3.DOCX


Zvládne třináctou, sedmnáct zůstane.

Natáhl na sebe montérky, sebral kleště na odpadky a pytel a šel se nahlásit vedoucímu směny. Kleštěmi přitom bouchal do zdi a přežvykoval šest žvýkaček, které si před směnou narval do pusy.

V kanceláři však kromě šéfa postával i někdo další. Mladík, který mohl být stejně starý jako Kenneth. Měl na sobě to samé modré pracovní oblečení a v ruce držel prázdný pytel. Vypadal znuděně a otráveně. A když naklonil hlavu na stanu, na krku se mu objevila pigmentová skvrna.

„Dobrý!“ pozdravil Kenneth se zářivým úsměvem na rtech. Žvýkačky jazykem přesunul do levé tváře – vypadal jako křeček. „Jak se má vaše kočka? Ještě kulhá?“ zahuhlal. Vždycky byl k šéfovi milý. Mohl si pak jednou za čas dát delší pauzu nebo odejít z práce o půl hodiny dřív.

„Ale! Ani mi nemluv. Už je úplně v pohodě a ještě mi včera donesla domů myš!“ rozčiloval se šéf. Kočku dostal od dcery a neměl ji rád. Kočku. I když dceru možná taky, od chvíle, co domů přivedla toho dlouhovlasého kytaristu bez práce. „Tak jdeš na to, kamaráde? Už jen sedmnáct, co? Hele, dneska ti přidám do týmu Robbieho. Je tu novej. Zaučíš ho?“

Kenneth si nováčka v rychlosti přeměřil. Nevypadal jako potížista, proto přikývl. Beztak nejspíš neměl na vybranou. „Jasně, bez problému. Třeba bych pak mohl skončit o trochu dřív?“

„Jasně, bez problému,“ mrkl na něj šéf.

Kenneth vzal Robbieho do parku. Po pátečním večeru se všude válely prázdné flašky, vajgly a obaly z rychlého občerstvení.

Robbie byl spíše tišší typ. Moc toho nenamluvil, ale když ho Kenneth začal zpovídat, celkem ochotně odpovídal.

„Cos provedl?“

„Nic.“

„No jasně, že nic,“ ušklíbl se Kenneth a sebral kleštěmi papírový kapesník.

Robbie zakroutil hlavou. „Ne, vážně. Nic. Jsem tady dobrovolně. Teda, tak trochu. Můj otec chce, abych převzal rodinnou firmu, ale předtím si prej musím zkusit, jak je podřadná práce těžká, abych věděl, co mám. Že jsem přišel k hotovému.“

Kenneth se zamračil. „Podřadná?“

„To říká on,“ dodal rychle kluk. „Je to trochu debil.“

Oba se rozesmáli. Kenneth zastavil pod košatým stromem a z kapsy vytáhl krabičku cigaret. „Chceš?“ nabídl, ale ještě než stihl natáhnout ruku, Robbie zakroutil hlavou.

„Ne, díky. Snažím se přestat.“

„Takže pozor! Máme tady slušňáka!“

„To si piš! Vzdal jsem se cigaret, chlastu, sexu…  A převezmu tátovu firmu, aby na mě byl hrdý,“ přikývl Robbie a plácl se rukou do hrudi. Nešlo na něm poznat, jestli žertuje, nebo vše, co říká, myslí vážně. „Hele… Takže… Tobě nařídil soud, abys tu byl?“

„Hm.“ Kenneth jednu cigaretu vytáhl, dlouho na ni koukal a pak ji schoval zpátky do krabičky. Rukávem si utřel nos. Začínala mu být zima, proto zacvakal kleštěmi ve vzduchu a pokračoval ve sbírání. Prázdná láhev vína, sáček kečupu z KFC, obal od čokolády…

„A kvůli čemu?“

Kenneth vzhlédl. „Hele… Nerad to někomu vyprávím, ale zdáš se v pohodě, tak ti to řeknu. Šel jsem pozdě večer domů, totálně prázdná ulice, všude tma. A teď slyším fakt podezřelé zvuky z jednoho domu. Tak jsem došel blíž, že to jako zkontroluju. A nějaká žena hrozně nahlas křičela, vážně. Chtěl jsem zavolat policajty, jenže jsem měl vybitej telefon. A než bych stihl někam doběhnout, ta žena by mezitím klidně mohla umřít. Tak jsem se rozhodl, že… No prostě jsem se do toho domu vloupal. Rozbil jsem u zadního vchodu okýnko. Jenže se jaksi ukázalo, že tu ženu nikdo nepřepadl. Jen ji její milenec dost divoce šoustal. A když jsem rozbil to okýnko, slyšeli mě a zavolali policajty. Mysleli, že jsem zloděj.

Moc mi nepomohlo, že to byla žena nějakého cajta. Samozřejmě řekla, že v domě byla sama a všichni jí věřili. Prostě pech. Dostal jsem dvě stě čtyřicet hodin veřejně prospěšných prací.“

Robbie chvíli upřeně zíral a přitom se mračil. „To… Jako vážně?“

Kenneth přikývl. „To jako naprosto vážně.“ Nabral kleštěmi kondom a začal s ním točit ve vzduchu.

„No jasně.“

Ke konci směny se oba svalili na zem. Kenneth donesl z automatu dvě plechovky coly, jednu hodil Robbiemu a druhou si položil na čelo.

„Bože! Strašně mě bolí záda!“ zaskuhral Robbie.

Kenneth se zasmál, protože měl živě v paměti první směnu, kdy věřil, že další sobotu prostě nemůže přežít. Vytáhl cigaretu a nezvykle dlouhou dobu ji žmoulal v ruce.

„Klidně si zapal. Nevadí mi to,“ pronesl Robbie. Otevřel plechovku a na ex ji vypil.

„Ale ne,“ zakroutil Kenneth hlavou. Posledních pár dní to bylo jen neustálé vytahování cigaret a následné schovávání. Tam a zpátky. „Slíbil jsem, že přestanu.“

„Komu?“

„Mámě.“

Robbie na něj zvědavě zíral a pak nechápavě rozhodil rukama. „Tak proč ty cigarety nevyhodíš? Takhle to pro tebe musí být ještě horší.“

„Nakonec ta směna dneska nebyla tak hrozná, co?“ pronesl Kenneth. Natočil hlavu na stranu, aby na svého nového kolegu dobře viděl. Ruplo mu přitom za krkem. 

„Hele!“ vyhrkl z ničeho nic Robbie. „Ty máš… Tvoje oči… Každé oko je jiné!“

„Jo, já vím. Všiml jsem si.“

Možná za všechno mohly právě oči. Třeba by si ho Elias nevšiml, kdyby měl obě stejné. V duchu se napomenul. Neměl by na něj myslet každou vteřinu. Nechat se jím pohltit a zapomenout na přítomnost.

„Páni. Jsou… moc hezké.“

Kenneth otevřel plechovku s colou. „Seš gay?“ zeptal se přímo.

Robbie na okamžik ztuhl, odvrátil zrak, ale nakonec pokrčil rameny. „Vadí to?“

„Ne, vůbec ne,“ zakroutil Kenneth rozhodně hlavou a napil se. Zvedl ze země kamínek a hodil ho před sebe.

„Dobře,“ usmál se Robbie.

„Dobře,“ usmál se Kenneth.

x

Syžet a fabule. Víc si na papír nezapsal. Vlastně ani neposlouchal, ačkoliv ho hodiny Stylistiky celkem bavily. Profesor byl nesmírně chytrý a vtipný a jeho přednášky považoval Kenneth za nejlepší. Jenže Stylistika probíhala ve stejné učebně jako Dějiny filozofie. Kenneth si sice sedl na úplně jiné místo, do šesté řady u oken, ale občas se k zadním lavicím otočil.

Od minulé středy mu nebylo nejlíp. Cítil… cítil.

Možná měl Chris pravdu. Mohl z první hodiny utéct, odepsat se, anebo zbaběle odjet do Španělska. Poznat nový svět a poznat sám sebe – říkal Colby, když mu před dvěma dny volal. 

Kenneth odmítl, ale pak pod lavicí Eliasovi honil a všechno se změnilo. Ve čtvrtek ráno vstával s erekcí. Což se mu nestalo přes pět let. Jenže ani následná masturbace ho k úlevě nepřivedla. Takže ne, nemohl dávat pozor, zapisovat si jako poctivý student a nemyslet přitom na poslední lavici. A když přednáška skončila, měl na papíře jen nadpis.

Syžet a fabule.

V automatu koupil kafe a na ex ho vypil. Spálil si přitom jazyk, proto ho pak otíral o zuby. Spolužačce, která mu dala zálohu na ruku, slíbil, že vypracuje seminární práci a pár dílčích úkolů na přednášky.

Než vyšel z fakulty, nasadil kapuci a ruce schoval do klokaní kapsy. A skoro okamžitě si všiml, že na lavičce přes cestu sedí Elias. Lokty měl opřené o stehna a četl.

Kenneth pomalým krokem došel k lavičce a posadil se. Nakoukl Prescottovi přes rameno. „Ty čteš povinnou četbu?“

Elias knihu zaklapl. „Jdeš mi zas napůl vyhonit?“

„O čem je? Ta knížka,“ mluvil klidně Kenneth. Tak klidně, jak jen dokázal, když přišla řeč na minulou středu. Z kapsy vytáhl cigarety.

„Dáš mi?“ pohodil Elias bradou ke krabičce.

Elias se o cigarety taky vždycky dělil. Neustále Kennethovi nabízel, foukal mu kouř do obličeje a několikrát ho přitom schválně líbal. Kennetha napadlo, že by udělal to samé, ale… nechtěl riskovat erekci. Proto mu krabičku společně se zapalovačem jen podal.

„O smyslu,“ promluvil nečekaně Elias. „Však víš…,“ poklepal prstem na knihu. „Eseje od Hegela, Kanta… A pár dalších, kde se řeší posranej osud.“

„Myslíš, že je? Osud?“ zeptal se Kenneth vážně.

Elias se na něj díval, jako by snad přišel o rozum. „Jasně, že ne. Nemyslíš, že si to lidi vymysleli, stejně jako Boha, jen aby měli pocit, že je nad nimi něco většího? Čemu se zpovídají, co je řídí… Osud je takový zbavení se zodpovědnosti. Útěcha, že to, cos posral, vlastně ani nemohlo dopadnout jinak.“

„Je to špatně? Věřit, že je za všechno zodpovědný osud? Mně by se taková varianta líbila. Mnohem víc, než že za to můžou jen podělané náhody, že jsem tě znovu potkal.“

„V čem by to pro tebe bylo jiný, kdybys z toho mohl vinit osud?“

„Nevím,“ pronesl Kenneth upřímně. „Asi by mě to uklidnilo. Že to všechno už bylo předem dané a já to nemohl ovlivnit.“

„Nemohl jsi to ovlivnit,“ zakroutil Elias sebejistě hlavou. Jako by nic na světě nebylo samozřejmější. „Myslím, že život je sled náhodných situací, akce a reakce. I ta sebemenší pitomost může něco ovlivnit, od základů změnit tvůj život. Ta představa, že mě řídil osud, když jsem ti tenkrát hodil extázi do pití…“ Rozesmál se. „Jo, mohl bych to říct. Ale fakt je, že jsem byl prostě jenom debil.“ 

Tohle mu připadá legrační, napadlo Kennetha. Kousl se do rtu, aby zůstal klidný. „Tak možná nejsou řízené naše jednotlivé kroky, ale třeba je dán cíl, kam máme dojít. Tomu taky nevěříš?“

„Kam máme podle tebe dojít?“

„Jak to mám vědět?“ vyštěkl Kenneth naštvaně.

Elias hodil vajgl na zem a zašlápl ho. „Myslím, že není cíl. Jen proces,“ řekl a otočil se na Kennetha. „Nepoznal jsem nikoho, kdo by měl oči jako ty.“

„Jo, já vím. Je to divný,“ odsekl Kenneth a otráveně vzdychl. Začínalo mu kručet v žaludku a nemohl si vzpomenout, kdy naposledy jedl.

„Je to perfektní.“

Udělat něco krásného. Říct něco hezkého. A zapomenout na horší chvíle. Přesně takhle to mezi nimi vždycky fungovalo. Ale tentokrát Kenneth tak snadno zapomenout nehodlal.  „Jo, jo, máš pravdu. Možná osud není a seš jen debil.“

Elias se rozesmál. Sebral knížku a zase ji otevřel.

„Stejně nakonec všichni chcípneme, ne?“ dodal Kenneth. „To je náš cíl. Takže osud de facto je.“

„Osud je smrt?“ řekl Elias nevzrušeně. Ani nezvedl zrak od knížky.

„To je dost depresivní, co?“

Teprve teď vzhlédl. „Tomu bych vlastně i věřil,“ promluvil. „Proč jsi tady, Kennethe? Nemáš svůj život?“ Zdálo se, že ho odpověď skutečně zajímá.

Při těch slovech se Kenneth postavil. „Ne,“ odvětil. „Mám jen ten tvůj.“

Netušil, jak to Elias dělal, že dokázal říct tak málo a ublížit přitom tak moc. Když šel pak Kenneth domů, měl chuť udělat něco příšerně stupidního. Něco dokázat. Jemu. A taky sám sobě.

A nemyslet přitom na všechno, co slíbil.

x

„Co jsi provedl?“

„Hele, nerad o tom mluvím, ale že jsi to ty… Byl jsem s rodinou na dovolené a – je to velmi trapné přiznání – ale prostě jsem našel želvu a pokusil se ji převést přes hranice.“

„Cože?“ zamračil se Peter a podezřívavě sjel Kennetha pohledem.

„Tak pozor, želvy jsou velmi chráněné. A některé země z toho dělají fakt vědu. Radím ti dobře, nepřevážej želvy!“ Kenneth se tvářil zcela vážně. Ani na chvíli neuhnul pohledem.

Peter otevřel ústa, ale pak je beze slova zase zavřel. Takhle to udělal ještě dvakrát, než se Kenneth konečně rozesmál.

„Ty seš debil!“ sebral Peter polštář a hodil ho přes celou místnost.

„Ale no tak! Tohle jsi mi přece nemohl věřit,“ pokoušel se Kenneth uklidnit a zhluboka dýchal, dokud ho smích nepřešel.

„Tak já nevím! Už jsem slyšel i větší šílenosti.“

Kenneth obrátil oči v sloup. „Fajn. Kvůli želvě ale podmínku nemám,“ upřesnil pro jistotu. Přešel ke skříni. Vytáhl čistou mikinu, zavázal ji kolem pasu a začal hledat další věci. Klíče, ty vždycky ztratil jako první, mobil, zapalovač…

„Ty jdeš ven?“

„Zajdu na pivo, nebo tak. Jdeš taky?“

Peter zakroutil hlavou. Pohled mu padl na hromadu učebnic. „Musím se taky někdy učit. A ty… Seš si jistý, že… Byls včera a předtím a…“ koktal.

„Myslíš, že hodně pařím?“ pochopil Kenneth.

„Já jen…“

„Máš mě budit na přednášky a ne mi dávat kázání.“

Peter se nejistě ošil. Jestli měl něco na srdci, nechal si to pro sebe. Přešel k psacímu stolu,  sebral skripta a předstíral, že se učí. Anebo se vážně učil.

Kenneth odešel bez rozloučení. Z kolejního kampusu zamířil rovnou na autobus a na třetí zastávce vystoupil v centru, hned u klubu s názvem Sklep. Nebyla to zrovna vysokoškolská diskotéka, chodilo tam jen velice málo studentů. Když Kenneth vstoupil dovnitř, byl možná nejmladší.

Okamžitě skončil u baru a objednával dvojitou vodku. Vypil ji na ex, odsunul skleničku a odešel na záchod. Teprve, když si omyl obličej a vrátil se, byl rozhodnutý, že dnes večer to dokáže.

Žena, musela to být žena. Třeba blondýna u sloupu vlevo, která stála o samotě, zírala na dno sklenice a působila rozpačitě. Nejspíš stejně rozpačitě, jako se Kenneth cítil. Došel k ní a mile se usmál. Navázat kontakt mu nikdy problém nedělalo, to teprve až všechno poté.

Ze začátku se situace vyvíjela dobře. Nechtěla si příliš povídat, do podobných barů kvůli povídání nikdo nechodil, a když se poprvé políbili, přišlo mu, že je to… dobré.

A stejně, stejně, když spolu vyšli ven a všechno se schylovalo k… Nepostavil se mu. Nepostavil se mu, i když mu mysl říkala, že je vzrušený a chce pokračovat. Ale možná byl vzrušený jenom proto, že zatímco ho líbala na krk, podvědomí na něj hlasitě hulákalo: Elias, Elias, Elias.

Naštvaně běžel ulicí. Nedokázal zastavit, dokud nedoběhl až ke knihovně a pak doleva. Prošel úzkou uličkou mezi dvěma domy k tramvajovému depu.

Vůbec nad tím nepřemýšlel. Nedokázal zastavit, protože… Panebože, pět let! Jak to mohl vydržet a nezešílet?

Třípatrový, žlutý dům. Dovnitř se dostal, protože postarší ženě tvrdil, že tam bydlí a zapomněl klíče na botníku. Vynesl jí nákup do druhého patra. Neustále mu děkovala a opakovala, že je moc hodný kluk. Popleskala ho po tváři a chtěla mu do ruky vecpat pár drobáků. Odmítl.

Vyběhl ještě o patro výš. Ke dveřím naproti schodům, jediným bez rohožky. Přistoupil blíž a sklonil hlavu. Ne, že by si nepotřeboval dodávat odvahu. Nakonec ale přece jen zaklepal.

Netrvalo ani minutu, než se dveře otevřely.

Elias téměř okamžitě, jakmile Kennetha zahlédl, složil hlavu do dlaní. Nic neřekl, ale poprvé za celou dobu vypadal vážně vyčerpaně.

„Že osud neexistuje? Tak jak to, že zrovna můj spolubydlící věděl, kde bydlíš?“ ušklíbl se Kenneth. Bez pozvání vešel dovnitř. Skopl boty a sundal bundu, kterou hodil na zem. „Kde máš pokoj?“

Elias automaticky pohlédl vlevo a Kenneth se tím směrem vydal. Prošel malou, umakartovou kuchyní až do pokoje. Nijak velkého, ale stále většího než ten, který teď obýval na koleji. Kromě postele, psacího stolu a jedné skříně byl prakticky prázdný. Jen nad postelí visel plakát filmu Warrior.

Pamatoval si, jak jednou Warriora pustil jenom proto, že to byl Eliasův oblíbený film.

Otočil se k plakátu zády.

Elias pomalým krokem došel do pokoje, z psacího stolu sebral colu a napil se. „Víš, že tohle hraničí s psychopatologií?“ 

„Jo, jsem totální psychouš,“ přikývl klidně Kenneth. Nespouštěl z Eliase oči.

Není kam couvnout.

Přistoupil blíž. Přestože za posledních pět let vyrostl, pořád byl menší než Elias. A drobnější. Sklopil zrak a zíral na bílé tričko. A na svaly rýsující se pod ním.

Položil mu dlaně na boky a chytl lem trička. Jenže ve chvíli, kdy ho chtěl vyhrnout, Elias ukročil dozadu.

„Přestaň. Nevím, co myslíš, že se stane.“

Mohl odpovědět spoustu věcí. Mohl třeba prosit, že to potřebuje. Že jinak zešílí. Místo toho se však úplně vážně zadíval Prescottovi do očí. „Dlužíš mi to, Eliasi.“

Jako by tu větu Elias nějakou dobu zpracovával. Opětoval pohled, ale přitom bylo jasně vidět, že přemýšlí. Nakonec hlasitě vydechl. A když mu Kenneth vyhrnul tričko, zvedl ruce. Nijak výrazně nepomáhal, ale ani se nebránil.

Kenneth přejel pohledem po nahém hrudníku, až k lemu šedých šortek. Klekl si a zároveň s tím je stáhnul k zemi. Nebál se jako tenkrát poprvé. Naopak, cítil úžasné vzrušení, když vzal Eliase do úst a začal ho pomalu kouřit.

Elias nejprve nehybně stál, nijak se neprojevoval, ale po chvíli přece jen nevydržel a hlasitě vydechl. Společně s tím položil Kennethovi ruku na hlavu. K ničemu ho nenutil, nevycházel vstříc, ale přesto rychle tvrdl. A když ho Kenneth pohltil celého, až ke kořenu, jeho stisk zesílil.

Jen ten pocit, že je Eliasovi opět blízko, cítí jeho vůni, dotýká se ho, by mu stačil, aby vyvrcholil. Jednu chvíli o tom Kenneth dokonce přemýšlel. Že by zajel rukou do kalhot… Ale takhle to skončit nesmělo.

Vstal. Přejel si prsty po rtech a naklonil se k Eliasovi. Ten šel okamžitě naproti, vnikl Kennethovi jazykem do pusy a společně s tím i rukou do kalhot.

A pak už to nešlo odvrátit. Po pěti letech byl Kenneth konečně vzrušený, aniž by stál hodinu ve sprše a přemlouval svoje tělo, aby se konečně udělalo. Aniž by ho pak spíš než úleva pohltila totální vyčerpanost.

Ukročil dozadu. Lýtkem narazil do postele a spadl do sedu. Eliase strhl s sebou. V rychlosti svlékl všechno oblečení a nahým tělem nalehl na Prescotta. Věnoval mu několik posledních polibků, na rty, krk a ucho. Pak ho chytl za rameno a otočil.

Potlačil nutkání zašeptat, že jinak to nejde. Místo toho klekl za něj a plivl si do dlaně. Pak už toho moc nevnímal, protože rozum vzal definitivně za své.

Někdy mezi přírazy ho napadlo, jestli by neměl zpomalit. A možná se na chvíli věnovat i Eliasovi. Ale… Prostě nemohl. Většinu doby vůbec nevnímal, co se děje.

Dokud nevyvrcholil.

Orgasmus ho smetl, nebo spíš sejmul, takovou silou, že na chvíli zapomněl na všechno, co ho kdy trápilo. Políbil Eliase na záda a prsty mu přejel po páteři.

Ten pak přepadl dopředu na břicho, čímž Kenneth ztratil stabilitu. Proto se vyčerpaně posadil a nohy spustil na podlahu. Obličej zakryl dlaněmi. Dýchal.

Trvalo snad věčnost, než mu srdce přestalo bušit jako splašené. Měl tendenci zeptat se Eliase, jestli je v pořádku, ale na poslední chvíli raději odvrátil zrak.

On se přece o jeho potřeby taky zajímal, jen když zrovna chtěl.

Kenneth sebral ze země bílé triko a utřel se do něj. Pak si oblékl kalhoty, z kapsy vytáhl sáček s bílým práškem a usedl k psacímu stolu. Použil Eliasovu kartičku do knihovny, a když skončil, zaklonil hlavu a divoce mrkal, jak zaháněl slzy.

Šňupat kokain ho taky naučil Prescott, i když ne přímo. A když pak zdrhl a nechal Kennetha všemu napospas, lidi říkali, ať s tím přestane. Jenže co by mu pak zbylo?

„Máš nějaké jídlo?“ vyhrkl, aby přerušil tíživé ticho. Elias bez hnutí ležel na břiše, zrak měl upřený před sebe a skoro ani nemrkal. Nic neříkal, proto Kenneth odešel do kuchyně sám.

Prohledal všechny skříňky, ale našel jen pár energetických tyčinek. Ve dveřích ledničky objevil mandlové mléko. Přejel po něm prstem a usmál se. Zatřepal s ním, ale než ho otevřel, objevil se Elias. Sebral mu karton z ruky a vrátil ho zpátky. „Tohle jsem ti nedlužil,“ pronesl klidným, ale přísným hlasem. „Zaplatil jsem, tak kurva vypadni.“

Elias ho chytil za krkem a bez okolků ho táhl ke dveřím. Kenneth nestihl zareagovat, a i když se pokoušel vzpírat, neměl žádnou šanci.

Elias ho vystrčil na chodbu. Pak sebral boty a bundu válející se na zemi a hodil mu je. Aniž by něco řekl, nebo se na Kennetha byť jen podíval, práskl dveřmi. Rána se ozvěnou nesla tichým domem a dlažba studila Kennetha do bosých nohou.

Sedl na nejbližší schod a nazul tenisky i bez ponožek. Pochyboval, že by mu Elias donesl zbytek oblečení, které nechal u něj v pokoji. Hodil na sebe bundu a zapnul ji až ke krku.

Scházel zrovna po schodech, když v prvním patře narazil na Alana. Ten vypadal překvapeně, že tam Kennetha potkal. V ruce držel klíče a přes rameno měl přehozenou sportovní tašku.  Nic neřekl, ale sevřel čelist pevně k sobě a zamračil se.

„Neboj. Je v pořádku,“ pronesl Kenneth. „Akorát ho pár dní bude nejspíš bolet zadek.“

x

Lezl hrozně pomalu. Možná byl nemocný, nebo zraněný. Možná mu odtikávaly poslední minuty života. Kenneth upřeně sledoval brouka pod lavičkou a přemýšlel, jestli mu nemá pomoct. Jenže jak?

V kapse zavibroval telefon. Na displeji svítil nápis máma. Bylo teprve deset hodin večer. Nejspíš právě teď skončila její oblíbená Kriminálka Miami a tak se rozhodla, že než půjde spát, zkontroluje svého problémového syna. Jako by snad mohla vidět, že sedí v parku, nemá na sobě ponožky ani tričko a brečí.

Rukávem bundy utřel slzy a zamrkal. „Ahoj, mami,“ pozdravil.

„Kenny, zlato! Vůbec ses neozval. Jak se máš?“

Brouk zmizel v trávě. Nejspíš chcípnout.

„Nemusíš mě každý den kontrolovat,“ hlesl Kenneth vyčerpaně.

„Já tě přece nekontroluju,“ odvětila máma, ale její hlas značil přesný opak. Skoro slyšel, jak ho analyzuje. Jak zjišťuje, jestli nereaguje moc pomalu, moc rychle, moc nadšeně, moc melancholicky, moc… Prostě moc.

Kenneth zaklonil hlavu. „Mám se dobře,“ vydechl. Usmál se, protože ho napadlo, že by jí řekl, co celý večer prováděl. Ačkoliv to vůbec legrační nebylo.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

13
Komentujte

Kateřina Teplá

Dnešní komentář v bodech: *Já se vždy těším až bude pět ve středu a vím proč.:)Úplně jsem závislá na neexistenci. *Jsem zvědavá na Robieho,jestli se ještě ukáže v dalších kapitolách. Hned mi přirostl k srdci, i když měl malý prostor se představit.Asi má také zajímavý život. *Kennethe ty jsi vážně jedno velké překvapení a Elias ti nestačí. *Moc se mi líbila konverzace na lavičce u konce další části děje.Elias:,,Proč si tady, Kennethe?Nemáš svůj život?“Kenneth:,,Ne…mám jen ten tvůj.“Ty věty si někam zapíšu, nic takového jsem nikdy neslyšela potažmo nečetla. *Elias se mi zdá zraněný.Prokázal Kennethovi službu, v té posteli podle mě… Číst vice »

Jiřina

To v Eliasovi fakt nic nezbylo? Kdyby ho radši obejmul a nechal vybrečet. Achjo. Vy mi dáváte kluci.

Milli

Nemám pocit, že by o to Kenny úplně stal – někomu brečet na rameni… Myslím, že teď bude okolo sebe o to víc kopat.
Teď je ve fázi, kdy se k němu dostat bude hodně těžké. Ale třeba se pletu.

Karin

Takhle si navzájem ubližovat povídka je nádherně napsaná.

Milli

Taky chci vědět o Robbiem víc. Vypadá zajímavě. Na druhou stranu mám o něj strach, protože jestli se přimíchá do těchhle vztahových turbulencí, může taky dopadnout dost blbě a vztah Eliáše a Kennetha ho může pěkně semlít. Co se týká Kennetha, je zaseklý, ale i tak mám pocit, že nějaký ozdravný proces už začal. Z toho hnoje, ve kterém se nachází, se nějakým způsobem už hrabe ven. O Eliasovi nemůžu nic moc napsat. Vypadá to, že se za poslední roky hodně posunul, dospěl. Ale vztah s Kennethem je natolik destruktivní a toxický, že mám strach, kam až to zajde. Těším… Číst vice »

Ester

Ich vzťah je riadne chorý :(. Som zvedavá, kam ich to až dovedie. Kenneth, tým že s ním mal sex si tým asi veľmi nepomohol. Skôr si myslim, že to bola len prvá dávka v jeho ďalšej závislosti. Ani jeden z nich nevyzerá šťastne, skôr sa len trápia :(.

Voldy

Kenneth miluje, nenávidí a hledá. Je těžké se vymotat z kolotoče, když milujete a hledáte.