23 ETHAN


Basketbalový koš vrhá stín. Ethan ho sleduje otevřenými dveřmi, když si v předklonu zavazuje boty. Na sobě má dres s číslem devět. Je to jeden z posledních tréninků před zápasem. Je to…

Sakra, mám v hlavě úplně vymeteno.

„Letos máme asi největší šanci je porazit,“ řekne Trevis. Obleče si dres a sebere lahev s vodou. Klepne do hlavy blonďáka, který schovává komiks do batohu. „Že jo, Ollie? A když ne, řeknem ti a naběhne tam ten tvůj samurajský Doctor Strange a dá jim přes držku…“

Ethan se usměje. „Strange je mág, Trevisi.“

„Ok, skvělý. Snad nám vaše znalosti pomůžou nad Káňatama. Možná Nerisona ohromíte komiksem.“ Trevis protočí oči v sloup a naštvaně odkráčí na hřiště.

Jak je to dlouho? Asi pět minut, co jsem napsal Kaiovi, že mu klidně půjčím Z pekla? Ethan se rozkašle. „Co to do něj vjelo?“ obrátí se na Ollieho a kývne hlavou ke dveřím.

„Trevis špatně zvládá stres před zápasem. Je vždycky takový, prostě se to na něj nahrne. Hrozně by chtěl stipendium.“

„Kdo ne,“ zamručí další člen týmu, Markus.

Všech deset hráčů se seřadí na hřišti. Ethan si zacloní oči proti slunci a zamává Noře a Adamovi, kteří se rozvalují na tribunách. Nora mu oplatí zamávání bagetou. Ve vlasech se jí třpytí sluneční brýle. Volala mu ještě ten večer, co potkali Kaie.

– Chci vědět úplně všechno. Je to nějaká past na Káňata?

– Je to o matice. Jenom mu pomáhám.

– Proč? Nikdy nikomu nepomáháš jen tak.

– No dovol?

– Ethane.

Mohl říct narovinu, že má Kaie rád. A že líbání s ním je ta nejlepší věc na světě. A jak se nakonec každá společně strávená chvíle trochu zvrtne. Ale nějak cítil, že by měl Neirsonovo vidění světa respektovat. Pro něj je všechno komplikovanější. Takže konverzaci s Norou ukončil smajlíkem, který se zuřivě šklebil.

Ale ona se ve svém odhodlání zeptala: Tobě se líbí?

„Payne?“

Markus drbne do Ethana loktem a ten řekne: „Tady,“ a skrze tuhle kouzelnou formuli se vrátí zpátky na zem.

***

Díky zkrácené výuce dorazí domů chvíli po poledni. Na příjezdové cestě stojí dvě auta. Jedno tátovo, jedno Lexino. A jak se blíží ke dveřím a hledá v kapse klíče, zaslechne jejich hlasy.

Její zvýšený hlas. Táta většinou nekřičí.

Ethan zalituje, že před nedávnem upustil od nápadu připevnit ke střešnímu oknu provazový žebřík. Teď by se mohl zcela nenápadně dopravit do pokoje, aniž by to někdo tušil. Psát si pod peřinou s Kaiem, objevit zapomenutý sprite pod postelí, a při troše štěstí taky něco k jídlu.

Život je zřídka tak shovívavý.

Sotva vejde do předsíně, hlasy utichnou. Lexi sedí před zapnutou televizí, kde běží první díl Pitch Perfect, který Ethan nesnáší. A táta prochází sem tam jako při obhlídce a v ruce drží šálek čaje, nejspíš aby nějak zaměstnal ruce. Oba působí unaveně a Ethan si víc než kdy dřív připadá jako jejich odraz.

„Ahoj. Nechci rušit, jenom si vezmu něco k jídlu,“ pronese neutrálně. Do kapes zastrčí první věc, co mu přijde pod ruku – jablko, rajče, kus sýra – a po zaváhání si nalije čerstvou kávu.

„Vlastně se to týká i tebe,“ přizná Lexi potichu. Má na sobě jeden ze svých rádoby umělecko-spisovatelských svetrů, jehož rukávy jí splývají přes ruce a vytváří dojem malé křehké holky.

„No skvělý. Myslel jsem, že spolu jdeme za dva dny na snídani?“

„Přemýšlela jsem. Tohle nefunguje. Nemůžeš být tady a já tam. Už od začátku je to nastavené špatně.“

Ethan pokrčí rameny a otře jablko o kalhoty. „Takže se vrátíš zpátky?“

Lexi si vymění pohled s tátou. „Ty půjdeš ke mně.“

„Teď jsem ti asi nerozuměl.“

„Chci, abys bydlel u mě. Budeš mít všechno, co potřebuješ. Táta je pořád v práci, já se o tebe postarám. Bude to tak nejlepší.“

„Nejlepší pro koho? Už zase je všechno o tobě, Lexi?“

„Přestaň říkat moje jméno, prosila jsem tě snad stokrát, abys…“

Táta položí hrnek na linku a posadí se na kraj sedačky. „Ethane,“ řekne po nějaké době, „pojď si na chvíli sednout. Neměli bychom se hádat. A ty, Lex, nesmíš to na něj tak vybalit. Má k tomu taky co říct.“

Lexi unaveně zakloní hlavu. „Už zase mluvíš jako fízl.“

„Naštěstí už to nemusíš snášet.“

Chvíli je ticho. Ethan se svalí do křesla. Pořád má na sobě tenisky, připravený kdykoli vyběhnout, kdyby se situace nevyvíjela správným směrem. Správný směr jsme ale nezvolili už tenkrát, když auto sjelo mostu. Tak o co se teď snažíme? „Hele, Lexi, mami, ať je po tvým… Co čekáš, že se změní, když budu bydlet u tebe? Možná jen chytáš nějaký starý vzpomínky, já nevím.“

„Chci, abychom odpustili jeden druhýmu.“

„Prosím, teď to nevytahuj.“

Na to je venku moc hezky. A jindy zase zima. Na to není nálada a správná podkresová hudba. Na to jsem moc teplej.

V kapse zavibruje mobil.

„Vůbec o tom nemluvíš,“ řekne Lexi. „A já si myslím, že bychom o tom měli mluvit.“

„A co chceš slyšet?“

Lexi mu pohlédne do očí a ty její mají úplně stejnou barvu.

Ethan dopije kávu a šálek položí na stůl. „Prosím,“ řekne znovu. A pak, jako kdyby prohrál sám se sebou: „Proč zrovna dneska, do hajzlu?!“

„Protože už to budou…“

„Umím počítat dobře. Měla bys mě vidět. Na nějaký posraný olympiádě třeba.“

„Ethane,“ řekne táta. „Mírni to. Máma tě má ráda.“

„Chce, abych se jí omluvil. Myslíš, že to nevím? Baží po tom, abych před ní špičkoval a cítil se zahanbeně.“

Lexi si otře rukávem svetru oči. „Takhle to nemělo být.“

„Zkus se dívat dopředu,“ nadhodí táta mírně. „Pro nikoho z nás to není jednoduchý a nikdy nebude. Nesmíme se tím ale nechat sežrat.“

„Ty nejsi v mojí pozici!“ vypálí Lexi. „Tys nepřežil na úkor naší dcery. Tys nebyl vybranej, když se rozhodovalo, kdo bude dál chodit po světě a snášet to. Bože, stokrát, jen kdyby to šlo – Měla jsem tam zůstat.“

„Ne, neměla. Proto tady furt sedíš,“ řekne Ethan nenávistně. Jablko položí na stůl. „Tak se přestaň litovat a každýho kolem sebe obviňovat. Jestli chceš slyšet, že lituju, tak se toho nedočkáš, ani když si mě nastěhuješ do obýváku.“

„Ethane.“

Hlas mu zní znovu cize. Jako kdyby mluvil někdo jiný a používal k tomu jeho pusu. „Udělal bych to znovu.“

„Tak dost.“

„Zachránil bych tebe, ne ji.“

„Přestaň!“ zaječí Lexi. Vstane a táta taky, snad aby ji zadržel, aby neudělala nějakou pitomost.

Už zase nic necítím. Jako kdyby mě smazali. Přemýšlej. Sedíš v obýváku. V kapse máš rajče. Není to legrační?

„Čemu se šklebíš, Ethane?“

„Je mi líto, že to bolí.“ Vstane a pohlédne na tátu. Sotva znatelně kývne hlavou. Strčí svoje klíče zpátky do kapsy a zabouchne za sebou.

Lexi něco volá, ale už ji neslyší. Její schopnost otevírat staré rány je dechberoucí.

Seběhne ulicí dolů na křižovatku a potom k nemocnici. Přejde přes silnici a vydá se do kopcovitější části města, kde je Halleyovka. Touhle dobou by měl Kai končit ve škole.

Kapitán Kai Nerison a jeho čarovná moc mírnit bolest.

Halleyova střední je bílá budova vykazující znaky renesance. Nora jednou Ethanovi řekla, že se rodiče pohádali, když rozhodovali o její budoucnosti. Zatímco otec prosazoval Halleyovku, matka chtěla dát Noru na Wallisovku, aby se z ní nestal „pitomě nudný snob bez názoru, jako je většina mých přátel.“

Ethan se posadí na lavičku. Otevřenými dveřmi se ven trousí první studenti, většina z nich míří na parkoviště, kde je dlouhá řada aut.

Kaiovy světlé vlasy na sebe poutají pozornost a přitahují slunce. Kai si je odhrne z čela a na chvíli zastaví u dveří. Něco hledá v batohu – telefon, který zkontroluje a zastrčí do kapsy. Přes rameno má přehozenou sportovní tašku. Udělá pár kroků a potom zavadí očima o Ethana. Mírně pootevře pusu a rozhlédne se. Spěšným krokem dojde až k němu, ale ne moc blízko. Zastaví opodál. „Čau. Co tady děláš?“

Ethan seskočí z lavičky. „Chtěl jsem s tebou mluvit. Myslel jsem… Prostě s tebou být.“

Možná to nebyl nejlepší nápad. Možná bych měl předstírat, že jsme cizí, do doby, než mě zase budeš potřebovat. Abych ti spočítal příklady. A ochutnal, jaký to je, když vydechuješ moje jméno.

Hezký. Nedokážu přestat. Myslet. Řekni, že mě rád vidíš a mě nebude mrzet nic z toho, co mi vyčetla. Řekni to a smyj ze mě vinu. Tak řekni aspoň něco, do hajzlu!

Kai se znovu rozhlédne. „Hele,“ začne opatrně, „teď asi není nejlepší chvíle. Co kdybychom se sešli potom?“

„Já tě potřebuju teď,“ přizná Ethan. „Můžem chvíli nehrát, že jsme oba dva na druhý straně bitevního pole, prosím?“ Můžeš mě nechat u sebe?

„Ethane,“ vzdychne Kai vyčerpaně. Vstřícnost a žoviálnost, jakou vkládá do zpráv, je pryč. Ethan má chuť vytáhnout telefon, otevřít messenger a ukázat mu, co si ještě před pár hodinami psali.

Připomenout se.

Kai se nadechne, aby něco dodal, ale potom za sebou uslyší hlasy. Blíží se k nim tři kluci, jeden z nich je Jude, toho si Ethan pamatuje. Kai semkne rty k sobě a zatváří se omluvně. Ethan na sobě cítí jejich pohledy.

„Nechal sis v šatně mikinu,“ řekne kluk s pihovatým nosem a podá ji Kaiovi.

„Hele, nejseš ty ten, co mi dal pěstí?“ Jude se zamyslí a promne si bradu. „Ty seš wallisák, že jo?“

Kluk s asijskými rysy povytáhne obočí. „Wallisák?“ Tázavě se podívá na Kaie: „Ty ho znáš?“

Na Nerisonovi je vidět, že by se rád propadl do země. A Ethan si pomyslí, že je další setrvávání na místě vlastně jakýmsi druhem masochismu. Nejradši by ho popadl za ruku a odvedl pryč.

Jenže on mě nechce znát, že jo. Jen někdy. Když se nikdo nedívá.

Ethan pocítí tupé zklamání.

Kai pokrčí rameny.

„Co tady chceš?“ zeptá se Asiat.

„Přišel sis pro odplatu?“ vypálí Jude.

„Nebuď idiot,“ řekne Ethan tiše, s pohledem upřeným na Kaie. Ten sebou při těch slovech sotva znatelně trhne. Jeho rozpaky jsou očividné.

No tak.

Asiat bojovně vystrčí bradu. „Takže tenhle ti rozbil hlavu, Jude? Zajímavý.“ Ukáže na Ethana „Přišel jsi, abys něco udělal našemu kapitánovi?“

Kaie ta otázka vyděsí. Ale možná že si toho nikdo jiný nevšimne. „Takhle to není. Prosím tě, nech to bejt, Tylere.“

Tyler nespouští z Ethana oči. V jeho postoji je tolik nepřátelství, až by to v jiné situaci působilo komicky. „Vyhrožoval ti?“ zeptá se Kaie.

Vyhrožoval. Že jestli nespočítá další příklad správně, zlechtám ho. A nechám ho ležet pod sebou. Vyhoním mu. Pomalu, dokud z toho nezešílí. Miluje moje jméno. Pamatuju si to. Už navždycky.

„Ježiš, ne!“ zakroutí Kai hlavou. „Nikdo mi nevyhrožoval.“

„Tak co po tobě ta buzna chtěla?“

Ethan se upřímně rozesměje. „Můžem už jít?“ zeptá se Kaie. Přiblíží se k němu, váhavě, ruce zvednuté v obranném gestu. „Mohl by ses… Mohl by ses teď zkusit dopočítat?“

V hnědých očích je zmatení, strach a bolest. Kai svádí vnitřní boj sám se sebou a Ethan má chuť s ním zatřást. Nerozumí tomu. Pane bože, tak řekni, že tě doučuju matiku. Cokoli. Svět nelehne popelem.

Ten Kaiův nejspíš ano.

„Ty s naším kapitánem nikam nepůjdeš, wallisáku,“ řekne Tyler.

Ethan je konečně vezme na vědomí. Jednoho po druhém si prohlédne. „Je většina hráčů z vašeho týmu slabomyslná?“ zeptá se opovržlivě. A směrem k Tylerovi: „Tohle se tě netýká, tak si dej odchod.“

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat! Tady seš na našem území! Táhni zpátky do díry.“

„A co uděláš?“ štěkne Ethan. „Zmlátíte mě ve třech?“ Podívá se na Kaie a v šedých očích se konečně objeví vztek. „Nebo ve čtyřech?“

Tyler se ušklíbne a strčí do něj. „Tebe zvládnu klidně sám, chudáku!“

Bylo mu asi sedm. Jel na kole a spadl na obrubník. Chudáku, řekla mu stará, zatímco drhla prach z odřeného kolena žínkou. Nebreč. Jestli si myslíš, že tohle bolí, tak počkej za pár let. Jednou ti bude takový smutno, že si zkusíš nastokrát nacpat pěst do pusy a udusit se, jen abys nemusel cítit.

„Tak jo,“ přikývne Ethan pomalu. „Překvap mě.“

Kai shodí tašku z ramen a stoupne si mezi ně. „Co blbneš?“ vyjede na Tylera. „Uvidí tě učitel a v sobotu si nezahraješ. Nech toho.“ Pak si nervózně prohrábne vlasy a obrátí se k Ethanovi. Do očí se mu nepodívá, mluví do vzduchu. „Měl bys raději jít.“

„To myslíš vážně?“

Kai neodpoví nahlas, ale jeho výraz je všeříkající. Takže Ethan pomalu přikývne. Na nikoho z nich už se nepodívá. Beze slova se rozejde pryč. Má pocit, že na něj Tyler ještě něco volá, ale už ho neslyší. Hučí mu v uších a ten zvuk přehluší všechno.

Jako kdyby se potápěl.

Na křižovatce zrychlí a přeběhne ji na červenou. Poblíž troubí auta. Je jako ve vakuu. Nemá tušení, kam běží. Domů se vrátit nechce a za Adamem a Norou nemůže, to by ho stálo příliš mnoho vysvětlování.

Když po dlouhé době zastaví, srdce mu buší nahlas. Prochází podél pobřeží a dívá se na nikdy nekončící modrou plochu. Moře je klidné, jako kdyby se ho Ethanův vnitřní stav ani trochu netýkal.

Mobil v kapse zavibruje. Ethan ho vytáhne a chvíli zírá na displej. Potom zakroutí hlavou.

Kurva kurva kurva. Nerozumím. Neodpustím.

Začne pršet.

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

5
Komentujte

aaaaaaaaaa

🙁 Ale noták 🙁

Karolína

😳😳😳😳 takový konec se nedělá… kdo to má do čtvrtka vydržet?! 😱

Ester

Ach to bol velmi smutný diel. Zacalo to uz doma s rodičmi. Ale uplne strašne to bolo ako Ethan potreboval Kaia a isiel za nim aby mu pomohol sa cítiť lepšie a Kai sa k nemu hanbil priznat, ze ho nielen pozna, ale su aj priatelia. Bolo to srdcervuce….:-(

Mnooo nemuzu rict, ze jsem to netusila, ale stejne me to rozcupovalo. Takovyhle okaty odmitnuti fakt boli. :/

Karin

Jé a v rají se zatahlo.