RUFUS, část pátá


Žít po jeho boku je právě tak jednoduché, jak jsem očekával. Následujících několik dní sice moc nemluví a sedává na sedačce úplně v rohu, ale když ho požádám, aby udělal snídani, umyl nádobí, anebo si četl, poslechne. Většinou se to obejde bez kecání a otráveného výrazu, což nám naše soužití usnadňuje.

Nejsem tak napjatý, když se neksichtí.

Dosáhnu desátého levelu, zabiju vlkodlaka a připadne mi sto plus jedna odměna, což se odrazí na mých reflexech a štěstí v boji. Z firmy přijde požadavek na další zakázku, kterou je obměna adventury z devadesátek – hráč si může vybrat jednu z pěti žab a skákat s ní přes dálnici. Nic stupidnějšího jsem delší dobu neviděl, ale kreslit žáby je zábavné. Dělám jim velké vypoulené oči a vpisuju text do bublin, které mají nad hlavami.

Zatímco Mattias čte. A pořád nádherně voní.

Když mu večer řeknu, aby šel ke mně, udělá to. Hladím ho ve vlasech a sledujeme spolu televizi. Městečko Twin Peaks a The Haunting of Hill House.

Mattias usíná s hlavou položenou na mojí hrudi, takže přes něj pak prostě jenom přehodím deku a usnu taky, aniž bych ho pustil. Ráno mě bolí za krkem, ale nic mu nevyčítám. Nejspíš si pořád zvyká, jak to mezi námi funguje. Nejspíš…

Jsem kurva zas naivní, když předpokládám, že jsme na dobré cestě, protože když se vzbudím další den ráno, stojí nade mnou a tváří se jako šílenec.

V první chvíli mě napadne, že našel způsob, jak mě zabít. Že mu izolace od vnějšího světa prostě vlezla na mozek. Modré oči má zeširoka otevřené. Když uvidí, že jsem vzhůru, trochu se odtáhne a já ve snaze rozbít tuhle divnou atmosféru zvednu koutky a zeptám se: „Vyspal ses dobře?“

Ptám se ho každý den, ale zřídka z něj vydoluju jinou odpověď než zamručení, a tak mě překvapí, že tentokrát celkem ochotně přikývne. A ještě víc mě překvapí otázka, která následuje: „Chceš nachystat snídani?“

Jed na krysy v domě není. Veškeré léky jsou zamčené v ložnici. Kdyby mi přidal do jídla mycí prostředky, bylo by mi nanejvýš špatně. Takže doopravdy nevím, odkud pramení ten zvláštně plíživý podezíravý pocit.

Pohlédnu ke dveřím do chodby a přijde mi, že se za nimi mihnul stín.

„Jo, to by bylo prima,“ řeknu nakonec. Vymotám se zpod deky, zívnu a dojdu do kuchyně. Sednu na barovou židli a vytáhnu mobil. Nedělám na něm nic důležitého, spíš ho držím jenom kvůli tomu, abych na Mattiase tak očividně nezíral. Roluju jeho facebookovou zeď a pročítám, co kdo napsal k jeho fotkám, které sdílelo několik tisíc lidí napříč státem. Vesměs jde o patetické kecy o tom, jak nepřestávají doufat v jeho návrat.

Stejné kokotiny se budou určitě šířit i v době, až bude prohlášený za mrtvého. Hashtag smutek. Hashtag RIP. 

Zasměju se. Chvíli přemýšlím, jestli to Mattiasovi ukázat, ale nakonec to neudělám. Místo toho se začtu do rozhovoru s jeho matkou, který dnes ráno publikovaly přední internetové noviny. Podle všeho se za syna modlí, z čehož usoudím, že policie pořád nemá žádnou stopu.

„Co teda vlastně děláš za práci?“ vypálí Mattias z ničeho nic.

Položím mobil na bar a prohrábnu si vlasy. Mám pocit, že mi trčí na všechny strany.

„Dokončil jsem střední a teď pomáhám vyvíjet počítačové hry. Dělám návrhy postav a krajin. Programuju. Docela hezky to vynáší.“ Přemýšlím, kam jeho otázka směřuje. „Ty chceš, abych ti něco koupil?“

Pustí mixér. Skoro mě překvapí, že to neudělal už ve chvíli, kdy jsem promluvil, ale stejně mě chtě nechtě pobaví, jak neslušný umí být. Sebere borůvku, která spadla na linku, a strčí si ji do pusy. „Cos třeba navrhl? Můžu něco z toho znát?“

Dívám se. Na linii jeho zad a taky… Odkašlu si. „Nedělám to dlouho. Kelímky jsou ve skříni nad tebou. Můžeš do toho dát trochu mléka.“

„To mlíko je divný,“ namítne. Ale vytáhne ho z lednice a nalije do mého kelímku, aby mi udělal radost. „A co rodiče?“

Typická otázka, když chcete někoho rozhodit.

Odploužím se k počítači a cítím, že na mě Mattias civí. Možná čeká, že mu řeknu o svých rodičích to nejhorší. A mě to v první chvíli vážně napadne. Vymyslím si historku o tom, že jsem odmala zabíjel koťata a moje jméno na Tumblr je Dexter, ale ve finále nic z toho neřeknu. Zírám na plochu počítače, upíjím smoothie a nemám tušení, co odpovědět.

Možná by nebylo od věci mávnout rukou a říct, že – nebo ne. Ještě je dost brzy. „Nemám rodiče,“ řeknu klidně, a když se podívám na Mattiase, vidím, že jsem rozhodl správně. Ve skutečnosti ho nic z toho, co říkám, nezajímá. Chce prostě jenom vědět, jak moc mě mohla jejich výchova pokřivit. Jak moc jsem narušený. A jestli ho nakonec zabiju.

„Jakože je neznáš, anebo jsou… Mrtví?“

Pohlédnu mu do očí a něco uvnitř mě se rozhoří. „Pojď sem.“

„Asi o nich nechceš moc mluvit, chápu,“ zamumlá. Otočí se ke mně zády. Mám pocit, že se trochu chvěje. Pustí vodu a strčí pod ni mixér. Začne ho umývat tak pečlivě, jako kdyby na ničem jiném nezáleželo.

„O něco jsem tě požádal,“ připomenu.

„Chci tady jen uklidit!“ štěkne. Konečně položí mixér na odkapávač, otře si ruce do utěrky a nejistě přešlápne. Ví, že ho sleduju, ale protentokrát se mému pohledu vyhne. Jde ke mně pomalu, jako boží umučení.

Mohl bych ho popohnat, ale vážně mu chci udělat radost. Na počítači otevřu složku, kde mám většinu grafických návrhů, a rozkliknu dva poslední. „Pojď blíž, jinak to neuvidíš,“ pobídnu Mattiase. Jedna kresba zobrazuje postavu na koni, tu, co jsem před časem obšlehnul podle Zaklínače a vyfasoval za ni pěknou sumu peněz, a na druhé je armáda, muži i trollové v lesklé zbroji, kteří utíkají proti sobě a od podrážek bot jim odletuje sníh.

 „Ukážeš mi další?“

„Líbí se ti to? Kreslil jsem i tebe.“ Rozkliknu návrhy, co jsem načrtnul podle jeho fotek. Jeden z nich musí být starší víc jak rok. Mattias sedí na lavičce, cvaká na mobilu a usmívá se. Tenkrát pršelo, ale mně se povedlo přetvořit docela obyčejný den v něco magického.

„Moc hezký,“ dostane ze sebe přiškrceně.

Pochopím, proč se tak tváří. A bolí to. Zavřu složku, vypnu monitor a otočím se na židli k němu. Zkouším nebrat jeho reakci jako nevděk, ale není to jednoduché. Stojí mě to hodně sebeovládání.

„Kdys to kreslil?“ vyštěkne.

„Moc se ptáš.“ Zvolím mírný tón. A upřímnost. Většinou funguje, když jsem upřímný. „Znervózňuješ mě, Mattiasi. Co chceš? Víš přece, že se mnou můžeš mluvit narovinu?“

Jasně, že to neví. Pokrčí rameny a rozhlédne se po místnosti. „Chceš, abych uklidil?“

„Nemusíš.“

Většinou uklízím, když spí. A v jiném případě prostě nedělám nepořádek. Vypral jsem mu černé tepláky a tričko. Obojí jsem poskládal.

Nevím, kolik toho ještě budu muset udělat, aby si mě vážil.

„A co mám… Co můžu dělat?“ zeptá se vzápětí, čímž mě vyloženě naštve.

„Mám ti vybrat nějakou činnost? To snad nemyslíš vážně!“

Je spousta věcí, které by mohl udělat. Mluvit o sobě. Sdílet. Projevit opravdový zájem. Nechovat se účelně. Nebýt spratek.

Zapnu monitor a on odejde k sedačce, na svoje oblíbené místo v rohu. Opře se o polštář, sebere knihu o akvaristice – nevím, co přesně ho na té knížce fascinuje, ale jsou chvíle, kdy se vážně cítím být Baneovi zavázaný – a začne jí listovat.

Div přitom nevyrve stránky.

Naloguju se do hry. Naprosto nesmyslně posbírám pár cizích hráčů a jdeme rozprášit nepřátelskou bandu. Přijdu o kouzelnou rukavici na přivolání tornáda, a mého koně sežere chrupavka bahenní, což je totální píča! Další kůň stojí padesát zlatých, a tak se vydám na cestu pěšky, jenomže spodní lišta hlásí, že mě sledují dva trpaslíci a čekají, až usnu, a já už mám jenom plus osm spánku, plus sedm…

Chytím klávesnici a praštím s ní o stůl.

Frustrovaně vydechnu, dojdu k Mattiasovi a seberu mu knížku. Chci na něj zařvat, že stejně nemá žádnou rybu, a že by si měl přečíst radši nějakou klasiku, ale pak si uvědomím, že nemůže za to, jak se cítím.

Položím mu hlavu do klína.

Kdybych ji otočil na druhou stranu, měl bych před očima jeho rozkrok. Mohl bych se ho dotknout přes kalhoty. Jen trochu vystrčit jazyk. Ačkoli zrovna teď by mi stačilo, kdyby mě hladil ve vlasech.

Zkouším klidně dýchat. Pustím Spidermana a Mattias řekne: „Mám raději Iron Mana.“

Pustím Iron Mana a zajímám se, jestli je spokojený. Tentokrát neřekne nic.

Po chvíli už to nevydržím, vstanu a trochu do něj šťouchnu prstem, někde pod žebra. „Co se děje?“ vypálím. „Proč se tváříš takhle? Dělám toho pro tebe málo?“

„Ne, děláš toho dost!“ Vidím, jak jím otřásá vztek, a nechápu, co jsem provedl. Odpověděl jsem na každou pitomou otázku.

Nejspíš si uvědomí, že se mi jeho reakce nelíbí, a tak pokračuje o něco mírněji: „Rufusi, já bych… Prosím, mohl bys mě vzít ven? Alespoň na chvíli.“

Vlastně mě nepřekvapí, že zkouší zajít dál. To je taky důležitá součást vývoje. A já musím být opatrný. Říct jasné ne může být v mnoha ohledech stejně škodlivé jako ano.

„Chybí ti venek?“

„Jo.“

Dojdu k názoru, že je třeba projevit dobrou vůli. Nakonec, Mattias vážně není pes, abych ho držel kdovíjak zkrátka. Odemknu displej a přes aplikaci vysunu žaluzie nahoru.

Je sychravý podzimní den.

Mattias dojde k parapetu a zírá na zahradu. Neudržovaná a prostorná, kolem se táhne kamenná zeď. To byl jeden z důvodů, proč jsem tenhle dům koupil. Zeď je tak vysoká, že přes ni není vidět silnice, ani nedaleká knihovna. Vlastně bych mohl nechávat žaluzie vytažené celý den, ale to jsem nedělal ani předtím. Než přišel.

A rozhodně nejsem zvědavý na to, že by sebral židli, anebo počítač, a pokusil se prohodit je sklem.

Teď vypadá klidně. Prohlíží si vysoký jehličnatý strom a já mám chuť říct: „Hádej. Hádej, jak daleko od města jsme.“ Opřu se vedle něj a sleduju, jak po skle stéká kapka vody.

„Chtěl bych jít ven.“

„Chtěl bych, abys pořád nechtěl víc a víc,“ zamumlám stejně potichu jako on. Jdu do kuchyně, abych si připravil kafe, a Mattias si mezitím vyleze na parapet. Dychtivě tiskne nos na sklo, takže ho musí mít úplně studený.

„Nemůžu aspoň na zahradu?“ zkouší to dál. „Mám přece obojek, nemůžu utéct.“ Pohlédne mi do očí. „Prosím. Můžeš jít se mnou.“

Jak šlechetné, že bych mohl jít taky. Na svoji vlastní zahradu.

„Tak dost!“ odpálkuju ho. „Uvědom si, jak se chováš. Abych ti pořídil slona, to bys kurva nechtěl? Jestli ti nestačí tohle, můžeš dělat jiné věci.“

„Jen jsem se zeptal! Nechci toho tolik. Je to vlastně první věc, o kterou žádám.“

Lže. Na chvíli zavřu oči. „Vezmi si ze šuplíku nějaké testy. Můžeš si sednout k oknu. Nechám vytažené žaluzie, když mi slíbíš, že nebudeš otravovat s tím, že bys chtěl jít domů.“

„A když udělám chybu?“

„Tak půjdeš do sklepa.“

Nesmí si myslet, že tam bez přemýšlení naseká nějaké hovadiny.

„Proč? Ty testy jsou těžké. Jak mám ty příklady vypočítat, když jsme to ve škole neprobírali? Chovám se dobře, nic jsem neprovedl… Nezasloužím si jít do sklepa!“

„Dost!“ umlčím ho. „Přestaň, bolí mě z tebe hlava. Nemysli si, že se mnou vyjebeš. V knihovně určitě najdeš i učebnice. Co nebudeš umět, to se doučíš, anebo ti to vysvětlím. Teď přestaň odmlouvat, chováš se jako fakan.“ Protočím oči v sloup a z lednice vytáhnu mandlové mléko. Očichám ho a naliju do kelímku.

Nakonec kvůli Mattiasovi nemám ani hrnek.

„Já se nechovám jako fakan! Chovám se jako někdo, koho unesl totální šílenec!“ Má rudé tváře a jeho oči jsou projednou zase šedé. Napiju se, až si spálím jazyk, a kelímek položím na bar. Trocha kafe se vylije. Jsem nasraný. Jako kdybych odrážel Mattiasovy pocity.

A přitom se nemůžu ubránit tomu, jak mě vzrušuje, když se zlobí. Chci, aby mě hodil do peřin, aby mě ohnul přes stůl a ukázal, jak moc se zlobí.

Zčervenám úplně stejně jako on.

„Nevlastníš mě!“ procedí skrz zuby. Možná, že mi dokáže číst myšlenky. „Já nejsem tvůj otrok ani pes, ty sráči!“ Demonstrativně se zatahá za obojek. „A chci jít pryč. Nenávidím to tady!“

Než si stačím uvědomit, co dělám, už ho držím za vlasy. Jemné, krásné, slámově žluté vlasy. Nepovolím. Táhnu ho do chodby. „Tohle ti neodpustím,“ řeknu tiše. Nevím, jestli ho chci vyděsit, anebo jestli říkám pravdu. Jsem naštvaný. Jsem hodně naštvaný, a přitom… Mattias bojuje, jako kdybych ho vedl na popravu. Škube sebou a mně se v podbříšku rozlévá horkost.

„Ty seš normální psychouš! Nejdu tam, nejdu! Ne!“ Spadne na zem.

V dlani mi zůstane pár vlasů. Fouknu do nich. A chytím ho za nohu. „Znechucuje mě, že si neustále hraješ na oběť.“

Brání se a cuká sebou jako vzteklé dítě, co nedostalo sušenky. Je to legrační. Aspoň do chvíle, dokud mě nekopne do slabin.

Vrazím mu takovou facku, až padne zpátky na podlahu. Sednu na něj a ruce mu podržím nad hlavou.

Strašlivě mě sere. A přitom je tak nádherný, až všechno okolo ztrácí význam.

„Jestli jen cekneš, přísahám, že tě to bude hodně mrzet,“ zašeptám. „Kurevsky mrzet, Mattiasi…“

Jednou rukou mu zajedu do kalhot a on zalapá po dechu. Sevřu jeho penis a hladím ho a škádlím, dokud není úplně tvrdý.

Uhýbá očima, ale vzdychá, vzdychá, vzdychá… Ach bože. 

V kalhotách mě tlačí erekce. Nejradši bych si je stáhnul a prostě mu sedl na klín. Vzal bych ho do sebe, a sotva na to pomyslím, chybí málo, abych se udělal.

Honím mu rychle, ve snaze ulevit sám sobě.

Pustím jeho ruce, protože musím – potřebuju se opřít vedle jeho hlavy. Cítit, jak mu voní vlasy. Je to vyčerpávající. Natisknu se na něj a pohnu boky, a i když mám na sobě kalhoty, úplně mě to ochromí.

Orgasmus mnou otřese tak, že se na Mattiase málem svalím. Trhaně mu vydechnu do ucha.  Na chvíli pustím jeho penis, abych ho pohladil na koulích a promnul je. Přejedu po nich prstem, a potom se dotknu třísel.

Rozetřu mu preejakulát a znovu ho pevně sevřu. Stačí pár rychlých tahů a on zakloní hlavu, kousne se do rtu a vyvrcholí. Na moje tričko.

Zasténám spolu s ním a obličejem se otřu o jeho tvář. „Oba víme, že se ti to líbí,“ řeknu spokojeně. Neodolám, kousnu ho do lalůčku, a pak vstanu. Musím se přidržet zdi, jsem jako opilý. A cítím, že mi příšerně hoří tváře.

„Jdi se vykoupat. Připravím ti testy.“

Vstane po nějaké době, trvá mu to. Slyším, jak za sebou zavírá, a jak pouští vodu, zatímco se v ložnici převlékám. I ve sprše je dlouho, a když se vrátí, výrazem ze všeho nejvíc připomíná zombie.

Listuju stohem testů, hledám ty nejjednodušší, a pak je položím před něj, spolu s kelímkem džusu. Má mokré vlasy a podpírá si hlavu. Nevím, jak se k němu chovat, ani co bych měl říct. A tak zamířím do kuchyně a začnu připravovat jídlo, i když nejsem hladový.

Zatímco Mattias pracuje, udělám rýži, čočku a falafel.

„Sněz to.“ Jednu z misek mu podám. Vezmu testy, protože je mi jasné, že už musí být vyplněné a on jenom zbytečně zdržuje. Škrtám a dopisuju k tomu poznámky. Má osm odpovědí špatně. Pohlédnu mu do očí a on pohlédne do mých a trhne hlavou.

Sevře se mi žaludek.

Nechci ho zavírat. Chci, aby byl se mnou. Pořád. Můj.

„Máš špatně většinu úloh z matematiky.“ Trochu mi selže hlas, a tak si odkašlu. Kdybych byl v obýváku sám, vrazil bych si facku, a ne jednu. Nemůžu dovolit, aby vítězil tak snadno.

Rozhodnu se, že do toho sklepa půjde, ať to stojí, co to stojí. Nehledě na to, jak roztomile se bude tvářit. Jak to na mě bude zkoušet.

Opře se čelem o stůl, odevzdaně, jako kdybych ho nutil k nejhoršímu. „Neposílej mě tam, prosím. Já se to doučím.“

Zakroutím hlavou. „Potřebuju odjet,“ zalžu. „Nemůžeš tady zůstat sám. Klidně si vezmi učebnice do sklepa. Nechám ti rozsvíceno.“

„Rufusi, prosím.“

Chtěl bych slyšet, jak vzdychá moje jméno.

Rozhodím rukama ve snaze zahnat tu představu. Napočítám do pěti. „Nesnaž se hrát na city. To ti nepomůže. Čím dřív se sebereš a půjdeš tam dolů, tím dřív budu doma. Nechceš přece, abych se zbytečně zdržoval ve městě, že ne?“

„Ne.“

„Tak vidíš.“ Vidí, ale pořád sedí na místě. Já taky poposednu. Odnesu špinavou misku do kuchyně. „Mattiasi. Víš, že ti můžu přes tu aplikaci usmažit mozek, jen protože máš na krku tohle?“ Kývnu hlavou k jeho obojku.

„Jo, ale ty mi ho neusmažíš.“

Pobaví mě, s jakou jistotou pronese tohle tvrzení. A přitom se mu v očích zračí panika.

„Nejdu,“ zopakuje tvrdohlavě, když nic neříkám.

„Jasně že jo.“ Cítím, jak se mě zmocňuje únava. „Rozdíl je jenom v tom, jestli to předtím bude bolet.“ Dojdu k němu a položím mu ruku na rameno. „Zkus mi trochu věřit, dobře?“

„Kurva!“ zařve a vstane. Bez dalšího slova odejde do chodby. Je v tom tolik výčitek a nepochopení. Otřese mnou od základů.

Vztekle dupe na schodech. Samozřejmě, že si s sebou nevezme žádnou knížku.

Stoupnu si do dveří a zírám tam dolů. Chci něco říct, ale nakonec to neudělám, i když jsem – co? Vděčný, jenom protože šel do sklepa?

Zabouchnu za ním. Opřu se o dveře, sjedu do sedu a konečně začnu dýchat. Obličej schovám do dlaní. Nechci o tom přemýšlet, nechci. Ale z dlaně pořád cítím jeho. Takže vstanu, hodně mechanicky, a najdu klíče od auta. Obuju se. Do kapsy zastrčím kreditku, hodím na sebe bundu a zadám kód.

Ze všech obchodů vyberu ten nejbližší, protože jsem slíbil, že se vrátím brzy. Koupím těstoviny, luštěniny, mléko, sušenky a čokoládu. Hodně čokolády, nejrůznější druhy. Oříškovou, hořkou a bílou s jahodami.

Dělám všechno pro to, abych se neošíval, i když mám pocit, že na mě všichni civí. Uklidním se teprve po cestě nazpátek, když si pustím písničku. Přestanu prsty bubnovat o volant.

Doma klidně odnosím tašky a unaveně sebou fláknu na sedačku.

Ze sklepa se neozývá žádný zvuk.

Zapomněl jsem měřit čas, takže nevím, jak dlouho jsem byl pryč, ale když budu chtít, poznám to podle televizního programu. Mohlo to být nanejvýš pár hodin.

Jdu pro Mattiase, když se srazím s otcem. Je to taková rána, až to vezmu o protější zeď.

„Rufusi,“ usměje se. „Co mělo znamenat to tvoje dnešní vystoupení? Snad ses vážně nezamiloval?“ Poplácá mě po tvářích. „No nejsi ty politováníhodná mrdka?“

Když mě bije, nevydám ani hlásku. Po čtyřech před ním odlezu do koupelny a odmotám toaletní papír, který si přitisknu na krvácející nos. Brní mě, ale není to tak hrozné jako posledně. Celou dobu myslím na to, že se ke mně otec připlíží zezadu a rozbije mi hlavu o kachličky, anebo mě kopne, ale on nepřijde. Chvíli poslouchám, pak spláchnu, otřu podlahu, a když se vrátím do chodby, otec už tam není.

Nevím, jak se dostává dovnitř, a hlava mě bolí tak, že nemám sílu, abych to řešil.

„Vždyť jsi umřel, ty čuráku,“ řeknu tvrdohlavě, ale nikdo neodpoví.

Když zadávám kód ke dveřím od sklepa, sotva stojím na nohou. Světlo zářivky mě na okamžik oslepí. Přidržím se zábradlí a zůstanu sedět na schodu, který je úplně nahoře. Ze všeho nejvíc mě zajímá, jak se Matttias tváří. Spěchal jsem, takže by neměl být naštvaný, že ne?

Že ne?

Zírám na něj. Nevím, co říct, a tak zamumlám: „Mám pro tebe čokoládu.“

Udělá krok dopředu a hledá něco, o co by se opřel. Možná bych k němu prostě měl jít a obejmout ho. Ale než si to stačím rozmyslet, zamíří ke mně a moje srdce se naivně rozbuší. Naivně, protože Mattias mě mine a projde kolem do chodby.

Dál sedím se sklopenou hlavou.

Představuju si, že ke mně přijde zezadu a zabije mě. Vypojí ze zásuvky počítač, anebo televizi, a rozbije mi ji o hlavu. Lebka křupne a já se skutálím do sklepa. Nejdřív bude mít strach za mnou přijít, ale později si uvědomí, co udělal, a že musí pryč. Rychle zavolat policii, která až doteď nebyla schopná najít ho.

Vytáhne můj mobil a bude se mě přitom muset dotknout. Zkusí vytočit tísňové volání, zatímco na něj budu zírat široce otevřenýma očima, a pak zjistí, že to nejde.

Že i na to je potřeba pin, protože nejsem idiot.

Možná se ale stejně dostane ven. Budou o něm psát ve všech novinách. Obojek sundají tak, že ho rozříznou, ale na ruce zůstane jizva.

Už navždycky.

Zavřu oči a poslouchám, ale Mattias se nevrací. Když dojdu do obýváku, vidím, že sedí na sedačce, zabalený do deky jako housenka, a pořád trochu drkotá zuby.

Vezmu čokolády a nejistě přešlápnu, protože pořád nevím, jak na tom jsme.

„Co se ti stalo s obličejem?“ zeptá se klidně a nadzvedne deku, abych si k němu mohl sednout.

Ucítím šílenou vděčnost. Mám pocit, že to není dobře, neměl bych být tak snadno pohnutý, ale hlava mě bolí tolik, že spousta dalších úvah a myšlenek splyne v jednu – ne, ve dvě věci.

Mattiasovo teplo. A kokosovou vůni.

Položím mu čokolády do klína. „Dostal jsem…“ řeknu potichu. Nemám v úmyslu mu říkat o otci. Mohl by se vyděsit, kdyby věděl, že sem beztrestně chodí někdo třetí a ubližuje mi.

Zapnu televizi a pustím další díl Twin Peaks, který jsme posledně nedokoukali, protože Mattias usnul a já byl příliš zaneprázdněný tím, že jsem ho pozoroval.

Rozdělá bílou čokoládu s jahodami – uložím si informaci, že ji má rád, na později – a nacpe si do pusy několik kostiček. Přisune se ke mně. „Od koho?“ pronese s pohledem upřeným na obrazovku.

Nejdřív mu vůbec nerozumím. Jeho vlasy mě šimrají na krku a na tváři. Teď se určitě odtáhne, protože mu dojde, že si ke mně sedl, aniž bych ho požádal. Teď. Ale on místo toho ulomí další kus čokolády.

Obejmu ho a bradou se opřu o jeho rameno. Na patře cítím krev. „To je jedno,“ řeknu. „Zlobíš se?“

Neodpoví. Jí čokoládu, sleduje televizi a možná se mi to zdá, ale rozhodně mi nepřijde napjatý. Dokonce řekne: „Ta čokoláda je moc dobrá. Děkuju.“

Pohodlně se zabořím do sedačky a Mattiase přitáhnu blíž k sobě. Odteď se všechno vrátí do normálu. Jo. Ráno vstaneme, posnídáme, Mattias si bude číst a já dokončím návrhy. Budeme sledovat filmy. Budeme usínat v objetí.

Je mi jedno, co se děje tam venku. Bolest je pryč. Nikdy neexistovala.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Mirek
20. 7. 2020 19:06

Jak se otec dostane do opevnění domu?

Ela
21. 7. 2020 21:42
Reply to  Mirek

mám dojem, že rufusovi kapku jebe, a toho otce si vymyslel, takže logicky může vejít kamkoliv.

Mirek
22. 11. 2020 18:16
Reply to  Ela

Taky mě to došlo…

Ela
21. 7. 2020 21:40

příběh i styl psaní je úžasný, to moc chválím a na každou novou kapitolu se moc těším, co mi ale prostě vadí je špatné určení rolí. jako při sexu, a není to jenom tady, to samé v Bráchovi nebo Medvídkovi. rufus je prostě nahoře a mattias se chová jako ňáká nasraná slečinka, takže ten je prostě dole. jinak nemám, co vytknout:D

Tereza
26. 7. 2020 7:30

Vlastně jsem nepřišla na to, co smysluplného napsat ani k jedné části příběhu. K Rufusovu příběhu tentokrát píšu jenom proto, že jsem ho četla naposledy. Přiznám se, že se mi moc nechtělo začínat číst nedokončenou knížku, protože jsem tušila, že to bude malé utrpení. Pak jsem ale stejně nevydržela a řekla jsem si, že alespoň napíšu nějaký komentář (přestože to snad nikdy nedělám). Ale člověk musí na mateřský něčím zaměstnat mozek 😀 Všechny vaše ostatní knížky jsem přečetla jak to šlo nejrychleji v rámci možností jedním dechem. Protože se mi vážně líbily. Každá je trošku jiná a zdá se mi,… Číst vice »