Vzbudil jsem se po jedenácté. Bolí mě záda a jsem v domě úplně sám. Nedělám si prdel.

Takové to, když vás rodina bere tak moc, že se vůbec neobtěžuje s vámi komunikovat. Žádné: Kaspere, jedeme tam a tam, vrátíme se v tolik a tolik, budeš v pořádku? Bože ne.

Ideální řešení je prostě se sbalit a vypadnout. Nechat toho nevděčného spratka v naprosto neznámém domě, ať si nějak poradí.

Alespoň je jasné, kde se v rodinné hierarchii nacházím.

Na ledničce je Erikův rozpis jídelníčku. A na chodbě nástěnka s tréninky. A i když tady nejsem ani dvacet čtyři hodin, vím, že všechno se řídí kolem něj.

Erik je na prvním místě, náš Bůh, náš král, náš vyvolený.

Druhou příčku zabírá jeho otec. Přece jen dům a pozemky kolem patří jemu.

Třetí je máma. Úplně to nevyhrála, protože je zvyklá bývat víc nahoře. V naší dvoučlenné rodině měla vždycky rozhodující slovo, ale stejně působí spokojeně. Dostala bohatého chlapa, bezproblémového syna, novou práci… Štěstí pro ni.

Čtvrté je to jejich středisko. Neviděl jsem ho, ale je to „místo vytvořené přesně pro potřeby sportovce na profesionální úrovni, kde dostane všechno, co potřebuje, včetně relaxační zóny a personálu, který uspokojí všechny jeho potřeby.“

To nejsou moje slova, ale slova mého nového táty. Já na to reagoval stylem: vážně všechny potřeby? Úplně všechny? Jakože cokoliv?

Pak po mně máma hodila bundu a řekla: KASPERE!

Takže ano, to středisko je nejspíš masturbační oáza, kde může Erik honit ego a medaile. Nebo tak.

A to je v rodinné hierarchii všechno, veškerá místa jsou obsazena.

Nezapomněli jsme na někoho?

No jistě.

Nakonec je možná dobře, že se mnou nepočítají. Já s nimi taky nepočítám, a tím pádem si nemusíme nic vyčítat. A já… NĚJAK si poradím, protože to není poprvé, co mě moje matka nechala samotného. 

V obrovském domě.

Uprostřed DOSLOVA ničeho.

Bez jediného slova.

Dobře, tak tohle je asi poprvé, co mi něco podobného udělala, ale to neznamená, že se z toho poseru, protože neposeru. Což říká i Avicii.

Snažil jsem se, nejlíp jak dokážu.

Jen abych přišel na to, že jsem nikdy nebyl váš.

Aviciiho moc neznám. Na můj vkus byly jeho písničky až příliš často o lásce, ale po jeho smrti jsem si všechna alba naposlouchal a někdy, v něčem, měl rozhodně pravdu.

Takže během prohlídky domu hraje Stories a poté přejdu na Avici. K poslednímu, posmrtnému albu nedojdu, protože… no zase tak velkej ten barák není.

V horním patře jsou tři pokoje a dvě koupelny – jedna pro „rodiče“ a jedna pro mě a Erička. V ložnici nic zajímavého není. Arne se stejně jako jeho syn neumí oblékat, má víc termoprádla než já triček a na nočním stolku leží rozečtená detektivka. Je na stránce třicet sedm.

Vedle záložky jsem mu nechal vzkaz, kdo je vrah.

Ano, dal jsem si tu práci to najít.

Taky má sbírku sportovních časopisů. Na většině obálek je jeho syn, ale ne na všech, takže myslím, že je prostě rád čte.

A nic víc o něm nevím. Je to trochu zvláštní, protože matka s ním chodí už skoro dva roky, ačkoliv dlouho to byl jen vztah na dálku – hodně dalekou dálku, a já mám pořád dojem, že je to jen nějaký cizinec, který z našeho života brzo zmizí. Přestože z ničeho nic žiju v jeho domě.

I když… Jak nad tím teď přemýšlím, nejsem si jistej, jestli je to dům Arneho Petersona, protože podle všeho jeho syn musí vydělávat pořádné prachy. Takže je docela možné, že všechno platí on.

Haha. Nebylo by to k popukání, kdyby mě odteď měl živit můj novej nevlastní bratříček?

Aach, kurva, tohle všechno je tak ponižující.

A z jeho pokoje o něm vím taky pěkný kulový.

Erikův pokoj je úplně stejný jako ten můj, jen zrcadlově obrácený. Velká, tvrdá postel, psací stůl, obrovská skříň a okno s výhledem na hory. Akorát to vypadá, že se právě nastěhoval a já tu bydlím roky.

Nemá tady nic. Žádné plakáty na zdech, věci na policích, na parapetu… Všechno je divně strohé a schované v zásuvkách. Nudné.

Dokonce si ráno ustlal postel. Který sedmnáctiletý kluk si po ranní masturbaci ustele?

Třeba ráno nemasturbuje.

Bleh.

A nejspíš je trochu OCD, protože na stole měl tři propisky a všechny ve stejné vzdálenosti od sebe, pečlivě srovnané. A já mám přesný opak OCD, proto jsem jednu maličko posunul doprava a tím vychýlil vesmír z rovnováhy.

Stejně jako jeho otec má neuvěřitelné množství termoprádla, dokonce i termospodky, nejspíš aby mu neumrzly koule, a pak ještě větší hromadu oteplovaček a zimních bund. Na každé je vyšité logo Redbull. Nebo Nitro. 

Našel jsem i oddělení svetrů. Má jich asi deset a všechny jsou odporné.

Notebook má zaheslovaný.

Heslem není HESLO, SNOWBOARD ani ERIK.

Škoda.

V dolním patře je pak všechno ostatní.

Kuchyň. Velká. S barovým pultem uprostřed místnosti. Jsou tady všechny možné přístroje, až na kávovar. Erik nejspíš nepije kafe.

U nás doma, respektive v bývalém domově, to bylo přesně obráceně. Tam nebylo nic kromě kávovaru. Koupil jsem ho já. Byl černý, neustále se zasekával, a když mlel kávová zrna, zněl jako zubní vrtačka. Vyhodil jsem ho do popelnice spolu s plechovkami.

Předevčírem, i když se to zdá jako v minulém životě.

Kuchyň je částečně propojená s jídelnou a obývákem. De facto se jedná o jednu velkou místnost, takže pokud se jeden člen rodiny rozhodne pustit nahlas hudbu, nedobrovolně si ji poslechnou všichni.

Otázka za milion. Kdo v rodině je ten, kdo pustí City Lights? Ano, jsem to já.

Druhá otázka za milion. Kdo to bude nedobrovolně poslouchat?

NIKDO. Protože tady NIKDO není.

Nějakou dobu jsem seděl na sedačce a zíral do vyhaslého krbu. Na horní římse jsou fotky v rámečcích, kde je Erikovi maximálně deset a stojí vedle obrovské závěje s prknem v ruce. Na další je o trochu starší, usmívá se, kolem krku má medaili a přitom… drží prkno. Pak sedí na lanovce. Sjíždí z kopce. Odepíná si vázání.

Možná nekecal. Možná ho fakt nic jiného nezajímá.

To pak bydlí na perfektním místě, protože co jsem přijel, nepřestalo sněžit. A ty vločky nejsou titěrné a mokré jako ve městě, ale z nebe padají přímo vatové chomáče a vytváří obrovské metrové závěje.

Že jsou metrové vím docela dobře, protože jedna stěna v obýváku je prosklená a sníh mi dosahuje bezmála k pasu. Nějakou dobu jsem stál opřený o dřevěný sloup a přitom přemýšlel, jestli můžeme zapadnout.

Anebo… Kdy zapadneme.

Respektive… Kdy JÁ zapadnu.

Pak jsem pokračoval v prohlídce. Postupně prolezl skříně a šuplíky a našel stará fotoalba z doby, kdy byl Erik malý a jeho máma vypadala šťastně. Nejspíš ještě nebydleli tady.

Taky jsem našel skříň plnou filmů na DVD, většinou z devadesátek, ale i pár novějších. Ovšem nic po roce 2009.

Což podle vyprávění Arneho byla zhruba doba, kdy začal Erik jezdit na prkně.

Se pak nejspíš zastavil čas. Nebo tak.

Nakoukl jsem do pracovny – křídlo tam pořád stojí, pořád dokonalé, pořád ho hrozně chci a pořád mě štve, že mi má zalepit pusu – a pak jsem to vzal do posilovny.

Ve městě jsem do posilovny chodíval pravidelně. Každého jsem tam znal, občas jsme s jedním trenérem zašli do klubu a neustále se tam něco dělo. A právě to mi vyhovovalo.

Tady je ticho a klid. Logicky.

Na jedné stěně visí obrovská tabule, na které má Erik rozepsané tréninky. Stál jsem u ní několik dlouhých minut, ale vůbec těm zkratkám nerozumím. Nejspíš prostě hodně cvičí. A furt.

A vzhledem k povaze toho přitom asi moc nenamluví.

Což je stejně jedno, protože beztak bude většinu času trávit na sjezdovce nebo ve středisku alias masturbační oáze a já ho uvidím jen v časopisech, které Arne přinese.

Nebo ho můžu sledovat na instagramu.

Haha.

Kurva. Je tu hrozná zima. Ještě že mi včera ukázali, jak funguje termostat, abych, až tady budu dneska sám, ho mohl používat.

Jo, počkat. NEUKÁZALI.

Pomačkal jsem všechna tlačítka, dvakrát, než jsem přišel na to, jak se ovládá. Byl nastavený na dvacet tři stupňů, tak jsem to ohulil na třicet.

Je tu horko.

Dokonce takové horko, že jsem se odhodlal jít ven. Oblékl jsem si bundu, kolem krku omotal šálu, nasadil rukavice, mezi dveře narval květináč, protože se mi nikdo neobtěžoval dát klíče, a vyšel ven.

Pořád sněžilo a za chvíli jsem měl mokré vlasy.

Všude kolem jsou jen hory.

A sníh.

A ledové krusty, které praskají a lupou a kloužou.

Nějakou dobu jsem stál na příjezdové cestě. Je rovná, táhne se do dálky, dokud nemizí za obzorem, takže působí nekonečně. Do vesnice je to nějakých devět kilometrů, ale já ušel sotva dvě stě metrů, než mě začaly štípat uši a špička nosu a prsty na nohách a koule.

Tohle je…

Šílenství.

A zase nejede net.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Voldy
7. 1. 2021 11:57

Já se musím smát, jakože jsem úplný opak, až na to, že jsme se přestěhovali taky z města do „města“ kde když v zimě padá sníh, tak se může stát, že si nezajdete koupit ani rohlík. Netvrdím, že to je sranda vždycky, ale já to miluju. To ticho všude a klid. 🤩 Takže já si umím živě představit jak se teď cítí, i když to mám naopak a bude pro mě šok vracet se zpátky. 😀 ale jak je to napsané, opravdu tak emočně „dojebnuté“, jako by to byla pravda. Děvčata, klobou k dolů a vše nejlepší do Nového roku!… Číst vice »

Lucy
8. 1. 2021 0:35

Nie je ten Kasper tak trochu posadnutý Erikom?😂 teda chápem ho, všetko sa predsa točí okolo Erika a Kasper má úplné právo byť nahnevaný… teda mne keby niekto kecal do jedla tak asi skončí veľmi zle. No na druhú stranu mu mohli nechať aspoň nejaký odkaz, že kam sa zrazu všetci vyparili. Asi sledujú Erikov tréning😂 to odo mňa nebolo pekné, ale príliš som sa do toho vžila. Strašne ma zaujíma, čo povedia na to teplo ostatní, keď sa vrátia domov.

Karolína
9. 1. 2021 22:57

Má to výhodu, hned mohl celý barák kompletně prosmejdit 😄 Ale jako vzkaz mu teda měli nechat, to bylo pěkně hnusny🙅‍♀️
Umiram z něj – Masturbaci zona😄, detektivka – dobře podlé, termostat 😄