Křupky hodil na linku. Nechal je ležet vedle varné konvice, ale sotva došel ke dveřím, vrátil se pro ně a položil je na bar. Narovnal a uhladil obal. Byly plné éček, konzervantů a látek označených chemickou zkratkou.

Chvíli na ně zíral, jako kdyby mu měly přinést odpovědi. Třeba na to, proč se tak snaží. Proč ve středisku řekl, že je třeba objednat jídlo s předstihem a že je důležité, aby byly na seznamu i křupky. PAPRIKOVÉ, PROSÍM.

Sám nic takového přitom nikdy nejedl.

Zakroutil hlavou, vyklepal si z vlasů sníh a vyběhl do patra. Svlékl mokré oblečení, rozvěsil ho v koupelně a navlečený v tlustém svetru usedl k domácím úkolům. Zalitoval, že si neudělal čaj, ale představa, že by šel zpátky do kuchyně, kde pořád ležely křupky, mu nebyla nijak zvlášť příjemná.

Prohledal šuplíky u psacího stolu, ve snaze najít žlutý zvýrazňovač, a v jednom z nich našel sérii starých fotek, na kterých byl vyfocený s mámou a tátou anebo se snowboardem. Prohlédl si je, srovnal a uložil zpátky. Mezi tím vším byly i zelené fixy – proč zrovna zelené, to netušil – a tak jednu z nich použil k podtrhávání poznámek v archu papírů, který před několika dny vytiskl.

Dělal si poznámky a zkoušel si zapamatovat letopočty, které mu vytvářely v hlavě ukrutný maglajz. Po hodině a půl došel k názoru, že už umí alespoň osmdesát procent, takže sešit zavřel a spolu s učebnicemi naházel do batohu všechno, co by mohl další den potřebovat.

V náhlém popudu chytil psací stůl a s vrzáním ho posunul tak, aby stál přímo naproti dveřím. Nevypadalo to nejlíp, ale zvýšil tak svoje šance, že si všimne každého, kdo vejde.

Pro jistotu, pokud by náhodou neslyšel klepání.

Otevřel okno, aby dovnitř pustil čerstvý vzduch, a odlomil z něj velký kus ledu. Hodil ho na střechu a sledoval hory, neměnné a tiché. Zdálo se mu, že úplně vzadu zahlédl postavu v černé bundě, ale nemohl si být jistý.

Zkontroloval hodinky a seběhl do kuchyně. Aniž by o tom přemýšlel, sebral křupky a položil je na linku. Zkoušel jim nevěnovat přehnanou pozornost a místo toho si připravil bylinkový čaj. Ale co chvíli o ně zavadil pohledem, a dokonce omylem roztrhnul čajový sáček.

„Tak dost!“ vydechl. Prsty si zajel do vlasů. Nechtěl na Kaspera myslet úplně stejně, jako na něj nechtěl myslet v noci. Popadl hrnek, ze kterého se kouřilo – div se nepopálil – a odnesl ho do pokoje. Sledoval videa na youtube o extrémním snowboardingu.

Nic z toho nepomohlo, a tak, když začal mít pocit, že mu definitivně přeskočí, vytáhl ze skříně sportovní oblečení a převlékl se. Zrovna zavazoval tenisky, když někdo zaklepal na dveře. A ten někdo o vteřinu později bez vyzvání vtrhnul dovnitř.

Bylo to tak rychlé, že se Erik ani nestačil vyděsit.

„Co to do prdele je?!“ zařval Kasper. V ruce držel sáček křupek a mával s ním. Vypadal zpola šíleně, jako kdyby se vrátil přinejmenším z pekla. Bundu měl úplně promočenou a v obličeji byl bledý.

Erik utáhl tkaničku a nervózně přešlápl. „Křupky?“ navrhnul opatrně.

„Nemyslím křupky!“ Kasper shodil batoh na zem a začal si vysvlékat bundu. Jedna ruka se mu podle všeho zasekla v rukávu, a tak jím rozzuřeně, zpola hystericky mával. „Myslím ten autobus. CO. TO. JE?! Vždyť to ani není pořádná cesta. Asi tisíckrát jsem myslel, že skončíme na dně srázu. Dvakrát jsem se málem poblil a skákalo to tak, že jsem hlavou mlátil o strop. Co to je? Co to je?! To jako… Vážně? Řekni, že to byl jen vtip. Já už to znovu nezvládnu.“ Konečně se mu podařilo bundu setřást. Nechal ji ležet na zemi a překročil ji. Měl rozpité linky.

„Měl by sis to hodit na sušák.“

„Na sušák… Nojo. To je moje další otázka. Přestává tu vůbec někdy sněžit? Jakože… Kdykoliv? Třeba jen na pět vteřin?“ Unaveně si prohrábnul růžové vlasy a ty mu zůstaly trčet na jednu stranu.

Erik došel k psacímu stolu a bezmyšlenkovitě narovnal fixu tak, aby byla rovnoběžná s okrajem desky. Potichu řekl: „Moc ne. Jsou to hory.“ Pohlédl k podlaze. Mokrá bunda tam pořád ležela. 

„Super. Učitelka dneska ve škole říkala, že pokud bude ještě sněžit, tak o přestávce budeme muset na střechu odhazovat sníh. A víš co? Já byl jediný, kdo se smál. Než jsem pochopil, že to není vtip!“ Kasper roztrhnul sáček s křupkami a rozrušeně si nacpal do pusy plnou hrst.

Erik se upřímně rozesmál.

„No hlavně, že se dobře bavíš. Já se taky dobře bavím. Přímo náramně. Už jen ta představa, že je pět odpoledne a venku tma jako v prdeli, a mě za chvíli čeká znovu cesta do školy, je natolik komická, že mám chuť se podřezat.“

„Hele, já…“ Erik se přestal smát. Nevěděl, co s rukama, tak došel k oknu a zavřel ho, aby uvnitř nebyla taková zima. „Čeká mě ještě hodina v posilovně,“ oznámil s pohledem upřeným na svoje botasky a doufal, že Kasper pochopí.

„Oukej, půjdu s tebou.“

Chtěl slyšet něco jiného. Něco jako: Oukej, tak já tě nechám, zavřu se u sebe v pokoji a pokusím se nebýt tak krásný. Ale jeho tělo reagovalo za něj, takže až příliš rychle pokrčil rameny, a i když to působilo částečně jako rezignace, Kasper vypadal spokojeně. S pytlíkem křupek se za hlasitého chřoupání šoural za Erikem do posilovny, což byla prostorná čtvercová místnost vedle garáže, vybavená nejrůznějšími posilovacími stroji, žíněnkou, běžeckým pásem, kruhy, trampolínou a hrazdou.

Jednu ze zdí pokrývalo zrcadlo a před ní stál stojan s činkami, vyskládanými podle velikosti. Vedle toho leželo švihadlo, bosu a balanční deska.

Erik sáhl pro švihadlo, aby se rozhýbal. Několikrát vyskočil a omylem ho přišlápl. Nadechl se, velice klidně, a v odrazu viděl, že z něj Kasper nespouští pohled.

Jedna dva tři čtyři. Jedna dva tři čtyři. Skákal a s lehkostí dopadal na špičky. Po nějaké době se mu podařilo vypustit Kaspera i chřoupání. Uvnitř hlavy s tím pracoval podobně, jako když byl na závodech, kde ho sledovalo několik tisíc lidí.

Základ byl v tom, že nechal okolní svět splynout. Odstoupil od něj, sledoval ho za obrovským plexisklem.

Jedna dva tři…

 „Viděl jsem dneska na youtube ten tvůj pád,“ prohodil Kasper z ničeho nic. „To muselo docela bolet.“

„Nevybral jsem to, no,“ opáčil Erik neutrálně.

„Vlastně je to zvláštní. Když zadáš do vyhledávače tvoje jméno, hned první odkaz je ten pád. Jako by nic jiného nebylo důležité. Teprve až potom jsou tam videa, kde jezdíš. Nesere tě to?“

Erik teď skákal pomaleji a hledal v jeho výrazu výsměch. Ten tam ale nebyl. Takže se rozhodl pro upřímnost. „Sere mě to. Ale prostě to tak je.“ Pak, i když nemusel, váhavě zamumlal: „Prostě jsem se rozsekal.“

Pamatoval si ten den, jako kdyby to bylo včera. Na to žádné nazírání s odstupem nefungovalo. Přestal skákat, protože měl najednou pocit, že má zalehlé uši a že něco přeslechl. Smotal švihadlo a obrátil se na Kaspera. „Cože?“

„Říkal jsem, že ultimátně.“ Kasper tím odkázal na novinový titulek. Musel se to dočíst na internetu, protože tohle konkrétní vydání doma rozhodně neměli.

„Jo, takhle to nazvali.“ Erik si stoupl k hrazdě, zpocené ruce otřel do tepláků a vyskočil, aby se přitáhl. Zvládl to několikrát a svaly se mu přitom napínaly pod tričkem.

„Hlavně klid,“ poradil mu Kasper po nějaké době. Jednu z křupek vyhodil do vzduchu a chytil ji do pusy. „Když Bedřich Smetana – to je skladatel – ohluchl, všichni mu říkali, že už nebude moct skládat. A on pak složil spoustu vrcholných skladeb.“

„Cože?“ Erik zůstal viset na hrazdě. „Proč mi to jako říkáš?“

„No jako že jedno padnutí na hubu ještě neznamená, že na to nemáš.“ Další křupku zamyšleně ocucal a potom vrazil do sáčku ruku až po loket. „Jsou trochu zvláštní, ne úplně nejlepší, ale vlastně mi docela chutnají.“ Natáhl dlaň s křupkami k Erikovi, jako kdyby se chystal krmit koně. „Chceš taky? Většinou se nedělím, ale přece jen… Musím si tě vydržovat, když seš můj jedinej přísun normálního jídla.“

„Nejsem.“ Erik se znovu přitáhl. Dvanáctkrát. A potom vytáhl zpod stojanu na činky balanční desku ve tvaru snowboardu. Vyskočil na ni a zkoušel udržet balanc. „Můžeš jet kdykoli do střediska a tam se najíst. Kuchařka ti připraví všechno, co budeš chtít. Je sice zvyklá vařit zdravé jídlo, ale třeba jí to přijde jako dobrá změna. Navíc není tak těžké si ji získat.“ Vyskočil, obrátil se o sto osmdesát stupňů a… nespadl.

Kasper to ocenil pokrčením ramen. Vysypal si zbytek drobků přímo do pusy a spokojeně zmuchlal prázdný sáček. Vyhodil ho nad hlavu a odpinkl směrem k Erikovi. „Tak možná někdy.“

„Je tam bazén, sauna, kurty a sjezdovka,“ vypočítával Erik. Samým soustředěním se trochu třásl. „Je možný domluvit masáž. Bude se ti tam líbit.“

„Je tam nějakej klub?“

„Ne.“

„Tak se mi tam líbit nebude. Ale můžu to zkusit, to je fakt. Eričku?“

„No.“ Seskočil z desky a otřel si zpocené čelo hřbetem ruky. Nechtěl riskovat, že by po otázce, která měla následovat, náhodou spadl. Protože nikdy nešlo dopředu odhadnout, jakým směrem se bude rozhovor s Kasperem dál ubírat. To pochopil už první den.

„Zítra budou taky paprikové?“

Neodpověděl, ale v duchu automaticky přijal za své, že mu další křupky donese. Mohl by se tam stavit, až půjde z fyzioterapie.

Klekl si na čtyři a z toho plynule přešel do kliku. Pokaždé, když udělal klik, chybělo pár milimetrů, aby se nosem dotkl země. Z přitahování na hrazdě ho bolely paže, ale pořád měl dost síly. Udělat dojem.

Ale když zvedl hlavu a skrze zrcadlo pohledem vyhledal Kaspera, viděl, že ho to nezajímá.

Nevlastní bratr ležel na zádech, zíral na strop a zdálo se, že si potichu brouká nějakou melodii.

***

Úterý se neslo v podobném duchu jako pondělí. Erik strávil dopoledne ve středisku, kde konzultoval s fyzioterapeutem svůj rozvrh. Potom si od něj nechal rozmasírovat záda a napravit obratel.

Když odcházel, měl pocit, jako kdyby právě vystoupil na Mount Everest. Utěšilo ho ovšem, že se mohl po cestě stavit v restauraci pro křupky, a pak už jenom zbylo dopravit se domů, dát si sprchu a nechat sáček položený na kuchyňské lince. Nebo na baru.

Absolutně nechápal, proč na tom tak záleželo!

Kasper vrazil pár minut po páté do jeho pokoje, odhodil mokrou bundu na zem a pustil se do zapáleného výčtu všech příkoří, kterých se na něm svět dopustil. Podle toho, jaký tón přitom použil a jak divoce máchal rukama, se zdálo, že strávil posledních pár hodin v divočině, zatímco ho pronásledovali vlci.

Naštěstí se ukázalo, že křupky zafungovaly jako spouštěč dobré nálady.

Erik si během dělání domácích úkolů vyslechl několik historek o nových spolužácích, k tomu připadly další stížnosti na cestu autobusem, a taky pár zajímavostí o hře na klavír. Do hodiny měl hlavu jak balón, ale když se mu naskytla příležitost vymluvit se na běh, navléct teplé kalhoty a vyběhnout s čelovkou do tmy, nevyužil ji.

Jakmile totiž Kasper zamířil do obýváku, aby se podíval, co je v televizi, Erik šel za ním. Jistě, Kasperova přítomnost byla v mnoha ohledech devastující, ale nepřítomnost se zdála ještě o něco horší.

A k tomu, aby měl Erik takový pocit, stačily přesně tři dny.

***

Prkno položil vázáním dolů a naklonil se přes pult pro hrst oříšků. Při každém pohybu z něj padal sníh, dokonce i tváře měl zrůžovělé mrazem.

Recepční se usmála. „Je tady nějaký kluk, Eriku. Říká, že je to tvůj bratr.“ Něco dopsala do knihy hostů a pak ji zaklapla. Působila trochu zasněně a nervózně, jako kdyby v ní setkání s Kasperem pořád doznívalo.

Erik ten pocit moc dobře znal. Automaticky pohlédl k proskleným dveřím restaurace, zpoza kterých byla slyšet tlumená hudba. Gestem se zeptal, jestli na něj bratr čeká uvnitř a recepční přikývla.

Zdálo se, že ještě nedomluvila a že by ze všeho nejradši položila Erikovi hned několik otázek, ale on se k ní trochu nezdvořile otočil zády. Botasky oklepal na rohožce a vešel do restaurace.

Byla to místnost rustikálního vzhledu, která nedávno prošla rekonstrukcí. Závěsné bílé lustry nahradily moderní žárovky a na oknech se místo závěsů objevily velké dřevěné žaluzie, které fungovaly na dálkový ovladač. Táta dokonce nechal vyhodit koberec a ubrusy po bývalém majiteli. Rozhodl se většinu dekorací řešit dřevem.

U baru postával barman v černé košili s vyhrnutými rukávy a doplňoval do lednice proteinové drinky a džusy. Erik ho pozdravil kývnutím a zamířil k jedinému obsazenému stolu nedaleko akvária.

„Cesta sem je ještě horší než k baráku!“ oznámil Kasper namísto pozdravu. „Ble. Málem jsem ohodil nejbližší závěj. Nevím, jestli si na tohle zvyknu.“ Přelétl Erika pohledem od hlavy až k patě. „Seš zpocenej.“

„Šel jsem do sprchy, ale řekli mi, že na mě čekáš.“ Erik se posadil naproti a mokrou bundu přehodil přes jednu ze dvou volných židlí. Mimoděk ho napadlo, že recepční sice sdělila to zásadní, ale spoustu věcí také zamlčela. Třeba to, jak úžasně Kasper vypadal.

„Hm. Dneska ve škole to byl pěknej vopruz – ale jeden zábavný fakt pro tebe.“ Kasper zvedl ukazováček a sledoval, jak si Erik nalévá ze džbánu vodu. „Polovina školy si myslí, že seš docela arogantní hvězdička, co se s obyčejnými lidmi nezahazuje. Prej – a to nejsou moje slova – tě dokáže vzrušit jen trocha sněhu a pořádný pé… prkno. A druhá polovina – schválně jestli uhodneš pohlaví této skupiny – si myslí, že seš neuvěřitelně talentovanej a měl by sis najít i nějaký čas na relaxaci.“

„Já vím. Vím, že to říkají.“ Erik sebral jídelní lístek a schoval se za něj, ačkoli znal všechna jídla nazpaměť. „Je pravda, že jsem se většině školních akcí vyhnul. Navíc nepiju, což mě staví na okraj společnosti.“

„A seš povýšenej.“

„Jsem?“ Vykoukl zpoza lístku a pak ho podal Kasperovi.

Na odpověď nemusel čekat dlouho. Nevlastní bratr téměř okamžitě přikývl. „Jo. Budeme jíst? A zaplatíš to? Respektive musím to platit, nebo je to zadarmo?“

Erik se pohodlně opřel a prohlížel si jeho černé linky a namalované řasy. „Nemusíš platit nic,“ oznámil tiše. „Jsi můj host.“

„Vidíš. Povýšenej.“ Kasper pobaveně zamrkal. „Ale to je v pohodě. Jako tvůj brácha jsem ve škole docela populární. A to já rád. Všichni se mě ptají, jaké máš kostlivce ve skříni. Tak jsem jim řekl pravdu. Že tam máš odporné pletené svetry.“

„Tys…“ Erik zakroutil hlavou a rozesmál se. „Pochybuju, že mě potřebuješ k tomu, abys byl populární,“ prohodil, aniž by o tom přemýšlel.

„Hm. Dřív jsem byl královna školy, je to tak.“

Vyrušil je číšník, který se přišel zeptat, co si dají. Směrem k Erikovi prostě jenom prohodil: „Jako obvykle?“ A když se dočkal jako obvykle odpovědi, s přátelským úsměvem pohlédl na Kaspera. „Co můžu nabídnout vám?“

„Tak třeba špagety s rajčatovou směsí. A čokoládový dort… A kafe. A džus. A vodku.“

Číšník si všechno zapsal a odešel, aby se o tři minuty později vrátil s kávou, džusem a vodkou. Všechno vyskládal před Kaspera, přesně v tomhle pořadí.

„Bude ti špatně,“ oznámil Erik.

„Maximálně tak z hladu. Mám pocit, že mě to zdravé jídlo zabije.“ Kasper se zaksichtil a ohrnul horní ret. Vypil polovinu džusu, pohodlně se opřel a vzdychnul. „Oukej, vyhlašuju výjimečný stav. Celou hodinu, odteď, je dovoleno mluvit o jezdění z kopce. Takže: Kdy jsi s tím začal? Podle keců tvého otce jsi jezdil už v děloze.“

Erik nepředpokládal, že by to Kaspera doopravdy upřímně zajímalo. Spíš se zeptal, aby nestála řeč. Ale ta otázka ho stejně potěšila. Jako kdyby mu tím vlil do hrudníku něco horkého. „Asi v sedmi. Na kopci za barákem. Naši tady původně nechtěli zůstat. Máma chtěla do města, měla na zdejší krajinu podobný názor jako ty.“ Odmlčel se, když do sebe Kasper obrátil vodku a pak i zbytek džusu. „Každopádně jsem měl asi talent a naučil jsem se to docela rychle. A naši se rozvedli. Máma žije na jihu Evropy.“

„Tvoje máma je sympatická.“ Kasper cvrnknul do prázdné skleničky. V moderním osvětlení se zdálo, že má téměř dokonalou pleť, bez jediné vady. „Takže tě to fakt baví?“

„Jasně, že mě to baví. Když jsem na prkně, všechno je jednoduché a dává to smysl. Copak ty to nezažíváš, když hraješ?“

Z kuchyně se k nim linula příjemná vůně. Kasper se tím směrem ohlédl a na rtech mu pohrával úsměv. Prsty vyťukal do stolu pár tónů, což si nejspíš ani neuvědomil. „To jo, hraní je můj život, ale mám rád i jiné věci. Řekni jednu věc, kterou máš rád, a netýká se jezdění.“

„Mám rád hory.“

Číšník před ně postavil jídlo a Erik sáhl pro vidličku.

„Hory se nepočítají, ty trubko. Ty máš rád, protože po nich můžeš jezdit. Co třeba filmy? Máš rád filmy? To jsou takové ty pohyblivé obrázky s dějem. Obvykle je můžeš vidět v televizi.“ Kasper namotal špagety, a když mu spadly, prostě je sebral prsty. Na rtech mu zůstala trocha rajčatové omáčky. Olízl ji.

Erik se zachvěl. Pohled zabodl do své misky, kde měl superbowl – spoustu zeleniny a luštěnin. Zauvažoval, jestli to Kasper dělá úmyslně, anebo nevědomky. Nakonec došel k názoru, že správně je ta druhá možnost. Vždyť jak by Kasper mohl vědět… Jak by mohl vědět cokoli. „Hádal jsi dobře,“ oznámil jen tak. „Posledně, když jsi mluvil o hudbě. Vážně mám rád rap.“

„No super!“ Tahle nová informace Kaspera podle všeho nadchla. „Rap je parádní! Můžeme ho třeba občas poslouchat spolu. Ačkoliv… Rap je velice široký pojem. Jsem spíš zastáncem oldschool, ale poslechnu si vlastně cokoliv.“ Konečně se mu povedlo namotat špagety na vidličku a strčit je do pusy. Zamyšleně přežvykoval. „Hele, co ta moje pravidla? Platí?“

„Jo,“ usmál se Erik. „Stavím se na baru, než pojedeme, a vezmu ti křupky.“ Jako včera. Jako kdykoli jindy. „A občas s tebou snad zvládnu sledovat ty pohyblivé obrázky, kterým se říká filmy.“

„Co znamená občas?“ Kasper se naklonil přes stůl a tkaničky značkové mikiny se jen tak tak vyhnuly rajčatové omáčce. Jeho oči se zvláštně leskly, ale Erik si začínal zvykat. Na jejich tvar, barvu, to, jak jsou vykrojené, na černé řasy… Ten pohled ho začínal uspokojovat a probouzet v něm klid.

„Asi tak, aby ses nezbláznil?“ navrhnul jemně.

„Haha. To bys mi musel věnovat hodně času. Takže co? Máš mě rád? Nebo jsem příliš otravnej a nemůžeš mě vystát? Řekni pravdu. Já to snesu. Teda snad. Jo, snesu. Oukej, bude to bolet, ale vydržím to. Nebo nevím. Jo, naper to do mě.“

„Mám tě rád.“ Vlastně se mu ulevilo, když to mohl sám pro sebe pojmenovat. Na krátkou chvíli si dovolil být jinde, v jiné realitě, kde si spolu dávali pozdní oběd jako dva kluci, kteří se potkali na internetu, anebo v kavárně. V té realitě je nepojilo žádné společné jméno a po jídle spolu odešli do jednoho z hotelových pokojů.

„Fajn, bezva,“ zasmál se Kasper a vrátil ho zpátky na zem.

„A ty mě?“ zeptal se Erik. Pustil vidličku a napil se, protože měl najednou sucho v puse.

„No jasný, miluju tě! Seš moje jediná záchrana tady. I s těma svetrama! Hele,“ Kasper se rozhlédl, „kde je záchod?“

„Naproti recepci nebo hned v patře.“

Kasper nechal vidličku zabodnutou v chuchvalci špaget, otřel si pusu do ubrousku a vstal. „Doufám, že je minimálně ze zlata,“ prohodil přes rameno.

Erik se za ním díval, ruce volně položené vedle talíře. Přemýšlel, jestli se sesune pod stůl, a když se mu konečně podařilo nadechnout, cítil slabou vůni parfému.

„Můžu to odnést, Eriku?“ Číšník sebral prázdnou sklenici od džusu a zaváhal s rukou nataženou k jeho misce. „Budete chtít ještě něco na pití, nebo jenom ten dort?“

„Jo. Totiž asi jenom ten dort. Pro mě ne. Díky.“

Čekal bezmála deset minut a zrovna si říkal, že vážně nutně potřebuje sprchu – ponožky se mu lepily na chodidla, což nebylo dvakrát příjemné – když se do restaurace přiřítil Kasper. Práskl za sebou dveřmi, s nulovým efektem, protože byly na řetízku. Vztekle dopochodoval ke stolu a sebral bundu s batohem. „Odcházím!“ štěkl na Erika.

 „Co? Proč?“

„Protože moje matka je nehorázná kráva! A já bych si raději píchnul špendlík do oka, než abych byl tady. Může si to tu celé nechat jen pro sebe. Já jí na tohle místo seru.“ Začal si zapínat zip, ale byl tak naštvaný, že se mu přitom třásly ruce.

Erik sledoval jeho zápolení s nepříjemným pocitem. „Můžu říct tátovi, aby nás odvezl, když počkáš,“ navrhnul ve snaze zmírnit napětí.

„Chmpf. Jedu autobusem.“ Kasper přestal bojovat se zipem, zkontroloval, že má u sebe mobil a peněženku, a pak s rozevlátou bundou hrdě odkráčel.

V místnosti bylo najednou ticho. Dokonce ani hudba už nehrála, číšník ji musel vypnout, a Erik nervózně uhladil neexistující ubrus. Dopil vodu, vstal a došel k baru. „Rozmyslel jsem si to,“ řekl klidně. „Mohl bys mi ten dort nechat zabalit, prosím? Vyzvednu si ho do patnácti minut.“ Nečekal na odpověď, protože dopředu věděl, že bude kladná, a v rychlosti opustil restauraci. U recepce popadl prkno a vyběhl do patra.

Patnáct minut pro něj znamenalo rychlou sprchu a oznámit tátovi, že potřebuje hodit domů.

***

Zadní dveře byly otevřené a škvírou dovnitř profukoval studený vzduch spolu s cigaretovým kouřem. Erik tam nezamířil hned. Nejdřív uklidil prkno a odnesl věci do patra, a teprve potom seběhl dolů v jednom ze svých vlněných svetrů. Obul si tátovy pantofle, ujistil se, že má u sebe klíče, a vyšel ven.

Nebe mělo tmavě modrou, téměř černou barvu. A byl takový mráz, až každý nádech bolel.

„Zapomněl sis dort,“ řekl Erik. Mluvil potichu, protože tady se všechno rozléhalo. „Nechal jsem ho v kuchyni.“

Kasper na něj nepohlédl hned. Opíral se o zeď, zíral do tmy a kouřil. Na růžových vlasech mu roztávaly velké chuchvalce sněhu. „No jestli ty nejsi ten nejhodnější syn na světě,“ pronesl napůl vážně a napůl posměšně. Vyfouknul kouř koutkem pusy a teprve potom věnoval Erikovi pohled. Od svetru po pantofle. „Nedivím se, že je z tebe moje máma hotová. Chceš?“ Natáhl k němu ruku s cigaretou.

Erik zakroutil hlavou a nastavil obličej vločkám.

„Já normálně taky moc nekouřím,“ pokračoval Kasper. „Ale dneska je ten den, kdy musím, jinak bych mohl skončit v blázinci. Je tu takové ticho, Eriku. Šílím z toho. Hrozně. V noci mě to dokonce budí. Já vím, že je to šílené, ale kurva, je tu takové ticho. Bydlel jsem u tramvajového depa a nevěřím, že to říkám, ale tak strašně mi chybí to cinkání.“

Erik na to neřekl nic a cítil, jak mu jedna z vloček roztává na rtech.

„I když… Ne vždycky je tu ticho, že ano. Každou noc přímo nade mnou rupe v trámu. Teda aspoň myslím, že to je trám, a první noc jsem se z toho málem pochcal strachy. Měl jsem pocit, že mi za chvíli spadne na hlavu. Ale to je normální, ne? Že v trámech lupe.“ Prohrábnul si vlasy a v tom gestu bylo tolik zoufalství, až ho Erik na okamžik pocítil.

Přešlápnul a poskočil, když se mu do pantofle dostal sníh. Udělal krok blíž a natáhl ruku, jako kdyby ji chtěl Kasperovi položit na rameno. Což neudělal. Místo toho řekl, tak tiše, až sám zapochyboval, jestli si to jen nepomyslel: „Kaspere… Nechceš mi zahrát na klavír?“

Hnědé oči na něj pohlédly trochu nevěřícně. „Fakt? Zajímá tě to?“

„Jinak bych se přece neptal.“

Kasper típnul cigaretu a vajgl schoval do kapsy. Prošel kolem Erika, ale v chodbě zastavil a čekal na něj.

Společně došli do malého obýváku, kde bylo černé křídlo. 

„Zahraju ti svoji oblíbenou skladbu. Chopin, Nocturno opus 27 cis moll.“ Kasper si sedl na židli a položil ruce na klávesy. Pohladil je a zahrál prvních pár tónů. „Nocturno je hudební forma, která se snaží zachytit náladu noci,“ vysvětlil. Pohlédl k oknu, za kterým nebylo vidět nic. „Musím říct, že tady to ovšem dostává úplně nový význam.“

Začal hrát. Nejen prsty, ale i pažemi, hrudí a hlavou. Hrál vším a to všechno v něm na první pohled rezonovalo, když tisknul klávesy, některé rázně, s jistou brutalitou, a některé překvapivě něžně – přitom přivíral oči.

Erik stál nejdřív poblíž a pozoroval střídavě Kaspera a střídavě zeď, na které se ve stínu odrážely jejich siluety, až se chvílemi zdálo, že splývají. Potom se posadil doprostřed místnosti a rukama si podepřel bradu.

Byl naprosto uchvácený a s každou další skladbou se propadal hlouběji.

Té chvíli. Jemu.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
11. 1. 2021 17:24

Miluju Erika!!! Nerozmyslely jste si to s tím HROZNÝM kalendářem, ženy? 😀

Kateřina
11. 1. 2021 17:40

Paráda! Od začátku oba kluky zbožňuji! Nemám slov…hlavně mám vždy při čtení gigantický úsměv a někdy v některých scénách i brečím smíchy, díky Kaspare. 🙂 Těším se na další kapitoly a zápisky.

Lucy
11. 1. 2021 17:55

Tak už viem, čo je to nocturno. Naschvál som sa to snažila negoogliť a dúfala som, že buď nám to vysvetlíte, alebo na to časom prídem sama. Inak dokonalá kapitola. Veľmi sa mi páčia Kasperove a Erikove rozhovory, sú tak neskutočne reálne. Ja mám vážny problém napísať dialóg dvoch postáv a vám to ide akoby samo. Alebo to aspoň tak pôsobí. Strašne sa mi páči, ako Kasper všetko berie presne ako taká drama queen, aj keď v skutočnosti by som to asi nevydržala. je zaujímavé, že chalan s jeho povahou si dokáže sadnúť za klavír a obsedieť.

Lucy
11. 1. 2021 17:56
Reply to  Lucy

a ešte som zabudla dodať, že Erikové posledné pocity v kapitole ma totálne roztopiliiiii.

Karolína
11. 1. 2021 20:24

Jako nemelo by me to už u vás překvapovat, ale stejně musím říct, že je až neuvěřitelné, jak je Erik uveritelny…. To s těma krupkama bylo hrozne reálný – když jsem z něčeho nervózní a záleží mi na tom, tak taky dávám význam úplně banálním věcem. Všichni se mě ptají, jaké máš kostlivce ve skříni. Tak jsem jim řekl pravdu. Že tam máš odporné pletené svetry.“ – me rozesmálo nahlas 😄 V poslední scéně jsem tam byla s nimi, seděla vedle Erika a obdivovala Kaspera, miluju hru na klavír, takhle chvíle měla krásnou atmosféru ❤️ Jsem zvedava, jak na Kaspera… Číst vice »

Květa
11. 1. 2021 21:57

Tohle je tak krásné pohlazení po duši. Kéž by to bylo nekonečné…
Mám pocit, jako bych tam s klukama byla taky.
Krásně napsáno.

Karin
15. 1. 2021 21:59

Ta povídka je tak něžná přesto že Kasper je tornádo.