MOV0007


„Eliasi, proč nejsi ve škole?“

„Klacek a kámen kosti ti zláme, ale bacha na slova, bacha na ně.“¹ Elias zaklapne Palahniukovu Ukolébavku, hodí ji na stůl a opře se. Před sebou má nedojedený toust. Zamyšleně do něj šťouchne prstem. 

Máma zalije kávu, usedne naproti němu a začne procházet poštu. „Píše tátův kamarád Paul. Zve ho na svatbu.“

„Ten, co se žení už potřetí?“

„Jo… Bere si o devět let mladší dívku. Nějakou účetní.“

Elias uznale pokývá hlavou. „Uměla si to spočítat. A on je docela kanec. Když jsem ho viděl na fotkách, vypadal hůř než fotr.“ Z klokaní kapsy mikiny, na které je nápis Pro Violence, vytáhne cigarety a jednu vyklepne. Zastrčí si ji za ucho.

„Není mi jasné, s čím přesně tvoje poznámka souvisí. Ale tvůj otec je šarmantní muž. Má krásné oči… Vlastně, vím, že to slyšíš nerad, ale máš stejné oči jako on.“

„Skvělý.“ Otevře dveře do zahrady a opře se o futra. Zapálí cigaretu a chvíli zírá ven.

„Proč jsi nešel do školy, Eliasi? Byls někde s tím chlapcem?“

„To se ptá Vicky? Děláš jí prostředníka?“ Elias pohlédne na mámu trochu otráveně. Hraje si s tkaničkou. „Několikrát jsem jí řekl, že nemám s tím rozchodem nic společnýho. Je mi jedno, co si myslí.“

„Nemělo by. Nedívej se tak. Pořád je to tvoje sestra.“ Máma vrátí dopis do obálky, nechá poštu ležet na stole a stoupne si vedle Eliase. Sáhne mu do kapsy, vytáhne cigaretu a zapálí si. Okamžitě začne kašlat. „Vždycky jsem chtěla, aby mi to chutnalo. Když holky na střední kouřily, připadaly mi drsné, chtěla jsem mezi ně patřit… Teď mi to přijde k smíchu. Nikdy ti to doopravdy nezachutná, ale prostě si zvykneš, ne?“

„Jo,“ souhlasí Elias. „Prostě si zvykneš.“

„Máš toho kluka rád?“

„Co to je za otázku?“

Máma si ho prohlíží a Elias se cítí nepříjemně. Kdyby byli všichni na světě jako ona, bylo by těžší je nenávidět. „Rozešli se a ty s ním pořád trávíš čas. Vicky říkala, že spolu sedáte u oběda. Že vás její spolužáci potkali v parku. A v pátek se tady stavoval Alan, šel na trénink a vypadal překvapeně, když jsem řekla, že jsi venku. Takže… Máš toho kluka rád?“

„Proč se nestaráš o sebe?“

„Není to slabost.“

Elias típne vajgl a hodí ho do koše. Z lednice vytáhne colu. „Je to můj kámoš,“ řekne neutrálně. „Měla bys někoho zavolat na ty túje. Za chvíli napadne sníh a já mám pocit, že se během zimy vždycky trochu nezdravě nudíš.“

„Jo,“ zasměje se máma. „Máš pravdu. Nezapomínej chodit do školy, prosím tě. Ať z toho nemusíme vyvozovat důsledky. Vím, že máš sklony dělat opak toho, co se po tobě chce, ale prací ve fabrice by sis zničil život.“

„Jsi snob.“

Nějakou dobu mlčí, máma zahodí nedokouřenou cigaretu a ruce zastrčí do kapes vlněného svetru. „Co chceš k Vánocům?“

„Kokain,“ řekne Elias s úsměvem. Hodí na sebe černou bundu a obuje se. „A gumový medvídky.“ Zabouchne dveře, a vydá se ulicí pryč.

Většinu odpoledne stráví v parku, a když mu volá Cale, nezvedne to. Sedí na mostě, komíhá nohama, hází do řeky kamínky a baví se, když se je kachny pokouší ulovit. Vykouří brko a s rukama vraženýma v kapsách přemýšlí o tom, co mu máma řekla.

Fakt je, že nic z toho nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit. Fakt je, že Kennetha šukal tolikrát a pořád to nestačí. Fakt je, že když se ráno vzbudil, překvapilo ho, když ho nenašel u sebe v pokoji.

Rozejde se kolem zdi, kde jsou graffiti. Pár bezdomovců pálí v rezavém sudu noviny a zahřívají si ruce.

„Nakonec ti každej ublíží,“ řekne jeden z nich. „Nepouštěj si lidi k tělu. Nelez do zákopů a granát, kterej odjistíš, nepřehazuj v ruce…“

„Byly doby, kdy jsem byl mladej,“ pokračuje další. „Šel jsem spát a ráno jsem se probudil jako žebrák. Ženská mi ukradla bavlňák. Dostal jsem AIDS.“

Elias dojde k obyčejnému řadovému domku s šedou omítkou. Na tváři mu pohrává slabý úsměv. Cítí se utlumeně. Oblečení má nasáklé kouřem z marihuany a cigaret.

Nahlas zabuší.

Otevře mu asi třináctiletý kluk se sluchátky kolem krku. Alec. Má rysy jako Kenneth i jako Chris, jako všichni posraní Nolanové tohohle světa. „No?“

Elias projde kolem něj, což není zrovna snadné, protože kluk je širší než vyšší. Zastaví v chodbě a tře si zmrzlé ruce. „Kennethe!“ zahuláká.

Alec znechuceně nakrčí nos. „Fajn, obsluž se sám…“ Zmizí v obýváku, Elias zahlédne malované obrázky na zdi. Opře se o zeď u schodů do patra. Všude voní bylinky a na schodech se povalují vysoké komínky knížek. Alternativní medicína. Houby. Zero waste. Celý dům ze všeho nejvíc připomíná skladiště náhodně posbíraných věcí.

„Naši se věcí nezbavují,“ řekl jednou Kenneth na vysvětlenou.

„S čímkoli, co si pořídíš,“ odpověděl mu tenkrát Elias, „získáš jenom jednu věc navíc, o kterou pak přijdeš.“²

Kenneth seběhne dolů. Zatváří se překvapeně. Na sobě má tepláky a špinavé tričko. „Ahoj,“ vyjekne. „Co tady děláš? Nečekal jsem tě. Zrovna věším prádlo… Teda… Posiluju.“

„Vypadáš hrozně.“ Elias mu položí ruce na boky a políbí ho. Kenneth je cítit potem a aviváží. „Ale stejně tě rád vidím.“

„Taky tě rád vidím. Podniknem něco? Nebo jsi přišel jen tak?“

„Můžeme cokoli…“ Elias pokrčí rameny a rozhlédne se kolem. „Máš něco k jídlu?“

Jde za Kennethem do kuchyně. Ten stoupne na špičky a otevírá dvířka kredence. Přehrabuje se v šuplících, skončí u otevřené lednice. „Něco sladkého, slaného, pálivého, nebo bez chuti?“

„Rozhodně sladkýho. Trochu jsem si zahulil.“ Elias položí na stůl zapalovač a bundu přehodí přes židli. Z odkapávače sebere sklenku, na které je obrázek pelikána, a napustí studenou vodu. Pije chlemtavě, pobryndá si přitom mikinu. Sedne na židli a pozoruje Kennetha.

Tráva mu pomáhá nemyslet na zítřek. Pomáhá mu být tady.

„Tady máš mrkvový dort,“ řekne Nolan. „Máma ho včera pekla. Bezlepkový.“

Elias ho chytí za zápěstí, přitáhne si jeho ruku s dortem a kousne si. Olízne mu prsty od šlehačky a Kenneth se nepatrně zachvěje.

„Aha, kompromis, jo? Napůl sladké, napůl bez chuti. Paráda, Nolane.“

Kenneth se rozesměje. Sedne mu na klín, opře si o něj hlavu a věnuje mu polibky na krk a na ucho. Zavrtí se, pohlédne Eliasovi do očí a začne ho přes kalhoty třít.

Elias zvedne koutky. Dojí dort a zbytek šlehačky otře o Kennethovy rty.

Chytí ho kolem pasu a dobalancuje s ním ke kuchyňské lince. Kenneth chutná sladce. Jazykem mu vychází vstříc a pevně ho objímá nohama. Elias sjede Kennethovi rukou do klína a cítí, že mu stojí.

„Ježiši…“ zamumlá nadrženě.

Do kuchyně vejde Alec a otevře pusu. Kenneth od sebe Eliase okamžitě jemně odstrčí, ale zůstane do něj zaklesnutý nohama.

„Tys…“ zamračí se Alec na opatlaný talířek. „Tys mu dal poslední kus mého mrkvového dortu?!“

Elias se rozesměje.

„Promiň?“ navrhne Kenneth.

„Řeknu to mámě,“ pokračuje Alec. „A že ses cicmal s klukem taky.“

„Blbče.“

„Pitomče!“ Alec vyplázne na Kennetha jazyk a odejde. Práskne za sebou dveřmi.

„Sakra,“ vzdychne Elias. „Dal bych nevím co, abych viděl Chrisův výraz, až se tohle dozví.“

Kenneth seskočí z linky a odnese talíř do dřezu. „Že jsi Alecovi sežral dort? Přežije to.“ Pak trochu zvážní. „Nebude mu to vadit. Proti dvěma klukům nic nemá.“

„Já vím.“ Elias se zašklebí. „Ale vadí mu Prescott. Dejme tomu, že jsem byl kdysi dávno s holkou, která se mu líbila. Nedokáže se přes to přenést. Tak jako tak, byla nezkušená, takže jsem mu ušetřil spoustu nepříjemností…“ Stoupne si za Kennetha a otře se o něj rozkrokem.

„Hej, já byl taky nezkušenej. O jakých nepříjemnostech to jako mluvíš?“ Kenneth se k němu otočí čelem a založí ruce na hrudi. „Ale jinak jo, máš pravdu. Chris tě nesnáší.“

„Tys byl nadrženej,“ věnuje mu Elias pusu. „Sexy.“ Další pusa. „Je snazší věci nekomplikovat a prostě…“ Udělá sprosté gesto, aby vyjádřil, že myslí prcání.

„Dobře, když to říkáš,“ ušklíbne se Kenneth. „Skočím se převléct. Zajdem někam, ne?“

„Jasně. Na zmrzlinu? Do kina? Vyber si.“

„Není nic lepšího než zmrzlina v listopadu!“ zavolá na něj Kenneth přes rameno se smíchem a odejde z kuchyně. Elias otevře lednici, vytáhne džus a napije se z krabice. Potom se podívá z okna. Prolistuje diář, který najde na parapetu a cvrnkne do listu velkého fíkusu.

Mobil mu zavibruje v kapse. Cale se ptá, jestli se odpoledne potkají. Alan píše, že měl H. James kecy…

Jako kdyby se na všechno díval skrze plexisklo. Vnímá, ale stojí daleko. Nezúčastněný pozorovatel vlastního života. A kdyby mu někdo prohnal hlavu kulkou, nic by necítil.

„Tak jdem?“

Kenneth se převlékl do riflí a modré mikiny. Kapuce mu sklouzne na hlavu, když se skloní, aby se obul. Společně vyjdou před dům.

Zem je pokrytá zetlenými listy. Slabě mrholí.

„Můžu se na něco zeptat?“ řekne Kenneth váhavě. Zrychlí a otočí se na Eliase čelem, takže jde pozpátku.

„Ne.“

„Pitomče. Stejně se zeptám, abys věděl… Hele, já jsem… Prostě mě napadlo… Jestli, ehm, bych mohl někdy to. Být nahoře.“

„Proč?“ Elias povytáhne obočí, ale zvedne koutky v pobaveném úsměvu.

„Co proč? Protože bych to chtěl zkusit.“

„Není zrovna můj sen mít v zadku ptáka. A navíc, mám tě rád pod sebou.“

Kenneth vyskočí na obrubník a balancuje po jeho boku. „Jo, já vím. Mně se to taky líbí. Jakože… vážně hodně. Ale opačně jsem to nikdy nedělal a… chtěl bych. Aspoň jednou.“

Elias si dopřeje chvíli k přemýšlení. „Možná někdy,“ zalže nakonec. Když Kenneth zavrávorá, chytí ho za ruku. A nepustí.

„Bezva!“

„Zahulíme si spolu? Dneska jsem mluvil s máti. Zase odvedla řeč k Vicky. Ta si pořád myslí, že je to moje vina. Prakticky se mnou nemluví, což sice není kdovíjaká tragédie, ale chápeš… I když ona to vlastně je moje vina.“ Zasměje se. „Ty jsi můj osmej smrtelnej hřích.“

„Já jsem jí říkal, že s tím nemáš nic společného. Moc mi nevěřila.“ Kenneth pokrčí rameny. „Včera mi psala. Chce se sejít.“

„A ty se chceš sejít?“

„Ani ne. Ještě jsem jí neodepsal,“ odvětí Kenneth s pohledem upřeným do země a Elias ucítí zvláštní úlevu a klid. „Pojďme někam bokem. Nechci, aby mě tu někdo viděl s jointem v ruce. Nebo s tebou,“ zavtipkuje Nolan a táhne ho do svahu nad prolézačky. Za nimi jsou stromy a dole se kroutí řeka.

Svalí se do trávy mezi listy. Elias zapálí jointa, potahuje a přikládá ho ke rtům i jemu. Kenneth má hlavu položenou na jeho hrudi.

Na ocelově šedém nebi pluje párek zdeformovaných mraků. Jeden vypadá jako šibenice a další jako pěna do koupele.

„Není ti zima?“

„Copak jsem holka?“ zaškaredí se Kenneth. „Ne, počkej… Vlastně jo, je.“

Elias naposledy potáhne a hodí nedopalek do trávy. Má popálené prsty, protože špatně utáhl filtr. Chytí Kennethovy ruce do svých a dýchne na ně, aby ho zahřál. „Víš,“ začne potichu a sám neví, co chce říct, takže s vděčností přivítá malou chlupatou kouli, která se objeví opodál.

Je to černé štěně s uchem legračně trčícím do strany. Přijde blíž a nedůvěřivě očichává Eliasovi mikinu.

„Nazdar, kámo…“

„Daisy, pocem!“ Do svahu jde holka a kluk, oba poněkud výstředního vzeření. Holka má silné linky kolem očí a kluk je podsaditý. Elias si při pohledu na něj vzpomene na King Konga z roku 1933, na kterého koukal o víkendu. Když zrovna nešukal Kennetha. Když zrovna nemyslel na to, že šuká Kennetha. Když nemyslel na to, že s ním dělá cokoli, protože všechno, co může prožít s ním, je tak…

„Tak pojď sem, ty blbej sráči!“ Holka popadne psa za obojek a táhne ho pryč. Štěně se zapře předníma nohama a odmítá jít dál.

„Ježišmarja, do hajzlu, já jsem ti říkal, že s ní budou akorát problémy,“ prohodí kluk otráveně.

Holka se sehne, aby psa připnula, ale Daisy si myslí, že je to hra, a popadne vodítko do zubů. Zatahá. Holka vodítko vytrhne a švihne ji přes záda. A znovu.

Daisy zakňučí, když chytí ránu přes čumák.

Než si Elias stačí cokoli pomyslet a prodrat se oparem marihuany, vyskočí Kenneth na nohy a rozeběhne se jejich směrem. „Přestaň! Vždyť je to štěně! Zbláznila ses?“

„Starej se o sebe,“ poradí mu kluk. Je aspoň o hlavu vyšší.

 „Ne, dokud toho psa nenecháte být.“

„Co si myslíš, že děláš?“ Kluk si prohlédne Kennetha od hlavy až k patě. Vypadá pobaveně. „Hraješ si tady na nějakýho superhrdinu, nebo co?“

Daisy využije jejich nepozornosti a vytrhne se. Doběhne ke Kennethovi a začne mu očichávat nohavici. Kenneth ji vezme do náruče a schytá olíznutí.

Elias klidným krokem dojde k nim, stoupne si po jeho boku. Mlčí.

„Dík,“ řekne holka a chce si štěně vzít.

„Myslíš, že po tom, co jsem právě viděl, ti toho psa jen tak dám? Abys ho mohla zase bezhlavě mlátit vodítkem?“

„Prostě neposlouchá. Už nic neudělám, jasný?! Pojď ke mně, Daisy. Hodná holka…“

Kenneth ukročí dozadu.

„Tak to vypadá,“ řekne Elias, jako kdyby mluvil o počasí, „že si psa necháme.“

Ti dva si vymění pohled. Kluk zakroutí hlavou. „Naval ho, ty buzerante, nebo si ho vezmu!“ Dojde ke Kennethovi a vrazí do něj. Ten zavrávorá.

V nějaké knize, kterou četl, psali, že existují chvíle, které jsou určující. Elias tomu nerozuměl. Chvíle, které definují všechno.

Teď chápe. Celá jeho existence se upne ke Kennethovi Nolanovi, který brání psa.

Bez něj by všechno stálo za hovno.

Kluk se natáhne, aby Kennetha praštil, ale nedostane příležitost. Elias ho zezadu chytí za krk a složí ho na zem. „Co si myslíš, že děláš?“ zeptá se potichu a hlas mu zní cize. Sehne se k němu a praští ho do obličeje.

Hrozně zuří.

Praští ho znovu. Kluk se snaží překulit, anebo si alespoň zakrýt obličej, ale Elias mu klekne na ruce a zasadí další ránu. Slyší holku, která něco křičí a zkouší ho odtáhnout. Její hlas k němu doléhá z dálky.

Někdo chtěl ublížit Kennethovi, někdo chtěl ublížit Kennethovi, někdo chtěl…

„ELIASI! Eliasi, přestaň! Slyšíš?!“

Ani jeho hlas neslyší. Přestane, až když ucítí, že mu něco rozseklo tvář. Holka ho zoufale mlátí vodítkem. Elias jí ho vytrhne a vstane. Na okamžik to vypadá, že ji taky uhodí. Nahlas oddechuje.

Potom si uvědomí, že má ruce od krve. Hučí mu v uších a pálí ho pravá tvář.

„Psa si necháme,“ řekne. Podá vodítko Kennethovi a rozejde se pryč.

„Zavolám na tebe policajty!“ křičí za ním holka a pomáhá klukovi vstát. „Slyšíš?!“

„Polib mi prdel!“

Mlčky dojdou na kraj parku. Elias si otře ruce do mikiny. Svalí se na jednu z laviček a promne si spánky. Flusne.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se Kenneth. Vypadá vyděšeně. Tiskne k sobě Daisy a štěně se ho pokouší olíznout.

Elias ho místo odpovědi políbí.

„Tys…“ vydechne Kenneth. „Právě jsi někoho zmlátil, Eliasi.“ Zní vyčerpaně. „Takové věci přece nemůžeš dělat.“ Konečně pustí Daisy na zem. Ta se rozeběhne k pískovišti a začne zuřivě hrabat.

„Proč ne? A nepospíchej s odpovědí. Zkus se nad tím zamyslet. Proč bych kurva nemohl?“

„Eliasi. Je mlátit a mlátit. Vždyť… Co kdybys mu něco udělal? Co kdybys mu doopravdy ublížil? Anebo… Co kdyby on ublížil tobě?“

„Chtěl ublížit psovi,“ odsekne Elias, jako kdyby to bylo jasné jak facka. „Máš psy rád.“

„To ano, ale… Podívej, jsem rád, žes tam byl a to štěně zachránil, ale příště bys mohl zvolit trochu méně agresivní způsob.“

Elias vyloví cigarety a zapálí si. „Hele… Někdy přijde chvíle, kdy si prostě musíš vybrat. Rozhodnout se.“ Zašklebí se. „Morální filosofie. Říká ti to něco?“

„Ani ne. Měla by?“

„Výhybka. Lidi na kolejích. Nic?“

„Ne, o tom jsem nikdy neslyšel.“ Kenneth se posadí na opěradlo a nohy spustí dolů. Pozoruje štěně, které dovádí v pískovišti. Postrkuje packou plastový kus bábovky a bez rozmyslu se za ním vrhá.

„Představ si situaci: Jede vlak. Na kolejích nedaleko před ním je připoutaných pět lidí. A ty ho nemůžeš zastavit, ale můžeš přehodit výhybku na druhou kolej, kde je jenom jeden člověk. Co uděláš?“

„Hm, to je zajímavá otázka. Předpokládám, že žádná třetí možnost neexistuje.“

„Ne.“ Elias se opře o jeho nohu.

„V tom případě… Moc bych si přál zachránit těch pět lidí, ale myslím, že bych výhybku přesto nepřehodil.“

„Proč?“

„Já nevím. Nechci… Víš, že věřím v osud, třeba to tak mělo být. Třeba těch pět lidí prostě mělo umřít a ten jeden přežít. A nemyslím si, že bych zrovna já měl rozhodovat, kdo zemře a kdo přežije. Nikdo by neměl.“

„Takže necháš zemřít pět lidí, jen protože věříš v osud, aniž bys měl nějakej důkaz, že existuje? Zajímavý. Podle tebe nemá život pěti lidí větší cenu, než život jednoho člověka?“

Kenneth sleze z opěradla a sedne si k Eliasovi. Přehodí si přes něj nohy. „Když tu výhybku přehodím, budu za smrt toho člověka zodpovědný. Bude to moje vina. Dokázal by ses s tím smířit? Těch pět mělo umřít. A nemyslím si, že se lidské životy dají porovnávat. Jestli je pět důležitějších než jeden. Co když ten jeden nakonec v budoucnu vykoná větší dobro než ti ostatní?“

Elias zahodí vajgl a odhrne si pramen vlasů z obličeje. Položí Kennethovi ruce na lýtka. „Copak není tvojí morální povinností zabránit i těm zlým posraným věcem, co způsobili jiní lidi? Těžko by ses odvolával na osud, kdyby měla tvoje máma rakovinu.“

Daisy přestane lovit bábovku, vyčerpaně se svalí do trávy a okusuje ji.

„Ty bys výhybku přehodil? To se mi pokoušíš říct? Nebo se jen snažíš mě dostat?“

„Už jsem tě přece dostal, nemusím nic hrát… A jo, přehodil bych ji, možná zbytečně, protože nakonec stejně všichni chcípneme, ale v ten moment, v okamžik, kdy bych se musel rozhodnout, bych věděl, že bych se měl pokusit zařídit, aby přežilo co nejvíc lidí. Ze statistickýho hlediska je pravděpodobný, že někteří z nich budou konat dobro. Kdežto u toho jednoho člověka je to padesát na padesát.”

Kenneth ho chvíli upřeně pozoruje. Vlastně se pořád tváří, jako kdyby ho viděl poprvé. Ukazováčkem přejede přes klouby, přes hřbet ruky. „A nemáš z toho strach?“

„Z čeho?“

„Z hraní si na Boha. Z rozhodování, kdo přežije a kdo bude žít.“

„Žádnej Bůh není. Jsou jen lidi, co se nebojí dělat rozhodnutí… A ten zbytek.“ Začne mu zvonit mobil. Nepodívá se, kdo volá.

V tichosti čekají, než melodie utichne.

„A kdyby ten jeden člověk byl někdo, koho znáš, změnilo by to něco?“

„Ptáš se, co bych udělal, kdybys tam stál ty?“

„Někdo, koho znáš,“ zopakuje Kenneth zřetelně.

„Ty?“

Kenneth protočí oči v sloup. Obrátí k němu hlavu. „Ježiši, Prescotte, ty seš ale otrava. No třeba. Třeba kdybych tam byl já.“

„Kdybys tam byl ty,“ řekne Elias vážně, „zabil bych je všechny.“

„Pitomče,“ rozesměje se Kenneth a strčí do něj. Zčervenají mu tváře. Elias ho chytí za ruce a naznačí, aby mu sedl na klín. Nolan poslechne a obejme ho kolem krku. Kolébají se sem tam, jako dva blázni.

Začne pršet.

„Takže, tys… Tys ho zmlátil, protože mám rád psy a nechtěl jsem mu ho dát?“

Elias zamyšleně zírá přes sebe. Že je všechno špatně si uvědomí asi vteřinu před tím, než to Kenneth řekne. Než řekne: „Miluju tě!“

Prakticky to na Eliase vyhrkne. A všechno zkazí.

„Dobře,“ odpoví Elias po nějaké době. Nenávidí sám sebe za to, že zároveň se strachem ucítil něco ne nepodobného radosti.

Potom se dostaví hluboké opovržení.

Nešetrně od sebe Kennetha odstrčí a vstane. „Půjdu do klubu,“ řekne, aniž by se na něj podíval. Ukáže na Daisy. „Připni ji.“

***

„Tady ho máme!“ zařve Alan rozjařeně a přisune k Eliasovi panáka absinthu. „Volal jsem ti aspoň třikrát!“

„Já taky!“ přidá se Cale a vyplivne kus citrónu. Je zpocený a opírá se o bar.

„Jste děvky,“ řekne Elias pobaveně a kopne do sebe panáka. „Ještě tři!“ křikne na barmana. Zapálí si, na okamžik zavře oči a užívá si teplo v okolí žaludku. Jediné teplo, které zrovna potřebuje.

Přiťuknou si.

Parket je plný středoškoláků, krásné holky a kluci, co vsadili všechny karty na tuhle noc, aniž by tušili, jestli se ráno vzbudí s kocovinou, v cizím bytě, anebo jestli se vůbec vzbudí.

Elias objedná další panáky. „Platíš,“ řekne Alanovi.

„Kurva, nespěchej na nás! My už v sobě něco máme.“

„Fajn,“ Elias se ušklíbne a vypije panáka i za něj. Chvíli zůstane v předklonu a čeká, jestli to žaludek ustojí. „Ty vole.“

„Porval ses?“ zařve Cale, aby překřičel hudbu. Ukáže na jeho klouby. „Kvůli čemu?“

„Kvůli psovi.“

Kluci si vymění pohled. Jako na povel se otočí na Kennetha, který sedí u jednoho ze zadních stolů, drbe Daisy a srká džus. Elias vlastně netuší, proč mu dovolil, aby šel do klubu s ním. Kenneth se na taková místa nehodí, působí nepatřičně, jako kdyby ho někdo vytrhnul z jiného světa a zasadil ho mezi alkoholiky a fetky.

Ne že by si z toho něco dělal.

„Kretén,“ zamumlá Elias. Nervózně si prohrábne vlasy.

Alan využije toho, že Cale mluví na barmanku. „Myslel jsem, že s ním šukáš,“ podotkne. „To kvůli němu jsi na nás poslední týdny neměl čas, ne?“

„Už mě nebaví.“

„To chápu. Vždycky jsem myslel, že máš radši kozy.“

Cale jim rozdá panáky. „Mluvíte o kozách? Viděli jste, jak se June k Nolanovi naklání? Podle mě je na zajíčky. Pánové… Hele, ještě kousek a vypadnou jí.“

„Nemá je moc hezký,“ pokrčí Elias rameny. Posouvá sklenku po baru.

„Jasně,“ řekne Cale zamyšleně. „Tak moment! Jak to víš?!“

Ještě se chvíli baví a popíjí, potom nakoupí alkohol pro zbytek osazenstva a rozejdou se ke stolu. Elias se posadí mezi Kennetha a Bonnie.

„Ta je tak boží!“ rozplívá se June. „Vždycky jsem chtěla pejska.“

„Jestli si chceš zahrát na pejska, moc rád ti to dopřeju,“ zasměje se Cale.

„Hovado. Mám jí skočit k baru pro vodu?“

Cale se nakloní přes stůl a natáhne k Daisy sklenici s pivem. Kenneth ji odstrčí. „Nech ji,“ řekne a Cale zvedne ruce v obranném gestu. Podívá se na Eliase, jako kdyby u něj hledal pochopení.

Ten protočí oči v sloup. „Máš?“

„Co?“ Kamarád se zatváří nechápavě. „Jo, jasný…“ Ze zadní kapsy vytáhne sáček s bílým práškem, pohledem zkontroluje bar a podá ho Eliasovi.

Elias natáhne ruku a prohlédne si kokain na světle. „Máš kreditku, Bonnie?“

„Ježiš, ty seš pozér!“ vypálí Cale pobaveně. „Alane, podej mi svoje pivo.“

„Proč?“

„Chci něco vyzkoušet. Dělej.“

„Ne, to je moje…“

Hádají se jako děti. Elias je neposlouchá. Čeká s nataženou rukou.

„American Express Black Card, Prescotte. Važ si toho.“

„Náležitě to ocením, slibuju.“ Posune se, aby si mohla sednout blíž k němu. Vezme ji kolem ramen. Nasype trochu kokainu na stůl a kreditkou ho způsobně zarovná do lajny. Nakloní se a šňupne. „Áaaa, kurva…“ Praští do stolu.

Kreditku vrátí Bonnie, otře si nos a bezmyšlenkovitě podrbe Daisy za ušima.

Kenneth mu věnuje zachmuřený pohled. „Je to kvůli tomu, co jsem řekl?“ zeptá se po chvíli.

„Co?“

„Víš, o čem mluvím.“

Elias na něj konečně pohlédne. Na jazyku cítí štiplavou pachuť. Vezme jednu ze sklenic a pořádně se napije. „Nemám sakra tušení. To jako jestli jsem se sjel kvůli tobě? Zas tak si nevěř. A jestli mi chceš dělat přednášku, můžeš jít…“ Ztiší hlas. „Možná by sis ale třeba taky rád dal?“ řekne zamyšleně. „Cale, podej mi to!“ Elias postrčí kreditku i koks ke Kennethovi.

Cítí se špatně. Intuitivně tuší, že by tohle neměl dělat. Droga v něm rezonuje.

A pak… Každá hloupá výčitka je nahrazená sebejistotou. Elias všechno vnímá zrychleně. Intenzivně. Má pocit, že je doslova přesycený Kennethovou vůní. Až je to absurdní, protože by ho správně neměl cítit, ne uprostřed zakouřeného baru.

Chce ho. Chce, aby Kenneth vnímal svět jako on. V té nejčistší jednoduchosti. Na dřeň.

„Bojíš se, že by sis ušpinil ruce?“

Ani tentokrát neodpoví, a tak se Elias nakloní blíž a pošeptá mu do ucha: „Bojíš se, že měli pravdu, když tě přede mnou varovali?“ Rozesměje se. Natáhne se pro netknutého panáka, kterého Cale přinesl Kennethovi.

Kenneth…

Kenneth se na Eliase dívá s nepochopením. Tak je to správně.

Nepatřím ti, napadne Eliase, a chystá se svoji myšlenku rozvinout nahlas, jenomže potom mu spadne na zem zapalovač, což odvede jeho pozornost. Když zvedne hlavu, taneční parket se před jeho očima změní v zářící prostor plný pulsující energie.

Rozejde se tím směrem. Bonnie pohodí tmavými vlasy. „Seš sjetej, Prescotte?“

„Chci šukat!“ zakřičí jí do ucha. Položí jí ruce na boky a chvíli se s ní kolébá do rytmu. V nose pořád cítí kokain a Kennethovu vůni. Rozhlédne se, aby měl jistotu, že není poblíž.

Popotáhne a odplivne si.

„Tohle nedělej,“ řekne Bonnie napůl pobaveně, napůl káravě a dovolí mu, aby ji chytil za zadek.

Elias zamručí. „Šukat, šukat, šukat…“ opakuje.

Ještě chvíli tancují ve změti pokřivených barev a potom jsou najednou v umývárně. Nápisy na kabince se Eliasovi slévají dohromady. Pulp Fiction. Historky z hajzlů.

Chytí Bonnie za vlasy a donutí ji zaklonit hlavu. Líbá ji na krku a ona vzdychá úplně jinak než Kenneth. Rozepne jí rifle, sáhne do kalhotek a cítí mokro a horkost jejího klína. To stačí, aby ji chtěl. Líbají se trhaně a zuřivě, Bonnie mu zaryje nehty do zad.

„Tak dělej, Prescotte,“ zamumlá potichu.

Elias si stáhne kalhoty a nadzvedne ji. Ona ho nohama stiskne kolem pasu. Když do ní zasune, zalapá po dechu. Pocit, že je to špatně a že by neměl, zmizí v alkoholovém oparu.

Bonnie je hlasitá, což v něm burcuje krev.

Dveře na záchody se otevřou, ale Elias to nevnímá. Je v rauši, celý posraný svět se smrskne na potřebu vyvrcholit.

„Je tady ten kluk…“ zamumlá Bonnie trhaně.

„Kennethe.“ Elias otočí hlavu ke dveřím. Kenneth vypadá zraněně. V náruči drží Daisy. „Chceš se přidat?“

Kenneth zamrká, otočí se a odejde. Nehlučně. Nekřičí, nedělá scény. Elias vystříkne s pohledem upřeným na místo, kde ještě před malou chvílí stál. Opře si hlavu o stěnu kabinky a dlouze vydechne. Pak ustoupí, aby si zapnul kalhoty.

„To bylo všechno, Prescotte…?“

„Promiň…“ Odejde z úmývárny a zastaví na baru. Koupí další absinth. A vodku.

Tancuje. S někým se popere. Sedí u stolu, sklání hlavu a zmateně posouvá sklenku sem tam, zatímco Cale naproti němu hněte June prsa.

Matný záblesk toho, že se vrací přes park. Že se pokouší zastrčit klíče do zámku. Na chvíli usne na zápraží. Po čtyřech vyleze schody do patra a skončí s hlavou v záchodové míse.

Nepamatuje si, co dělal poslední čtyři hodiny. Jeho poslední vzpomínka patří Kennethovi. Modrému a zelenému oku. Pocitu, že ho šíleně zradil.

O to přece šlo, takže nechápe, proč to tak bolí.

„Kurva…“ Nahlas zvrací. Začne se klepat. Matně vzpomíná, že si potom šňupnul ještě jednou. Je mu ukrutná zima. Leží s obličejem přitisknutým na studených kachličkách a od pusy se mu táhnou sliny.

„Už zase…“ zamumlá Vicky rozespale. „Nemůžeš se aspoň zavřít?“ Přešlapuje nad ním v noční košili.

Chce se pohnout, ale nemá sílu.

„Ježiši, tohle je fakt nechutný, Eliasi.“

Chce ji poslat do prdele, ale nemá sílu. Klepe se. Vnímá, že jde Vicky pryč. A že se vzápětí vrací. Ucítí na sobě měkkou deku.

Chce…

Vypne se.

Autor: Eva Pospíšilová

¹PALAHNIUK, Chuck. Ukolébavka. Praha: Euromedia Group – Odeon: Odeon, 2005. ISBN 80-207 1185-6.

²PALAHNIUK, Chuck. Zalknutí. Vyd. 2. Přeložil Richard PODANÝ. V Praze: Odeon, 2009. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1290-5.

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

14
Komentujte

Kateřina Teplá

Nemám slov. Každá kapitola je lepší a lepší, ale snad tahle byla zatím nejlepší. Chudák Kenneth,ale věděl do čeho jde nebo vlastně ne? Elias je nepředvídatelný, jenže nemůže za to. Ty věci, co ho jako mladšího obklopovali tak udělali tohle. Teď už jen se těším na další kapitolu a zítra na Kennethův dopis.:)

Malone Fay

OK, obvykle mám z téhle povídky depku, ale právě jsem začala být vděčná, že moje nejakutnější starost je vybrat dětskou autosedačku a nějak se vyznat ve velikostech kojeneckého oblečení… Nějak se mi povedlo v relativním zdraví dostat do fáze „a co chtít víc? / místo takovýho toho // a to je všechno?“ (řečeno slovy Honzy Těsnohlídka – ostatně, možná by se Elliotovi líbil, nemám pravdu?).

Je hrozně dobrý, jak dvě holky dokážou napsat něco tak veskrze beatnicky klučičího.

Jiřina

Chudák Kenneth. A tragédie se blíží… Moc hezký.

Voldy

Čekala jsem, že Elias projevení pocitů nerozdýchá. On sám se snaží od pocitů odprostit. Jeho myšlení je odlišné od „normálního“. Jenže nikdo nestanovil hranice „normálnosti“. Na jeho reakci je pro lidi, kteří se nad tím nezamyslí, špatná forma provedení. Já ho chápu, i když neznám celý jeho příběh a dostáváme jen střípky. Bohužel lidi konají v obraně odlišně.
Vůči Kennethovi mi je smutno. Je to miláček.
🖤

Karin

Kennetha mi je líto ale jestli si myslel že Eliase změní tak to se spletl.

Ester

No tak Elias to cele, čo mohlo byť krásne medzi nimi zničil. Aj keby mal Elias akukolvek traumu alebo dôvod sa takto spravat, tak jeho partner, ak má len trocha sebaúcty, by to nemal znášať alebo tolerovať, ak nechce byť nešťastný a zranený. No uvidíme ďalej, či Kenneth ho neľúbi natoľko, aby nebol „citový masochista“ :(.

Josef

Hodně dobré, hodně pravdivé. Kdo nepřijímá sám sebe, hrozně ubližuje všem okolo i sám sobě. Dobře to znám z let svého dospívání a hledani…