RUFUS, část jedenáctá


Restartuju počítač. Přihlásím se a opravím poškozené soubory. Stačí k tomu načerno stáhnutý program CatchMe, který virům zabraňuje rozpoznávat hesla.

Vysvětlím holce, jak to funguje. V případě, že by se chtěl hacker dostat do její emailové schránky nebo na sociální sítě, program ho detekuje a nakrmí nevyžádanými informacemi. Prognóza počasí v Detroitu na následující měsíc, zaoceánské plavby, vykořisťování lidí v Bangladéši a fotky koťátek.

Prostě jednoduchá zakázka. Banálně jednoduchá, až by mě to mohlo skoro urážet, ale ve skutečnosti je mi to naprosto u prdele. Nezáleží na tom, kde zrovna jsem.

Vytáhnu flashku a strčím ji do kapsy k mobilu.

„Vždycky jsem si myslela, že se musí vytahovat jinak, aby nedošlo k poškození. Tvrdil to můj tehdejší kluk,“ řekne holka. Na vteřinu vidím sám sebe, jak chytám její hlavu a mlátím s ní o hranu stolu, dokud nepopadají všechny propisky. Pak ten obraz zmizí.

Neodpovím, ale na tom asi taky nezáleží.

Holka se usměje a vezme si jednu ze sušenek, které jsou na stole. Drobí přitom na koberec, ale možná si myslí, že je roztomilá.

Koukám skrz ni, kdy říkám Baneovi: „Všechno funguje, jak má.“

„Jojo, bezva,“ přikývne Bane. Taky sáhne pro sušenku a věnuje holce široký úsměv. Při pohledu na ni se probouzí jeho samectví, základní instinkt a nezkrotná zvířecí touha pozvat ji na rande a zasunout. Jenomže se neodhodlá.

Vzal si o číslo delší kalhoty, aby nešlo poznat, že má umělou nohu, což je zbytečné, k ničemu, protože na ni stejně dopadá. Je obézní a protéza mu odírá kůži.

Dám mu dvě vteřiny, během kterých čekám, jestli odpoví, a pak prostě projdu kolem. Seběhnu schody, otevřu domovní dveře a zamířím k autu. Nejdřív smetu ze stěračů sníh a pak kreditkou oškrábu čelní sklo. Nakonec zůstanu stát opřený o kapotu a dívám se, jak sněží. Vločky mi padají na ruku a při kontaktu s tělesným teplem okamžitě mění skupenství.

Je zvláštní, že nic netrvá.

Bane dopajdá o několik minut později a hrne se k autu. Slušně ho požádám, aby ze sebe smetl drobky, než se nacpe na sedadlo spolujezdce. Udělá to s hekáním a zkouší se vměstnat dovnitř, jenže pro něj je i SUV malé.

„Ta holka byla moc hezká,“ oznámí, když nastartuju.

Vyjedu z příjezdové cesty a pevně svírám volant. Mám studené ruce, což jsem nikdy předtím nemíval, nebo jsem to neřešil. Trochu mě to znervózňuje.

„Rufusi, ta holka,“ doráží Bane, jako kdyby mi ji chtěl dohodit.

„Chceš slyšet vtip?“ zeptám se, abych se ho zbavil. Nečekám na odpověď a rovnou mu řeknu hned dva, co jsem si přečetl ráno na internetu, zatímco Corvin zápasil s Krakenem v Zátoce hlav. 

Bane se směje a já se v reakci na jeho smích taky směju. Haha. Ha. Debil.

Začne ještě víc sněžit. Vypadá to jako velké bílé chuchvalce, které se snáší na přední sklo, zatímco čekáme na křižovatce. Prohlížím si obličeje lidí, kteří jdou přes přechod. Jejich výrazy jsou po osmihodinové směně stejné, ničím se neliší. Všichni jsou vnitřně mrtví.

„Díky za pomoc, Rufusi. Mám pocit, že už jsi mě profesně dávno překonal. Přemýšlel jsi, že přece jen půjdeš na univerzitu?“

„Možná.“

„Neříkám, že to potřebuješ, ale mít vzdělání papírově s sebou nese celou řadu výhod. Podívej se na mě. Blbej IT učitel. Přece bys nechtěl dopadnout stejně.“

Chci mu říct, že není možné, abych dopadl stejně, protože nejím sračky, nemám pupek, nejsem dýchavičný, nejsem bez peněz, nepřepadá mě zádumčivost a… hlavně nejsem on.

Jsem to já.

Zkontroluju ruce i nohy a ještě víc sešlápnu brzdu, abych se vážně ujistil, že jsem to já, což je absurdní. Mám pocit, jako kdyby mi chyběla část těla.

Zkontroluju hrudník. Nevím, jestli mě srdce bolí doopravdy, anebo je to jenom fantomová bolest neexistujícího orgánu. Protože srdce nemám. Přesně tři týdny, pět hodin a čtyřicet devět minut.

Zkontroluju semafory.

„Nemůžeš se mnou zajet ještě k jednomu domu?“ chce vědět Bane. „Známým blbne internet. Slíbil jsem, že se jim na to mrknu.“

Auto za námi zatroubí.

„Vysokorychlostní, to sotva,“ pokračuje Bane. „Ale Gary si nedá říct, už několikrát jsem ho nabádal, aby se na to vykašlali a přešli k jiné společnosti.“

Auto znovu zatroubí a Bane se na něco ptá a doráží, nezavře ani na chvíli hubu. Asi se mi rozletí hlava a vzdáleně vnímám, že bych něco měl.

Něco udělat.

Třeba se pohnout z místa.

***

Když dorazím domů, nějakou dobu potom ještě sedím v autě a pozoruju zasněženou zahradu. Ze sněhuláka zůstal jenom pahýl a vedle leží hrnec na rýži. Předevčírem pršelo. Teď už zase mrzne, chlad se snaží zakonzervovat… všechno.

Chci taky zakonzervovat.

Vystoupím a rozejdu se ke dveřím. Koukám na zem, jestli někde nezahlédnu otisky nohou. Stopy jako pozůstatek toho, že tady vůbec někdy byl.

Zadám kód a otevřu. Jdu po chodbě a dotýkám se přitom zdí, bundu svléknu někde po cestě. Minu ložnici – do ložnice nechodím, ani se tím směrem nedívám – a v kuchyni napustím vodu do dvou sklenic s Deadpoolem.

Svalím se na gauč. Otevřu nejbližší krabici s donáškou a prohlédnu si brokolicové placky. Jsou nazelenalé, ale to je asi normální, vzhledem k tomu, že brokolice není oranžová. Do jedné z nich píchnu prstem.

Jasně, že nemám hlad. Ale stejně jím, protože je to zkurvená setrvačnost.

Pustit televizi je zkurvená setrvačnost.

Dýchat je zkurvená setrvačnost.

Klidně přežvykuju a sleduju reportérku ve studiu, kde je modré pozadí a žluté světlo zářivek. Mluví o Mattiasovi. Vlastně o něm mluví skoro všichni. První dny to bylo nejaktuálnější téma, k čertu s hurikánem na Floridě, co rozmetal bezmála deset baráků. Najednou každý potřeboval vědět, kde byl Mattias tak dlouho. Proč ho našli uprostřed parku. Proč teď.

A proč neměl boty.

Vypiju vodu z jedné sklenice a pak z druhé. Otřu si pusu a sundám mikinu, zatímco poslouchám kecy, co jsem slyšel už stokrát. Mattias Mawer nebude vypovídat. Žádné rozhovory. Jeho rodina si to nepřeje. Děkují Bohu. I policistům. Mattias Mawer řekl, že svého únosce neviděl.

A že mu podle hlasu mohlo být tak čtyřicet.

Schoulím se do klubíčka a kolena přitáhnu k bradě. Tričko Jsem štěně už trochu páchne. Odstrčím krabice s jídlem a prstem přejedu po hřbetě slovníku norštiny. Je přesně tam, kde ho Mattias nechal, otevřený na straně sto čtyřicet osm, s poslední podtrhnutou větou: Kjenner du noen restauranter i Oslo?

Ztlumím televizi, ale nechám ji zapnutou pro případ, že by ukázali jeho fotku.

Představuju si, co teď dělá. Určitě ho nutí mluvit s psychologem a ptají se na tisíce otázek. A jedna z nich je určitě nejpalčivější. Jestli jsem se ho dotýkal.

Vykasám si tričko, zavřu oči a zaryju nehty do boku, táhnu rukou k lemu kalhot. Promnu penis přes látku a vydechnu. Nezeptají se, jestli se dotýkal on mě.

Nejde to.

Položím si dlaně na oči, a když je odtáhnu, jsou úplně mokré. Napadá mě nespočet myšlenek, ale nedokážu je nijak uchopit. Vím jenom to, že se mi stýská a tak se, přesně po jednadvacáté, probrečím ke spánku.

***

Házím míčkem o gauč. Je to naprosto jednoduchá, mysl zklidňující činnost. Sedačka, koberec, ruka. Sedačka. Koberec. Ruka.

Mobil mám položený vedle sebe a na displeji bliká několik nepřijatých hovorů od Banea a taky přání poklidných svátků vánočních od Callaghana. Můžu jenom hádat, kdo z nich umře jako první.

Sedačka, koberec, ruka.

Vedle komínků knih seřazených podle autora se tyčí hromada krabic od pizzy. Ne že bych vždycky všechno dojídal. Poslední dny mám problémy najíst se aspoň jednou denně. Obědy vynechávám úplně, ty má na starosti Mattias.

Nakonec to vyřeším tak, že si v internetovém obchodě objednám jídlo budoucnosti, co stačí zamíchat, rozhrkat a vypít.

Snažím se vytvořit pro sebe nějakou denní rutinu, ale moc to nejde. Je brzy. Brzy na to, abych neměl pocit, že vykrvácím, pokud se Mattias nevrátí.

Dokud se mnou bydlel, vnímal jsem plynutí času skrze něj. Byl moje hodiny. Byl moje všechno, ale hodiny taky. Určoval, kdy budeme vstávat, kdy snídat, kdy se budeme dívat na film, kdy se budeme milovat. Měl pod kontrolou každou vteřinu mého života, takže je logické, že si bez něj připadám tak ztraceně.

Hodně hraju. Jednou začnu v úterý po večerních zprávách a skončím ve čtvrtek ráno, když začínají animáky. Hrál bych dál, ale mozek vypne.

Probudím se s W, S, D, ESC obtisknutým na tváři.

Nosit tričko Jsem štěně začíná být trochu problém, protože ať se snažím sebevíc, po nějaké době přestávám cítit Mattiase a cítím jenom sám sebe.

Občas se zavřu ve sprchovém koutě a očichávám mýdla. Představuju si, že je Mattias za mnou. Nejdřív mě líbá na krk, pak do mě pomalu zasouvá a pevně svírá moje boky. Představuju si, jak si to vychutnává a říká, že jsem horký. A když už nemůže, roztřese se a vyplní mě spermatem.

Na rameni cítím otisky jeho zubů.

Dívám se do zrcadla a přeju si vidět je. Nějakou známku toho, že se mnou vážně byl, celých čtrnáct měsíců, že jsem si to všechno nevymyslel.

Bývám nesmyslně často vzrušený. Ale nikdy se neudělám.

Jedno stupidní rozhodnutí. Faen! Mám pocit, že mě začaroval. A tak opakuju, co mi jde nejlíp. Sedačka, koberec, ruka. Do zblbnutí. Když jednou míček nechytím a ten se zakutálí pod stůl, nejdu pro něj.

Lehnu si na zem a zírám na strop.

Připadá mi, že je tady šílené ticho. Potřebuju slyšet, jak si Mattias dělá čaj. Potřebuju slyšet, jak se sprchuje, anebo jak si přeříkává norské fráze. Jak vyslovuje moje jméno. Z toho bych se určitě udělal.

Po čtyřech dolezu do chodby a opřu se o dveře do sklepa. Poslouchám, ale zevnitř není nic slyšet, ani lupání žárovky. Obejmu kolena a řeknu: „K něčemu se ti přiznám. Kdybych mohl, vrátil bych to zpátky.“

Položím ruku na dveře. Studí.

„Mattiasi.“

Praštím do nich.

Tisíckrát mě napadlo, že zkratuju systém a otevřu je. Sejdu dolů, lehnu si na studenou zem a budu na něj myslet. Nebo přejíždět dlaněmi po zdech a hledat vzkaz, co tam pro mě nechal.

Třeba ho vyškrábal tou cetkou, kterou nosil na krku.

„Mattiasi.“

Podívám se nahoru. Možná, že když byl ve sklepě, tisíckrát prosil Boha, aby mu přišel na pomoc. Sliboval a přísahal. Modlil se, i když mu selhával hlas. Pane Bože, prosím, nenechávej mě tady.

Ale Bůh se na něj vysral. Protože neexistuje.

TO JÁ JSEM HO POKAŽDÉ ZACHRÁNIL.

Nechám ruku klesnout a po čtyřech lezu zpátky do kuchyně.

Mattiasi.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Mirek
1. 9. 2020 20:06

Může dát Mattias Rufusovi nějak zprávu, že na něj nemůže zapomenout ( a kupodivu v dobrém)?

Karin
3. 9. 2020 20:39

Začíná mi byt líto i Rufuse.

Tereza
4. 9. 2020 21:19

Myslím, že se vám podařilo vymyslet pro Rufuse vykoupení. Což je skvělý! Protože mu můžeme my čtenáři snáz odpustit. A možná, že mu odpustí i Mattias, až si trochu vyřeší svoje traumata. Protože city mu hádám nejspíš zůstanou…  Po přečtení minulé kapitoly jsem si říkala, že je štěstí, že je Rufus tak přemýšlivý chlapec 🙂 Možná to bude znít divně, když všichni psali, že je to pro ně šok, že Rufus Mattiase pustil, ale mě to jako možnost napadlo… Protože prostě tam nemohli být zavření navždycky a bylo jasné, že Mattias nejspíš neuteče. A kdyby spolu někam jeli, nebo šli… Číst vice »