27 ETHAN


Po skle střešního okna stéká déšť. V pokoji je ticho, systematicky narušované otáčením stránek.  A spousta špinavých hrnků, snad úplně všechny, které byly v kuchyni. Když došly hrnky, bral sklenice, a když došly sklenice, bral misky.

Čas přestal existovat.

Ethan položí rozečtenou knihu na hromádku s komiksy, hned vedle papírových kuliček, kterými odpoledne trefoval odpadkový koš, a protáhne se. Bosé nohy spustí na podlahu a otevře okno. Chvíli zírá do tmy. Dokonce ho i napadne, že by mohl vyběhnout ven, dát si pár kilometrů podél pobřeží…

A pak okno zavře a svalí se zpátky na postel.

Kniha Z pekla má ohmatané stránky a inkoustově černou kresbu. Ještě pořád voní, jako kdyby ji před několika hodinami přinesl z tiskárny. Přitom už ji čte snad věčnost – vždycky začne na náhodné stránce, protože logická návaznost nic neznamená.

Něco mu říká, že by měl vstát, uvařit těstoviny a zamíchat do nich rajčata. Něco mu říká, aby si oblékl čisté tričko. Uklidňuje se, že to není dlouhodobý stav. Každá potřeba čehokoli se jednou vytratí. Žádné trvalé následky.

Lež.

Unaveně si prohrábne černé vlasy. Na tváři má rudo-fialovou modřinu.

Když zemřela Emma, cítil se otupělý. Měl pocit, že se ho nic netýká, dokonce ani pohřeb, žádná z těch rukou, co se po něm natahovaly. Myslel si, že už nikdy neprožije doopravdy…

Jenomže po několika týdnech přišel vztek. Ethan se zlobil.

Možná, že nakonec vždycky přijde vztek.

***

Uprostřed tmy se nějakým zázrakem objeví světlo.

„Zhasni,“ zaprosí chraplavě a přetáhne si peřinu přes hlavu. Z dálky k němu dolehne tiché odfrknutí. A taky kroky. Někdo chodí po pokoji, sbírá hrnky a podle zvuků je dost nevybíravě hází do prádelního koše.

„Jak dlouho chceš hrát hru na krtka, Ethane? Protože, víš, zatímco ty se tu válíš a – tohle je kus pizzy? Neodpovídej. Takže zatímco se tu válíš, on něco dělá. Běhá, snaží se…“

Ethan cosi zamumlá a vstane. Promne si oči. Dojde do koupelny, odklopí prkénko a stoupne si k němu. „Je to pozér. Je mi ukradenej.“

„Tys – nemůžeš si zavřít dveře? No to je jedno. Ať je jakejkoli, nevypadá na rozdíl od tebe jako Drákula.“

Ethan se vrátí do pokoje. Spořič na notebooku ukazuje jednu hodinu odpoledne. „Jsi opálená,“ řekne po chvíli. „Bylas na dovolené?“

Nora protočí oči v sloup. Nohou znechuceně dostrká koš na prádlo až ke dveřím. „Psala jsem ti. Adam ti psal. Danny ti psal.“

„Teď si připadám jako vaše táborová láska.“

„Ethane.“

„Nevím, kde mám mobil. Možná… Nevím.“ Odhrne peřinu ve snaze ho najít. Sáhne mezi matrace a pak se předkloní, aby se podíval pod postel. Trochu se mu zamotá hlava. „Tady je, úplně vybitej. To je ale náhoda.“

„To je ale náhoda,“ opáčí Nora kousavě. Přisune si židli k němu. Ve vlasech se jí lesknou sluneční brýle. „Ježiši, Ethane, nemyslela bych si, že tě to tak sebere. Už je to přece měsíc…“

„Měsíc! Sakra. Připomeň mi, co jsem dostal při závěrečným testu z matiky.“

„Áčko. Ty nevíš?“

Ethan se zašklebí. „Jasně že jo. Dělá mi dobře, když to opakuješ.“ Vyhne se jejímu pohledu a ze skříně vytáhne čisté tričko s obrázkem Batmana. „Nedělej z toho vědu. Psal jsem vám, že potřebuju být sám. Nemám zlomený srdce nebo tak něco, jen jsem si musel pár věcí promyslet…“

„Jasně, že máš zlomený srdce,“ namítne Nora. „A je to naprosto v pořádku, protože kluk, kterýmu jsi věřil, ti hodil balón do ksichtu.“

„Dík za připomenutí.“

„Nemyslím, že bys zapomněl.“

Přetáhne si tričko přes hlavu a konečně se na ni doopravdy podívá. Je nevyspalý, oči rámují tmavé kruhy, a rozcuchané vlasy ledabyle spadají do obličeje. Od finálního zápasu s Káňaty shodil čtyři kila. „Samozřejmě, že jsem nezapomněl,“ řekne potichu. „Co chceš slyšet? Kurevsky to bolelo. I kdyby mi tisíckrát zlomil nos, je to nic oproti tomu, že na nás poštval úplně všechny. Ve slovníku bys to nejspíš našla pod heslem vyjebat s někým. Což jsme nestihli.“

Nora si povzdychne. „Říkala jsem ti, že je pitomec. Ale oba jste udělali chybu. Tys mu prostě měl říct, že hraješ.“

„Tvůj názor znám.“

„On to vnímal jako nějakou boudu.“

„Noro. Já tě prosím.“ Začne sbírat ponožky a obaly od sušenek, aby se nějak zabavil. Rovná komiksy zpátky do poličky.

„Bál se, že ho před ostatníma shodíš.“

Z pekla položí s třesknutím vedle Marvelovek. Hlavu má jak střep. „Geniální, jak si vy holky myslíte, že rozumíte klukům. Měla bys o tom napsat knížku.“

„Mluvila jsem s ním, ty idiote.“

Vztek ho ochromí, takže neodpoví hned. Pomalu dojde k Noře. Najednou mu se svými sto padesáti centimetry připadá málem zlověstná. „Proč?“

Nora si zastrčí pramen vlasů za ucho a nakloní hlavu na stranu. „Jak jinak bych asi věděla, že běhá? Potkali jsme se ve městě. Myslím, že je to přesně ten typ, co se tváří, že je všechno v pohodě a přitom ho to žere.“

„Aha.“

„Jen aha? Nic dalšího tě nezajímá?“

„Ne.“ Sebere hrnek a pustí ho mezi ostatní. Keramické ucho se odštípne.

„Ty to vzdáš? Máš ho rád a prostě to necháš plavat?“

„Jak by sis to představovala? Že za ním přijdu a řeknu: Ó, lásko, nevzdám se tě? Nejsme v žadným pitomým románu Jane Austen, Noro. Byl bych rád, kdybys mi ho nepřipomínala. Nerison pro mě přestal existovat.“

Nora se pobaveně usměje.

„Nedělej to. Netvař se tak vševědoucně.“

„Neuvěřitelný. Fakt ses zamiloval.“ Tleskne rukama a vstane. Uhladí si pomačkané tričko. „No, mám pro tebe dobrou zprávu, Ethane. Tvoje porozchodová deprese je u konce. Teď už to bude prostě jenom divný.“

„Nemám sílu se na tebe zlobit.“

Zlobím se na Nerisona. Hrozně. Kdyby ho tak Danny praštil dvacetkrát! Jedna rána za každý setkání. Kdyby ho tak praštil… Někdo jinej. Já bych to asi nedal.

Nora z tašky vytáhne komiks Spidermana a podá ho Ethanovi. „Pro tebe. Neboj se, všechno si sedne. Jen zkus trochu žít, platí?“

„Jak si to představuješ?“

„Začni tím, že tady občas vyvětráš a odneseš starý jídlo. Zapni si mobil. Něco se sebou udělej.“ Obejme ho a Ethan se skloní, položí si bradu vedle slunečních brýlí. Nora voní jako zelený čaj a levandule.

***

S rozběhem se odrazí od okraje. Chvíli klesá volným pádem a ve spáncích mu tepe krev. Potom natáhne ruce a hmátne po zábradlí. Náraz je prudký, prudší než čekal.

Samozřejmě, žes to spočítal špatně.

Kolena si odře o omítku do krve. Ramena ho bolí. Visí na zábradlí jako opičák a hlasitě oddechuje.

Smích přijde nečekaně. Ethan se rozhoupe, a aniž by se přestal chechtat, vytáhne se nahoru. Balkón domu je zpola pokrytý sutí a starými novinami. Pod botami křupe sklo.
Usedne na kraj a spustí nohy do neznáma. Z batohu vyloví lahev vody a hltavě se napije.

Přestal běhat k moři, aby ho nepotkal. Přestal chodit k nemocnici kolem knihkupectví, aby ho nepotkal. Přestal…

Všechno úplně zbytečně. Nerison ho přece taky nenáviděl. Z přátel na facebooku smazal Ethana hned po zápase, jako kdyby se snažil zbavit všech důkazů o jejich… Jako kdyby se snažil zbavit všech důkazů.

Zkus trochu žít, řekla Ethanovi Nora, a on ji po nějaké době doopravdy poslechl. Začal trávit víc času venku. Prozkoumával město z úplně jiného úhlu. Zapadlé ulice a výklenky, vysoké domy, požární žebříky… Místa, na která se nikdy dřív neodvážil, najednou nepředstavovala žádný problém. Nikdy se nebál, že spadne, ale teď se přestal bát úplně. Začal riskovat. A mohl za to vztek.

Po všech stránkách dokonalá emoce.

Ethan se vykloní mezi příčkami a flusne dolů.

Možná, že kdyby mi ten vztek přerostl přes hlavu, řekl bych všem, že je Kai Nerison buzerant. Že neumí vyřešit ani tu nejjednodušší rovnici, třeba to, že jsem hrál basket, protože mě to začalo sakra bavit, a ne abych ho připravil… O cokoli.

Mobil zavibruje, a když se Ethan dotkne displeje, celý se sekne. Vypne ho a zapne. Na displeji je nepřijatý hovor od Adama.

Ethan mu zavolá nazpátek. „No.“

„Nemohl bys přijít?“

„Mám rande, Adame.“

„Jo, no tak… Sorry.“

„O co jde?

Adam chvíli mlčí. „Seš s tou holkou? Já vím, že Nora říkala, ať se tě neptám, ale chápeš. Jestli to je nějaká mrcha…“

Ethanovi chvíli trvá, než mu dojde, o čem je řeč. Zasměje se. „No jasně, totální blonďatá bestie.“

„Ty jsou nejhorší.“

„Fotr se zas opil?“

„Jo.“

„Za chvíli jsem tam.“ Ethan schová mobil do kapsy a zhluboka se nadechne. Má pocit, že se historie opakuje. Přeleze zábradlí balkónu, podrážkami bot se zapře o omítku a pohlédne dolů. Druhý pokus. V duchu propočítá vzdálenost a než si to stačí promyslet, pustí se.

Dopadne na všechny čtyři.

Proběhne ulicí přes křižovatku a proplete se kolonou aut. V parku zpívají ptáci a zamilované páry pořádají pikniky na kostkovaných dekách. Na zdi jsou nové graffiti. Lenny, miluju tě! Rolling Stones. Co bolí, to přebolí. – a pod tím lihovou fixou: Tebe asi ještě nikdo nekopnul do koulí.

Adamův pes leží ve stínu pod stromem a okusuje kost.

„Čau kámo…“ Ethan si nechá oslintat rukáv a pak dojde k Fordu. Zaklepe na sklo a muž na předním sedadle nahlas zachrápe.

„Děs, co?“ Adam si stoupne vedle Ethana, na sobě má kraťasy a papuče.

„Jsem zvyklej, jestli se to takhle dá říct…“

Společně ho odnesou do obýváku a přehodí přes něj deku. Za tu snahu dostanou od báby misku šťavnatých třešní.

Adam se posadí na placatý kámen a rozdělá colu. „Děsný vedro. A ta křasna je jak skleník, za chvíli by se tam udusil.“

„To je možný.“

„Nesnáším ho.“

„Jsou věci, se kterýma nepohneš. Vím, že je to těžký, ale… Nic z toho není tvoje vina.“

Adam pomalu přikývne. „Máš nějaký tréninky?“ zeptá se, aby odvedl řeč.

„Vůbec. Danny nám chtěl dopřát volný léto. Překvapuje. No a Miller přemýšlí, že se vzdá nadobro trenérskýho postu, jeho bejvalka mu dělá docela peklo.“

„A ty chceš hrát dál?“

„Proč by ne?“

Adam se zatváří výmluvně a Ethan protočí oči v sloup. „Jo tak. Nebojím se jich.“

„Nora ho má v přátelích… Kapitána Halleyovky. Ptal jsem se jí a říkala, že o nic nejde. Myslíš, že by spolu mohli to?“

Ethan se rozkašle. „Sakra, Adame. Proč už jí konečně neřekneš, že ji máš rád?“

„Skvělej nápad. Že bych ji vzal sem, ne? Na procházku po dvoře.“

„Že bys ji vzal třeba do kina. Ale co já vím o vztazích…“

Když se vrací domů, přemýšlí o tom, jak dobří kamarádi s Adamem jsou. Mohl by mu říct, co se doopravdy stalo… Ale prostě nechce. Nemá cenu hledat další důvody. Vzpomínka na zvuk Kaiova smíchu a vůni jeho vlasů je stejně den ode dne mlhavější.

Vyplivne pecku a z klokaní kapsy vytáhne další třešně. Ty zbylé schová doma do lednice.

Žaluzie jsou zatažené a na gauči se povaluje tátova deka. Odcházel ve spěchu. Ethan vypne televizi a vyběhne schody do patra.

Otevře okno, sundá propocenou mikinu a sedne k počítači. Na Spotify pustí Ring the Alarm od The Black Eyed Peas a zatočí se na židli. Ve schránce čeká sedm nových mailů včetně nabídky práce na letním táboře pro Liščata.

Všechno smaže.

Adam: Ještě jednou díky za pomoc.

Adam: Psali ti kluci?

Ve druhé konverzaci naskočí zpráva od Trevise: Jdeš na otevření toho novýho baru?

Ethan: Nn, nezájem.

Trevis: Tvl… Seš snad nějakej důchodce?

I’ll be like „fuck your fuckin‘ laboratory, I am not a rat“ – I am light, I am God body, wise to the fact.

Otevře facebookovou událost. Augor láká interiérem a taky seznamem těch nejroztodivnějších drinků, jako třeba Vykulená panda, anebo Oběšenec. Vlastně je to přesně ten typ podniku, kam by Ethan nikdy dobrovolně nešel. Ledaže…

Na seznamu zúčastním se je jméno Kai Nerison. Ethana doslova praští do obličeje sebejistota, která čiší z jeho profilové fotky, i když ji viděl nejméně stokrát. Jeho vlasy, kšiltovka kšiltem dozadu…. A v neposlední řadě basketbalový míč, co drží v ruce.

Už jsou to tři měsíce, co se viděli naposledy. Celá zkurvená věčnost. Tehdy seděli naproti sobě, na opačných stranách tělocvičny a Ethan si byl jistý, že už spolu nikdy nedokážou promluvit.

Trevis: Hej ty, páprdo! Kluci jdou taky.

Trevis: Vem klidně i toho svýho mexickýho kulíška Adama!

Klikání na Kaiův facebookový profil se ostentativně vyhýbal. Teď, trochu rozpačitě, jako kdyby si vlastně nebyl jistý, co cítit, fotku rozklikne a chvíli na ni zírá. Přidat do přátel. To těžko.

Nezrychlil se mi tep. Nestojí mi. Je to pryč. Můžeš říct to samý, Nerisone? Můžeš se na mě podívat a nic necítit?

Ethan si zamyšleně promne bradu. Možná se Kaiovi neměl po zápase tolik vyhýbat. Možná mu tím naopak prokazoval laskavost.

Trevis: Hej, voleee.

Otevřeným oknem vletí do pokoje můra, přitahovaná světlem. Ethan položí notebook na klín a natáhne nohy na postel. Snaží se ignorovat plíživý pocit nejistoty, který se usadí v okolí žaludku.

Je to pryč. Je to pryč… Jsem si jistej. Vsaďme se. Pojďme si zahrát vabank.

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

7
Komentujte

Alita Astin

Trochu nudné, ale to sa dalo čakať po tých vzrušením nabitých predošlých kapitolách. Potlesk a teším sa na pokračovanie.

Ester

No poriadne dlho sa z toho Ethan vyhrabaval a vyzera to, ze sa chysta vyliezť zo svojej nory na povrch a stretnut sa s Kaiom. Som zvedavá na pocity z nepriatelskeho tábora a este viac na ich najblizsie stretnutie…

Voldy

Mě se to doopravdy líbilo. Tedy. Ne v doslovném slova smyslu. Tahle jinak „nicneříkající“ kapitola, toho řekla dost. O Ethanovi. A jeho depresi.
I tyhle volné kapitoly bez obou účastníků jsou důležité.
Myslím, že tuším, jak ten vabank dopadne. Alespoň mám dvě teorie, tak se nechám překvapit.
Děkuji

Karin

To jsem zvědavá co bude až se opět setkají.