9.DOCX


A pak řekl miluju tě.

Kenneth ta slova opakoval rychle za sebou, až mu splynula do nesrozumitelného balastu. A význam stále zůstával… neskutečný?

Vstával se zvláštním pocitem v žaludku. Jako by mu na tom všem od první chvíle něco nesedělo. Přestože Elias ležel vedle něho, nahý a skutečný. Za posledních pár dní nechtěl Kennetha ani jednou odehnat. Nedal mu najevo, že by své vyznání nemyslel vážně. Neodtrhli se od sebe.

Tak proč bylo tak těžké věřit dvěma slovům, která tolik toužil slyšet?

Dal Eliasovi opatrně pusu na čelo. Dal Eliasovi opatrně pusu na nos. Dal Eliasovi pusu na každou část obličeje a nepočínal si přitom ani trochu opatrně.

Elias zívl, přitáhl Kennetha k sobě a zamručel. Dýchal mu do ucha. „Co je za den?“ zamumlal rozespale.

„Dnešek,“ zašeptal Kenneth a spokojeně se přitulil. Vnímal horko, které sálalo z Prescottova těla a vdechoval jeho vůni.

„Výborně.“ Elias otevřel oči. „Dnešek je můj oblíbený den.“ Rukou přejížděl po Kennethových zádech, hladil ho a lechtal zároveň.

V pokoji byla zima a venku nejspíš sněžilo. Ale pod peřinou měli příjemné teplo, proto Kenneth zamručel, když se Elias převalil na bok a trochu je odkryl.

„Do prdele, za hodinu mám být u Rolanda,“ hlesl Elias při pohledu na mobil. Pak ho hodil na zem a posadil se. Na kůži měl nepatrné škrábance od Kennethových nehtů. „Stejně jsem to nestihl vyrenderovat. A nemám dorovnanou barevnost… Kurva,“ mluvil sám pro sebe. Po těle mu vyskakovala husí kůže. Chytil se za břicho a zaúpěl. „Zdálo se mi to, nebo jsme vypili litr vodky napůl?“

Kenneth zezadu Eliase objal, aby mu předal své teplo. „Je ti zle?“ zeptal se starostlivě.

„Vyšel jsem ze cviku.“ Elias z ničeho nic vstal. Sebral ze země kalhoty a oblékl je. S jednou nohou v nohavici ztuhl a vzhlédl. „Pojď tam se mnou.“

Kenneth spadl zpátky do lehu. Pořádně se zachumlal, takže mu byla vidět jen hlava. „A neříkals, že to nemáš… odentrovaný, nebo co?“

„Vyrenderovaný,“ zasmál se Elias. Pořád stál s kalhotami u kolen, jinak kompletně nahý a přemýšlel. „Asi jo, máš pravdu. Možná bych se na to měl vysrat.“

„Necítíš se dobře,“ připomněl Kenneth. Nadzvedl peřinu a poklepal vedle sebe na matraci.

„Mám déjà vu.“ Elias dosedl na postel. Zvláštně se zamračil a Kenneth těm slovům popravdě moc nerozuměl. „Tohle jsem nevychytal. Chtěl jsem to odevzdat včas. Nakonec ale…“

Kenneth myslel, že tohle je ta chvíle, kdy ho pošle pryč. Ale než promluvil, Elias ho pohladil po obličeji, skopl kalhoty na zem a přehodil přes sebe peřinu. Stačilo se pak jen přehoupnout a Kenneth ho zalehl celou svou vahou.

„Můžem… Můžeš to dokončit odpoledne a zítra za ním zajdeme. Ale teď tu zůstaň se mnou. Prosím.“  

Elias mu sáhl mezi nohy. Hladil ho a přitom Kennethovi zíral do očí. Našpulil rty a žebral o polibek. „Tak jo, zůstanu tady. Uděláme palačinky.“ Pohyboval rukou rychleji. „Ale nejdřív ti to udělám. Co si o tom myslíš? Líbí se ti takovej plán?“

Kenneth hlasitě zasténal a spadl na záda. „Líbí se mi takovej Elias.“

x

Odpoledne se k ničemu nedostali. Venku nepřetržitě sněžilo, proto zůstali schovaní v posteli. Nějakou dobu ještě spali, pak pustili na noťáku Matrix a zkoukli první dva díly. Když se venku trochu vyjasnilo, zašli do nejbližší vietnamské restaurace.

Cestou po sobě házeli sněhové koule a Elias shodil Kennetha do závěje. Smál se, když na něj Kenneth zezadu skočil, aby mu to oplatil.

Byli jako pár. Byli pár. A když pak seděli na lavičce, musel Kenneth přemýšlet, nakolik je to skutečné.

Třeštila mu hlava. A v takových chvílích ho vždycky přepadaly zvláštní myšlenky.

„Kterou bys vybral?“ vypálil z ničeho nic. Přetáhl si rukávy přes prsty a popotáhl.

Elias se rozhlédl, jako by hledal dívky, ze kterých má na výběr. Ale když viděl jen starší paní s igelitkou, pokrčil nechápavě rameny. „Co?“ Přesedl na opěradlo, hned vedle Kennetha. Lokty opřel o stehna a pomalu kouřil. 

„Matrix přece. Jakou by sis vybral pilulku,“ zopakoval Kenneth. „Sladkou nevědomost nebo krutou pravdu?“

„Pravdu,“ odpověděl Elias bez jediného zaváhání. „Protože ať je pravda jakkoliv krutá, nemůže být horší než to, že tě někdo vodí za nos.“

„A co když bude tak krutá, že to možná nedokážeš snést?“ Cítil příšernou zimu, a přesto mu po čele tekl pot.

„Tak bych zešílel nebo umřel, ne?“ odpověděl klidně Elias. Plivl na zem a vajgl típl o lavičku. „Bylo by to skutečný, nemohl bych žádat víc.“   

Záviděl Eliasovi jistotu, s jakou vše pronášel. Kenneth měl pocit, že v podobných situacích by nakonec vždycky vybral zle. „Já nevím. Myslím, že bych si taky vybral pravdu, protože bych ji chtěl znát. Ale pak bych toho litoval. A nadával si za to. Já… Asi nejsem tak silný jak ty.“

Elias rozhodil rukama. „Nikdy jsem neřekl, že bych toho nelitoval.“ Vycenil zuby v úsměvu. „Někdy mám fakt pocit, že je všechno kolem program. Že je to nereálný. A pravda je tak blízko, za neprůhlednou clonou. Jako bych ji cítil, ale stejně ji nedokážu nijak uchopit. Je to k vzteku. Možná je závadný obojí. Myslet si, že je tohle skutečnost, stejně jako si myslet, že je to iluze.“ Naklonil se ke Kennethovi blíž, jako by mu chtěl říct přísně střežené tajemství. Přitom kolem nebyl nikdo, kdo by je mohl slyšet. „Svět je kurevsky nespravedlivej.“

Kenneth nad těmi slovy přemýšlel. Nejistě poposedl. Možná dělal chybu, ale stejně prohlásil: „Jo, to asi jo. Vím, že k tobě byl hodně nespravedlivej.“

„Jak to myslíš?“

„Já…,“ hledal správná slova, která by zjemnila to, co hodlal říct. Nakonec ale došel k názoru, že tohle zjemnit nejde. „Mluvím o tobě a tvém otci.“ Stálo ho mnoho přemlouvání pohlédnout Eliasovi do očí. Nenašel v nich nic, proto pokračoval. „O tom, co všechno ti dělal.“

Elias seskočil z lavičky. Z kapsy vytáhl zapalovač a škrtl. Přešlápl a znovu škrtl. A nic neříkal.

Kenneth měl naopak pocit, že toho musí říct tolik. Přiznat se ke všemu, co mu Victorie prozradila. „Vím, že o tom asi nechceš mluvit. Ale kdybys chtěl, tak klidně můžeš.“

„Proč prostě…“ Škrtal zapalovačem pořád dokola. Z hlasu bylo poznat, že je hodně naštvaný. „Proč to vytahuješ? Co si myslíš? Že se ti tady teď složím jako děcko a budu brečet, protože na mě byl tatínek zlej? Že mě uhodil?“ Došel ke Kennethovi. V jednu chvíli Kenneth dokonce myslel, že dostane facku, ale Elias jen zatřásl hlavou. „Mám se ti tady svěřovat? Stěžovat si? Proč o tom vůbec mluvíš, když… Nic o tom nevíš, do piči!“ Rukou praštil do lavičky.

Kenneth seděl bez hnutí. Čekal, až se Elias trochu uklidní, teprve potom mírným hlasem řekl: „Protože se mnou nikdy nemluvíš. Nic mi o sobě neříkáš. Nevím, co se ti honí hlavou, jestli tě něco netrápí…,“ odmlčel se. Zadíval se na oblohu. „Jestli tě něco netrápí a nepřemýšlíš, že odtud odejdeš,“ přiznal popravdě.

Elias zkřížil ruce na hrudi. „Ne. O tom, že bych odjel, nepřemýšlím.“ Sedl si zpátky na lavičku a opřel se čelem o Kennethovo rameno. „Miluju tě a nikam neodejdu,“ prohlásil pevným hlasem.

Kenneth nedokázal potlačit nutkání se usmát. Mohl to slyšet znovu a znovu a stejně pokaždé cítil… tohle.

„Máš horečku,“ pronesl z ničeho nic Elias a přiložil mu ruku na čelo.

„Ne, jsem v pohodě.“

Elias ho chytil za bradu a přinutil otočit hlavu, aby mu mohl zkontrolovat zorničky. Ušklíbl se. „Ty máš absťák, že jo?“

Kenneth se naštvaně vytrhl a vyskočil na nohy. „Ne!“ vyštěkl bojovně. „Já přece nejsem…“ Rezignovaně vydechl. Na hádky ho příliš bolela hlava. „Fajn. Není mi úplně nejlíp. Promiň.“ Promnul si spánky a na okamžik zavřel oči.

„Jasně, že nejseš,“ přikývl Elias neutrálním hlasem. Sáhl do kapsy a vytáhl jointa. Ukázal ho Kennethovi. „Neomlouvej se,“ pronesl ve chvíli, kdy ho zapálil a potáhl.

„Počkej, počkej!“ zamračil se Kenneth nedůvěřivě. „Chceš mi říct, že celou dobu u sebe nosíš trávu? To si říkáš hodný kluk?“

Elias se smíchem natáhl ruku. „Vzal jsem ji u tebe. Druhý šuplík, Kennethe. Dej si. Nepomůže to úplně, ale alespoň na chvíli tě utlumí.“

Neměl nejmenší tušení, kdy Elias odhalil tajemství druhého šuplíku, ale překvapilo ho, že o tom poprvé promluvil až teď. Přijal jointa a potáhl. Známá vůně mu trochu zvedla náladu. Došel zpátky k lavičce a posadil se Elisovi na klín. Znovu potáhl, ale nevydechl. Zadíval se na Prescotta a čekal, jestli pochopí. Jestli si vzpomene.

Pár s kočárkem na ně zhnuseně hleděl, když Elias Kennetha náruživě políbil na rty. Držel ho přitom za zadek, a když se odtáhl, měl skelný pohled. Zaklonil hlavu a zíral do korun stromů.

„Fotr si našel milenku. Nikdy nešlo o lásku, ale o sex, aspoň to vždycky tvrdil mámě. Jenomže si nedali pozor a ona otěhotněla. Děcko nechtěla, a tak jsem zůstal otci na krku. Dával mi to hodně sežrat. Když se pak narodila Vicky, ještě se to zhoršilo. Byl jsem důsledek něčeho nezdravýho. Jeho pochybení. Tu ženskou si nepamatuju. Neměl jsem možnost ji poznat. Ani ji nepovažuju za svoji mámu. Moje máma je… tu jsi poznal,“ pokrčil rameny, jako by se ho nic z toho, co říkal, netýkalo. Jako by vyprávěl cizí příběh. „Přijala fotrovu chybu snáz než on sám.“

Kenneth během vyprávění vískal Eliase ve vlasech. Jointa přitom držel rty. Teď ho však vytáhl a pořádně vydechl. „Vážně jsi volal otci? Tu noc?“ potřeboval vědět. Cítil se kvůli tomu velmi špatně.

„Kennethe,“ promluvil Elias. „Já toho nelituju.“ Přitáhl ho k sobě a dal mu pusu na čelo.

„Tak aspoň jeden z nás,“ hlesl Kenneth. Ještě naposledy potáhl, než jointa típl. Neřekl by, že mu bylo líp, ale rozhodně se necítil hůř. „Vídáš se s nimi někdy? Myslím s rodinou. Každý rok jsem čekal, jestli nepřijedeš. Na Vánoce nebo tak.“

„Spíš si voláme,“ přiznal Elias. Objal Kennetha kolem pasu, aby nespadl a poposedl. „Hlavně s mámou. O Vánocích jsem… Nech mě přemýšlet. Jedl jsem křupky a sledoval Hru o trůny, jo,“ zasmál se. Sáhl Kennethovi na čelo. „Už je to lepší, Nolane, ale… Pořád seš trochu teplej.“

x

„Ano?“

„Kde jsi?“

„Na koleji.“

„Nelži, Kennethe! Alec za tebou dneska jel. Chtěl tě překvapit. A víš, co mu řekl tvůj spolubydlící? Že tě už týden NEVIDĚL! Takže, kde do prdele jsi, Kennethe?!“ hulákal Chris do telefonu. Bylo slyšet, jak je podrážděný. A nejspíš se i bál.

Kenneth sklonil hlavu a zíral na podlahu. Mlčel. Nemusel přece odpovídat na něco tak zřejmého.

„Kennethe,“ zašeptal Chris.

„Co?“ vyštěkl Kenneth bojovně. „Co je? Já se přece nemusím omlouvat za to, že… Za nic. Já se přece nemám za co omlouvat. Neudělal jsem nic špatného. Už dost dlouho. A že jsem s Eliasem? Jo, jmenuje se Elias! Ne on ani ten kluk, ale Elias. Je to moje volba. Já ti taky přece neříkám, že na tebe Bonnie sere. Že se chováš jako zoufalec, když pořád doufáš, že byste mohli být spolu!“

„Kennethe.“

„Ne!“ vykřikl. „Ne, přestaň mě Kennethovat! A nech mě to doříct. Já vím, že jsem udělal hodně chyb. Za poslední roky jsem to nezvládal moc dobře a mrzí mě to. Mrzí mě všechno. Nechal jsem to zajít daleko, já vím. Ale já se prostě nemůžu omluvit za to, že ho miluju. A že chci být s ním. I kdyby to pak mělo špatně skončit, protože, Chrisi, sám víš, že musíme žít teď. A teď je tady se mnou. Chce být se mnou. Tak mi neříkej, že je to špatné. Neříkej.“

Chris hlasitě vzdychl. „Vždyť já přece nic neříkám.“

Kenneth se trochu uklidnil. „Dobře,“ přikývl. „To je dobře.“

„Až to zjistí rodiče… Ti určitě něco řeknou. Táta…“ Chris nedořekl, ale nejspíš si vybavil scénu, když otec naposledy ztratil nervy a řval na Kennetha, že ho vyhodí z domu. Jestli ještě jednou…

„Já vím. Ale prostě se ho nevzdám.“

„Panebože,“ vydechl Chris, ale zněl pobaveně. „Co já to mám za bráchy? Víš o tom, že je Alec zamilovanej?“

„To je přece dobrá zpráva nebo ne?“ zamyslel se Kenneth.

„Jak se to vezme,“ odvětil starší bratr.

Kenneth ramenem přidržel telefon u ucha, zatímco mazal toust arašídovým máslem. „Počkej, nech mě hádat. Je to kluk!“

„Hůř! Je to čtyřicetiletej řidič kamionu!“ pronesl Chris naštvaně a afektovaně zároveň.

„Cože?“

„No jak říkám. Ačkoliv o sobě na netu tvrdí, že je to sedmnáctiletá holka jménem Natalie.“

Kenneth se rozesmál. A Chris nakonec taky.

x

Poprvé se Elias trochu zdráhal. Ale teď vešel do klubu bez řečí. Skoro okamžitě u baru objednal panáky a pak hádali, jestli je barman gay nebo ne. Po pár skleničkách Elias navrhl, že ho pozvou do trojky, aby měli jistotu. Hlasitě se tomu smáli.

„Ahoj!“ ozvalo se z ničeho nic za Kennethem. Byl to ten kluk, co měl první den ve škole tričko Deadpoola. Kenneth nikdy nezjistil jeho jméno. Přesto na něj přátelsky kývl.

„Už jsem tě nějakou dobu neviděl na přednášce,“ pronesl kluk a opřel se rukou o bar, jako by chtěl vést dlouhou a vážnou debatu.

„Jo. Teď jsem trochu neměl čas,“ prohodil Kenneth. Například včera nedošel, protože do něj Elias přirážel a přitom mu šeptal do ucha, že ho nikdy nenechá odejít.

„Myslel jsem, žes už skončil.“

Kenneth nad těmi slovy vážně přemýšlel. Skončil? Plánoval tam vůbec ještě někdy jít? „Jo. Ne… Já vlastně ještě nevím,“ odpověděl popravdě.

Elias do Kennetha strčil ramenem a přisunul k němu panáka vodky. Cizího kluka nezaregistroval. „Je lehký se ztratit,“ pronesl jen tak mimochodem. Zavrávoral. Omylem přitlačil Kennetha na bar a celou vahou se o něj opřel. „Kennethe,“ pronesl laškovným hlasem. „Kennethe. Už jsem ti někdy řekl, aby ses na ostatní vysral?“

Bylo tak snadné poslechnout. „Fajn, vyseru se na celý svět,“ přikývl Kenneth s úsměvem na tváři. „A co pak?“

Kluk, který ještě před chvílí stál jen pár kroků od něj, zmizel v mlze. A existoval jen Elias.

„Zůstaneš se mnou! Protože…“ Elias rukou zašátral mezi jejich těly a přinutil Kennetha roztáhnout nohy. „… tě chci. Jo, to je ono. Vsadím se, že nemáš protiargument.“ Rukou mu zajel pod tričko a nehty přejel po kůži.

Kenneth se instinktivně prohnul. Chytl Eliase za ruku a táhl ho za sebou až k záchodkům. Když vešli dovnitř, bylo tam plno, ale Kenneth se nad ničím nerozpakoval. Strčil Eliase do kabinky a zabouchl.

Někdo jim zabušil na dveře. „Co vy dvě buzny?“

Kenneth to docela snadno ignoroval. Kouřil Eliasovi a užíval si, jak Elias bez zábran vzdychá a sténá.

Každá chvíle s Prescottem byla tak intenzivní.

Jak by se toho probůh dokázal vzdát?

Když pak vstal, olízl zbytek spermatu ze rtů a usmál se. Nějakou dobu vášnivě a trochu zuřivě Eliase líbal. Narazil zády do držáku na toaleťák, což bolelo jako čert, ale se vším tím alkoholem nad tím nepřemýšlel příliš dlouho.

Objednali další pití. Seděli v boxu, Kenneth měl přehozené nohy přes Eliase a vymýšleli slova, která ten druhý nedokázal vyslovit.

„Rode-den-dron,“ huhlal Kenneth odhodlaně.

Elias vyhodil podtácek do vzduchu, jenže už ho nedokázal chytit, takže dopadl na zem a zakutálel se pod stůl. Docela vážně prohlásil: „Mám pocit, že jsem na něco zapomněl. Ale ty to nejsi. Ty jsi tady.“ Prohledal kapsy, vyskládal na stůl klíče, pár drobných, účtenku a žvýkačky. Všechno soustředěně prohlédl a pak zase schoval. „No tak to asi nebylo nic důležitého.“

„Eliasi! Ty seš jak dělo!“ rozesmál se Kenneth. Začínal si ovšem postupně uvědomovat, že je mu opět špatně. Kéž by mohl říct, že za to mohl alkohol. Kéž by mohl říct, že se prostě jen příšerně opil. Ale dnešní noc byla perfektní. A on si ji tak chtěl i zapamatovat. Proto vstal a rozhodným hlasem řekl: „Chci se sjet!“ Nečekal na Eliasovu reakci. „Za chvíli se vrátím.“

Elias ho okamžitě chytil za ruku. Málem přitom spadl ze židle. „Dobře.“ Při těch slovech zamrkal, jako by chtěl během vteřiny vystřízlivět.

„Ty jdeš se mnou?“ pochopil Kenneth a udiveně nadzvedl obočí. „No tak jo. Jestli se chceš dívat, tak s tím nemám problém.“

Vyšli společně před bar, zahnuli za roh a sedli si na zamrzlý obrubník. Zimu v tu chvíli vůbec necítili. Elias nic neříkal, byl podivně zamlklý a pohled měl zastřený. Upřeně Kennetha sledoval.

Kenneth jednal rychle a sebejistě. Vyšňupl lajnu, zaklonil hlavu a úlevně vydechl. Teprve poté pohlédl na Eliase. Netušil, co má dělat. Nebo říct. Nejspíš proto mu roztřesenýma rukama podal bankovku stočenou do ruličky.

Elias sice zaváhal, ale přijal ji.

A Kenneth připravil lajnu.

Trocha bílého prášku zůstala Eliasovi na nose. Utřel ho do rukávu a svalil se na záda. Zapadl do sněhu a upřeně a fascinovaně zíral na noční oblohu. „Hvězdy… dohořívají,“ zašeptal.

Těžko říct, jak dlouho v tichosti leželi a pozorovali, jak hvězdy… dohořívají. Kenneth cítil neskutečný příval energie, začal poskakovat a máchal kolem sebe rukama. Tancoval a dováděl jako malé dítě. Elias z něj nespouštěl zrak, smál se a vypadal bezstarostně.

Celou cestu domů běželi. Světla pouličních lamp se míhala kolem nich, stejně jako auta a tramvaj, která je málem srazila.

Legraci jim překazil až Alan, na kterého narazili u vchodových dveří.

„Čau,“ pozdravil Kenneth neutrálně, aby přehlušil trapné ticho. Od fakultní párty ho neviděl.

Alan zíral na Eliase. „Přišel jsem si jen pro nabíječku, spím u kámoše,“ poznamenal.

Elias bez zájmu pokrčil rameny. Skopl boty a chtěl projít kolem do kuchyně, ale Alan mu položil ruku na rameno. „Seš sjetej?“ zeptal se.

„Možná…“

Alan klidně přikývl. „Ptal se po tobě ten starej učitel. Prej jde o nějakou stáž. Plánuješ ještě…“ Zakroutil unaveně hlavou. „Neměl bys srát na školu,“ pronesl nakonec. Popadl bundu, klíče a v další vteřině ho nebylo.

Nejspíš s sebou odnesl veškerou dobrou náladu, napadlo okamžitě Kennetha při pohledu na Eliasův obličej. Přešlápl a čekal, jak Elias zareaguje. Ten však beze slova zmizel v kuchyni. Z kredence vytáhl láhev vína a to jim částečně vrátilo úsměv na rty.

Všude po pokoji se válelo oblečení a obaly od sušenek. Kenneth odkopl pár triček do rohu, zatímco Elias vypil na ex půl lahve. Poté došel k notebooku a pustil rádio. Zrovna hráli příšerný slaďák, ale Eliasovi to evidentně nevadilo. Dokonce trochu pohnul boky do rytmu. 

Kenneth, ještě pořád plný energie, skočil Eliasovi kolem krku.

Zpětně si pak nikdy nevybavil, co přesně prováděl zbytek noci, než… Pamatoval si tanec. Nebo poskakování a házení hlavou, hlasité zpívání, hodně smíchu a ještě víc otoček. Elias stál u okna. S lahví a cigaretou.

Kenneth měl dokonce dojem, že pohyboval rty a něco mumlal. Životní moudra nebo text písně.

Co se stalo pak, ovšem věděl do nejmenších detailů.

Z nějakého důvodu právě křičel: „Nejlepší, nejlepší, nejlepší!“ Pohledem zamířil k Eliasovi.

„Nechoď pryč,“ vydechl Elias těsně předtím, než se naprosto nečekaně skácel k zemi. Cigaretu přitom pořád držel mezi prsty.

Kennethovi to připadalo hrozně legrační. Smál se tomu, jak byl Elias napraný, že ani nedokázal stát. Došel k němu a trochu do něj strčil. „Eliasi…“

Jenže ten se nepohnul. Vlastně to vypadalo, jako by vůbec…

„Eliasi?!“ Veškerý opar zmizel. Svět byl najednou jasný a ostrý jako nikdy. Kenneth ho chytil za tváře. „Eliasi? Eliasi!“ Třásl s ním jako smyslů zbavený. Bušil do něj.

„Kurva, kurva, kurva,“ opakoval, běhal po pokoji a hledal mobil. Jenže ten jeho byl vybitý a Eliasův bůh ví kde. Hudba pořád hrála. Hlasitě. Takže Kenneth nemohl přemýšlet. Uklouzl na obalu od sušenek.

Tekly mu slzy. Tak moc, že přes ně skoro neviděl.

Přiložil si dlaně na uši a v rychlosti, záblesku vteřiny, musel vymyslet, co má dělat. Co má dělat. Co má dělat. Co má dělat. Co má kurva dělat.

Doběhl zpátky k Eliasovi. Popadl ho za ramena a vynaložil veškerou sílu, aby ho odtáhl do koupelny. Jenže byl až příliš slabý. Zakopl a spadl na zem.

„Nenenene!“ zařval hlasitě. Udělal jedinou věc, která ho napadla. Přetočil Eliase na bok a strčil mu prsty do krku. Hodně hluboko a přitom se modlil a brečel a prosil a téměř nedýchal hrůzou.

Elias okamžitě začal dávit. Oba je pozvracel a místnost naplnil nakyslý pach.

Kenneth cítil, jak mu po rtech stéká sopel. Utřel ho do rukávu a druhou rukou hladil Eliase po zádech. „Bude to dobrý. Bude to dobrý,“ opakoval.

Znovu ho zkusil zvednout, a tentokrát úspěšně, protože Elias už byl částečně při vědomí. Doklopýtali až ke sprchovému koutu. Elias zvracel ještě dvakrát, na chodbě a vedle umyvadla, ale alespoň trochu reagoval. Kenneth ho opatrně posadil do sprchy a pustil vodu. Sedl si vedle něj, zády ke chladným kachličkám. Voda jim přitom stékala po vlasech do očí.

„Bude to dobrý.“

Vzpomněl si na dominový efekt. Bože, byl tak naivní, když myslel, že všechny kostky už dávno spadly.

Pohladil Eliase po vlasech. Měl otevřené oči a pomalu oddechoval. Kenneth cítil nepředstavitelnou úlevu.

A pak se rozplakal.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7
Komentujte

Kateřina Teplá

Kennethe teď bych tě nejradši objala a Elaise asi taky. V téhle kapitole mi kluci přišli jako kdyby se vrátili do dob,kdy byli ještě malý… a já si připadala jako rodič,který sleduje dva malé chlapce,kteří se vrhají přes koleje zrovna když jede vlak…,ale nemůžu jim nějak pomoct/ něco říct/zakřičet,protože se mi hlas vytratil…Tahle kapitola opravdu vrhá pocit,že se blíží konec jako kočka.Tiše,ale přesto rychle…Až mi to nahání,obrazně řečeno,hrůzu. A já zase můžu říct,proč se mi líbí neexistence. Ta konverzace,jestli bych si vybrala(teď tu otázku beru na sebe,pardon) krutou pravdu nebo …lež. Já si beru skoro vždy pravdu, ale někdy je… Číst vice »

Voldy

První reakci, kterou jsem napsala, jsem i smazala. Asi určitě by neprošla cenzurou.
Čekala jsem, že se něco stane.
Čekala jsem, že jeden z nich umře.
Čekala jsem, že to bude spíš Eliot.
A teď očekávám to finále.
🖤🖤🖤

Karin

Já se fakt lekla že umře.

Ester

Hoci sa tvarila tato kapitola priam idylicky, ze super su spolu a maju sa radi, ja tam stale tam citim nejake „ale“. Ze im to nevydrzi? Ze kam ich vztah smeruje…. Mozu byt spolu niekedy skutocne stastni? Je tam vela skrytych otazok a myslim, ze ani sami chlapci nevedia odpovede. Asi je lepsie, ked moc nepremyslaju…..