12 KAI


Rekord byl čtyři minuty a dvacet dva vteřin. Dvakrát se mu dokázal přiblížit, ale jinak se většinou vynořil těsně po čtvrté minutě. Poslední dobou – i dnes, právě teď – se mu nedařilo uklidnit. Dosáhl na čtvrtou minutu, ale pak se mu stáhlo hrdlo a začal panikařit. Přitom měl pocit, že je tak blízko.

Že je pátá minuta skoro na dosah.

Vynořil se a zběsile lapal po dechu. Zkontroloval hodinky – čtyři minuty a dvě vteřiny – a naštvaně plácl rukou do vodní hladiny.

Možná se měl smířit s tím, co má. Cítil přece klid, vnímal ho každou částečkou těla. Nacházel pod vodou něco, co jinak neznal, ale… Chtěl pořád víc.

Pátou minutu.

Mohlo mu být tak šest, když se s Braxem vydal na první trénink v plavání. Kai ho nervózně držel za ruku a nechtěl, aby odešel. Pustil se jenom proto, že mu bratr slíbil, že zůstane a bude celý trénink sledovat.

Trenér Abignail budil na první dojem hrůzu. Na krku se mu houpala píšťalka, a když některé ze starších dětí zlobilo, hlasitě zapískal. Vlasy nosil stažené do culíku a neustále opakoval, jak je důležité vodu milovat.

Bez toho se z vás nestane nejlepší plavec. Dobrý ano, ale nejlepší ne.

Hned první hodinu vyprávěl, jak se v mládí učil surfovat.

„Pro surfaře je důležité vydržet dlouho pod vodou. Když vás sejme vlna, někdy trvá skutečně dlouhou dobu, než vás pustí na hladinu. A vám nezbývá než vydržet. Jednou, bylo vážně krásné ráno, jsem viděl opravdu obrovskou vlnu. Ještě jsem si nebyl na prkně úplně jistý, ale v tu chvíli jsem na to vůbec nemyslel. Prostě jsem ji chtěl za každou cenu sjet.

Samozřejmě mě smetla dřív, než jsem se stihl postavit. Pokoušel jsem se vyplavat nad hladinu, ale v takové chvíli ani netušíte, kde je nahoře a kde dole. Prostě jen mácháte rukama a snažíte se vydržet. Nejprve to bylo vážně utrpení. Dokonce jsem si myslel, že je to můj konec!

A pak se stalo něco úžasného.“

„Co se stalo?“ optal se chlapec sedící vedle Kaie.

„Čtyři minuty jsem zoufale bojoval, mlátil sebou, pokoušel se zachránit, ale pátou minutu jsem se poddal a ucítil úžasný klid. Nic krásnějšího jsem nikdy nezažil. Byl to zážitek, který mě hodně naučil. Každý z vás by měl jednou zažít svou vlastní pátou minutu. Ale než se k ní dostanete, čeká vás těžká dřina. Pátá minuta není zadarmo. A já udělám všechno pro to, abych vás připravil!“

Kai té historce jako dítě možná úplně nerozuměl, ale zapamatoval si ji. A myslel na ni skoro každý den.

Doplaval zpátky ke břehu.

Na malý okamžik doufal, že na něj u kola bude čekat Ethan. Jako tenkrát. A pak si říkal, že vlastně nikoho nechce vidět.

Ale Ethan není jen tak někdo!

Vážně? Tak v čem je jiný?

To já nevím.

Zase se hádáš sám se sebou! Musíš s tím přestat.

S čím?

… S Ethanem.

x

Zavřel se v pokoji. Sedl k počítači a zapnul facebook. Měl sedm nepřečtených zpráv a dvacet osm upozornění, ale nerozklikával je. Místo toho opět zamířil na Ethanův profil. Od neděle, kdy si ho Ethan přidal, si jej prohlížel už čtyřikrát.

Zjistil, z jakého filmu je úvodní fotka a vážně se pokoušel na Maltézského sokola dodívat, jenomže usnul po půl hodině.

Ethan měl černobílé filmy, o kterých Kai v životě neslyšel, nejspíš rád. Fotografie z nich sdílel celkem často. A taky poslouchal úplně jinou hudbu – kromě jedné písně od Hurts, People Like Us, která se Kaiovi líbila. A zajímal se o jiné věci. Nikde ani zmínka o sportu. A nejvíc ze všeho se bál vody, to mu přece sám řekl.

Vůbec se k sobě nehodili.

Samozřejmě, že se k sobě nehodíte. Vždyť je to kluk!

Naštvaně zaklapl počítač a přesunul se do postele. Chvíli házel jablkem, pak složil pár origami a nakonec sebral mobil. Už nějakou dobu přemýšlel, že Ethanovi napíše, ale zatím nenašel odvahu, a taky netušil, co by měl napsat.

Ahoj?

Moc nudné.

Jak je?

Trapné.

Co děláš?

Příliš obyčejné.

Chci tě zase vidět.

Patetické!

Byla hodina po půlnoci a většina jeho přátel už nejspíš spala. Kromě Judea, který určitě pařil wowko. Ale messenger ukazoval, že Ethan Payne je aktivní. A než si Kai stačil cokoliv rozmyslet – to by pak nejspíš nenapsal nikdy – poslal Ethanovi zprávu.

Prostě jen tak! Možná se už vážně zbláznil.

Kai: Copak ty nikdy nespíš?

Odpověď přišla nečekaně rychle.

Ethan: Nikdy.

Ethan: A ty?

Usmál se, protože… Protože byl rád, že Ethan odepisoval. Posadil se a zády se opřel o chladnou zeď.

Kai: Spal jsem po tréninku. 🙂

Což se mu stávalo často. A pak v noci jen ležel, zíral do stropu a nemohl usnout. Někdy se učil, nebo četl, a párkrát si šel velmi brzy ráno – při východu slunce – zaplavat. Celou dobu ho pak ve škole pod oblečením štípala sůl.

Ethan: Basket?

Kai: Plavání.

A hned poté chtěl napsat, že není jen hloupým kapitánem basketu, že ho baví i další věci. Jenže nic z toho by Ethana určitě nezajímalo.

Ethan: Bylo pět pod nulou, vole.

Kai: 😀 Ale nee, byl jsem v bazénu. Závodně plavu.

Kai: Ale oceňuju, že máš strach, aby mi nebyla zima.

Ethan: No jasně.

Ethan: Nedivím se, že nemáš čas na školu.

Kai nikdy nebyl nejlepší student. Škola ho příliš nebavila, ale zároveň mu nijak výrazně nevadila. Jenže poslední roky, kdy mu sport začínal zabírat stále více času, měl pocit, že mu všechno ostatní jednoduše protéká mezi prsty. 

Kai: Já se taky nedivím. Všichni ostatní se ale diví.

Ethan: Nejsem jako všichni ostatní. 😀

Kai: To je mi jasné.

Ethan si zprávu zobrazil, ale už nic nenapsal. A Kai nenacházel nic, co by ještě dodal. Proto si lehl, mobil položil na hrudník a zavřel oči.

Skoro už spal, dokonce měl pocit, že se mu něco zdá, když mobil zavibroval.

Ethan: Máš plán?

Zmateně mrkal na displej a pokoušel se otázku pochopit.

Kai: 😀 Jaký plán? Na co?

Ethan: Tak, do budoucna. 😀

Po půlnoci míval Kai taky takové myšlenkové pochody. Většinou došel k názoru, že musí veškeré problémy vyřešit. Hned.

Kai: Žádné plány nemám. 😀

Ethan: Ty nemyslíš na to, co bude?

Každou vteřinu.

Matka žila z minuty na minutu. Vdechovala energii vesmíru a neustále opakovala, že záleží jen na minutě, která právě probíhá. Všechno ostatní sere pes.

Otec fungoval jinak, dýchal od bouřky k bouřce. Pro něj existovala jen budoucnost. Další blesky, budoucí mračna. Přítomnost neznal, nejspíš ji ani nevnímal. Jen zvláštním způsobem přežíval.

A pak tu byl Brax, bratr, který si naplánoval každou vteřinu života. Vystudoval vysokou, našel si práci, přítelkyni, zakládal rodinu. Po Kaiovi chtěl to samé, život, který by měl mít každý, protože je správný.

Takhle to má být, Kaii.

Říkal to i poté, co sám o všechno přišel.

Kai: Pokouším se nemyslet. Ty jo?

Odpověď přišla překvapivě rychle.

Ethan: Věděl jsi, že existuje studie o lidech, co se vyléčili z nějaké hrozné nemoci jen proto, že měli plány do budoucna?

Představoval si, jak se šedé oči uličnicky smějí. Jako tehdy, když se Ethan zeptal, zda se může dotknout jeho vlasů. Jen aby Kaie vykolejil. 

Kai: Nevěděl. V tom případě se asi nevyléčím. A pořád nevím, jestli se vyléčíš ty.

Někdo v domě zakašlal, nejspíš otec, který v noci nechodil spávat. Zavíral se v pracovně, zíral na fotografie starých bouřek a snil o nových. Jednou za ním Kai zašel, aby se zeptal, jestli něco nepotřebuje. Otec se usmál. A řekl: „Dobrý den.“

Ethan: My umíráme?

V jednu vteřinu měl Kai chuť napsat pravdu. Copak ty nemáš pocit, že ano? Ale zastavil se dřív, než napsal první písmeno. Nechtěl ukazovat, že všechno není perfektní.

Kai: Nevím, ty jsi s tím začal. Já se jen snažím zjistit, co máš v plánu.

Zítra, pozítří, za týden a rok…

Ethan: Najít si ženu, vzít si hypotéku a mít osm dětí. 😀

Kai: Jenom osm? 😀

Kai: Čekal bych od tebe něco jiného, ale proč ne. 😀 

Proč by vlastně nemohl mít kluk jako Ethan osm dětí, hypotéku a všechno, co svět považoval za normální?

Přestaň pořád doufat, že máš nějakou šanci! Že by mohl být…

Ethan: Co přesně bys ode mě čekal?

Kai: Těžko říct, něco praštěného jako lezení po střechách a tak. Ale děti? To fakt ne.

Ethan: Dobře, přiznávám se. Chci skočit na střechu vagónu a odjet někam daleko. 😀

Kai: To už zní přesně jako ty. 😀 Dobrej plán, líbí se mi.

A vážně se mu líbil. Představa, že by všechno nechal daleko za sebou a odjel. S batohem na zádech, bez plánů. Třeba by se pak naučil brát život jako máma. Den po dni. A zbytek sere pes

Ethan: Chceš jít se mnou?

Chtěl úplně jiné věci. Dotknout se ho tak, jak se dva kamarádi nedotýkají. Prostě jen zkusit, jaké to může být. Právě s ním. A i když se snažil všechny podobné pocity utlumit, sám sebe přesvědčit, že neexistují, vždycky si našly cestu ven.

Chvíli hleděl na obrazovku, než se zmohl na odpověď.

Kai: Jasně, já se chci totiž zabít. 😀

Ethan: Slibuju, že jestli se ti něco stane, proplatím ti jízdenku. 😛

Kai: To nemusíš. Mně se totiž nic nestane. Na žádný vlak skákat nebudu. 😀

Možná vůbec nejlepší sebeobrana. Nic si nepřipouštět.

Ethan: Ani se mnou ne? 😀

Do prdele, Ethane, kdybys věděl, co právě děláš. Jak moc mě tím ničíš…

Některé věci se s Ethanem zdály jednodušší, asi proto si v jeho přítomnosti připadal dobře. Třeba velmi rychle zapomínal na zbytek světa.

Ale pak byly další věci a ty dělaly všechno neskutečně těžké.

Kai: Půjdeš si se mnou zaplavat? 🙂

Napsal to jen z legrace, příliš nad tím nepřemýšlel, ale pak si hned vzpomněl, že Ethan nemá vodu rád. Kousl se do rtu a zamyšleně sledoval tři tečky. Doufal, že ho tím třeba nenaštval.

Ethan: Tak daleko ještě nejsme. 😀

Kai: Ale na to, abychom spolu skákali na střechu vagónu, jo?

Ethan: Musíš mi přece trochu věřit.

Ethan: Jo, tady by to mohlo fungovat!

Kai: To si rozhodně nemyslím. 😀 na žádnej vagón skákat nebudu. Co tam máš dál?

Zase se posadil, aby mohl rychleji odepisovat. Představil si, jak Ethan taky sedí na posteli s pohledem upřeným k displeji. Buď neměl nic lepšího na práci, nebo ho každá další zpráva vážně zajímala.

Kai si uvědomoval, jak hloupě se chová. Že by se měl zhluboka nadechnout, zahodit mobil někam hodně daleko a žít, aniž by se zabýval šedýma očima. Všechno by pak bylo jednoduší, to neříkal poprvé. Tak proč to neudělal?

Ethan: Tvůj horoskop pro dnešní den.

Kai: Vole, nekecej. 😀 Nevíš, jaké jsem znamení.

Ethan: Beran.

Usmál se, protože mu došlo, že si Ethan musel prohlížet jeho facebook. Což mu trochu zvedlo náladu.

Kai:  Koukal ses, kdy jsem se narodil? Hezký… 🙂

Ethan: Ne. Zjistil jsem to za pomoci zapálený svíčky a vyvolávací formule. 😀

Kai: Lháři. 😀 Tvůj fb mi o tobě neřekl vůbec nic. Kdy ses narodil?

To lhal. Facebook mu o Ethanovi řekl spoustu věcí už jen tím, že mu nic moc neřekl. Jako blázen se pak pokoušel dostat k němu co nejblíž. Poslouchal nasdílené písně, stáhl film Dáma ze Šanghaje, a dokonce přemýšlel, že by si z knihovny půjčil některou z knih, co měl Ethan v To se mi líbí.

Ethan: V září. Našli mě na balkóně. Prý jsem tam sám vylezl.

Kai: Tomu bych i věřil.

Nastala další pauza. Trvalo dobrých deset minut, než se Ethan opět ozval.

Ethan: Máš domácí úkoly, Nerisone?

Ušklíbl se. Většina lidí si myslela, že Kai Nerisone nemusí nic. Prostě jen je, hraje líp než kdokoliv a vyžívá se v tom. Že ho učitelé nechávají zadarmo projít, že se na něj holky lepí na každém kroku… Že má prostě perfektní život.

Kai: Kapitáni basketbalového týmu úkoly psát nemusí. 🙂

Ethan: Hm, v tom případě tu pozici ještě zvážím. Zatím jsem ji odmítl tak… pětkrát.

Kai: Zvaž. Holky na kapitány letí.

Zadržel dech, skoro jako by doufal, že mu v další vteřině Ethan napíše… Ale zase se velmi rychle nadechl. Něco takového by Payne nikdy nenapsal.

Ethan: Podle Nory mám nejhezčí oči na světě a k tomu dres nepotřebuju, víš jak.

V tom se Nora nejspíš nemýlila. Skoro si ani nepamatoval dobu, kdy si říkal, jak je Connor hezký. A to bylo ani ne před měsícem.

Kai: Názory kamarádek nikdy nejsou objektivní. 🙂

Kai: Za deset minut mi má zvonit budík. :/

Ethan: Nechoď tam.

Už se chystal napsat proč, když mu došla další zpráva.

Ethan: Stejně tam nenaděláš žádnou parádu.

Ethan: (jestli máte matiku)

Ethan: Pojď hrát basket!

Šel by, i když ho basket vůbec nebavil. I když ho ve skutečnosti nenáviděl. Šel by.

Kai: Ty do školy dneska nejdeš?

Ethan: Nemusím, jestli nechceš.

Za chvíli přijde Brax, zaklepe na dveře a všechno se zase rozeběhne. A Kai by strašně moc rád před tím vším utekl, ale… Strašně špatně by se mu pak vracelo.

Kai: Jen jdi. 🙂 Můžeš vzít ten post kapitána. Pak si to mezi sebou rozdáme oficiálně. 😀

Do školy musel, protože ho čekal test z matiky. A někomu jako Ethan nemohl říct, že stačí tak málo, aby ho učitel nechal rupnout.

Ethan: No tak jo. Rozdáme si to. 😀

No tak jo. Je to přece jen další den. Nic víc.

„Vstávej, Kaii!“

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

3
Komentujte

Ester

Som velmi zvedavá, ako a kedy sa to chlapci dozvedia, ze zaujem o toho druheho je vzájomný:-) maju uz naslapnuty dobry smer, po nociach si chatuju…

Nocni chat pobavil 😀 a „rozdame si to“ obzvlast 😁

samba

Vyprávění trénera mě připomnělo něco z dávné doby. Jako ditě jsem se topila v potůčku, málo vody a já se topila a dodnes si pamatuji ten klid, kdy už jsem se vzdala, bylo to zvláštní, takže i já zažila svojí pátou minutu, než mě vytáhli.
Bylo to moc pěkné vysvětlení názvu povídky, takový malý odstaveček a přesto tak důležitý. V této části mě zaujal tolik, že upozadil vývoj vztahu mezi kluky. Ne, že bych z něj nebyla nadšená, to já tedy jsem 🙂