3 ETHAN


Ulicí projede auto, což vyburcuje chundelatého psa. Jeho štěkot dosáhne na Ethanův spánek a vzbudí ho ze snu.

Nejdřív leží na posteli ve stejné poloze, v jaké se probudil, a zírá na strop, i když tam nemůže nic vidět. V hlavě slyší melodii, ale nenapadá ho žádná píseň, ke které by pasovala.

Olízne si rty a posadí se. Bradu opře o kolena.

Vzpomínky ho zasáhnou nepřipraveného. Díval se z okna, po kterém stékala voda. Měl sluchátka, aby neslyšel ten šílený jekot. Auto uhánělo dál.

Vymotá se z pokrývek a dojde k počítači. Pramen černých vlasů mu legračně trčí na stranu. Zamžourá na obrazovku, otevře Spotify a klikne na první písničku z playlistu, která mu přijde pod ruku. Eurythmics – Sweet dreams. Otevře okno, vykloní se a flusne na střechu. Sousedův pes pořád štěká.

Zazvoní mu telefon, obyčejná původní melodie otřískaného iPhonu. Na displeji je napsáno: Lexi.

Sladké sny jsou stvořené z tohohle,“ ušklíbne se Ethan pobaveně. Zabouchne okno a s nádechem hovor přijme. „No.“

V pozadí je slyšet lupání a šramot. „To jsem já, Ethane.“

Jmenovaný protočí oči v sloup. „Dobře…“ Pohledem zabloudí k obrazovce monitoru. „A co pro tebe můžu udělat ve čtyři ráno?“

„Jak to, že ještě nespíš?“

„Tak. Učil jsem se angličtinu.“

„Máš dobré známky?“

„Viděli jsme se včera,“ řekne podrážděně.

Lexi se odmlčí, šramot přejde do napouštění vody a cinkání nádobí. „Já vím. Jen jsem přemýšlela, možná jsme si ani nestihli pořádně popovídat. Nezeptala jsem se na školu.“

Aha, ukázková lekce hodné mámy, dojde Ethanovi. Lexi má občas výčitky, že se odstěhovala, a snaží se projevovat mateřskou starost a lásku v tu nejméně vhodnou dobu. Asi před měsícem přijela k němu do školy, nechala ho zavolat na chodbu a s výmluvou na rodinné důvody ho odvezla pryč – o dvě ulice dál, aby mu koupila horkou čokoládu a klábosila s ním o životě.

– Nevadí, Ethane? Přijde mi, že na sebe v poslední době nemáme vůbec čas.

Dějepis bývá většinou nudný, ale toho dne zrovna probírali Bitvu o Británii, což ho zajímalo. Přesto řekl: Nevadí, jsem s tebou rád.

„Nějak prospívám,“ odpoví po krátkém zamyšlení. „Není to nejhorší.“

„A už víš, co bys chtěl v životě dělat?“

„Nemít noční můry,“ zamumlá rozmrzele. Sebere černý batoh, hodí ho na postel a prohrabuje se hromádkou sešitů. Ve většině z nich nejsou žádné poznámky, ale stejně jich pár vybere a strčí dovnitř.

„Špatně jsem tě slyšela. Takže dobrý, baví tě to, jo? Co Nora a Adam?“

Ethan vezme propisku a vyzkouší, jestli píše. Hodí ji do koše a netrefí se. Od té doby, co máma poznala Noru a Adama, se na ně neustále ptá, jako kdyby to snad byli jeho noví pěstouni. Z jejího tónu lze vyčíst, že by byla nejradši, kdyby mu Nora vařila teplé obědy a Adam ho v osm posílal do postele.

Nebo si to Ethan jenom namlouvá, protože jak jde o Lexi, namlouvá si vždycky jenom to nejhorší.

„Proč nespíš ty?“ zeptá se unaveně. V koupelně přidrží mobil u ucha, pustí vodu a pokusí se usměrnit trčící pramen vlasů. Místnost je malá a chybí v ní okno, patří ale výhradně jemu.

Jednou rukou si opláchne obličej, zašmátrá za sebou a otře se do osušky s potiskem Batmana.

„Nešlo to,“ odpoví Lexi potichu po dlouhé odmlce. Je slyšet srknutí. Ethana napadne, že se rozbrečela, ale potom mu dojde, že jenom popíjí čaj. „Mám prášky, ale nechci je brát každou noc. Člověk si na ně hrozně rychle zvykne. Navíc mám strach, že kdyby se něco dělo, tak bych to zaspala. Možná bych si měla pořídit psa.“

„Možná jo.“ Zkontroluje svůj obličej v zrcadle.

„Máš všechno, Ethane?“

„Jak to myslíš?“ Vlastní oči mu připadají prázdné. Pusto. Šedá tma. Ticho.

Lexi mu vypráví o rozepsaném článku pro časopis. Prý to není nic moc, ale už dlouho nepsala, takže může být ráda, že ji vzali. Je to o seniorech, co se na sklonku života rozhodli aktivně pomáhat druhým. Připomíná jí to starou, ta byla vždycky taky celá hrr, jenom aby někomu vykouzlila úsměv na tváři.

Ethana napadne, že stará byla hrr hlavně v těch chvílích, kdy jí někdo z druhého pavilonu dlužil peníze, anebo když se jí naskytla možnost vyměnit prášky na alergii za Lexaurin. Nic ale nenamítne, nechá Lexi mluvit – co na tom, že slyší každé třetí slovo – a klidně si přitom vyčistí zuby.

„Půjdu si asi ještě lehnout,“ řekne pak.

Rozloučí se jako vždycky:

„Tak ahoj, Ethane. Můžeme spolu v týdnu poobědvat.“

„Tak ahoj, Lexi, rozhodně můžem.“

Zaklapne notebook a obleče se. Černou mikinu dostrká k pračce a ze skříně vytáhne tmavě zelenou, kterou předevčírem pral, žehlil a skládal. Potichu zavře a proplíží se do obýváku. Táta leží na sedačce, televize je vypnutá a na stole jsou okousané okraje pizzy.

Ethan sebere krabici džusu a vyjde do časného rána.

***

Do školy dorazí s předstihem. Má namožené svaly a odřenou pravou dlaň, ale připadá si živý. Vyleze na prolézačku, která stojí vedle stojanů na kola. Nohy spustí dolů a z černého batohu vyloví cigarety. Zapálí si a sleduje ostatní spolužáky, kteří se pomalu trousí kolem.

Střední škola B. Wallise leží na rohu poblíž stejnojmenné zastávky. Je natřená okrovou barvou a setkává se tam směs nejrůznějších lidí, od těch nejchudších až po… Noru. Její smích je slyšet z dálky.

Ethan vyfoukne kouř na malého pavouka a posune se, aby jí udělal místo.

„Dáš mi opsat úkol?“ – Je první, na co se ho zeptá. Potom mu sebere cigaretu. Má dobrých sto padesát centimetrů, ale i tak se umí na lidi kolem dívat spatra. Popílek jí spadne na značkové džíny.

„To těžko,“ řekne Ethan. „Nemám ho.“

„Hej, víš přece, že jsem nervózní, když to musím opisovat na poslední chvíli. Co kdyby mě přitom někdo viděl?“

„Co kdybys to někdy spočítala sama?“

Nora na něj chvíli upřeně zírá, potom zamrká a začne se přehrabovat v tašce. „Co kdybych ti dala dvě koblihy s čokoládou?“

Ethan se upřímně zasměje. Vezme si cigaretu zpátky – je na ní otisk Nořiny rtěnky.

„Payne! Kentová! Co to tady máte za dostaveníčko? Cítíte se dost staří na kouření před školou?“ Učitel dějepisu, pan Wigg, zacvakne zámek na kolo, pohladí řídítka a zakroutí jejich směrem hlavou.

Nora rozhodí rukama. „Dáte si koblihu, pane?“

„Mějte trochu rozum,“ řekne Wigg nahlas. A potom, když dojde blíž, dodá potichu: „Nechcete přece, aby vás tady vyhmát ředitel, že ne?“

Ethan típne cigaretu, zahodí nedopalek a seskočí z prolézačky. S Norou po boku se rozejde ke škole. Když už je skoro ve dveřích, ucítí, jak ho někdo praštil do ramene.

Adam se prožene kolem jako velká voda, na mikině má obrázek Kačera Donalda. „No to mě poser, myslel jsem, že jdu pozdě…“

Pan Wigg spokojeně mlaskne. „Vy,“ ukáže na Adama, „dneska si vás vyzkouším. Ta poslední písemka byla prostě katastrofální! Ujišťuji vás, že Bostonské pití čaje nemá s čajovými dýchánky královny Alžběty nic společného.“

***

Ethan sklání hlavu a točí kružítkem dokola. Už potřetí během deseti sekund zívnul. Brzké vstávání ve spojení s běháním a lezením po střechách ho vyčerpalo.

Přemýšlí, že by si na chvíli zdřímnul, protože zrovna mají matematiku, která mu nedělá problémy. Nějakým zázrakem zvládne vypočítat všechno, a tak ho matikářka nechává na pokoji. Většinou.

„Payne, chcete se tím kružítkem proděravět do Afriky?“

Ethan se zašklebí: „To je technicky nemožný, když uvážíte zeměpisnou výšku a šířku…“ a ona na oplátku protočí oči v sloup.

Obědovou přestávku stráví s Norou a Adamem na tribunách. Sedí na plastových židlích, ukusují bagety z kantýny a sledují trénink basketbalového týmu. Všichni na sobě mají kraťasy a bílé dresy s oranžovým číslem. Vysoký zrzavý kluk s osmičkou na zádech křičí: „Ještě dvě kolečka. Nečum na mě, vole. Výdrž je základ. Jdi, jdi, jdi!“

Nora ho sjede hodnotícím pohledem, ukáže na něj bagetou: „Stejně nemají šanci.“

„Proč myslíš?“ zeptá se Adam. „Danny je dobrej kapitán, nutí je makat během jejich osobního volna.“

„Vypadá dobře, to jo, ale Káňata poslední dobou vyhrávají všechno. Jejich trenér je prý magor a nepouští je domů, dokud každej z nich nestřelí desetkrát koš.“

„Blbost,“ řekne Ethan. Napije se vody a opráší černé kalhoty od drobků.

„Blbost co?“

„Že kluci od nás nemají šanci.“

Nora se na ně podívá, jako kdyby je viděla poprvé v životě. „Vy toho o basketu moc nevíte, co? Ani o lidech z Halleyovky. Jsou pěkně agresivní. Je to banda namistrovaných kreténů.“

„Jak to souvisí s basketem?“ povytáhne Ethan obočí.

„Úplně,“ rozvíjí Nora svoji teorii. „Myslej si, že můžou mít úplně každou. A holky jim to žerou. Třeba Lenna, je úplně zblblá do jednoho z nich.“

„Eh,“ udělá Adam.

Nora si taky opráší ruce a cvrnkne Adama do ramene. Rozverně mrkne. „Je jasný, že vyhraješ, když v tebe věří hezká holka. To si pamatuj, takový moudro pro dnešek.“

Ethan se rozesměje. Pohledem znovu zabloudí k Dannymu. Jeden z hráčů zakřičí, že už nemůže, ale kapitán ho odbude mávnutím ruky: „Aby ses neposral.“

Jednou, když byl menší, chtěl Ethan po tátovi, aby ho vzal na zápas v basketbalu. Nikdy se ale nedokázal doopravdy zamilovat do žádných míčových her. Dribloval dobře. Aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel, zvládl hodit koš. A druhý.

Když vybírali hráče do školního týmu, schválně minul. Dokonce o celé dva metry. 

Žádný sport totiž není takový adrenalin jako lezení po střechách. Nevědomost, jestli ho staré zábradlí pošle dál, anebo jestli se s ním utrhne.

***

Pozdě odpoledne přijde do prázdného domu. Skopne boty a zastaví před prvním schodem. Naslouchá. Je slyšet jenom tikání hodin. A taky ta melodie.

Stojí dlouho na místě, dokud si neuvědomí, že by se měl nadechnout. Musí se k tomu v podstatě přinutit. Jeden, druhý krok. V kuchyni najde papírovou tašku s nákupem. Vytáhne dvě jablka. Jedno z nich má na boku promáčklinu. Chce je položit na linku, ale roztřesou se mu ruce. Jablka spadnou s žuchnutím na podlahu.

Ethan není schopný je sebrat.

Vyleze po schodech do patra, přidržuje se zábradlí. Potí se mu ruce. Bez přemýšlení svlékne oblečení, hodí ho na postel, a zapluje do koupelny. Dveře sprchového koutu se s třesknutím zavřou. Pustí vodu a sedne na zem. Zakloní hlavu, pije chlemtavě jako pes, ale knedlík v krku nemizí. Opřený o kachličky tiskne ruce v pěst a snaží se klidně dýchat. Ví, že to přestane. Stačí, když bude dostatečně trpělivý. Což je zřídkakdy.

Praští do dveří a shodí tak sprchový gel, který dostal od Lexi. Plastová lahev ho uhodí do holeně.

Sweet dreams are made of this. Who am I to disagree?

Napočítá do padesáti. 

„Jsem doma,“ řekne sám sobě potichu. Nabere vodu do dlaní, opláchne si obličej. „Už dost, kurva!“

Napočítá do sta.

Panika pomalu odezní, tep se zklidňuje. Ethan má na prstech varhánky. Sáhne pro šampón, aby si umyl vlasy.

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍ DALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

Komentujte