RUFUS, část třetí


Chvíli přes mobil přepínám programy, než televizi vypnu.

V puse mám nepříjemnou pachuť. Přejedu si jazykem po zubech a z lednice vytáhnu colu, abych se pořádně napil. Lahev podržím v ruce, a pak ji nesu ke dveřím od sklepa. Poslouchám, jestli zevnitř neuslyším nějaký zvuk, ale je tam úplné ticho. Mattias pravděpodobně usnul.

Vzpomenu si, že jsem předtím cítil zvratky, takže mu možná bylo špatně. Nechci ani přemýšlet o tom, co bych dělal, kdyby se udusil. Najednou si připadám jako v pasti a musím si vlepit pořádnou facku. Jenomže tím jako bych akorát znovu aktivoval bolest.

V tu chvíli ukrutně nenávidím otce. Čurák zasranej!

Jdu zpátky do obýváku a odemknu mobil. Nějakou dobu si prohlížím Mattiasovu fotku, kterou mám na ploše, a hladím ji bříškem prstu. Potom otevřu nastavení a v seznamu aplikací najdu Světlo. Poklepáním na displej ho spustím.

Propojil jsem ho s chytrou zářivkou ve sklepě.

Člověk se dopracuje k tomu, kdo doopravdy je, jenom skrze silné prožitky. A utrpení je efektivní v tom, že v něm každá pitomá laskavost později ohromně vynikne.

Vrátím se ke dveřím a přijde mi, že slyším Mattiase syknout, ale možná si to jenom namlouvám. Sednu si na zem, nohy natáhnu před sebe a nějakou dobu v téhle pozici vydržím. Mattias uvnitř definitivně syknul, takže je pravděpodobně živý.

Nejspíš mu prostě jenom připadá zábavné, že mám o něj takový strach.

Vzpomenu si na jeho školní batoh a polštář. Měl bych to vyřídit jednou provždy.

Než odejdu do koupelny, aplikaci vypnu. Ve sprchovém koutě spálím batoh, podobně jako předtím učebnice. Popel nasypu do záchodu a spláchnu. Polštář strčím do pračky, pustím ji a spolu s tím znovu zapnu Světlo.

Sleduju, jak se do bubnu napouští voda. Mám o něco lepší náladu. Jediný důkaz Mattiasovy existence je od téhle chvíle… jenom Mattias.

Dopřeju si dlouhou sprchu, připravím kafe a protáhnu se. Bolí mě záda. Buď z toho, jak jsem Mattiasovi pomáhal z auta, nebo kvůli tomu, jak do mě otec kopal.

Masku klauna schovám do šuplíku a pustím televizi. Zrovna začínají Přátelé – znám je skoro nazpaměť, ale stejně se směju. Sním u nich balíček sušenek z rostlinného mléka.

Později se naloguju do hry, ale moc mě to nebaví. Sedím s rukou položenou na myši a přemýšlím, co je špatně. Zabiju dva nepřátelské trolly, což mi vynese plus deset bodů a krásnou dýku, kterou v inventáři ještě nemám, ale nijak zvlášť mě to neuspokojí. Vlastně, abych si připadal vážně uspokojený, nejspíš bych musel…

Rukou váhavě sjedu k rozkroku a přes kalhoty si promnu penis. Trochu na něj zatlačím.

A představím si Mattiase.

Vrávoravě vstanu a zkouším zhluboka dýchat. Nemám tušení, co se mnou udělal. Jsem naštvaný. Praštím do skříně tak silně, až se dvířka zaseknou a potom už nejdou otevřít.

Frustrovaně chodím po místnosti.

Chvíli ležím u televize a přepínám programy. Přepínám i Světlo.

Věděl jsem, že Mattias bude muset projít nejrůznějšími fázemi, ale už jsem tolik nedomýšlel, že jimi budu muset procházet taky. Nejradši bych sám sobě nafackoval, anebo bych nafackoval jemu.

Vzpomenu si na slovo trpělivost. Rozhodně jsem trpělivý.

Nějakou dobu sleduju teleshopping.

Měl bych vypracovat několik návrhů a poslat je do firmy. Což by znamenalo vstát, dojít do ložnice pro grafický tablet, připojit grafický tablet, držet grafický tablet, a prostě kreslit.

Sním dva pomeranče a jeden přehazuju v ruce.

Váhavě zamířím do chodby, ale namísto toho, abych šel do ložnice, jak jsem původně plánoval, zastavím u sklepních dveří. Přitisknu k nim ucho, takže už si zase připadám nemístně, a poslouchám.

Pak, aniž bych to stačil pořádně promyslet, což se vůbec nehodí k mojí povaze, zadám kód a vejdu dovnitř.

Nedojde mi, že je zářivka v tuhle chvíli zapnutá, takže mě zprvu oslepí. Její světlo je dost nepříjemné a navíc vydává bzučivý zvuk. V místnosti jsou navíc cítit zvratky a chcanky. Nic moc.

To, že se Mattias radši zdržuje tady, než aby byl se mnou v obýváku, mě docela uráží.

Je schoulený u zdi a působí křehce. Chci, aby vstal, ale jediné, čeho se dočkám, je, že si sedne. Stojím nad ním a vybavuje se mi, co jsem cítil. Šimrání v podbříšku.

„Chceš něco slyšet?“ Podám mu pomeranč a on ho přijme. Drží ho nešikovně, jako kdyby s ním měl hrát Pétanque.

„Asi nemám na výběr,“ zamumlá.

„Víš, co by se stalo, kdybys hodil svoje tričko do Rudého moře?“ Když vidím, že s pomerančem nic nedělá, zase mu ho seberu a začnu ho bezmyšlenkovitě loupat.

„Byl bych bez trička.“ Snaží se, to mu upřít nemůžu. A trochu mě vyděsí, když začne kašlat.

„Bylo by mokré,“ usměju se laskavě. Podám mu půlměsíček. „Vstávej, potřebuješ se rozhýbat…“

Mattias poslechne. Vstane, přidrží se zdi, a zavrávorá. Chce si dát pomeranč do pusy, ale spadne mu na zem.

Odolám nutkání protočit oči v sloup a uloupnu další kus. „Pomalu…“ Přiložím mu ho ke rtům. Otevře pusu a já se zachvěju. Na chvíli přemýšlím o tom, že ho donutím, aby si kleknul a nechal se ode mě krmit. Vidím na něm ale, že je docela zmrzlý.

Jdeme do obýváku. Mám ruku položenou na Mattiasových bedrech. Můžu s ní trochu pohnout a pohladit ho. Je roztomilý, když se vděčně svalí na sedačku a nahlas vydechne.

Zblízka si prohlédnu jeho ruce a dojdu pro lékárničku. Sice mě o to nepožádal, ale rána nevypadá dobře a ani jeden z nás nechce, aby hnisala a způsobila v těle zánět. Sednu si na zem k sedačce, vezmu jeho ruku do svých a opatrně ji otřu namočeným ručníkem. Vydezinfikuju ránu, přelepím ji a zavážu. Naučit se pár základních zdravotních úkonů je až stupidně jednoduché.

Ještě nějakou dobu jeho ruku držím. Dotýkám se studených prstů a nejradši bych si je přitisknul k obličeji a dovolil Mattiasovi, aby mě hladil.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se a zní ochraptěle.

„Rufus.“ Pořád držím jeho ruce. Dojde mi, že tohle je ten důvod, proč pro mě dýka v inventáři vůbec nic neznamenala. „Máš žízeň?“

„Chci jít domů,“ opáčí tvrdohlavě, ale vidím na něm, že je unavený. Takhle by nedošel ani ke knihovně.

„Tím se netrap.“

„Ale já se trápím, jasné?!“ vyjede na mě. „Já se tím kurva trápím!“

Otráveně ho pustím a jdu do kuchyně, abych připravil čaj. Nějak nevěřím tomu, že nemá žízeň. Vyberu jasmínový a zaliju ho horkou vodou. Nesu mu ho, ale pak zaváhám. Vždycky totiž existuje možnost, že Mattiase popadne amok a chrstne mi ho do obličeje.

Pro jistotu kelímek položím na konferenční stolek, aby k němu musel vstát, a já měl když tak čas uskočit.

Nepoděkuje. Místo toho na mě dál štěká. „Proč jsem tady? Co si od toho slibuješ?“

„Tohle je k ničemu. Vůbec nijak ti nepomůže, když se budeš vztekat. A mě to akorát otráví. Lehni si.“

Nechápu, proč si nelehne. Ve sklepě se přece nemohl pořádně vyspat. Tady má sedačku a polštář, a kdyby chtěl, dám mu i deku. Kurva, nakonec mu ji určitě stejně dám tak jako tak.

Štve mě, jak to se mnou umí.

„Slyšíš mě vůbec? Proč jsem tady?“

„Proč bych tě neslyšel?“ zeptám se podrážděně, protože mě tohle divadlo začíná štvát. „Co je to za debilní otázky?“

„Tak proč na ně neodpovídáš?“

„Protože jsou debilní!“ zařvu. „Teď jsem to řekl!“ Pokouším se uklidnit. Třeba mě nevytáčí úmyslně, možná je jenom nemocný. Váhavě mu položím ruku na čelo a to je studené. Teplotu rozhodně nemá, spíš je podchlazený.

„Mohl bys mi, prosím, rozvázat ruce?“

„Mattiasi, nebuď idiot,“ řeknu káravě. Nevím totiž, jestli si ze mě střílí, anebo jestli to myslí vážně. To, že neustále zpochybňuje moji inteligenci, je vážně k nevíře. Mám chuť odvést ho zpátky do sklepa a dopřát mu chvíli k přemýšlení, ale vím, že bych pak byl nervózní, že tu není se mnou. „Lehni si,“ poprosím mírněji. „Dnešek byl náročný.“

Ze skříně vytáhnu deku s potiskem Čaroděje ze země Oz a hodím mu ji. Když se nepohne, ztratím nervy, protože čekám, že bude následovat další série nesmyslných otázek. Zvýším na něj hlas. „Slyšíš ty ? Lehni si!“

Váhavě sáhne pro deku, jako kdyby přemýšlel, jestli je Čaroděj ze země Oz jeho oblíbený film, a pak se do ní zachumlá. Přitom mě pořád sleduje. Modré oči mi propalují díru do zad, když odnáším lékárničku, když vytahuju sáček z hrnku, když jdu pro grafický tablet. Nemám z toho dobrý pocit. Dokonce mě napadne, že se o něco pokusí, a znovu bych dal nevím co, jen abych mu viděl do hlavy.

Ale usne během několika minut. Jako kdybych ho vypnul.

Je překrásný.

Na tvářích má zaschlé slzy a krev, nejspíš z toho, jak se těch míst dotýkal poraněnou rukou. Světlé vlasy mu trčí na všechny strany. Je zachumlaný pod dekou v pomačkané mikině, a ve chvíli, kdy se nad ním skloním, neucukne, neodtáhne se.

Zhluboka vdechnu jeho vůni. Je cítit špínou a potem, vším, co na něm zůstalo ze světa předtím. Všechno to společenské stigma, které půjde vydrhnout. A je cítit sám sebou, což je totálně omamné.

Padnu na kolena, tablet položím vedle sebe a opatrně Mattiase pohladím po tváři, až k lemu mikiny.

Mozek mi říká, že bych měl být ještě opatrnější, ale já vím, že si zasloužím aspoň tohle prosté gesto, a tak se nakloním k jeho tváři a přejedu po ní špičkou jazyka.

„Mattiasi,“ zašeptám. „Všechno bude v pořádku. Nemusíš se ničeho bát.“ Ujistím se, že je přikrytý až ke krku, zachumlám ho jako housenku, a s tabletem se odeberu k počítači.

Pracuju bez přestávky několik hodin.

Mohl bych uklidit ve sklepě, ale je mi zatěžko nechávat Mattiase samotného. Chodím ho zblízka kontrolovat a místnost opouštím, jenom když jdu na záchod. I tehdy ale spěchám a ruce si pak myju v kuchyni u dřezu.

Uvařím další kafe a projdu všechny návrhy, které jsem vytvořil. Cítím se klidně a vím, že na tom má největší podíl on. Vnitřní nejistota je ta tam.

Naloguju se zpátky do hry a připravím cereálie s mlékem. Nasadím si sluchátka. Chvíli hraju a potom mě napadne, že bych pustil televizi, ale nechci ho budit. Taky mě napadne, jestli… Jestli může mít erekci, až se vzbudí. Jestli bych to měl zkontrolovat.

Trochu zčervenám.

Asi po hodině si všimnu, že už je vzhůru, a tak, aby se necítil nekomfortně, vezmu cereálie a sednu si vedle něj. Nic na to neřekne.

Pustím televizi, kde běží televizní zprávy. Chvíli spolu sledujeme reportáže o narození malých žiraf, o zdražování elektřiny, vybírání peněz na domovy důchodců, a všechno z toho je mi u prdele. Jenomže potom tam skočí Mattiasova fotka a reportérka říká: „Podle výpovědi rodinných příslušníků se policie nedomnívá, že by se šestnáctiletý Mattias domů nevrátil dobrovolně. Policejní tisková mluvčí potvrdila, že cizí zavinění je v současné době nejpravděpodobnější scénář. Pokud má někdo informace, kde se Mattias Mawer nachází, prosíme, aby neprodleně kontaktoval policii.“

Myslím, že jsem jediný člověk, který má informace, což mě pobaví.

„Najdou mě,“ ozve se vedle mě tvrdohlavě.

Napiju se mléka a poválím ho v puse, abych promyslel, co řeknu. „Ve skutečnosti už tě skoro našli. Ráno tu zvonili policajti. Ptali se, jestli tady náhodou nejsi. Tak jsem řekl, že ne a oni poděkovali a odešli. Nechtěl jsem tě budit, vypadal jsi děsně spokojeně… Neva?“

Nečekám, že se rozesměje. Jeho smysl pro humor trochu pokulhává. Ale ani nečekám, že na mě vyjede: „Lžeš!“ Potom mu ale zakručí v břiše, což nejspíš částečně odvede jeho myšlenky jinam.

Váhavě mu podám misku s cereáliemi. Nejsem si jistý, jestli mu nebude vadit moje špinavá lžíce, ale on nad tím asi vůbec nepřemýšlí. Začne se hltavě cpát, dokonce se přitom pobryndá.

Znovu a znovu si do pusy zasouvá lžíci, kterou jsem jedl i já.

A olizuje ji.

„Pusť mě domů. Já nikomu neřeknu, že jsem byl u tebe,“ zamumlá, když dojí.

Nespokojeně mlasknu a donutím se od něj odtrhnout pohled. Přepnu na jiný kanál, kde je boxerský zápas, ale to mě nebaví. Přepnu to znovu, na pětce dávají Zombieland.

„Rád bych,“ řeknu Mattiasovi a pohodlně se opřu. „Věř mi, že bych tě hrozně rád pustil. Ale venku hrozí apokalypsa. Rozšířil se tam zombie virus a já fakt nechci, aby se ti něco stalo… Sayer se proměnil ráno, už by tě ani nepoznal. Chtěl by ti vykousat mozek.“

Chci se strašně zasmát.

„Jak víš, kdo je Sayer?“

„Mám v pokoji věšteckou kouli,“ opáčím otráveně. Vstanu, abych odnesl prázdnou misku do kuchyně. Umyju ji a položím do odkapávače. Pohledem zavadím o mísu, kde jsou mandarinky, banány, pomeranče a jablka. „Hele, kdybys chtěl ovoce, anebo sušenky, tak se prostě zeptej, dobře?“

„Máš věšteckou kouli, jasně,“ zopakuje Mattias. Nadechne se a potom mu úplně přeskočí. „Jasně, že máš věšteckou kouli! Ty seš totální psychouš! A já chci jít pryč! Do háje!“ Svázanýma rukama praští do madla sedačky. Vypadá rozzuřeně.

Je mu úplně jedno, že jsem mu právě nabídnul, aby se tady choval jako doma.

„Dobře… Tak dobře.“ Pomalu přikývnu a pak ho chytím za ruce a vytáhnu na nohy. Vedu ho chodbou ke dveřím do sklepa. Nevím, proč bych se s ním měl otravovat, když nedokáže projevit ani trochu vděčnosti.

Proč bych si tím měl zasírat hlavu, jen protože je tak…

Zavrčím. „Když chceš pryč, tak teda pryč… Neřekl jsi přesně kam, ale počítám, že co nejdál ode mě, když mě POŘÁD URÁŽÍŠ!“ Strčím ho dovnitř. Světlo pořád svítí.

Nedám mu možnost, aby se obhájil. Stejně by to byla snůška keců, jen by mě zkoušel oblbnout. Zabouchnu za ním a chvíli poslouchám, jestli bude křičet.

Je ticho.

Dlaněmi si zakryju oči. Do koupelny jdu v podstatě poslepu, takže proti té ráně nestačím zareagovat. Spadnu na zem. Dostanu kopanec do spánku a zasténám bolestí. Snažím se chránit oči a nos. Proto tolik nesnáším box. Stačí jedna dobře mířená rána do nosu a máte proraženou lebku.

„Přestaň,“ zachraptím.

Zdá se ale, že mě otec neslyší. Rukávy béžové košile má vyhrnuté a vlasy perfektně učesané.

„Rufusi, ty jsi takový idiot. Hanba. Je mi z tebe zle. Budu se s potěšením dívat, jak tě ten kluk zničí. Stejně jako – “

„PŘESTAŇ!“

Další kopanec je do rtu. Ztratím vědomí. Hned vedle pračky, která přepne na sušení.

x

Mám sen o klukovi, který se schovává ve skříni. V místnosti, kde jsou vycpaná zvířata. Kanci a srny s falešnýma lesklýma očima. Kluk na ně kouká škvírou a oni na něj taky koukají, tupě a prázdně.

Když mi podvědomí řekne, že ten kluk jsem já, vzbudím se. Ret mě pálí a brní, mám na něm velký strup. Nemůžu se usmát, ani zamračit, aniž bych v něm nepocítil pulsující bolest.

Opatrně vstanu. Mobil leží vedle mě a je na dva kusy, při bližším zkoumání ale zjistím, že se nerozbil. Nejspíš mi musel vypadnout z kapsy, když po mně otec vystartoval.

Nechápu, jak se dostal dovnitř.

Ručníkem otřu krev z podlahy a šourám se ke dveřím.

Musím se přidržovat zdi a připadá mi, že i pohled mám rozostřený. Šestimístný kód u hlavních dveří změním na osmimístný. Náhodně vygenerovaná čísla a písmenka. Zapamatuju si je teď. Teď.

Počítač v obýváku je zapnutý. Sednu k němu, opatrně, protože mě všechno bolí, a vezmu tablet. Začnu pracovat. Bezmyšlenkovitě kreslím návrh několika vedlejších postav k nově vyvíjené hře, ale pak si uvědomím, že mají všechny podobné rysy jako Mattias. Chvíli se jimi kochám, než je smažu.

Vypnu Světlo.

Začnu kreslit znovu, tentokrát krajinu. Travnaté údolí a vysoký hrad, tyčící se málem až do nebe. A dole muže na koni. Je vidět zezadu, takže se nemusím možné podobnosti s Mattiasem bát. Víceméně obšlehnu jednu z méně známých scén ze Zaklínače a upravím ji podle sebe.

Pracuju v tichosti, a když mám pocit, že mi to leze na mozek, pustím písničku. A Světlo.

Co chvíli těkám pohledem k sedačce, jako kdyby se tam snad Mattias z ničeho nic mohl objevit. Vážně, vážně doopravdy chci, aby mě objal a řekl, že je to dobré. Aby neodcházel, když dostane na výběr. Aby se rozhodl zůstat.

Jsem unavený. Zívnu a ucítím škubnutí ve rtu. Otři si krev hřbetem ruky. Vypnu monitor a dojdu ke dveřím od sklepa. Zadám kód a tak rychle, jak mi to únava dovoluje, zamířím přímo k Mattiasovi. Sedí v koutě, opírá se o zeď a působí klidně.

V místnosti to páchne, takže se snažím moc nedýchat.

„Omlouvám se…“ Rozhodnu se, že mu řeknu pravdu. „Nejspíš jsem trochu přetažený. Mám toho teď v práci hodně a celá ta věc s tvým příjezdem… Prostě jsem poslední dny moc nespal. Pomáhám vyvíjet počítačové hry, a ještě mi chybí pár návrhů. Nechceš se vykoupat? Trochu se zahřát.“

Přikývne, ale na podrobnosti se nezeptá. Jde za mnou jako zombie. Je mi nepříjemně. Nevím, koho z nás dvou se zmocňuje silnější apatie. Možná by nám prospělo pár hodin spánku.

Kdybych usnul s hlavou zabořenou do jeho vlasů, zabil by mě?

Zadám kód jedna dva tři čtyři, jeden z mála, které Mattias ještě nezkusil, a uchechtnu se tomu. Nechám ho vejít do koupelny, řeknu, aby počkal, a dojdu pro nůž.

„Natáhni ruce,“ požádám. Opatrně rozříznu provaz, odmotám ho a zastrčím do kapsy. Hladím Mattiase po zápěstích, kde jsou rudo-fialové modřiny.

Donesu mu černé tepláky, tričko, osušku, pastu, kartáček a kokosový šampón. „Nebuď tady dlouho, prosím. Nechci si myslet, že něco zkoušíš. To by mě zklamalo a příště bych ti místo sprchy donesl kbelík se studenou vodou. Rozumíme si?“ Mluvím k němu jako k dítěti, ale připadá mi, že to v dané chvíli potřebuje. Aspoň částečný pocit důvěry a svobody.

Ve dveřích se ještě jednou otočím, pokývám hlavou a nechám ho o samotě. Vrátím se do kuchyně. Ze skříně vytáhnu rýžové těstoviny, fazole a kukuřici. Odhadem musí být něco málo po poledni, ale faktem je, že od té doby, co jsem s Mattiasem, čas moc nesleduju.

Vzpomenu si, jak jsem byl poprvé u Mawerů. Na smrad pečeného masa.

Nedivím se, že je Mattias tak trudomyslný, když mu odmala servírovali totální sračky.

Nechám vařit těstoviny, nakrájím zeleninu a potom slyším, jak se otevírají dveře.

Mattias s sebou přinese vůni kokosu. Svalí se na sedačku, bradu opře o opěradlo a sleduje mě. Mokré vlasy mu spadají do očí a já nevím, jestli chápe, jak roztomile v tu chvíli vypadá. „Co mám dělat?“ zeptá se klidně.

Rozdělím jídlo do dvou misek a jednu z nich mu podám. Nepoděkuje.

Posadím se vedle něj do tureckého sedu a pustím televizi. „Musím ti zase svazovat ruce?“ Snažím se o neutrální tón, ale jsem trochu nervózní, protože… Mattias voní tak hezky, až se mi z toho zatočí hlava. Chtěl bych vědět, jak voní jeho klín.

Radši naberu plnou lžíci těstovin a pokračuju: „Je mi to dost nepříjemné, svazovat ti je. Mám pak pocit, že tu jsi proti své vůli.“

„Jsem tu proti své vůli,“ zamumlá potichu, ale víc to nerozvádí, a tak se s ním nehádám. Nechci si kazit náladu.

Sledujeme dokument o tygrech a Mattias jí tak hltavě, až se zajíká.

 „Chutnalo ti?“ prohodím, když má prázdnou misku. Těší mě, že to snědl bez zbytečných vytáček.

„Chci jít domů.“

Pevně semknu čelist k sobě a v duchu si připomenu, že s ním musím mít trpělivost. Pohodlně se opřu a chvíli si ho prohlížím. Mokré vlasy už mu usychají. Chtěl bych ho znovu olíznout a vidět, jak se jeho kůže proměnila, teď když je vykoupaný. Chtěl bych to tak moc, až mě z toho úplně šimrá na jazyku.

Natáhnu ruce a doufám, že pochopí, ale on se zatváří podezřívavě. „Pojď ke mně, ty pako.“ Spíš požádám, než abych rozkazoval.

„Proč?“ vydechne.

Znovu odpovím upřímně. Mám pocit, že je jednodušší, když s ním nemusím nic hrát. A přijde mi to jako fér jednání. „Chci tě mít u sebe. Těšil jsem se.“

Mattias se odtáhne co nejdál a nakrčí nos. „Nechci jít za tebou!“

Možná se jenom stydí, a tak mu řeknu, že nemusí. Přede mnou se nikdy nemusí stydět. Viděl jsem ho špinavého, spícího, viděl jsem ho jíst tak hltavě, že by mě to u kohokoli jiného znechutilo. Ale u něj ne. Mám pocit, že jemu bych odpustil cokoli. „Nedělej z toho vědu. Můžeme se spolu dívat na film.“

„Já se s tebou nechci dívat na film. Chci jít domů.“

Odpustil cokoli… Jenom kdyby mě přestal neustále zraňovat.

Uvědomím si, že k němu pořád natahuju ruce, a tak je nechám klesnout. „Chceš mít na výběr?“ zeptám se. „Máš pravdu, to je nejspíš fér… Buď se přitulíš, nebo si půjdeš lehnout do sklepa. Je to pro tebe teď jednodušší?“

Doufám, že bude mlčet, beze slova ke mně přeleze a dovolí mi, abych si o něj opřel bradu. Slíbím si, že jestli to udělá, nechám ho vybrat film.

„Raději půjdu do sklepa, než abych se k tobě… přitulil!“ zařve tak nahlas, až se leknu. Je to jako kdyby mi do srdce vrazil nůž.

Přikývnu. Chytím ho za rameno a vedu ho pryč. Jsem z toho fakt hodně nesvůj. To, že se mnou Mattias jedná, jako kdybych mu byl odporný, je neuvěřitelně zraňující a já ho v tu chvíli nenávidím.

Otevřu dveře a strčím ho dovnitř. „Tak prosím. Užij si to. Třeba na něco přijdeš. Nebo si pročistíš hlavu.“ Zasměju se, i když mi vůbec není do smíchu. Nechci, aby měl pocit, že nade mnou vyhrál.

„Nenávidím tě!“ pojmenuje přesně to, co v tu chvíli cítím já k němu.

Zmocní se mě podivná úzkost. Mám chuť si zacpat uši. Nebo s ním pořádně zacloumat. Ublížit mu. „To je lež,“ řeknu ve snaze přesvědčit o tom sám sebe. Zabouchnu. Nechám puštěné Světlo a dlouho stojím u dveří na druhé straně, poslouchám a opakuju: „Lež. Lež. Lež.“

Praštím do zdi.

Dojdu do obýváku a shodím na zem všechny knížky, strkám do nich, jako kdybych hrál domino. Potom je zase narovnám do komínků, od nejmenší po největší. A shodím je. Od největší po nejmenší. A shodím je. Shodím každou zkurvenou klasiku, a kdybych měl Bibli, prorazím desky kružítkem.

Paní Mawerová tahala Mattiase každou druhou neděli do kostela, ječela na něj, aby shrabal listí, a několikrát jsem byl svědkem toho, jak k němu hovořila povýšeně a ignorantsky. Namísto toho, aby ho naučila lásce k bližnímu svému a pokoře, tak mu ta blbá kráva radši vytýkala, že zapomněl svoji sestru na kroužku, že neudělal tohle a tamto…

Roztřeseně napustím do sklenice vodu a vypiju ji. Chvíli stojím opřený u dřezu. Bolest rtu se znovu připomene.

V televizi běží zprávy. Už zase mluví o Mattiasovi, což mě tak akorát vytočí. Vím, že bych měl pracovat na grafických návrzích a dokonce mám i tendenci sednout k počítači. Jenomže vzápětí se přistihnu, že beru hromádku Mattiasova oblečení, obouvám si boty, sahám pro klíče od auta a odcházím z domu. Všechno je jakoby v mlze.

Usednu za volant a oblečení si nechám na klíně. Kalhoty, spodky, tričko a mikinu. Nastartuju, ale pořád stojím před domem. Jsem úplně hotový. Naštvaný. Zraněný. Vzdáleně slyším, že jsem z úst vyloudil jakési fňuknutí. To další utlumím mikinou, kterou si přitisknu na obličej.

Voní. Voní tak, že… Kurva.

Nestačím o tom přemýšlet. Rozepnu si poklopec, pevně sevřu penis a začnu po něm přejíždět rukou. Oblečení si tisknu na obličej, až lapám po dechu a po chvíli vlastně jen chrčím a boky vyrážím před sebe. Představuju si, že mi to dělá on. Že spolu děláme všechny ty šílené věci, tiskne se na mě a nutí mě sténat a naříkat jeho jméno.

Vystříknu rychle. Úplně se přitom roztřesu. S čelem opřeným o volant dlouho lapám po dechu a cítím, jak veškeré napětí pomalu ustupuje. Utřu se do Mattiasova trička, vytáhnu klíče ze zapalování a jdu zpátky do domu.

Zkontroluju mobil. Světlo pořád svítí.

Oblečení odnesu zpátky do koupelny, naposledy k němu přivoním a vyskládám ho do sprchového koutu. Potom z ložnice přinesu ředidlo, poliju ho a zapálím, stejně jako jsem to udělal s ostatními věcmi. Nejspíš chvíli potrvá, než se kouř vyvětrá, ale tohle je nejjistější způsob, jak zničit důkazy.

Poslední, co potřebuju, je, aby někdo našel jeho tričko s mým spermatem.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Milli92
9. 7. 2020 23:27

Uf, já vím, že často nepíšu (spíš jednou za čas nahlédnu, přečtu vše najednou – někdy i víckrát po sobě). Tohle je ale tak zajímavý „projekt“, že mi to nedalo a porušila jsem své nejdůležitější pravidlo: nečti nic, co ještě není dopsaný a publikovaný! No co už… Teď nezbývá, než okousat všechny nehty a v hlavě vymýšlet, co by asi mohlo přijít v budoucnu. K Rufusovi mám velmi ambivalentní vztah. Přijde mi jako úplný psychopat, na druhou stranu mnoho jeho myšlenkových pochodů chápu (což mě trochu děsí a trochu v sobě pátrám, co to o mně vlastně vypovídá). Už aby… Číst vice »

Tereza
12. 7. 2020 21:52

Tak teď už je jasný, že Rufusovi šplouchá na maják… 🙂 Hodně náznaků už bylo, ale zpočátku jsem si říkala, že je tu stále ještě možnost, že je prostě zlý sociopat od narození. Řekla bych, že takoví lidé asi také existují, ale taky bych řekla, že lidi jsou prostě většinou jen lidi. Každý má něco, nějakou povahu a předpoklady a podle svých možností reaguje na věci, které se mu v životě dějí. Někdy jim z toho hrábne a věřím, že tohle je i případ Rufuse. Pokud se mu něco stalo, bude pro mě a asi i pro ostatní čtenáře snazší… Číst vice »