7.DOCX


Proběhl poloprázdnou chodbou. Posledních pár metrů doklouzal na podrážkách a narazil bokem do futer. Učebna však byla stále otevřená a profesora nikde neviděl. Spokojeně vydechl a pohledem vyhledal Eliase.

Seděl v předposlední lavici, podpíral si hlavu a znuděně poklepával tužkou. Na Kennetha sice letmo pohlédl, ale pak obrátil pozornost k oknu. Místo vedle něj bylo prázdné.

Kenneth k němu zamířil, svalil se na židli a batoh hodil na stůl. „Čau,“ pozdravil a zároveň s tím prohrábl Eliasovy vlasy.

„Čau,“ pronesl Elias neutrálně, aniž by zvedl zrak. Na sobě měl bílé tričko s nápisem A ride to remember a hned pod tím To hell & back, které mu dost slušelo, takže na něj Kenneth nemohl doslova nezírat s otevřenou pusou. Nakonec ho plácl do ramene.

„Ty seš uraženej,“ konstatoval.  

„Ne, proč?“ Elias překvapeně nadzvedl obočí. „Celej víkend jsem krmil kočky.“

„To seš šikovnej,“ pochválil ho Kenneth, ale pak mu došlo, o čem Prescott doopravdy mluví. Plácl se do čela. „Jo, počkej! Naznačuješ mi, že seš naštvanej kvůli té neděli? Ale no tak, nebuď holka.“

Elias pokrčil rameny. „Třeba jsem. Uražená, vztahovačná holka. Co s tím uděláš?“ Položil Kennethovi ruku na stehno a výmluvně se ušklíbl.

Takhle slova Kennetha okamžitě rozpálila. Pohled mu padl na ruku, chytil ji a přesunul k rozkroku. „Co kdybychom někam šli? Spolu. Teď.“ Schválně si olízl rty a vzrušeně vydechl. Viděl, že Elias o jeho návrhu přemýšlí, ale z nějakého důvodu, který Kenneth nechápal, ruku stáhl.

„Dneska berem liberalismus…“

Kenneth otráveně protočil oči, hlavu položil na batoh a zíral na tabuli. „Šprte,“ zamumlal. „Sexy šprte.“

„Proč sem vlastně chodíš, když tě to nebaví?“

„Potřebuju kredity,“ pronesl. Zrovna si před něj sedl skoro dvoumetrový kluk s culíkem a v podstatě ho tak ukryl před zrakem profesora.

„Jo, ale proč chodíš na vysokou? Vypadáš, že tě to otravuje,“ pokračoval Elias. „Řekl bych… Žes prostě nevěděl, co by, a teď sem chodíš jenom kvůli mně.“

Kenneth ohrnul ret a tvářil se… zhnuseně. „Proč chodím na…,“ vydechl nevěřícně. „Ty vole, zníš jak… Někdo hodně dospělý. Přestaň s tím.“

V ten okamžik vstoupil do třídy profesor, omluvil se za pozdní příchod a ihned začal s výkladem. Kenneth si přelehl a natočil se tak, aby mohl sledovat Eliase. Ten sebral sešit, otevřel ho a začal psát.  

Čas ubíhal, profesor mluvil a mluvil, ale Kenneth ho nedokázal poslouchat. Zato Elias vypadal více než soustředěný. Ačkoliv určitě velmi dobře vnímal, že z něj Nolan nespouští zrak. Zvládl ho skoro čtyřicet minut ignorovat. Teprve poté zašeptal: „Co přesně tě tolik fascinuje?“

„Seš strašně krásnej. Víš to? Jasně, že jo,“ odpověděl Kenneth popravdě. Přisunul batoh blíž k Eliasovi, takže ležel hned vedle jeho sešitu. „Kolik jsi měl holek, kluků, nebo co já vím, během těch pěti let,“ chtěl vědět. 

Elias zakroutil hlavou. Něco si zapsal a pak vzhlédl k tabuli. „To je přece jedno.“

Jako by ho Kenneth ani neslyšel, pokračoval: „Vsadím se, že asi hodně. Víš, že ve škole po tobě toužila úplně každá? Fakt. Všechny prvačky z tebe byly na větvi.“ A když všechno vyšlo napovrch, dívaly se na Kennetha s opovržením. A taky zmateně, proč by byl Prescott právě s ním.

Kenneth si podložil hlavu dlaní. „Chtěl jsem se nechat potetovat, když jsi odešel. Dokonce jsem šel do tetovacího salónu. S Bonnie. Ale kdyby ti řekla, že jsem omdlel, tak jí nevěř. Jen se mi zatočila hlava. Z toho… horka.“

Čekal, že Eliase rozesměje. Místo toho se dočkal jen krátkého pohledu. „Nemluvil jsem s Bonnie už dlouho.“

„Já vím,“ hlesl Kenneth. „Líbí se mi, jak máš teď vlasy. Trochu kratší. Kdy ses nechal ostříhat?“

„Když jsem odešel.“ Zapsal si několik dalších poznámek a teprve potom pokračoval. „Nechal jsem se ostříhat úplně. Vypadal jsem jako kretén.“

Kenneth sklopil zrak. Pokoušel se představit, jak Prescott asi vypadal. Jak vypadal v den, kdy odjel. „Dvacátého třetího března,“ zašeptal.

Elias vytáhl z batohu proteinovou tyčinku, kus ulomil a nacpal si ho do pusy. Pomalu žvýkal.

„Dvacátého třetího března. Pátek. Byla hrozná zima.“

Nevzrušeně jedl dál. Obal zmuchlal a hodil do batohu.

„Dozvěděl jsem se to o druhé přestávce. Prostě jen tak. Nikdo se mi neobtěžoval něco říct, doslechl jsem se to na chodbě, jako by na mně nezáleželo. Že prej mladá Prescottová tvrdí, že její brácha zdrhl. Smál jsem se tomu. Dokonce jsem měl chuť jim říct, že bys beze mě nikdy… Legrační, že?“

Teprve teď na něj Elias konečně pohlédl, ale přesto působil klidně. Jako by ho nic na světě nemohlo vyvést z rovnováhy. Hřbetem ruky si utřel pusu a židli posunul ke Kennethovi. Ruku mu přitom položil na tvář a přitiskl své rty na jeho. Chvíli tak zůstal, jenže Kenneth chtěl víc. Mnohem víc. Zvedl proto nejprve hlavu a pak se narovnal. Chytil Eliase za zátylek a vyklenul se proti němu.

„Pane Nolane, pane Prescotte?“ oslovil je profesor pobaveně.

Elias Kennetha okamžitě odstrčil.

„Jsem rád, že jsme se od minule trochu posunuli a věřte, že já bych byl taky raději někde jinde a věnoval se jiným věcem, ale stále je hodina a my to musíme nějak přežít,“ usmál se učitel.

„Názorná ukázka liberalismu… v praxi?“ navrhl Elias drze.

Kenneth se zhoupl na židli. Palcem otřel rty, ale pak přikývl. „Já jsem totiž ve filozofii dost pozadu.“

Profesor jen zakroutil hlavou. Ukázal na tabuli, aby jim dal najevo, že mají dávat pozor a pokračoval ve výkladu. Kenneth nějakou dobu skutečně zíral před sebe, ačkoliv neposlouchal, ale nakonec zase jen visel na Eliasovi. „Po hodině jdu k tobě,“ pronesl. „A přestaň být tak sexy.“ Vyplázl na něj jazyk.

„Možná později. Mám hodně práce. Slíbil jsem Rolandovi, že dostříhám trailer k jednomu nezávislýmu filmu.“

Kenneth sevřel rty pevně k sobě. Chtěl zůstat klidný, ale stejně zněl naštvaně. „No tak hlavně, že k nezávislýmu. Ještě, aby byl závislej,“ odsekl. „Udělám si to teda sám,“ lhal.

Elias Kennethův vztek ignoroval. „Však říkám, že budu mít možná čas později. To zvládneš. Pochybuju, že máš něco lepšího na práci.“

„To nemůžu říct!“ štěkl Kenneth, div, že neskřípal zuby. Vytáhl z kapsy mobil, aby zkontroloval čas. Hodina měla každou chvíli končit, proto sebral batoh a hodil ho na záda. „Já žiju teď! Kdo ví, co bude později!“

Profesor tleskl. „Dobrá, vážení, uvidíme se zase za týden. Čeká nás vrcholná scholastika! Metafyzika. Tomáš Akvinský. Poznávání Boha. Takže nezapomeňte na povinnou četbu!“

Kenneth vyskočil a naštvaně odešel ze třídy.

x

Měl dva nepřijaté hovory od Chrise a hlasovou zprávu. Nemusel hádat od koho. Trvalo mu přes tři hodiny, než mobil přece jen vzal do ruky. Za tu dobu napsal do knížky přes třicet tisíc znaků. Pak ale notebook zaklapl, protřel si oči a začal chodit po místnosti, aby protáhl nohy.

A nakonec pustil hlasovou zprávu. Stihl u toho dojít na záchod, umýt ruce a docela dlouho se na sebe šklebit do zrcadla.

„Poslouchej, Kenny, chápu, že seš od minula ještě naštvanej, ale to neznamená, že se od nás odstřihneš. Máma se ti snažila několikrát dovolat. Řekl jsem jí, že máš teď hodně práce, protože píšeš pro nějaké školní noviny. Nejsem si jistý, jestli mi věřila, tak kdyby se tě na to ptala… Hele, ty víš, proč volám. Taky mi kvůli tomu nebereš telefon, nejsem blbej. Ale beztak se tomu nevyhneš. Kenny, já to chápu. Jenže víš, že rodiče berou výročí vážně a po tom, co se stalo loni… Prostě se sebereš a přijedeš. S dárkem si nedělej starosti, už jsem ho objednal. Dáme jim ho i s Alecem dohromady.

Jo a… Volal jsem Bonnie, takže se ti asi brzo ozve. Pokud ti teda ještě nevolala. Vsadím se, že kvůli tomu budeš naštvaný, ale zcela upřímně… Co jsem měl asi dělat? Ji jedinou poslechneš. A jestli někdo nesnáší Prescotta víc než já, tak právě ona. Možná ti otevře oči.

Navíc jsem měl záminku, proč jí zavolat. Já vím. Jsem blbej, že to furt zkouším, ale jednou půjde a zjistí, jakej jsem parádní kluk. A budeme mít pak parádní děti. Tož tak.

Kennethe. Zavolej mi. Nebo ještě líp. Zavolej mámě. A příští neděli tě přijedu vyzvednout. Tak se přestaň ksichtit. Přežiješ to. Ahoj.“

Když Chrisův hlas utichl, Kenneth hlasitě vzdychl. Hodil mobil na postel a rozhlédl se. Všude kolem byl příšerný bordel. Na zemi ležela hromada oblečení a obaly od jídla. Na parapetu zas vajgly a popel. Ani přestat kouřit nakonec nezvládl. Z pokoje pod ním se ozývala hlasitá techno hudba. Každou chvíli někdo proběhl po chodbě.

Čekala ho celá noc psaní diplomky, což mu vyloženě nevadilo, ale potřeboval na to klid. To si alespoň říkal, když balil věci do batohu. Jasně, potřeboval klid. Vůbec nešlo o to, že chtěl vidět Eliase.

Ve dveřích vrazil do Petera. „Dneska spím u přítele.“

Peter nejprve kývl, ale pak zpozorněl. Na čele mu naskočila přemýšlivá vráska. „U koho?“

Kenneth však neodpověděl. Do uší strčil sluchátka a na hlavu nasadil čepici. Musel si přes ruce přetáhnout rukávy, protože dost foukalo. Za chvíli mu ale stejně byla příšerná zima. Naštěstí Elias nebydlel nijak daleko. Vyběhl do třetího patra a zaklepal.

Otevřel Alan. Při pohledu na Kennetha jen protočil oči a s ručníkem kolem krku se vrátil do koupelny.

„Taky jsem nadšený, že tě vidím,“ odsekl Kenneth a vešel dovnitř. Skopl boty a bez klepání vtrhl do Eliasova pokoje. „No tak jsi měl pravdu. Bez tebe se prostě neudělám,“ pronesl místo pozdravu.

„Jaká lichotka,“ usmál se Elias. Seděl na posteli v tureckém sedu a na klíně měl položený počítač. Kenneth shodil batoh na zem a došel k němu. Chvíli ho pozoroval, ale nakonec mu počítač sebral a položil jej na zem. Elias neprotestoval. Dokonce z něj vytáhl konektor od sluchátek, která měl kolem krku. Podle obrazovky to vypadalo, že stříhá video.

Takže předtím asi nelhal.

Kenneth mu položil dlaň na hrudník a zatlačil. Elias se svalil na záda a Kenneth toho využil. Vlezl na postel a na všech čtyřech zíral na Eliase pod sebou. Nejprve ho políbil na krk, postupně přešel k uchu a ke rtům.

Než však zašli příliš daleko, Kenneth dosedl na paty. „To až za odměnu. Mám hrozně moc práce. Musím do rána dopsat diplomku.“ Vyskočil z postele, z batohu vytáhl svůj notebook a uvelebil se s ním na zemi.

Elias vstal. Došel do kuchyně a za chvíli byl zpátky s plechovkou coly a sušenkami. Obojí položil vedle Kennetha a prohrábl mu vlasy. „Jsem rád, žes přišel,“ poznamenal.

„Hlavně se mi tu dojetím nerozbreč. A teď ticho, musím to dopsat. Ještě mi zbývá velký kus praktické části.“

„Praktické části čeho? Ty fakt píšeš diplomku?“

Kenneth přikývl. Otevřel word a v rychlosti prohlížel, co už napsal. „Zobrazování třetího světa v médiích. Kravina, jestli se mě chceš zeptat.“

Elias nějakou dobu mlčel. „To píšeš někomu?“

„Celkem dobře to vynáší,“ pokrčil Kenneth rameny. Vytáhl z batohu knížky, nalistoval potřebné strany a začal psát. Občas se napil coly a snědl všechny sušenky. Sem tam zkontroloval Eliase, ale ten byl totálně zabraný do práce.

V tichosti pracovali bez přestávky do půlnoci. Elias pak s krabičkou cigaret došel k oknu, otevřel ho a posadil se na parapet, čelem do místnosti. Kenneth okamžitě vyskočil a stoupl si mezi jeho nohy a ruce mu položil na stehna.

Dělili se o cigaretu. Zadržovali kouř, líbali se, aby ho pak vdechl ten druhý. Kenneth odpočíval opřený o Eliase a vnímal pomalé hlazení na zádech. Smál se, když ho Elias chytil za zadek.

Poté opět pracovali.

Kolem půl druhé však na Kennetha padla únava. Zaklonil hlavu a několikrát rychle za sebou zamrkal. „Jsem totálně hotový a ještě mi chybí celý závěr. Sakra. Potřebuju…“ Začal se přehrabovat v batohu.

S bílým práškem pak přešel k psacímu stolu a mezi papíry a učebnicemi hledal kartičku do knihovny. „Chceš taky?“ pohlédl na Eliase.

Elias zakroutil hlavou. Stoupl za Kennetha a položil svou ruku na jeho. „Mám ti objednat pizzu? Třeba tě to nakopne.“

„Děláš si prdel?“ Kenneth nechápavě zavrtěl hlavou. Vytrhl se. Chtěl otevřít sáček, ale Elias ho opět chytl. Tentokrát za ramena. Silou ho vytáhl na nohy, dotáhl k posteli a shodil na záda. Na jednu malou vteřinu z něj měl Kenneth strach, protože vypadal…

„Nechci, abys bral kokain. Ani u mě doma, ani kdekoli jinde. Jestli se chceš zbavit únavy…“ Položil ruku na Kennethův rozkrok.          

Kenneth ani na chvíli nezaváhal. Nezdržoval se svlékáním, jen rozepl kalhoty a společně s boxerkami je stáhl ke kolenům. Obrátil se na břicho a počkal, dokud Elias neudělá to samé. Pak už bylo všechno příliš intenzivní, než aby Kenneth přemýšlel.

Elias ho zezadu objal a nadzvedl. Sundal mu tričko a líbal ho na krk. Prvních pár chvil byl neskutečně jemný a pomalý, ale když do Kennetha vnikl, rozhodně by ani jeden z nich nepoužil slova jako jemné nebo pomalé.

Kenneth zaryl nehty do polštáře, zakláněl hlavu a hlasitě vzdychal. Později sám přirážel k Eliasovi, aby mu byl co nejblíž. A když společně vyvrcholili, bylo to… až příliš dobré. Tak dobré, že měl pocit, že bez toho nedokáže existovat.

„Oukej, tohle trochu pomohlo,“ vydechl a zaklonil hlavu. Popadal dech a v obličeji byl úplně rudý. Když vylezl z postele, trochu ho to bolelo, ale nedal na sobě nic znát. Přešel k Eliasově skříni a sebral první tepláky, které našel. Pak vyskočil na parapet. Hned vedle Eliase, který už v klidu kouřil.

„Osm.“

„Co osm?“

„Ptal ses, kolik jsem měl holek,“ vysvětlil Elias.

„A kluků?“

Než Elias odpověděl, zadržel Kenneth dech. „Žádnýho.“

„To je dobře.“ Kenneth nedokázal udržet vážnou tvář. Rozesmál se a strčil do Eliase ramenem.

Cela noc byla strašně zvláštní. Jako by všechno říkalo, že takhle by mohli fungovat. „Co bys dělal, kdyby ti zbýval jeden den života?“ zašeptal z ničeho nic.

„Jako čistých dvacet čtyři hodin bez nemoci, bez fyzický indispozice?“

„Přesně tak. Třeba zítřek. Co bys dělal, kdyby ti zbýval už jen zítřek?“

Elias nějakou dobu seděl a zíral před sebe. „Chtěl bych být s tebou, asi,“ odpověděl nakonec.

Kenneth spokojeně přikývl. „A co bychom dělali?“

„Líbilo by se mi, kdybych nevěděl, že je to poslední den. Vstali bychom pozdě, protože by nás netrápil čas. Nikdo by nepočítal, kolik ho ještě zbývá…“ Elias dokouřil, vajgl vyhodil z okna, ale další si už nezapálil. Místo toho zavřel oči, jako by celou scénu viděl za zavřenými víčky. „Jedli bychom palačinky, nebo vlastně, jedli bychom úplně všechno, co by nás napadlo. A sex. Bože, spousta sexu.“

„Takže bychom celý den dělali, co by nás napadlo. Co by nás dělalo šťastnými?“ optal se váhavě Kenneth.

Elias otevřel oči „Jasně.“

„A nemysleli přitom na následky?“

„Nemysleli přitom na následky.“

„Eliasi?“ zašeptal Kenneth. Z nějakého důvodu cítil silnou potřebu Eliase pohladit, proto mu prohrábl vlasy. A teprve potom vážným hlasem promluvil. „Co když je zítřek vážně poslední den?”

x

Vajgl, plechovka, vajgl, vajgl, kapesník, obal od čokoládové tyčinky, vajgl a vajgl. Kenneth otráveně přešel k altánku a posadil se na nejspodnější schod. Pytel s odpadky odhodil na zem, a když z něj vypadl kelímek, otráveně vzdychl.

Robbie ještě chvíli sbíral, sebral i Kennethův kelímek.

„Díky.“

Robbie jen pokrčil rameny a taky si sedl. Z kapsy vytáhl dvě karamelky a jednu hodil Kennethovi. Od rána byl podivně zamlklý.

„Zlobíš se na mě?“ odtušil Kenneth. Rozbalil bonbón, ale do úst ho nevložil. Převaloval ho mezi prsty.

„Kvůli čemu?“

Kenneth se zamračil. „Ale nedělej. Oba víme, že jsem zrušil to kino a pak už nezavolal. Já teď… Snažím se něco vyřešit a nebylo by fér si s tebou začínat. Promiň.“

„V pohodě,“ pokrčil Robbie znovu rameny. „Chceš o tom mluvit?“

Kenneth vyhodil karamelku do vzduchu a chytil ji pusou. „Ani ne.“ Promnul si zátylek a unaveně vzdychl. „Je to takový hodně komplikovaný příběh, který by vydal na celou knihu.“

„O jaký žánr by šlo? Romantika, detektivka, drámo?“ vyptával se opatrně Robbie.

„Horor. Rozhodně horor.“

„Horory nemám rád.“

S hlasitým zívnutím Kenneth přikývl. „Já taky ne,“ přiznal. Sebral ze země klacek a pokoušel se setřít bláto z podrážky.

Robbie nejistě poklepával nohou. Dlaně měl položené v klíně a mnul si je. „Hraje… Hraje v tom příběhu někdo další?“

Nejdřív chtěl Kenneth říct, že v každém příběhu hraje někdo další. Ale pochopil, k čemu otázka směřovala. Přikývl.

„Miluješ ho?“ vypálil z ničeho nic Robbie. Vykřikl tak nahlas, že sebou Kenneth trhl. „Promiň, nic mi do toho vlastně není.“

Upřímně přemýšlel, jak má odpovědět. Nechtěl Robbiemu lhát. Nedokázal říct pravdu. Vzdychl. Zahodil klacek. Tiše zaklel. Pohl palcem na noze. A ta otázka stále visela ve vzduchu. „A nenávidím,“ pronesl nakonec uvážlivě.

Chvíli seděli mlčky. Kenneth se zadíval na hodinky. Do konce směny zbývaly jen dvě hodiny. Chtěl se vrátit k práci, ale Robbie ho zadržel: „Počkej.“

Než Kenneth stihl zareagovat, ucítil na rtech vůni karamelu.

Robbie líbal úplně jinak než Elias. To byla první věc, která ho napadla. Ale bylo v tom něco něžného a vřelého, a tak se nebránil.

Všechno to bylo hezké. Moc hezké.

„Neříkal jsem, že by nebylo fér si s tebou začínat?“ vydechl Kenneth, když se od sebe odtrhli.

„To jsi říkal.“

„Takže?“

„Takže nic. Chtěl jsem jen, abys věděl, o co můžeš přijít,“ ušklíbl se lišácky Robbie a vyskočil.

Kenneth pobaveně zakroutil hlavou. Kopl Robbieho do zadku a pak popadl pytel s odpadky. „Kdo bude druhý u kontejneru, koupí vítězi po směně colu!“

Rozběhl se.

x

Když vyšel ze školy, neměl zrovna nejlepší náladu. Vadilo mu prakticky všechno. Neustálý příval esemesek od bratrů, telefonní kontroly od mámy, Peterova opatrná varování, že by měl trochu ubrat, pohledy spolužáků… A nejvíc, absolutně nejvíc, ho štvalo, jak mu poskočilo srdce radostí, když před školou našel Eliase.

„Čau,“ hlesl při pohledu na něj nejistě. Nevěřil, že by Elias čekal na něj.

„Čau. Máš čas?“

„Proč ne,“ pokrčil Kenneth rameny a zíral přitom do země. Špičkou boty kopl do šutru. „Máš něco v plánu?“

Elias se usmál. „Měl bych mít plán?“ Zvedl ruce jako by se vzdával. „Dobře, dobře, dostals mě. Chtěl bych někde zabít odpoledne a najíst se. Jdu z Dějin filmu. Usnul jsem jen dvakrát.“

Atmosféra mezi nimi byla zvláštní. Tolik nevyřčeného ani nic jiného přinést nemohlo. Kenneth zhluboka vydechl, rozhodnutý předstírat, že je všechno v pořádku. A že mu na ničem nezáleží. „Aaa… Prescott mě zve na jídlo!“ vykřikl nadšeně. „Jakože na rande? Nebo nemáš prachy?“

Elias k němu přistoupil a krátce ho políbil, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Klidně za tebe zaplatím, ty delikvente.“

Jen kousek od nich stál hlouček spolužáků. Všichni, se kterými se Kenneth ze začátku snažil kamarádit, než přišel Prescott. „Fajn. Ale chci, abys mě vzal za ruku. A chci u tebe přespat.“

A chci, abys mi patřil. A chci, aby to všichni věděli.

Překvapil ho Eliasův upřímný smích. „Nolane…“

„Prescotte…,“ mrkl na něj. Natáhl ruku. „Můžeš si pak se mnou celou noc dělat, co jen budeš chtít.“ Snažil se neřešit, jak se zatváří, až bude odmítnut. K jeho překvapení ho však Elias chytil a propletl s ním prsty. 

„Tak co ten film? Líbil se?“ vzpomněl si Kenneth.

„Roland byl nadšenej. Nejraději by mě poslal prvním letadlem do Hollywoodu. Nebo do prdele… Občas se tváří hrozně nečitelně.“ Z kapsy přitom vytáhl krabičku cigaret, jednu vyklepl ven a pravou rukou ji nešikovně zapálil. „A co tvůj… život?“

„Paráda. Můj život je úžasnej,“ pronesl Kenneth. Napadlo ho, že možná říká pravdu, když sevřel Eliasovu ruku pevněji. Z legrace mu cigaretu sebral a u nejbližšího koše vyhodil. „Copak hodní kluci jako ty kouří? Eliasi! A co tvoje zdraví?“

Cítil, jak mu v kapse vibruje telefon. Vsadil by tuhle chvíli, že šlo jen o další kontrolu. Kde jsi, co děláš, s kým jsi… Vzpomínal na den, kdy s ním rodiče ztratili trpělivost. Na všechny ty sliby, které dal. A představil si, jak říká mámě, že právě teď drží toho grázla za ruku.

Vytáhl mobil a bez rozmyslu ho vypnul.

Elias se k němu mezitím postavil čelem. „Tak jo, Kennethe. Dobře,“ pronesl. Chytil ho i za druhou ruku a táhl ho za sebou. „Chceš být se mnou?“

Odpověď si Kenneth dlouho rozmýšlel, protože za tou otázkou očekával past. „Nechci být bez tebe,“ připustil nakonec.

„To není jasná odpověď.“

Kenneth vytrhl ruce z Eliasova sevření a schoval je do kapes. „To je nějaký test?“ zkusil hádat.

„Jo. Chceš skrz něj projít?“ ušklíbl se Elias, ale hned na to zvážněl. Najednou nebylo pochyb, na co se ptá. „Přemýšlel jsem… Možná bychom to spolu mohli zkusit. Víc oficiálně… Opravdově. Chápeš?“

Zcela upřímně chtěl Kenneth odseknout, že nechápe. Kousl se do rtu, aby nevykřikl, že pro něj to bylo vždy opravdové. Nakonec ale neřekl, co mu probíhalo hlavou. Měl dojem, že už se za život ponížil dostatečně. „To mě jako žádáš o ruku, Prescotte?“ zavtipkoval. 

Když se Elias zamračil a nic neřekl, Kenneth obrátil oči v sloup. „Fajn. Dobře! Už s tebou není žádná sranda,“ vydechl. „Ano, ano, chci s tebou chodit. Zkusit to opravdově. To jsem chtěl přece vždycky. Stačí to takhle?“

Život by byl o tolik jednoduší, kdyby teď a tady dokázal říct ne.

„Nechci, abys bral drogy,“ pokračoval Elias pevným a nesmlouvavým hlasem.

„To je podmínka?“

„Jo, to je moje podmínka. Jestli to má bejt opravdový, nepotřebuješ žádný stimulanty. Já ti budu muset stačit, dobře?“

Nepřemýšlel nad tím, co ta slova znamenají. Jednoduše nechtěl. Ve světě neexistence mu bylo jedno, co přijde za minutu, dvě, deset dní, jednou… Usmál se. Skočil Elisovi kolem krku a pevně ho objal. „Tak jo, fajn.“ Když ho políbil, na ničem jiném nezáleželo.

Společně došli do restaurace, Elias objednal dvě veganské pizzy a pak mluvili o filmech. Kenneth se smál, protože ho nikdo neuměl rozesmát jako Elias Prescott. Po dlouhé době mohl zase jíst. Po dlouhé době měl pocit, že jídlo nějak chutná. Po dlouho době si připadal úžasně.

Elias ho několikrát políbil. Romanticky, jemně a Kenneth se přitom rozplýval štěstím.

Perfektní, perfektní, perfe… Přišlo to z ničeho nic, jako vždycky. Nejprve ho jen přepadl zvláštní pocit. Ne úplně příjemný. Poposedl. Tvářil se pořád stejně, nedal na sobě nic znát, ale ten pocit rostl. Nejprve v žaludku a postupně se šířil do celého těla.

Po pár minutách mu bylo vážně zle. A docházelo mu, jak je jeho situace na hovno. Svět je na hovno. Všechno je na hovno. Protože Elias stejně nakonec zdrhne. 

„Musím na záchod. Objednej mi, prosím, ještě desert,“ pronesl Kenneth a vstal. Dokonce se zvládl usmát. Ale sotva došel na záchod, zabouchl dveře od kabinky a sjel na zem do sedu. Hlavu schoval do dlaní.

Spěchal, ale hodně času ztratil prohledáváním kapes. Balíček žvýkaček mu vypadl na zem. Dvě mince se odkutálely do vedlejší kabinky. Našel dva zapalovače. A příšerně se mu klepaly ruce.

Slyšel, že na záchod někdo přišel, ale nic si z toho nedělal. Prášek vysypal na zavřený záchod a sroloval bankovku do ruličky. Spláchl, aby nebylo takové ticho.

A pak… Pak mu bylo líp. Už jen z toho pocitu, že bolest brzo pomine.

Odmotal trochu toaleťáku. Když vyšel z kabinky, utíral si do něj nos.

Najednou ho někdo chytil za mikinu a zacloumal jím. „Co to děláš, Kennethe?“ řekl Elias klidně, ale netvářil se ani trochu přívětivě. Popadl ho za krk. „Myslíš si, že jsem kretén? Přijde ti vtipný něco mi slíbit a hned se na to vysrat? Děláš si ze mě srandu?! To je ten tvůj plán, jak mě zničit? Vecpat se mi zpátky do života a pak mě zraňovat? To je báječný. Funkční. Líp jsi to vymyslet nemohl, do prdele…“

Při posledním slově Kennetha pustil a odstrčil ho od sebe. Rázným krokem odešel a práskl za sebou dveřmi. Kenneth ani nestihl zareagovat. Ještě chvíli stál na místě a vstřebával, co na něj Elias křičel, než se dokázal pohnout. Eliase odchytil až venku před restaurací. „Přestaň,“ zařval naštvaně. „Přestaň dělat, že já jsem ten špatnej a ty ten dobrej! Co sis jako myslel? Že se teda ponížíš a zkusíš to se mnou a já se z toho poseru?“

„Ponížím? To tě napadlo jak? K tomu jsi došel v tý svý vyšňupaný hlavě?“

Kenneth na něj dlouho beze slova zíral. Chtěl mu vyčíst tolik věcí, ale nakonec je všechny odsunul stranou a zeptal se na to nejdůležitější. „Miluješ mě, Eliasi?“

Ticho, které nastalo, bylo téměř neúnosné.

„Jasně. To jsem si přesně myslel. Ale já nejsem žádná tvoje charita!“ odsekl. Napodobil Eliasův hlas: „Jo, tak to s tím klukem zkusím, aby měl radost.“ 

„Vážně. Doopravdy. Už mě trochu vytáčí, že se neustále stavíš do role oběti, Kennethe. Nemáš ani to nejmenší tušení, čeho všeho jsem se pro tebe tenkrát vzdal.“ Elias udělal krok dopředu. Kenneth měl v jednom okamžiku pocit, že dostane ránu, ale Prescott ho místo toho klepnul do čela. Vypadal přitom hodně rozčileně.

„A čí je to vina, že nemám tušení? Kdo tenkrát beze slova zdrhl?“

Elias nechápavě zakroutil hlavou. „Kolikrát ti mám opakovat, že jsem to udělal pro tebe?“ zařval. Strčil do Kennetha, v obličeji úplně rudý. „Víš, co se stalo po tom, cos toho prodavače skalpoval?“

Kenneth o tom nikdy s nikým nemluvil. Po poslední noci v dodávce předstíral, že se to nestalo. Znovu to vytáhnout bylo jako rána pěstí. Možná horší. „Nechci to řešit. Ne po pěti podělaných letech!“ vyštěkl. 

„Volal jsem fotrovi!“ pokračoval Elias, jako by neslyšel. „Prosil jsem ho a škemral, aby přijel a zašil tomu chlapovi hlavu. Nikdy jsem se kvůli nikomu tak neponížil, tak mi necpi, že se ponižuju teď. NEMĚL JSEM ODJÍŽDĚT. Já to kurva vím. Co dalšího tam máš? Vytáhni to všechno, no tak dělej, ty sráči!“

Kenneth mrkal, jak nejrychleji mohl, aby zahnal slzy. „Je mi líto, žes musel volat tátovi. Vím, že ta noc byla moje chyba a měl jsem za to zaplatit já. Ne ty,“ pronesl klidným, tichým hlasem. Promnul si spánky. Došlo mu, jak je jejich vztah pokřivený. „Elias, tohle… Ty a já… Má to vůbec cenu? Proč to nemůže být prostě jen krásné? Proč mě prostě nemůžeš milovat a já tebe a…“ Říct to po těch letech nahlas, bylo nezvykle těžké. „Oba víme, že to nakonec stejně špatně skončí.“

 „Krásný?“ vydechl Elias. Ruce si založil na hrudi. Hlas měl stále odměřený a chladný. „Tak, že ti nabídnu všechno a ty se půjdeš sjet? V tom případě nevěřím na krásný věci.“

„Já už se nechci hádat, Eliasi.“ Kenneth o krok couvl.

„Já přece taky ne.“

Stáli naproti sobě, dlouho koukali jeden na druhého a Kenneth měl pocit, že poprvé v životě ví, co má udělat.

„Rozbil jsem tě, Kennethe?“

„Nevím, možná,“ odpověděl popravdě.

Elias najednou seděl na obrubníku. Přitáhl kolena k sobě a opřel o ně bradu. Poprvé v životě působil křehce. Kenneth moc chtěl sedět vedle něj, objímat ho a už nikdy se nehádat. Alespoň na chvíli. Jenže by to bylo jen čekání na další rozepře.

„Měj se, Eliasi,“ rozloučil se.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

13
Komentujte

Kateřina Teplá

Fíííha, ze začátku to vypadalo,že se mají skvěle, nic jim nechybí,ale v půlce kapitoly ,,krása“ vystřídala ,,tmu mezi hvězdami“. Ty hvězdy jsou šťastné chvíle,jinak kluci žijí v jejich ,,vyrobené“ temnotě.Chápu oba kluky,je mi jich zároveň líto a zároveň ne. A hádám asi dobře,že kdyby slyšeli,že je lituji tak by se akorát naštvali a vrátili by mi to,že o lítost nestojí a jestli si to dobře myslím tak jsem na jejich straně… Líbil se mi pobavený profesor,ale hlavně rozhovor Robbieho a Kennetha,hlavně jaký žánr je Kennethův a Eliasův příběh. 😁Doufám,že příští kapitola bude o Kennethově rodině,už jsem si myslela od pondělka,že… Číst vice »

Holky, tak se Vám to povedlo. Sedím a brečím jak želva, neexistence poprvé… Takhle to být prostě nemá… Eliasovu reakci na drogy chápu, chodit s feťákem se nedá, zvlášť, když on to překonal. Kenneth ale už je závislý a vynutit si takhle slib… ach jo… Jinou reakci ze mě asi nedostanete… :-(((

Kateřina Teplá

Mě z toho taky bylo smutno, skoro jsem začala brečet jako už …ani nevím kolikrát u neexistence.:((

Veronika

Bohové, je mi z toho hrozně moc smutno… Z toho, že prostě nemůžou být šťastný a spokojený, i když vím, že život prostě takovej je… Well… Celkem soucítím s těmi Dějinami… Včera jsem na nich taky málem usnula.

Voldy

… a kolo života se dál točí. 🖤🖤🖤

Karin

Elias si myslel že Kenneth najednou z minuty na minutu přestane brát drogy ale že jej to vlastně naučil jak si zapomněl.

Ester

Keď som si prečítala, ze má Kenneth sľúbiť, že nebude brať drogy a on to sľúbil, tak prvá moja myšlienka bola, tak toto môže byť iba v románe, lebo v skutočnosti, keď už je na ne zvyknutý, tak by to nedal. Tak, keď si neskôr šlahol, tak to bolo i keď nie správne, tak aspoň reálne. Oceňujem snahu Eliasa, že sa snaží napriek chybám v minulosti, robiť veci správne. Ale uvidime, či sa Kenneth dokáže v živote niekam posunúť, a začať robiť veci inak, či už s Eliasom alebo bez neho. Uvidime, či mu dokáže ešte dôverovať alebo odpustiť. Vsuvka… Číst vice »