36 KAI


Moře mu omývalo kotníky. Chvíli stál na břehu a zíral na obzor v dálce. Počítal vlny a říkal si, že pokud mu další vlna nedosáhne po kolena, vrátí se domů. Nedosáhla ani do půli lýtek, ale přesto se rozběhl a v další vteřině skočil šipku.

Do očí, nosu i uší se mu dostala slaná voda. Připadal si jako doma. A najednou nechápal, jak se dokázal tak dlouho držet dál.

Plaval, jak nejrychleji uměl. Jedno tempo za druhým, dokud se nedostal k bójce. Dřív plavával dál. Testoval, jak daleko může zajít, než ho zachytí proudy. Které z temp by mohlo být to poslední. Ale dnes přišel kvůli něčemu jinému. Zcela upřímně a vážně se potřeboval, POTŘEBOVAL, dotknout páté minuty a konečně prozřít.

Uvědomil si, že zapomněl hodinky doma. Vlastně ho to nepřekvapovalo, poslední týden zapomínal hodně věcí. Odpovídat na esemesky, vstát ráno z postele, dojít na preventivní prohlídku k zubaři, jíst… Byl si stoprocentně jistý, že je beztak nepotřebuje. Pozná, až se dostane k páté minutě.

Hluboký nádech a výdech, hluboký nádech a… ponořil se. Sevřel lano, které drželo bójku na místě, a pokusil se soustředit. Věděl, že dlouho netrénoval, ale cítil v sobě obrovské odhodlání.

První i druhá minuta byla o všem. O každém slově, které padlo. Rozhovor se mu ve zrychlené podobě přehrával pořád dokola a dokola, až myslel, že zešílí. Zachránila ho třetí minuta. Ve slovech, emocích a vzpomínkách se začínaly objevovat mezery. Nepamatoval si, jak se Ethan zatvářil, když mu řekl… Co mu vlastně řekl?

Při čtvrté minutě zavřel oči. Představil si, jak přijde domů, postaví se před Braxe a všechno řekne. Za poslední týden prožil snad každou verzi – ty, kde Brax jen mávl rukou, protože o nic nešlo, i ty, kde na něj s odporem křičel.

Začínal mu docházet kyslík. Jako by se všechny vnitřnosti stahovaly do sebe. Z nosu mu uteklo několik bublinek. Tělo se snažilo naznačit, že musí okamžitě vyplavat, ale nemohl. Ještě přece nenašel klid. Pořád bylo všechno o Ethanovi.

Ethan, Ethan, EthanEthanEthan…

Připadalo mu, že moře černá. Došlo mu, že pokud okamžitě něco neudělá, nejspíš velmi brzo ztratí vědomí. Pustil lano a z posledních sil vyplaval nad hladinu. Rozkašlal se a přitom si několikrát lokl slané vody.

Nepamatoval si, jak se dostal na břeh, věděl jen, že sedí v písku a v krku ho škrábe sůl.

Dobře. Tohle jsem přehnal. Sakra. Musím si dávat větší pozor. Musím…

Svalil se na záda, ranní slunce ho hřálo na kůži a modrá obloha naznačovala, že bude další parný den.

na něj zapomenout.

x

Už když otevíral dveře, tušil, že se něco děje. U botníku stál mámin kufr a na konci chodby čekal Brax. Ruce měl založené na hrudi a mračil se. Přeměřil si Kaie od hlavy až k patě, docela dlouho zíral na mokré vlasy.

„Kdes byl?“ vyštěkl přísně.

„Moc dobře víš, kde jsem byl. Tak se tak blbě neptej,“ odsekl Kai. Prošel kolem něj a zamířil do kuchyně. Mámu našel u linky, jak chystá snídani. Zrovna do sklenice nalévala kombuchovou šťávu.

„Dobré ráno,“ usmála se a přisunula k němu talíř s lívanci.

Copak po tom všem záleží na nějakých pitomých lívancích?

„Jsou z ovesných vloček. Tak to máš přece rád.“

Těkal pohledem mezi mámou, lívanci a Braxem, který právě vešel do místnosti. „Takže už mi konečně řeknete, co se děje?“ Hodil batoh na zem a přistoupil blíž. Talíř s lívanci naopak odsunul dál.

„Posaď se, Kaii,“ ukázala máma na volnou barovou židli a zase se pokusila smířlivě usmát. Vypadala klidně, i když z ní nesršela energie jako obvykle.

Poslechl, ale ani na vteřinu z nich nespustil oči. Přál si, aby ho přestali vnímat jako malé dítě. Neustále se ho snažili chránit, ale možná, že kdyby ho občas nechali světu napospas, naučil by se s některými věcmi lépe popasovat. Třeba by to teď tak nebolelo. „Takže?“

„Podívej, Kaii. Jde o otce,“ začal Brax pevným hlasem.

„Takže jste se ho rozhodli přece jenom odvést do ústavu,“ pochopil Kai a zakroutil hlavou. Instinktivně se otočil ke dveřím, jako by doufal, že otec v další vteřině vejde dovnitř a všechny je překvapí.

„Ty o tom víš?“ vydechla máma a podívala se přitom na staršího syna. Ten jen pokrčil rameny.

„Slyšel jsem, jak o tom mluvíte. Je to vážně nutné?“

Brax zakroutil hlavou. „Všechno je zařízené. Dnes večer ho odvezeme. Bude to tak lepší.“

Až mnohem později Kaie napadlo, že se mohl hádat. Pokusit se tomu nějak zabránit. Ale Brax byl odmalička hlava rodiny a v podobných záležitostech rozhodoval především on. Zdálo se, že tentokrát přesvědčil i mámu, která do rytmu jeho slov kývala.

„Lepší pro koho?“ zeptal se Kai unaveně.

„Pro něj. Nezvládám se o něj starat a pečovatelka by tu musela bydlet. Potřebuje dozor dvacet čtyři hodin denně. Věř mi, že jsme se snažili najít nejlepší řešení,“ mluvil Brax. Smutně se na brášku usmál. „Vím, že je to těžké. Že s ním rád trávíš čas, a kdyby to šlo jinak… Ale, Kaii, je nemocný a potřebuje pomoc.“

Máma si utřela ruce do utěrky a obešla linku, aby mohla Kaie obejmout. Pocuchala mu vlasy. „Máš celý den, aby ses s ním rozloučil. A budeš ho moct pořád navštěvovat.“

Kai se vymanil z jejího mámina sevření a naštvaně seskočil ze židle. „Jasně. Budeme předstírat, že si mě bude pamatovat! Bezva! Ale nemůžu si stěžovat, mám přece jeden den, abych se s ním mohl rozloučit!“ křikl.

„Kaii!“ zařval na něj Brax. „Přestaň!“

„Dej mi pokoj!“ odsekl Kai a vyběhl z kuchyně. Došel k pracovně a zaklepal. Když nikdo neodpověděl, otevřel dveře a vešel dovnitř.

Otec seděl za psacím stolem, všude kolem ležely papíry a fotografie. Normálně by mezi nimi pobíhal, zmateně kroužil po místnosti, četl v knihách a zíral do tabletu. Dnes ale jen seděl s očima upřenýma na stěnu, kde visely obrázky bouřek.

Kai se posadil na stůl.

„Všude je krásně,“ pronesl otec klidně.

„Chtějí tě odvést pryč, tati.“

„Říká se ticho před bouří, ale tady to neplatí. Podle všeho se v nejbližší době žádné bouřky nedočkáme.“

„Vnímáš, co ti říkám?“

„Ani maličké.“

Kai zaklonil hlavu a chvíli zíral do stropu. Dokonce i na něm byly přilepené fotografie a novinové články. Když se Kai naučil číst, pořád dokola si pročítal ten o jeho otci – Úspěšného podnikatele zasáhl blesk!

„Jak se má Ethan?“

„Ty si…“ Kai nechápavě zamrkal. Trvalo dobrou půl minutu, než mu došlo, na co se otec ptá. „… ho pamatuješ?“

Otec ze země zvedl mapu města a položil ji na hromadu knih. Pak se rozhlédl, rukama šmátral po stole a hledal brýle. Když je konečně našel, nasadil si je na nos a usmál se. „Třeba by při další bouřce s námi mohl zase jet.“

V první chvíli měl chuť říct, že při další bouřce nepojede nikdo z nich. Ale nemělo cenu otce znepokojovat. Od malička, od prvních chvil, které mu utkvěly v paměti, byl otec nejšťastnější člověk, jakého znal. A nemělo smysl to teď ničit. „Nemyslím, že by chtěl. Ethan teď má jiné… kamarády.“

„Hlupák!“ rozhodl otec.

„Jo,“ přikývl Kai. Prohlížel si nehty, měl za nimi písek a nehet na malíčku si včera okousal do krve. A Ethan je hlupák a já ještě větší.

Zůstal s otcem po zbytek dne. Pomáhal mu roztřídit papíry, poslouchal přitom přednášku o typech mraků a dokonce si i na chvíli zdříml na jeho sedačce – byla proleželá a bolela ho pak záda, ale zdálo se mu o cumulusech a stratusech, což považoval za výhru.

Když pak otce večer odváželi, vypadalo to, že se vlastně těší.

x

Máma pak s nimi v domě zůstala do konce týdne. Kai se jí pokoušel všemožně vyhýbat a většinu času trávil venku. Nejraději chodil k moři, ale při každém dalším potápění dával pozor, aby už nikdy nezašel tak daleko.

Každý den mu přišlo několik zpráv. Kluci se pokoušeli zjistit, co s ním je. Kai jim neodepisoval, nechtěl s nikým mluvit. Potřeboval – Ethana – se z toho dostat sám, nějak si to v hlavě poskládat a naučit se zase nějak fungovat. Teď mu to zatím příliš nešlo.

Ozvala se i Kentová. Pár dní po hádce mu napsala starostlivé: Kaii, jsi v pořádku? Četl tu zprávu několikrát za sebou a uvažoval, co znamená. Znamenala, že Ethan mluvil s Norou. Znamenala, že Ethan mluvil s Norou o Kaiovi. Znamenala, že Kentová ví, že se rozešli.

Copak jste se vůbec někdy sešli?

Neodepsal. Mohl sice napsat, že se cítí dobře, ale nechtěl lhát. Nechtěl předstírat. Některé dny nechtěl vstávat z postele a být Kaiem Nerisonem.

Máma poznala, že se něco děje. Několikrát za ním přišla, ale vždycky se mu podařilo vyklouznout. Teprve v pátek večer, den před tím než měla odjet, ho zastihla v pokoji. Dělal, že spí a doufal, že odejde, ale máma si sedla na postel.

„Vím, že jsi vzhůru,“ oznámila.

Kai zůstal ležet, přesto však otevřel oči. „Co je?“

„Jsi naštvaný kvůli tátovi, nebo je v tom ještě něco dalšího?“

„Nejsem naštvaný,“ odsekl, ale sám si téměř okamžitě uvědomil, jak naštvaně to znělo. Kousl se do rtů a pokoušel se uklidnit. „O tátu nejde,“ hlesl nakonec. Ale mělo by. Měl by se zlobit kvůli tomu.

Jenže nakonec šlo vždy jen o Ethana.

„Chceš si o tom promluvit?“

Není o čem mluvit. Je konec.

„Jakmile ze sebe všechno dostaneš, pročistíš se a bude ti líp,“ pokračovala. Položila synovi ruku na záda a pohladila ho. Ale Kai vyskočil z postele a zle se na ni podíval.

„Přestaň!“ vykřikl a založil si ruce na hrudi. Už měl všeho po krk. „Přestaň předstírat, že ti na tom záleží. Oba víme, že se nemůžeš dočkat, až si sbalíš kufry a vypadneš!“

Kdyby ho tenkrát nedonutila říct, co cítí, nebyl by tady. Kdyby mu neradila, aby se nevzdával naděje, teď by to tolik nebolelo.

„To není pravda! Tak už to nikdy neříkej,“ pronesla máma pevným hlasem.

„Můžu si říkat, co chci! Sama jsi tvrdila, že se pak pročistím. Tak se čistím. O to ti přece šlo, ne?“ Přešel ke dveřím pokoje a otevřel. Prohnal se chodbou, ale slyšel, že máma jde za ním, proto zakřičel: „Myslíš si, že se tu jednou za měsíc zjevíš a všichni si z toho sedneme na prdel?“

„Kaii…“ pokoušela se něco říct, ale nedostala příležitost.

„Kdes byla všechny ty roky? Kdes byla, když jsem šel poprvé do školy? Když jsem měl první zápas? Když jsem tě potřeboval? Nikdy jsi tu nebyla! Nikdy! Nechalas to všechno na Braxovi! Protože ses potřebovala léčit. Vždycky to bylo jen o tobě. Udělala sis děcko, ale nechtěla ses o něj starat! Tak si nehraj na matku!“

Brax vyšel na chodbu. Pozoroval je, ale nic neříkal.

„Takhle se mnou nemluv,“ promluvila máma, ale nekřičela. Možná to ani neuměla, protože za všechny roky ani jednou nezvýšila hlas. Ale zněla přísně. I když se snažila pocity skrývat, zlobila se.

„Nebo co? Co uděláš? Dáš mi zaracha? Asi těžko! Nemůžeš udělat nic!“ hulákal. Prosmýkl se kolem bratra, potřeboval se dostat pryč.

Ještě než vyšel z domu, zaslechl za sebou Braxovo: „Nech ho, víš, že má pravdu.“

Běžel ulicí k moři, ale někde v půlce zastavil. Zhluboka oddechoval. Nakonec se vydal na druhou stranu města směrem k nemocnici. Když lezl po zrezivělém žebříku, měl hrozný strach, ale nezaváhal.

Posadil se na místo, kde kdysi dávno v jiném vesmíru…

Ethan měl pravdu. Ten výhled byl nádherný.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

4
Komentujte

Ester

Takze Kai sa rozhodol na Ethana zabudnúť, no uvidíme ci sa mu to podari, ked mysli na neho pomerne casto 🙂 Prekvapilo ma, ze si jeho otec spomenul na Ethana, kedze vacsino casu vyzera, ze je totálne mimo:-)

Voldy

Tak si tak říkám… kdy ten papiňák nakonec vyletí. Kai je taková tichá voda, trochu páry už mu uletělo, ale doufám, že to byl jen začátek, potřeboval by si taky trochu zakřičet, ne to jen držet v sobě. 😀
Opět jsem nestihla komentovat Ethana, což mne velmi mrzí. Doufám, že si to autorka nebere osobně. ❤ Ethan otevřel po letech svou „Pandořinu skřínku“ a je to dobře. Posune ho to dál.
Oba chtějí druhého a přitom zapomenout. Dilema. Jsem zvědavá, co si na nás do závěru chystáte.

Děkujeme za další díl ❤