25 ETHAN


Nejdřív si uvědomí chuť na rtech. A sucho v puse. O vteřinu později začne vibrovat mobil, nastavený na tichý režim. Rukou zašmátrá kolem sebe a dotkne se studené podlahy. Nafukovací matrace se zhoupne k jedné straně.

Ethan do telefonu rozespale zamručí.

„Přijdeš domů?“ Tátův hlas zní klidně. Jako kdyby se ptal na počasí. Možná chová k Ethanovi neochvějnou důvěru, anebo si prostě zvykl, že se celý svět dokáže překlopit z minuty na minutu. Přestal se bát.

„Jo, za chvíli jsem tam.“ Ethan položí telefon a unaveně si protře oči. Z palandy, na které jsou nakreslené hvězdy, na něj upřeně zírá Adamův mladší bratr.

Ethan mu zamává a kluk řekne: „Myslel jsem, že seš opilej, ale Adam říkal, že jen trochu, a že nebudeš chrápat.“

„A chrápal jsem?“

„Ne.“

Pomalu se vymotá z deky. Mikinu, ve které včera zmokl, má ještě pořád na sobě. Smrdím jako zmoklej pes. A trochu ho pobolívá v krku. Danny mě zabije, jestli budu na zápase kašlat a smrkat.

Zápas.

Svět se zatočí, když se mu ve vteřině vrátí všechny vzpomínky.

„Budeš blinkat?“ zeptá se kluk se zájmem. Spustí bosé nohy z palandy a prohlíží si ho. Potom seskočí, vyběhne z pokoje a za chvíli se vrátí s Adamem.

Ten se soucitně usměje. „Nech nás.“ A vyžene brášku na chodbu. Otevře okno, aby dovnitř pustil čerstvý vzduch, a posadí se na židli k psacímu stolu. „Tak?“ zeptá se klidně.

„Tak…?“

„Už mi řekneš, kdo ti to udělal?“

Ethan si ohmatá obličej. Zatváří se nechápavě. „Kdo mi udělal co?“

„Někdo ti přece ublížil, ne? Když jsi přišel, byls nasranej.“

„Aha. Asi jo.“

Adam protočí oči v sloup. „Tak co se stalo?“

„Nic.“

Chvíli oba mlčí. Adam sebere matraci a opře ji o zeď. Deku přehodí přes židli. Nakonec se trochu rozpačitě zeptá: „Chceš o tom mluvit?“

„Ani ne.“

„Fajn. Asi nejsem na tyhle věci dobrej jako Nora. Zlomila ti srdce?“

„Nora?“

Adam se pleskne do čela: „Ta holka přece!“

„Proč by to měla bejt holka? Třeba jsem teplej a jen jsem zatím nenašel vhodnou chvíli, jak ti to říct.“

„Mám rád tvůj smysl pro humor, kámo. Zníš vždycky tak přesvědčivě.“

Ethan otevře pusu naprázdno, když do místnosti nakoukne Adamův bratr. „Prej jestli chcete snídani. Můžu rozdělat ten ostružinovej džem?“

Tolik k mýmu smyslu pro humor.

Domů jde pomalu, na sobě Adamovu mikinu a v alobalu kus rebarborového koláče od báby. Div ho na rozloučenou nezatahala za tváře.

Je brzké ráno. Do školy se trousí první studenti, ale Ethana ani na okamžik nenapadne, že by tam šel taky. Další trénink mají ve čtvrtek a do té doby se dá dohromady.

Koláč věnuje bezdomovci a na rohu u knihkupectví šlápne do kaluže. Nemá sílu na to, aby zaklel. Prohlíží messenger ve snaze zjistit, komu psal. A jestli někdo napsal jemu.

Kai byl online před deseti minutami. Jejich konverzace končí usmívajícím se smajlíkem, odeslaným předešlého dne v jedenáct dvacet, a přitom se zdá, že od té doby uběhla celá věčnost. Že je všechno strašně divný sen a jen čvachtání v pravé tenisce Ethana utvrzuje o opaku.

Jsi tady. Žiješ. Vyžer si to.

Klíč zastrčí do zámku na druhý pokus. Táta sedí u televize, sleduje BBC a zapíná si košili. Čeká, dokud se Ehan nezuje a nevytáhne z lednice krabici džusu. Potom mu věnuje nicneříkající pohled.

Ethan pokrčí rameny. „Co bych měl říct? Je mi to líto.“

„To přece stačí. Mně to je taky líto.“

„Nechci se stěhovat.“

„Nemusíš.“

Chvíli zírají jeden na druhého. V televizi běží reportáž o plaveckých závodech. Ethanův žaludek udělá další kotrmelec.

„Lehni si tady, jestli chceš,“ navrhne táta. Do tašky schová svačinu, kterou si připravil předchozí večer. „Budeš tu mít klid, filmy, a tak.“

„Měl bych jít do školy.“

„Oba víme, že se to nestane.“

Táta věnuje Ethanovi kývnutí a s rukou položenou na klice zaváhá, jako kdyby si nebyl jistý, co dalšího říct. Nakonec za sebou zavře a Ethan zůstane sám s tikajícími hodinami.

Schoulí se na sedačce do klubíčka. „Nebudu brečet,“ řekne nahlas.

***

Studenti jsou v bílých a oranžových barvách. Na nástěnce visí plakát zvoucí k zápasu. Je na něm nakreslená liška, která má ocas omotaný okolo basketbalového míče. Někdo jí dokreslil do tlamy káně.

Danny odhrne barevné fáborky a odvede všechny do jídelny. Vytáhne malý zápisník. „Pár informací od Millera. A novej dres pro tebe, Markusi – mám ti vyřídit, že jestli ho roztrháš, natrhne ti prdel.“ Danny se výmluvně zašklebí. „Je to zašitý spíš provizorně, podle mě to dělal sám. Ollie, ty začneš na střídačce. Ethane, ty budeš od začátku na hřišti. Posloucháš mě? Chováš se divně, ale beru to tak, že před svým prvním zápasem je posranej skoro každej. Možná i před svým čtrnáctým zápasem, že jo, Treve? Vypadáš, jako kdyby ses měl každou chvíli poblít.“ Zacvaká propiskou. „Hele, vím, co pro nás všechny tahle hra znamená, ale chci vás poprosit, abyste hráli fér. Žádný zbytečný strkanice, nevyplácí se to. Zlatá střední cesta. Neprovokuj, ale nenech si nic líbit. Jasný? Ptám se, jestli to bylo jasný.“

„Jo,“ řeknou všichni jako jeden muž.

Danny spokojeně přikývne. „Chci vás mít zítra v pět před školou. Rozběháte se.“

„Jo.“

„Kdo tady nebude na čas, bude z toho mít problémy. Jednoduchá rovnice. Nějaký dotazy?“

„Jaký jsou naše šance?“ zeptá se Markus klidně.

Dostane sešitem po hlavě. „Přesně takový, jaký si je uděláš. Další dotazy? Ne? Tak se budu těšit zítra. Jděte brzy spát. A Ethane, ne tak rychle, na slovíčko.“ Počká, až všichni ostatní odejdou a nakloní se k němu. „Kde je problém?“

„Nerison.“

Danny pokrčí rameny. „To by mohl bejt problém, uznávám. Ten kluk hraje jako Kobe Bryant a přitom není nijak zvlášť vysokej. Ale nemůže být na všech místech zároveň. Bez něj by spadli do průměru. Máš z něj strach?“

„Jak se to vezme,“ zašklebí se Ethan.

„Něco osobního?“

„Možná. Jen chci mít jistotu, že víš, co děláš, když chceš, abych byl na hřišti od začátku.“

„To přece nemůžu vědět dopředu. Nikdy jsem tě neviděl při zápase. Lidi, tlak spoluhráčů, a tak. Ale podle mě to zvládneš. Hrajem hlavně pro radost, ne? A mezi náma – neříkej to klukům – tohle není NBA.“

***

Doma stráví nejmíň hodinu ve sprše a představuje si, že všechny myšlenky odplouvají někam do odpadu. Jedna za druhou. Každý úsměv a políbení. Jenomže to nejde, všechno pálí na rtech. V klíně. A i když nechce –

Sakra, zatraceně!

– sklouzne rukou automaticky dolů. Od doby, co se ho Kai poprvé dotknul, myslel na to, jaké by to bylo, kdyby to samé udělal pusou. Jazykem.

Nemáš právo. Políbil jsi holku a on se díval. Ublížil mi! Jsme vyrovnaní. A zítra? Co uděláš zítra? Navýšíš skóre?

Ethan vyklopýtá ze sprchy, kolem pasu si omotá ručník. Na messengeru blikají zprávy od Nory a od Adama. A na mobilu sms od Lexi: Nechci se hádat.

Neříkej.

Ze skříně vytáhne čisté tričko a boxerky. Zaleze pod peřinu a drkotá zuby. Má zvýšenou teplotu, ale Trevis říkal, že se to některým lidem stává běžně. Není třeba si kvůli tomu dělat vrásky.

Otevře youtube a pustí náhodné přehrávání oblíbených videí. Nechá se ukolébat melodií a před spaním drží křečovitě peřinu.

Ráno ho vzbudí sluneční paprsky. V první chvíli se vyděsí, že zaspal, ale budík ukazuje deset nula nula. Dole je slyšet bouchání nádobí a zapnutá digestoř. Domem se šíří vůně míchaných vajec.

Ethan odhrne peřinu a protáhne se. Ještě trochu cítí svaly ze čtvrtečního tréninku, ale zdá se, že teplota zmizela. Matně vzpomíná na sen, který se mu zdál. Bílá. A basketbalový míč, který se nepřestával točit.

Usedne k počítači a se zívnutím zapne monitor.

Ethan: Přijdete?

Nora: Ne asi!

Adam: Už jsem si zaplatil kurz pletení, takže basket nestíhám.

Ethan se ušklíbne. Automaticky zkontroluje Kaiův profil. Fotku s kšiltem dozadu.

Kai Nerison. Kapitán. Idol. Zbabělec.

Vím, že nesnášíš basket. Že miluješ plavání. Nedokážeš políbit holku. Jsi gay. Vím, že mě pořád chceš. Vím toho tolik. Nemáš strach?

Ze skříně vytáhne dres se svým jménem a položí ho na postel. Spolu s ním i bílé kraťasy. Chvíli na obojí kouká.

První zápas.

Na youtube pustí přehrávání. Písničku ke svému nástupu na hřiště vybírali několik dní, a dokonce se přitom pohádali. Ethan spolu s Markusem protestoval proti We Will Rock You, protože „na světě snad neexistuje nic profláknutějšího.“ S dobrým nápadem přišel Adam, který se přihnal do tělocvičny v obřích papučích imitujících liščí tlapy, a předhodil jméno Eminema.

Nakonec vybrali dost možná druhou nejprofláknutejší píseň, ale Ethan došel k názoru, že to bude ten nejmenší problém.

Kolik času uběhlo.

Se zvláštním pocitem si dres přetáhne přes hlavu, i když ví, že do zápasu zbývá několik hodin. Možná si prostě jenom potřebuje zvyknout.

Když sejde do kuchyně, táta zrovna rozděluje vajíčka na dva talíře. Věnuje Ethanovi zvláštní pohled a pak se usměje. „Nikdy by mě nenapadlo, že se dáš touhle cestou. Kolektivní sport, navíc basket.“

Ethan pokrčí rameny a utrhne kus bagety. S plnou pusou zamumlá: „Je to jen hra.“ Snaží se nemyslet na to, že mu jídlo hořkne na jazyku. „Prostě jen první zápas…“

Kde se hraje o všechno.

***

Trevis drží odpadkový koš a zvrací. Markus mu podává lahev s vodou.

„Proto je lepší scházet se dřív,“ pokývá Miller vážně hlavou. Má na sobě tričko Led Zeppelin a studuje seznam hráčů na vytištěném papíře. „Žádné velké změny. Kapitánský post získal Nerison, což jsme předpokládali. Kdo s ním už hrál, ví, co může čekat. Kdo s ním nehrál, ať radši čeká to nejhorší.“

Začínám chápat. Taková pověst se opouští těžko.

Ethan se napije. Z tělocvičny k nim doléhá hudba a křik.

„Chci od vás čistou hru,“ řekne Miller a ukáže ke dveřím. „Tam jdete jako hráči. Všechno, každý spor, necháváte tady. Ukažte, že jste tvrdě trénovali, zatímco váš trenér řešil se svojí ex, komu připadne gauč. Každej z vás, co tu jste, si to místo nějak zasloužil. Všichni jste něčím výjimeční. Užijte si hru. Ukažte jim, že umíte fungovat jako tým. Vy jste si místo týmu nekoupili, je to jasný? Jste tady, protože máte talent. Jste tady, protože milujete basket.“ Miller položí Dannymu ruku na rameno, usměje se. „A protože máte nejlepšího kapitána. Danny Drake!“

„Danny Drake!“ zařve Ethan spolu s ostatními.

Následují další jména a další, než se dostanou k Ethanovu. Najednou nemá strach. Zahýbe prsty a poskočí na místě, aby se probral. Krví mu koluje adrenalin. Je to vlastně úplně stejné jako lezení po střechách, až na to, že se na něj tentokrát budou všichni dívat. I Nora a Adam.

Zvládneš to?

Miller poklepe na hodinky. „Jdeme na to.“ Vytrhne Trevisovi z rukou odpadkový koš a položí ho za sebe. Potom si stoupne do čela a ostatní se seřadí za ním.

Ozve se píšťalka a po ní následuje hudba. Ethan má na okamžik pocit, že mu zdřevěněly nohy. Ale dav se pohne, Trevis ho postrčí dlaní a on se automaticky nechá vést.

I am phenomenal – With every ounce of my blood – With every breath in my lungs – Won’t stop until I’m phe-no-menal – I am phenomenal – However long that it takes – I’ll go whatever lengths – It’s gonna make me monster though – I am phenomenal – But I would never say „Oh, It’s impossible!“

Na jejich hlavy se snesou třpytivé konfety. Publikum zaburácí. Uprostřed skandování zaslechne i hučení lidí z Halleyovky.

Nora třímá obrovský transparent s liškou, která drží v drápech káně. A vedle ní se zubí Adam.

Ethana rozbolí žaludek. Kluk, který celý zápas moderuje, přečte jejich jména. Nováček Payne. Domácí tým. Trenér Miller. Kapitán Danny Drake.

Někdo mu hodí míč a Ethan ho chytí. Poblíž poskakuje maskot lišky a vytváří legrační taneční kreace.

Je to tady. Děje se to.

Písnička se prolne do jiné. Na hřiště přichází Káňata. Jejich přivítání je ohlušující.

„Nerison! Nerison! Nerison!“ řve obecenstvo. Jmenovaný jde první. Má na sobě dokonale padnoucí dres v červeno-černých barvách a sportovní bundu. Působí klidně a sebevědomě. Alespoň dokud nezavadí pohledem o Ethana.

Patří ti to. Chci, aby ti to patřilo! Chci cítit zadostiučinění.

Zoufalství zasáhne Ethana nepřipraveného. Spolu s adrenalinem vytvoří málem výbušnou směs.

Ethan sevře míč ještě pevněji. Má pocit, že všechno, co prožívá, je vlastně odrazem toho, co prožívá Kai.

A další emoce, ty nejbláznivější, přijdou naráz.

Chci vyhrát. Miluju tě.

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

3
Komentujte

Karolína

Ještě ze čtvrtek je za dva dny… ❤️

Ester

Ach, to bolo nejake kratke dnes, ani sa nestihli poriadne stretnut a je koniec….:-(

Bozeee… jsem srab, tuhle kapitolu ctu behem dneska na pidi etapy. Bojim se, co z toho bude. Uplne citim tu Ethanovu nervozitu. A desim se pristi kapitoly, protoze ani Kaiovi urcite nebude nejlip. Aaa…. no tak jo. Tak jo. Jdu dal.