37 ETHAN


Vyleze oknem a balancuje až k okraji střechy.

Z okapu vytáhne provazový žebřík, který tam přivázal před dvěma dny – spíš z legrace, než aby to myslel vážně – a zatahá za něj. Potom ho spustí a začne šplhat dolů. Seskočí a ušklíbne se na prázdnou ulici před sebou. Popadne žebřík a rozmáchle, jako když hází na koš, ho vyhodí zpátky nahoru.

Nepraktický, zhodnotí to v duchu a rozejde se z kopce k nemocnici. Na sobě má šedé tričko a přes jedno rameno přehozený černý batoh. Některé učebnice po prázdninách nenašel, jiné se povalovaly pod postelí mezi chuchvalci prachu, a ty další sloužily jako odkladové místo pro hrnky.

Zastaví u Mackyho tlapy, aby si koupil kafe. Se zívnutím odpočítá drobné a zbytek strčí do kapsy.

„Co tady děláš?!“ Trevis mu dá herdu do zad. Zubí se a v ruce drží sáček s obloženou bagetou. „Víš, že kofein zpomaluje? Nejdřív tě nabudí, běháš jako krysa a pak je to pryč.“ Luskne prstem, vezme Ethanovi kelímek a napije se. „Aspoň tam není cukr, to by bylo – za kolik? – minus dva bodíky a trestný střílení na koš…“

Ethan se rozesměje. „Jo, fakt zníš jako Danny.“

„Doufám, že na nás bude mírnej. V baru se vždycky tváří jako kámoš a na tréninku je z něj bestie.“

„Jak dopadlo rande s Norou?“

„Ta drbna!“ Trevis nevěřícně zakroutí hlavou a zamrká na servírku. Když vyjdou ven, zakousne se do bagety. „Říkal jsem, že si to má nechat pro sebe. Jsem nešťastnej.“

„Chudáku.“

„Já vím,“ zamumlá Trevis s plnou pusou. „Pomuchloval bych ji, ale nechce. Život je tak strašně těžkej, Payne! Třeba včera, jdu splnit úkol a tam tři orkové. Nacpali mě do pytle a prodali nějakýmu hastrošovi, kterej se chtěl dohodnout…“

„Jasný.“

„Prej jestli zabiju toho chlápka, co sedí na trůně. Řekl jsem ne. No a shodili mě z mostu.“

Ethan se plácne do čela. „Měls to udělat! Nebo sis měl radši zahrát Zaklínače… Ty seš vůl.“

Když prochází kolem nemocnice, automaticky zpomalí a pohlédne ke kontejneru. Kocoura nikde nevidí. Ani prázdné konzervy.

„Hledáš duchy?“ zeptá se Trevis.

„Tak nějak.“ Ethan mu sebere bagetu a kousne si.

Před školou stojí několik aut. Pan Wigg se mezi nimi snaží protlačit svoje kolo. „Jaké jste měli léto, chlapci?“

Trevis něco odpovídá a Ethan neposlouchá, zírá před sebe, ztracený v myšlenkách. V noci se mu zdál zvláštní sen. Stál na pláži a díval se, jak vlny přichází a zase odchází. Napadlo ho, že je to čas, a v písku našel obrovské vyřezávané hodiny. Svlékl si tričko a vstoupil do moře.

Voda byla studená a poprvé po dlouhé době nebudila hrůzu, takže se položil na hladinu a nechal se unášet.

Věděl, že tam není sám.

Nora mu z ruky vytrhne zpola dopité kafe. „Díky,“ řekne unaveně. Má na sobě sluneční brýle a Trevise okatě ignoruje. „Myslím, že si na to vstávání prostě nezvyknu. Fešná košile, pane Wiggu! Co kdybyste mě pár měsíců z ničeho nezkoušel?“

Učitel se nenamáhá odpovědět, a tak projdou kolem něj a splynou se zástupem studentů. Nora vyhodí prázdný kelímek a nakloní se k Ethanovi, jako kdyby mu chtěla něco říct. Zaváhá.

Ethan toho využije a vezme ji kolem krku. „Buď hodná. Nevytahuj to.“

Nora protočí oči v sloup a jeho ruku setřese.

„Kentová, co děláš dneska?“

„O co ti jde, Trevisi?“

„Ukážu ti, jak trefit koš!“ Trevis se vykloní zpoza Ethana a zamrká na ni. Před vchodem do třídy se k nim připojí Danny.

Nora se do něj zavěsí: „To mi může ukázat on.“

„Au!“ udělá Trevis teatrálně. „Prostě au!“

Ethan si hraně povzdychne a vytáhne telefon, aby zkontroloval čas. „Danny, prosím tě, neber tomu klukovi jeho šance. Stačí, žes ho připravil o prázdný kalorie.“

Všichni se začnou smát a do třídy vejdou v družném hovoru. Ethan se na okamžik zarazí ve dveřích. Pohled mu padne na lavici a… Uleví se mu, když v ní zahlédne Adama, který něco čmárá do sešitu.

Bál ses, že si kvůli tomu, co viděl, sedne jinam?

Ethan se svalí na židli a vytáhne učebnici matematiky. Vnímá, že se Adam trochu napjal, ale nakonec se i jemu možná ulevilo. Od jejich hádky na pánských záchodech v Augoru uběhlo dobrých čtrnáct dní a za tu dobu se ani jeden z nich nepokusil věci urovnat.

„Uklidili jsme místnost v patře,“ pronese Ethan po chvíli. „Teď je z ní pokoj pro hosty. Můžeš tam kdykoli přespat.“

Adam dlouho mlčí a teprve když už to vypadá, že nikdy neodpoví, řekne: „Díky.“ Jeho tón je pečlivě neutrální.

Ethan se pohodlně opře a čeká, až začne hodina.

Probírají zlomky, což mu připomene, že… Někdo zlomky umí a někdo ne. Do sešitu kreslí podivně zdeformované postavičky a dopisuje jim komiksové bubliny. Když ho to omrzí, vytáhne z batohu jablko a nenápadně se do něj zakousne.

„Matematika obvykle probouzí v lidech negativní emoce, ale vy máte hlad, pane Payne… Fascinující.“

„Jen se snažím tlumit tu šílenou radost.“

Matikářka ustoupí a poklepe na tabuli. „Tak ji pojďte tlumit sem. Já si zatím rozmyslím, na jakou soutěž vás přihlásím. Ale ano, pane Payne, letos už se tomu nevyhnete.“

Počítá mechanicky, nepřemýšlí o tom. Má pocit… Zvláštní pocit.

Zatřepe hlavou a dvakrát podtrhne výsledek. Příliš snadný.

„Pište si další,“ kývne matikářka. „Hranatá závorka. Jedna polovina minus kulatá závorka, tam bude devět čtvrtin minus jedna šestina, konec kulaté závorky, konec hranaté… Krát jedna devatenáctina.“

Stýská se mi.

Ethan pomalu položí fixu. „Minus jedna dvanáctina,“ řekne, aniž by cokoli napsal.

***

„Seš mimo.“

Udělá další klik a zůstane ležet obličejem přitisknutým na podlaze tělocvičny. Trevis a Markus skončí stejně. Danny zakroutí hlavou. „Šedesát pět! Jste snad nějaký lemplové, nebo co?“

„Myslím, že jsem si zlomil loket,“ řekne Ollie potichu a zaškaredí se.

Danny protočí oči v sloup. „Já se z vás poseru. Padesát angličáků. A budete šplhat, protože jinak neporazíme ani zdrávku…“

„Je první školní den, ježiši,“ zaskuhrá Markus.

„Ježíš ti nepomůže,“ opáčí Danny zlověstně. „Makejte! Mám pro vás pár novinek. Pohni trochu, Treve! Jak už víte, Miller s tím definitivně praštil. Vzkazuje vám: Dělejte to, co vás v životě baví. Nevstupujte do manželství… To je všechno, odjel se svojí kapelou. Na facebooku má fotky, jak stojí v sandálech u moře a sbírá škeble. Takže mu přejme to nejlepší.“

Nahoru. Dolů. Udělat klik, přiskočit… Ethan cítí, jak mu po zádech stéká pot.

„Do turnaje se letos přihlásila i grafická škola. Kdo bude v týmu, těžko usuzovat,“ Danny listuje sešitem a pročítá svoje poznámky. „Halleyovka zveřejnila na oficiálních stránkách seznam hráčů. Beze změn. Nerison obhájil kapitánskej post…“

Dolů. Udělat klik, přiskočit. Svaly na rukou ho bolí. Dech mu stačí, ale tělo už nemůže.

Měl jsem přes léto víc trénovat, napadne ho, a teprve potom si uvědomí, co Danny říkal.

Nerison obhájil post kapitána.

Nerison.

„Dělej, Ethane.“

Chytí provaz a začne šplhat. Snaží se nevnímat, jak ho pálí dlaně. Snaží se nevnímat nic.

„No dobrý,“ řekne Danny po nějaké době. „Tak zase ve čtvrtek. Možná by bylo lepší potkávat se i o víkendech… Nečumte tak. Ollie, přestaň si držet loket a jdi uklidit míč. Trevisi, ty zkus radši místo prohánění Kentový víc klikovat. A ty, Ethane, počkej tady.“

Ethan se posadí na lavičku a otře si zpocený obličej do trička. Zakloní hlavu a sleduje strop tělocvičny. Z otevřeného okna nad ním proudí dovnitř slabý vánek.

Danny položí poznámkový blok, počká, až poslední hráči zmizí v šatně a prohrábne si zrzavé vlasy. „Nemám rád tyhle starostlivý kecy, ale je lepší vědět to dopředu. Můžeš proti Nerisonovi hrát?“

„Proč by ne?“ zeptá se Ethan překvapeně.

„Asi bych pochopil, kdyby ses do toho nehrnul.“

„Nemyslím, že by na mě chtěl znovu něco házet.“

„Tak jsem to nemyslel. Vezmu to teda bez různých kliček, protože je nemám rád. Viděl jsem, jak na tebe Nerison reaguje. Jak na tebe kouká. A neznám nikoho, kdo by na tvým místě něčeho takovýho nevyužil. Takže jsi buď neuvěřitelně charakterní, anebo…“

Ethan mu pohlédne do očí.

„Chápu.“ Danny pokývá hlavou. „Zvláštní, co? Jak se někdy věci semelou.“

„Tobě to nevadí.“

„Můj brácha je gay. Každýmu, co jeho jest, nebo jak se to říká. Nejsem homofobní sráč.“

Chvíli pozorují snítka prachu. Ethan se natáhne pro lahev s vodou. Trochu si nalije za krk a oklepe se, potom pokrčí rameny. „Kdyby ses mě zeptal, jestli proti němu můžu hrát teď, řekl bych ti, že ne. Jestli za pár měsíců, to nevím. Věci můžou bejt úplně jinak. Tohle zažívám poprvý v životě. Motýlci v břiše a tak.“

„Jo, zníš jako teplouš.“

Ethan se zatváří výmluvně.

„Neboj, nechám si to pro sebe,“ řekne Danny. Sebere sešit a opráší si šortky. „Asi nejseš zvědavej na vtipy o análu.“ Věnuje mu pobavený úsměv a odejde z tělocvičny.

Ethan zůstane sedět na lavičce. Promne si bradu. Šedé oči hypnotizují tkaničky od bot, podlahu, bílou zeď. Znovu se napije a přehazuje lahev z ruky do ruky.

Do hajzlu.

***

Nora sedí na prolézačce a podpírá si bradu. Zamyšleně pozoruje Dannyho, jako kdyby uvažovala, jestli si může v jeho přítomnosti zapálit. Nakonec to neriskne. „Kde seš tak dlouho?“ zeptá se otráveně, když zahlédne Ethana.

„Neprosil jsem, abys čekala.“

„Co ti je?“

Ethan se nadechne a zacloní si oči před sluncem. „Prostě se to protáhlo. Danny mě nutil plazit se po zemi přes celou tělocvičnu.“

„Fakt?“ zeptá se Trevis ohromeně.

Nora povytáhne obočí a ukáže na Trevise. „Myslela jsem, že jsi chytřejší, ale asi za to mohly ty panáky.“

„Myslel jsem, že jsi hezčí, ale asi za to mohly ty světla,“ opáčí suše a Nora ho odmění zvonivým smíchem.

„Asi už půjdu,“ nadhodí Ethan. „Chtěl jsem se ještě někde stavit. Určitě se zabavíte i beze mě.“

Danny se tváří pobaveně. Těká pohledem z Nory na Trevise. „To rozhodně… Večer jdeme na pivo, přijdeš?“

„Do Augoru?“

„Tak normálně, na šipky.“

„Jo, to bych mohl.“ Z kapsy vytáhne telefon a sluchátka. Pustí písničku a rozejde se ulicí pryč.

There is freedom within, there is freedom without. Try to catch the deluge in a paper cup.

Má pocit, že za ním Nora ještě něco křičí, ale neotočí se.

Po tom, co si naplno uvědomil, že je Kai s definitivní platností pryč, dělal všechno pro to, aby se věci vrátily do normálu. Lezl. Pouštěl staré černobílé filmy. Masturboval. Četl komiksy. Kai byl ovšem nedílná součást všeho. Jako kdyby s ním byl provázaný celý Vesmír.

Nora o Kaiovi věděla, a teď i Danny. Adam byl ještě pořád rozzlobený kvůli Kaiovi. Basketbal byl Kaiův sport, kočka u popelnic Kaiova starost a žebřík nemocnice Kaiův strach.

Všechny Ethanovy pády patřily Kaiovi.

Projde přes park, mine zeď s graffiti a vydá se ven z města. Na zahradě velkého bílého domu pobíhají jezevčíci a taky malá holka, která kope do míče.

Ethan dojde na pláž a posadí se, v uctivé vzdálenosti pozoruje moře.

Hey now, hey now. Don’t dream it’s over.

Z kapsy vytáhne mobil a vypne hudbu. Pustí data a rozklikne starou konverzaci na messengeru. Poslední, co mu Kai napsal, byl usmívající se smajlík.

Leží a zírá na nebe. A připadá si, jak kdybych byl Romeo, ty vole, ale to je k smíchu, protože mi není šestnáct a otrávenej jsem jen trochu.

V kontaktech najde Dannyho jméno.

Ten přijme hovor po druhém zazvonění: „Snad ti nechybíme? To je Ethan. Držte klapačku.“

„Zkus hádat.“

„Kámo, ty tvoje…“

„Buznastavy?“

Danny se rozesměje. „Potkáme se na hřišti. Jdi pro míč, Treve. Jak asi? Protože jsem to řekl, do prdele! Ne, nebudu se mezitím dvořit Kentový… Šla bys se mnou na kafe? Ježiši, Treve, dělám si srandu, mazej už. No tak nedělám, dobře, nedívej se takhle, Noro. Hej, Ethane, seš tam ještě?“

Ethan se rozhlédne kolem. Najednou si připadá klidný. A co se stalo, nemůže se odestát.

„Jsem tady.“

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

1
Komentujte

Ester

Ak by som to mala zhrnúť o com bola dnesna kapitola. Boli to čriepky Ethanovho sucasneho zivota a pokus ist dalej…. Danny sa mi pacil, je to spravnak….