35 ETHAN


„Počkej… Neslyším tě, půjdu ven.“

Ethan se posadí na opěradlo lavičky. „Noro?“ zeptá se netrpělivě a poklepe na telefon. Z dálky slyší písničku od Kendricka Lamara, ale nedokáže si vybavit název. Čeká. Po chvíli seskočí a začne přecházet sem tam.

Ještě pořád to v něm vře. Rozhlédne se po parku, jako kdyby hledal někoho, s kým by se mohl poprat.

„Teď už mě slyšíš, Ethane? Kam jste zmizeli? Stalo se něco doma?“

„Adam taky odešel? Myslel jsem, že se vrátil k vám.“

Na druhém konci se ozve škrtání zapalovače. „No tady rozhodně není. Vy jste se pohádali?“

„Viděl nás.“

Chvíli je ticho. „Tebe a Kaie?“

„Musíš mu říkat jménem, do hajzlu? Jste snad nejlepší kámoši?!“ Nora neodpovídá a Ethan mrzutě nakopne prázdnou plechovku od piva. „Promiň.“

„Viděl vás, jak si to rozdáváte?“

„Co? Ne! Líbali jsme se.“

„Ty a Adam?“

Ethan se zaškaredí. „Kolik jsi toho stačila vypít?“

„Trevis si myslel, že mě překoná.“ Nora se zachichotá. „A víš, kde je teď? Sedí v jednom z boxů a snaží se nepoblít. Hele, Ethane, Adam se z toho dostane. Je určitě jenom ukřivděnej, teda nikdy jsem si nevšimla, že by měl nějaký homofobní kecy…“

„Měl jsem mu to říct.“

„Jo, no, když se nad tím zamyslíš, možná seš prostě takovej. Ty nikomu nic neříkáš. Chápeš, jak to myslím. Spousta věcí by se zjednodušila, kdybys řekl Ka – Nerisonovi, že hraješ. Stejně jako kdybys řekl Adamovi, že máš asi tak trochu kluka…“

„Dík.“

Nora se znovu zachichová, jako kdyby slyšela nejlepší vtip na světě. „Vítej ve stejný řece. Ale vážně, Ethane, seš snad nějakej vodák?“

„Co to meleš?“ Ethan povytáhne obočí. Pozoruje malé mušky, lapené ve světle lampy. „Nikdy se mnou nebude.“ Řekne to hlavně sám sobě, a tak ho překvapí, když na to Nora zareaguje. Odkašle si a zastřeným opilým hlasem, jakou kdyby vykládala karty osudu, zamumlá: „Tak ho nech jít.“

Ukončí hovor a mobil zastrčí do kapsy. Mine ho bezdomovec a zeptá se na cigaretu. Ethan zakroutí hlavou. Má hned několik možností. Vydat se zpátky a opít se. Vydat se zpátky, opít se a udělat příšernou pitomost. Jít domů.

Vybere třetí. Cestou přemýšlí o všem, co se stalo. O tónu Kaiova hlasu. Jeho dlani, která na kůži málem pálila. A strach, tolik strachu, když na záchody přišel Adam.

Ztracený v myšlenkách se pokouší strčit klíč do zámku. Ten správný vybere až napotřetí.

Táta stojí v kuchyni a napouští si vodu do pet lahve. „Tys něco pil?“ zeptá se klidně.

„Tak trochu.“ Ethan pokrčí rameny a pohled mu padne na prádelní koš. V místnosti je dusno a voní tam aviváž. „Mám to pověsit?“

„Prosím tě. Myslel jsem, že to stihnu. Chceš peníze na pizzu?“

Ethan zakroutí hlavou. Natáhne se pro ovladač a pustí televizi. Na HBO začíná Valkýra s Tomem Cruisem. „Nic nepotřebuju.“

Táta si připne opasek a schová do něj pistoli. „Když tak zavolej.“ Snaží se neuvíznout v roli starostlivého otce, ale něco se mezi nimi přece jen změnilo. Na chvíli zaváhá a dodá: „Třeba kdyby ti nebylo dobře.“ Potom za sebou zabouchne a v domě zavládne ticho.

Ethan zesílí zvuk televize a vytáhne mobil. Zamyšleně ho přehazuje v dlani. Rozklikne messenger a najde Adamovo jméno. Ten byl podle všeho aktivní před deseti minutami. Ethan neví, co napsat, a tak se rozhodne pověsit prádlo. Hledá ponožky stejné velikosti a barvy, což je málem nadlidský úkol, a kolíčkuje je vedle sebe.

Takhle končej nenaplněný představy orálního sexu, napadne ho ironicky. A lásky.

Popadne sušák a hodí jím proti zdi. Potom se svalí na sedačku a zírá před sebe. A po deseti minutách zase vyskočí, sušák postaví a začne kolíčkovat, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Cítí příšernou únavu. Stoupne si k oknu a vyhlíží do tmy.

„Tak ho nech jít,“ zopakuje sám pro sebe Nory slova. Nedokáže se ubránit posměšnému tónu. Z lednice vytáhne studený hruškový džus a hltavě pije přímo z krabice.

Třeba se všechny moje orgány proměněj v led.

Někdo zaklepe na dveře a on ucítí zvláštní úlevu. Možná je to Adam, touhle dobou přichází jedině Adam. Řekli by si „čau,“ a Ethan by pustil baseball nebo box, a čas by plynul, na nic by se neptali. Protože kde je ta doba, kdy se ani jeden z nich nedoptával?

Ethan otevře a první, co vidí, je červená kostkovaná košile a pod ní bílý nátělník. A když se podívá Nerisonovi do očí, zrychlí se mu tep. Odolá nutkání nezabouchnout mu před nosem. Opře se o futra, zmatený z toho, co by měl doopravdy cítit.

Buď trochu cynik, buď velkej kluk!

Cítí toho spoustu, ale nic neřekne. Po nějaké době se mu podaří nadechnout. Z dálky slyší Kaiovo: „Měli bychom si promluvit. Můžu dál?“

Podaří se mu vrátit do reality, ustoupí a nechá ho vejít. Dojde k televizi, dívá se na Kaie, a myslí na to, že je všude nepořádek a ponožky, jedna vedle druhé, jako plot mezi nimi.

Kai to musí vnímat stejně. „Nemluv o mém bráchovi,“ řekne a z jeho hlasu je patrné, kolik úsilí ho stojí sebeovládání. „Nic o něm nevíš.“

„To je všechno?“

Kai se zhluboka nadechne. „O co ti jde? Co jsem zase udělal?“

„O co jde tobě? Navážíš se do mě, chováš se jak debil a potom si myslíš, že všechno napraví jedna esemeska? Já jsem ochotnej na všechno zapomenout, jen prostě…“ Ethan zakroutí hlavou.

„Nemyslím si, že to napraví jedna esemeska,“ namítne Kai. „Chtěl jsem se ti omluvit, ale tys mi neodepsal. Je mi to líto. Všechno. Hlavně ta rána do hlavy. Byl jsem děsně naštvaný a… Prostě jsem to nezvládl.“

Ethan na něj dlouho zírá. Cítí únavu a aviváž ho štípe v nose. Dal by všechno za to, aby se mohl nadechnout Kaiovy vůně. Sklonit se, zabořit mu hlavu do rozkroku… „Mně je to taky líto,“ řekne potichu. „Měl jsem ti říct, že hraju.“

„Takže… mi můžeš odpustit?“

„Jako by se stalo.“

„Znamená to, že je mezi námi zase všechno v pohodě?“ zeptá se Kai s nadějí v hlase.

Jako kdyby mu někdo vrátil oblíbenou hračku.

Ethan si promne oči.

Myslel jsem, že není nic horšího, než zachraňovat toho, kdo se topí.

„Kaii, hele,“ začne a dává pozor, aby nezněl rozzlobeně, anebo povýšeně, jako dospělák, který má konečně ve všem jasno. „Poslední dva dny, nebo spíš týdny, pro mě byly docela těžký. Popravdě jsem šel dneska do baru a doufal, že to vyřešíme. Jenže když nás našel Adam, pochopil jsem, jakej seš.“

Bezva, stejně zním jak debil.

Kai se zamračí. Možná si to uvědomil taky. „Vážně? A jakej teda podle tebe jsem?“

„Podělanej z toho, že by tě lidi jako tvůj brácha mohli odsoudit.“

„Proč do toho taháš Braxe?“ Kai si založí ruce na hrudi. „O něj přece vůbec nejde.“

No jasně. Jenže kdyby šlo jen o tebe, už bys na sobě nic neměl, Nerisone. Ležel bys na mně. A já bych tě nechal. Udělat cokoli.

Ethan pocítí nevolnost. Usedne na sedačku a nohy zkříží do tureckého sedu. „Tak mu to řekni. Že seš teplej. Řekni, že ses do mě zamiloval. Když o něj nejde, těžko tě bude zajímat, co si o tom myslí, ne?“

„Proč?!“ Kai se na něj dívá nevěřícně, jako kdyby ho nepoznával. „Protože to po mně chceš? Já rozhodnu, kdy mu to řeknu. Ne ty.“

Ethan se ušklíbne. „Jenže ty mu to neřekneš nikdy, o to jde. Máš strach. To je oukej, ale nemůžeš po mně chtít, abych se s tebou někde schovával, abych čekal, až zrovna nikdo nepůjde kolem…“

Kai si prohrábne vlasy. Přejde na druhý konec místnosti a zase zpátky. „Já vím,“ řekne, „vím, že to po tobě nemůžu chtít. Ale já mu to teď prostě nemůžu říct. To ale neznamená, že mu to jednou neřeknu.“

„A já v tom hraju jakou roli?“

Dlouho na sebe hledí. Kai nejspíš neví, co odpovědět, a tak prostě jenom pokrčí rameny. „Můžeš mi dát aspoň trochu času?“

„To jsem udělal.“

„Takže co?“ vyjede Kai a sebeovládání ho pomalu opouští. „Co se mi tu snažíš říct? Že pokud se nepřiznám, tak… Tak je konec? Dáváš mi ultimátum?“

„Snažím se říct, že nejsem tvoje záchodová děvka!“ odsekne Ethan. Napadne ho, že by měl Kaie prostě chytit a vypakovat. Že by ho měl poslat pryč. Jenomže to samozřejmě doopravdy udělat nechce. Je ze sebe otrávený. Natáhne se pro krabici džusu, zahrká s ní a položí ji vedle sedačky. Na chlupaté dece, pod kterou táta spává, jsou drobky a detektivní povídky s poničenou vazbou.

„Jdi do háje, Ethane! Víš, že to tak není!“

„Trochu jsem přehodnotil svůj život a nechci být ten, komu jednou za čas tajně vyhoníš – prostě ne, nezlob se na mě – i když to děláš zatraceně dobře…“

„Ty… Ty seš tak…“ Kai si vjede rukama do vlasů. „Víš, že tě mám rád!“

„Já tě mám přece taky rád. Ale musím vědět, že tam jsi, že jsme to my dva. Co když tě budu potřebovat a ty mě zase pošleš pryč?“

Přesvědč mě, že tady budeš. Zkus to. Řekni nějakou ukrutnou lež a já ti slibuju, že se pokusím uvěřit.

„Ethane, já teď… Prostě nemůžu, nejde to. Já vím, že to není ideální a vím, že sis to takhle nepředstavoval, ale neříkám, že je to navždy.“ Kai zní prosebně a Ethana to skoro mrzí, a stejně si nedokáže pomoct, pud sebezáchovy je nakonec přece jen silnější, takže zopakuje: „Co když tě budu potřebovat a ty mě zase pošleš pryč?“

„Já nevím! Já kurva nevím!“

„Kaii…“

Kai přikývne, jako kdyby mu právě všechno došlo. „Takže mi vážně dáváš ultimátum. Chápu.“

„Ty mně taky!“ Ethan si stoupne, dojde blíž k němu. „Buď s tebou můžu být jen napůl, anebo vůbec. To není zrovna výhra, nemyslíš? Napadlo tě někdy skočit do toho po hlavě? Skočit do čehokoli po hlavě a nepřemýšlet o tom, co se stane. Možná to až moc zveličuješ.“

„Já ty lidi znám. Vím, jak budou reagovat. Jen proto, že v tvém životě o nic nejde, neznamená to, že u mě je to stejné.“

Ethan pocítí bláznivou chuť se rozesmát. Je to skoro úlevné. Pobaveně řekne: „Jo… No, můj život byl doteď docela nuda.“

Kai protočí oči v sloup. „Bože, víš, že o tom se nebavím,“ vyprskne navztekaně. „Nepřekrucuj to. Jen proto, že ti zemřela sestra, máš pocit, že víš o životě víc než ostatní. Jo, možná to pro tebe je hloupost. No tak jsem gay! Ale já to prostě takhle snadno přijmout neumím.“

„Co je moje mrzká zkušenost se smrtí s tím, že se ti líbí penis!“ vykřikne Ethan teatrálně a chytí se za srdce. Potom se rozesměje. „Tohle přece nejde srovnávat, nebuď blázen, Kaii. Chápu, že se bojíš. Já se taky bojím. Toho, že mi jednou nezvedneš telefon, jen protože by se někdo mohl hloupě vyptávat.“

„Takže tobě nevadí, že tím dost pravděpodobně o všechno přijdu?“

„O co všechno?“

Kai pokrčí rameny. Vyhlédne ven a potom si promne nos. Vypadá jako navztekaný kluk z obálky nějakého módního katalogu. Tak strašně nepatřičně vedle sušáku s mokrým prádlem. Najednou Ethanovi připadá šíleně nedosažitelný. Až se mu zadrhne dech.

„Prostě o všechno, Ethane. To je jedno. Já to teď říct nemůžu.“

Ethan si uvědomí, že miluje jeho hlas. Zamrká. „Dobře,“ souhlasí tiše. „Udělej teda to, co je pro tebe nejlepší.“

„Co je pro mě nejlepší?“ zopakuje Kai nevěřícně, překoná vzdálenost mezi nimi a zaboří Ethanovi ruku do vlasů. Přitáhne si ho k polibku, vpije se do jeho rtů.

Nejen hlas. Úplně všechno. Pořád.

„Ne,“ zakroutí Ethan hlavou. Zní chraptivě. Vymaní se z Kaiova objetí a sáhne po krabici s džusem, ze kterého se stala věc ne nepodobná záchrannému kruhu. Podívá se na televizi. Nejradši by ji vypnul, ale to by se mu pak musel dívat do očí a ty oči by žádaly úplně všechno… „Ne, tohle už nedělej, prosím.“

„Nebo co?“

„Udělám pro tebe cokoli, ale musí to být oboustranný.“

Kai ukročí dozadu. Nervózně zatahá za knoflík košile. Vypadá smutně, on je smutný.

Ethan se konečně odhodlá a televizi vypne. Jak nechat jít někoho, kdo nikam jít nechce, ježišikriste, a jak to udělat, když nechci, aby šel.

Nepříjemná chvíle ticha se prodlužuje. Není slyšet ani pes na protější straně ulice.

Kdyby aspoň ten čokl zaštěkal.

„Asi se nedokážeme domluvit, takže…“ Ve škole dostali jako povinnou četbu klasická díla literatury, v nichž byla každá taková chvíle popisovaná jako nejtrýznivější loučení světa. Jako poslední snaha o zapamatování rtů, očí, linie brady, vlasů – vlasy jako stříbro, přesně tak by někdo popsal Kaie.

Ethan si na klasickou literaturu nikdy nepotrpěl. Při čtení Bídníků usnul. A teď mu dochází, že se nemýlil, všichni autoři těch knih lhali. Tvrdili, že bude cítit šílenství, ukrutnou bolest a zmar.

A já cítím pořád jenom aviváž.

„Nechci znít pateticky,“ začne Ethan znovu, „anebo zle, ale možná bys měl jít. Zpátky do světa, kterej znáš.“ Při pohledu na špinavé nádobí a pověšené prádlo se neubrání mírnému úšklebku. „Nakonec, co bys dělal tady…“

Kai se nepohne. Trvá to děsivě dlouho. Ethan cítí, že se ho zmocňuje apatie, a ví, s naprostou jistotou, že to později bude ještě bolet. Že se mu bude zdát o tom, jak se poznali. O noci, kdy hráli na pravdu. Že nikdy nezapomene, jak mizerně hraje Kai šipky. A jak dobře hraje, že je někdo jiný.

Pohlédne mu do očí, Kai odvrátí zrak a konečně odejde.

***

Ze šuplíku, kde jsou šroubováky, izolepa a spousta dalších věcí, vytáhne klíč. Konečky vlasů má vlhké, voní šampónem. Vyběhne schody do patra a neomylně zamíří ke dveřím na levé straně, kolem kterých poslední čtyři roky jenom procházel.

Odemkne a zůstane stát na prahu. Místnost je cítit zatuchlinou a všude je silná vrstva prachu. Nahmatá světlo a rozsvítí.

Později napíše Lexi: Byl jsem u Emmy v pokoji. Můžeme tam uklidit. Zadívá se na zprávu a smaže ji. Místo toho nacvaká: Měli bychom si promluvit. Přijedeš? Znovu ji smaže, napíše ji potřetí a odešle.

Ethan: Je odemčeno.

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

4
Komentujte

Pišta

Uáááááá, takto napínat? 😀

Ester

Ach je tazko sledovať dvoch ludi, co sa maju radi. A pritom ich rozdeľuje tolko veci. Obaja maju svoju pravdu a dovody a tie im brania byt spolu. Ethan je uz dalej , ma vo veciach jasno, ze nechce byt len nejake tajomstvo o ktorom sa nesmie rozprávať a evidentne u Kaia nie je na prvom mieste 🙁 Takze teraz je na ťahu Kai, lebo Ethan mu sice odpustil ale jasne vytýčil hranice a pravidla, hoci pri tom sam trpel :-(. Som zvedavá, co bude nove u Kaia….