zamručel a otráveně vylezl z postele.

„Ty sis to ještě nerozmyslel?“ přivítal Judea rozmrzele.

„Blázníš? Dnes v noci zasunu!“

Vypadal odhodlaně a Kai tušil, že by to mohl být problém, ale nic neříkal. Za ty roky, co Judea znal, se naučil, že nemá smysl mu odporovat.

Vchod domu, kde oslava probíhala, byl ozdoben nafukovacími balónky. Jude si jeden z nich přitáhl, prohlédl si jeho tvar a pak si ho přiložil k rozkroku a šíleně se rozesmál. Přitom s ním pohupoval ze strany na stranu.

Že se raději neotočili.

Jude byl od prvního okamžiku nadšený. Když zahlédl oslavenkyni, žduchl do Kaie a tvářil se, jako by právě vyhrál v loterii. „Ty vole, vidíš ji? Ta je moje, rozumíš?“ Ani nečekal na odpověď. Rozběhl se za hnědovlasou dívkou, která právě rozbalovala dárek a nadšeně přitom poskakovala.

Kai mezitím zkontroloval okolí, jestli někde nezahlédne někoho z basketbalového týmu Lišek – to by asi skončilo hodně špatně – a teprve poté zamířil do kuchyně.

Pil zrovna z kelímku džus, klidně mohl tvrdit, že si do něj nalil i vodku, když za ním přitancovala dívka. „Ahoj,“ pozdravila a přitom se culila. V ruce držela kelímek a každou volnou chvíli se napila. „Ty nejsi od nás ze školy,“ podotkla.

„Ne,“ připustil a pořádně se napil. Nechtěl s nikým mluvit.

„Tak kam chodíš?“

„Na Halleyovu střední.“ Ani nemrkl. Když se však na něj zamračila, přece jen se ušklíbl. Tím ji rozesmál. Dokonce do něj lehce strčila.

„Málem jsem ti to věřila,“ pronesla vyčítavě a kroutila přitom hlavou. Mluvila příliš hlasitě, nejspíš už byla trochu opilá. „Seš z výšky, co?“

Neodpověděl, jen pokrčil rameny a nechal ji myslet si svoje.

Vyprávěla mu, že chce jít taky na vysokou, ale absolutně – to zdůraznila třikrát – absolutně netuší na jakou. Byla naštěstí teprve ve druháku, tak měla na rozhodování ještě čas, ale přesto ji rodiče neustále upozorňovali, že vysoká není zadarmo. Možná jsem měla víc sportovat a dostat nějaké sportovní stípko. Sportovci to mají tak jednoduché.

Vůbec si nevšimla, jak Kai protočil oči. Mluvila pořád dál a taky se nenápadně přibližovala, za chvíli by se o něj už opírala. Stejně nenápadně se pokoušel couvat. Pak si však všiml, že ho z druhé strany místnosti sleduje kluk s obrázkem lišky na tričku a podezřívavě si ho měří. Jako by mu Kai někoho připomínal a nemohl se rozpomenout.

Sakra.

Raději se dívce omluvil, kelímek se zbytkem džusu hodil do koše a pokusil se davem prorvat ven. Někdo do něj vrazil, nebo možná Kai vrazil do něj, těžko říct. Přesto na sobě cítil jeho pohled. Bože, nechtěl se prát. Rozepře mezi Liškami a Káňaty se ho nikdy netýkaly, ke vzájemné nevraživosti vedl tým spíše Tyler, on se soustředil jen na hru.  

Třeba seš jen paranoidní! Třeba na tebe čumí jen proto, že máš šedé vlasy!

Prosmýkl se kolem a co nejrychleji se dostal na čerstvý vzduch. Jude byl bůhví kde, bůhví s kým a dělal tam bůhví co. Raději nevědět.

Vytáhl z kapsy telefon, vytočil Hayden a čekal. Jedno zvonění, druhé… Určitě měla telefon u sebe, zírala na displej a uvažovala, zda ho vzít.

„Kai,“ řekla do telefonu, jako by celý večer věděla, že zavolá. A možná, že skutečně věděla. Věděla přece skoro všechno. Že si Jude v první třídě schovává čokolády do bot. Že učitele angličtiny vyhodili, protože měl pletky se studentkami. A že Kai občas v noci plave v moři.

Úplně slyšel její myšlenky. Někdy měl pocit, že by je slyšel i na druhé straně města.

Zavolal bys, kdybys mě nepotřeboval?

Jasně, že jo.

Lháři.

„Hayden.“

„Kai.“

„Hayden,“ vzdychl. Kousek od něj někdo zvracel, opřený o kmen stromu. Měl sto chutí ho okřiknout, aby se ztišil.

Na druhé straně bylo dlouho ticho. Kai slyšel jen cvakání propisky. Je pátek večer, snad se probůh neučí?

„Můžu na chvíli vypadnout z domu. Jestli chceš,“ pronesla Hayden nakonec. „Ale štveš mě, abys věděl! Voláš jen, když se ti to hodí! Zavolal bys, kdybys nehledal důvod, proč se vypařit?“

„Samozřejmě.“

„Ty lháři jeden!“ vyprskla, ale vlastně se nezlobila.

„A Hayden,“ hlesl. „Vezmi, prosím, ručník.“ Místo odpovědi se dočkal jen nekonečného ticha. Zkontroloval displej. Položila to.

Možná by večer nemusel být tak špatný, kdyby odešel, kdyby se nevracel pro Judea.

Hrála známá píseň, snažil se ji nevnímat, i když se mu velmi rychle zarývala do paměti. Do you know how it feels like to dance alone? Jakmile se vrátil do domu, cítil, že je něco špatně.

Jude se vždycky choval jako pitomec. Říkal ve špatný čas špatné věci, často nevěděl, kdy držet jazyk za zuby a poblíž holek se choval jako idiot. Jude si za hodně problémů mohl sám, ale když ho Kai viděl sedět na zemi, s rukou přitisknutou k hlavě a mezi prsty se začínala objevovat krev, nemohl a vlastně to ani nechtěl ignorovat. Jude byl pitomec a ránu si možná zasloužil, ale tohle nevypadalo na jednu ránu.

Jen na poslední chvíli si všiml, že se černovlasý kluk, evidentně hodně rozčilený, znovu napřahoval. Jenže Jude měl dost, vypadal vážně zbědovaně, proto se Kai postavil mezi ně a zabránil klukovi znovu udeřit.

„Přestaň,“ vykřikl. Všiml si ubrečené dívky, rozmazaná řasenka jí tekla po tvářích a tvářila se nešťastně. Ach Jude…

„Ty máš vážně bílý vlasy!“ pronesl kluk pobaveně.

Něco v jeho hlase Kaie rozčilovalo, proto ho od sebe odstrčil a stoupl si tak, aby na Judea nemohl. „Mlátíš mého kámoše,“ vyštěkl. V rychlosti zkontroloval Judea, zdálo se, že je lehce otřesený. A pak se, vlastně vůbec poprvé, podíval na kluka před sebou.

Byl to zvláštní pocit – trochu ho vyděsil a překvapil zároveň. A skoro okamžitě, rychleji snad jeho mozek ještě nikdy nepracoval, se mu v mysli ozvala vzdorovitá myšlenka, kterou si pak opakoval skoro k zbláznění.

No tak je šíleně hezky, no a co?

No. A. Co?

Jenže pak se kluk ušklíbl, jako by mu celá situace přišla legrační. A to Kaie nesmírně rozčílilo.

„Přijde ti vtipný, žes mi zmlátil kámoše?“ 

„Aha. Ve vašem světě je asi normální sahat na holky, když řeknou ne, že jo?“

Jasně, tohle znělo jako Jude. Skoro měl tendenci se za něj omluvit. Ptal se sám sebe, proč se ho tedy zastává. Proč za něj bojuje. Ano, dokázal věřit, že se sápal po cizí holce, a že ji nejspíš něco řekl, když ho odmítla. Ale určitě si nezasloužil dostat takovou nakládačku, aby se pak nebyl schopný ani postavit. 

„Kašli na to. Nebyla to… Nejspíš jsme se špatně pochopili, nic víc. Jude teď prostě odejde. Nechci, aby ses kvůli mně pral,“ promluvila dívka. Vypadala úplně jinak než na začátku večera.

„Jak mám asi v tomhle stavu odejít, ty krávo?“ štěkl naštvaně Jude.

Než ho stačil Kai okřiknout, opět se na něj vrhl černovlasý kluk. „Přestaň na ni mluvit!“ hulákal a pokoušel se dostat přes Kaie.

„Ty vole! Já té děvce nic neudělal, tak co sakra –“

Kai by se snad i rozesmál nad tím, jak Jude nikdy nedokázal držet hubu. Jak pokaždé uměl říct tu jedinou špatnou věc, která každého rozčílila. Ale místo toho zůstal smrtelně vážný a hlavně ostražitý.

„Tak se třeba udav, kreténe,“ vřískla naštvaně dívka. Nora, možná? Kai měl pocit, že ten večer někoho slyšel ji takhle oslovovat. Ale nejspíš na tom vůbec nezáleželo.  

„Kašli na to, Kaii,“ hlesl Jude a pokusil se postavit. Vlasy na levé straně měl od krve slepené a vypadal vážně zuboženě, ale aspoň už tolik nekrvácel.

„Jo, Kaii. Kašli na to.“ Na okamžik se klukovi něco mihlo v očích a ty oči… byly vážně hodně šedé.

Líbí se ti.

No a co? NO A CO?

Kluk se nejspíš rozhodl využít toho, že se Kai zamyslel. Pokusil se ho obejít a dostat se konečně k Judeovi. Jen na poslední chvíli ho Kai zachytil a přimáčkl ke zdi.

„Chci jen vědět, co jí udělal. Nic víc mě nezajímá. Ať to řekne a necháme to plavat. Nechci se prát.

Dokázal by tomu věřit, ale měl strach, že Jude by pro jednou zase řekl nějakou pitomost a jen tím cizího kluka ještě víc rozčílil. A pak by ho Kai už třeba nemusel udržet.

„Vždyť se jí to líbilo. Byla to sranda a pak jí najednou přeskočilo…“ pronesl omluvně Jude, ale dost hnusně se přitom zadíval na Noru.

„Co kecáš? Říkala jsem ti, že nechci!“ bránila se dívka.

„No jasně. Slyšel jsem, jak holky z Wallisovky drží.“

Za tohle by Judea taky praštil, ale v hlavě mu znělo, že nesmí dovolit, aby se kluk dostal ke kamarádovi, protože pak by to špatně skončilo. Kluk sebou začal zmítat jako šílený. „Já tě zabiju. Zabiju tě, ty sráči….“ hulákal na Judea.

Kai měl co dělat, aby ho udržel. Musel ho v podstatě obejmout a využít sílu celého těla. „Už dost,“ pokusil se ho uklidnit. „Už to stačilo!“ 

Kluk se na okamžik přestal zmítat. Zdálo se, že se vážně trochu zklidnil, ale když promluvil, byl jeho hlas plný zloby a nenávisti. „To je skvělej přístup. Važně. Nebyls u toho taky? Nedíval ses?

Těžko říct, co se Kaiovi mihlo hlavou pak. Neuvědomoval si skoro nic. Vlastně si ani nepamatoval, jak se to stalo. A proč se to stalo. Ale šíleně se mu ulevilo, když černovlasému klukovi jednu vrazil.

„Nora je moje kamarádka,“ odvětil kluk tvrdohlavě, zatímco mu opuchal ret. 

Jude i Nora, ti, kterých se to vlastně týkalo především, nejspíš něco řekli. Sobě, nebo jim – Kai absolutně neměl ponětí. Nedokázal totiž věnovat pozornost komukoli jinému než klukovi před sebou. Strašně rád by mu vrazil znovu. Prostě jen tak.

Ale pak do místnosti vpadl další opilý kluk, který si ho předtím prohlížel v kuchyni. Když pohodil bradou jejich směrem a skoro nevěřícně řekl: „Tys pozvala je?“, Kai poznal, že nastala pravá chvíle vypadnout.

Popadl Judea a pomohl mu vstát. Píseň už byla skoro u konce, posledních pár slov.

I wanna see you. I wanna see you.

Měl nutkání se otočit. Ještě jednou, naposledy, se obrátit a… A co? Co by udělal?

Raději zatnul zuby a dával pozor, aby s Judem nezakopl. Ne že by se jim kdokoliv pokoušel uhnout. Spíš si ho podezřívavě prohlíželi. Dokonce měl dojem, že než vyšli z domu, zaslechl své jméno. Kai Nerison? Vážně?

x

Měl samozřejmě pravdu. Jít na oslavu k cizí holce byl od první minuty hloupý nápad. Jude sotva šel, na obličeji měl zaschlou krev a v opilosti se vždycky chovat ublíženě. „Já jí nic neudělal, fakt ne! Kai, ty to nikdy nepochápeš. Můžeš mít každou! Víš vůbec, jak často se mnou holky choděj, jen aby se dostali k tobě? Nejsem úžasný Kai Neri-to. Nehraju basket, nehraju plavání… Jsem to jen já.“

Kai celou cestu nepromluvil. V tichosti zuřil. Ale připadalo mu skutečně legrační, že mu někdo závidí život, který ho poslední měsíce tolik dusil.  

Odvedl Judea až domů. Čekal, dokud se mu na potřetí nepovedlo zastrčit klíč do zámku a pak se vpotácel do tmy. Nikdo se neuměl opít tak rychle jako Jude, pochyboval, že si bude ráno pamatovat, jak přišel k modřinám. Možná matce řekne, že spadl ze schodů.

Padal z nich často.

A ona mu bude věřit, stejně jako vždycky. Pekla svatební dorty a Judea nazývala chlapečkem, i když byl o hlavu vyšší než ona. Stoupala si na špičky, neustále u sebe nosila obvazy a náplasti a plácala Judea po tváři. Klidně i před celou školou, když odjížděli na výlet. Na základce se mu kvůli tomu děcka smály.

Jude, Jude, maminka s tebou půjde. Chytne tě za ručičku, poplácá ti tvářičku.

Možná proto se tenkrát skamarádili. Smáli se i Kaiovu otci a v autobuse nebylo jinde místo.   

Podíval se na hodinky, za chvíli měla přijít půlnoc. Rozběhl se prázdnou ulicí, kterou osvětlovala jediná lampa. Na rohu postával muž v kožené bundě, přešlapoval z nohy na nohu a v obličeji byl celý zpocený. Volal na Kaie, zda nechce koupit fet.

Zastavil až v parku, z nedalekého baru slyšel hrát hudbu.

Hayden už na něj čekala na lavičce. Než odešla, v rychlosti na sebe hodila barevné batikované kalhoty a černou mikinu, vlasy stáhla do copu, ale když přišel Kai blíž, všiml si, že je namalovaná. Tohle není rande, Hayden. Přes rameno měla přehozený ručník a usmívala se.

Kaie překvapilo, že nekouřila. Že jen tak seděla, sledovala okolí a tvářila se, že všemu rozumí.

„Jak bylo na oslavě?“ vypálila na něj místo pozdravu.

Jen pokrčil rameny.

„Takže až taková legrace to byla?“

„Jeden kluk zmlátil Judea,“ vydechl Kai. Táhlo ho to k moři, ke slané vodě, k pocitu volnosti a jediné jistotě, kterou v životě skutečně měl.

„Budu hádat. Sápal se po holce, po které neměl?“

„Možná. Já vlastně nevím.“ Pamatoval si jen, že tekla krev. Že před ním stál kluk s černými vlasy a celou dobu se tvářil povýšeně.

A šedé oči. Pamatoval si šedé oči.

Connor měl světle modré a Kai si myslel, že jsou zajímavé. Ale ty šedé, ty byly jako… jako zářivý Měsíc. Ale do prdele, Kai, co to meleš? Prostě byly hezké. A nic víc. Musíš s tím přestat!

„Je to debil!“ rozhodila Hayden rukama a vytáhla z kapsy krabičku cigaret.

„Jo, to je.“

Hayden se zastavila ve světle pouliční lampy a vytáhla zapalovač. „To je poprvé, co slyším, že se ho nezastáváš,“ vydechla překvapeně a kouř jí vyletěl nosem.

„Co? Ne, já myslel toho druhého kluka. Ale Jude taky.“

„Jakého druhého kluka?“

Kai neodpověděl, protože došli na pláž a on už se nechtěl zabývat dnešním večerem. Zapomněl na Judea a krev mezi prsty. Na to, že hrála známá píseň a že poprvé v životě někoho praštil. Když se jen v trenýrkách rozběhl do temné vody, na ničem z toho už nezáleželo. 

„Copak ti vážně není zima?“ zavolala za ním Hayden a schválně si nasadila kapuci. Kdyby o pár kroků couvla, nejspíš by se ztratila ve tmě.

„Je mi zima, hrozná zima!“ zahulákal a praštil sebou do studené vody. Tisíce mrazivých jehliček se mu zarylo do kůže.

„Tak proč tam lezeš, ty pako?“ Hayden přistoupila blíž, jen pár centimetrů od místa, kde už byl písek mokrý. „Proč se neustále snažíš zemřít?“

Nechápala, že plave za bójku a potápí se ve studené vodě.

„Copak já umírám?“ rozesmál se. Vzal vodu do dlaní a vyhodil ji do vzduchu.

Tu noc nikam neplaval. Jen si… hrál. Potápěl se, splýval na hladině a všechno bylo v pořádku.

x

Když se vrátil domů, Brax ještě nespal. Notebook měl položený na stole, ale jakmile Kai vešel do místnosti, zaklapl ho a vstal. Prohlédl si jeho mokré vlasy.

„Byl jsi zase v moři?“

Kai na něm poznal, jak moc se snaží udržet klidnou tvář. „Ne.“

„Tak proč máš mokré vlasy?“ pronesl Brax a založil si ruce na hrudi. Oči měl od celodenního hledění do počítače rudé.

„Byl jsem na oslavě! U bazénu!“ vyštěkl Kai. Na hodinách se změnila jednička na dvojku. Za tři a půl hodiny měl vstávat na trénink. Jenže bratr se vždycky o správných a špatných věcech chtěl hádat hned.

Kolikrát jsem ti říkal, abys v noci neplaval v moři? Kolikrát?

Přesně tolikrát, kolikrát já jsem ti vysvětloval, že chci.

„Bojím se o tebe.“ Brax se tvářil omluvně. Zadíval se na špičky bot a chvíli mlčel. „Asi bychom měli jít spát,“ hlesl nakonec.

V otcově pracovně se ozvala rána. Ani jeden se tím směrem nepodíval.

x

V pondělí ráno nepršelo. Brax ho přesto chtěl hodit do školy, ale Kai odjel na kole dřív, než stačil najít klíčky od auta. Když projížděl kolem knihkupectví a hnal se po ulici směrem k nemocnici, nemyslel na nic konkrétního. Čekala ho škola, pak trénink v basketu a nakonec hodina a půl v bazénu. V dráze číslo tři. Dráha číslo tři patří Nerisonovi, tam nelez!

Jednou se ho Hayden zeptala, co by dělal, kdyby měl tréninky ve stejnou dobu. Neměl nejmenší tušení.

Seskočil z kola, opřel ho o oprýskanou zeď a vběhl do uličky za nemocnicí. Popelnice byla úplně plná, dva modré pytle ležely na zemi a vzduchem se nesl pach zkaženého jídla. Chtěl rychle vytáhnout konzervu a zmizet, ale než si stihl sundat batoh z ramen, někdo seskočil z požárního žebříku.

„Co tady děláš?“ vydechl překvapeně Kai při pohledu na černovlasého kluka s… Tak strašně zvláštní oči. 

Sakra, doufal, že už ho nikdy neuvidí.

A teď stál cizí kluk tady, ve smradlavé uličce. I s rozbitým rtem se tvářil klidně. Jakože ho nic nerozhází.

„Netušil jsem, že ti to tu patří.“ Ani nemrkl.

A asi měl pravdu. Mohl stát kdekoliv, klidně na střeše nemocnice, Kaiovi na tom nezáleželo. Cizí kluk, který se mu během několika dní dvakrát objevil v životě. Stejně zmizí a všechno se vrátí do zajetých kolejí. Musí.

Sundal si batoh a z přední kapsy vytáhl konzervu. Zrzavá kočka vykoukla zpoza popelnice a proběhla tomu druhému klukovi pod nohama. Chytl ji a zvedl do vzduchu. Dlouho si ji prohlížel, jako by viděl kočku poprvé v životě, ale než si ji přivinul k tělu, něco v jeho výrazu se změnilo a na pár vteřin působil skoro přátelsky.

Jenže pak se šedýma očima zadíval na Kaie a nadzvedl jedno obočí. „Ta kočka je taky tvoje?“

Vlastně se nechtěl hádat. „Krmím ji,“ pronesl nejklidnějším hlasem, který svedl a zvedl ruku, ve které držel konzervu. 

Kluk podrbal kočku na hlavě a postavil ji na zem. „Tak jdi, máš tam jídlo, Gambite.“ Na černém triku mu zůstalo pár zrzavých chlupů.

Kai si říkal, že zůstane v klidu. Na cizím klukovi stejně nezáleželo, ale… „Tys pojmenoval moji kočku? A ještě tak příšerně?“ vyštěkl naštvaně. 

Kluk se hraně plácl do čela. „Takže je přece jen tvoje!“ V hlase mu vibroval výsměch. Rozhlédl se kolem a příliš dlouho zíral na zvratky v koutě. „Zařídils jí hezký bydlení!“

Co on věděl, že si dovolil vynášet soudy? Přišel odnikud. Prostě se jednou zjevil a mluvil o věcech, o kterých neměl ani páru. Kai by mu řekl, že ji vzal domů. Jednou, dvakrát, ale že pokaždé utekla zpátky. Že špinavá ulička plná odpadků je jejím domovem. Místo toho se však zmohl jen na: „Jdi do prdele!“

„Nebo mě zase praštíš?“ Nejspíš aby dokázal, jak je mu celá tahle situace ukradená, nastavil tvář.

Jenže Kai nebyl ten typ kluka, který se při prvním náznaku pere, nechtěl bojovat v nesmyslných bitvách. Cítil se provinile, protože klukův ret byl stále opuchlý. Sklonil hlavu a zadíval se na kočku, která hltavě polykala kusy masa. Gambit. Věděl ten kluk, že je to samice? Nebo mu to prostě bylo jen jedno? „Nemáš někde být?“

Usmál se. „Ne.“

„Ty nechodíš do školy?“ 

„Někdy.“

Kai se cítil nepříjemně, šedé oči ho propalovaly skrz naskrz. „A teď? Dnes?“

Kdoví proč se kluk rozhodl změnit téma. Dělal si, co chtěl. Nejspíš spratek. „Jak se má tvůj kámoš?“

„Jak se má tvoje kamarádka?“ odsekl Kai jízlivě.

„Teď máme matiku a tam já nemusím.“  

„Nemusíš na matiku?“

„Ne. Jenom když si matikářka neví rady a potřebuje moji ctěnou pomoc. Já už jsem se totiž všeho dopočítal.“ Kluk se ušklíbl. Tak, že zvedl jeden koutek výš než druhý a působil dojmem, že má všechno pod kontrolou.

„Všeho ses dopočítal?“ zašeptal Kai a nedokázal z něj spustit oči.

„Tobě matika asi moc nejde, co?“

Nejde, ale o tom to vůbec není.

„Tobě zas nejde nemít blbé kecy,“ odsekl stroze, ale krev mu proudila žílami jako splašená. Až teprve teď ho napadlo, že nezná klukovo jméno. Co jsi čekal? Věděl jsi, že v téhle části města se potulují jen ztracené existence. Tady jednu máš. Vysmívá se ti. „Pořád nevím, jak se jmenuješ,“ pronesl Kai potichu.

Kluk došel ke kočce a podrbal ji na hřbetě. Každý pohyb dělal schválně pomalu, skoro líně. „Měj se, Kaii.“

x

Nepamatoval si, kdy naposledy přijel do školy pozdě. Pokoušel se na setkání s černovlasým klukem nemyslet, ačkoliv si mysl v nudných hodinách dělala, co chtěla. Když za ním o přestávce došel Jude, na obličeji se mu rýsovala modro-fialová modřina. Vypadalo to, že si s ničím starosti nedělá. „Kámo! Ten pátek byl poděl, co říkáš!“

Hayden přistoupila zezadu ke Kaiovi a kroutila přitom nevěřícně hlavou. „To je debil.“

„Jo, to je,“ hlesl tiše Kai. „A Jude taky.“

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

1
Komentujte

Karin

To jejich druhé setkaní také není přátelské.