4.DOCX


Vypadá spokojeně. Vypadá spokojeně. Vypadá spokojeně.

Kenneth vyhlédl z okna a plivl na pivoňkové keře. Mobil položený na stole zavibroval – jednou, dvakrát, pětkrát a poté utichl. A za chvíli zase znovu.

Třeba tak jen nevypadá, třeba doopravdy spokojený je.

„Kennethe!“

Kenneth sebou trhl. Zadíval se na Petera, který právě vyšel ze sprchy. Konečky vlasů měl mokré. „Cože?“

„Nad čím přemýšlíš?“ pronesl spolubydlící a ručníkem si projel vlasy. „Už třikrát jsem se tě ptal, jestli můžem jít.“

Kenneth přikývl. Nedal na sobě znát, že se něco děje. Že mu dny splývají a do popředí vystupují jen chvíle, které tráví s Eliasem.

Zase.

Párty pořádal některý z Peterových spolužáků, v rodinném domě s anglickým trávníkem a bílým plotem, na ulici, kde byl každý barák stejný. Kenneth usoudil, že musí být zatraceně frustrující hledat ten správný, když se člověk vrací ožralý.

Na první pohled bylo poznat, že tohle je trochu jiná párty, než na jaké byl zvyklý ze střední. Když vešli dovnitř, všichni stáli v hloučcích, v ruce drželi sklenice s pitím a debatovali. Jen pár jich tancovalo mezi sedačkou a televizí.

Kenneth se vážně pokoušel přeladit na tenhle typ zábavy, ale uprostřed rozhovoru, zda je eutanazie správná či nikoliv, měl chuť pořádně křičet. Aniž by přemýšlel, znuděně pronesl: „Stejně všichni chcípnem.“

„Prosím?“ optal se někdo z kruhu zaskočeně.

„Ale nic,“ mávl rukou a raději zmizel do kuchyně.

Sotva vešel dovnitř, uviděl Eliase. Seděl na kuchyňské lince – samozřejmě, že musel vypadat úplně dokonale – a povídal si se dvěma holkami, které na něm visely očima.

„Už jsi jim řekl, že seš buzna, když je tu tak nabaluješ?“ promluvil hlasitě Kenneth. Došel k lince, kde ležely flašky s nejrůznějším alkoholem a začal je prohlížet.

Jedna z dívek překvapeně zamrkala: „Hej, tos mi neřekl, když jsme spolu spali!“ Přitom se zvonivě zasmála, vypadala vlastně celkem hezky. Takový typ holek Kenneth nesnášel.

„Hej, ale mně to řekl, když jsme spolu šukali. Asi se hned po tobě rozmyslel,“ odsekl a vybral vodku, gin a víno. Věděl, že dneska střízlivost nezvládne a nehodlal se za to nikomu omlouvat.

Obě dívky ho pozorovaly a jedna ohrnula ret. „Ty seš trapnej!“

Elias dál nevzrušeně popíjel, komíhal nohama a přeskakoval pohledem z Kennetha na dívky. Nakonec ale přece jen promluvil. „Nemůžeš mi dopřát aspoň jeden klidnej večer?“

Kluci se střetli pohledem. Kenneth měl od chvíle, co byl vyhozen z jeho bytu, strach, co v zářivě zelených očích uvidí. Nakonec v nich našel spíš rezignaci než vyloženou nenávist.

„To seš na mě fixovanej?“ pokračoval Elias.

Kenneth vypil panáka vodky, zkřivil tvář a zapil to vínem. „Snad to přežiješ,“ hlesl, zatímco si dával druhé kolo. Přitom pohlédl na sklenici v Eliasově ruce. Doufal, že v ní není jen džus. Rozesmál by se. A pak by chtěl vědět, co se s ním za těch pět let stalo.

Kde byl a… Proč ho nevzal s sebou.

Elias zakroutil hlavou, dotkl se hřbetu ruky jedné z dívek a řekl: „Pak tě najdu. Jen tohle vyřeším.“

Gin s tonicem, gin bez tonicu a hlt vína. A pořád se necítil dostatečně dobře. Kenneth se zapřel o linku a sledoval, jak dívky odchází. Obě vypadaly z Eliase unešeně.

„Tak? Jsem jen tvůj,“ ušklíbl se Elias a seskočil.

„Paráda,“ odvětil Kenneth. Sáhl do kapsy a vytáhl sáček s extází. „Chceš? Bude legrace.“ Položil si pilulku na jazyk a nechal ho vyplazený. Vyčkával. A doufal.

Elias položil sklenici, přistoupil blíž, jednu ruku položil Kennethovi na bok a naklonil se. V další vteřině už Kennetha líbal tak, jak to uměl jen on. Zuřivě a vášnivě. Jazykem mu vklouzl do úst, druhou rukou ho přidržel za zátylek a nedal mu šanci dýchat.

Když po chvíli ustoupil, na tváři mu hrál spokojený výraz. Vyplázl jazyk a sebral z něj pilulku extáze. Chvíli si ji prohlížel, ale nakonec ji hodil do dřezu. Pustil vodu a celou dobu přitom z Kennetha nespustil zrak. Ten nedokázal zakrýt zklamání. Přesto vytáhl ze sáčku druhou pilulku, tu už však rovnou spolkl a zapil ze sklenice, kterou předtím držel Elias. Džus. Jen obyčejný pomerančový džus.

„Kdy se z tebe stal takovej slušňák? To je košile? Od kdy nosíš košile? Vypadáš jak pitomec. Hezkej pitomec, ale pořád pitomec.“

„To je součást toho velkolepýho plánu, jak mě zničit? Říkat, že jsem pitomec a přitom se udělat jen při pohledu na mě?“

Kenneth rozhodil rukama. „Uuu, Prescott zasadil ránu. A pak že už to v něm není,“ ušklíbl se, ale pořád nebyl ani zdaleka spokojený. „No tak. Neříkej mi, že seš šťastnej. Pamatuješ, co jsme spolu všechno dělali? Neexistovala žádná pravidla. Milovals to. Copak to nechceš zpátky?“

Elias naklonil hlavu na stranu. „Copak tě netěší, že jsem jinej? Vím moc dobře, že byly chvíle, kdy ses mě bál,“ promluvil potichu.

„Jenže ty nejsi jinej. Jen to předstíráš.“

„Tak jakej jsem? Jakej mám být? Ježiši, proč seš mnou tak posedlej? Tos za ty roky nepotkal nikoho, koho bys mohl mít rád?“

Zlobil se. Elias Prescott se zlobil a Kenneth měl pocit, že alespoň na okamžik zahlédl, co potřeboval. Rozesmál se, protože… V jedné věci měl Elias pravdu – Kenneth se vždycky bál, že ho naštve. A teď nechtěl nic jiného.

Vytáhl třetí pilulku a položil ji na linku. „Můžeš být svobodný,“ pronesl tiše. Pak zvedl ruce do vzduchu, aby dal najevo, že se nebude dohadovat a pozpátku došel ke dveřím. Teprve potom se otočil a zmizel. 

Ačkoliv párty ze začátku vypadala jako ta vůbec nejnudnější, na jaké kdy Kenneth byl, nakonec se s ubývajícím alkoholem přece jen trochu rozjela. Hudba zesílila, hovory přestávaly dávat smysl a přesunuly se k obvyklejším tématům. „Viděli jste tu profesorku? Fakt kost!“

Kenneth poznal kluka a holku, kteří spolu chodili teprve tři týdny. A ještě toho moc nezažili, ale oba hodně chtěli. Ačkoliv to bylo zásadně proti Kennethovým pravidlům, nakonec svolil a prodal jim extázi. Ale slíbil si, že je to naposled. A že s sebou nikdy nesmí nosit větší množství. A že by neměl všechny peníze vrážet do drog. A že by neměl…

Ale bylo fajn cítit se dobře. Alespoň na pár okamžiků.

S párem byla sranda. Hrozně se nasmáli, když nenápadně plivali lidem do pití. A tancovali, i když zrovna nehrála žádná hudba. Dívka si vysvlékla tričko, hodila ho do dálky a křičela: „Ať žije New York!“

Namáčeli brambůrky do kečupu a vyhazovali popcorn do vzduchu. Chytali ho pusou.

Jenže pak vzal kluk dívku za ruku a odvedl ji do jednoho z pokojů. Kenneth zůstal sám.

Zrovna v davu hledal další oběť, když ho někdo chytil za rameno.

„Kde je?“ vyštěkl okamžitě Alan. Kenneth musel párkrát zamrkat, aby pochopil, že se mu Alan nezdá. Setřásl jeho ruku a ustoupil dál.

„Platí ti za to, že mu děláš osobní stráž, nebo ti stačí, že si pak můžeš honit nad jeho fotkou? Zajímalo by mě, kdy konečně začneš řešit i svůj život.“

„Co to meleš? Je to můj nejlepší kámoš a od tý doby, co si začal s tebou, to s ním jde z kopce.“ Alan zakroutil hlavou. „Seš sice menší, ale asi ti budu muset normálně rozbít držku, jestli toho nenecháš.“

Kenneth měl co dělat, aby se hlasitě nerozesmál. „Zkus to. Ale… Nemáš strach, že se na tebe bude zlobit, protože jsi mi ublížil?“

„O čem to mluvíš?

„Ale no tak. Oba víme, o co tady jde. Máš strach, že mi dá přednost před tebou,“ vysvětlil Kenneth klidně. „A to udělá. Nakonec.“

Alan ho provrtával nenávistným pohledem. Z nějakého důvodu, který Kenneth nikdy nezjistil, ho Alan neměl od první chvíle rád. „Ty vůbec nic nechápeš, debile! On ti dal přednost přede všemi už dávno.“

Kenneth by nejraději křičel, na všechny světové strany. Nenene. Vždycky dával přednost sám sobě, ohradil by se. Ale při pohledu na Dunhama věděl, že ten bude nejlepšího kamaráda bránit klidně věčně. Pevně sevřel rty a mlčel.

Alan nakonec zmizel v davu lidí. Nechal Kennetha stát uprostřed obývacího pokoje, ze kterého se teď stal spíš taneční parket.

Kenneth instinktivně zamířil k oknu. Začínalo mu být špatně. To na extázi nejvíc nenáviděl. Byla jak Prescott. S ní se všechno zdálo perfektní. Ale jak vyprchávala, svět ztrácel smysl.

Nedaleko zahlédl Eliase. Tancoval s tou hezkou dívkou z kuchyně. Ruce měl položené na jejich bocích, ale přitom jí zíral přes rameno na Kennetha. Dokonce i ve chvíli, kdy se k němu dívka naklonila a políbila ho na rty.

Kenneth nemohl odtrhnout zrak. Sledoval je, i když se mu chtělo zvracet a příšerně ho bolela hlava. Hudba mu připadala nesnesitelně hlasitá. Chtěl jít domů. Chtěl skočit do pivoňkových keřů. Chtěl… A přesto jen nehnutě stál a pozoroval Eliase.

A Elias jeho.

Dohrála píseň. Prescott dívce něco pošeptal a nechal ji stát uprostřed parketu. Kenneth ho automaticky následoval, prošel chodbou a našel ho stát venku. „Nedělej to! Nezačínej si s hokama!“ vykřikl.

„Kašlu na tebe,“ odsekl Elias a zapálil si cigaretu. Zíral před sebe a Kennetha úplně ignoroval.

„Jo, to jsi dělal vždycky!“

„Ale no tak,“ obrátil Elias oči v sloup. „To už vážně přeháníš. Nepamatuješ si, jak moc se ti líbilo, když -“

„ – když jsi přímo přede mnou byl s Bonnie? Jo, byl jsem nadšený!“ Kenneth sevřel ruce v pěst.

„Neříkám, že to bylo správný, ale byla to jistá forma úniku. Měl jsem strach,“ pokrčil Elias rameny. Potáhl a trochu kouře vydechl nosem.

„Co to meleš? Byl jsi jen obyčejné hovado! Sral jsi na to, co to udělá se mnou. Jak se pak budu cítit. Tys prostě…,“ křičel Kenneth. Konečně měl příležitost všechno ze sebe dostat. A stejně měl pocit, že to není dost. Že ho něco drží zpátky.

„Měl jsem strach,“ zopakoval Elias důrazně.

„Z čeho?“

„Z toho, že s tebou… Najednou mělo všechno smysl.“

Kenneth odvrátil zrak. „Co se mi to tu snažíš namluvit?“ zašeptal.

„Mám ti to zopakovat?“ zeptal se Elias. „Myslíš, že jsem nic necítil, když jsem věděl, že seš ve vedlejším pokoji a necháváš Vicky… Pořád ty, ty, ty. A přitom nedokážeš ani na chvíli připustit, že jsem taky cítil. Že jsem byl zamilovaný.“

Krásné chvilky nesmažou ty hodně špatné, zaznělo Kennethovi v hlavě. „Copak ty už nevíš, jak to tenkrát bylo? Proč jsem šel za Victorii? Já jsem… Nikdy jsi nic necítil. Jenom ses bavil tím, že jsi mě stahoval dolů. A když to všechno prasklo, prostě jsi bez rozloučení odjel a nechal mě ve všech těch sračkách. Samotného.“ S každým dalším slovem křičel Kenneth víc a víc. A nedokázal ani nečinně stát, strčil do Eliase, a pak ještě jednou, aby ze sebe všechnu frustraci dostal.

Elias se nebránil. „Odjel jsem, protože jsem myslel, že máš beze mě šanci!“

„Ne, ne, to mi kurva neříkej! Nedělej ze sebe svatouška. Přestaň s tím!“ Znovu do něj strčil. Dostrkal ho až ke stromu.

„Chtěl jsem tě zachránit!“ Teď už křičel i Elias. Cigaretu odhodil do trávy.

„Ale hovno! Odjels, protože to pro tebe bylo jednodušší!“

„Nemáš kurva ponětí, jak moc těžký to bylo!“ Znovu se už Elias odstrčit nenechal. Jakmile Kenneth zvedl ruce, odrazil je.

„Ne, to nemám. A víš proč? Protože jsi odjel bez jediného slova! Prostě ses sbalil a vypadnul. Bylo ti jedno, že… že… jsem bez tebe nemohl žít. Že jsem tě miloval!“ Po tom prohlášení ztratil Elias vůli bojovat. A Kenneth se ho mezitím pokoušel dostrkat až do pekla. „Nenávidím tě za to!“

Nakonec ho Elias přece jen chytil kolem zápěstí. „Uklidni se,“ řekl. Pustil ho a zároveň ho od sebe odtlačil. Jenže Kenneth nemohl být klidný. Nedokázal to přes pět let, proč by to měl umět právě teď? A vyrovnaný výraz na Eliasově tváři mu příliš nepomáhal.

Jednal intuitivně. Rozběhl se, narazil do Eliasova těla a srazil ho k zemi. Na okamžik vypadal Elias vážně překvapeně, ale překvapení velmi rychle vystřídal kamenný obličej. Chytl Kennetha za ramena, shodil ho ze sebe a převalil se na něj.

V další minutě dostal Kenneth pořádnou ránu pěstí.

Zatmělo se mu před očima, bolest putovala do celého těla a na několik minut ho úplně ochromila.

„Nevyhraješ,“ pronesl Elias. Odkulil se na stranu, ale zůstal sedět na zemi. Flusl do trávy.  

Kenneth cítil, že mu z nosu teče krev. Převalil se na všechny čtyři, aby tekla na zem. Utíral ji přitom do rukávu, ale nakonec to vzdal. „Prohrál jsem, už když jsem se do tebe zamiloval, idiote!“ vyštěkl. Rozhořčený z toho, že Elias stále nic nechápe. Postavil se a zavrávoral. „Ale ono to jednou přejde, víš. Nebudu tě milovat věčně.“

Jako by zase sliboval nemožné.

x

Usnul okamžitě. A probralo ho, až když s ním řidič na konečné zastávce zatřásl. Musel se pak vracet přes sedm kilometrů, což s kocovinou nebylo zrovna nejveselejší. Navíc na koleji zapomněl rukavice, takže mu mrzly ruce a od úst stoupala pára.

Mohl sice zavolat tátovi, aby pro něj přijel, ale pak by následovaly otázky: jak to, že přejel zastávku. Proč má kruhy pod očima. Proč je takové zklamání…

Místo toho se doploužil do nejbližší kavárny, dal si kafe, a pak pokračoval až k Mickeyho autoopravně.

Chrise našel stát u jeepu s poničenou kapotou.

„Co tady děláš?“ pronesl starší bratr překvapeně.

Kenneth došel k plastové židli a svalil se na ni. Natáhl nohy před sebe a zaklonil hlavu. „Bože! Myslel jsem, že už sem nikdy nedojdu!“

Chris se zamračil. „Od zastávky je to pět minut.“

„Od konečné ne.“

Bratr vyskočil na kapotu, nohy spustil dolů a ruce založil na hrudi. „Mám se ptát, proč jsi jel na konečnou?“

Kenneth mávl rukou. Všiml si, že má za nehty špínu a taky trochu krve.

„Co tady děláš?“ zopakoval Chris starostlivě. Vždycky poznal, když se bratr vychýlil z rovnováhy.

„Mohl bych ho zabít?“ vystřelil nečekaně Kenneth.

Odpovědí mu bylo jen další zamračení.

„Zakopal bych ho nahoře v lese u posedu. Stejně tam nikdo nechodí. Ale je to dost daleko a nemyslím, že bych ho tam dokázal dovléct sám. Navíc by to muselo být v noci. A být v lese, v noci, s mrtvolou… To asi není nejlepší nápad. Myslíš, že jsou v těch lesích vlci?“

Chris povytáhl obočí. „To fakt netuším.“

„Sežral by vlk mrtvolu? To by mohl, ne?“

„Kennethe, co se stalo? Nebo ještě líp: cos provedl?“ pronesl Chris a promnul si oči.

Kenneth se na židli zhoupl. Potom sebral ze stolu klíč a vyhodil ho do vzduchu. Když ho chytil, pohlédl na bratra a pokrčil rameny. „No tak fajn. Venku mám pytel s mrtvolou a potřebuju se jí někde zbavit. Pomůžeš mi?“ Když se bratr neusmál, obrátil oči v sloup. „Měl jsem jít za Alecem. Ten by se alespoň ušklíbl.“

„Možná ne.“

„Možná ne co?“

„Možná by ho to taky nepobavilo. Možná už je z toho všeho unavený stejně jako my ostatní,“ vysvětlil Chris a propaloval přitom Kennetha pohledem.

 „Aby ses neposral,“ odsekl Kenneth naštvaně. Klíč dopadl s rachotem na zem, když mu proklouzl mezi prsty.

„Běž domů. Máma bude ráda, že tě vidí. Ale panebože, hlavně jí neříkej, že se Prescott vrátil. Nezaslouží si další zklamání.“

Kenneth vzhlédl. „Zklamání?“

„Proč nejsi ve škole? A proč vypadáš jak hovno?“ vyštěkl Chris naštvaně. Seskočil z kapoty a přistoupil blíž. „Nikdo z nás už to nechce řešit podruhé. Jasné?“

„Já přece nechci…,“ začal Kenneth, ale pak zjistil, že neví co říct. Zavřel ústa a mlčky sledoval, jak Chris přechází po místnosti.

„A co chceš, Kenny? Já to chápu. Prescott ti zlomil srdce a mně je to vážně líto. Nikdo si nic podobného nezaslouží, ale teď vážně… Je to už pět let! Pět let! A všechno, co jsi posral po jeho odchodu, jde na tvoji hlavu. Byla to tvoje rozhodnutí. A mě už nebaví tě pořád jen omlouvat. Nikoho z nás.“

„To jste měli další rodinnou sešlost, kde jste se dohodli, že už mě máte plné zuby?“

Chris rozhodil rukama. „Jo, přesně tak, protože v našem životě se všechno točí jenom kolem tebe!“

Kenneth nehnutě seděl a soustředil se na píseň v rádiu. Na taneční melodii, která ho dokázala odtrhnout od reality.

„Od chvíle, co… Podívej se na rodiče. Myslí, že je to všechno jejich vina, že ti nedávali dostatek lásky, že ti nechávali volnou ruku… Od rána do večera řeší jen tebe, úplně přitom zapomínají na Aleca.“

Pokoušel si zapamatovat refrén, aby ho při dalším opakování mohl v mysli celý odzpívat. Musel s tím ovšem přestat, když Chris došel až k němu. Tak, že se téměř dotýkali čely.

„Nestačilo to už? No tak řekni, bráško. Nestačilo?“

„Snažím se,“ zašeptal Kenneth, i když měl pocit, že tím neuklidní ani sám sebe. Odstrčil Chrise a vstal. „Musím… Měl bych jít.“

„Kam?“

„Pojedu zpátky. Zítra mám seminář, kde bych neměl chybět.“

„Stav se předtím za mámou. Bude ráda, že tě vidí,“ pronesl unaveně Chris. Z kapsy vytáhl bankovky a natáhl ruku. Když se na ně Kenneth jen bezvýrazně díval, strčil mu je do kapsy. „Nezabíjej Prescotta,“ usmál se slabě, „ale nezabíjej ani sebe.“

Kenneth zvedl ruce, jako by se vzdával. „Bože, ty seš takovej poeta. Jestli tě tady náhodou není škoda, Christophere!“

Vyšel před autoopravnu. Spočítal, kolik peněz dostal, došel na zastávku a odjel zpátky do města. Předtím ještě v obchodě koupil toaleťák, žvýkačky a síťku mandarinek.

x

„Počátek.“

„Jo, ten je dobrej. Moc dobrej,“ přikývl Kenneth.

„John Wick.“

„Taky pecka. I druhej díl!“

„Rivalové.“

Kenneth ztuhl. Opřel se o kleště a zavrtěl hlavou. „Ti mě neberou,“ pronesl. Sebral kelímek od jogurtu, banánovou slupku a čtyři vajgly. Kopl do plechovky, ale i tu nakonec sebral.

„Všechno v pohodě?“ optal se Robbie. „Dneska mi přijdeš dost… napjatý?“

„Už mě to tu zatraceně nebaví. Posrané veřejné práce. Hele, jak dlouho tu vlastně musíš pracovat?“

Robbie pokrčil rameny. „Dokud otec neusoudí, že to stačilo. Možná ještě týden, možná půl roku. Co já vím. S takovými věcmi se mi nesvěřuje.“

Kenneth nechápavě zakroutil hlavou. „A to ti nevadí?“

Další pokrčení ramen. Kenneth by na jeho místě nejspíš vyskočil z kůže, ale Robbie se zdál podivně klidný. Nebo možná smířený. „Jednou to skončit musí, no ne?“

„No jo. Všechno jednou skončí. Všichni nakonec chcípnem,“ přitakal Kenneth. Vzhlédl k nebi, a přestože byl den, vzpomněl si na hvězdy. „I ty posrané hvězdy vyhasnou,“ zašeptal potichu.

„To je… Velmi zajímavý přístup,“ poplácal ho Robbie po rameni. „Naštěstí myslím, že si o hvězdy během našeho života nemusíme dělat starosti.“

Kennetha zaplavil zvláštní pocit. Koukl na Robbieho, který stál uprostřed parku, a usmíval se trochu poťouchlým způsobem. Vedle jeho nohy ležel kapesník s podezřele hnědou skvrnou. „A naše smrtelnost ti starosti nedělá?“ 

Robbie zavrtěl hlavou. „Nevím, nad podobnými věcmi moc nepřemýšlím. Raději jsem tady.“

„Kde?“

„No, tady,“ zopakoval.

„Myslíš vedle posraného kapesníku?“ ušklíbl se Kenneth.

Robbieho reakce ho však překvapila. „Třeba, protože ten kapesník je pro mě tisíckrát reálnější než nějaké hvězdy.“

„Pf. To máš teda dost posranou realitu.“

Chvíli sbírali mlčky, Kenneth se v myšlenkách odebral zpátky k Eliasovi, tak jako ostatně vždycky, takže nejprve otázku přeslechl.

„Co?“ vzhlédl, když zjistil, že na něj Robbie tázavě hledí.

„Jestli… Jestli někoho máš.“ Robbie každé slovo pečlivě vyslovil, jako by se bál, že se význam někam vytratí.

V první vteřině chtěl Kenneth vypálit, že je přece asexuál. Ale ještě než se stihl nadechnout, došlo mu, že před Robbiem tohle divadlo hrát nechce. Další myšlenka směřovala k Eliasovi, ale ať už mezi nimi bylo cokoliv, jejich vztah nakonec nikdy nebyl chozením. „Ne?“

„Ne? Jakože to nevíš jistě?“

„Ne, jakože… ne. Nikoho nemám,“ pronesl Kenneth rozhodně.

„Jasně,“ přikývl Robbie a trochu nejistě se zhoupl na špičky. Ve tváři měl maličko červeň a Kennetha napadlo, že vypadá celkem roztomile. „Víš, tak jsem si říkal… Nechtěl bys jít se mnou třeba někdy do kina?“

Čas strávený s Robbiem byl od první minuty pohodový a klidný. Kenneth se usmál. „Tak jo. Proč ne.“

x

Peter chytil virózu a odjel se vyležet domů k rodičům. A teprve až teď došlo Kennethovi, jak je bez spolubydlícího pokoj tichý a stísněný. Seděl potmě na posteli, zíral před sebe a viděl jen… tmu.

Hučelo mu v uších. Přemýšlel, že by otevřel druhý šuplík a našel v něm něco, co by mu pomohlo strávit dnešní noc, ale měl pocit, že ani ta nejzázračnější pilulka dneska nepomůže.

Sebral mobil a dlouho ho převaloval v ruce.

Slyšel, jak mu duní srdce, když vytočil číslo. Řekl si, že ho nechá zazvonit třikrát, a pak zavěsí. Jednou, dvakrát… „Ano?“ ozvalo se na druhé straně.

Kenneth mobil pevně sevřel a zíral přitom do země. Připadal si jako troska, zatracená zničená troska, co stahuje vlastní rodinu do propasti. Nedokázal promluvit, ale ani zavěsit. Slyšet Eliasův hlas bylo až příliš dobré.

„Kennethe?“ promluvil Elias klidně.

Čekal, že v další vteřině se hovor přeruší. Že Elias zavěsí. Ale čas ubíhal, vteřina za vteřinou a Kenneth dál z druhé strany telefonu poslouchal klidné oddechování. A ticho a tma v místnosti působily snesitelněji.

Zapnul hlasitý odposlech, položil mobil na polštář a lehl si vedle něj.

Tolik toužil vědět, co ho poslední dny provázelo na každém kroku. Nadechl se, ale nedostal ze sebe ani slovo. A přesto mu v mysli neustále naskakovala jedna otázka za druhou.

Jak to, že vypadáš spokojeně? Jak to, že jsi spokojený?

Kenneth pět let jen přežíval, každá vteřina mu připadala… prázdná. A třeba hloupě a naivně doufal, že se Elias potácí světem stejně zoufale jako on sám. Zabořil obličej do polštáře.     

Netušil, kdy usnul. Ani kdy se hovor přerušil.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

11
Komentujte

Kateřina Teplá

Klárko, moc děkuji za odezvu, potěšilo mě,že se ti moje ,,psaní“ líbilo, i když to bylo v bodech.Nepočítala jsem,že bych tebe a i možná Evu potěšila,jen jsem psala, co mi v tu chvíli napadlo. Jak se říká: I z těch nejprostších slov čiší krása. Pardon, teď jsem trochu poetizovala a oddala se svým fylozofických myšlenkách.:) Páááni děj se opravdu začíná rozjíždět. Elias se mi poprvé dneska moc líbil se svým chováním, je vidět,že dospívá nebo dospěl? Z Kennetha je mi smutno,ale zároveň dávám za pravdu jeho bratra Chrise. Neměl by se topit v sračkách,nejen sebe,ale i rodinu.Měl by jít dál… Číst vice »

Kateřina Teplá

Zapomněla jsem dopsat větu…

Kenneth velký tlak ustal do okamžiku než byl sám v pokoji, kdy na něj dolehli veškeré události, se kterými se potýkal dokud nebyl Peter pryč a on sám.

Karin

Kenneta je mi líto ale už by se měl vzpamatovat jen jsem zvědavá jak to skončí.

Milli

Kenneth se v tom plácá ode zdi ke zdi. Fascinuje mě, jak se ze slušňáčka z první části románu stala věrná kopie Eliase. Fetuje první ligu, emočně je úplně v pr… Tuhle emocionální bouři by nevybral snad nikdo. První část dopadne poměrně tragicky a Kennethovi Elias dlužil vysvětlení (to teď dostal), tak snad se z toho nějak vyhrabe. V současné chvíli mám strach o Robbieho. Protože mám pocit, že Kennetha vytáhne z těch nejhorších shitů, a pak se Kenneth stejně vrátí k Eliasovi (protože ho pořád miluje. Kdyby ne, nedělá tyhle veletoče), a Robbie z toho vyleze každopádně jako lichý… Číst vice »

Ester

Páčilo sa mi, čo bratovi povedal Chris, že všetci stále riešia iba Kennetha a jeho neschopnosť vyrovnať sa so zlomeným srdcom. Viem, že je to ťažké a je mi Kennetha ľúto, ale iných ľudí nemozeme prinútiť, aby robili to, čo by sme chceli ☹️. Páčil sa mi aj Robbie s jeho realnym, pozitívnym a pohodovym prístupom k životu. Len sa bojím, aby ho Kenneth nepoužil na vyliečenie svojho zlomeného srdca a života… A potom odhodil. Elias vyzerá fajn, spokojný, rozvážny,vyrovnaný a zrelý, ale asi to nie je úplne tak…. Veď uvidíme.

Voldy

Na jednu stranu chápu Kennethovu frustraci a nemožnost dostat se z toho kolotoče. Zamilovat se bolí.
Možná se až moc upjal na myšlenku, že Elias bude jiný, že bude po pěti letech stále toužit… ale já myslím, že ten slepý tu stále není Kenneth. I když stahuje sám sebe hlouběji i poté, co s tím někdo jiný před lety začal

Najednou mělo všechno smysl. 🖤