RUFUS, část třináctá


Hraju MiseryDuh! a vždycky, když se Corvin zasekne u nějakého questu, hledám na internetu nejlepší způsob, jak se zabít. Zrovna bojuje s modrým drakem Shayizou v Údolí krevet, když se mi povede dostat na stránku, která je pro většinu uživatelů neviditelná. Někdo ji nejspíš založil v domnění, že se zabíjejí především hackeři.

Oběšení, utonutí, skok z desátého patra, cílená autonehoda, podřezání, zastřelení… Jedna smrt špinavější než druhá. A pak je tam celý seznam životu nebezpečných a smrtících látek.

Piju colu a říkám si, že nejsem takový kretén, abych si do plic píchal benzín.

Nejšetrnější volbu představuje Inzulin, ale nemůžu si jen tak nakráčet do lékárny a požadovat ho. Když se navíc o celou problematiku zajímám hlouběji, zjistím, že jde o to zvolit správný typ, protože ne každý Inzulin funguje okamžitě a smrt není možné zaručit na sto procent. Možná by mě svádělo tenhle způsob vyzkoušet, kdybych znal někoho, kdo trpí cukrovkou, ale nikdo takový v mém okolí není a spoléhat na to, že ji do března diagnostikují Baneovi, je blbost.

Čau Rufusi, dáš si kafe?

Radši Inzulin.

Zasměju se a pobryndám stůl vedle klávesnice. Zkontroluju Corvina, použiju kouzlo, co mě stojí plus tři zkušeností body, abych mu uhasil kabát, který ten zpíčený drak zapálil, a pak se vrátím k seznamu.

Kompromis je Chlorid draselný. Ten se používá v některých státech jako součást popravy smrtící injekcí. Takové velké finále před odchodem na věčnost. Dostat se k němu taky není úplně jednoduché, chtělo by to známého v nějaké laboratoři, který by si ale jistě neušetřil spoustu mravokárných keců. Samozřejmě se dá sehnat na Dark webu, stejně jako všechno ostatní, ale byl bych rád, kdyby to bylo… co? Jednodušší? Oběsit se na lustru a pomalu modrat?

Nějakou dobu nad tím přemýšlím. Vzhledem k datu, které jsem si stanovil, mám překvapivě dost času.

Přebytek K+ iontu v krvi zasahuje do nervových signálů a znemožní funkci svalu a nervu. Takže jakmile se Chlorid dostane do srdce, dochází k okamžité zástavě, což může působit veskrze symbolicky. Zastavit srdce, o kterém jsem si dlouho nebyl jistý, jestli existuje.

Až se za pár let někomu podaří otevřít bezpečnostní dveře, novináři to jistě ocení. Bude z toho senzace. Únosce Mattiase Mawera…

K tomu se nikdy nepřiznám.

Jsem kluk, který miluje Mattiase Mawera. Každá další definice může být jenom zavádějící.

Fouknu do plechovky a nakloním se blíž, z monitoru už mě trochu pálí oči. Nemám tušení, kdy jsem sedl k počítači, ale přijde mi, že to bylo před pár dny.

Rozhodnu se pro Chlorid. Rovnou ho objednám a pozavírám záložky.

Corvin se mezitím posouvá do dalšího levelu – ještě dva a bude úplně na konci. Možná by bylo legrační dohrát to, dostat se na konec i ve hře, ačkoli všechno tohle je hra, složená z jedniček a nul. Kdyby existoval Bůh, byl by to určitě ajťák.

Vstanu, protáhnu se a jdu si pro vodu. Mám po té cole nepříjemné sladko v puse.

Na večeři připravím těstoviny se seitanem, Mattiasovo oblíbené jídlo, a vrátím se k počítači.

Tohle dělávám. Hraju, vytvářím grafické návrhy, koukám na filmy a učím se norsky. Snažím se přežít každý další den a krok po kroku se dostat k tomu, co mě čeká, respektive nečeká. Většinou nechávám zatažené žaluzie, abych nevěděl, kdy je noc a kdy ráno, ale občas taky větrám a sedávám v otevřeném okně, s pohledem upřeným do zahrady. Na bránu, u které parkuje SUV.

Nikdo nepřichází.

***

V televizi běží reportáž o ženské, která se pokusila vlézt do klece za jaguárem, aby si s ním mohla udělat selfie, a on jí rozdrásal polovinu obličeje.

Vezmu to jako inspiraci, abych nakreslil divokou kočku. Zasadím ji do krajiny, kde není nic než trosky a zbytek rozbořených zdí bývalé věznice. Udělám jí dlouhé drápy, aby se měla jak bránit v případě, že by s ní chtěl někdo zdobit svoji zeď na Instagramu. A taky proto, že se mi to líbí.

Po nějaké době z kuchyně přinesu misku s ovocem a přesunu stoh papírů, abych je nezašpinil. Jsou to vesměs potvrzené dokumenty od Callaghana a od notáře.

Uložím kočku do složky s rozpracovanými soubory – těžko říct, jestli ji vůbec stihnu dokončit – a z misky vyberu mango. Chvíli ho převaluju na jazyku jako bonbón a pak napíšu do vyhledávače Mattiasovo jméno.

Vyjede nespočet článků plných konspiračních blábolů. Většinu z nich jsem už dávno četl a nepřinesly nic nového, ostatně podobně jako Mattiasův facebookový profil, ale stejně některé z nich namátkou rozkliknu.

Obzvlášť zajímavý je rozhovor s jedním z předních dětských psychiatrů, který Mattiase podle všeho osobně nikdy neviděl, zato je ale schopný vyplodit nekonečné množství sraček, totiž tvrzení.

„Oběť je ochromená, v šoku, a z toho, co se jí stalo, viní autoritu,“ říká hned na začátku rozhovoru.

„Takže v tomto případě policisty? Mattias musí vědět, že probíhalo pátrání, do kterého se zapojil i nespočet dobrovolníků.“

„Oběť to většinou nevnímá tímto způsobem. Pokud se člověku něco takového přihodí – a nezapomínejme, prosím, že stále mluvíme o dítěti, protože když Mattias zmizel, bylo mu teprve šestnáct let – je zpočátku ochromený a v šoku, načež se vrátí ke svým primitivním pocitům.“

„Co myslíte těmi primitivními pocity?“

„Vděčnost. Někdy i lásku. Zkrátka pocity, které vznikají v reakci na způsobené trauma.“

„Myslíte, že Mattias zná identitu svého únosce a brání ho před vydáním policii?“

„Nerad bych dělal ukvapené závěry, ale domnívám se, že je něco takového možné. Můžeme si jen stěží představit, kde se Mattias celých těch čtrnáct měsíců nacházel, v jakých podmínkách, a jakému násilí a psychické manipulaci byl vystaven. Pokud je oběť pod neustálým tlakem, může vykazovat paradoxní mozkovou aktivitu. Zlo se pro ni stává dobrem a naopak. Mezi Mattiasem a pachatelem se mohla rozvinout silná emoční vazba.“

„Jak se pak oběť může vyléčit?“

„Terapie. Pomoc od těch nejbližších, kterými je v tomto případě chlapcova rodina. Okamžité začlenění do společnosti. Vytvoření protipólu. Oběť se v mnoha případech vyléčí sama, jakmile si uvědomí kontrast dobrého a špatného, tj. protipóly, které v tomto případě vytváří rodina a pachatel. Mozek tu událost dřív nebo později zpracuje. Stačí, aby si Mattias uvědomil, že to, co se mu stalo, bylo špatné.“

„Myslíte, že pachatele omlouvá?“

„Ano,“ završí svůj výklad Doktor sraček.

Dojím mango a rozkliknu další článek, který se nazývá „Víme, kdo unesl Mattiase Mawera.“

Je to samozřejmě bulvárně zavádějící, protože jde pouze o vytvoření možného profilu, takže by se to spíš mělo jmenovat: „Požádali jsme pár amatérů, aby udělali rozbor na základě nedostupných informací.“

Pachatel je pravděpodobně ve věku Mattiasova otce a jistou míru otcovské role pravděpodobně vůči chlapci zpočátku zaujímal. Ten se ho naučil vnímat jako autoritu, přičemž tato hranice, toto nastavení bylo pravděpodobně později narušeno sexuálními návrhy. Fyzický kontakt mohl být vyžadován pod tlakem, za použití násilí.

Z toho mi je špatně, takže přeskočím na samotný závěr, kde je pachatelův popis. Můj popis.

Muž ve středním věku, pravděpodobně rozvedený. Mezi přáteli považován za tišší nekonfliktní typ, který se zřídka pouští do rozepří, ve vnitřním konfliktu ega a pocitu, že nic neznamená. Odmala oplývá nízkým sebevědomím, otec spíše autoritářský typ.

Když už nic, otec byl opravdu autoritářský typ, jinak je valná většina tvrzení úplně mimo.

Nikdo nemůže zpochybnit opravdovost toho, co cítím k Mattiasovi, a toho, co on cítí ke mně. Pokud ke mně něco cítí. Pokud by se právě teď nebavil, kdyby věděl, že se mi stýská a navzdory tomu, s jakou láskou a respektem jsem s ním jednal, čtu články o tom, jaký jsem perverzák.

Pozavírám všechny záložky a chvíli bezděčně zírám do misky na ovoce.

Myslím, že bych potřeboval ujištění, že to bylo z Mattiasovy strany opravdové. Že se jenom nebavil tím, jak jsem z něj hotový. Že nevěří žádné z těch hloupostí, které o něm, o nás píšou.

Lidé jsou od přírody hloupí.

Evoluční genetik Norman Johnson říká: „Není jasné, zda zvětšený mozek vedl k požadavkům, které byly splněny jedením masa, nebo jestli jedení masa dovolilo zvětšování mozku.“ A většina těch idiotů si teď dává nedělní sekanou s pocitem, že pečují o svůj intelekt.

Seberu misku s ovocem a jdu se usadit k televizi. Pustím náhodný film od Marvelu, ale nevěnuju mu dostatečnou pozornost. Myslím na důležitější věci.

Zásilka, ve které bude Chlorid, dorazí zhruba pozítří. Vzhledem k tomu že mi od prvního setkání s Mattiasem ještě zbyl Thiopental, mohl bych to nakombinovat.

Možná, že ještě v něčem měl můj psychologický profil pravdu.

Bez Mattiase nic neznamenám.

***

Březen je překvapivě chladný měsíc. Zevnitř domu to sice nijak výrazně nepociťuju, ale když vyjdu na zahradu, anebo jedu do obchodu, abych si ukrátil čas, musím si pořád oblékat kabát.

Taky mi přijde, že jsem si nikdy dřív zimu tak výrazně neuvědomoval. Nejspíš jsem měl prostě jiné priority.

Teď se čas krátí, ale moje fyzická schránka na nadcházející změnu, kterou bude sebeusmrcení, nijak nereaguje. Stejně tak psychika, ačkoli u té jsem to neočekával. Je vysoce nepravděpodobné, že bych se obracel k Bohu, jen protože jsem se rozhodl zemřít.

Mám čistou hlavu a nepotřebuju se zpovídat nějaké vyšší moci ve formě neviditelného softwaru. Pokud bych se chtěl zpovídat, vím naprosto přesně, komu by byla moje slova určená.

Tomu jedinému, vedle kterého je všechno ostatní nicotné.

Akorát… Nic o něm nevím.

Napadlo mě vydat se znovu k jeho domu, ale představa, že bych mohl potkat podobné bulvární kretény jako posledně, mě vyčerpává. Mattias má očividně dost rozumu, aby nevycházel ven, což bohužel zároveň znamená, že se o něm nemůžu prakticky nic dozvědět.

Nakonec je tou nejdůležitější otázkou, jestli se můžu zabít, aniž bych se ujistil, že je v pořádku. A jasnou odpověď nemám ani dvacátého března, což nevadí, zdá se, vzhledem k tomu, že přijde sama.

Sedím zrovna u počítače a přemýšlím, jestli to risknout a poslat Corvina do horké lávy, která mu může rozpustit nohy – nemám dost zlaťáků, abych si mohl dojít k čarodějovi pro nové – anebo jestli obejít celou Horu výkřiků a hledat provazový žebřík, který střeží ty vůbec nejsilnější přízraky celé hry, když mi zazvoní mobil.

Chvíli koukám na cizí číslo a přemýšlím, že bych to vůbec nevzal. Může volat kdokoli. Kdokoli. Mohl bych to ignorovat, anebo přijmout.

Udělám to druhé. „Rufus Attano.“

Bez odpovědi, a to je možná ten důvod, proč se něco uvnitř mě sevře. Nebo ho prostě poznám, tak jako bych ho poznal vždycky, mezi tisíci dalšími lidmi. Jeho dech je tak důvěrně známý.

Automaticky dojdu k oknu a vyhlédnu ven, ale nevidím ho a spolu s ním ani žádná policejní auta a zásahovku. Jen vítr si hraje s obalem od čočky. Nejspíš se nějakým způsobem dostal z koše a já bych pro něj měl dojít.

To ale není moje největší starost, samozřejmě, že ne.

PROTOŽE ON MI VOLÁ!

A třeba volá, aby mlčel, anebo chce, abych mlčel já, ale fakt, že ho můžu slyšet dýchat, mi vhání slzy do očí. Je to silné pohnutí. Jako kdyby všechno pomalu zapadalo do sebe. Jako kdybych se až doteď nechystal zabít, ale naopak pomalu vstával z mrtvých.

Pokusím se připravit na bolest, která může přijít.

„Mattiasi,“ vyslovím po dlouhé době váhavě jeho jméno.

„Ahoj.“

Ujištění, že je to on, mnou rezonuje. Na místě, kde stojím, se mi podlomí kolena. Zůstanu sedět na zemi a celá místnost, oproštěná od Mattiasovy přítomnosti, je najednou konkrétní. Plná vzpomínek na to, jak jsme spolu sdíleli úplně všechno. Význam slova domov.

„Ahoj,“ řeknu. „Jsi v pořádku?“

„Jo. A ty?“

Sedím v tureckém sedu, a když pohlédnu ke stolu, vidím na něm balíček s Chloridem draselným od neznámého adresáta, nevybalenou injekční stříkačku a zbytek roztoku Thiopentalu. „Já jsem…“ A nic z toho nemůžu Mattiasovi říct. „Stýská se mi. Je zvláštní, že voláš.“

„Copak tys nečekal, že zavolám?“ zajímá se klidně. Ten klid mě znervózňuje a konejší zároveň. Nemám tušení, jestli za tím náhodou není něco víc. Třeba jeho láska vykrystalizovala v potřebu ublížit mi.

„Nevím,“ přiznám potichu. „Ne. Nemyslel jsem, že bys se mnou chtěl mluvit.“ Z tohohle úhlu taky vidím, že je pod sedačkou zakutálený tenisový míček. „Ale jsem rád,“ dodám rychle, když Mattias nic neřekne. Protože představa, že by se odmlčel, anebo hovor ukončil, mě děsí mnohem víc, než že sem každou chvíli můžou naběhnout ozbrojené složky. „Máš vážně překrásný hlas.“

Než by se kdokoli stačil dostat dovnitř, byl bych mrtvý.

„Já… Potřebuju znát pravdu.“

Bez potřeby cokoli měnit. Anebo doufat.

„Dobře,“ souhlasím okamžitě. Vstanu a začnu přecházet po místnosti, ke dveřím vedoucím na chodbu, ke kuchyňské lince, zpátky k oknu.

„Proč jsi mě pustil?“

Miluju tě, napadne mě norsky. „Aby ses mohl vrátit domů.“ Určit sám pro sebe význam slova domov. „Chtěl jsem, abys byl šťastný. Jsi šťastný, Mattiasi?“

Vzdychne moje jméno podobně, jako ho vzdychal, když do mě přirážel tak pomalu, až to bylo k nesnesení. „O to tady přece nejde. Já to jen nechápu. Říkals, že mě miluješ, že je to náš domov, že jsme si souzeni, a pak najednou otevřeš dveře a řekneš, abych odešel, a přitom moc dobře víš, že jsem v tu dobu šťastný byl. Takže… Potřebuju vědět, co se změnilo. A taky potřebuju vědět, že už to znovu neuděláš. Miluješ mě, Rufusi? Bylo všechno to, cos mi říkal, pravda? Patříme k sobě? Protože jestli ano, tak v tom případě…“

Namátkou zalistuju slovníkem Norštiny. Samozřejmě se nemůžu doopravdy zlobit, jen protože má Mattias tendence hledat v tom složitosti podobně jako většina ostatních lidí. Doba, kterou jsme strávili jeden bez druhého, ho musela nějakým způsobem poznamenat.

Třeba by bývalo vážně jednodušší, kdyby zůstal a nikam nechodil. Třeba ho možnost volby nesmyslně vyděsila a uvrhla do beznaděje. Třeba se u něj časem rozvine deprese a já tu nebudu, abych mu pomohl.

Cítím hroznou vinu a tak si vrazím facku.

„Pokud člověk volí mezi několika možnostmi a rozhoduje se pro jednu z nich, uplatňuje svobodnou vůli,“ vysvětlím trpělivě. „Nemusel jsi odcházet. Byla to tvoje možnost rozhodnout se. Zlobíš se kvůli tomu?“ znejistím. Dokonce odtáhnu mobil od ucha a podívám se na něj, jako kdyby mohla být odpověď vyrytá v dotekovém skle. „Miluju tě,“ řeknu pro případ, že by Mattias nic z toho, co jsem právě pronesl, nepochopil. „Samozřejmě, že tě miluju.“

Na druhém konci telefonu je ticho, ale hovor pokračuje. Slyším Mattiase oddechovat a taky slyším projíždějící auta. Nejspíš je někde venku, možná se vykradl před zraky novinářů a teď se jim směje do zad.

„Nevěděl jsem, že po mně chceš, abych se rozhodl. Myslel jsem, že mě vyháníš. Celou tu dobu jsem myslel, žes mě poslal pryč, protože jsi mě měl plné zuby. Až doteď jsem si nebyl jistý, co je a co není pravda.“

Nerozumím tomu, jak si mohl myslet, že ho vyháním, ale jsem ochotný mu tuhle zcestnou domněnku odpustit, nehledě na to, že mě stála tolik měsíců utrpení.

„Tak proč jsi nezavolal dřív?“ zeptám se co nejlaskavějším tónem.

Tady taky neodpoví hned. Možná přemýšlí, jak to zformulovat. Vybavím si jeho napůl zapálený a napůl pochmurný výraz, jaký měl vždycky, když o něčem přemýšlel, a musím se usmát.

„Protože mi všichni ostatní říkali, že není normální milovat někoho, kdo mi tak ublížil,“ odsekne, jako kdybych já byl tím, kdo ubližuje. „Že všechny moje pocity časem odezní.“

„To ti řekl terapeut?“ Jeden z těch, kteří se domnívají, že když mají doktorát a několik let zkoumaly emoční potřeby dětí a dospívajících, budou mít univerzální odpověď na všechno, podobně jako přední dětský psychiatr, Doktor sraček, který se v rozhovoru odvolával na Stockholmský syndrom.

Nejrozšířenější syndrom lidské populace je neustálá potřeba něco definovat.

„Říkali to všichni,“ odpoví Mattias.

„A ty si to nemyslíš?“

„Já si myslím, že už mě nebaví poslouchat kecy ostatních a být přitom nešťastný,“ pronese pevně. Něco v jeho hlase, pravděpodobně odhodlání, s jakým to pronese, mi způsobí mravenčení po celém těle.

Počítač hlásí upozornění. Corvin prošel Bahnem třech vševědů a setkal se s Pánem hry. Pokračovat? Ptá se obrazovka. Chcete pokračovat?

„Teď nevím, jak to myslíš,“ řeknu upřímně.

Obrazovku vypnu.

„Myslím to tak, že chci jít s tebou do kina, na večeři, jet do Norska… Prostě chci být s tebou. Protože nic jiného na světě mě šťastného nedělá.“

Znovu se rozhostí ticho. Musím se kousnout do rtu, protože postupující vzrušení je utlumeno dojetím. To, co právě řekl, znamená, že chce být se mnou. Obnáší to nás dva, jak se spolu smějeme a milujeme.

Chvíli koukám na stůl, kde je Chlorid, zatímco mi po tváři tečou slzy. „Dobře,“ zamumlám.

„Mohl bys… Nevadilo by ti teď přijít ke mně domů?“ naváže Mattias. „Chtěl bych tě vidět.“

Ucítím starou dobře známou nejistotu, která pramení z možnosti zrady. Ale pokud by se Mattias rozhodl zradit mě, bylo by to jeho plné právo. V takovém případě může žádat co chce. „K tobě domů?“ ujistím se. „Ty chceš, abych přišel tam?“

A tím domovem myslí něco jiného, než jsem doteď předpokládal. Ve svojí hloupé naivitě.

Seberu Chlorid, jehlu i Thiopental a zvažuju svoje možnosti. Setrvat uvnitř do třiadvacátého března znamená rychlou, možná trochu bolestivou smrt, zatímco vyjít ven a odjet k Mattiasovi může znamenat cokoli.

Nakonec zvítězí potřeba vidět ho, i kdyby to mělo být naposledy. I kdyby se v jeho tváři mělo zrcadlit opovržení.

Nic neodpoví a já v reakci na ticho všechno vyhodím do koše. Chlorid, jehlu i Thiopental. Zbavím sám sebe kontroly.

„Tak dobře,“ řeknu souhlasně. „Samozřejmě, udělám to pro tebe.“

Slíbím sám sobě, že jestli se Mattias vrátí, bude rozhodovat o všem. Stejně jako tenkrát rozhodne, kdy je čas oběda. Řekne, kdy je čas na společnou sprchu. Vybere svoji nejoblíbenější vůni. Místo, kde se budeme milovat. Místo v Norsku, které navštívíme jako první.

Jdu do ložnice pro kabát a na bosé nohy obuju černé boty. Mobil přidržuju ramenem. „Myslel jsi teď hned?“ ujistím se, protože Mattias nic neříká.

„Budeš spěchat, prosím?“

Sáhnu pro klíčky od auta. „Vždycky spěchám,“ řeknu tiše.

Automaticky hovor ukončím, čehož vzápětí lituju. Chci rozkliknout seznam příchozích hovorů a ujistit se, že jsem s ním vážně mluvil. Že jsem si nic z toho nevymyslel. Ale něco jsem mu slíbil, proto spěšně zadám kód a vyjdu ven.

Samozřejmě mám jisté obavy, nicméně žiju z představy jeho očí a úsměvu.

Právě teď.

Nejdřív mi vůbec nedochází, co vidím. A jestli jsem někdy cítil nějakou bolest, tak zmizela, jako kdyby ji někdo vymazal z inventáře. Mám klidnou mysl, všechno se ustálilo. Slzy pořád tečou, ale už to nemá žádnou spojitost s něčím nepříjemným.

Přede mnou stojí Mattias. Poznám ho okamžitě, i když má vlasy obarvené načerno. Nevím, čeho přesně jsem se bál. Že ho nějak předělají? Pořád je to on, ta nejkrásnější bytost na světě, ze které se mi podlamují nohy.

Ruku s klíči spustím podél pasu. Při pohledu do modrých očí se přese mě převalí vlna emocí, rozbije mě a zase opraví. „Ty myslel… domů,“ pochopím. K nám domů. Přijít sem, na tohle místo, zatímco já jsem se hloupě domníval, že musím někam jet.

Miluje mě.

Rozejdu se k němu a až do chvíle, než ho pevně obejmu, skoro nedýchám. Voní. Uvědomím si, že nikdy nešlo o to, jestli bude mít jako sprchový gel granátové jablko, vanilku, anebo kokos. Neexistuje totiž krásnější vůně než ta osobitá, vůně jeho těla.

Otřu se nosem o černé vlasy a všechno uvnitř mě křičí, že jsem neskutečně šťastný.

Mattiasi. Chci vyslovit jeho jméno nahlas, ale úplně se mi zadrhne hlas. A on se odtáhne a věnuje mi úsměv. Oba koutky se zvednou a teplo, co z něj sálá, se odrazí v očích. Nejradši bych se v nich utopil.

Políbí mě.

Stačí, abych udělal pár kroků dozadu a zavřel za námi.

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbil se vám Rufusův příběh? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst naše příběhy.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Kateřina
14. 9. 2020 18:07

Přála jsem si, aby na konci zůstali spolu. Rufus je hodnej kluk,není zlý, je nemocný, ale dá se to léčit. Dlouho jsem nic tady k příběhu nepsala, protože jsem nevěděla co. Bylo to dokonale zlé a zároveň dobré. Vždycky jsem se těšila, až nastane pondělí 17 h a budu zas překvapená, chvíli budu upřeně zírat do obrazovky a budu brečet. Pardon, že to nedává smysl, tenhle příběh budu vstřebávat hodně dlouho 🙂 a určitě se k němu vrátím :). Oba kluky jsem si zamilovala, i když mi to trošku chvíli trvalo a teď je mám jak za nejlepší přátelé. Pomohli… Číst vice »

Voldy
15. 9. 2020 5:55

Tak jsme u konce. Dopadlo to nad očekávání. Musím se poklonit a vzdát vám hold, protože jste s tím příběhem posunuly snad všechno. Na začátku to bylo opravdu drsné. Až později jste nám střípky začaly měnit obraz a nakonec jste nás napínaly až do samotného konce. Pokud bylo vaším cílem vyvolat emoce, tak myslím, že se vám to povedlo. Velmi dobře jste zpracovaly tohle téma, které je vlastně pro všechny strašák a zároveň absolutní tabu jen k obyčejnému rozhovoru. Nemůžu si pomoct, ale Rufus u mě pokaždé vítězil. Jak dokáží ovlivnit zážitky z dětství vaší budoucnost…. bohužel je to tak.… Číst vice »

Květa
19. 9. 2020 11:28

Sice to bylo s Rufusem opravdu hodně těžké, ale na konci na tom stejně nezáleží.

Nezbývá nic, než poděkovat a vyseknout poklonu.

Tereza
20. 9. 2020 21:59

Trochu mi trvalo se s Rufusem nějak srovnat. A jsem ráda, že jsme se na konci dozvěděli trochu konkrétněji, co se mu stalo/děje. Celou dobu mi taky přišlo zvláštní, že jsou oba ještě tak mladí. Jako by v tom byl určitý kontrast. Docela respekt za to vcítění se. Ale jak už jsem psala, pro Rufuse jste našly vykoupení a na konci předposlední kapitoly jsem se o něj opravdu bála. Že jsem se ani neodvážila k tomu nic napsat, natož cokoliv odhadovat. Díky za šťastný konec. Oba kluci si to zaslouží.

Mirek
30. 9. 2020 19:41

Bylo to náročné čtení, ze začátku bych Rufuse as opravdu uškrtil. Ale postupně se jeho obraz vylepšoval…
Kluci to v dalším životě nebudou mít lehké ( jednodušší to asi bude mít Rufus, nemusí nikomu nic vysvětlovat), Mattias bude muset rodinu připravit na to, že se vlastně zamiloval do svého věznitele. A oba budou vzdorovat novinářům, kteří je v honbě za senzací budou asi dlouho pronásledovat.

Ester
6. 11. 2020 22:41

Teda, já jsem tak nadšená, že jsem se ke čtení celé knihy dostala až tento týden a mohla ji přečíst celou, kapitolu po kapitole, pěkně jednoho Mathiase a jednoho Rufuse… A nemusela na nic čekat! 😍 V každé volné chvíli jsem hltala tenhle příběh, který mne naprosto uchvátil 🥰 Jedním slovem GENIÁLNÍ! Děkuji 😊 Hlavně za happy end, protože jiný konec bych asi nerozdýchala 😂