KENNETHŮV ŠESTÝ DOPIS


Zařekl jsem se, že drogy nikdy zkoušet nebudu. Bylo mi patnáct a rozhodl jsem se.

Moji rodiče… Bavili se se mnou o tom mnohokrát. Ano, byli trochu neortodoxní a třeba s trávou nikdy žádný problém neměli. Občas si sami zakouřili. Ale já jsem chtěl odmalička dělat všechno správně. Jo, legrační.

Takže. Měl jsem svoje přesvědčení a věřil, že je správné. Nepochyboval jsem. Drogy jsou špatné a tečka.

K smíchu. K smíchu. K smíchu… jsem já! Za to, jak snadno jsem se nechal zviklat.

Mám se vymlouvat? Říct, že jsem byl zvědavý? Že pro jednou přece o nic nešlo? Ale no tak… kolikrát mám ještě zalhat? Vzal jsem si toho jointa, protože jsi chtěl, abych to udělal. A bylo to tak sexy. A já byl nadrženej.

Pozdě v noci jsem pak seděl na posteli. Točila se mi hlava a chtělo se mi zvracet. A já se přitom usmíval. Ani na vteřinu jsem nelitoval.

Jasně, bylo mi šestnáct. V šestnácti chce přece každý zažít svět. A já ho prožíval s tebou!

Ty chvíle se prakticky okamžitě staly tím nejdůležitějším. Najednou jsem na tebe musel pořád myslet. Když jsem seděl ve třídě a pokoušel se na prázdné stránky papíru nepsat tvoje jméno. Když jsem chodil po chodbách a hledal tě v davu. Když jsem se povaloval doma a snažil se tvářit, že na něčem záleží. Když jsem masturboval.

Měl jsem pocit, že je to perfektní – ty jsi perfektní.

Věděl jsem, že se musím rozejít s Victorií, a že pak všechno zapadne na své místo. A my budeme spolu. Pořád. A navždycky.

Kenneth

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám dopis? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Maty
18. 7. 2019 20:02

„Pořad. A navždycky.“ Co by ti na to řekl Elias, Kennethe?

Voldy
18. 7. 2019 20:21

Ne všechna přání a touhy jsou vyslyšeny v kontextu, který si my přejeme, Kennethe. Realita.

Karin
19. 7. 2019 20:33

Kenethe to je jen tvé zbožné přání.

Ester
21. 7. 2019 22:26

Bojim, bojím, že ho Elias sklame :(.

Josef
23. 7. 2019 19:38

Neexistenci jsem začal číst teprve včera, teď jsem skončil, a jsem nadšený! Četlo se to jedním dechem, díky moc! Některé situace mi vyvolávají vlastní vzpomínky… Oba kluci jsou v tom svém hledání a tápání hodně roztomilí… Zvlášť Elias se mi dostal pod kůži, mám silný pocit že je to jen hodně zranitelný (nebo zraněný?) kluk, který se tou drsnou slupkou chrání před okolním světem. Určitě mu držím palce, aby našel … sebe sama (?) Jsem moc zvědav na pokračování.