18 KAI


Ethane. To je fakt super jméno.

Probudila ho vzpomínka. Zmatená, mlhavá, pokřivená, ale skutečná. Prohnala se Kaiovou myslí a přiměla ho otevřít oči. Zamrkal do šera pokoje a skoro ihned si uvědomil, že není ve vlastní posteli.

Nadechl se a do nosu ho praštila vůně pomerančů. Ne, jenom to ne…

Nejistě odhrnul peřinu – nepřemýšlel, proč na sobě nemá kalhoty a kam se poděly – a posadil se na kraj postele. Strašně ho bolela hlava a celá místnost se s ním točila, proto se předklonil a pár minut počkal, než se pokusil vstát.

Na nočním stolku ležel budík, 6:30, sobota. Kruci, zaspal trénink.

Moc si toho nepamatoval, ale ani na vteřinu nepochyboval, o čí pokoj se jedná.

Na psacím stole ležely tři špinavé hrnky od kafe, balíček žvýkaček, staré písemky ze školy, samá zatracená áčka, a rozečtený komiks položený hřbetem vzhůru. Kai přejel prstem po titulu – Z pekla, Allan Moore – ale nenašel odvahu ho zvednout. Všechno v Ethanově pokoji působilo zvláštním dojmem, Kai ho nedokázal narušit. Jen přejížděl prstem po věcech, ale nezvedal je.

Ethan nejspíš hodně četl. Knihy, které Kai neznal. Ale všiml si i hromady komiksů poskládaných v poličkách knihovny. Některé z nich pomačkané, tisíckrát přečtené, jiné uložené v ochranných obalech, s rovnými, netknutými listy.

Máma vždycky říkala, že pokoj dokáže o člověku hodně vypovědět.

Rozhlédl se – tohle je Ethan.

Na posteli leželo poskládané oblečení. Kai si ho bez přemýšlení oblékl.

Pak využil Ethanovu koupelnu, aby si pořádně vypláchl ústa a umyl obličej. Věděl, že je to hloupost a připadal si vážně pitomě, když se zadíval do zrcadla a upravil si vlasy. Tohle ti nepomůže, ozvala se mysl. Na to jsi moc… kluk.

Vyšel z pokoje, ticho v domě mu připadalo téměř ohlušující. Na chodbě si pak všiml fotky pověšené na zdi. Přistoupil blíž, aby si ji mohl pořádně prohlédnout. Uviděl dívku s copem přehozeným přes rameno, sedm, možná osm let. Stála uprostřed zahrady a v ruce držela balón. Ale něco na té fotce Kaie znepokojovalo. Možná dívčin výraz – vůbec se nesmála.

Ze včerejšího večera si mnoho nepamatoval. Connor ho táhl za rukáv a nabádal k dalšímu panáku. Hlasitě se smál a na pár vteřin se cítil opravdu výborně, než se něco změnilo. Ale už netušil co. Potácel se ulicí, v ruce držel mobil, zíral na moře…

Při pohledu na fotografii si však nečekaně vzpomněl a téměř okamžitě se mu obrátil žaludek naruby. Opřel se o stěnu. 

Moje sestra se v tom moři utopila! Moje sestra se v tom moři utopila! Moje sestra se v tom moři utopila!

Ethanova sestra se utopila.

Jak se teď měl před Ethana postavit?

Kurva!

Dole už slyšel šramot, bouchání nádobí a cinkot příborů. Nejistě sešel po schodech do kuchyně a uviděl Ethana, který stál zády k němu a něco chystal. Třeba bych mohl ještě nepozorovaně proklouznout. Jenže než začal uvažovat, jak by to provedl, a jestli by to provedl, jeden schod hlasitě zavrzal. Zatraceně….

Ethan se otočil za zvukem. V ruce držel puntíkovaný hrnek s uraženým uchem, ze kterého se ještě kouřilo. Na sobě měl černé tričko a tepláky, ale Kai nemohl odtrhnout pohled od bosých chodidel. Netušil proč, ale jednoduše ho fascinovalo vidět Ethana takhle. Doma.

Ethan se opřel o stěnu a ani se nepokoušel zakrýt, že Kaie upřeně sleduje. Musí být naštvaný, vážně naštvaný. Všechno jsem pokazil. Ale je mi to líto… Tak moc líto. Kaie by nepřekvapilo, kdyby dostal pěstí.

„Ahoj,“ hlesl Kai. Netušil, co s rukama, netušil, kam se dívat a jak se tvářit.

Trvalo věčnost, než Ethan odpověděl. Černé vlasy měl rozcuchané a pod očima tmavé kruhy z nevyspání. „Ahoj,“ odpověděl nakonec, ale Kai z tónu hlasu nic nepoznal.

Zvedl ruku a promnul si zátylek. Částečně i proto, aby zkontroloval, zda nemá v hlavě zaražený střep. Hodně by to vysvětlovalo. „Promiň,“ zašeptal, když už věděl, že nemá kam couvnout. „Tohle jsem… nechtěl.“

Na malou vteřinu se v Ethanových očích něco mihlo a Kai měl pocit, že zákonitě musí přijít zrádná otázka: A co jsi chtěl?

Políbit tě. Aspoň jednou.

Jenže od prvního momentu šedooký chlapec nedělal nic jako ostatní a téměř ve všech ohledech se stal pro Kaie záhadou.

Žádná zrádná otázka nepřišla. Aspoň nemusel pro jednou lhát.

Ethan pokrčil rameny, jako by ho včerejšek vážně nezajímal. Položil hrnek na linku a z kredence vytáhl další. Tentokrát s uchem a pruhy. „Mám ti připravit kafe? Nebo něco k snídani?“

„Jestli nechceš, abych ti pozvracel oblečení, tak asi ne. Ale dík. Za všechno.“

Ethan hrnek zase schoval. Pramen vlasů mu spadal do očí, ale vůbec si toho nevšímal. Prosmýkl se kolem Kaie a z lednice vytáhl hruškový džus. „Ani tohle?“ zatřepal kartonem a nadzvedl obočí. „Je to studené.“

„Ne,“ zašeptal Kai a přitom nemyslel na bolest ve spáncích.

V další vteřině Ethan sebral misku z odkapávače, nasypal do ní cereálie a zalil je mlékem. Ani na chvíli nezastavil. Jasně, ani Kai nedokázal ignorovat napětí, které mezi nimi vzniklo, ale nebylo divu. Jak by se na něj Ethan mohl dívat stejně, když ho Kai přinutil vběhnout do moře?

Trvalo věčnost, možná i dvě, než Kai dokázal sebrat odvahu. „Já… viděl jsem nahoře fotku.“

Ethanova sestra se utopila. V moři, které Kai miloval tělem i duší.

Ethan nic neřekl. Pomalu žvýkal cereálie, občas vyhlédl z okna, do šedivého, pošmurného rána, občas pohledem zavadil o nervózního Kaie. Ale především mlčel, v tichém domě to působilo až strašidelně.

„To je… tvoje sestra?“

Až tahle otázka přiměla Ethana misku odložit. „To je Emma,“ pronesl klidně. „Utopila se, když jí bylo osm. Měli jsme autonehodu, sjeli jsme z East Harmon Brigde do moře.“

V Kaiovi se všechno zastavilo. Polkl hořkost a několikrát za sebou rychle zamrkal. Už dlouho si nepřipadal takhle mizerně. Schoval tvář do dlaní a hlasitě vydechl. „Ach bože. Promiň! Je mi to tak líto!“

Ethan ho v další vteřině chytil ruce a odtáhl mu je od obličeje. Neusmíval se, ale ani se nemračil. „Nemyslím, že za to můžeš.“

„To já vím. Myslel jsem to, že jsem tě donutil vlézt do vody.“

„Nezlobím se na tebe. Nebudu říkat, že mě to nenaštvalo a že jsem tě nechtěl nějak… No prostě mě to naštvalo. Dáš si čokoládu?“ pronesl Ethan.Naklonil se blíž a Kai polekaně odvrátil tvář. Teprve až Ethan sebral krabici džusu a zase se narovnal, uvědomil si, jak hloupě se opět choval, když si myslel – určitě i doufal – že černovlasý chlapec hodlá udělat něco jiného.

„Připadám si jako debil.“

„To nemusíš. Nebo jenom trochu. Řekl bych… roztomilej debil?“ Při těch slovech přešel do obývacího pokoje a svalil se do křesla. Nohy přehodil přes opěradlo a napil se.

Kai ho následoval. „Co ještě jsem posral?“

„Ty si to nepamatuješ?“

Nejprve zíral na Ethanova chodidla, než si uvědomil, že poslední věta zněla posměšně. Že si pamatuje jen krátký okamžik na pláži. Že opilý rád mluví. Že mu každý nápad přijde jako geniální a nikdo ho nemusí k ničemu přemlouvat.

„Pamatuju si, že jsem byl v baru.“ S Connorem a cizí holkou. Tancovali a nikdy by ho nenapadlo, že skončí u Ethana v posteli. „Pak jsi na mě křičel. Seděl jsem na pláži a chtělo se mi zvracet. Ale víc nevím.“ Ach bože, naplnil ho strach, protože se znal. S alkoholem v krvi neuměl mlčet. „Udělal jsem něco? Řekl jsem něco?“

„Úplně všechno, popravdě. Těžko bys pohledal něco, co nevím.“

V podstatě se svezl na gauč. „Například?“ Rozhodl se věřit, každou buňkou v těle, že Ethan pouze žertuje. Musel se ovládnout, aby se nezačal obhajovat, že nic z toho nemyslel vážně. Že jen blbě kecal, lhal. A taky měl velkou chuť na Ethana  zakřičet. Přestaň se už na mě takhle dívat! Přestaň!

„Tvoje nejtajnější tajemství. Vlastně hned několik. Proč jsi mi neřekl, že nesnášíš basket?“

„O basketu? Mluvil jsem o basketu?“ vydechl úlevně Kai, ačkoliv mu připadalo podezřelé, že by si jeho opilá mysl vybrala právě tohle téma.

„Jak ho nesnášíš. Nechápu, žes vzal post kapitána. Že vůbec hraješ.“

Existovalo víc důvodů, ale Kai si pro začátek vybral jen jeden. „Je to vstupenka na vysokou. Díky známkám se tam asi nedostanu,“ přiznal. „A… nic víc jsem neříkal?“

Ethan si ho přeměřil a ušklíbl se. „Máš strach? Nikomu nic neřeknu, prosim tě.“ Nejspíš to bral jako uzavřenou kapitolu, protože vstal a došel pro ovladač. A pak si vybral místo na gauči přímo před televizí. Odhrnul deku a praštil sebou hned vedle Kaie. 

Ozval se hlas sportovního komentátora, ale velmi rychle byl nahrazen teleshopingem, ranním studiem, panorama, film, animovaný seriál… Ethan přepínal z jednoho kanálu na druhý tak rychle, že určitě nemohl zaznamenat, co se na obrazovce objevilo. Kai to nesnášel, stejným způsobem se na telku díval i Brax. Vytrhl Ethanovi ovladač z ruky a televizi zase vypnul. A pak toho litoval, protože najednou nevěděl, jak si poradit s tichem.

„Potřebuju vědět, co jsem ti řekl.“

„Proč?“

„Protože…“ Protože potřebuju vědět, že pro tebe nejsem jen… teplouš. Takhle o nich mluvil Jude. Tak a pak ještě mnohem hůř. „Prosím.“

„Kaii, v klidu. Neřeš se tolik. Jsem rád, že ses neutopil, to je všechno.“

Kai poznal, že z něj víc nedostane. Třeba nic neřekl. Pro jednou. Takže když Ethan natáhl ruku, klidně mu ovladač vrátil. Nechal ho televizi zase zapnout, klidně se opřel a zavřel oči. Vůbec ho nenapadlo, že by se měl zvednout a odejít.

V televizi běžel animák a Ethan s nohama položenýma na konferenčním stolku v klidu popíjel studené kafe. „Možná by sis měl vyzvednout klíče u tý holky,“ usmál se.

„Já jí dal klíče? Do prdele.“

„Taky se mi to nezdá, když to vaše dostaveníčko bylo taková katastrofa.“

Kai se napřímil do sedu a skutečně namáhal mozek, aby si vzpomněl, co se minulý večer dělo. Aby si vzpomněl na cokoliv… Jenže se mu vybavil jen krátký útržek, jak Connor položil ruku na Beccu. A nic víc. „Řekni, že jsem s ní nespal.“

Ethan se na něj podíval a přitom povytáhl jedno obočí. Kdo ví, co se mu honilo hlavou. „Myslím, že se ti nelíbila.“

Žádná by se mu nelíbila. V tom byl právě ten háček. Znovu se opřel, tak nějak smířený. „Fajn, nemám klíče.“

„A telefon.“

„Já jí dal i telefon?“

Ethan se nejprve zasmál, když animovaná postavička vrazila nešikovně do zdi, teprve potom zakroutil hlavou. „Eh, ne. Spadl ti do moře.“

Máma mu vždycky říkala, aby nesl následky svých činů s hrdostí. Víc udělat nemůžeš. Ale nikdy se to nenaučil, připadal si vážně jako pitomec. „Bezva, fakt bezva. Máš… mohl bys mi půjčit telefon?“

Ethan vytáhl z kapsy iPhone. Zadal PIN a hodil ho Kaiovi do klína.

Měl by zvolat Braxovi a uklidnit ho, ale rozhodl se předstírat, že si bráchovo číslo nepamatuje. Místo toho zavolal tátovi.

Ehm… haló? Kdo je tam? Nemám teď čas.

„Ahoj, tati.“

Kdo je tam? Já vážně nemám čas. Zrovna analyzuju data z meteostanice.

„To jsem já, tati. Kai.“

Kaii? Jak se máš? Musíme ještě pár dní vydržet, ale něco se na jihu rýsuje. Třeba budeme mít štěstí.

„Volal Brax? Mluvil jsi s ním?“

Jo, volal dneska ráno.

 „A cos mu řekl?“

Že jsi doma a ještě spíš.

„Dobrý, tati. Zachránils mě. Na oběd budu doma, něco uvařím.“

Ty nejsi doma? Teď jsem tě viděl…

„Ty… Ale já nejsem v pokoji. Jsem… No to je jedno. Kdyby znovu volal, řekni, že ještě spím. A mám vybitej mobil.“

Dobře. Neboj, nebudu tě budit.

Obrátil oči v sloup. Každý cizí člověk by se tomu smál, ale Kai si po letech zvykl. Vrátil Ethanovi mobil. „Dík.“ Zapřemýšlel, jak by Ethan reagoval, kdyby otce potkal. Určitě by se nesmál. Určitě by Kaie ani zbytečně nelitoval. Třeba by byl první a jediný člověk, který by to vzal v pohodě.

„Umíš vařit?“ zeptal se Ethan se zájmem.

„Jsme teď s tátou doma sami a on nevaří. A kdybych nevařil já, tak by ani nejedl.“ Vlastně vařil celkem rád. Pustil si muziku, a zatímco krájel a míchal, všechno ostatní šlo mimo něj.

„To je super,“ řekl Ethan. „Nechceš mi uvařit něco k obědu?“

„Nevím, jestli ti bude chutnat, ale proč ne.“

„Mně chutná všechno. Bez rozdílu,“ odvětil Ethan a natáhl se pro džus.

„Tak jo, klidně ti něco uvařím.“

Představil si, jak sedí u společného stolu. Jednou pozval Hayden, která se pak ptala, proč nezapálil svíčky. Kopla ho pod stolem a teprve poté si uvědomil, že má Hayden na sobě rtěnku.

„Fajn. Co máš rád?“ změnil Ethan téma a naklonil přitom hlavu na stranu. Těžko říct, zda si uvědomoval, jak snadno dokáže s Kaiovým světem otřást.

„Ani nevím. Mám speciální jídelníček od nutričního poradce. Jím dost… zdravě.“

„To bych asi nedodržoval. Ale ty máš skvělou postavu,“ odvětil Ethan a přitom si ho upřeně prohlížel. 

Nejprve chtěl Kai odvětit, že lidé, co nesportují na profesionální úrovni, nebo se o to alespoň nesnaží, nedokážou pochopit, jak málo rozhoduje o nejlepších. Co všechno je potřeba obětovat, protože… trénují všichni jeho soupeři, někteří stejně tvrdě. Ale argumenty se velmi rychle ztratily. Máš skvělou postavu…

„Ehm… Říkals, že bydlíš s otcem. Kde je?“

Ethan ztlumil televizi. „Je detektiv. Někdy pracuje přes noc a bere přesčasy, takže ho vídám jen občas. Je to spíš můj věčně nezvěstnej spolubydlící. Což se samozřejmě nelíbí matce. No to je fuk. Chceš ho poznat?“

„Tvého tátu?“ vykulil Kai oči. Ethan si nejspíš vážně neuvědomoval, jak celá situace vypadá. Že se pozval na večeři, že mu navrhuje setkání s otcem.

„Ne, Santu.“

„Blbe,“ ušklíbl se Kai a neomaleně do Ethana strčil.

„Ale já s tebou nemůžu mluvit, dokud si tě táta neprověří,“ řekl Ethan smrtelně vážně. Upřeně se zadíval do Kaiových očí, a kdyby nešlo o kluka, co velmi rád žertoval a uváděl druhé do rozpaků, dokázal by Kai cítit slabou naději. Že by třeba jednou, někdy, někde…

„Tak to buď v klidu, já se rodičům líbím. Otcům obzvlášť,“ mrkl Kai.

Ethan přepl na To je vražda, napsala a hodil ovladač na stolek.

„Vážně?“ ukázal Kai na obrazovku.

„Mám takovou teorii.“ Při těch slovech se Ethan naklonil blíž. „Že ty lidi zabíjí celou dobu ona.“

„To nevysvětluje, proč se na to díváme.“

A pak Ethan udělal další šílenou věc. Nejprve se svalil do lehu, pod hlavu si vložil polštář a nohy, jen tak bez ptaní, přehodil přes Kaie. „Protože ji mám rád. Je to cool stará bába.“

Mohl říct prakticky cokoliv, ale Kai by ho stejně neslyšel. Zíral jen na nohy dotýkající se těch jeho, vnímal teplo Ethanova těla a všechno mu splývalo. Chová se Ethan takhle bezprostředně neustále? Ke všem svým kamarádům?

Když ho Kai začal poznávat, setkání po setkání, s každou větou, kterou si řekli, měl zpětně dojem, že sklouzával stále níž do propasti, ze které nenacházel cestu ven. Dokázal se přimět k hodně věcem. Vstávat brzo ráno, téměř nevyspaný chodit na tréninky, jíst správně a vyváženě, přetvařovat se ve škole před všemi spolužáky, pozvat dívku na drink… Ale ať se snažil sebevíc, nemohl, nedokázal, neuměl přestat myslet na Ethana. Mozek ho neustále nabádal, opravdu urputně, aby s tím přestal, vstal, odešel, utekl domů a velmi rychle zapomněl.

Jenže ani teď neposlechl, zůstal sedět a ruce si položil na Ethanova lýtka. Jednoduše se rozhodl přijmout, co mu bylo nabízeno. 

Čas plynul tak nějak podivně. Kai vůbec netušil, kolik může být hodin. Sledoval děj detektivky a sem tam, velmi nenápadně, pohlédl na kluka vedle sebe. Prohlížel si jeho bradu a ústa a nos a oči a čelo a vlasy a v mysli se mu honily zvláštní myšlenky. Co kdybych ho políbil? Co kdybych to vážně udělal? Právě teď. Tady. Možná bych měl, všechno by se tím tak jako tak vyřešilo. 

„Vsadím se, že vrahem je brácha,“ pronesl po hodně dlouhé době.

„Blbost. Ten by z toho nic neměl, leda dobrý pocit. Ale starej McDermott bude mít pojistku. Nesnášel ji. Celou dobu myslel na tu mladou kočku s prachovkou.“

Kai bez rozmyslu sebral hruškový džus a napil se. Z krabice přesně jako Ethan. Jeho rty se dotýkaly… Když si to uvědomil, rozkašlal se. „Nebo na toho mladého zahradníka,“ řekl polohlasem. 

„Vole, ten je pod zákonem.“

Zvláštní, kolik věcí dokázal Kai posbírat z jednoho prohlášení. Už se nedíval na obrazovku, v zorném poli mu zůstaly jen šedé oči. Možná, že to nemyslel zle, možná to ani nemyslel jinak, ale možná to myslel tím nejhorším způsobem. Ví, že jsem gay? Ví to?

Vrahem byl nakonec někdo úplně jiný.

„Usměj se.“ Závěrečné titulky Ethana nejspíš dostatečně nezabavily, protože se obrátil na Kaie a ušklíbl se. „Blbě se mi leží, kdy se tváříš takhle.“

Pokusil se. Vůbec mu to nešlo.

Pak Ethanovi pípla esemeska. Líně se natáhl ke stolu a chvíli zíral na mobil. „Jak dlouho tady zůstaneš?“

„Mám jít?“ Asi by to bylo lepší. Tak se sakra zvedni a běž.

Ethan se zapřel o sedačku a posadil se, ale nohy nesundal. „Nora se chce sejít.“

Kai automaticky přikývl. „Jasně. Už půjdu.“

„Nechceš jít taky?“

Shodil Ethanovy nohy na zem a postavil se. „Měl bych jít domů.“

„Blbost. S kocovinou se toho moc dělat nedá. Potřebuješ pořádně mastnou pizzu.“

Jen ta představa zvedla Kaiovi žaludek. Zašklebil se. „Fuj, vole. Proč?“

Se smrtelně vážným pohledem udělal Ethan krok dopředu. „No protože tě buď vyléčí, nebo se po ní strašlivě zebliješ.“

Zcela upřímně musel Kai přiznat: „Teď to spíš vidím na to zeblití.“

Ethan nakonec jen pokrčil rameny. „Donesu ti oblečení, ale asi ještě nestačilo uschnout. Můžeš si zatím nechat moje.“

„Nemám tvoje číslo,“ uvědomil si Kai.

Ethan zmizel v kuchyni a chvíli tam něco štrachal. Vrátil se s papírkem v ruce a Kaiovým oblečením.

„Dík.“

Obul si mokré boty, prsty se mu kroutily, když si je pokoušel nazout, a otevřel vchodové dveře. Ovanul ho chlad, v dálce se převalovala mlha a ulice zela prázdnotou. Rozhlédl se na obě strany a pak se zamyslel. Když neviděl moře, připadal si ztracený.

„Chceš doprovodit nebo trefíš?“

„Stačí mě nasměrovat,“ připustil a nakrčil nos. Nerad žádal o pomoc, obzvlášť po včerejšku.

„Musíš pořád rovně, kolem Mackyho tlapy. Tam odbočíš doprava a uvidíš ceduli k nemocnici.“

„Díky. Zase.“

„A Kaii?“ zastavil ho Ethanův hlas. „Včera jsi byl… legrační.“

x

Ještě toho večera seděl Kai na zahradě v ratanovém křesle a poslouchal přitom Wonderful life. Zvedl otcův mobil a palcem uhladil pokrčený papírek. Zase tak dlouho nad tím neuvažoval.

Po sedmém zazvonění, když už chtěl zavěsit, se nakonec přece jen ozval Ethanův hlas. Rozespalý a tichý. „Nechci lepší tarif ani dovolenou na splátky.“

„A večeři? Tu bys chtěl?“ Měl pocit, že tím pozváním hodně riskuje.

„Hm. Tak tu bych bral. Hodně oblohy?“

„A zeleniny,“ dodal Kai.

„Co mám donést?“

Vážně to dělal. V Kaiových očích už to bylo jako rande, i když si to Ethan vůbec neuvědomoval. „Nic. Jenom… Je něco, co fakt nemáš rád, nebo seš alergickej? Abych pak nemusel volat sanitku.“

Ethan okamžitě odvětil: „Nic mi nevadí. Možná zelená paprika. A hmyz.“

Pokoušel se představit si, jak Ethan asi vypadá. Někdy, třeba i teď, mu stačilo zavřít oči a viděl šedé oči téměř dokonale. Do sebemenšího detailu. To mu taky nepřipadalo normální. „Sakra. Chtěl jsem upéct hmyz na zelené paprice. No tak nic. Vyberu jiné menu.“

„Mám rád sladké věci. A hrušky a čokoládu.“

„Oukej. Tak v sedm?“

Na druhé straně telefonu zavládlo ticho. Teď nejspíš odmítne. „Pošleš mi adresu na facebook?“

„Jasně, že jo. Tak… ahoj?“ Nejraději by si s ním povídal do nekonečna.

„Tak ahoj.“ Ethan zavěsil.

Vzpomněl si na dobu, kdy měl pocit, že mu ten cizí kluk křivil život. Zohýbal ho roztodivnými směry a zanechával Kaie zmateného. Ale teprve teď, pod noční oblohou s telefonem stále u ucha si uvědomil, že už víc křivit nejde. Že každý aspekt života je najednou divný a zmatený a nedůležitý a prázdný.

Nelíbilo se mu být zamilovaný do Ethana.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍ DALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

2
Komentujte

Ester

No riedne si trapila toho Kaia. Milosrdne bolo, ze si nic nepamatal, to by sa mohol ist hodit rovno do mora a nie zaplavat si 🙂 Hoci si nic nepamata, aj tak je zmateny, lebo nevie na com je u Ethana. A Ethan mu moc nepomaha, tak si Kai mysli, ze je jediny, co ma problem s citmi. Ale som presvedcena, ze aj Ethan to nema uplne vyjasnene. Ach milujem, ked su hrdinovia neisti a utrapeni :-). Len tak dalej chlapci….

Hm. Nemuzu se rozhodnout, jestli me mrzi, ze si Kai nic nepamatuje…nebo si uzivat to, jak ho ted Ethan podusi ve vlastni stave 😁