Poslouchám Depeche Mode, Enjoy the silence, což je k smíchu.

Slova jsou násilí.

Narušují klid.

No jasně.

Depeche mám rád. Ne že bych je poslouchal každý den, ale alba Black Celebration a Violator považuju za fakt dobrá, ačkoliv výrazově od sebe docela odlišná. Přece jen Black Celebration je sakra depka. A já si stejně vybral skladbu z toho „veselejšího“ alba. 

Zcela upřímně v tom ale nebylo nic jiného než ten idiotský název. Enjoy the silence.

Snažím se.

Slova jsou zbytečná.

Dokážou jen ubližovat.

Zazpívám refrén nahlas, ale moc to nepomáhá.

Jsou tři v noci a všichni ostatní spí. Teprve před chvílí jsem vybalil poslední krabici a oblečení narval do skříně. Nebylo toho moc, protože jsem hodně věcí v návalu vzteku vyházel. Třeba sbírku plechovek, což mě teď mrzí, ale v tu chvíli jsem potřeboval velké demonstrativní gesto, aby máma pochopila, čeho všeho se vzdávám.

Že jsem vyhodil přes dvě stě osmdesát dva plechovek, jí ale bylo úplně jedno. Stejně tak to bylo s časopisy Rolling Stone. Ty jsem rozdal po kamarádech, protože jsem neměl srdce je vyhodit, ale stejně. Vzdal jsem se jich a moje máma to okomentovala slovy, že dělám zbytečné scény.

Jsou to jen pitomé časáky, Kaspere!

Čte maximálně ženské časopisy u kadeřníka. Co ona může vědět o umění?

Bože!

Nakonec ale… Mnohem víc mi chybí věci, u kterých bych to tolik nečekal.

Pokoj. Postel. Matrace. Jo, byla proleželá, vrzala při každém pohybu a taky byla dost malá, takže jsem u sebe po sexu nikdy nenechával toho druhého přespat. Ale měl jsem ji od svých osmi let. Zvykl jsem si.

Tahle nová je o dost větší, nevrže a z čela postele se neodlupují třísky. To všechno je moc fajn. Až na to, že se na ní nedá spát, protože ta matrace je KUREVSKY tvrdá! Ležel jsem snad ve všech různých polohách, narval jsem pod sebe deku, ale docela dobře bych si mohl ustlat na zemi a rozdíl by byl nula nula nic.

Za druhé, chybí mi hluk města. Bydleli jsme hned vedle tramvajového depa. Každé ráno z něj ve čtyři hodiny vyjížděly tramvaje a hlasitě cinkaly. Slýchával jsem opilé lidi zpívat pod oknem. Na chodbě vždycky hučela lednička a soused na noc nikdy nevypínal televizi, takže jsem měl neustálý přehled, co která kartářka předpovídá za budoucnost.

A já to měl rád. Každý jeden z těch zvuků. Respektive teď vím, že je mám rád, protože ještě včera, když jsem slyšel projíždět auta a štěkat psa a relé výtahu a smích na ulici, netušil jsem, o co všechno přijdu.

Tady je ticho.

Zní to banálně. Ale… JE TU PŘÍŠERNÉ TICHO. Neslyším vůbec nic.

Nejdřív byla ta posraná večeře, pak máma nosila kufry a idiotsky se smála a já proto nasadil sluchátka a celé vybalování nebral okolní svět na vědomí. Jenže když jsem je sundal… Hučí mi z toho v uších.

Schválně dělám hluk. Tleskám, zpívám, dupu, ale mám dojem, že kvůli tomu tichu je pak každý zvuk tisíckrát znásobený.

Jsem zvědavý, jestli máma přileze a pošle mě s tím rámusem do prdele. Když se ale zaposlouchám, zda už náhodou nejde, slyším jen… ticho.

A ten můj úžasný nový pokoj s úžasnou velkou postelí mi každou vteřinou přijde menší a menší.

Až mě ty zdi nakonec určitě rozmačkají.

Ale jak je v písni Waiting for the night:

V tichu je jistý zvuk,

který kdosi přichází narušit.

Kdo by řekl, že zrovna Depeche Mode toho tolik ví o tomhle domě. V tom tichu totiž JE jistý zvuk, který všechno naruší.

Nevím přesně, co to je. Buď přímo nade mnou rupe v trámu, nebo mi ruplo v palici. Což by bylo rychlejší, než jsem očekával.

Není pravidelný, není podle mě dokonce ani tak hlasitý. Ale jak už jsem říkal, teď a tady zní každý zvuk zesíleněji a intenzivněji.

Je to k smíchu. V tomhle domě na první pohled vypadá všechno perfektně. Dokonale nehlučně. Nevržou podlahy, neskřípou dveře. Na zdech jsou dokonce přilepená plastová kolečka, aby do nich nebouchaly kliky. A pak mi přímo nad hlavou…

Doufám, že se brzo propadne strop.

Doufám, že je narušená statika a každou chvíli někdo přijde a vyhodí nás, protože je tento dům postrach a musí se zbourat.

Doufám, že vláda zakáže bydlet mimo města.

Doufám, že moje máma pochopí, jak bezohledný byl nápad vzít mě s sebou. Ačkoliv jsem stokrát, tisíckrát prosil, aby to nedělala. Staral jsem se o sebe od svých třinácti let, s tím nikdy problém neměla.

Doufám, že…

Teď to zase ruplo! Zrovna když dohrála píseň.

Do háje, to jako fakt všichni ostatní v klidu spí?

Chybí mi můj život. Fakt hodně. A není to tak, že bych si ho doteď nevážil a najednou zjistil, o co všechno jsem přišel. Já měl svůj život rád. Dokonce moc rád a hodně jsem dřel, aby byl perfektní. A najednou puf, není mi osmnáct, což nikomu nevadilo, když jsem si na všechno vydělával sám, ale teď je to problém a nemůžu zůstat bez rodičů.

Jasně, máma potkala nového týpka a zamilovala se. Já jí to přece přeju, ale proč to automaticky znamená, že se musím všeho vzdát?

Jako bych ji teď slyšel. To její věčně otravný: já se kvůli tobě taky hodně věcí vzdala.

HOVADINA. Já přece nemůžu… Tss. 

Už chápu, proč jsi mi ten deník dávala, mami. Myslíš, že se do něj vyvztekám a pak už nebudu mít silu se s tebou hádat. Ale víš co? Na to budu mít sílu vždycky. Obzvlášť tady, kde se nedá nic jiného dělat.

V zemi NIKDE totiž vztek může přetrvat napořád.        

Dokážu se zlobit celé dny a týdny a nikdo s tím nic neudělá. Víš proč?

K nejbližšímu obchodu je to devět kilometrů a autobus tam přes týden jezdí třikrát denně. A přesně jedenkrát o víkendu, což je stejně jedno, protože obchod je o víkendu zavřený a v té posrané vesnici žije pět a půl lidí.

K většímu obchodu je to patnáct kilometrů. A je prý ve MĚSTĚ. Ano, tady tomu říkají město a podle google to město fakt je, protože počet obyvatel přesahuje šest tisíc. Což je ale trochu k smíchu, protože na střední, kam jsem doteď chodil, bylo něco málo přes tisíc dvě stě studentů.

Jsem fakt zvědavý, kolik jich bude na mojí nové škole.

Vsadím se, že víc lidí bydlelo i v našem starém paneláku.

Jsem v totální díře. Ten vztek fakt jen tak nezmizí. Maximálně zmrzne.

Chcípnu.

A mám nového otce a bráchu. Bezva. Fakt kurevsky bezva.

Čistě pro ujasnění… Mít nového otce mi nevadí. Mít za otce zrovna JEHO je ovšem docela vopruz. Je to takovej odporně nadšenej člověk, co se neustále tváří, jako by sežral dvacet pilulek štěstí najednou a jediná jeho starost je Eriček, který je k posrání nejlepší.

Ale koupil mi křídlo. A mít svoje vlastní křídlo, to je… To je… doprdele fakt něco! Jakože… O křídle jsem snil snad celý život. Narodil jsem se, abych měl to vůbec nejlepší klavírní křídlo na světě a hrál na něm, až mi všechny prsty chcípnou vyčerpáním. A upřímně, kdyby mi ho koupil můj biologický otec a řekl by mi, že má jedinou podmínku, a to, abych si už nikdy nepřičichnul k chlapskému zadku, byl bych do háje v neuvěřitelném pokušení.

Ale Arne Peterson po mně chce jen jednu jedinou věc. A to, abych příliš nevyváděl.

Což je nakonec to nejtěžší, co může chtít.

Ale není pravda, že bych se nesnažil. Sbalil jsem si všechny svoje věci do krabic. Dal výpověď v práci, kterou jsem z celého srdce miloval. Rozloučil se s kamarády a nastoupil do letadla. Křičel jsem na mámu, brečel a prosil, to je fakt. Ale nakonec jsem to přece udělal.

Nevím, jestli v tomhle ohledu klavír stačí.

A pak mám samo sebou nového bráchu. Erika.

Nejsem ten typ, co by si celý život rodičům stěžoval, že nechce být jedináček. Rozhodně jsem nikdy neprosil, aby táta zasunul krocana do mojí mámy a oplodnil ji. To fakt ne.

(On to stejně nakonec udělal, akorát úplně jiné ženské.)

Ale je to jedno. Já na to seru.

Prostě mi nevadilo být sám. A zvykat si v sedmnácti, že vedle v pokoji chrápe další, stejně starej kluk… To je fakt divný pocit.

Erik. Erik velká snowboardová hvězda Peterson.

Arnemu přišlo jako děsně dobrý nápad koupit mi na cestu z letiště časopisy, kde jsou s jeho dokonalým synem rozhovory. A já… možná jsem do nich ze zvědavosti nakoukl, no a co. Kdo by na mém místě zvědavý nebyl?

Zrovna podle všeho vyhrál nějaký fakt velký závod. Na fotce měl kolem krku obrovskou zlatou medaili a titulek zněl: Baví mě to.

To kurva doufám, když se kvůli tomu všichni stěhujeme do NIKDE.

Teprve dneska jsem ho viděl poprvé a moc nevím, co si o něm myslet.

Podle všeho je spíš introvert. Moc toho nenamluví.

Má hroznej vkus na oblečení a vysušené vlasy. To má z té zimy. Potřeboval by na to speciální šampón.

Má docela jemné rysy. Slušela by mu zelená a možná trochu řasenky, ale to je tak všechno. Víc bych na něj neplácal, protože je to typický přírodní typ. Ale lakovat mu nehty bych si docela užil. Vybral bych nějakou šílenou… Rudou, jednoznačně rudou barvu, aby byla pořádně vidět a moje máma měla jistotu, že to byla moje práce.

Ačkoliv je docela určitě vysazený proti buznám, protože dost blbě čuměl na moje vlasy a oční linky. A nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, když jsem ho LÁSKYPLNĚ objal. Na druhou stranu nebyl vyloženě protivnej, ale… Nevím. Asi z nás nebudou moc velcí kámoši.

Samozřejmě, že než jsme nasedli do letadla, měla se mnou máma dlouhou řeč.

Kaspere, jestli budeš na Erika zlý, protivný nebo ho budeš otravovat, šikanovat, obtěžovat, nedejbože na něj něco zkusíš, znamená to okamžitou jízdenku do vojenské školy. Rozumíš?

Moje máma si totiž myslí, že být gay automaticky znamená oprcat všechno, co má mezi nohama ocas. Divím se, že nemá strach o svého nového manžela. Že bych mu jako pořádně naložil.

Kriste.

Ne, mami, fakt nehodlám být na Erika zlý, protivný, otravovat ho, šikanovat, obtěžovat nebo na něj zkoušet svoje úchylnosti, protože – a to tě asi překvapí – nejsem na světě proto, abych záměrně kazil VAŠE rodinné štěstí.

Ale netvrdím, že to bude jednoduché. Jsem tu teprve jeden večer a už jsem dostal velice hezkou přednášku o tom, co nesmím jíst, protože ERIK!

Všechno v tomhle domě se řídí podle něj. Celý svět se nejspíš točí kolem něj. Nebo možná kvůli němu. Nikdo si tu ani neuprdne, pokud by to Erikovi zkazilo náladu. Erik totiž potřebuje na trénink klid. Musí se soustředit. Takže, Kaspere, prosím tě, nebuď příliš hlasitý, nepouštěj si nahlas hudbu, raději si ji nepouštěj vůbec. Zbytečně nemluv. Nedupej. V noci nechoď po chodbách. Nejez nezdravé jídlo! Tady totiž Erička všichni podporujeme.

Kaspere, hlavně prosím tě, nebuď sám sebou. Lehni si třeba do postele a v klidu se tam rozkládej zaživa. Moc při tom nezapáchej – to by mohlo naše Veličenstvo rušit.

Jasně. Úplně v pohodě. Můj život stejně skončil. Minimálně na následujících deset měsíců. Pak mi bude osmnáct a mizím odtud. Deset měsíců přece můžu vydržet. Deset měsíců není nic, co bych nemohl zvládnout.

To je jen…

Možná bych si mohl udělat taktický plán na přežití! Na plány moc nejsem, ale když už tu musím tvrdnout, stálo by za to ten čas nějak využít.

Hmmm…

PLÁN PŘEŽITÍ V NIKDE:

Budu hrát hodně na klavír. A konečně složím nějakou skladbu. Když už na to mám hromadu času.

Udělám si pořádek v notách. Roztřídím je na noty k houslím a ke klavíru.

Někde v bazaru seženu ucházející housle, abych mohl začít znovu trénovat.

Absolutně nebudu komunikovat s matkou. Což určitě nebude problém, protože ona nejspíš bude dělat to samé. Maximálně mi připomene, abych nedýchal, a já jí připomenu, že na ni z vysoka kašlu.

Budu hodně masturbovat. Sex by byl lepší, ale pochybuju, že zrovna tady najdu ucházejícího gaye. Takže nezbývá nic jiného než ruční práce. A hodně představivosti, protože od chvíle, co jsme přijeli, nefunguje net. Prý za to může bouře několik kilometrů od nás. Jestli někdy odezní a internet znovu naběhne, mi už nikdo nedokázal slíbit. Ale v pohodě, já mám představivost dobrou.

Nějak – a tohle je hodně důležité – se naučím žít s novým nevlastním bráchou. Jasně, je úplně jinej než já, ale nechci řešit hovadiny. Potřebuju to tady jen přežít. A jestli to znamená, že ho mám vzít na milost a zkusit s ním vycházet… Fajn.

Jo. Zvládnu to. Bude to v pohodě.

Jen kdyby tu alespoň nebylo takové ticho.

Jsou čtyři ráno. Začínám být ospalý.

Nejvtipnější na tom všem je, že máma tak strašně zoufale touží po rodině a chce být normální (protože mít syna jako já je děsně nenormální), že mě přinutila k té vůbec největší šílenosti.

Nakonec je to ale asi jedno. Na jméně mi zase tolik nezáleží a můj biologický otec bude jen rád, když se zbaví všeho, co nás k sobě poutá. Takže fajn. Odteď jsem Kasper Naes Peterson.

A jo, ten slavný Erik Peterson je fakt můj brácha.

P. S. Je půl páté ráno a konečně se rozjel net. Zjistil jsem, že ta matrace se jmenuje futon a je to jedna z nejtvrdších matrací na světě. Nejsem překvapenej.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám první deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Eliška
5. 1. 2021 19:15

Kasper poslouchající Enjoy the silence a přitom se z toho ticha nezbláznit, je tak dokonalá ironie. Miluji to.

Ria
5. 1. 2021 20:35

,,…titulek zněl: Baví mě to.
To kurva doufám…’’ – Kaspersky skvelé 😀 Ešte nikdy som si neobľúbila knižnú postavu tak rýchlo.

Květa
5. 1. 2021 21:17

Někde v půlce jsem začínala uvažovat nad tím, jestli jsem normální, když si tolik užívám, jak někdo trpí… 😅

Karin
6. 1. 2021 22:36

Kasperuv plán jak přežít deset měsicu mně dostal.

Lucy
8. 1. 2021 0:23

Omggg, ja viem, že pri prvej kapitole som napísala, že mi Erik sadol viac…. no tieto Kasperove myšlienkové pochody…. tak to je niečo.😂 a ten jeho plán prežitia, to ma dostalo. Hrať na klavíry a masturbovať. Super vyhliadky.

Karolína
9. 1. 2021 22:44

Heh tyhle demostrativni gesta… Byla (a jsem) na ně prebornik 🙈 Snažím se jich zbavit už docela dlouho a stejne to ve mně roste a roste az prostě MUSIM něco takovyho udělat – přece ten, kdo mi tak „ubližuje“ určitě konečně pochopí!! Haha ty naivní, nepoucitelna hysterko 😄

Ja s tím Kasperem tak soucitim! Ještě, že tam má toho Erika 😁
S tím jménem, to mě překvapilo 🤔