33 ETHAN


Vzbudí ho dusno pokoje a tlak v hlavě. Nemusí se ani dívat do kalendáře a okamžitě ví, co je za den. A kdyby nevěděl, osm nepřijatých hovorů od Lexi by mu připomnělo úplně všechno.

Díval se z okna, po kterém stékala voda. Kde se vzala, to nevěděl. Měl sluchátka, aby neslyšel ten příšerný jekot.

Násilím se přinutí vstát a svlékne zpocené tričko. Skrze žaluzie se dovnitř dere světlo. Ethan zamžourá do slunce a promne si oči. Připadá mu, že vidí rozmazaně, a to i potom, co si opláchne obličej. Čistí zuby, zírá na sebe a snaží se na nic nemyslet.

Dvacátého osmého srpna. To datum už si musel prožít několikrát. Jako kdyby se všechno opakovalo, jako kdyby existovalo hned několik neustále se překrývajících realit, které číhaly, připravené zaútočit, až nebude připravený on.

První rok byl nejhorší. Lexi trvala na tom, aby ten den prožili spolu – jako rodina. Koupili květiny, Lexi je pokládala na náhrobek a Ethan měl pocit, že je mrtvý, mnohem mrtvější než Emma, a že by se měl prostě natáhnout na zem a počkat, než započne rozklad.

Vyplivne pastu a z nějakého neznámého důvodu si vybaví slova fyzikářky. Poločas rozpadu, Payne, je doba, za kterou se přemění polovina celkového počtu atomárních jader ve vzorku. Pro konkrétní izotop je konstantní.

Věděls to, Nerisone?

Zakroutí hlavou a zkontroluje telefon. Další nepřijatý hovor. A dvě zprávy.

Lexi: Ethane, ty spíš?

Lexi: Musíš tohle vždycky dělat? Chci si jen promluvit. Jsem tvoje máma.

Máma. Nešel jí rozepnout pás. Vlasy měla rozprostřené kolem hlavy jako nějaká šílená mořská víla, nenene naznačovala ústy, ze kterých jí šly bubliny. Ukazovala na Emmu. Plíce se mu plnily vodou a sůl ho štípala úplně všude.

Nikdy v životě si nepřipadal tak zoufalý.

Povedlo se mu uvolnit pás. Vytáhl mámu ven. Potřeboval se nadechnout. Všechny vjemy a strach začaly vystupovat v sytých přepálených barvách. A voda byla černá. Vrátím se, naznačil Emmě.

Už to nebyla Emma, ale jeho představa. Zdálo se mu, že se na něj dokonce usmívá. Vrátím se, naznačil znovu. Nebo si to jen myslel.

Mobil spadne do peřin. Ethan doklopýtá zpátky do koupelny. Sotva se skloní k záchodové míse, začne nahlas dávit. Žaludeční šťávy ho pálí v krku. Je roztřesený a pokouší se uklidnit, ale tělo nereaguje. Chytí se umyvadla, aby vstal, ale podlomí se mu kolena. Mýdlo a deodorant spadnou s ohlušující ránou na podlahu.

Znovu zvrací. Má pocit, že se mu rozletí hlava.

„Ethane.“

Ucítí na rameni otcovu těžkou ruku, která ho konejšivě sevře. Počká, až zvuky ustanou a táta spláchne. Odmotá kus toaletního papíru a strčí ho Ethanovi do ruky. „Můžeš vstát?“ Podepře ho a odvede do pokoje. „Už je to dobrý. Všechno odezní.“ Posadí Ethana na postel a mezi hrnky hledá ten nejčistší, aby do něj napustil studenou vodu. „Hergot, ty tady máš ale bordel,“ usměje se mírně.

„Nechci mluvit s mámou,“ řekne Ethan potichu a jen vzdáleně si uvědomuje, jak dětinsky to zní. „Kdyby mi nenapsala… Řekl jsem jí, že to nedokážu, nemůžu to prožít s ní, když se tak zlobí. Kurva, tak co jsem měl dělat?!“

Táta se posadí vedle něj a mlčí.

Bolest hlavy pomalu ustupuje, zůstává jen nepříjemná pachuť. Každé polknutí bolí.

Lexi vyprávěla tátovi, co se stalo, alespoň stokrát. Většinou přitom plakala a on ji hladil po zádech. Jako kdyby byla jediná, kdo něco ztratil. Možná, že jo. Emma byla její vymodlený dítě.

„Nesnáším tenhle den,“ zakroutí Ethan hlavou a napije se. „Promiň. Už je to dobrý, nemusíš se bát. Většinou to zvládám vybalancovat.“

„Chceš mluvit se mnou?“

„Řekla ti všechno.“

„Ty ne.“

„Neptal ses.“

Táta si promne nos. „Tys utíkal.“

Ethan se napije, trochu, aby se neutopil, a sklenici položí na zem vedle postele. Spadne naznak, popadne polštář a zírá na strop. „Už si ani nevzpomínám, jestli pršelo,“ zamumlá. „Seděl jsem vepředu, Emma mě kopala do sedačky. Hráli jsme slovní fotbal a máma byla nervózní. Emma začala křičet.“

Jako vždycky.

„Pustil jsem rádio, což nepomohlo. Hrála ta debilní písnička od Roxette. Vzal jsem si sluchátka a díval jsem se z okna. Zábradlí se lesklo. Ve zpětným zrcátku jela motorka… Tolik detailů k ničemu, a stejně je nedostanu z hlavy. Potom jsme najednou letěli a před náma bylo jen moře. Pak náraz, vnitřek se začal plnit vodou… Strašně jsem se bál, že umřu.“

Ví, že táta poslouchá. Cítí na sobě jeho pohled, ale opětovat ho nedokáže. Strop pokoje má bílou barvu. Někdo by měl vymalovat.

„Tati,“ řekne Ethan po několika minutách. „Nechtěl jsem ji zachránit. Chtěl jsem pomoct mámě. Emma mě… Bože, tolik mě srala! Pořád se vztekala, všechno musela mít a pak to zase zahazovala. Byla rozmazlená a někdy taky zlá. Promiň… Prosím, promiň, ale já ti to musím říct. Protože jestli to někomu neřeknu…“ Promne si oči a dlaně má suché. Překvapí ho, že nebrečí.

„Můžeš mi říct cokoli.“

Ethan se posadí, polštář sevře pevněji. Pokývá hlavou. „Myslím, že jsem Emmu neměl dost rád. A možná, že kdybych měl, mohla tu teď být. Třeba fakt existuje něco jako karma a člověk k sobě přitahuje různý události. Neměl jsem ji dost rád,“ zopakuje a navzdory tomu, jak špatně se cítí, vnímá taky zvláštní úlevu, která se z ničeho nic objeví na hrudi, příjemná a hřejivá.

Jako výhled z té nejvyšší budovy na světě.

Jako Nerisonova vůně.

Ethan se konečně podívá na tátu. Ten pomalu zakroutí hlavou a mírně se usměje. Okolo očí má vějířky vrásek. „S Emmou to někdy bylo těžký, Ethane. Měls právo zlobit se. I teď máš právo zlobit se za to, co se ti stalo. Mít vteřinu a muset se rozhodnout… Něco ti řeknu. Většina lidí by se snažila dostat ven, vyplavat a zachránit se. Tys zůstal.“

„Měl jsem se vrátit.“

„Utopil by ses. Nevydržel bys ten tlak.“

„Možná.“

Nerison by vydržel.

Na okamžik to vypadá, že ho táta obejme. Místo toho mu nejistě prohrábne vlasy a sebere špinavé hrnky, do každé ruky tři. S nádobím v ruce zastaví u jeho postele. „Nebuď na sebe tak tvrdej. Víc udělat nešlo.“

Domem se rozezní zvonek.

„Řeknu tvojí matce, že spíš. Tak spi.“

Ethan obejme polštář a zírá k oknu. Slyší tiché klapnutí dveří. Olízne si suché rty a zavře oči. Zpod zavřených víček vytékají slzy a vsakují se do povlaku.

Zezdola k němu doléhají tlumené hlasy Lexi a táty. Snaží se definovat svoje vnitřní pocity.

Klid. Jako pád do nikam. Takovej šílenej klid.

***

Při driblování střídá pravou a levou. Snaží se doběhnout a zavěsit stejně plynule jako Nerison, ale paradoxně mu připadá, že čím blíž je koši, tím méně má prostoru. Nakonec ztratí trpělivost a hází z dálky, dva čisté koše, při třetím se míč odrazí. Doběhne pro něj a s driblováním dojde k lavičce, aby si zavázal botu.

Z vedlejšího hřiště k němu doléhají hlasy malých dětí. Dva kluci skáčou přes švihadlo.

Ethan vytáhne lahev s vodou. Hltavě se napije, zbytkem vykloktá a otře si pusu hřbetem ruky. Rozeběhne se ke koši a zkusí zavěsit. Míč projde čistě, aniž by se teknul.

„Moc přitom namáháš předloktí a pak je pro tebe ten pohyb nepřirozenej. Všimnul sis, jak házel Nerison? Je to o souhře. Používá k tomu, aby zavěsil, celý tělo. Ty si to zbytečně ztěžuješ.“ Danny má na sobě teplákové kraťasy a bílý nátělník. Zubí se od ucha k uchu a v ruce drží mobil. „Hele! Stáhnul jsem si nějaký starý hry. Hrozná zábava, Payne… Začínám chápat, co na tom ten blbeček Jude vidí. Tohle, kamaráde, je něco jako Tetris pro důchodce, akorát na sebe musíš rovnat obří papuče.“

Ethan se zasměje a proběhne kolem něj. „Dobře jsi ho vyklepnul,“ řekne přes rameno.

„Koho?“

„Nerisona. Vsadím se, že bys hodil koš i z větší dálky.“

„Jasně že jo,“ přitaká Danny. Chvíli zuřivě klepe na displej a potom schová telefon do kapsy. „Ale to on taky, kdyby se soustředil.“

Míč se odráží od země. Ten zvuk Ethana uklidňuje. „Sorry, že jsem tak rychle odešel,“ zamumlá, aby odvedl řeč jinam. Potom se zazubí a přihraje Dannymu. „Teď ti to vynahradím. O tři panáky, že tě obehraju.“

Danny pošle balón o zem. „Dítě,“ řekne pobaveně. „Ani si neškrtneš.“

Domů se Ethan vrací příjemně unavený. Vezme to kolem nemocnice, aby zkontroloval Gambita. Kocour se rozvaluje na chodníku poblíž knihkupectví a olizuje si slepené chlupy na boku. Legračně přitom otáčí hlavu v nepřirozeném úhlu.

Ethan se skloní a podrbe ho za ušima. Potom si všimne holky na protější straně ulice. A jejích rozčepýřených hnědých vlasů. Ví, že ji zná, ale ať se snaží sebevíc, nedokáže si vybavit její jméno.

Harriet? Holly?… „Hayden!“

Bezmyšlenkovitě se rozeběhne za ní, proplete se kolonou aut. Holka působí stejně nerudně, jak si ji pamatuje. Na sobě má bílé tričko s červenými skvrnami, které pravděpodobně imitují krvavé cákance.

„Čau Hayden…“

„Se jako známe?“

„Jsi Nerisonova kámoška.“

Hayden se ušklíbne a kopne do nejbližšího kamínku. „Asi těžko…“ Prohlédne si Ethana od hlavy až k patě a pomalu přikývne. „No jasně! Už si na tebe vzpomínám.“

Ethan netuší, jak začít. Nechce Kaiovi ublížit a mluvit o něm s Hayden je jako bowling na tenkém ledě. „Když jsme tě potkali, ptala ses ho… No a já to tenkrát nepochopil, chápeš. A ty… Víš, že on je?“ Připadá si jako idiot. Ale pokud se ta holka rozhodne Nerisonovi celou historku přetlumočit, alespoň se budou mít čemu zasmát.

To přežiju.

Hayden se ušklíbne a z batůžku vytáhne krabičku cigaret. Bez filtru. Nějakým způsobem se to k ní hodí, stejně jako zapalovač s plameny. „Že je to debil? Jo, to vím už dlouho. Co po mně chceš?“

Ethan násilím odtrhne pohled od jejích zubů. „Mohl bych se tě zeptat na pár věcí?“

„Abych ti porodila děcko bys jako nechtěl?“ zeptá se Hayden kysele a zhluboka potáhne.

„Na to jsem trochu teplej.“

„Jo, to mě nepřekvapuje. Evidentně jsou všichni sexy kluci teplí.“

„Kdo další?“

Hayden přimhouří oči. „Seš divnej,“ řekne pomalu. „Nejsem si jistá, jestli se mi to líbí.“

„Jak dobře Nerisona znáš?“

„Od doby, co mu bylo pět a běhal nahatej po našem trávníku. No a? A jestli se mě ptáš na to, zda vím, že je teplej, tak jo. Vím, že je jak bukvice. Jenže on to o sobě vědět nechce.“

Ethan se posadí na obrubník. Zacloní si oči před sluncem, aby na Hayden viděl.

„Jestli čekáš, že se to někdy změní, tak by ses měl připravit na zklamání,“ řekne Hayden bez stopy porozumění a soucitu. Je vlastně úplně jiná než Nora. I přes to, co mu sděluje – nepohnutě a věcně – k ní Ethan pocítí jisté sympatie. „Představ si, že máš všechno. Seš bohatej, všichni ve škole tě obdivujou a na co sáhneš, ti jde. Dokázal by ses toho vzdát?“

Ethan si vybaví Kaiovu tvář. Jo. Rozhodně. Doufám. Ale nahlas nic neřekne. Možná, že to, co mu připadá relativně jednoduché, je pro Kaie složité, a naopak.

A co když mu dám všechen čas světa? Zapadnem do rutiny tajnýho honění na záchodech a jemu to bude stačit… Co potom?

Hayden ho napodobí a sedne si vedle něj. „Kai je posránek.“ Típne cigaretu, aby si zapálila novou. „Vždycky byl. Pokaždé, když se mu něco stalo, běžel okamžitě za bráchou. Možná by se i přiznal před celou školou, ale to on nikdy neudělá, právě kvůli bráchovi. Aby ho nezklamal.“

„Copak jeho brácha je takovej idiot?“

„Brax nemá rád nic nenormálního. Takže asi jo, je to idiot.“

Ethan se zadívá na její tričko s krvavými cákanci. Přísahal by, že nemá podprsenku. „Tebe musí vyloženě milovat,“ nadhodí s úsměvem. Potom zvážní, kolena přitáhne k sobě. „Hele, je nějaká šance, že by Kai… Sakra.“

„Upřímně? Ne. Ale co já vím. Už několik měsíců jsme spolu nepromluvili. Těžko říct, co se mu honí hlavou. Řekla bych, že to nejspíš ví jen on sám, ale ani tím si nejsem jistá. Kdybych ti mohla dát jednu radu, řekla bych: Vyser se na něho. Ale když tě tak pozoruju, nemyslím, že mě poslechneš.“ Teprve teď postřehne v jejím hlase soucit, což je mu nepříjemné.

Vstane a opráší si kraťasy. „Díky, Hayden. Kdybys potřebovala novýho kámoše, dej vědět.“

Hayden na něj chvíli zírá, načež si teatrálně povzdychne. „Dej se dohromady s holkou, tím ho nasereš. Věř mi. Vždycky byl šíleně žárlivý.“

Ethan později analyzuje všechno, co mu řekla. Dlouho stojí ve sprše, přemítá nad každým jednotlivým slovem a málem si ani nevšimne toho, že teče studená voda. V očích ho štípe šampón.

Vyser se na něho.

„Kdyby to bylo tak snadný.“ Sáhne pro osušku, aby si otřel obličej. Je večer, což znamená, že má dvě možnosti. Buď jít do baru a riskovat další setkání, anebo… Dělat cokoli jiného.

Vlastně nemá důvod Hayden nevěřit. Kai do něj může být sebevíc zamilovaný, ale nikdy to nepřizná nahlas. Stejně jako nikdy nepřestane hrát basket.

Možná si zaslouží ještě jednu šanci. Nebo jsem prostomyslnej.

Ethan se ušklíbne a ze skříně vytáhne oblíbené tričko.

***

Nora, Adam, Danny a Trevis čekají před Augorem. Nora ho utíká obejmout. „Myslela jsem na to, jak to zvládáš,“ šeptá mu do ucha, aby je nikdo neslyšel. A on pobaveně odpovídá: „Víš jistě, že seš tady s tou správnou partou?“

„Ještě ty začínej.“

Stoupnou si do řady a proces se opakuje. Jak se jmenuješ? Ethan. Hezky se bav, Ethane.

Podívá se na razítko a spolu s Trevisem jde pro pití. U spodního baru je narváno. Hlasitá hudba mu duní v uších a taky někde v žaludku. Procpou se hloučkem lidí, kteří oslavují něčí narozeniny, a Ethan se zarazí. Cítí na sobě jeho pohled. Propaluje se mu do morku kostí.

„Cože?“

Trevis se nakloní k Ethanovi a zopakuje: „Že mám tyhle podniky rád, ale ještě před nějakou dobou jsem si myslel, že se pobliju, pokud to budu muset absolvovat. Jednou jsem měl na svatbě sestřenky pronést přípitek. Bylo to strašný. Mluvím a najednou jsou všude zvratky…“

Ethan se rozesměje nahlas. „To je fakt nechutný.“

Vždycky byl příšerně žárlivý.

Ethanovi se podobné hry příčí, ale stejně neodolá a položí Trevisovi ruku na rameno. Ten pokračuje výčtem historek. „Na dortu, přísahám. Figurka nevěsty úplně ohozená.“

„Mně Adam jednou nablil do krabičky od svačiny.“

Trevis se rozchechtá. Nakloní se přes pult k barmance a poručí sedm panáků.

„Je nás pět, vole!“ připomene Ethan a Trevis zakroutí hlavou. Jednu sklenku pošle k němu. „Jsem rád, že seš v týmu,“ řekne vážně.

„Já jsem taky rád. Hele, odneseš to sám? Musím si něco vyřídit…“

„Jo, jasně. Kentová!“ zařve Trevis a zamává na Noru. „Pojď mě přesvědčit o svojí užitečnosti a vezmi dva panáky…“

Ethan dopije, sklenku položí na bar a konečně pohlédne k parketu. Alkohol v žaludku příjemně hřeje. V davu vyhledá hnědé oči.

Jak snadné by bylo prostě k Nerisonovi dojít a políbit ho. Možná, že by si jich nikdo ani nevšiml. Nikdo by neřešil dva kluky, nikdo by…

Chci tě. Ale chci tě takhle?

Ethan pomalu rozhodí rukama, jako kdyby se ptal: A co teď?

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

3
Komentujte

Ester

Som velmi zvedavá, co planuje urobit. Asi nešiel do toho baru len tak pre nic za nic 🙂 využije informaciu od Hayden ? 🙂

Boze muj, at ctu jednoho nebo druheho, pokazdy, kdyz doctu ke konci, se zhluboka nadechnu, jako bych se konecne vynorila nad hladinu. 😀 to je strasny, lol. Minule me Jude prijemne prekvapil, ted mi bylo zas na nic, pri tom hroznym vyroci… a Hayden si uzivam. Skvela drzka. 😀 Jeste ze je „Dalsi“ aktivni odkaz. Huh 😛