Stěhováci dovezli krabice a za příplatek je vynosili do patra. Jeden z nich brblal, že je to z města pěkná dálka, zatímco ten druhý chtěl Erikův podpis a pak žertoval, že ho na internetu prodá. Oba odmítli sklenici vody, omluvili se, že má jedna z krabic poničené víko, což rozhodně není jejich vina, a odjeli.

Erik stál u okna a pozoroval, jak bílá dodávka mizí v dálce. Potom se rozhlédl kolem. Pokoj, který doteď sloužil jako místnost pro hosty, kteří k nim zpravidla nejezdili, byl najednou plný cizí přítomnosti, zabalené do kartonů. Na víku jedné z krabic bylo nedbalým písmem načmáráno: Věci. A na dalších: Noty. Kraviny. Křehké!!!

V té s poničeným víkem zahlédl notové sešity, ale nebyl si jistý, pro jaký nástroj jsou určené. Tátova nová manželka Karen během jedné ze svých návštěv podotkla, že její syn hraje převážně na nervy a až potom zmínila klavír a housle.

Erik se dotkl houslového klíče, ten jediný poznal. Zkontroloval, jestli sešity vzadu v dodávce nenavlhly a pak otevřel okno, aby dovnitř pustil čerstvý vzduch. Tímhle to pro něj skončilo.

Vrátil se do garáže, aby navoskoval prkna.

***

„Letadlo se zpozdilo.“ Tátův hlas zněl trhaně a jakoby z dálky. Volal ze střediska, kde nebyl zrovna ten nejlepší signál. „Tím pádem se zpozdím i já.“ Na druhém konci telefonu cinkla lžička, nejspíš odpolední čaj. „Přijedeme…“

Hovor se přerušil, ale ani ne do minuty pípla Erikovi smska: Prijedeme okolo sedme.

Erik z mísy s ovocem vybral pomeranč a vrátil se do obýváku. Na sedačce měl rozložené sešity do školy, včetně učebnic a propisek. Dopoledne počítal příklady a řešil slovní úlohy – s šedesátiprocentní úspěšností. Potom se na hodinu zavřel v posilovně, kde si dopřál tvrdý trénink a po něm dlouhou horkou sprchu.

Teď už se mu k učení vracet nechtělo. Po tréninku byl příjemně unavený a bolela ho stehna. Loupal pomeranč, slupky odkládal na konferenční stolek a sledoval vypnutou televizi. 

V jednu chvíli sáhl pro mobil, a zatímco jedl, sledoval videa o extrémním snowboardingu.

Byl trochu nervózní. Uvažoval, jak by se cítil, pokud by se musel v sedmnácti letech stěhovat na jiné místo, do jiného světa. Třeba mezi vysoké paneláky a mrakodrapy, kde celou noc blikají světla a hory existují jenom jako spořič monitoru.

Nedovedl si představit, jak bude nevlastní bratr, zvyklý na město, reagovat na kompletně opačnou situaci. Jestli si uvědomí, že štěstí je usínat za zvuku lupání sněhu, uprostřed tmy.

Snědl poslední kousek pomeranče a mobil položil na stolek. Vstal. V rychlosti na sebe naházel sportovní oblečení včetně čepice, protože měl ještě pořád trochu mokré konečky.

O chvíli později už běžel zasněženou cestou, aby si pročistil hlavu.

***

Nebe ozářil blesk, ale bouřka byla daleko a Erik hádal, že je mine. Stál opřený o futra a hleděl do dálky na světla Range Roveru, který projížděl kolem opuštěné autobusové zastávky. Stmívalo se rychle a cesta z letiště trvala bezmála dvě hodiny. Tedy déle, než táta předpokládal.

Erik si stáhl rukávy pleteného norského svetru přes prsty. Když vydechl, u pusy mu zůstala pára. Nevěděl, co dělat, a nečinně stát mu taky nešlo, takže kopal špičkou tenisky do sněhu. Do bot vklouznul narychlo a tkaničky si nezavázal.

Auto zastavilo na příjezdové cestě hned u garáže. Nejdřív vystoupil táta a po něm jeho žena Karen, stejně krásná a úslužná jako posledně. Erik by jí rád přisoudil nějakou konkrétní vlastnost, ale během několika letmých setkání převážilo právě tohle. Navíc cítil, že mu nepřísluší jakkoli posuzovat její lidské kvality. Táta ji miloval a to stačilo.

Karen obdarovala Erika širokým úsměvem a mávla na něj. Měla na sobě pevné černé boty na šněrování, jako kdyby přesně věděla, co se do takového počasí hodí. Nasadila si prstové rukavice a rázně zaklepala na zadní okénko auta. „Tak vylez, Kaspere! Jsme tady. Bude se ti tu líbit.“ Poslední věta zněla nekompromisně.

Dveře se otevřely ve chvíli, kdy Erik začal pochybovat, že k tomu vůbec někdy dojde. Ven vystoupil růžovovlasý kluk. Růžovovlasý… Vztekle za sebou prásknul dveřmi a rozhlédl se kolem. „No do prdele!“ zhodnotil hlasitě.

Ozvěna mu vrátila prdele.

„Kaspere!“ napomenula ho Karen přísně.

Kasper na ni ukázal prstem. „Ty! Říkalas na okraji města!“

„Říkala jsem kousek od města.“

„No tak to je fakt výborný.“ Opřel se o auto a začal přerývavě dýchat. „Úžasný. DOKONALÝ!“

„Nedělej scény,“ řekla Karen tiše. „Prostě nedělej scény.“ V jednu chvíli mu dokonce zkusila prohrábnout vlasy, ale on před ní uhnul.

Obešel auto. „Tohle je totální divočina! Co tu budu jako dělat?“ Rozhlédl se a pohledem na sekundu spočinul na Erikovi, ačkoli ho pravděpodobně vůbec neviděl. Byl v ráži. Byl tak navztekaný, až to Erika fascinovalo. „Vždyť já tu chcípnu, já tu normálně chcípnu. Tohle nemůžeš myslet vážně.“

Táta otevřel kufr a začal vytahovat tašky. Navzdory původnímu úmyslu nijak se k tomu nevyjadřovat, nakonec stejně prohodil: „Tak drsné to nebude, neboj. Erik tu žije odmala a zatím ještě nechcípl. Viď, Eriku?“

„Očividně.“ Erik se odlepil od futer a došel k autu. Dával přitom pozor, aby si nepřišlápl tkaničku rozvázaných tenisek. Nechal se od Karen obejmout a pak natáhl ruku k nevlastnímu bratrovi. „Erik.“

„Kasper. Ty ponožky jsou strašné!“

„…ponožky?“

„A svetr!“

Erik obojí zkontroloval. Ponožky měl sice částečně přetažené přes tepláky a svetr o dvě čísla větší, na ničem z toho ovšem neshledal nic závadného. „Ty… Kritizuješ moje oblečení?“ zeptal se nechápavě. Takhle zblízka si nemohl nevšimnout jistých detailů, které nebyly vidět z dálky. Kasper měl potetovaný krk. Podivné černé klikyháky se táhly zpod značkové mikiny až k uchu, ve kterém měl černou pecku. Vlastně v obou uších.

 A pohled znechucený, vyzývavý, pobavený. „Přesně. Co s tím uděláš? Jsou dvě možnosti. Buď přiznáš porážku a vysvlečeš se donaha, anebo budeš chtít vyhrát a nasadíš si k tomu všemu čepici s bambulí! Kriste!“

„Neexistuje třetí možnost?“ nadhodil Erik.

„Ne.“ Kasper na něj několik vteřin zíral, jako kdyby čekal, kdy se čepice s bambulí objeví, a pak rozzuřeně nakopl nejbližší závěj. „Takže ty seš můj novej brácha,“ konstatoval překvapivě klidně. „No tak to je výborný. Naprosto dokonalý. Řekni mi, co děláš, abys tady nechcípl? Kouříš trávu? Chlastáš? Koukáš na porno?“

„Jezdím na snowboardu.“

„A dál? Jezdíš na prkně a pak hibernuješ a nic jiného neděláš?”

Erik v minulosti absolvoval několik rozhovorů. A nutno říct, že některé – obzvlášť ty z minulého roku – nebyly zrovna příjemné. Čelit Kasperovým otázkám, jeho pohledu a především osobnosti, to byl ale úplně jiný level. „Já nevím, co ti na to říct,“ odvětil poněkud zmateně.

Chtěl pryč, někam daleko. Sjet a nechat se vyvézt, pořád dokola, do omrzení.

„Řekni, že za rohem je nějaká civilizace!“ zaprosil Kasper. „Cokoliv. Prosím, smiluj se. Nejsem připravený na vězení. No tak!“ Dokonce položil Erikovi ruce na ramena a zatřásl jím. „Jak daleko je nejbližší klub?“

Táta zabouchnul kufr a ten zvuk Erika probral. „Devět kilometrů,“ odpověděl dutě a poodstoupil.

„Tak to je… Omluv mě na vteřinku.“ Kasper došel zpátky k matce a opatrně ji odtáhl dál od auta. Mluvil potichu, ale stejně šlo slyšet, co říká. Hlas měl plný emocí a ozvěna je ochotně násobila. „To nemyslíš vážně, mami. Řekni, že je to jen vtip.“

„Přestaň být tak melodramatický, zlato.“

V dálce zahřmělo. Možná, že se jim bouřka přece jen nemínila vyhnout.

„Melodramatický?!“ štěkl Kasper ukřivděně. „Jestli má být tohle nějaký trest, tak fajn. Super. Dostalas mě! Ale já se vracím do města. Hned!“

Karen se pobaveně usmála. „V tom případě hodně štěstí při cestě na letiště. Je to jen sedmdesát kilometrů. Ale teď vážně… Taky jsi mohl jít do vojenské školy, jak navrhoval tvůj otec. Tak buď rád, že jsem se tě zastala.“

Erik došel k tátovi, vzal od něj dvě cestovní tašky a odnesl je do předsíně.

„SE NA TO MŮŽU VYSRAT!“ zařval Kasper. Zamířil do domu, takže se málem s Erikem srazil. Boty Nike, obalené sněhem, skopnul před botníkem a tašky neodsunul, ale překročil.

V předsíni po něm zůstala slabá vůně kolínské… A papriky? Erik se nadechl.

„Vzal to líp, než jsem čekala,“ poznamenala Karen spokojeně. Pomohla tátovi s poslední taškou a ruku v ruce vešli do domu.

Erik tam pořád stál vedle tašek, kabátů a bund na věšáku. Naproti zrcadlu, ze kterého na něj zíraly zelené oči a úplně normální žluto-hnědý svetr. A stejně, i když mělo být všechno v pořádku a jeho se nic z toho nemělo dotknout, protože si to tak plánoval, ucítil známou chuť převléct se do sportovního oblečení a vyběhnout po zasněžené cestě ven.

Místo toho vešel do obýváku a zkusil se usmát.

„Dá si někdo čaj?“ zeptala se Karen.

„Chmpf,“ odpověděl Kasper. Seděl na gauči a nohy měl natažené na konferenčním stolku. Zuřivě cvakal na mobilu.

„Chtěl bych ti něco ukázat,“ nadhodil táta přátelsky. Došel ke gauči a natáhl ruku, jako kdyby chtěl Kaspera poplácat po rameni. Pak si to z nějakého důvodu rozmyslel a navázal: „Mám pro tebe dárek. Jsem si jistý, že tě potěší. Vybíral jsem ho s Erikem.“

Nevybíral. Erik byl o tři obchody dál a kupoval nový mixér na smoothie. Teď ho ale mimoděk napadlo, jestli noty v krabici s poškozeným víkem patřily ke klavíru.

„Možná bys chtěl jít se mnou a podívat se?“ zjišťoval táta.

Kasper otráveně vzdychl, ale mobil schoval do kapsy. Následoval tátu do vedlejší místnosti, která delší dobu sloužila jako menší obývák. Teď byla prázdná, až na krásné černé křídlo značky Yamaha.

„Co na to říkáš?“ dorážel táta. „Karen prozradila, že máš talent a sám skládáš hudbu. Ber to prosím jako dárek na přivítanou. Chci, aby ses tady cítil dobře.“

Erika mimoděk napadlo, že by se posadil na gauč a počkal, než Karen připraví čaj, ale z nějakého důvodu chtěl… potřeboval vidět, jak se bude Kasper tvářit. Opřený o zeď sledoval scénu před sebou.

Seznámení s klavírem proběhlo očima. Kasper se díval dlouho a těžko říct, jestli v duchu hodnotil, anebo přemýšlel. Potom došel blíž, usedl na černou stoličku a položil ruce na klávesy. Měl krásné dlouhé prsty. Nepoděkoval, prostě začal hrát.

Vysekl skladbu, kterou Erik neznal. Bez not, divoce, s takovou sebejistotou, jako kdyby tím všechny posílal do prdele. Pak z ničeho nic vstal. „Takže to byl váš plán?“ zeptal se tiše. „Dát mi ten nejlepší dárek na světě a tím mě umlčet? No tak na to zapomeňte. To křídlo je naprosto perfektní a já ho miluju, ale stejně to tady nesnáším.“ Prošel kolem, zamračil se na Erika, a když byl na schodech, zařval: „NESNÁŠÍM! Je to jasný?“

„Je to jasný,“ zamumlal táta rozpačitě.

***

Zaklepat o hodinu později na dveře bývalého pokoje pro hosty byla docela výzva. Erik to zkusil přesně třikrát, a když se nedočkal odpovědi, opatrně otevřel.

Kasper ležel na koberci hned vedle krabic a postele, jako kdyby na tom místě zkolaboval. Na uších měl velká značková sluchátka, ze kterých se ozýval heavy metal. Jakmile si všiml Erika, sluchátka sundal a posadil se. Erik si mohl přičíst k dobru, že v tu chvíli nepůsobil ani tak nepřátelsky, jako spíš otráveně.

„Můj život je v háji,“ oznámil přesvědčivě. Hudbu nevypnul, takže pořád zněla ze sluchátek jako tichý… hlasitý podkres. „Víš, jaké to je, když je všechno perfektní a ty to miluješ a říkáš si jo, tohle je tvůj život a takhle to chceš, děláš všechno, co tě baví a užíváš si to, ale pak se zjeví harpyje, co si říká tvá matka a vytrhne tě z toho? A vezme na místo, kde nic není? Doslova, absolutně nic. Hele, snažím se to brát pozitivně, já si vždycky myslel, že jsem pozitivní člověk, ale tady to prostě nejde.“ Nejspíš ho to stálo spoustu energie, protože si znovu lehl, s pohledem zabodnutým do stropu. „Chci umřít. Chci usnout a probudit se daleko odtud.“

„Myslím, že trochu přeháníš,“ poznamenal Erik tím nejdiplomatičtějším tónem.

„Přeháním?“ Kasper vyskočil jako píchnutý špendlíkem. „Prej přeháním! No tak si to vem. Vem si, že by to bylo obráceně a ty ses nastěhoval k nám. A bydlel bys ve městě. Daleko od hor a daleko od sněhu a pustiny a nudy a přírody a všeho… Představ si, že bys najednou bydlel v centru, kde je ruch a moře lidí a zábava. Víš vůbec, co je to zábava? Nebo to před tebou zatajili? Řekni. Mrkni, jestli tě tu drží násilím!” Došel k Erikovi a opřel se o zeď. Naklonil přitom hlavu na stranu a prohrábl si růžové vlasy. Působil drze a vyzývavě, ale Erik začínal chápat, že tím možná nic nesleduje. Byla to součást jeho energie, šílené a divoké, která se nesla kolem něj stejně jako vůně. „Já rozhodně nepřeháním,“ řekl nahlas a bouchl do zdi. „Moje srdce teď přestává bít, zpomaluje…“ Položil si ruku na hrudník a Erik se na ni mimoděk zadíval. „A brzo to vzdá! A ty, vy všichni budete litovat, že jste mě neposlouchali.“ Nadechl se a znělo to unaveně, skoro jako kdyby zívnul. „Jakou máš rád muziku? A bože, neříkej, že žádnou. To už by se mnou fakt seklo. Vsázím na rap.“

„V osm obvykle večeříme, když nejsme mimo dům,“ zamumlal Erik. Otočil se na patě a šel pryč, jenomže Kasper automaticky pokračoval za ním, a když promluvil, zněl jeho hlas Erikovi poblíž ucha.

„To tu jíte všichni dohromady jako v těch nudných amerických filmech? Jako jedna velká, šťastná rodinka, ačkoliv všichni víme, že jsem obětí únosu a ty máš nejspíš vymytej mozek a nakonec ten film skončí tak, že všichni zemřeme?“ Kasper se naklonil ještě blíž a málem do něj přitom vrazil. „Znáš takovej ten pocit, když víš, že je všechno špatně, ale nedokážeš s tím nic udělat?“

Erik z ničeho nic zastavil. „Znám.“

„Je to pocit na hovno, že jo?“

„Jo. Ale ty ses jenom přestěhoval, tak se nelituj.“ Řekl to mírně, ale jistě, protože si to vážně myslel. Nešlo mu o nějaké pošťouchnutí anebo škádlení.

Kasper ho obešel a zůstal stát před ním. Přimhouřil oči a na chvíli semknul rty k sobě. „Ty mě nesnášíš, že jo?“ vyjel pak se stejnou energií jako předtím. „Je to proto, že jsem buzna? Máš něco proti buznám? Seš homofob? Máš strach, že to ode mě chytíš? Už sis někdy zkusil namalovat oči? Krásně by ti pak vynikla ta zelená!“

„Ne. Nemám nic proti homosexuálům!“ Erik zakroutil hlavou. Nevěděl, jestli nevlastní bratr žertuje, nebo…  „Ne každý, koho štveš, musí být homofobní, nemyslíš?“

„Au! Tak to bylo přímo do srdce. Takže tě štvu? Wow, ty se do mojí rodiny budeš tak hodit. Perfektní. Takže… Řekni mi, bráško, čím tě štvu. Já si to moc rád poslechnu.“

Erik ustoupil a ohlédl se přes rameno, jako kdyby zvažoval, jestli se rozeběhnout zpátky do pokoje a schovat se za dveře. „Stojíš moc blízko,“ řekl nakonec.

„Fakt?“ Kasper udělal další krok blíž a pobaveně se ušklíbnul. „A co teď?“ Zvedl ruce, položil je Erikovi kolem pasu, na boky, a pak ho objal. „A co teď?“ zeptal se znovu a bradu mu zaryl do ramene.

„Já…“

„Jsi nervózní? Bojíš se, že ode mě něco chytíš?“ Přitiskl se blíž, nalehl na Erika hrudníkem a stál tak, že mu stehnem, možná nevědomky, tlačil na rozkrok. „Jestli tě něco lechtá na zadečku, není to moc dobré znamení,“ dodal poťouchle.

„Nemůžu za to, že ses přestěhoval.“ Erik klidně chytil jeho ruce a odtáhl je od sebe. Potom znovu odstoupil. Vypadal nezúčastněně a klidně a na okamžik pohlédl dolů ke dveřím do jídelny, odkud se k nim linula vůně pečené zeleniny. „A jestli něco chytím… I buzeranti můžou jezdit na snowboardu a vyhrávat zlato.“

„No když to bereš takhle, tak to seš docela šťastlivec.“ Kasper sáhnul do kapsy, na mobilu vypnul hudbu a zamířil do jídelny. Sluchátka měl přitom pořád kolem krku, takže vypadal trochu jako DJ.

Erik se ho nestačil zeptat, proč by měl být podle jeho názoru šťastlivec. Táta totiž okamžitě zahlaholil: „Á, tady jste!“

„Bohužel.“

„Kaspere!“ Karen zakroutila hlavou. Ve snaze přizpůsobit se tamějšímu prostředí pochodovala po jídelně v teplých papučích, než se usadila vedle táty. Tím také rozhodla, že budou oba kluci sedět vedle sebe.

Stůl byl doslova zavalený jídlem, které táta dovezl ze střediska. Pečená rajčata a brokolice, rýže, naložené sojové maso, houbová nádivka, mísa plná zeleninového salátu. Erik si všechno prohlédl očima a potom sáhl pro talíř.

„Seznámili jste se?“ prohodil táta.

„Jasně, že jsme se seznámili. Erik je děsně ukecanej, ale všechno jsme si vyříkali a dokonce jsme se docela dlouho objímali. Prej by mu nevadilo, kdyby byl buzna. No tak není to fajn?“ A pak, dřív, než to stihla udělat jeho matka, napomenul sám sebe vysokým písklavým hlasem: „Kaspere!“

Karen na něj chvíli podrážděně hleděla. „Promiň, Eriku.“ Přitáhla si místu s rajčaty a sáhla pro čočkové placky. „Kasper má prostě zvláštní smysl pro humor.“

Erik neodpověděl. V duchu si přeříkával, co bylo na stole. Okurky. Salát, placky, brambory. Myslel na závody a snažil se odvést svoji mysl daleko, na úpatí hor, do minus dvaceti. Ztuhl, když se k němu Kasper naklonil s otázkou: „Víš, jak jsem říkal, že na konci filmu všichni zemřeme? Tak mám dojem, že to bude už během večeře. Jakože právě teď. Sotva to jídlo strčím do pusy. Chápeš, jak to myslím?“

Uběhla bezmála minuta a Erik se konečně přinutil pohlédnout mu do očí. V tu chvíli si konečně všiml toho, co mu celou dobu unikalo. A nebyla to hnědá, až nepřirozeně kaštanová barva, která po okrajích přecházela v černou. Ani Kasperovy nesmyslně husté řasy… Šlo o řasenku a černé linky. „Máš namalované oči,“ pronesl tiše.

„Líbí se ti to?“

„Je to zvláštní.“ Erik spěšně sáhl pro sklenici, ale ta mu vyklouzla z ruky. Trocha vody se vylila na ubrus. „Pardon.“ Se skřípotem odsunul židli a bez dalšího slova odešel do kuchyně. V zádech cítil jejich pohledy, ale možná si to jenom namlouval. Došel ke dřezu a ujistil se, že na něj z jídelny nemůžou vidět. Potom vrazil obličej pod proud ledové vody. „Kurva,“ zamumlal. Nějakou chvíli stál v předklonu, s pohledem upřeným k oknu, za kterým byla černočerná tma.

Žaluzie nebyly zatažené, takže viděl svůj bledý obličej. Díval se na sebe. Z ničeho nic sáhl pro utěrku, otřel se a hodil ji na kuchyňskou linku.

Pevně semkl čelist k sobě a vrátil se zpátky ke stolu. Začal klidně jíst a spíš periferně vnímal, jak se Kasper vedle něj v jídle nimrá.

„Kaspere,“ promluvil táta během krájení veganských rolek a pohledem požádal o svolení své ženy. „Rád bych s tebou něco probral. U nás doma vyznáváme zdravý životní styl, takže bych ocenil, kdybys sem netahal žádné sladkosti, colu anebo alkohol. Erik má speciální tréninkový plán a podobné věci by ho zbytečně rozptylovaly.“

„Ježiš, tati. Ať jí, co chce. Mně to je přece jedno.“

„Jedeme v tom všichni. Jsme rodina.“ Táta na něj přátelsky mrknul.

Erik se přisunul blíž ke stolu a omylem vrazil kolenem do Kaspera. Okamžitě se stáhl. „Klidně si kup sušenky,“ řekl spěšně. „Já ti koupím sušenky.“

Táta nejspíš nepochopil, o co přesně šlo, ale Erik věděl. Cítil napětí a rozhodně to nebylo nic příjemného. Na okamžik dokonce znovu zauvažoval, že by se další debatě vyhnul a odešel by k sobě do pokoje.

A ještě horší snad bylo, když táta navázal slovy: „O nic přece nejde. Daleko od civilizace, se dobře přibírá. Já o tom vím svoje. Je to pro tebe v pohodě, Kaspere?“

V patře bouchlo okno, které někdo zapomněl zavřít. A v krbu skučela meluzína. 

Kasper tátu chvíli upřeně pozoroval a vidličku drtil v ruce. „V pohodě?“ zopakoval nechápavě. „V pohodě?! No jasně, však proč ne! Je to úplně, naprosto v pohodě. Když už jsem se kvůli Eričkovi musel přestěhovat do zasněžené prdele, proč bych kvůli němu nemohl žrát jinak.“ Podíval se na Erika a v jeho pohledu bylo jasně patrné opovržení. „Budeš rozhodovat taky o tom, kdy budu moct jít na záchod?“

„Kaspere!“ zvýšila Karen rozzlobeně hlas. A odložila příbor, jako kdyby už dopředu tušila, že ji stejně přejde chuť k jídlu. „Dneska na to fakt nemám náladu!“

„Víš, na co nemám náladu já? Žít v posrané díře a ještě poslouchat, co smím a nesmím jíst.“

„Tak dost. Varuju tě. Ještě slovo a…“

„Chtěla říct,“ zamumlal Kasper spiklenecky směrem k Erikovi, aniž by přitom dokázal skrýt vztek, „ještě slovo a půjdeš do pokoje. Jako by to měl být trest. Ale víš co? Já raději ochutnám tady tu brokoličku!“ Napíchnul květák, nacpal si ho do pusy a začal zuřivě přežvykovat.

„Moc nejez,“ poradil mu Erik dutě. „Podle plánu můžeš jít na záchod až zítra odpoledne.“ Na podobné výlevy nebyl zvyklý, sám se jich totiž nikdy nedopouštěl. A lidé, které potkával, byli vesměs profesionálové, kteří měli za úkol starat se o jeho pohodlí.

Kasperovi bylo Erikovo pohodlí pravděpodobně úplně ukradené. Dožvýkal květák a namísto toho, aby polknul, flusnul ho zpátky do talíře. Opřel se. „Dík za varování.“

„No… Potřebuju se vyspat. Ráno jdu běhat. A jsem vážně hodně unavený.“ Erik si vyměnil pohled s tátou a vyhnul se Karen, protože nechtěl, za žádnou cenu, aby se tvářila omluvně nebo snad soustrastně, jako že to má kvůli nevlastnímu bratrovi vážně těžké.

Samozřejmě, že to bylo těžké! Ale z úplně jiného důvodu.

Zatímco šel do schodů, slyšel, jak se Karen s Kasperem o něčem dohaduje. Byl rád, když se mohl zavřít v koupelně. Nějakou dobu stál pod proudem horké vody a pak zamířil do pokoje. Dával si pozor, aby ani jednou nepohlédl k místnosti naproti, ze které se teď ozývala hlasitá hudba a taky zuřivé trhání kartonu.

Večeře po jeho odchodu pravděpodobně skončila velice rychle.

Erik na sebe hodil čisté tričko a vlezl si pod peřinu. V první řadě věděl, že by měl být sám k sobě stoprocentně upřímný – protože když ne k sobě, ke komu jinému? Takže ležel na posteli, zíral na strop a zvažoval svoje možnosti.

Nenapadlo ho nic lepšího, než že by se měl nevlastnímu bratrovi vyhýbat. Zkoušel usnout, a když to nešlo, zaměstnával se přemýšlením o freestyle.

Trenér by řekl, ať si před spaním nezasírá mozek snowboardem, jenomže existovala spousta věcí, které trenér, stejně jako táta, výživoví poradci, maséři a všichni další, nevěděli. Jako třeba to, že sotva Erik zavřel oči, viděl před sebou Kaspera. Jeho tvář, oči zvýrazněné linkami, mírně vykrojené rty…

Vybavil si jeho dotek na bocích.

Chytré hodinky mu oznámily, že by se měl nacházet ve fázi hlubokého spánku, a on měl přitom pocit, že se nachází někde v meziprostoru. Totálně rozbitý tím, co všechno cítil.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám první kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

17 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Eliška
4. 1. 2021 17:24

Ano, tohle bude rozhodně zajímavé. Kasper mi hnedka přirostl k srdci tou svou divokostí. Zatímco Erika mi je teď docela líto, jak se bude muset s Kasperem vypořádat.
Miluji ten kontrast mezi nimi. ♥
Moc se těším, jak se tohle bude vyvíjet.

Ruby
4. 1. 2021 18:17

Ta energie! To se mi hrozně líbí. A líbí se mi i to, že i když je Erik na první pohled docela pohodář, kterýmu je svým způsobem jedno všechno, kromě sportu, ve výsledku ho dokáže Kasper neskutečně rozhodit. A růžový vlasy? Metal? Linky? Skutečnost, že umí hrát na klavír? Tak to rozhodně můžu. Těším ze na deník a ještě víc na další kapitolu! ^^

Karolína
4. 1. 2021 18:52

Woow, dobře jste se do toho oprely hned takhle na začátku 😁 Takže jednoznačně miluju Kaspera ❤️ jeho temperament, je naprosto odzbrojujici hned na první setkání, navíc mám velkou slabost pro krasne ruce s dlouhými prsty 😄 Ted jsem jeste víc ráda, že budou zápisky, protoze Kasperovi chci alepson trošku nakouknout do hlavy, ty jeho myšlenkove pochody, to je něco 😄 Chápu jeho rozhořčení, navic když mu hned první den ještě řeknou co ne/může jist, v jeho letech bych taky byla vzteky bez sebe, ikdyz ten klavír bylo krásně gesto 😍 A Erik, fuu líbí se mi!!! Těším se na… Číst vice »

MaCecha
7. 1. 2021 22:18
Reply to  Karolína

…a hory existují jenom jako spořič monitoru… tak tahle věta mě prostě dostala. Těším se na tuhle jízdu a děkuji, že nás s sebou vezmete.

Mirek
4. 1. 2021 19:47

Erik žije nějak moc zdravě… Kasper to bude mít těžké, docela chápu jeho pocity z přestěhování. Asi bych měl podobné, kdybych se měl přestěhovat do New Yorku…

Lucy
4. 1. 2021 20:36

No páni. Na tento príbeh som sa po Lukasovi a Nigelovi neskutočne tešila. A som extrémne prekvapená z toho, ako sú Kasper a Eric úplne odlišní. Páči sa mi, že je príbeh písaný z pohľadu tretej osoby a aj to, že sa zameriava na Erica, lebo jeho povaha mne osobne viac sadla. No musím povedať, že ako náhle sa v príbehu objavil Kasper, dostalo to takú tú iskru. Ku kľudnému Ericovi sa jeho povaha bude extrémne hodiť a nepochybne s týmito dvoma chlapcami zažijeme veľa srandy. Ericovu neukecanosť poľahky zatieni Kasperovo hovorenie všetkého, čo ho napadne. Samozrejme opisy sú totálne… Číst vice »

Lucy
8. 1. 2021 0:25
Reply to  szabi

Na takúto cestu sa teším💛

Květa
4. 1. 2021 22:06

Ach, já zbožňuju Kaspera. No vážně!
Moc se mi líbí ta jeho divokost, provokace, jak se hned dává všem všanc.
A přijde mi, že stejnou divokou energii má i Erik, jen se pečlivě hlídá, má ji uzavřenou v sobě.

Může se člověk zamilovat během jedné věty? Může.

Karolína
5. 1. 2021 13:29
Reply to  Květa

Stoprocentně souhlasím – MŮŽE ❤️

Karin
6. 1. 2021 22:25

Tak to bude na horách ještě veselo Kasper se mi moc líbí.