Vstal za svítání, dal si rychlou sprchu a v tichosti posnídal u velkého proskleného okna – jablko a proteinový drink. Potom vyšel zpátky do patra, ignoroval zavřené dveře pokoje pro hosty a trochu rozpačitě nakoukl do tátovy ložnice.

Měli mezi sebou tajnou úmluvu, která byla podřízená slovu kdykoli, což znamenalo, že byl táta zároveň něco jako osobní řidič, vždy připravený odvézt Erika kamkoli. Takže když ho Erik opatrně probudil, táta nic nenamítal, a dokonce se usmál.

Požádal o pět, nanejvýš deset minut.

Erik je strávil v garáži, kde vybral jedno ze svých oblíbených prken a taky freestylové vázání. Podle rozvrhu připevněného na nástěnce měl touhle dobou běhat, ale přes noc napadlo hodně sněhu a on si říkal, že by byla škoda to nevyužít. Mohl si procvičit pár triků na U-rampě a natrénovat skoky.

Přesně to tvrdil sám sobě, když přecházel po příjezdové cestě, kopal do sněhu a občas pohlédl nahoru k oknu pokoje pro hosty, které zůstávalo zavřené. Protahoval se, poskakoval a pak si šněroval boty.

K jeho překvapení s nimi jela i Karen, která zastávala většinu konverzace. Upozorňovala na krásnou krajinu, čistý vzduch a s jistým despektem vzpomínala na město, ve kterém prožila většinu života. Po nějaké době se jí podařilo zapojit do hovoru i tátu, takže po zbytek cesty řešili účetnictví, vedení střediska a nového kuchaře.

Celou dobu nepadla ani jedna zmínka o Kasperovi, který zůstal doma sám, a Erik se neptal. Usoudil, že jeho nevlastní bratr vstává zřídka před polednem, pokud to není nezbytně nutné. Nechtěl na něj myslet, ale mozek ho k tomu vyloženě naváděl. Předhazoval mu, jaké to bude, až se Kasper probudí, v cizím domě, úplně sám.

A když vyhlédne z okna, uvidí jenom hory.

Erik neměl po včerejším seznámení a společné večeři pocit, že by Kasper mohl, na rozdíl od své matky, krásnou krajinu nějak ocenit. A když na chvíli zavřel oči, znovu ho viděl před sebou, u křídla, jak rozmáchle hraje.

Řekl tátovi, aby ho vyhodil před sjezdovkou, na které tou dobou nikdo nebyl. Zamával odjíždějícímu autu a s prknem došel k lanovce. Zkoušel jednoduché skoky a triky na rozehřátí a taky pro upřímnou radost z jízdy. Teprve potom zamířil na U-rampu.

Dřív byl zvyklý poslouchat během jezdění hudbu, ale poslední měsíce si zvykal na ticho. Mezi výhody ticha totiž rozhodně patřilo, že se nesekalo, nezamrzalo, ani nebylo třeba ho přetáčet znovu na začátek, případně vypínat. Prostě tam bylo, připravené Erika utěšit, nebo mu zničit život.

Ačkoli, v danou chvíli, kdy letěl vzduchem, aby v závěru předvedl ladný dopad, a myšlenkami byl stále u Kaspera, zatoužil po telefonu a sluchátkách.

Nakonec zvládl trénovat několik hodin a doufal, že mu mráz vyžene z hlavy všechno, co tam být nemělo.

Někdy okolo poledne ho přišel pozdravit trenér, navlečený do tlusté péřové bundy. Postával nedaleko, s rukama založenýma na hrudi a občas spokojeně přikývl. „Jezdíš výborně,“ poukázal na očividný fakt, když Erik zastavil u něj, aby si zkontroloval vázání. „Nevím ale, jestli ses u Frontside nepřikrčil pozdě.“

„Kdybych se přikrčil pozdě, tak bych padal na obličej.“ Erik stáhl kuklu a flusnul do sněhu. Měl žízeň a žaludek mu oznamoval, že se blíží čas oběda, a nejbližší proteinová tyčinka vězela v přihrádce tátova auta.

„Na hubu,“ oponoval trenér. „Nepřikrášluj to. A už se na to vyser, dneska jsi tu ani nemusel být.“

Konverzaci o tom, kde měl, anebo neměl být, se chtěl vyhnout. „Byl to čistý skok.“ Odepnul vázání a dojel blíž k trenérovi. Teď, když stál, cítil, jak mu po spáncích stéká pot, což studilo a svědilo zároveň.

„Ale mohl být lepší,“ přitakal trenér sám sobě. Jak tam stál ve své péřové bundě, působil jako náhodný kolemjdoucí. Na značkové oblečení si nijak zvlášť nepotrpěl, a když si musel na závody oblékat bundu s logem sponzora, nadával. Svého času dokázal předvést úžasné triky, ačkoli byl dle svých slov pro snowboard trochu přerostlý.

Erik pokrčil rameny. „Příště budu lepší. Stavím se na oběd a pak budu pokračovat. Potřebuju ještě natrénovat…“ Zmlknul, když trenér zvedl ruku.

„Kdys měl naposledy volný den? Nevíš? Já to taky nevím. Víc odpočívej, Eriku, svaly potřebujou klid, musí se zregenerovat. Nemusíš tak magořit, abys byl nejlepší.“

Chvíli na sebe koukali a Erik chtěl zařvat, že musí. A že přinejmenším přijde doba, kdy bude muset, kdy to, co umí teď, možná nebude stačit. Nadechl se. „Ale…“

„Žádný ale. Nepřetěžuj se. Mluvili jsme o tom snad stokrát. Nemám pravdu?“ Trenér ho přátelsky poplácal po rameni. „Je ti teprve sedmnáct, máš hodně času.“

Musel slíbit, že půjde domů a zbytek dne bude odpočívat. Trenér ho doprovodil do střediska a po cestě žertoval o tom, že zatímco jiné sportovce je třeba hlídat, aby dodržovali rozvrh, Erika je třeba hlídat, aby si nenakládal víc, než je nutné.

Erik se s ním nehádal. Zaprvé to nemělo cenu a zadruhé se cítil příjemně unavený. Jak šlapal do kopce, nohy měl jako z olova a mysl podstatně klidnější než ráno.

Všechno bylo jednodušší. Včetně nevyhnutelného setkání s nevlastním bratrem. A vůbec, možná, že to byl ten klíč, vnímat Kaspera čistě jako bratra a víc si ho pro sebe nedefinovat.

Rozloučil se s trenérem, rukavice nacpal do kapsy a zamířil do střediska najít tátu, aby zjistil, jestli ho odveze domů. Už dopředu přitom věděl, jaká bude odpověď.

Kdykoli.

***

Z kuchyně bylo slyšet bouchání šuplíků a Erik si dal záležet, aby tím směrem nepohlédl. Zamumlal neutrální „čau,“ nečekal na odpověď a zmizel v patře. Schody bral po dvou, ale ačkoli šlo částečně o úprk a snahu vyhnout se nevyhnutelnému, obhájil si to tím, že spěchá do sprchy.

Lem trička chytil už na chodbě a začal si ho přetahovat přes hlavu, když si uvědomil, že v domě není sám. Odteď už navždycky. Takže ho zase pustil, zamířil k sobě do pokoje a ze skříně vytáhl čisté oblečení. Zavřel se v koupelně a pečlivě za sebou zamkl. Teprve potom ze sebe sundal zpocené oblečení a naházel ho do prádelního koše. Nahý došel ke sprchovému koutu a zarazil se, když si všiml zarovnaných okrajů a polic.

Balzámy, šampóny, peelingy, gely na holení a sto padesát dalších serepetiček, které nedokázal pojmenovat. A mezi tím vším růžová pěna do koupele.

Ve sprše!

 Zavřel za sebou posuvné dveře a pustil horkou vodu. Chvíli mu trvalo, než našel svůj obyčejný sprchový gel. Omylem přitom vrazil do nádoby s neidentifikovatelným obsahem a uklouznul.

Na umyvadle na něj čekalo další překvapení. Dlouhá řada barevných a třpytivých laků, kterých si předtím nevšiml.

Takže tohle byl Kasper, respektive i tohle byl on. Výbušná paleta plná barev.

Erik vzal jeden z laků do ruky a prohlížel si ho. Byla to podivná zelená, která ve světle nad umyvadlem vypadala jako mech. Nakolik by asi bylo legrační, kdyby ten lak sám použil a později se objevil na titulce nějakého sportovního časopisu?

Kdyby si obarvil vlasy na růžovo a oni o něm psali, že je gay.

Vrátil lak zpátky na místo. Bylo mu to jedno. V minulosti o něm napsali spoustu věcí. Tohle by ho nijak zvlášť netrápilo.

Hodil na sebe čisté oblečení, včetně pleteného svetru, a odemkl. Váhavě došel ke schodům a s nádechem začal pomalu scházet dolů. Na jednu stranu doufal, že se Kasper mezitím vrátil do svého pokoje. Na druhou stranu věděl, že ho dřív nebo později stejně bude muset potkat.

Přál si, aby to bylo později, ale nedal na sobě nic znát, když došel do kuchyně a Kasper tam byl. Na barové židli, s ležérním výrazem. Poklepával propiskou vedle nějakého zápisníku. Měl na sobě značkové tepláky, černé tričko Puma a oči zvýrazněné černými linkami. Kolem krku velká bezdrátová sluchátka, jako kdyby se chystal zaskakovat za nějakého slavného DJ. A skoro okamžitě do Erika zabodl pohled.

Erik otevřel lednici a chvíli do ní zíral, než vytáhl žampiony. „Chceš taky?“ zeptal se neutrálně.

Otázku: „A co vaříš?“ doprovázelo nespokojené mlasknutí.

„Těstoviny a tak. Normální jídlo.“

Kasper cvrnknul do propisky a teatrálně vzdychl. „Dal bych si pizzu. Nebo burger, palačinky, lívance, puding, cheesecake, karamelové taštičky, Mac ‚n‘ cheese, dvojité hranolky… PAPRIKOVÉ KŘUPKY!“

Než vyjmenoval všechna oblíbená jídla, začal Erik automaticky vařit i pro něj. Krájel žampiony a sem tam pohodil hlavou, aby mu mokré vlasy nepadaly do obličeje. „Máme banány i vločky. Klidně si můžeš udělat lívance.“

„Jasně. To asi fakt udělám,“ řekl Kasper ses asi posral tónem. „Takže… Cos dneska celý den dělal? Kdyby tě to zajímalo, tak já jsem tady byl sám. Prostě jsem se ráno probudil a nikde nikdo. Ne že by se mi někdo obtěžoval něco říct. Bylo to jako v tom filmu, jak se člověk probudí a zjistí, že zůstal na celé planetě úplně sám. Myslím, že mu z toho nakonec hráblo, což zcela upřímně chápu. Víš, co bylo nejvtipnější? Že jsem vylezl ven a… Nic. Prostě nic. Chápeš, jak to myslím?“

„Ten film jsem neviděl,“ byla nejspíš věta, kterou Kasper nechtěl slyšet, ale Erik mu nic jiného nabídnout nemohl. Jednak proto, že si uvědomoval, že mu vážně mohli nechat aspoň vzkaz – a částečně si za to připadal zodpovědný – a jednak proto, že z něj byl tak… Někdy v mezičase zapnul troubu a začal pokládat žampiony na plech. Byl zvyklý připravovat jednoduchá, výživná a rychlá jídla.

„Hele, můžu být upřímnej?“

Erik strčil plech do trouby a pohlédl na svoje pletené ponožky, jako kdyby zvažoval, jestli schytá další kritiku kvůli oblečení. „Copak ty nejsi?“ zeptal se relativně klidně. „Vím, že to tady nenávidíš, pochopil jsem. Jíš rajčata?“

„No třeba.“ Kasper se opřel čelem o stůl, aby vzápětí znovu vzhlédl. Okatě zívl a začal bezmyšlenkovitě cvakat propiskou. Cvak. Cvak cvak cvak. Sledoval přitom, jak Erik omývá rajčata, jak je krájí na malé kousky a občas zamíchá vodu s těstovinami. „Takže ti je jedno, co jsem ti chtěl říct?“ vypálil.

„Asi ne.“ Erik přešlápl a nůž mu ujel na prkénku. Stačilo málo, aby se říznul. Hodil ho do dřezu a zbylá rajčata ponechal vcelku. „Tak mluv… Možná bude lepší, když si to vyjasníme na začátku a nastavíme nějaká pravidla. Přece jenom spolu máme bydlet.“ Podařilo se mu trochu usmát, ale stál ke Kasperovi zády, takže se to nejspíš minulo účinkem.

„O čem to mluvíš? Já ti chtěl říct, že si myslím, že neumíš vařit, protože kámo, sorry, ale tohle jako jídlo nevypadá. A ty na mě vytáhneš pravidla. Budeš se divit, ale já na pravidla moc nejsem. Jakože… Pokud to nejsou pravidla notového zápisu, to je jiné. Naser mi do notového zápisu k notě nožičku dolů na pravé straně a zabiju tě… Ale hej, chceš pravidla, tak začni. Poslouchám.“ Zvedl ukazováček. Nehty měl nalakované bílou barvou.

Erik se k němu otočil, ruce otřel do utěrky a chvíli na ty nehty zíral. Neznal moc kluků, kteří by si lakovali nehty. Vlastně neznal žádné. A o to víc ho to z nějakého důvodu fascinovalo. „Hele…“ A o to jednodušší bylo nakonec začít, protože si vzpomněl na všechny laky v koupelně. „Já nejsem moc sdílný člověk. Upřímně jsem zvyklý být hlavně sám. A ano, neumím moc dobře vařit.“ Zaváhal a pohlédl k prosklenému oknu. „Ale vím jistě, že táta má tvoji mámu rád a že se ti tady časem třeba bude líbit. Má to svoje kouzlo.“ Pohlédl zpátky na Kaspera. „Mohl by sis svoje šampóny uklízet do skříně? Je jich tam strašně moc.“

„Ano,“ odpověděl Kasper automaticky. A plynule navázal: „Totiž ne, nemohl. Já ty šampóny potřebuju a zapomeň, že je budu pokaždé vytahovat a zase schovávat. Budeš si muset zvyknout.“ Usmál se, ukázal rovné bílé zuby a vyzývavě vystrčil bradu. „Ale díky za konstruktivní připomínku. Chápu, že tvůj kopřivovej šampón si tam teď připadá utiskovanej. Co tam máš dál? Za pravidla.“

Erik vytáhl z lednice salát a začal omývat listy, ačkoli na něj neměl vůbec chuť. Potřeboval se jenom zaměstnat. „Asi kdybys mohl zavírat potichu. Aspoň v noci. Chodím spát docela brzy a ráno brzy vstávám, kvůli tréninkům, a potřebuju být odpočatý. Takže… To by šlo, nebo si budu muset zvyknout?“ Naházel ho k rajčatům a vypnul indukční desku. Scedil těstoviny a najednou neměl co dělat. Hledal stabilitu, tak se opřel zády o linku, odhrnul si vlasy z obličeje… Ve všech těch gestech bylo něco nervózního, co nedokázal uhlídat.

I když se snažil.

„To by šlo, píšu si. Nebudu mlátit dveřmi. Ačkoliv… Vyhrazuju si výjimku, a to ve chvílích, kdy mě matka nasere. Chápeš. Demonstrativní prásknutí je důležitá součást každé hádky. Ale slibuju, že to neudělám víckrát, jak jednou týdně. V pořádku?“ Kasper zavřel propisku v deníku a vstal. V jednu chvíli to vypadalo, že se chystá odejít, ale pak prostě vyhlédl z okna, za kterým hustě sněžilo, a rezignovaně se opřel lokty o bar.

„Jo. To je v pořádku, když máš potřebu demonstrovat… Cokoli. A teď, můžu já udělat něco pro tebe?“ Erik zmlknul, ale pak spěšně dodal: „Myslel jsem jako třeba zpříjemnit ti tvůj pobyt tady.“ Nadechl se. „Jako kamarádsky.“ Trochu mu zčervenaly tváře, a tak se ke Kasperovi otočil zády a začal jídlo rozdělovat do dvou misek. Z trouby vytáhl žampiony a vidličkou je přesunul na těstoviny. Použil zeleninové koření bez soli.

Trhnul sebou, když Kasper vyskočil na linku.

„Jsem rád, že se ptáš.“ Sledoval Erikovo počínání a trochu přitom komíhal nohama. „Mám tady pár – říkejme tomu pravidla – o kterých si myslím, že jsou pro náš budoucí vztah prakticky nutná. Takže. Zaprvé: Minimálně jednou týdně mi přivezeš z toho svého střediska křupky. Nejlépe paprikové, ale jsem ochotný přijmout i arašídové, solené a sýrové. Opovaž se donést pohankové, ty nenávidím.“ Sebral těstovinu, která spadla vedle misky, a strčil si ji do pusy. Chvíli ji převaloval na jazyku, protože byla horká. „Zadruhé… žádné donášení rodičům. Oukej? Jednou na mě něco práskneš a přestáváme být kámoši. Řekl bych ti, že já na tebe taky nic nekecnu, ale kámo, pochybuju, že ty seš ten typ, co dělá něco, co by rodiče sralo. Podle mě ani nemluvíš sprostě.“ Pokýval hlavou, jako kdyby bylo nad slunce jasné, že je Erik slušňák, a v tom gestu nechyběl soucit. „Zatřetí. A to je velice důležité! Chci, aby sis jeden večer v týdnu vyhradil speciálně pro mě. Jsem tady sám, je tu příšerná nuda a já potřebuju s někým mluvit. Můžeme koukat na nějaký seriál. Jo, to by asi šlo. Fajn. A prozatím poslední věc… Tvoje jezdění z kopce mě nezajímá. Jasné?“ Mrknul. „To jest vše, domluvil jsem. Byl bych vděčný, kdybys mi příště tolik neskákal do řeči. Je to od tebe dost nevychované.“

Erik nějakou dobu mlčel a nezdálo se, že by ho něco z toho, co Kasper řekl, pobavilo. Když ten sáhodlouhý monolog zpracoval, konstatoval: „Moje jezdění z kopce zaplatilo tvoje křídlo.“

„Děláš si prdel?!“ Kasper seskočil z linky a jeho krásný obličej byl najednou stažený vztekem. Rysy mu zhrubly. „Já se o něj neprosil! Ty a tvůj otec si ho klidně můžete strčit do prdele. A hrát si na něj šulinama!“

„Stačí ti tolik jídla, nebo chceš přidat?“ Erik vytáhl z vrchního šuplíku vidličky a jednu Kasperovi podal.

Kasper pro ni naštvaně sáhl a odhodil ji vedle varné konve. „Která miska je moje?!“ vyjel naštvaně.

„Třeba tahle. Můžeš si to ještě dosolit, já moc neso…“ Erik zmlknul, když Kasper sebral svoji misku, očichal jídlo a pak to všechno, bez jediného zaváhání, vyhodil do koše. „Co to děláš?“

„Asi nemám chuť na nic, co zaplatilo tvoje jezdění.“

Hleděli na sebe. Erik nebyl naštvaný. Spíš tomu nerozuměl. Spěšně sebral svoji misku, aby ji náhodou nepotkal stejný osud, a prošel kolem Kaspera do obýváku. Sedl si na gauč, za záda strčil velký béžový polštář a namísto toho, aby při jídle sledoval televizi jako většina lidí, sledoval sněhové vločky, které se snášely na parapet.

„Proč se chováš tak namyšleně?!“ Kasper vstoupil do jeho zorného pole a zakroutil hlavou.

„Proč se chováš tak nenávistně a ukřivděně?“

„Protože jsem se kvůli tobě musel všeho vzdát. A ty mi ještě předhazuješ, že jsi mi dal ten klavír z posrané milosti. Já ti na to seru!“

Erik prudce vydechl a pustil vidličku, nechal ji zabodnutou v žampionu. „Kvůli mně ses nemusel vzdát vůbec ničeho. Já se přece nikoho neprosil o nevlastního bratra, který neustále uráží všechno, co mám rád.“ Posunul se na sedačce tak, aby viděl k oknu.

„Všechno, co máš rád? Neustále? Ó, ty drama queen. Co jsem si to dovolil. Řekl jsem, že mě tvoje jezdění nezajímá a najednou je z toho třetí světová. Že já si dovolil něco říct. Možná jsem si před tebe měl kleknout a prosit tě, ať o tom žvaníš od rána do večera, abys byl spokojenej. Asi shniju v pekle.“

Ne. Erik si nepředstavoval, jak před ním Kasper klečí, takže mu v krku neuvízla těstovina. Zakašlal. Velice rozvážně nabodl rajče, a když promluvil, zněl klidně. „Nudíš se a záměrně vyvoláváš hádku? Já přece nelituju toho, že máš klavír. Vím, jak je důležité moct dělat to, na čem ti záleží. A ty hraješ krásně. Není důvod, abys kvůli tomu znevažoval to, co dělám já, jen protože jsi tak…“ Pokrčil rameny. Napadlo ho tisíc slov, která mohl použít. Divoký. Krásný. „Nevím, jak s tebou mluvit. Nepotkal jsem nikdy nikoho, jako jsi ty. Jako bys nebyl ani trochu racionální. Tak – mohl bys, prosím, vytáhnout tu misku z koše a přestat mě vinit z toho, že tě sem Karen dovezla?“

„Nemohl,“ vzdychl Kasper, jako kdyby ve skutečnosti neměl na výběr. Prohrábl si růžové vlasy a svalil se na sedačku vedle Erika. Dostatečně blízko, aby ho znervóznil. „Nasrals mě, a když mě něco nasere, většinou neposlouchám.“

„Dobře. No tak dobře.“

„Takže co?“ navázal Kasper zamyšleně. Natáhl se pro další z polštářů, tmavě okrový, a přehazoval ho z ruky do ruky. „Jsi šulin, nebo nejsi?“

Erik otázku záměrně ignoroval, ačkoli pravda byla, že se od včerejšího dne jako šulin cítil. I teď, protože nedokázal myslet na samotnou konverzaci, na jídlo, a dokonce ani na sněhové vločky, protože Kasper byl tak blízko a… velice příjemně voněl. Sáhl proto pro ovladač a pustil televizi, zatímco se pokoušel docela nenápadně odsunout. „Dovezu ti paprikové křupky,“ promluvil smířlivě. „Budou tady na tebe čekat, až přijedeš ze školy.“

„Jak to jako myslíš? Ty se mnou do školy nepojedeš?“

V televizi běžely odpolední zprávy. Lyžařské závody, politika, lední medvíďata. Jedno z medvíďat válelo sudy až k jezírku. Erik se usmál. „Mám přece individuální plán. Chodím tam jenom jednou týdně.“

„No tak to je výborné. Skvělé. Bomba.“ Další výstup už se ale nekonal, Kasper místo toho znovu vzdychl a zadíval se na těstoviny. Ukázal na ně bradou a udělal psí oči. „Můžu ochutnat?“

Erik mu misku automaticky podal.

Kasper to ocenil kývnutím a začal se cpát. „Až budeš ve sprše,“ prohodil s plnou pusou, „měl by sis půjčit ten zelenej šampón s olivou na obalu. A pak fialovej balzám. Nech si ho ve vlasech aspoň tři minuty, než ho smyješ.“

„Možná to někdy vyzkouším.“ Vstal a došel do kuchyně pro vodu. Přinesl dvě sklenice, jednu pro sebe, jednu pro Kaspera, a nic neřekl, když si všiml, že je miska už aspoň z poloviny prázdná. Po chvíli ji ale dostal zpátky. A pak ji musel vrátit, protože Kasper dostal chuť ještě na žampion.

Takže se dělili o oběd a jednu vidličku.

***

Pozdě v noci seděl Erik na posteli, pozoroval zavřené dveře a neslyšel vůbec nic. Cítil přitom tupou bolest ve spáncích. Mohlo to trvat několik hodin, kdy těkal pohledem od podlahy ke klice a zase naopak.

Váhavě sáhl pro mobil a zkontroloval fanpage. Nahrál fotku sjezdovky, kterou vyfotil před pár dny, a přidal k ní smajlíka. Potom projížděl kontakty na messengeru, kde ho čekalo hned několik nepřečtených zpráv. Neotevřel ani jednu z nich a po chvíli ho to přestalo bavit, takže telefon vypnul.

Svalil se na záda.

Podle chytrých hodinek měl… Vlastně existovala spousta věcí, se kterými chytré hodinky nepočítaly.

Erik pohlédl na bouli v rozkroku. Věděl, že nemůže, protože kdyby někdo zaklepal a on by to neslyšel, a kdyby ho někdo viděl, jak si honí, zatímco myslí na… Ne. Spousta proměnných a on je všechny musel započítat. Pohnul rty a řekl: „Nemyslím na nic.“ Nahlas, anebo možná šeptal, sám si nebyl jistý.

Přitáhl si peřinu až k bradě a ticho bylo ohlušující. Navzdory všemu byl ale vzrušený, což se málem jevilo jako výsměch.

Přijal to. Pohlédl k zavřeným dveřím a váhavě vsunul ruku pod boxerky, pohladil se a sevřel. Samozřejmě, že přitom nemyslel na nic.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
7. 1. 2021 22:51

Líbí se mi to. A moc.

Gabča
7. 1. 2021 23:00

Dostali mě oba dva hned od začátku. Píšete tak barvitě, že všechny vaše postavy a jejich osudy vidím jako živé. Těším se na nové díly. Děkuji.

Lucy
8. 1. 2021 0:54

Tak aj Erik má slabosť na Kaspera🤩 nečakala som, že to príde tak skoro. Teda už v prvej kapitole to bolo jasné, ale aj tak… proste… ja z týchto chlapcov nemôžem. Strašne sa mi páčila tá hádka a to, ako sa všetko skončilo so šampónom na vlasy.😅 A tiež sa mi páči, že keď Erik nevie na niečo odpovedať, jednoducho neodpovedá, to je tiež super. A proste… celé sa mi to páči.

Radka
9. 1. 2021 18:18

Mám na této stránce přečtené úplně všechno a vždycky s novým příběhem si říkám, že se něco musí začít opakovat a stále nic. Pořád je to neskutečně čtivé, návykové a úžasné až k zbláznění, ale všechny příběhy kvůli něčemu jinému. A tenhle mě dostává neuvěřitelně do kolen, ty kluky po té chvilce naprosto miluju a nemůžu se dočkat přidání další části. Naprosto neuvěřitelné!!! <3

Karolína
10. 1. 2021 11:23

Líbí se mi jak je z Kaspera Erik paf hned od prvního okamžiku – nedivim se mu – a přiznává si to.

Růžová pěna do koupele ve sprše, me hodně pobavila 😄

„Já se o něj neprosil! Ty a tvůj otec si ho klidně můžete strčit do prdele. A hrát si na něj šulinama!“ – „Stačí ti tolik jídla, nebo chceš přidat?“😄😄 úplně silim, když je někdo úplně v pohodě, zatímco já jsem nepricetna 😄

Skvělá kapitola! Oba kluci mě hrozně baví, většinou se nejvíc těším na společne klucici scény, ale tentokrát si hodně užívám i ty sólo ☺️

Karin
15. 1. 2021 21:39

Chudák Erik.