8.DOCX


Skoro nic s sebou nebral, jen peněženku, sluchátka, mobil a poslední mandarinku. Všechno ostatní nechal na koleji. Napsal Peterovi vzkaz a položil ho na původně Alanovy učebnice.

Ten den poprvé sněžilo, silnice byly kluzké a v autobuse to házelo. Několikrát se mu obrátil žaludek naruby, ale hlasitá hudba nakonec pomohla. Celou dobu držel v ruce mobil a poklepával jim o dlaň. Neustále doufal, že zazvoní. Že přijde zpráva.

Byl rozhodnutý ho vypnout, jakmile vystoupí. Nakonec ho ale vypnul až po pěti minutách, kdy jen stál na zastávce, hleděl na displej a čekal.

Nic. Ale třeba mu přišla zpráva chvíli poté, co ho vypnul. Třeba…

Zatřepal hlavou – on nenapíše. Nasadil kapuci a pomalým krokem se vydal po hlavní cestě do kopce. U třetí odbočky zahnul doleva a pak už stál před domem. A zrovna v tu chvíli si uvědomil, že klíče nechal na parapetu hned vedle plechovky napůl vypité coly.

Otráveně došel k hlavním dveřím a zaklepal. Téměř okamžitě zaslechl štěkot psa. Opřel se o futra a čekal. Se zavřenýma očima, vypnutým mobilem a bez klíčů.

„Kenny?“

Kenneth otevřel oči. „Čau,“ prohodil a obešel Chrise, aby byl konečně v teple. Daisy se mohla nadšením zbláznit, vrtěla ocasem a skákala.

„Co tady děláš?“ chtěl vědět starší bratr a podezřívavě si ho prohlížel.

„Přijel jsem na oslavu,“ vysvětlil Kenneth. Sundal kapuci a rozepnul bundu. Sehnul se k Daisy a nechal si olízat obličej. Nakonec jí dal i půlku poslední mandarinky.

„Ta je až za pět dní! A co škola? A veřejné práce?“

Kenneth protočil oči. „Ježišmarja, klid, všechno je zařízené. Ve škole i v práci. Nemusíš být podělanej.“

Chris se zamračil, naklonil hlavu na stranu a našpulil rty. „Co jsi provedl, Kennethe?“

Nestihl odpovědět, protože do chodby vešla máma. Radostně syna objala a mezitím položila přes tisíc otázek – máš hlad, není ti zima, proč jsi neřekl, že přijedeš, co škola, nebudeš mít z toho průšvih, nechceš koláče, jíš vůbec, nezhubls zase…

Kenneth zvládl říct dohromady asi dvě slova, než odběhla do kuchyně připravit něco menšího.

„Vážně vypadáš ještě hubeněji. Kdys naposledy jedl?“ promluvil Chris, ale nezněl vyčítavě.

„Dal jsem se na anorexii. Ta mi ve sbírce chyběla,“ odvětil Kenneth. Ještě než prošel chodbou do obýváku, Chris ho chytil za rameno.

„Už přijel i Colby. Vlastně… Není to ani hodina.“

Když se Kenneth zaksichtil, Chris souhlasně přikývl.

Alec seděl na sedačce. Kolem krku měl sluchátka a zíral do mobilu. Nevzhlédl, nijak nedal najevo, že bere Kennetha na vědomí. Nejspíš se ještě pořád zlobil. Zato otec s Colbym stáli u stolu. Máma už jim nejspíš řekla, že přijel a teď… čekali.

„Kennethe!“ pronesl táta, což možná měl být pozdrav, ale vyznělo to spíše jako nadávka. „Kde máš věci?“ vypálil hned poté.

„Jaké věci?“

„Tvoje věci! Kde máš batoh?“ promluvil Colby a založil ruce v bok. Neviděli se několik dlouhých měsíců, ale podobné přivítání Kenneth vlastně očekával. Nejstarší Nolan nikdy na zbytečný sentiment nebyl.

„Žádný nemám,“ pokrčil Kenneth rameny a myslel, že tím to končí.

„Přijels bez věcí,“ konstatoval táta způsobem, který naznačoval, že to není normální. „Fajn, takže kapsy. Vyskládej všechno na stůl.“

Kenneth nijak neprotestoval. Sundal bundu a podal ji tátovi. Z kalhot vytáhl mobil a pár drobných a hodil je na stůl. Pak se posadil na sedačku vedle Aleca a podepřel si unaveně hlavu. Daisy se uvelebila vedle něj, v tlamě přitom držela tenisák a čekala, až jí ho někdo hodí.

„Četl jsem, že si to často schovávají do bot nebo ponožek,“ prohodil Colby, zatímco kontroloval bundu.

Otec s nadzvednutým obočím pohlédl na Kennetha.

„To si děláš srandu. To už trochu přeháníš, ne snad?“ ozval se Chris.

„Ty myslíš, že je to sranda? Protože já se rozhodně nesměju,“ odsekl Colby. Vypadal smrtelně vážně.

Kenneth se nechtěl hádat. Navíc hádky s Colbym stejně nikdy nikam nevedly. Nejprve sundal ponožky a poté i kalhoty a obě věci podal nejstaršímu bratrovi. „Boxerky chceš taky? Třeba jsem si něco schoval i do řiti,“ ušklíbl se. Bosky došel ke schodům. Tátovo Kennethe ignoroval.

Alec na úklid nikdy moc nebyl, takže to v jejich pokoji vypadalo hůř než na koleji. Shodil ze svojí postele hromadu špinavého oblečení a svalil se na ni. Přitáhl peřinu a zabořil obličej do polštáře. Zdola slyšel křik, a to doma nebyl ani pět minut. Ale taky zaslechl dupání po schodech.

Společně s Alecem do pokoje vběhla i Daisy, pronásledovala nejmladšího Nolana jako stín. Když ji Kenneth donesl domů, vybrala si za svého pána právě Aleca. Stala se z nich nerozlučná dvojice.

„Promiň,“ zašeptal Alec. Usedl k počítači a na obrazovce sledoval, jak někdo hraje Fornite. Zvuk byl ale ztišený na minimum.

„Ty za to nemůžeš,“ vzdychl Kenneth. „Za všechno v téhle rodině přece můžu já.“

Alec souhlasně přikývl. „A Chris,“ dodal se smíchem. Velmi rychle ale zvážněl. Třel si zápěstí a těkal pohledem po místnosti. „Co se stalo?“ zeptal se nejistě.

Kenneth se převalil. Zíral teď na strop.

„Ale no tak. Něco se muselo stát, jinak bys jen tak nepřijel.“

„To máš pravdu, nepřijel,“ řekl unaveně Kenneth. Uvažoval, jestli má ještě něco dodat. Ale uvědomil si, že vlastně neví co. Proto jen pokrčil rameny. „Jsem strašně unavený,“ zašeptal.

„Dobře,“ pochopil Alec. Ještě chvíli na bratra zíral, ale pak si přece jen nasadil sluchátka a za chvíli už byly v pokoji slyšet slabé zvuky střílení.

Kenneth dlouho nehnutě ležel, s pevně sevřenými víčky. Byl nesmírně vyčerpaný, ale stejně nedokázal usnout.

x

Naposledy viděl Bonnie před pár měsíci. Těsně předtím než odjel na vysokou a sliboval, že bude lepší. Kromě toho, že už neměla modré jen konečky, ale celou hlavu, se od střední vůbec nezměnila. Pracovala jako fotografka a neměla problém být se ženou či mužem. Pokud si Kenneth dobře pamatoval, poslední dobou s někým randila.

„Ahoj,“ mávl na ni a pustil Daisy z vodítka. Ta se rozběhla jako šílená.

Bonnie k němu s úsměvem na tváři došla a pevně ho objala. „Seš hezčí,“ poznamenala a prohlédla si ho od hlavy k patě. „Nemůžu se dočkat, až uslyším vysokoškolský historky.“

Pomalu procházeli parkem. Kromě pár pejskařů a dvou běžců nikoho nepotkali.

„Žádné nejsou. Víš, že nejsem zrovna společenskej,“

„Dobře, tak to vezmem pěkně od boku,“ prohodila Bonnie. „Co Prescott?“

Kenneth se musel rozesmát. „Oukej. Ty se s tím nesereš,“ poznamenal. Tenkrát spolu taky začali kamarádit, protože se s tím nesrala. „Co bys asi řekla? Vlastně… Úplně stejné jako před pěti lety.“ Ignoroval pohled, který na něj vrhla.

„Aha. Takže s ním chodíš ven, spíš s ním a… miluješ ho,“ vypočítávala na prstech. Tvářila se ustaraně, skoro jako by byla další starší sourozenec.

„A já jsem pro něj jen rozptýlení. Přesně tak,“ přiznal Kenneth upřímně. Schoval ruce do kapes a obličej do šály, aby nebylo vidět, jak se tváří.

„Takže je přece jen pořád stejný,“ vydechla Bonnie. Nezněla překvapeně.

Kenneth pokrčil rameny. „Ano i ne. Víš o tom, že už skoro vůbec nechlastá? A přestal s drogama. Chodí do školy, učí se… Hodně se změnil. Ale pak něco řekne, nebo udělá a je to přesně jako tenkrát. Nejspíš to tak znovu i skončí.“

„Řekl ti… Mluvili jste o tom, co se tenkrát stalo?“

Další pokrčení ramen. „Okrajově. V podstatě mi řekl, že odešel, protože mě nechtěl ještě víc zkazit. Nebo tak nějak.“ Daisy mu proběhla pod nohama s klackem v tlamě. Vypadala nadmíru spokojeně – protože ji Elias ukradl a dal Kennethovi.

Bonnie vykouzlila nádherný úsměv a pohodila vlasy. Vždycky uměla být okouzlující. „No… To nezní zrovna pravděpodobně. Nakonec ale, kdo z nás může říct, že ví, co se Eliasovi honilo hlavou.“

Já rozhodně ne, napadlo okamžitě Kennetha.

„Ale teď vážně, Kenny. Nepřemýšlel jsi aspoň na chvíli o tom, že bys to třeba zkusil s někým, kdo není tak… destruktivní?“ Bonnie zastavila a nadzvedla obočí. Byla stejná jako všichni ostatní, kteří chtěli pochopit, proč to trvá tolik let.

„No jo. Párkrát. Většinou to ale ztroskotalo na tom, že nikdo nebyl…,“ zhluboka se nadechl, „… jako Elias.“

„Nolane!“ vydechla a zakroutila nechápavě hlavou. „Co ti mám na tohle říct? Ty seš ho úplně plnej. V tom slušným slova smyslu.“ Promnula si nos a velmi potichu pronesla: „Víš, že to nedopadne dobře. Zase ti ublíží.“ Když ho starostlivě poplácala po rameni, měl pocit, jako by provedl něco příšerně špatného. „Vlastně myslím, že už se to děje.“

Rozhodil rukama. „Tak co mám dělat? Odjel jsem domů, abych byl od něj dál. A stejně pořád myslím jen na to, co dělá. Jestli mu chybím…“ Naštvaně kopl do šutru. „Jak ho mám nechat být? Hm?“

„Prostě se rozhodnout,“ řekla Bonnie. „Poznat nové lidi, zažít nové věci… Odjet a nic mu neříct. Já nevím, ale měl bys to zkusit. Už kvůli sobě.“

Daisy mu kámen donesla zpět k nohám.

Právě teď ho nejvíc zajímalo, jestli až zapne mobil, budou na něj čekat nějaké zprávy od Eliase. 

„Měl bych to zkusit,“ zopakoval Kenneth sám sobě. „Jasně.“

x

Colby vstal ze židle, pozvedl skleničku do vzduchu a pronesl přípitek. Máma vypadala spokojeně, táta nedůvěřivě. Chris zíval. Alec obracel oči v sloup a Kenneth pozoroval vypnutý mobil.

Všichni dostali šumivé víno. Kromě Kennetha, který se musel spokojit s vodou. Nijak na to nereagoval, když před něj otec sklenici postavil. Poděkoval.

Od chvíle, co Kenneth přijel, byla v domě podivná atmosféra. Jako by všichni chodili po špičkách a čekali, kdy Kenneth něco pokazí.

Slova se ujal Colby. Chris měl co dělat, aby při každém slově neohrnul horní ret. Nebo nenadhodil nějaký znechucený ksicht. „Takže samozřejmě potřebujeme nabrat nové síly. Ještě přesně nevíme, kolik lidí, ale pro začátek počítáme kolem sta pracovních pozic.“ Významně pohlédl na Kennetha. Ten předstíral, že ho nevidí a raději věnoval pozornost zeleninovému karbanátku. Přímo před ním na stěně visely hodiny. Přemýšlel, jak dlouho může taková rodinná večeře vydržet v klidu.

„Vzhledem k tomu, že ve firmě zastávám vysokou pozici, nebylo by problém sehnat někomu místo, kdyby měl zájem.“

Chris zakašlal. Bouchl se pěstí do hrudi a udiveně zamrkal. „Ty zastáváš vysokou pozici? Proč ses s tím nikdy nesvěřil. Neměl jsem o tom ani tušení!“ Afektovaně praštil Aleca do ramene. „Tys něco takového věděl?“

„Vůbec!“ přidal se Alec s otevřenou pusou.

Kenneth se rozesmál. Máma zvedla koutky, nejspíš nechtěla dát najevo, že je pobavená.

„Připomeň mi, kde pracuješ ty, Christophere?“ promluvil otec chladným, výhružným hlasem.

„V autodílně. A jsem tam nesmírně spokojený!“ odsekl Chris a vyzývavě pohlédl otci do očí. „Dělal jsem si jen legraci, to snad ještě smím.“

„Samozřejmě.“ Otec zvedl skleničku a pořádně se napil. „Jen mi přijde zvláštní, že si utahuješ z někoho, kdo toho v tak nízkém věku tolik dokázal.“

Kenneth sklopil zrak a upřeně zíral do talíře. Pokoušel na sebe nepoutat pozornost, protože v podobných chvílích měl otec často tendenci skončit právě u něj. Dřív takový nebýval, ale po tom, co se stalo minulý rok, hodně zahořkl.

„Colby je jediný, kdo v této rodině skutečně dře. Jediný, za koho se nemusím stydět. Že ano, Kennethe.“ Ten pohled byl všeříkající. Kenneth jen přikývl, aby nedal otci žádnou záminku pokračovat.

„Ale no tak, co kdybychom se přestali hádat a v klidu najedli?“ zeptala se nervózně máma a poposedla. Nabrala z mísy bramborovou kaši, nejprve sobě a poté Kennethovi. „Dneska se mi povedla. Vůbec tam nejsou hrudky. Dej si, zlato, vypadáš tak hubeně.“ 

„Není divu, když jen chlastá a fetuje,“ pokračoval otec. 

Chrisova vidlička dopadla s hlasitým cinknutím na talíř. „To jako vážně? Nemůžeš ho aspoň jeden den nechat v klidu? Vždyť se snaží! Podívej na něj. Od chvíle, co přijel, je úplně v pohodě.“

„A to mu mám jako pogratulovat?“ štěkl otec. „Tak dobrá. Gratuluju, Kennethe! Jsem na tebe vážně pyšný,“ pronesl s pořádnou dávkou sarkasmu.

Teď už nikdo nejedl. A nikdo nepůsobil překvapeně, protože nějak podobně dopadly i Vánoce a Alecovy narozeniny.

„No dobrá. Je pravda, že Kenny udělal pár chyb, ale sám musím uznat, že tento týden se skutečně snaží,“ pronesl klidně Colby a poplácal otce po rameni. „Ale teď mi řekni, tati… Kdy za mnou přijedeš do Španělska? Abych ti konečně mohl všechno ukázat?“ Celkem lehce odvedl řeč jinam a situaci uklidnil.

Kenneth se na nejstaršího bratra vděčně usmál. 

Vydrželo to až do dezertu. To už Kenneth myslel, že je ze všeho venku. Nasoukal do sebe pár lžiček čokoládového dortu a čekal, až dojí ostatní.

„Kdy odjíždíš do školy?“ naklonila se k němu máma.

„Asi zítra,“ odpověděl.

„A nebudeš mít problém, žes v sobotu vynechal brigádu?“

Kenneth chtěl zakroutit hlavou, ale otec ho přerušil. „Není to brigáda. Nazvěme to, jak to je. Veřejně prospěšné práce. Ano, taky z toho nejsem nadšený, ale tím, že budeme dělat, že se nic nestalo, situaci nezlepšíme.“

Matka hlasitě vzdychla. Sebrala prázdné talíře a odnesla je do kuchyně. Dělala to vždycky, když došlo na podobné téma.

U stolu začala další hádka. Otec se tvářil, že neudělal nic špatného – přece řekl jen pravdu – a Chris zuřil. Colby je uklidňoval, dokud mu neruply nervy a nekřičel taky. A Kenneth tam jen seděl, odevzdaně na ně zíral a chtěl pryč.

Vytáhl mobil z kapsy.

Myslel, že to zklamání ani nevydýchá, když zjistil, že mu za celý týden Elias ani jednou nenapsal. Nic. Nezájem. Život šel prostě dál. S Kennethem, nebo bez něj.

Kousl se do rtu.

Jedna esemeska mu nakonec stejně přišla. Robbie chtěl vědět, jestli se má dobře a že se mu na směně stýskalo.

Nesnášel, když měla Bonnie pravdu.

x

„Vypadáš dost přepadle. Bylo to doma zlé?“

Kenneth nad tou otázkou chvíli uvažoval. „Nebylo to horší než obvykle,“ řekl nakonec. Napil se vody a opřel o bar. Jelikož šlo o fakultní párty a všude byla spousta profesorů, byla to spíše klidnější akce.

„Trable s rodiči znám,“ přikývl Robbie. Vypadal dobře, dnešní večer si dal opravdu záležet.

„Oni to se mnou taky neměli zrovna snadné. Navíc… Byl to přesně rok, co jsem to dost podělal. Myslím, že jim to ta oslava živě připomínala.“

Robbie nadzvedl obočí. Stál docela blízko. „Cos podělal?“ zeptal se zvědavě. Evidentně chtěl Kennetha pohladit po rameni, ale nakonec to neudělal.

Jako první uviděl Kenneth Alana. Počítal do pěti, ale než vůbec stihl dojít k trojce, objevil se i Elias. Samozřejmě, byla přece velká šance, že přijde, když navštěvovali stejnou fakultu. A už včera Kenneth rozhodl, že dnešní noc prožije úplně v pohodě. A všechno zvládne. A nepadne na dno.

Zaměřil pozornost na Robbieho.

„Já jsem… tak trochu zmizel,“ přiznal.

„Tak trochu zmizel?“

Kenneth pokrčil rameny. „No jo. V den oslavy jsem ráno odešel z domu a čtyři dny mě nebylo.“

„A kdes byl?“

Na to se ho ptalo tolik lidí. „Nevím. Nepamatuju se. Vím jen, že jsem se potřeboval trochu projít a vyčistit hlavu a pak mě našli zdrogovaného spát na lavičce.“ O tomhle dnešní večer rozhodně mluvit nechtěl, ale možná bylo dobře, že znal Robbie pravdu hned od začátku.

„To proto musíš vykonávat prospěšné práce?“

„Eee… To přímo ne. Na to došlo až o něco později, když jsem se vloupal na kožešinovou farmu a osvobodil norky.“

Robbie zakroutil hlavou. Vypadal pobaveně, rozhodně ne pohoršeně. „Mně jsi řekl, žes chtěl zachránit křičící ženu.“

„Jasně,“ klepl se Kenneth do čela. „To se stalo hned potom.“

Oba se rozesmáli. Bylo to tak přirozené. Robbie pak vyprávěl o otci a rodinné firmě. Jak už nic jiného doma ani neřeší. Kenneth pil celou dobu jen pomerančový džus, proto po nějaké době musel na záchod.

Stál zrovna u umyvadla a mydlil si ruce, když dovnitř vešel Elias. „Kdes byl?!“ pronesl rázně.

„Doma,“ odvětil Kenneth klidně a mokré ruce utřel do papírové utěrky. „Chyběl jsem ti?“

„Jo.“

„Super.“ Chtěl kolem Eliase projít, ale ten mu zahradil cestu. Bradu měl zvednutou, zíral na něj shora a Kenneth si skoro okamžitě připadal hrozně. „Nech toho,“ odvrátil zrak.

„Nebo co? Budeš křičet? Řekneš všem, že už ti zase ubližuju?“

Nebyl si jistý, ale měl pocit, že v těch slovech slyší výsměch. „Eliasi…,“ vydechl a o krok ustoupil. „Co chceš?“

Ptal se na to tolikrát, ale skutečnou odpověď nikdy nedostal. Ani tentokrát. Elias ukázal na dveře a ustoupil na stranu, aby ho nechat projít.

„Můžeš…,“ začal Kenneth, prošel kolem něj a pak na místě zastavil. „Nebudu si tě všímat. Nechám tě na pokoji,“ slíbil.

Když došel zpátky k Robbiemu, objednal u barmana dvojitou vodku bez džusu.

Po zbytek večera se už pak nedokázal uvolnit. Pořád měl tendenci očima Eliase vyhledávat, kontrolovat ho. A pokaždé, když ho v davu našel, musel se doslova přemlouvat, aby od něj odtrhl zrak.

„Kdo je to?“ zašeptal mu po nějaké době Robbie do ucha, s pohledem upřeným stejným směrem.

„Nikdo. Promiň.“

„Dobře. Protože se mi vážně líbíš a doufám, že mám u tebe nějakou šanci.“ Nečekal na Kennethovu reakci. Prostě k němu přistoupil, položil mu ruku na bok a políbil ho. Působil nesměle, nervózně a v první vteřině se srazili zuby. Ale pak už to bylo moc dobré. Kenneth zavřel oči a hrudníkem na něj nalehl. Líbilo se mu šimrání v žaludku a pocit, že ho má někdo rád.

Tak proč hned, jak otevřel oči, měl potřebu zjistit, jestli je Prescott viděl?

Robbieho pohled okamžitě zvrdl. Zamračil se. „Takže vážně nikdo?“ štěkl naštvaně a zakroutil hlavou. „Bože, já jsem takový idiot! Když jsi mě sem pozval, vážně jsem si myslel…“ Nechal Kennetha stát u baru a prodíral se davem ke vchodu.

„Počkej!“ Kenneth běžel za ním. Vrazil do několika lidí, jedna holka kvůli němu dokonce vylila celý koktejl na profesora. „Neodcházej!“ vykřikl, když vyběhl ven. Skupinka tří kuřáků se na něj divně dívala. Ignoroval je.

„Kdo je ten kluk?“ vyštěkl Robbie.

„Říkal jsem ti, že je to komplikované,“ odvětil Kenneth a těkal pohledem všude možně.

„Komplikované,“ zopakoval Robbie. Vypadal neuvěřitelně zklamaně. „To snad ale neznamená, že mě musíš využívat k tomu, aby žárlil!“

Kenneth se pokoušel znít co nejpřesvědčivěji. „Tak to není a ani být nemělo!“ Chtěl mu dokázat, že se snaží, vážně moc, na Eliase zapomenout. „Prosím tě, nechoď.“

Robbie ho vůbec neposlouchal. „Proč? Abys měl jistotu, že nás vážně viděl?“ Když mu Kenneth zahradil cestu, odstrčil ho od sebe. Kenneth zakopl o patník a spadl přímo na zadek.

Netrvalo ani deset vteřin, než k nim Elias doběhl. „Hej! Jak se to chováš?“

„No výborně!“ štěkl Robbie. „Takže ty seš ta velká láska,“ konstatoval rozzuřeně. 

Pár lidí je z dálky pozorovalo. Čekali, jestli se něco semele.

„Jo. Teda… Aspoň v to doufám,“ zavrčel Elias a postavil se před Robbieho. Byl o hlavu vyšší a šel z něj strach. „V pohodě, Kennethe?“

„Promiň, tohle jsem nechtěl,“ promluvil Robbie smířlivě směrem ke Kennethovi. „Co kdybychom odešli? Koupím ti kafe a promluvíme si,“ navrhl.

Kenneth si oprášil ruce a vstal. Trochu ho bolela kostrč, ale bolelo i… srdce, tak byl rozhodnutý na to nemyslet.

„Kenneth tady zůstane!“ rozhodl Elias nesmlouvavě.

„Přestaň se do nás srát! Přestaň se srát do něj! Svou šanci jsi už měl a projels to!“ vyhrkl Robbie, jako by ztratil trpělivost.

Elias se pobaveně ušklíbl. „Ty o mně vyprávíš historky? To není hezký,“ mrkl na Kennetha, ale ve skutečnosti mu nejspíš bylo jedno, co o něm kdo řekl. „Proč jsi tomu klukovi neřekl, že vám to stejně nebude fungovat?“ 

Robbie ho nejspíš nehodlal nechat tak snadno vyhrát. Položil Eliasovi ruku na rameno, aby ho odtáhnul. „Drž klapačku. Na tvoje kecy není nikdo zvědavej!“

Elias ruku odrazil, ale věnoval přitom pozornost jen Kennethovi, který všechno potichu sledoval. „Půjdeš s ním?“ zašeptal. Zvedl ruku a chtěl ho pohladit po tváři.

Kenneth ovšem ucukl. „Běž pryč.“

Než mohl kdokoliv cokoliv říct, ozval se další hlas. „Eliasi?“ Alan došel až k nim. „O co tady jde?“

Pár lidí v tu chvíli stálo o něco blíž, aniž by zakrývali, že je upřeně sledují. Dredař ve flanelové košili vytáhl mobil a začal je natáčet.

„Ten kluk,“ ukázal Elias klidně na Robbieho, „si myslí, že si může nárokovat, co je moje.“

Ve chvíli, kdy Alan protočil oči v sloup, Robbie křikl: „Kenneth není tvůj majetek! A řekl ti, ať nás necháš na pokoji! Tak vypadni.“

Elias by mu nejspíš natáhl, kdyby nepromluvil Alan. „Nedělej to!“ ukázal prstem na Robbieho. „Nevztekej se. Zmlátil větší kluky, než jsi ty.“ Při pohledu na nejlepšího kamaráda, naklonil hlavu na stranu. „Nakonec na tom ale možná něco je. Co přesně tady děláš, vole?“

V danou chvíli Kenneth vážně uvažoval, jestli by si někdo všiml, kdyby prostě odešel. Někam hodně daleko, třeba do Španělska.

Elias Alanovu otázku ignoroval. „Podívej,“ řekl unaveně Robbiemu. „Chápu, že se ti líbí. Vážně. Určitě ti imponuje jeho smysl pro humor. A oči… Vsadím se, žes nikdy neviděl krásnější, že jo? Fakt ale je, že mu nikdy nebudeš moct dát to, co potřebuje. Je to marný.“ Usmál se, ale tak nějak podivně. Smutně.

„Co to děláš, Eliasi?“ vydechl Kenneth.

Odpověděl mu Alan. Po Prescottovi druhý člověk, který ho dokázal jednou větou vytočit. „Co asi tak dělá? Nech mě přemýšlet, Nolane. Co by asi tak… Aha, už vím! Už zase si kvůli tobě posírá život!“

Kenneth sevřel ruce v pěst. „Bože, Dunhame, nech mě na pokoj! Seru na tebe a seru i na Eliase. Můžeš si ho nechat. Konečně budeš mít, cos vždycky chtěl!“

Alan povytáhl obočí a udělal krok dopředu. V davu už nikdo skoro ani nedýchal. Čekali, kdo se na koho vrhne. „A co jsem chtěl? Být svědkem jednoho totálního propadu? Jo, to jsem si vždycky přál. Bože, ty seš strašnej sobec, viď?“

„Čemu na tom, co jsem řekl, nerozumíš? Můžeš si ho nechat pro sebe! Já už…“ Nedokázal ta slova říct nahlas, ale neznamenalo to, že je nedokáže splnit.

„Kecy. Na co pak tohle divadlo?“ pokračoval Alan. „Jsi rád středem pozornosti. Nolane, Nolane… Víš, každej se vždycky mohl posrat, aby ti to ulehčil. Chris dělal, co mohl. Nakonec, možná, že kdyby se na tebe vykašlal, vzali by ho na medicínu.“

Kenneth ucítil, jak mu došel dech.

„Alane!“ pronesl Elias naštvaně. „To přeháníš, nezdá se ti?“

Ten vztek byl tak silný, že se nedal ovládnout. „Jdi do piče, ty čuráku! Vůbec nevíš, o čem mluvíš!“ zařval Kenneth.

„Ale jo, právě, že vím. Měl jsem čest sledovat tuhle telenovelu z obou stran. A ať počítám, jak počítám, pořád z toho vycházíš jako sebestřednej ubožák!“

Elias do Alana silou strčil, vypadal vážně naštvaně. „Tak dost! Co to do tebe kurva vjelo?!“

„Mám toho plný zuby, Eliasi. Dal jsem ti svůj čas, svý auto… Byl jsem tvůj brácha. Není to pravda?“ vyhrkl Alan a v jeho hlase bylo něco zoufalého.

„Je, já si vážím toho, cos -“

„Vždycky jsem stál při tobě. A ty se teď zase hodláš zničit kvůli jednomu ufňukanýmu fakanovi.“

Těžko říct, jestli hodlal mluvit dál, protože se Elias napřáhl a chtěl mu vrazit. Alan však na poslední chvíli uhnul. „Vážně?“ vydechl nevěřícně. Jeho rána byla velmi rychlá a přesná. Trefil Eliase do čelisti a zakroutil hlavou. „Koukej, k čemu mě nutíš, ty debile!“

Teď už drželi mobily všichni. Robbie stál opodál a s otevřenou pusou celou scénu sledoval. Jako by nevěřil, v jakém světě se ocitl.

„No ty vole!“ ušklíbl se Elias a zahýbal čelistí. „Nejseš ty nakonec vážně teplej?“ Z ničeho nic se pak rozběhl a srazil Alana k zemi. Začaly padat rány. Lidé kolem hulákali, povzbuzovali je. Kenneth necítil potřebu do rvačky zasahovat. Naopak ještě o krok couvl, takže chvíli neviděl, co se děje. Teprve o pár ran později zahlédl, že Elias krvácí z nosu a drží Alana pod krkem.

„Nevyhraješ, Alane. Tak přestaň, přestaň, sakra! Tohle jsem nechtěl, rozumíš?“

Alan po čtyřech dolezl k obrubníku a plivl na zem „Ty seš tak strašně špatnej kámoš,“ konstatoval suše. Pot na čele utřel do rukávu. „Čuráku,“ vydechl. „Vy oba.“

Robbie konečně udělal krok dopředu. Stále trochu vyjevený natáhl ke Kennethovi ruku: „Co kdybychom šli pryč? A tohle všechno nechali za sebou?“

Ve stejnou chvíli Alan vstal. „Potřebuju panáka.“ Udělal dva kroky ke klubu. „Eliasi?“

Kenneth cítil, jak na něj Elias upřeně zírá. Stejně jako Robbie. Pohled však nedokázal ani jednomu opětovat. Proto hleděl do země, když udělal krok k Robbiemu, odhodlaný odejít.

Nic se nezměnilo, opakoval si v duchu.

„Nemůžeš jít pryč,“ vyhrkl Elias vyděšeně. Přiskočil k němu a zezadu ho objal.

„Co to děláš?“ Kenneth se zoufale pokoušel vyprostit. Dav už nebyl tak početný, ale pár lidí pořád čekalo, co bude dál.

Elias ho otočil k sobě. Pohlédl mu do očí. „Miluju tě!“

Kenneth přestal dýchat. Napadlo ho tisíc slov, ale neuměl je sesumírovat. Najednou nic – ABSOLUTNĚ NIC – nedávalo smysl. A všechno se měnilo. Nebo ne?

„Myslíš to vážně? Eliasi, tohle… nemůžeš říct jen tak. Tohle ne!“

Cítil, jak mu po tvářích tečou slzy. Nesnášel, když ho emoce dostaly. Ale tentokrát nic nedávalo smysl a na ničem nezáleželo. Existovaly jen zelené oči.

„Nemám žádný podmínky. Chci, já potřebuju být s tebou. Měl jsem ti to říct už dávno. Jo, asi jsem měl,“ usmál se Elias. „Pochop, Kennethe, že tě prostě nenechám odejít s ním. Ty patříš ke mně.“

„Kennethe!“ zvolal Robbie naléhavě.

Kennethovi byl ale naprosto ukradený. „Zopakuj to, prosím.“

Elias došel až k němu. Položil mu dlaně na tváře a něžně ho políbil. „Miluju tě,“ zopakoval. 

Někdo v davu zatleskal. Postarší profesor, který zrovna vyšel z klubu, studenty rozehnal. Kolem projíždělo auto, ve kterém hlasitě duněly basy. V dálce houkala sanitka. A Kenneth měl pocit, že tohle nemůže být skutečné.

Možná měl prostě jen halucinace.

„Chci jít pryč,“ zašeptal směrem k Eliasovi. 

Elias ho chytl za ruku. Lidé, kteří je pozorovali, Alan i Robbie, všichni na světě přestali být pro Kennetha důležití. Přestali existovat.

Protože ho Elias Prescott miloval.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍ DALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

9
Komentujte

Konečně! (mám sto chutí tančit oslavný taneček – a to fakt vidět nechcete).
Vyznat se z citů není jednoduchá věc, Elias konečně sebral odvahu… A Kenneth na to evidentně čekal…
Těžko se dá bez někoho takového žít. Jenže ono se nedá žít ani s ním.
No, držím pěsti.

Karin

Já Eliasovi moc nevěřím jen se bál že by Keneth odešel z Robiem.

Voldy

Hmm… velmi zvažuji, jak dnes zareagovat. Do konce už zbývá jen kousek. Popravdě jsem chvilku zvažovala i myšlenku, že Kenneth odejde… do neexistence. Tam totiž bolest neexistuje. Je tam klid a nikdo na sebe nekřičí.
Fascinuje mě, jak někteří lidé smýšlejí. Jako ovce náslddující stádo. Já vím, není to žádná novinka.
A potom přijde Elias… a Kennetha zase ukradne. Je to zlé. Trochu mi to zavání Stockholmským syndromem.
🖤

Kateřina Teplá

Dneska v bodech… Měla bych být ráda,že konečně Elias řekl své pocity,ale nesedne mi to./ Koukám jak vyvoraná myš.:)/Rodina mě pěkně překvapila,ale spíš v horším slova smyslu, ale na druhou stranu Chris se zachoval moc hezky,na to jaký má vztek na Kennetha, možná má i vztek na něco jiného než je jeho mladší brácha./Ráda bych věděla, jestli opravdu Kenneth zmizel na 4 dny, prostě víc vysvětlit a střízlivě.:)/Čekala jsem,že nakonec Kenneth s Robbiem odejde a ono BUM,jak už jsem psala,nesedne mi to./A Alan? Teď ho lituji, tohle si stejně nezasloužil,i když se choval tak jak se choval. Dělal pro Eliase… Číst vice »

Ester

Rodina alebo aspon jej cast uz Kennethovi evidentne neveri, ale urcite ho maju radi.
Prekvapilo ma, ze Elias zrazu zmenil nazor. Ked mu vadilo, ze pri nom Kenneth bral drogy. Uz mu to vadit nebude ak to zasa Kenneth nevydrzi ? A uz mu nerobilo problem povedat, ze ho miluje a dokonca verejne?
Bolo mi Robieho luto, asi sa citil vyuzity 🤔