RUFUS, část dvanáctá

RUFUS, část dvanáctá


Je zhruba polovina ledna a na mě padne deprese. Závažná, dlouhotrvající porucha psychiky projevující se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami jedince a patologickým smutkem, která postihuje až deset procent obyvatelstva.

Může být monopolární, anebo bipolární, a tyhle kecy mi vůbec k ničemu nejsou.

Mám ale vcelku dobrý pocit z toho, že se mi podaří na chvíli vstát, dojít k počítači a číst si o tom odborné články. Z deseti příznaků jich vykazuju devět.

Někdy mě postihuje podivný třes, tak silný, až musím dlaněmi tlačit proti kolenům. Kdybych usnul, mohl bych si vymlátit zuby, což samozřejmě nehrozí. Skoro totiž nespím.

Většinu dne prosedím zabalený v dece u televize. A občas ji zapnu.

Taky se mi vinou vnitřního stresu, který se pokouším potlačit, zhoršuje paměť. Zapomínám jednoduché informace z historie, data i důvody, proč bych měl žít. To ve mně kolikrát vzbuzuje silnou úzkost, a jakmile to překročí hranici toho, co je únosné, začnu lapat po dechu. Někdy nahlas vyslovím přání, aby přišel otec. Aby mě chytil za vlasy a zmlátil do bezvědomí. Do snu o jelenovi s velkýma modrýma očima, kterého jsem vyhnal.

Což bolí jen o trochu míň, než kdybych ho zabil.

Občas vstanu, dojdu ke dveřím, otočím se a jdu zpátky. Občas rozhodnu, že projdu celým dům, až na sklep, hned několikrát, ale po druhém kole jsem nesmyslně unavený. Zůstávám někde na půl cesty, ztracený na místě, které jsem stvořil, a pokouším se zapomenout číselné kódy ke dveřím.

Ale tam, kde paměť selhává, funguje v tomhle případě jako posraná kalkulačka.

V obýváku je těžký vzduch. Nepomůže ani květináč s marihuanou, který sem přestěhuju z ložnice. 

Potřebuju si vzpomenout, jak Mattias voněl. Žil jsem pro něj celých osmnáct let, narodil jsem se pro něj a teď ho pomalu přestávám cítit. Bylo to granátové jablko? Vanilka? Jak do prdele voněl, když jsem ho nechal jít a proč jsem to udělal?

Rád bych masturboval. Kolikrát se stočím do klubíčka, zády k madlu a strčím za sebe polštář, abych měl pocit, že mě objímá. Chtěl bych se uspokojovat prsty a vyvrcholit, jenomže to nejde. Když si jedním prstem zajedu dovnitř, hned ho zase vytáhnu, protože jsou to moje třesoucí se ruce.

Moje k ničemu ruce. Ne jeho. On tady není.

Tělo mě neposlouchá, jako kdyby fungovalo na klíček, který si vzal s sebou.

Hraju MiseryDuh!. Nebaví mě to a nesnáším tu hru, ale když už nic, můžu Corvina donekonečna shazovat z útesu a znovu resetovat. Jakmile ho rozcupuje Kerberos, usmívám se. A pak brečím.

Vyhýbám se zmínkám o Mattiasovi, ať už v televizi, anebo na internetu, ale jeho návrat je i po několika týdnech stále atraktivní a oblíbené téma. Jen protože ho někdo držel ve sklepě. Někdo cizí. Někdo mnohem starší než já.

Jednou nebo dvakrát zkontroluju jeho facebook. Je plný patetických vzkazů a obrázků. Bývalí spolužáci vytahují několik let staré fotky, jen aby se mohli pochlubit na sociálních sítích, že znají toho kluka.

Ale Mattias nereaguje.

Vlastně… Nevím o něm vůbec nic, a tak není divu, že mě jednoho dne napadne naprosto zcestná a bláznivá myšlenka, jestli Mattias Mawer vůbec existuje.

Jestli existuju já.

A proč existuju, když tady Mattias Mawer není.

Je to nekonečný koloběh. V rámci sebetrýznění začnu přecházet po pokoji a na různých místech, i těch nepravděpodobných, hledám stopy jeho přítomnosti. Otevírám šuplíky a dokonce i zvýrazňovače. Kreslím dlouhé barevné čáry na desku stolu, na zdi i na ruce. Abych je mohl znovu pozavírat, srovnat do řady a nenávidět se za to, že vypisuju fixy, co jsou jeho. Protože na to nemám právo.

V kuchyni si stoupám na špičky a otevírám police. Přerovnávám sklenice a misky a spílám si, že jsem vyhodil plastové nádobí na jedno použití. Zaprvé jsem tím zasral planetu a zadruhé by ho Mattias později mohl potřebovat.

Fáze výčitek je krutá a nelítostná.

Vyčítám si, že jsem si nenechal prameny světlých vlasů, když jsem mu je stříhal. Dokonce je hledám v koupelně na kachličkách a taky na svém oblečení.

Vyčítám si, že jsem dva dny před tím, než odešel, pustil Venoma a přitom bylo jasné, že by se radši díval na Spidermana.

Vyčítám si, že jsem mu nepořídil lepší deku než tu s Čarodějem ze země Oz. Třeba ji celou dobu nenáviděl.

Vyčítám si… že mě potkal.

***

Člověk se dopracuje k tomu, kdo doopravdy je, jenom skrze silné prožitky. V utrpení každá pitomá laskavost později ohromně vynikne.

Jenomže se mnou není nikdo, kdo by mě z toho pekla vysvobodil. Jsem sám.

Nikdo mi neudělá čaj s pampeliškovým medem. Nikdo nesebere seschlou marihuanu a nevyhodí ji i s květináčem do popelnice. Neřekne, že mě miluje. Nevyplní mě od hlavy až k patě pocitem sounáležitosti, která by mohla utlumit bolest z toho, jak si do dlaní zarývám nehty, dokud na nich nemám krev.

TOHLE JE MISERYDUH!.

Prosím. Prosím, prosím, Mattiasi.

Deficit spánku, nedostatek živin a neschopnost být laskavý sám k sobě, to všechno zapříčiní, že ho v jednu chvíli slyším zpívat. Ne doopravdy, spíš mi jen doznívá v uších.

A v hlavě mám úplně vymrdáno.

Ale stejně se k tomu upnu. Vzpomínám na to, jak zpíval, když jsem ho přivedl. Měl trochu zakloněnou hlavu a bojovně vystrčenou bradu. Vzteklý, zarputilý výraz a prskal jako divoká kočka.

Byl tak zatraceně nádherný.

Když nadával, odmlouval a pak se tulil.

Je zatraceně nádherný. Pochybuju, že se to za dobu, co jsme se neviděli, nějak změnilo. Představuju si, jak sedí u sebe v pokoji, tiskne se ke zdi a myslí na mě. Přeje si, abych byl u něj a hladil ho po zádech. Šeptal mu, že ho miluju.

Trhaně se nadechnu. Po obličeji mi stéká studený pot. Mám pocit, že jsem po hodně dlouhé době na chvíli usnul, a marně se snažím vybavit si, co zpíval naposledy. Už to nejde. Prvním krokem k šílenství je zapomenout hlas.

Zařvu.

Vlasy mám slepené k sobě a myslím, že páchnu. A přitom není možné, abych se odvolával na jakoukoli nemoc. Tyhle fyzické příznaky psychického rozkladu mě nemůžou zabít. Nebo ano? Nebo ne?

Nakonec všechno přebije fakt, že se mnou Mattias není.

V jednu chvíli, a vážně nevím, odkud ta myšlenka přijde, se mi podaří ho nenávidět. Příšerně a surově nenávidět, vyvěrá to úplně zevnitř, z bolesti, co byla doteď fantomová. A nenávidím ho tolik, až mám na okamžik pocit, že je moje srdce zpátky.

Ale není, haha. Není.

Co tak hrozného jsem udělal, že se nevrátil. Co tak hrozného jsem udělal, že se nevrátil. Co tak hrozného jsem udělal, když se nevrací, a ví to vůbec?

VÍ KURVA VŮBEC, ŽE UMÍRÁM?

Nějakým způsobem dojdu do kuchyně. Možná se vznáším nad podlahou, nebo lezu po čtyřech. Nejsem si jistý. Každopádně strčím hlavu pod kohoutek a pustím na sebe ledovou vodu.

Vztek se nezmírní. Je to stigma. Z vědeckého pohledu mívají stigmata zásadní rozkol s historickými fakty, jelikož se u lidí objevují na dlaních, což neodpovídá metodice, kterou během ukřižování používali staří Římané, kteří své oběti přitloukali na kříž přes zápěstí.

Zavřu kohoutek a opřu se vedle dřezu. Hlavou mi prolétne tisíc nesmyslných faktů o událostech, které jsem četl kdysi dávno. O kterých mluvil Mattias.

Let Uruguayan Air Force 571. Myšlenku kanibalismu nakousl Nando Parrado, který se Carlosu Paézovi zmínil o tom, že začne jíst piloty za to, že je tam dostali.

Svezu se vedle lednice a zavřu oči.

Technologie návratu kosmické lodi z oběžné dráhy na Zemi nebyly k dispozici, proto nebyl návrat Lajky plánován. Očekávalo se, že prožije na oběžné dráze jeden týden, ale uhynula následkem stresu a přehřátí už pět až sedm hodin po startu.

Vím, že bych se na Mattiase neměl zlobit. Láska odpouští všechno a on to tak určitě nemyslel, když se rozběhl zasněženou zahradou pryč.

Nezlobím se, protože to musel udělat.

Řeknu to nahlas: „Nezlobím se, protože to musel udělat.“

Myslím, že je všude kolem spoustu světla, ale nedokážu určit, jestli se mi to zdá. Po nějaké době mám ale pocit, že mě za chvíli celého úplně spálí a tak se vysvleču, což ničemu nepomůže. Teplo sálá z místa, kde mám čelo a spánky, takže mě v jednu chvíli napadne legrační myšlenka, že se mi třeba uškvařil mozek.

Sáhnu na krk, ale žádný obojek nenahmatám.

Sáhnu vedle sebe, ale Mattiase nenahmatám.

Prostě se nevrátí, připomenu si v duchu výsměšně. Vysmívám se sám sobě za to, že jsem mu uvěřil. Že jsem naletěl sladkým řečem o lásce, co mi šeptal do ucha uprostřed noci, zatímco přirážel. Ach Rufusi, ach Rufusi. A jeho penis ve mně pulsoval. Oba jsme byli tak moc… jeden.

Věřil jsem, že to dělá dobrovolně, protože ke mně chová hluboké city. Vlastně jsem ani na chvíli nepochyboval. Dal jsem mu veškerou svoji důvěru, celý svůj život.

A on to tady nechal. Nic z toho si neodnesl.

Zaryju si nehty do čela a táhnu dolů, přes zavřené oči, tváře a krk. Je mi špatně a myslím, že jsem se před chvílí dokonce pozvracel. Definitivně cítím zvratky.

Teď vstanu, dojdu do koupelny, seberu se, pustím sprchu a pořádně se vykoupu. Teď se chytím kuchyňské linky, vytáhnu se nahoru a půjdu tam. Teď udělám jeden krok a teď druhý.

Ležím nahý na podlaze v kuchyni a od pusy se mi táhne slina. Otřu ji hřbetem ruky.

Uběhne několik dlouhých hodin.

Nebo ani jedna.

Pomalu se posadím a rozhlížím se kolem. Vzdáleně poznávám obrysy nábytku, počítač a skříň. Podaří se mi vstát, a i když mám roztřesená kolena, zvládnu chodit. Přidržuju se přitom stěny, podél otevřených dveří do ložnice a dveří do sklepa, který je zamčený, protože jsem slíbil, že ho nikdy neotevřu… klukovi, kterého miluju.

Správně. Pochválím se v duchu, protože mám tak suchou pusu, že s ní nedokážu pohnout.

Stojím před zrcadlem a snažím se pochopit, že je člověk zároveň odraz. Ale nevydržím nad tím uvažovat dlouho.

Vlezu do sprchy, posadím se a sáhnu pro mýdlo. Vzpomínám na to, jak jsem umýval záda klukovi, kterého miluju.

Všechno jsem dělal pro kluka, kterého miluju, ale je to vážně odpověď? Je to vážně otázka?

Jsem Rufus Attano a unesl jsem Mattiase Mawera.

Jsem oběť faktu, že mě opustil.

Naprosto logicky, zrovna když si oplachuju šampón, dojdu k závěru, že jediným východiskem z téhle situace, kdy bez něj nemůžu a ani nechci žít, je, že takový život prostě odmítnu.

Zabiju se.

***

„Naprosto jednoduše,“ řeknu Callaghanovi, „přesně mými slovy. Z důvodu dědičné rodinné nemoci jsem se rozhodl…“ Hodím míčkem o zeď přímo nad jeho hlavou a zase ho chytím. „Jsem se rozhodl sepsat závěť.“

„Máte hezký dům,“ podotkne. „A nechal jste si zabudovat bezpečnostní dveře.“

Povytáhnu obočí a neodpovím, protože mě jeho kecy vůbec nezajímají. Hodím míček na gauč a seberu mandarinku.

Callaghan se hrbí u stolu. Odsunul jsem počítač, aby si tam mohl dát desky a všechny potřebné papíry, včetně propisek. Na barovou židli nevylezl.

Pokládám slupky vedle sebe jako Cestu zlaťáků a prohlížím si ho. Doufám, že stihne vyřídit všechno potřebné dřív, než ho dostane infarkt. Na to, že je zima, se až nepřirozeně potí.

„Ještě pořád nevím, komu chcete všechno odkázat.“

„Peníze, co jsou na účtu, včetně těch, které mi má firma v nejbližších dnech proplatit za několikaměsíční spolupráci, připadnou člověku, jehož jméno bude v zapečetěné obálce.“

Udělá si poznámku a poposedne. Vím docela jistě, že by si přál sklenici vody. „Vy s tím teda děláte tajnosti.“

Neodpovím.

„A co s domem, pane Attano?“

„To je mi jedno. Udělejte z něj třeba útulek.“

Martin Heidegger říká, že smrt je neoddělitelná, neúprosná, nesmiřitelná podmínka lidské existence. Je to hraniční situace, ze které nelze uniknout.

A tak neutíkám. Jdu tomu naproti.

Prohrábnu si vlasy a odpovídám na další otázky. Jak velký je dům? Co k němu náleží? Může ho Callaghan vidět? Ne. Kolik mám bankovních účtů? Dva. Kde chci být pohřbený? Nechci pohřeb. Spálit a odvézt do Norska. Víte o tom, že jsou to další náklady? Ano. Znovu opakuju, že je mi to jedno.

Seru na to.

Prostě jenom čekám, až mi řekne, kde to mám podepsat. Ujistím se, že všechno sepsal správně, věnuju mu rozmáchlé jméno, peníze, sklenici vody ne, a pak ho vykopnu.

Když odejde, vrátím se na sedačku a dlouho sedím v tichu u otevřeného okna. Cítím mýdlo a vůni kokosového šampónu, co jsem koupil kvůli sentimentální potřebě připomenout si Mattiase. A ze stejného důvodu jsem koupil i vanilkový, čokoládový, granátové jablko… I když jsem předem věděl, že je nikdy nestihnu spotřebovat.

Jsem si téměř jistý, že jsem se rozhodl správně.

Chybí jen pár věcí.

Nadechnu se, sáhnu pro mobil a otevřu Google Play. Ze všech aplikací, co jsou v podstatě k ničemu, hledám jednu. Generátor náhodných čísel. Zatímco se instaluje, prohlížím si obrázky v galerii. Na většině z nich, nebo vlastně na všech z nich je Mattias. Jak sedí na lavičce v parku, jak se o něčem baví se Sayerem… A jsou tam taky novější fotky z doby, kdy mě miloval.

Opravdově a vroucně.

Ale asi to nebylo navždycky. Lidi to slovo rádi používají, přitom nakonec nedokážou prožít jeho význam.

Nezlobím se. Po všem, co se stalo, dokážu cítit jenom klid a mír a hlubokou oddanou lásku k modrým očím, světlým vlasům a jeho úsměvu. Pamatuju si každou jednu zajímavost, co mi kdy řekl, stejně jako každou jednu barvu jeho hlasu, od naštvání, frustrace, až po kompletní odevzdání.

Připadá mi, že od chvíle, kdy jsem se rozhodl dobrovolně zemřít, je moje hlava tak čistá, jako kdybych si šlehnul.

Otevřu aplikaci, kliknu na generátor a na displeji se objeví číslo dvacet tři. Podle kalendáře jsem měl zemřít včera. Chvíli o tom přemýšlím a nakonec se rozhodnu přesunout celou záležitost na březen. Je to sice později, než jsem předpokládal, ale taky mohla padnout třicítka, navíc budu mít dostatek času všechno připravit. Dvacátý třetí březen bude dobrý den na umírání.

Přemýšlím o tom, když si oblékám bundu a obouvám boty.

Z hlediska logiky i prostých domněnek je moje láska k Mattiasovi tím jediným, co mě definuje. A myslím, že teď, když jsem vybral datum, mám naprosté právo ho naposledy vidět. Jako poslední přání umírajícího.  

Zadám kód a vyjdu ven.

Na zahradě se pořád povaluje hrnec od rýže. Seberu ho a položím ke dveřím, abych ho později umyl. Je celý zasraný od bláta, protože sníh taje, i když je teprve únor. Nejspíš přichází jaro, ale nikoho z lidí ve městě to nijak neznepokojuje. Nemají pocit, že globální oteplování představuje problém.

Hovada.

Jdu podél parku, ve kterém Mattiase našli. Není to tak daleko od domu, sotva deset minut, ale policajty nejspíš ani v nejmenším nenapadlo, že trávil posledních čtrnáct měsíců tak blízko.

Že si objednával pizzu. S ananasem a kukuřicí navíc.

Co by jim asi tak řekl, kdyby se ptali, jak jsem mu ubližoval? Rufus oddaloval orgasmus, dokud jsem neškemral. Rufus mě nechával rozhodovat o všem. Vybíral jsem film i večeři. Rufus mě miloval.

Jestli je tohle největší obvinění, pak je to k smíchu.

Vrazím ruce do kapes, přejdu přes most a dostanu se dál do centra. Po cestě koupím espresso v bistru, kde Mattias pracoval. Vedle pultu je něco jako malý obětní oltář s jeho fotkou, kde je napsáno, že se konečně vrátil.

Možná by se mohl objevit i na obalu sáčku s piškoty. Z deseti lidí možná aspoň jednoho nenapadlo, jak tuhle tragédii zpeněžit.

Jsem rád, když vypadnu.

Usrkávám kafe a jdu k důvěrně známému domu. Stoupu si vedle lavičky a chvíli pozoruju veverku. Vzpomínám na dobu, kdy jsem tady stával nesmyslně často, fotil Mattiase a snil o tom, až mu konečně prohrábnu vlasy a on mě políbí.

Teď zírám na zavřené dveře a chci, aby se otevřely a on vyběhl ven. Kolem pořád postává několik novinářů, ve snaze ulovit senzaci. Dostat z něj, kde byl, jak to přežil, jestli to bolelo a hlavně, jestli to pořád bolí.

To poslední zajímá i mě.

Jenže dveře se neotevřou ani po třech hodinách. Místo toho ke mně přijde nějaký úlisný debil z bulvárního plátku, vydoluje ze sebe název časopisu, který mi nic neříká, a zeptá se, jestli jsem novinář.

„Jo, jsem.“

„Drsná kauza, co? Před několika dny jsme mluvili s jeho sestrou, ale nechtěla skoro nic říct. Všichni ho chrání. A přitom si vemte, jak by to ovlivnilo společnost. Totiž, v pozitivním slova smyslu. Byl by z něj miláček národa, má od toho takhle blízko. Takhle!“ dodá vzrušeně a leští si přitom sklíčka brýlí rukávem.

„Třeba o to nestojí.“

„Ale prosimvás. Stojí o to, jen to oddaluje. Předevčírem se procházel na zahradě, kolega ho viděl a má i jeho fotky. Podařilo se mu vyfotit ho dírou v plotě. Jenže jsou rozmazaný. A ten kluk pořád něco skrývá, nedávno jsme otiskli rozhovor s Lindesem, jeden z nejlepších psychiatrů, eso, prý si únosce pamatuje a chrání ho. Trpí Stockholmským syndromem.“

„Lindes?“

„Mattias Mawer. Něco si přece musí pamatovat.“

To doufám. Protože já si pamatuju, jak jsem se cítil, když se tulil. Tolik štěstí snad člověk není schopný snést.

Najednou mám potřebu říct: „Třeba to není Stockolmský syndrom. Třeba vážně miluje.“

„Prosimvás,“ opáčí znovu ten kretén neurvale. „Láska je dobrej titulek, vynese člověku prachy, ale vážně – proč by ten kluk miloval někoho, kdo mu zničil život?“ Ztiší hlas. „Takový psychouši chytaj kluky a řežou je. Přivazujou. A možná jich bylo víc, co se na něm vystřídali…“

Nevím, jak bych se měl cítit při tom, co říká. Přestanu poslouchat, vyhodím kelímek a rozejdu se parkem pryč. Něco za mnou ještě volá, nejspíš chtěl probrat, co všechno Mattias prožil. A nedošlo mu, že jsem to prožíval s ním.

Jak by taky mohlo?

No vážně. Jak by komukoli na světě mohlo něco dojít?

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Lucka
2. 1. 2022 14:02

Zajímavé, že si pamatuje jen co chce. To pěkně. Že mu ubližovat nějak přehlíží.