39 ETHAN


Stojí před automatem, vyhazuje do vzduchu minci a zase ji chytá. Přemýšlí, co si dát. Zeleninové lasagne z kantýny ho nijak zvlášť neuspokojily. Rozvařená cuketa byla přinejmenším zvláštní… Možná Snickersku? Ne, moc cukru. Nakonec zvolí cestu nejmenšího odporu a vybere proteinovou tyčinku.

A tak se všechny moje problémy přetransformovaly v neschopnost rozhodnout, co na svačinu.

Vrátí se do třídy a unaveně zapadne do lavice. Vytáhne učebnici dějepisu a otevře sešit plný krkolomných kreseb a roztodivných tvarů, což byl kdysi dávno pokus o komiks.

„Co bereme?“ zeptá se Adam neutrálně a Ethan stejně neutrálně odpoví: „Studenou válku, myslím… Moc jsem posledně nevnímal.“

Sní tyčinku a zmuchlá obal ve chvíli, kdy do třídy vpluje pan Wigg. „Kdo ví, co to byl Marshallův plán?“ zahlaholí bez pozdravu a s třesknutím položí na stůl mapy a opravené písemky. „Nikdo? Marshallův plán neboli Plán evropské obnovy byl přijat kongresem USA 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě…“

Ethan zívne, v sešitě najde volnou stránku a začne něco bezmyšlenkovitě čmárat. Postavy s vykulenýma očima, komiksové bubliny a opuštěné ulice, které jsou z hlediska perspektivy úplně špatně. Učitelův hlas vnímá spíš vzdáleně.

Mobil na lavici zavibruje, když na messenger přijde nová zpráva.

Nora: Co ta oslava?

Ethan: Už jsem říkal, že ne.

Nora: Nebuď takovej morous. Zas tak starej nejseš.

Ethan: Nechci dort, balónky ve tvaru penisů, ani cizí lidi v domě.

Nora: Seš příšernej! 😀

Protočí oči v sloup. Nora ho od neděle, což čítá nějakých dvacet osm hodin, bombarduje narozeninovými zprávami. Zdá se, že jsou s Lexi na stejné vlně. Ta volala už v sobotu, jenom aby se nenápadně zeptala, co by mu udělalo radost. Strážci od Alana Moorea, napsal, protože ho zrovna nic lepšího nenapadlo. Věděl, že by mu nedala pokoj.

Mobil znovu zavibruje, ale Ethan ho ignoruje. Ne, nechce papírové čepice a frkačky. Nechce dort, tancovat a seznamovat se. Do jedné z ulic nakreslí velkou kočku s rozježeným ocasem.

„Ty vole, čum na to!“ ozve se někde vpravo. A tichý šum, vzrušené šeptání, které proběhne třídou.

Přijde další zpráva. A další.

Ethan má pocit, že ho někdo pozoruje. Velice pomalu odloží propisku, odkašle si a vzhlédne. Zírají na něj… Všichni na něj zírají a v rukách drží mobily. Nora vypadá nevěřícně, zatímco jiní se pobaveně šklebí.

„Já vás poslouchám,“ pohlédne Ethan na pana Wigga, „jen jsem…“

Ten ale podle všeho taky netuší, o co jde. „Můžu vědět, proč vám pan Payne připadá zajímavější než jednání v kongresu?“

Nikdo neodpoví.

Co je? – naznačí Ethan.

Mobil. – naznačí Nora

Ethan poslušně otevře messenger a konečně si zobrazí, co mu psala. Ve změti balónků, smajlíků, vykřičníků, otazníků a jejího: „hej!“ najde screen ze stránky Halleyovy střední školy, který pohotový správce Wallisovky okamžitě sdílel se slovy: „Kapitán Káňat nejspíš nesní jenom o driblování.“

Ethan poklepe na displej a fotku zvětší.

OMG. Kai Nerison právě před celou školou přiznal, že je gay! A miluje Ethana Paynea!

Nejdřív mu to nedojde. Vlastně má pocit, že jde o vtip, nepovedený žert, ale… Sakra, kdo by si dokázal vymyslet něco tak blízkého pravdě? Totiž, miluje mě, ne? On mě…

„Pane Payne, mohl byste se posadit?“

Teprve teď si uvědomí, že vstal. Trochu rozpačitě těká pohledem mezi lidmi, kteří na něm visí očima. Všichni čekají na jeho reakci, včetně Nory, Adama, Markuse… „Eeh.“ řekne duchaplně a sedne si.

Status je starý dvě hodiny.

Stalo se to dneska! Vážně se to stalo?

„Chápeš to?“ zeptá se jeden z kluků v předních lavicích, Paul, svého souseda. „Takhle je konečně porazíme. Přece ho nenechaj ve vedení…“

Ozve se souhlasné zamručení.

„Ne,“ řekne Ethan a zadrhne se mu hlas. „Ne,“ opakuje s větší jistotou. „Jak to sakra myslíš?“

„No že je teplouš!“ vysvětlí Paul logicky. „Takže jim to teď nandáte. Jestli není jejich trenér úplně mimo, bude chtít změnit kapitána. Dostane to někdo jinej, ale každej ví, že Nerison je nejlepší. Budou úplně v prdeli. No tam asi ne, ale chápeš. A jestli je pravda, že je z tebe hotovej…“

Několik lidí se zasměje. Všechno do sebe začne pomalu zapadat. Ale tím nepříjemným způsobem.

„Jak to souvisí s tím, že hraje basket?“ zeptá se Ethan klidně.

„Chlapci, prosím. Rád bych vám připomněl, že je hodina,“ promluví pan Wigg přísně. „Mrzelo by mě, kdybyste mě dohnali k tomu, abych vám musel vzít mobily…“

„Jak to nesouvisí s tím, že hraje basket? Dyť je úplně odepsanej. Už si neškrtne,“ přidá se další kluk a jedna ze spolužaček si povzdychne: „Ach jo, a přitom je to docela hezkej kluk… Nebo aspoň byl.“

„Vy jste asi úplně mimo!“ vyjede Ethan. Srdce mu buší nahlas. Znovu si stoupne a telefon schová do kapsy. Omylem přitom shodí sešit i propisku. „Jak to, že je teplej, souvisí s váma?!“

„Pane Payne, sedněte si, prosím!“

Pár spolužáků nevěřícně zakroutí hlavou a Paul se rozesměje. „No ještě mi řekni, že seš v tom taky. Že spolu pícháte!“

„Tak dost!“ štěkne pan Wigg ve stejnou chvíli, kdy se ozve Markus: „Drž hubu, Paule!“

„Payne je taky buzna?“ zeptá se někdo mimoděk a to vzápětí překryje Nory: „Přestaňte, chováte se jako idioti.“

„Tys ho určitě chtěla, že jo, Kentová?“ zasměje se holka v pruhovaném tričku. „No, teď máš smůlu.“

„Seš kráva, Hanno,“ řekne Nora otráveně.

„TAK DOST!“ zařve pan Wigg. „Chováte se jako banda puberťáků! Příští hodinu si napíšeme test. Opovažte se nevědět, kdo byl Marshall a co udělal…“

„Co udělal Nerison je jen jeho věc!“ vypálí Ethan naštvaně.

Paul se ušklíbne. „Bože, Payne, hlavně prosimtě nebreč…“

„Paule,“ řekne Adam málem unaveně. „Ty zas honíš nad svojí sestřenicí, což je teda mnohem větší bizár.“

Několik lidí propukne v řehot. Ethan se podívá na Adama. A Adam se podívá na něj a všechno je v pořádku. Jako tenkrát, když spolu seděli na zahradě, kouřili a bába jim nosila bublaninu.

S tím se dá žít.

Ethan sebere batoh a začne do něj házet svoje věci. Ale pak se na to vykašle, zhluboka se nadechne a dojde k tabuli. Snaží se přitom nedívat na Paula, ani na pár dalších spolužáků, protože… Kdyby se začal rvát, ztratil by spoustu času. „Pane Wiggu, moc se omlouvám… Dějepis mám rád, ale asi už půjdu.“

„Vy půjdete?“ Učitel si ho nevěřícně měří.

„No. Já.“ Chvíli na něj rozpačitě zírá, ale pak projde kolem a zamíří ke dveřím. Neotočí se, když někdo zavolá, že si zapomněl batoh. Neotočí se, když někdo zakřičí, že z toho bude problém. Neotočí se, když zaslechne vášnivou debatu, která se strhne – je teplej, není teplej, dělal a nedělal to s Nerisonem, a je vůbec špatně být teplej…

Odolá nutkání praštit do nejbližší skříňky.

Vlastně neví, co si počít. Domů jít nechce, protože domů znamená přecházet po pokoji a přemýšlet o tom, jak by se měl zachovat. A zároveň cítí, že by ho Kai mohl potřebovat, že mu dluží, protože…

To já jsem ho donutil přiznat se. Jestli to bolí, je to moje vina.

V kontaktech najde jeho jméno, ale Nerison je nedostupný. Vyběhne před školu, mžourá do slunce a přemýšlí. Je půl třetí, pondělí, což znamená, že Kai bude ve škole, na tréninku, anebo doma.

S přihlédnutím k okolnostem zvolí Ethan třetí možnost.

Běží. Kolem knihkupectví, přes křižovatku plnou aut, do vilové části města, kde jsou bílé domy v řadách, se svými pečlivě zastřiženými trávníky. Běží a absolutně netuší, co bude dělat a říkat, až se dveře otevřou a v nich bude stát Kai.

Jestli se dveře otevřou.

Moje vina.

Zastaví u vchodu a nahlas oddechuje. Zírá na mosazné klepadlo a vrací se mu vzpomínky na den, kdy tu byl poprvé. Když se políbili.

Stlačí zvonek a otevře pusu, aby něco řekl, ale vzápětí ji zase zavře. Ve dveřích se totiž neobjeví Kai, ale jeho starší, ne tak přívětivá verze. Kluk s krátce střiženými hnědými vlasy a stejnýma očima, které lemují drobné vrásky.

Brax.

Brax si Ethana přeměří od hlavy k patě a zřejmě ho shledá nevyhovujícím, protože se zamračí a pronese rozzlobené: „Ano?!“

V chodbě za ním se objeví Nerison. Má pomačkané červené tričko a vypadá nešťastně.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Ethan. Jedná naprosto instinktivně. Prostě se k němu rozejde, aby ho objal, ale Brax mu zastoupí cestu.

„Je v pohodě,“ opáčí. „Potřebuješ něco?“

„Tebe jsem se neptal. Kaii?“

Kai si otře tváře, pohled očí má skelný. „Pusť ho dovnitř,“ řekne bratrovi a jeho hlas Ethana utvrdí v tom, že brečí, což je… nefalšovaný pocit hrůzy. Protože Kai nemůže brečet, a když se to stane, je to jako znamení, že končí svět. Prostě to nedává smysl.

Brax se podívá na Kaie. „To je on?“

„Kdo on?“ zeptá se Kai.

Ethan se postaví do dveří, opře se o futra a pomalu přikývne. „Jo, jsem to já.“

„Ty se do toho nepleť,“ přikáže Brax. „Tohle je rodinná záležitost.“

„Proto jsem tady.“

Brax se znovu obrátí na Kaie, jako kdyby u něj hledal odpovědi. „To jako vážně?“ A potom zakroutí směrem k Ethanovi hlavou. „Nevím, cos mému bráchovi navykládal, ale necháš ho na pokoji, jasné?“

Brax nemá rád nic nenormálního.

„A jak přesně mi v tom zabráníš? Zamkneš ho ve věži?“

„Pro tebe je to hrozná sranda, co? Že mu hodláš zničit život.“

Dobře, tohle není fér. Tenhle druh viny odmítám. Ethan si Braxe prohlíží, jako kdyby se pokoušel najít v něm trochu pochopení. Pro Kaie. No, tak, kreténe, vždyť on tě má rád.

Ethan se odlepí od futer. Černé vlasy má pořád trochu rozcuchané z toho, jak běžel. „Nechci mu zničit život. To je přece blbost, nevybíráš si, do koho se zamiluješ. Měl bys to respektovat. On tě taky respektuje. Tohle všechno… Sakra, proč kvůli tobě brečí?!“

„Braxi,“ vydechne Kai klidně, „mohl bys nás nechat o samotě, prosím tě?“

Brax neodtrhne pohled od Ethana. Prohlíží si ho, hledá doznání a všechno, co by mohlo potvrdit jeho vinu. Stigma. Nápis: teplouš. Cokoli. „Takže to má vážně od tebe, co? Navykládals mu, že je to normální, nemám pravdu?“

„Na to přišel sám. Vlastně už mě nepřekvapuje, že mu to trvalo tak dlouho,“ přimhouří Ethan šedé oči, „protože teď vidím, jak těžký to pro něj muselo být – svěřit se zrovna tobě. Prober se. Je jednadvacátý století, svět se posouvá a tvoje názory už nejsou v kurzu.“

„Ty seš jen rozmazlenej spratek. Vůbec nevíš, o čem mluvíš. Pro tebe je to jen hra!“

V Ethanovi se vzedme vztek. A taky potřeba Kaie ochránit. „Nikdy jsem nic nehrál. Miluju ho!“ Pohlédne na něj přes Braxovo rameno. „Miluju,“ zopakuje tiše.

Brax naštvaně vydechne a pokusí se Ethanovi zabouchnout před nosem. Což by mohlo být bizarní a legrační a nevím co ještě, jen kdyby Kai nebrečel.

Ethan zatlačí proti dveřím, a aniž by přemýšlel o tom, co je a není neslušné, protáhne se dovnitř. Brax ho chytí za rameno a se slovy „Co si to dovoluješ?!“ ho zkusí vypakovat, ale Ethan se vytrhne a zůstane stát před Kaiem.

„Jsi v pořádku?“ opakuje tiše, jako kdyby neuplynul žádný čas a potřeba dotknout se tě je tak šílená…

A tma.

Brax ho uhodí do obličeje a Ethan zavrávorá. Automaticky si sáhne na nos, ze kterého teče krev. Trochu nevěřícně zakroutí hlavou a bezmyšlenkovitě Braxovi ránu vrátí.

Potom se všechno, veškeré emoce a bolest, slije v obrovskou šmouhu. Krev mu kape na tričko. Někde v dálce slyší Kaiův hlas a v jednu chvíli cítí na rameni jeho ruku. Vyhne se další ráně a pokusí se ji vrátit. A jednu schytá do břicha.

Jediné slovo, které mu prolétne hlavou, je absurdní. A najednou je konec.

Ethan si uvědomí, že zírá na Kaiova záda.

„Přestaň, Braxi!“ přikáže Kai autoritativně, stejným hlasem, jaký používá na hřišti. Kdyby se Ethanovi nemotala hlava, pomyslel by si, že je jeho tón zatraceně sexy. „Jestli se ho ještě jednou dotkneš…“

„Děláš si ze mě srandu?“ zeptá se starší bratr.

Ne. Tohle jsi fakt přehnal. Co si myslíš, že tím změníš?“

„Nech toho, Kaii… Pošli ho domů a v klidu si promluvíme. Jako rodina.“

Kai zakroutí hlavou. Ethan se pohledem vpíjí do jeho světlých vlasů. Vzpomene si na chvíli, kdy je viděl poprvé. Jak ho fascinovaly a chtěl se jich dotknout… Slyší, jak Kai říká: „On nikam nepůjde, rozumíš?! Je tady se mnou a nikam nepůjde.“

Správně. Už nikdy.

Brax se mračí, v jeho postoji je jasně patrný nesouhlas. „Fajn,“ řekne nakonec a rozhodí rukama. „Tak fajn. Jak myslíš.“ Z kapsy mikiny vytáhne klíče od auta a vztekle za sebou zabouchne.

Ticho je ohlušující.

Kai se otočí a starostlivě si Ethana prohlédne. „Jsi v pohodě?“

„A ty?“

Obejmou se, pevně, jako kdyby je už nikdy nikdo nemohl odtrhnout a všechno dává smysl. Kai se čelem opře o jeho rameno.

Díky, žes to udělal. Že seš tady.

Ethan se nadechne vůně světlých vlasů, šimrají ho na tváři. A pak si hřbetem ruky otře nos.

„Počkej na mě v pokoji. Druhé dveře vlevo. Já zatím najdu dezinfekci,“ řekne Kai. Slzy mu zasychají na tvářích a na tričku má Ethanovu krev.

„Dobře.“ Zdi jsou bílé, ale dům už nepůsobí vůbec sterilně, jako když tam byl Ethan poprvé. Projde prostorným obývákem, mine otevřené dveře do koupelny a vejde do Kaiova pokoje.

Je to čtvercová místnost, které dominuje manželská postel. Ethan se při pohledu na ni ušklíbne. Hledá zrcadlo, aby zkontroloval nos, ale žádné nevidí. Vlastně nevidí skoro nic. Většina věcí je pravděpodobně uklizená ve skříních a šuplících. Na první pohled má všechno nějaký systém. V rohu stojí malá knihovna a na ní se povalují origami.

Ethan vezme do ruky jeřába, sfoukne prach a narovná ho.

Nad postelí je polička s trofejemi. Za basket, za plavání… Nerison je pravděpodobně ve všem, co dělá naplno, nepřekonatelný. Ethan se dotkne medailí a ty se rozhoupou a rozcinkají. Připadá mu to legrační a málem typické – jako kdyby znal Nerisona roky – vystavit všechno na odiv. Nedílná součást světa, který Kai vytvořil. Který riskoval.

Kterého se vzdal pro mě.

Kai přinese lékárničku a nasměruje Ethana k posteli. Potom k němu přiklekne, vytáhne dezinfekci a nanese ji na vatu. Začne mu opatrně čistit nos.

„Viděl jsem ten status,“ pronese Ethan do ticha a Kai ho jemně chytí za bradu, aby se nehýbal. „Vlastně… Možná, že ještě existuje někdo, kdo ho neviděl. Eskymáci třeba.“

„Tak hlavně, žes ho viděl ty, ne? Na Eskymáky kašlu.“

„Proč? Proč teď?“

Kai otázku pochopí. Zhluboka se nadechne a vezme čistý kus vaty. „Jeden kluk ze třídy myslel, že jsem se vyspal s jeho holkou,“ vysvětlí klidně. „Snažil jsem se mu vysvětlit, že bych s ní nikdy nespal, ale nevěřil mi. Nikdo mi nevěřil. A já si uvědomil, že už mě to nebaví. Poslední tři týdny jsem hodně přemýšlel o tom, co jsi řekl a… Chyběls mi, Ethane. Vážně hodně. Promiň, že to tak trvalo.“

„Tys mi taky chyběl. Nemyslel jsem, že to bude tak těžký.“

Lékárnička putuje na zem vedle postele. Kai odloží vatu a prohlédne si Ethana zblízka. „Přežiješ to. Možná nebudeš mít nakonec ani modřinu.“

„Skvělý, díky.“

„Takže…,“ začne Kai. Sedne si na postel a věnuje Ethanovi úšklebek. „Přečetl sis, že jsem do tebe udělaný a rozeběhl ses za mnou, jo?“

Ethan cítí, jak se mu koutky úst samovolně roztahují v úsměvu. „Neblázni. Šel jsem se projít a pak mě napadlo, že zazvoním na nejbližší dům, abych se zeptal, kolik je hodin… Takže – jak moc jsi ze mě udělaný?“

„Těžko říct. Víš, že mi matika nikdy nešla. Ale řekněme tak… Sedmdesát procent?“

„Hej!“

„Anebo tě miluju úplně na sto.“ Je to bezprostřední. Žádná pochybnost.

„Já…“ Ethana jeho vyznání zasáhne nepřipraveného. „Řekni to ještě jednou,“ požádá.

„Miluju tě na sto procent,“ zopakuje Kai pevně a pak Ethana políbí. Je to jiný polibek než všechny ostatní. Ani jeden z těch prvních cudných. Ani jeden z těch tajně uloupených, aby je při tom nikdo neviděl.

Kai mu položí ruku na tvář, potom s ní zajede do vlasů a zatahá ho.

Jsi můj.

Líbají se nedočkavě, jako kdyby na sebe čekali věky. Ethan povalí Kaie na záda a skloní se k němu. Olízne mu spodní ret, a pak ho jemně kousne, zatímco Kai ho hladí na břiše, až k lemu trička.

Navzájem si vypomůžou se svlékáním a jen v boxerkách se k sobě tisknou co nejblíž.

Ethan si sedne Kaiovi na klín, cítí ho pod sebou – jak je tvrdý, plný energie a pulsujícího tepla… Zaryje mu nehty do boků a nahlas vydechne, když ho Kai políbí na bradu a na krk.

Dělej si, co chceš. Vždycky to budeš ty.

Kai dostane Ethana pod sebe a zatímco ho hladí na podbříšku, usmívá se. Nejen pusou, ale i očima.

Myšlenky se definitivně rozutečou, totální prázdno a jedna z posledních je: Chci tě.

Ethan má pocit, že zešílí. Rukama zajede Kaiovi pod boxerky a pohladí ho po zadku, a ještě níž, na stehnech.

Jenom ty.

Když si svléká zbytek oblečení, třesou se mu ruce. Skloní se nad Kaiem, otře se o něj rozkrokem a chvíli se s ním mazlí. Potom ho opatrně nadzvedne a připraví… Na všechno, co přijde později, ačkoli sám má pocit, že připravený není.

Že je to víc, než dokáže snést.

Kousne se do rtu, přitiskne se ještě blíž a najednou je uvnitř Kaiova těla. On je Kai. Oba jsou jeden.

Ethan zasténá a setrvá na místě. Dívá se Kaiovi do očí a nahlas oddechuje. Chce se zeptat, jestli je všechno v pořádku, a jestli se může pohnout, ale ještě než otázku vysloví, Kai to udělá za něj. Pohne pánví, obejme Ethana kolem krku a dovolí mu zajít ještě dál. Sám přitom zalapá po dechu a trochu nakrčí čelo.

Všechny pocity vloží do polibku.

A pak už je to sex a taky milování. Ethan mu chytí ruce a proplete s ním prsty, zatímco se v něm pohybuje.

„Kaii…“

Po nějaké době, když ví, že už dlouho nevydrží, trochu zvolní a v jednom nádechu se mu emoce promítnou v obličeji, když vyvrcholí s Kaiovým jménem na rtech.

Dotkne se jich. Políbí je. Políbí každou část jeho těla. Ucho. Krk. Hrudník. Klín. Tak dlouho, dokud se Kai nezačne třást a nevykřikne.

„Ethane.“

Zůstanou ležet vedle sebe a Ethan ho obejme. Cítí hřejivé teplo na hrudníku, úlevu a lásku. „Můžu tady zůstat?“

„Musíš.“

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

8
Komentujte

Alita Astin

Verím, že toto je to, na čo všetci čitatelia tohto príbehu čakali skoro 40 kapitol. Potlesk.

Anna

tenhle příběh je napsaný s takovou lidskostí a něhou, až mě to dohání k pláči. jako kdybych stála jen pár metrů od nich, vždy, když to čtu. miluju je oba, jejich charaktery, slova a činy. a to, jak je popsaný jejich první milování, skvěle vybraná slova, jemná a citlivá. strašně moc se mi to líbí. děkuji za tuhle knížku. 🙂

Ester

Poviedku som si už prečítala včera v noci. Povedala som si, že by bolo nefér voči takému významnému dielu, napísať niečo narýchlo vzhľadom na únavu.

Najlepšie moje pocity zhrnula čitateľka Anna predo mnou.

Ethan sa krásne zachoval, bežal ako rytier na bielom koni na pomoc 🙂 Myslím si, že si Kai vybral správneho partnera a všetky nepríjemnosti, čo ho následne čakajú, nie sú zbytočné. Budú na to dvaja spolu. A Brax buď to pochopí, alebo Kaia stratí 🙁

A záver bol krásne napísaný, to nebol iba sex, ale milovanie 🙂

Jo! JO!!! Drzte jeden druhyho a uz nepoustejte! Ostatni se muzou klidne zblaznit, kdyz se jim to nelibi! ♡ ooo, to mam radost. Jsem zvedava na tu dohru. Brax se odporoucel – kam? Co Ethanovi kamosi? Co basket? Hm hm.

Karin

Přesně tak já to čekala v každém pokračovaní moc pěkně napsaná povídka.