1.DOCX


o pět let později

„Tohle bude úplně nový život.“

„Jasně.“

Kenneth se zadíval na Chrise a povytáhl obočí. V autě bylo dusno, jazyk se mu neustále lepil na patro. „Nevěříš mi?“

Chris hlasitě zamlaskal. S pohledem upřeným do zpětného zrcátka vyhodil blinkr a přejel do vedlejšího pruhu. „Ale no tak. Nedělej ze mě debila. Stačí, že ho děláš z ostatních. Chceš se stavit někde na oběd?“

„Hm.“

„Na pizzu?“ navrhl starší bratr. Slunce mu svítilo do očí, proto se šklebil. Vypadal šťastně. Tvářil se tak ale i ve chvíli, kdy sklopil sluneční clonu.

„Do Zeleného bistra. Pizzu nechci.“ Kenneth držel tenisák, který mu před odjezdem donesla Daisy. Zkoušel ho zmáčknout co nejpevněji. Opřel se hlavou o okénko a sledoval ubíhající krajinu a přibližující se město v dálce.

Odpověď Chrise překvapila. „Odkdy?“

„Říkal jsem ti, že to bude nový život. A myslel jsem to vážně. Už žádné sračky,“ mluvil Kenneth odhodlaně. „Koupím si permanentku do fitka, konopný… Nebo raději hrachový protein. A každé ráno vypiju sklenici vody se zeleným ječmenem. Už žádné ponocování, ale pravidelný, osmihodinový spánek. Volný čas strávím v přírodě, meditací. Dodržím hygienu, sem tam vyperu a bože, už nikdy nevyjdu ven nahej. A až bude mezinárodní den proti rakovině, přispěju vším, co zrovna najdu po kapsách. Koupím všechny posrané kytičky.“ Přehodil tenisák do druhé ruky a zašklebil se. „A přestanu kurva mluvit sprostě. Od teď!“

Chris zavrtěl hlavou a hlasitě vzdychl. „Hlavně, že je to pro tebe sranda.“

Kenneth si olízl popraskané rty a usmál se. „Úplně nový člověk,“ zašeptal.

Vjeli do města, takže místo krajiny sledoval míhající se budovy. Vzduch v autě se najednou zdál neúnosný, proto otevřel okénko a nadechl se.

Naobědvali se v Zeleném bistru. Kenneth snědl velkou zeleninovou mísu s falafelem, nechal Chrise zaplatit a pak si od něj ještě vzal nějaké peníze na další dny. Mít staršího bráchu bylo jako mít dalšího rodiče. Když si vzpomněl na Colbyho, nejstaršího sourozence, měl pocit, že má v životě přerodičováno.

Společně pak vytáhli všechny Kennethovy věci z kufru auta a odnesli je do pokoje 23, v kolejní budově 3A. Byl to malý, úzký pokoj se dvěma postelemi, dvěma stoly a jednou skříní. Ale měl vlastní umakartovou koupelnu se záchodem a výhled do zahrady.

„Není to tak špatné,“ prohodil Chris spokojeně. Otevřel skříň a zkontroloval ji. Pak došel k oknu a vyhlédl ven.

„No jo.“ Kenneth skočil na postel a rozvalil se. Ruce založil pod hlavu a zadíval se na strop. V rohu přímo nad ním visela obrovská pavučina.

„Tak jo, chceš ještě s něčím pomoct?“

Nezdálo se, že by Chris odcházel, proto se Kenneth posadil a rozhodil rukama. „No tak začni.“

„Začni s čím?“

„S promlouváním do duše. Už jsem to slyšel od mámy, táty i Colbyho. Ještě jednou to určitě zvládnu.“

„Na to kašlu,“ zavrtěl Chris hlavou. „Myslím, že ti všichni tři naložili docela dost. Já jen… Kdyby to bylo těžké, tak mi zavolej. Ano?“

Kenneth se usmál. „No nejseš ty milouš?“

„Sklapni.“

„Budu v pohodě. Nový začátek, pamatuješ?“ pronesl klidně.

Byla to taková hra. Kenneth mluvil co nejpřesvědčivěji a Chris předstíral, že mu věří. Ani jeden se nezmínil o Kennethových rozšířených zorničkách. 

x

První den na vysoké mu v paměti utkvěly dvě věci. Že není dobrý nápad sedat do úplně posledních lavic, protože jsou na to profesoři vysazení, a že měl chuť na mandarinky. Místo oběda zašel do obchodu a koupil celou síťku. Při dvouhodinovce Zpravodajství a publicistiky je pak jednu po druhé loupal, zatímco postarší profesor, co měl jezevčíka pojmenovaného Král, vyprávěl o kónických dispozicích.

Seznámil se dokonce s pár spolužáky, většinu poznal právě v zadních lavicích. Nikdo z nich si nezapisoval a tvářili se znuděně, když padala slova jako test nebo zkoušení. Kluk s Deadpoolem na tričku dokonce posunul notebook trochu doleva, aby Kenneth viděl na obrazovku a mohl tak pohodlně sledovat epizodu Scrubs.

První den by se dal považovat za dobrý. Za dobrý začátek nového života.

Kenneth dokonce po škole zašel se spolužáky na pivo a objednal si bazén – vodu smíchanou s pomerančovým džusem, dvakrát. A bavil se. Tedy… mluvil s lidmi. Že by se vyloženě bavil, se říct nedalo.

 Kluk s Deadpoolem byl vtipný. Dívka s potetovaným krkem zajímavá a nikdo mu nepřišel vyloženě otravný. Všechno se vyvíjelo dobře, dal si třetí bazén. Slíbil přece rodičům, že bude lepší.

Takže další den úplně neoslavoval, že se všechno zvrtlo.

Pamatoval si, jak se k němu naklonila ta potetovaná. Ta zajímavá. V levém uchu jí napočítal sedm náušnic.

„Co?“ vzhlédl.

„Jestli někoho máš. Páni, máš fakt zajímavé oči,“ pronesla.

Zíral na ni s otevřenou pusou nezvykle dlouhou dobu.

Nenáviděl svoje oči. A když o nich někdo mluvil.

Sebral dívce z ruky cigaretu. Vložil ji do úst a potáhl. Kouř vyfoukl nosem. „Jsem asexuál,“ prozradil klidně.

„Jsi co?“ ozval se další hlas.

„Asexuál,“ zopakoval a postavil se. „To znamená, že nešukám. Nikdy.“ Zírali na něj a nikdo netušil, co by měl říct. Ušklíbl se. 

Došel doprostřed parketu a společně s dalšími desítkami lidí skákal do rytmu, protože… Nějak energii vybít musel.

Zkoušel to. Hned poté a taky za nějakou dobu. Šíleně se opil, hlavně proto, aby našel odvahu. V davu vybral dívku. Pamatoval si jen, že měla obrovské kulaté náušnice a jeho lákalo je chytnout a trhnout. Líbali se. Dokonce se dotkl jejího prsa. A až zpětně nechápal, proč ji potom tak hnusně odehnal.

S klukem to pak bylo ještě mnohem horší.

Nakonec byli oba Prescottové jediní, se kterými šukal. K smíchu.

Někdo do něj zezadu vrazil. Kenneth se obrátil na o hlavu vyššího muže. Prohlédl si jeho bicepsy a pak do něj naprosto bez rozmyslu vší silou strčil. Muž zavrávoral a narazil do dívky za sebou.

Kenneth na nic nečekal a pokusil se mu vrazit. Vzápětí dostal takovou ránu do čelisti, že skončil na všech čtyřech. A lidé kolem něj stále tancovali.

„Kurva!“ vyhrkl Kenneth a přiložil si dlaň na tvář. Trvalo dobrou minutu, než posbíral sílu vstát. „Ty vole, kámo, jaké dělo! Vyhráls,“ zvedl ruce do vzduchu. Jazykem přejel po zubech, aby se ujistil, že o žádný nepřišel.

„Blbečku,“ zakroutil chlap hlavou. Chytl Kennetha za rameno. „Seš v pohodě?“

„Nikdy mi nebylo líp,“ olízl si Kenneth ret. V puse cítil krev. „Zvu tě na panáka.“ 

x

„Kennethe!“

Trhl sebou, zmateně otevřel oči a zamrkal. Světlo mu vypalovalo sítnice, proto zase pevně semkl víčka k sobě a schoval hlavu pod polštář. Snažil se co nejmíň hýbat, protože při každém pohybu žaludek zaprotestoval. A v hlavě mu dunělo. A v puse měl divnou pachuť. A pálilo ho v krku. A všechno bylo na hovno.

„Sakra. Do prdele. Au,“ zaklel.

Odpovědí mu byl smích z druhé strany pokoje.

Konečně zvedl hlavu a zadíval se na Petera. „Nečum na mě, když spím! A nikdy mě nebuď!“

„Ale za čtyřicet minut ti začíná hodina. Říkals, že tě mám za každou cenu vzbudit.“

„To jsem říkal?“ nadzvedl Kenneth obočí a posadil se. Zatočila se mu hlava, proto ji schoval do dlaní a chvíli vyčkával.

„Jo, včera večer, když jsme se vraceli na kolej,“ přikývl Peter a narovnal si brýle. Stejně kulaté jako měl Harry Potter – rozhodně vypadal podobně pitomě. Až na to, že Harry Potter nebyl Ind, nevážil sto kilo a nenosil pyžamo s nápisem Harry Potter.

Kenneth opatrně vstal. „Fajn, takže nové pravidlo: nikdy mě neposlouchej, když jsem nalitej. Říkal jsem ještě něco?“ Zavrávoral a musel zavřít oči. Doufal, že se podlaha přestane točit. Kdyby na něj alespoň neřvalo svědomí.

„Ještě jsi říkal, že až dojdeme domů, můžu ti vykouřit.“

Při těch slovech Kenneth hlasitě vzdychl. Opřel se čelem o rám dveří a vzpomínal na cokoliv ze včerejšího večera. „A užil jsem si to?“ chtěl vědět.

„Jo, tak to pochybuju. Odpadl jsi tady na zemi, sotva jsme došli. Musel jsem tě zvednout. Ještě že nevážíš víc jak pět kilo.“ Peter si poklepal prstem na nos, což dělal, když se chtěl na něco zeptat a netušil jak. „Já myslel, že seš… no… to.“

Kenneth vyprskl smíchy a přikývl. „No. To jsem.“ Sebral ze země tričko, přičichl k němu a pak ho přehodil přes rameno. „Byl jsem nalitej. Dělal jsem si z tebe srandu.“

Došel do koupelny. Sundal ze sebe všechno smradlavé oblečení a vlezl do sprchy. Pohledem zamířil k rozkroku. „Prej vykouřit,“ uchechtl se, jako by něco takového bylo možné. Opřel se čelem o studené kachličky, zatímco mu voda tekla po zádech.  

x

Otevřel okno dokořán a usedl na parapet. Pomalu upíjel vodu s citrónem a zíral přitom do zahrady. Pokoj byl ve druhém patře. Kdyby skočil, dopadl by do pivoňkových keřů a mohl by pak v klidu dojít do tabáku pro… zmrzlinu, třeba.

Vlastně to už jednou udělal. Skočil. Ležel mezi růžovými a bílými květy s rozpaženýma rukama a adrenalin postupně vyprchával. Z okna vyhlédl Peter a hlasitě se smál. „Jsi blázen,“ volal.

„Říkal jsem ti, že skočím,“ hulákal Kenneth nazpět. A nebylo to tak dávno, vlastně jen před třemi dny, kdy se s Peterem v rámci seznamování poprvé zhulili.

Poté si slíbil, že to bylo naposledy.

Kousl do citrónu, zaksichtil se a slupku vyhodil z okna. Sedl k psacímu stolu a dlouho zíral na kurzor. Napsal první větu, smazal ji, a pak ji beze změny napsal znovu. Klepal prstem do stolu, cvakal propiskou a surfoval po netu.

Zrovna, když se konečně zabral do práce, vpadl do pokoje Alec. Shodil batoh na zem a spadl naznak do postele.

Kenneth se na něj otočil. „Co tady děláš?“

„Co je? To nemůžu navštívit oblíbeného brášku na koleji?“

Kenneth si mladšího bratra pořádně prohlédl a ušklíbl se. „Jel jsi hodinu a půl autobusem, abys mě navštívil?“

Alec obrátil oči v sloup, ale zároveň se nervózně poškrábal ve vlasech. Jako jediný z rodiny je měl kudrnaté, padaly mu do očí a nikdy s Kennethem nejednal mírněji. „Fajn. Máš pravdu. Hele… Nemohl bys mi něco sehnat? Prosím,“ zamrkal. Stejně mrkával na matku, když nechtěl jít spát. Ale to mu bylo pět.

„Já už přece…“

Alec bratra okamžitě přerušil. „A tohle teď hraješ kvůli komu?“

Kenneth zaklonil hlavu a unaveně vydechl: „To už jsi všechno vykouřil?“

„Nemyslel jsem trávu. Ale něco…“

„Ts. Na to zapomeň.“ Kenneth se otočil zpátky k notebooku a bezmyšlenkovitě napsal větu.

„Kenny.“

„Zapomeň!“ vyštěkl přísně. Mimoděk pohlédl ke druhému šuplíku.

„Fajn. Chápu,“ odsekl Alec naštvaně a zahleděl se na monitor. Bylo vidět, že přemýšlí. „Seš v prvním ročníku na vysoké. Chceš mi říct, že už píšeš závěrečnou práci?“

Kenneth pokrčil rameny. „Nějak vydělávat musím.“

„Ale to je… nelegální!“

Starší z bratrů teatrálně zatřepal rukama. „Buuu.“ Zasmál se. „Ta holka, pro kterou to píšu, je kur… dost bohatá. Zaplatí hodně.“

„Je hezká?“ chtěl vědět Alec.

Židle se zase otočila, hlasitě přitom zavrzala. Kenneth zvedl jedno obočí. „To se ptáš mě?“ Znovu otevřel okno a vyskočil na parapet. Sedl si čelem do místnosti. Jednu cigaretu vložil do pusy a další podal bratrovi. Ačkoliv ho máma několikrát prosila, aby to nedělal.

Alec ji s radostí přijal. „Volal mi Colby.“

Kenneth si hrál se zapalovačem, žmoulal cigaretu v ruce a nakonec ji schoval zpátky do krabičky. „Nepovídej. Bratr volal bratrovi. To je jak z hororu.“

„Haha. Volal, protože chtěl mluvit o tobě.“ O tobě zvláštním způsobem zdůraznil, což Kennetha pobavilo, protože doma se mnohokrát vedly debaty o něm. Stala se z toho rodinná tradice.

„Budu hádat.“ Napodobil Colbyho hlas, dokonce přitom i krčil čelo jako on. „Neměl bys ho v tom tak podporovat. Neměl bys dělat, že o nic nejde. Neměl by sis sahat na šulínka a neumýt si pak ruce. Neměl bys ani dýchat… Čistě pro jistotu.“ Přejel rukama po stehnech, aby zahnal křeče. „Ať jde do háje. I s tou svojí perfektní rodinkou.“

„Ty vole. Vážně zníš jak on,“ zasmál se Alec, ale pak z ničeho nic zvážněl. „Jenže v něčem má pravdu.“

Kenneth seskočil z parapetu, posbíral oblečení poházené na zemi a schoval ho do skříně. Bratr z něj nespustil oči, nic neříkal, dokud se jejich pohledy nestřetly.

„Nech toho,“ varoval ho Kenneth.

„Pět let je zatraceně dlouhá doba.“

„Přestaň.“

„Já jen říkám, že je možná čas, abys to nechal být.“

Kenneth se silně kousl do rtu, dokud na jazyku neucítil krev. „A co asi tak dělám?“ odsekl a upřeně zíral na parkety. Byl rád, že na kolejích nemají koberce, protože parkety se pak ráno vždycky lépe uklízely.

„To vidím.“ Alec položil vajgl na parapet a pak ho odcvrnkl do zahrady. „Už bych měl jít. Chci vzít ještě Daisy na výlet.“

Popadl batoh, ale ještě než došel ke dveřím, Kenneth zaklonil hlavu. „Počkej.“ Přešel ke stolu a otevřel druhý šuplík. Hodil bráchovi pytlík se třemi tabletami. „Hlavně opatrně. A ať tě s tím nechytí.“

Alecovy oči se rozzářily. „Neboj! Seš nejlepší brácha na světě.“

Když odešel, zůstalo po něm jen ticho. A otevřený šuplík.

x

Středa. Od tří do půl páté. Dějiny filosofie. Volitelný předmět, na který chodil jenom proto, že byla ještě volná kapacita. A proto, že potřeboval kredity. Byl to jeden z těch mála předmětů, který mohl navštěvovat kdokoliv z fakulty.

Přišel dřív, aby získal nejlepší místo a schoval se před zrakem učitele. Mezi spolužáky nenacházel žádné povědomé tváře. Což bylo vlastně dobře.

Přišla mu esemeska: Zavolej mámě! A zrovna když Chrisovi odepisoval, aby se staral hlavně o sebe, uslyšel známý smích. Možná až příliš známý. Tak známý, že mu po zádech přeběhl mráz. A než mysl stihla zpracovat, komu patří, vzhlédl od mobilu a zapátral v davu.

Prvních pár vteřin vůbec nechápal, na koho se dívá.

Mobil znovu zavibroval. Kenneth se lekl a telefon mu vypadl z ruky. Pár lidí na něj zíralo.

ON si ho nevšiml. Stál u první lavice, batoh přehozený přes jedno rameno a mluvil s dívkou v modrých šatech. A ona mluvila s ním. Čůza jedna.

Kenneth zvedl mobil. Těkal přitom očima po místnosti, jako by hledal skrytou kameru. Polkl. A i když na hodně dlouhou dobu zavřel oči, přízrak nezmizel.

Myslím to vážně, stálo v další zprávě, ale Kenneth si nemohl vzpomenout, o čem Chris mluví. Vyťukal: Je tady.

– Kdo?

– KDO ASI?! Svatej papež nejspíš.

– O čem to mluvíš?

Nejraději by křičel. Zhluboka vydechl a potlačil zalknutí. Třásly se mu prsty. Nedokázal se strefit do správných písmen a zároveň neměl sílu opravovat překlepy.

– Je tady.na stej ne přednáške dívám se na něj. Je tady!!

Trvalo několik dlouhých minut, než mu bratr odepsal. ON se mezitím posadil do třetí lavice a Kenneth z něj ani na okamžik nespustil oči.

– Nedělej žádnou kravinu! Prosím. Nenápadně odejdi.

Vypadal spokojeně. Usmíval se, skoro jako by neexistovalo nic lepšího, než strávit odpoledne ve škole. Vzhledově se vůbec nezměnil. A přitom byl na první pohled jiný. Kdyby ho neznal tak dobře, prakticky každý rys tváře, třeba by mohl věřit, že to není on. Že má jen podělané halucinace. Což čistě teoreticky…

– Jdi pryč!!! KENNETHE!!!

Mohl být přímo šťastný? Kenneth naklonil hlavu na stranu a upřeně sledoval jeho zátylek. Analyzoval každé gesto. Panika postupně vyprchávala a střídal ji… vztek.

– Aspoň jednou v životě udělej, co ti říkám!

Vypnul mobil a hodil ho do batohu. Profesor právě vešel do učebny, stoupl za katedru a představil se. Předčítal sylabus, mluvil o podmínkách zakončení kurzu a ON tam pořád byl.

„Teď prezenčka. Je vás tady sice hodně a nejspíš si do konce semestru všechny nezapamatuju, ale některé určitě ano.“ Četl po katedrách, jedno jméno po druhém a lidé kolem se hlásili, vykřikovali tady, já, zde… A Kennetha tím akorát vytáčeli.

Třeba to není on, napadlo ho. Se zatajeným dechem poslouchal a doufal, že se kluk o pět řad níž přihlásí k cizímu jménu. Jenom ne k…

„Elias Prescott,“ přečetl učitel.

Těžko říct, proč to Kenneth udělal. Nejspíš jen potřeboval, aby o něm Elias věděl. „Tady!“ vykřikl.

Jako první ho pohledem probodla dívka v modrých šatech. Otočila se rychleji, než stihl profesor přečíst další jméno. A pak… I kdyby uběhly desítky let a změnil se k nepoznání, oči by mu zůstaly. Všichni vždycky uchcávali z Kennetovy genetické odchylky, ale jen Elias se uměl dívat takhle.

Dívka něco řekla, vypadala rozhořčeně, ale Elias ji odbyl mávnutím ruky.

Kenneth myslel, že jestli Eliase ještě někdy potká, konečně pochopí – všechno, co ho celé ty roky trápilo. Ale Eliasův pohled byl nečitelný.

„Kenneth Nolan?“ zvolal učitel.

Ticho.

„Kenneth Nolan! Je tady?“

Elias se obrátil zpátky k tabuli. Těsně předtím, než učitel přečetl další jméno ze seznamu, pronesl klidným hlasem: „Je tady.“

Po zbytek přednášky – celých devadesát minut – se už neotočil. Kenneth z něj na druhou stranu nespustil zrak. Sledoval ho, jak si zapisuje a pozorně poslouchá profesorův výklad. Dvakrát se poškrábal na krku. Deset minut seděl s hlavou opřenou o ruku. Jednou něco řekl spolužačce a ona přikývla. Nakláněl hlavu na stranu. Klepal prsty do desky stolu. Pil broskvový džus z krabice.

A ani jednou se neotočil.

Když hodina skončila, zůstal Kenneth sedět, dokud všichni neodešli. Teprve pak sebral batoh, hodil ho na rameno a zamířil ven.

Bylo odporně krásně.

Elias na něj čekal před školou. Teprve až teď Kenneth poznal, že má o trochu kratší vlasy, a že už na první pohled nepůsobí tolik mohutně. Nejspíš pár kilo zhubl, ale pod tričkem se mu mnohem víc rýsovaly svaly.

Kenneth pohledem zavadil o tetování lva a zastavil na vrchním schodu. Od šestnácti vyrostl, ale pořád byl menší a drobnější. Takhle mohl mít alespoň pocit, že jsou na chvíli vyrovnaní. „Takže jsi neskončil jako totální troska v nějakém feťáckém doupěti,“ konstatoval. Z tetování mu pohled přešel k tričku s nápisem LA United s černou siluetou boxera.

„Ne, nakonec jsem to ustál. A ty…“ Elias se na okamžik odmlčel. „Vypadáš dobře.“

Kenneth měl tendenci pohlédnout mu do očí, ale neudělal to. „Jo,“ přikývl. „Mám se fajn. Vlastně… Od chvíle, cos zdrhl, jsem se měl úžasně.“

Elias vzdychl: „Říct, že jsem zdrhl, je trochu nadsazený.“

„A jak bys to teda nazval?“ Kenneth nenápadně ukročil vzad a obě ruce strčil do kapes, aby nebylo vidět, jak příšerně se třesou. Hlavně vztekem, říkal si.

„Hele, já vím, že jsem ti asi ublížil. Ale kdybych zůstal, dovedeš si představit, co by s náma bylo? Jak kdybysme se hnali sto dvacítkou ze srázu. Věděl jsem, že když odejdu, budeš v pořádku.“

Sračky, napadlo Kennetha. Všechno jsou to podělané sračky. „A měls pravdu,“ vydechl vyčerpaně. Prošel kolem něj a dal si zatraceně záležet, aby se ho nedotkl. „Den, kdys zdrhl, byl nejlepší den v mém životě.“

x

Ve chvíli, kdy zapnul telefon, mu v jedné minutě přišlo deset esemesek. Měl pět nepřijatých hovorů. Jeden dokonce od Aleca. Drby se šířily rychle.

Nemusel čekat dlouho a mobil opět začal vyzvánět. Zaklonil hlavu, počítal do pěti a pak hovor přijal.

„Hm.“

„Řekni mi, žes neudělal žádnou kravinu!“

„Jako co třeba?“

Slyšel, jak Chris na druhé straně hlasitě vzdychl. „Kde jsi?“

Kenneth seděl na lavičce před kolejemi. Kousek od pivoňkových keřů. Kdyby skočil ze střechy, určitě by ho nezachránily. „Už mi není pět,“ odvětil. Vytáhl z kapsy krabičku cigaret.  Vyhodil ji do vzduchu, chytil a zase schoval. „Jsem v pohodě.“

„Já přece neříkám, že nejsi. Já jen… Nechci, abys… Víš, že jsi v podmínce.“

Kenneth obrátil oči v sloup. „Ty vole, proč jsi mi to neřekl dřív? Zrovna jsem cajtům rozmlátil auto. Myslíš, že to bude v pohodě?“

Chris hlasitě mlaskl. „Nesmírně vtipné. Bože, nemůžu se dočkat, až tě navštívím ve vězení a konečně budu moct říct, že jsem tě varoval. Blbečku!“

„Klid, prosím tě,“ pronesl Kenneth. „Sedím v parku. Nic jsem neprovedl a ani to neplánuju. Jakmile zavěsím, půjdu na pokoj, lehnu do postele a vyspím se. Nic víc. Nic miň. Slibuju.“

Na druhé straně bylo dlouho ticho. Kenneth věděl, kam bude směřovat další otázka.

„Jak ti je?“

Promnul si oči. Byl nesmírně vyčerpaný. „Už jsem ti přece říkal, že jsem v pohodě.“ Předklonil se a plivl na zem.

„Víš, že mi můžeš kdykoliv zavolat. Klidně i v noci. Kdyby to bylo hodně špatné.“

Kenneth se zaksichtil. Všiml si, že ho z lavičky naproti pozoruje dívka, proto na ni vyplázl jazyk. „Ježiši, přestaň ze mě dělat pošuka. No tak jsem potkal kluka, co mě v mládí párkrát ošukal. To je toho. Kluka, co mě… A já jsem… Bože, já ho tak nenávidím. Tak strašně ho nenávidím.“

„Já vím,“ hlesl Chris.

Kenneth vzhlédl k obloze. „Kdy tohle skončí?“

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍ DALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

16
Komentujte

Kateřina Teplá

Wow tak tohle je síla. Nemohla jsem se dočkat až vyjde kapitola a věděla jsem proč. Určitě mě překvapí a překvapila hodně. Kenneth se mi zdá trochu v chování stejný jako před pěti lety Elias. Z Eliase mám pocit,že se změnil. Nevím,jak moc,ale pět let je dlouhá doba,ale záleží,jestli se někdo změní k nepoznání nebo ne.Jinak mám toho na srdci víc,ale nevim kde začít.Asi potřebuji víc prozkoumat kluky,proč se tak chovají apod.:) Těším se na zítřejší první Eliasův dopis a příští středu na druhou kapitolu. Klárko, povedl se ti hezký začátek a myslím,že mě a další čtenáře určitě překvapíš,jak to… Číst vice »

Milli

Já taky pomalu nemohla „dostat“. Lezla jsem sem někde během odpoledne snad čtyřikrát. 😀

Kateřina Teplá

<3

Milli

Auuu! Tohle mě fakt ničí.
Doufám, že se v dalších dílech dozvíme, co s Kennethem celých pět let bylo. Asi tuším, jak celé období prožíval.
Elias snad dospěl a dal se do kupy. Staré křivdy se smývají hodně špatně.
Držím klukům palce, aby jejich příští setkání proběhla co nejhladčeji.
A teď další týden čekání… Uff.

Veronika

Aweee! ˇˇ Já jsem se tak šíleně nemohla dočkat a tohle totálně předčilo všechna moje očekávání. Asi to miluju. :3 Ten styl psaní, to, že jste mě nenapínaly a nečekaly se setkáním dvacet tisíc let a to, jak se oba šíleně změnili. Líbí se mi, že Kenneth už není malej kluk a dost se těším, až Eliasovi dojde že nic nespravil, ale spíš všechno ještě víc podělal. Nemůžu se dočkat další. Bylo to dokonalý. ♥

Essidaven

Zdravím dámy, na pokračování z Kennethova pohledu jsem se moc těšila. Příběh je super, takový drsnější než Pátá minuta, ale čte se skvěle. Takže děkuji za Vaše příběhy, chodím na stránky moc ráda.
P.S. Jsem nějak ztracená v čase, můžete mi prosím upřesnit věk kluků? Kennethovi bylo 16, nyní 21 a je v prváku na VŠ? A Elias? Přijde mi na univerzitu už starý, ale možná se mýlím:) Díky za upřesnění.

Voldy

Bohužel i toto je životní ukázka toho, jak se jeden průserář ze srabu „dostane“ a pohodář do srabu sklouzne.
„Welcome in Prescott’s World.“

Karin

To jsem nečekala že se potkají hned na začátku taký mám ten pocit že se chovají obráceně.

Ester

Tiež sa teším, že som na stretnutie našich hrdinov nemusela dlho čakať a stretli sa v 1. Kapitole. Prvý dojem z chlapcov bol akoby sa prehodili medzi sebou. Kenneth je nespokojný, frustrovaný a plný nenávisti. A Elias pôsobí, akoby mal všetko vyriešené a bol nad vecou 😀. Som zvedavá, ako je to naozaj a čo bude s nimi ďalej….