14 KAI


„Kaii!“

Matka pustila tašku na zem, došla k synovi a pevně ho objala. Vážila pouhých čtyřicet devět kilo a Kai ji přerostl už ve třinácti, ale i tak měla sílu. Když se před rokem rozhodla přestěhovat vestavěnou knihovnu, sama ji odtáhla z jedné strany obýváku na druhou.

„Mami,“ vydechl Kai a zabořil nos do dlouhých hnědých vlasů, které voněly po jasmínu. Naposledy ji viděl před měsícem, když odjížděla se slovy: „Každá bolest jednou poleví. Kdoví, proč se rozhodla říct právě tohle.

Brax hodil klíče od auta na konferenční stolek a hlasitá rána matku probrala. Zadívala se na starší dítě a usmála se. „Pojď za námi.“

Kai si myslel, že něco takového Brax neudělá. A nejspíš by vážně neudělal, hodlal se vytratit do kuchyně, ale máma se pro něj natáhla, chytla ho za paži a přivinula k sobě. A pak už se nešlo odtrhnout a Kai měl pocit, že možná ani nechce. Že na bratrově tváři v nestřeženém okamžiku zahlédl radost.

Když je po pár minutách máma oba pustila, usmívala se. Poslední roky vypadala pořád šťastně. „Tak, pánové! Kdy naposledy jste jedli jako rodina?“

„Když jsi přijela naposledy,“ odpověděl Kai a nedokázal se přestat usmívat, protože máma na něj vždycky působila ozdravně. S mámou se všechno zdálo lepší. Nikdy nic neviděla černě. Nosila volné kalhoty a po domě i po zahradě chodila bosá. Jednou Kaie přinutila, aby se vyzul a užíval si dotek trávy na chodidlech. Píchla ho vosa, dostal alergickou reakci a dva dny nemohl chodit. Trenér v basketu na něj zíral jako na blázna.

Jak jako píchla vosa? Proč jsi chodil bosky?

„Výborně, v tom případě si něco uvaříme,“ rozhodla. Tašku s věcmi nechala ležet v předsíni a začala prohlížet ledničku. Vytáhla papriky, rajčata, cuketu a z horní police nad dřezem poslední pytel s těstovinami. Kai jí pomáhal s krájením, zatímco Brax prostřel stůl.

Nakonec se k večeři přidal i otec, sedl si do čela stolu a na klín položil tablet. Většinu času do něj upřeně zíral, ale dvakrát se dokonce zapojil do konverzace, když máma poznamenala, že minulý týden v lázních silně foukalo. Říkáš silně? To zní zajímavě, věděla bys jakou rychlostí?

I Brax se tvářil šťastně.

Na celou hodinu připomínali obyčejnou rodinu.

Po večeři otec zase rychle zmizel v pracovně a Brax se odebral k sobě do pokoje, protože si prý potřeboval ještě něco zařídit. Zněl přitom tajemně a Kai věděl, že se jedná o věci v krabicích.

Máma potom uvařila dva hrnky bylinkového čaje, popadla deky a společně s Kaiem se posadili na houpačku pod košatou jabloní. Na větev pověsila další přívěsek srdce, tentokrát keramický s červenou glazurou.

Kai se zachumlal do deky, i když mu vlastně ani nebyla zima. Plavání v moři ho hodně otužilo a snášel zimu lépe než ostatní. Na noc si otvíral okno a byl rád, když po parných létech konečně přišel podzim. 

„Co ty vlasy?“ začala máma a prohlížela si je.

„Nevím. Už jsem si na ně zvykl. Možná si je tak nechám,“ pokrčil Kai rameny. Máma mu tenkrát nabídla, že ho odbarví zpátky. Klidně tu spoušť napravím.

Ale smála se a smála se i teď. A zároveň chápavě přikývla. „Vypadáš zajímavě. Aspoň ti konečně vyniknout tvé krásné oči,“ podotkla a napila se horkého čaje. „Vsadím se, že všechny holky ve škole jsou z tebe paf.“

Neodpovídal. Nejspíš netušil co říct. O podobných tématech se vždycky nerad bavil.

Foukal studený vítr, moře teď bude rozbouřené, a dokázal si dost dobře představit, jak snadno by se v jeho vlnách schoval.

„Jak se má Hayden?“

„Asi dobře.“ Ve svém životě, kde všechno ví a všechno zná.

„Pohádali jste se?“ odtušila máma. Když se rozhodla změnit před deseti lety život, přerušila veškerý kontakt s kamarádkami. Neustále opakovala, že musí začít od začátku, najít novou cestu a nové cíle a nová odhodlání. Kdyby se Kai rozhodl udělat to samé, mnoho by neopouštěl. 

„Asi tak.“

Máma přikyvovala. Hayden považovala za dívku, která se nebojí promluvit, ale za sprostými slovy viděla překvapivě citlivou bytost. „Neboj se, objeví se jiná a bude ještě lepší.“ Zněla sebejistě. Jako by nic na světě nebylo jasnější.

 Skoro se nemohl nadechnout, jak strašně se cítil. Některé lži se zdály těžší než jiné. 

Cítil, že si ho máma prohlíží a nechtěl vědět, co se jí musí honit hlavou. Občas měl pocit, že do něj vidí a umí z něj snadno číst. Jako z otevřené knihy. Ani ho nepřekvapilo, když po pár minutách ticha přišla starostlivá otázka.

„Kaii, neděje se něco?“

Dělo se hodně. Poslední dobou měl pocit, že se mu svět rozhodl obrátit vzhůru nohama.

„Nic,“ mávl rukou a odvrátil zrak.

„Ale ano, něco se děje. Podívej se na mě, Kaii!“ promluvila autoritativním hlasem, rodičovským, který nepoužila už dlouhé roky.

Kai chvíli váhal, ale pak se hnědé oči zadívaly správným směrem. Připadalo mu těžké nemrkat a neodvrátit se. Nelhat.

„Poznám, když tě něco trápí. Všimla jsem si toho už minule, ale myslela jsem, že to přejde. Jenže se mi zdá, že je to naopak horší. Brax má o tebe taky strach.“

„On ti něco říkal?“ napřímil se Kai a do krve se mu vlila zlost.

„Nemusel. Vidím to na něm a vidím to i na tobě. Co se děje? Víš, že mi můžeš říct všechno na světě.“

Když mu bylo čtrnáct, svěřil se, že se poprvé opil. Jude ukradl mámě víno a oba si mysleli, jak jsou hrozně dospělí, když se opíjí na hřišti pod basketbalovým košem. Máma se tenkrát nezlobila. Aspoň už to máš za sebou. Zvládl jsi to skvěle, ani ses nepozvracel. V patnácti jí řekl, že plaval za bójku a že měl chuť plavat ještě dál. Že se potopil a počítal, dokud mohl.

„Já… mám pocit… myslím, že… bych,“ začal a každá buňka v těle mu bránila. Měl strach, že když své domněnky vysloví nahlas, stanou se reálnějšími. Z mysli se dostanou na světlo světa a už před nimi nebude úniku. Všechny pocity v sobě dlouho potlačoval. Někdy měl dojem, že je zvládne ukočírovat. Jindy ho pohlcovaly zaživa.

Zadíval se na matku. Vždycky byla moc krásná, i když měla kolem očí vrásky a svraštělou kůži na rukách. „Myslím, že bych mohl být na kluky.“

 „Kaii,“ vydechla máma a chytila ho za ruku. Nikdy se o ničem podobném nebavili, neměl nejmenší tušení, jak zareaguje. Na okamžik ho zachvátil takový strach, že měl tendenci se jí vytrhnout a omluvit se. Říct, že si to rozmyslel. Vlastně ne, nejsem… to.

„Všechno je v pořádku, Kaii. Ty jsi v pořádku,“ pronesla a pevněji sevřela jeho dlaň. „Na tom přece není nic špatného. Snad si nemyslíš, že bych se na tebe zlobila. Miluju tě přesně takového, jaký jsi.“

Přesně takového, jaký jsi. A co když nevím, kdo jsem? Vždycky to věděl. Hrával basket a plaval, lidi ve škole ho milovali, rozuměl světu a všechno fungovalo podle jasných pravidel. A pak se na něj Connor jednou usmál a Kaie napadlo, že má krásně modré oči.

„Myslíš to vážně? Nevadilo by ti to?“

Máma mávla rukou, jako by odháněla hmyz. Vydala hlasité pff a pak zakoulela očima. „Ale no tak. To přece není žádná tragédie. Tak, zlatíčko, a teď mi řekni. Kdo je ten chlapec? Znám ho?“

„O tomhle se s tebou nemůžu bavit,“ zašeptal Kai nervózně, ale připadal si mnohem líp. Srdce už mu nebilo jako zvon. Máma se netvářila znechuceně, nekřičela a nepoužívala slova jako nepřirozené, divné a odporné.

„O čem to mluvíš? Jistě, že můžeš. Jsem tvoje máma, skoro šest hodin jsem se tě snažila vytlačit ven, takže mi věř, že mi můžeš říct úplně všechno na světě.“ Pokoušela se mluvit vážně, ale na rtech jí hrál úsměv.

Kai se napil čaje, aby získal trochu času promyslet si, co vlastně řekne. „Dobře no, je tu jeden kluk, Ethan. Chodí na Wallisovu střední, potkali jsme se na oslavě a teď se trochu bavíme. Ale já ho nedokážu vnímat jen jako kamaráda. Je to… Prostě na něj nedokážu přestat myslet.“ 

„Při masturbaci?“ naklonila se k němu máma a ramenem do něj uličnicky šťouchla.

„Mami!“

„Ale co, vždyť je to přirozené. Za to se přece nemusíš stydět.“

„Nestydím,“ pronesl Kai vážně, ačkoliv docela evidentně lhal. Měl zarudlé tváře a zadrhával se mu hlas.

„Dobrá. Takže Ethan říkáš. Jaký je?“ začala máma a vypadala dychtivě. Dřív se ho se stejnou zvědavostí ptala na dívky. Nejspíš se pro ni nic nezměnilo.

Kai se poškrábal na nose a pokrčil rameny. Vůbec netušil, co by měl říct. „Heterosexuální,“ pronesl po chvíli a pokoušel se neznít zklamaně.

„Zlato,“ pohladila ho máma po vlasech, jako by se ho snažila utěšovat. „A víš to jistě?“

„Samozřejmě, že jo!“ vyprskl naštvaně Kai a narovnal se. „Spal s holkama. Sám mi to řekl.“

Máma hlasitě vzdychla. „To jsem si přesně myslela,“ odvětila a schválně houpačku rozhoupala. Zírala do koruny stromu a s další větou počkala. „Udělal sis závěry z něčeho, z čeho se dělat nedají. Ty jsi s děvčaty také spal. No netvař se tak, ty si myslíš, že tohle máma nepozná? Dobře, tak jsem se možná ptala Braxe. Chci tím ale říct, že dokud se ho nezeptáš, nevíš nic.“

Raději ignoroval, že se máma s Braxem baví o jeho sexuálním životě, a věnoval se tomu důležitějšímu. „Neradíš mi doufám, abych se ho zeptal, jestli se mnou náhodou nechce spát?“

Mohl by mu třeba přímo teď napsat zprávu. Ahoj, Payne. Tak jsem si říkal… Co kdybychom se spolu vyspali? Nebo by mu to mohl říct do očí, to by pak byla ještě větší legrace.

Máma se zaškaredila a plácla Kaie po hlavě. „Já vím, že seš ještě mladý, ale vztah není jen o sexu. Máš se ho zeptat, jestli by tě mohl milovat!“

Ano, s definitivní platností řekne Ethanovi právě to. „Mami, bože! Na tohle bych se nezeptal ani holky. Takhle to v dnešní době nechodí.“

„Ano, rozumím. Naznačuješ mi, že jsem stará,“ rozesmála se. „Tak si ale pamatuj, že pokud mu nedáš šanci, máš naprostou jistotu, že to nevyjde. V opačném případě naděje existuje vždycky.“

Kai dopil poslední zbytky čaje a nepatrně přikývl. Přemýšlel nad tím, co mu právě řekla, a nemohl se zbavit pocitu, že v něčem možná mohla mít pravdu. Pak si vzpomněl na další problém. „Brax to nikdy nepochopí,“ vyhrkl.

„Je to tvůj život. Ne Braxův. Jen ty rozhoduješ, jak ho budeš žít.“

„Nevím, co mám dělat,“ odvětil Kai, ale nečekal, že se mu dostane odpovědi, protože na podobné otázky nejspíš odpovědi neexistují. Jenže zapomněl, že máma vnímá svět jinak.

„To je přece až směšně snadné. Dělej přesně to, co chceš.“

x

Dělej přesně to, co chceš.

Seděl na posteli a přemílal, co mu máma právě řekla.

Cítil se zmatený. Vždyť on ani netušil, co vlastně chce.

Ano, velká část jeho osobnosti si přála, aby on a Ethan… A to nedostane, pokud si neřekne. Nebo se alespoň nepokusí.

Jenže co když si řekne a Ethan ho odmítne? Všechno se tím přece zničí, nikdy by to pak nemohlo být stejné. Když totiž pominul fyzickou stránku věci, chtěl s Ethanem trávit čas, třeba i jako kamarád, protože mu přidal úplně jiný, než všichni ostatní na světě. Divný tím správným způsobem, na který se nedá přestat myslet.

V jeho přítomnosti Kai nemyslel na nic konkrétního, prostě jen žil. A zjistil, že strašně rád jen tak žije. Že jen tak žít je neskutečně fajn.

A o to mohl jednou otázkou velmi snadno přijít.

Ale asi bylo jeho přirozeností chtít víc. Chtít všechno.

Vytáhl mobil a v rychlosti nacvakal: Ještě pořád ti dlužím za tu matiku. 🙂

Trvalo jen pár minut, během kterých si Kai urovnal věci naházené na stole, než mu mobil zavibroval. Skočil na postel a zvědavě četl.

Ethan: Co přesně?

Kai: Zvu tě na pivo.

Věděl, že se Ethan narodil v září, ale netušil, jestli je tím pádem o půl roku starší nebo mladší. Přesto si myslel, že pivem se nedá nic moc zkazit.

Ethan: Hned teď?

Ethan: Co když mi nechutná?

Ušklíbl se. Zase si připadal dobře, mnohem líp než jindy. A stačilo na to pár zpráv.

Kai: Tak si dáš limonádu. 😀

Ethan: Tak teda rád. 🙂

Kai: Zítra odpolko?

Ráno ho čekal trénink v bazénu a pak si ho zamluvila máma, která s ním chtěla jet nakupovat.

Ethan: Jo. Okolo šesté. Sraz na střeše?

Kai: Tak na to ti seru. 😀 Sejdeme se u knihkupectví vedle nemocnice.

Ethan: Ok, budu tam.

Kai hodil telefon na stůl, a aniž by si uvědomoval proč, usmíval se. Byl by to vlastně docela dobrý den, spokojeně by usnul a přitom se těšil na zítřek. Jenže si šel ještě do kuchyně napustit vodu a uslyšel, jak se máma s Braxem zase dohadují. Hádali se celkem často, vlastně skoro pokaždé, když se máma vrátila domů.

Třeba si vážně nemohli odpustit.

„Chápu, že se ti to možná nelíbí, ale pokud se nehodláš vrátit domů, jiná možnost nejspíš neexistuje,“ pronesl Brax. Nikdy spolu nemluvili jako matka a syn. Brax i na ni často používal autoritativní hlas. Když jí říkal něco, co nechtěla slyšet.

„Braxi, všechno je v pořádku. Není potřeba to nějak… komplikovat,“ odvětila matka nešťastně.

Kai se opřel o stěnu a zaklonil hlavu. Nechtěl vejít do kuchyně a dostat se mezi ně.

„Komplikovat? Ty to nechceš komplikovat?“ zopakoval Brax. Zdálo se, že je jen vlásek od vybuchnutí. „Už je to komplikované! I když to nechceš vidět.“

„Nic tak hrozného se přece nestalo,“ špitla máma. Kai si dokázal živě představit, jak zírá do země. Tohle byla jediná věc na světě, o které se s ní nedalo mluvit. Nikdy.

Slyšel, jak si Brax hlasitě odfrkl. „Koupil Kaiovi auto. Vzal Kaie v noci do bouřky. Dal do mikrovlnky oběd i s alobalem. Na parapetu má dvanáct špinavých hrnků. A ty mi chceš tvrdit, že se nic hrozného nestalo? Že tohle všechno můžeme hodit na Kaie?“

Dlouho bylo ticho. Kai si na chvíli dokonce myslel, že už dávno odešli, když Brax konečně zase promluvil. „Ošetřovatelka nebo ústav. Je to na tobě.“

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍ DALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

7
Komentujte

Ester

Bol to pekný diel. Kaiová mama je fajn, az na to ze uteká asi z domu. Asi by to s manželom nezvládla. I ked kvoli synom, by mohla byt aj castejsie doma, evidentne ju maju radi. A pekne prijala Kaiové priznanie.

Aw, coming-out! Aspon ty mame… ♡ Mam z ni rozporuplny pocity. Opousti je a vraci se, jako by se nechumelilo… asi jsem moc stara 😀 souhlasim s bráchou no…
A bude kvazi-rande! Jooo! 😀

Malone Fay

Zdá se mi příšerná představa, že by jednou moje děti měly strach mi říct o své orientaci. Nebo svému tátovi.

Příběh pěkný, líbí se mi ta melancholie.

samba

Skoro celoživotně kamarádím s gay. Chodím se dívat na Pride jako pietní vzpomínku na mého prvního nejkamaráda co už není. To je nějaký nápor veselí a radosti, jak ten by si to užil! Jeho rodina ho nikdy nepřijala, byl jako chodící lepra a tak moc se snažil. Svoji dceru jsem vedla k toleranci a proto ví, že by se nikdy nemusela bát. Tohle nikdy nepochopím, nikdy.
Mamka je báječná, ale zatím se mi jeví i sobecká a nezodpovědná. uvidíme.