RUFUS, část druhá


Z ložnice donesu masku klauna, kterou jsem tenkrát sebral spolužákovi. Navléknu si ji a sroluju na čele, abych viděl. Připravím i provaz a černý pytel, který sloužil jako vak na nářadí. Je pevný a praktický v tom, že nepropouští světlo. Zkoušel jsem to.

Napiju se studeného čaje z kelímku a poválím ho v puse. Přemýšlím, jestli kelímek vyhodit, aby si Mattias nemyslel, že jsem nepořádný, ale nakonec to neudělám. Musíme jeden druhého přijímat bez výhrad.

Dojdu ke dveřím vedoucím do sklepa, nakloním se k nim a poslouchám. Není mi to dvakrát příjemné, skoro jako bych šmíroval.

Zevnitř se nic neozývá. Žádný zvuk. Ale Thiopental ani při vysoké dávce nepůsobí tak dlouho, Mattias musí být vzhůru.

Otevírám opatrně pro případ, že by po mně skočil.

Vidím jeho siluetu u protější zdi, přímo naproti dveřím. Uleví se mi. Samozřejmě, že mi nechce ublížit, jak tvrdil otec. Je prostě jenom unavený a zesláblý. Určitě nějakou dobu nejedl.

Rozejdu se k němu a kovová konstrukce schodů mi duní pod nohama.

„Ne, prosím, ne,“ vyhrkne Mattias.

Rád bych ho objal, ale nechci, aby si zvykal na to, že si může moji pozornost snadno vynutit. Každá emoce musí být přirozená, a kdybych něco z toho zanedbal, Mattias by mi to později dost možná vyčetl. Že jsem ho nenechal dozrát.

Tak či tak je třeba, aby o mě bojoval.

Přetáhnu mu černý pytel přes hlavu a pomůžu mu vstát. Neodolám a jemně ho poplácám po tvářích. „Tady je schod, tak opatrně, abys neupadl, jo?“ Nevím, proč to řeknu. Musí mu být jasné, že ho spadnout nenechám. Možná prostě jenom chci, aby slyšel můj hlas.

„Kam jdeme?“ zeptá se. Je zvláštní, jak moc vyděšeně působí. Kolik strachu do něj zasela společnost a jeho vlastní rodiče.

Chci mu poradit, aby s tím přestal. Že se přece nijak neprovinil a na světě není Bůh, který by ho soudil. Místo toho se jenom nakloním dopředu, tak, aby to nepostřehnul, a vdechnu jeho vůni.

Možná, že dost podobně voní děti, když přijdou na svět.

Vedu ho chodbou do obýváku a zavřu za námi. Vezmu Mattiasovy ruce a naznačím mu, aby je nechal natažené. Omotám kolem nich provaz a musím se kousnout do rtu, protože bych se nejspíš jinak nahlas rozesmál. Ten uzel je výsledek sledování youtube videí s návody pro skauty.

Postrčím Mattiase k sedačce, a když se na ni svalí, poodstoupím a dívám se na něj. Tenhle obraz jsem si představoval často. Jak leží, čte si, jí, sleduje se mnou televizi, směje se a nechce utéct. Můj Mattias Mawer.

Který na mě okamžitě vyjede jako divoká kočka: „Chci jít domů!“

Trochu drkotá zuby. Asi jsem měl ve sklepě nechat nafukovací lehátko, ale zpětně nemá cenu si nic vyčítat. Odteď bude všechno, co udělám, anebo mu věnuju, pečlivě analyzovat. Nejdřív nic z toho nebude chtít – pozornost, věci, sladkosti – ale nakonec si o to sám řekne. Pochopí, že není třeba držet se zpátky, a že jsem jediný, kdo pro něj udělá všechno na světě.

Sáhnu mu na chodidlo, abych zkontroloval, jestli není studené, a potom ho polechtám. Automaticky ucukne, ale z nějakého důvodu se nezasměje.

Pomůžu mu na nohy a dostrkám ho k židli. Začíná mi být trochu nepříjemné, že je tak neschopný a já musím řídit každý jeho pohyb, ale slíbím si, že budu trpělivý.

Odejdu pro nůž a potěší mě, že Mattias pořád sedí, když se vrátím. Látka pytle se mu při každém nádechu přilepí na obličej. „Chci vidět!“ vykřikne. „Sundej ten pytel! Sundej mi ho, prosím!“

Vzdychnu. Nechápu tu hysterii a všechno okolo.

Zatáhnu za provaz, a když to nepochopí, přitisknu mu pravou ruku na stůl. Dotekem vytvořím mezeru mezi všemi prsty a poklepu vedle, aby se nehýbal.

Opatrně zabodnu nůž mezi jeho palec a ukazováček, a pak pokračuju mezi další prsty. Znovu. Pořád dokola.

Upřímně si nejsem jistý, jestli mu dokážu rozříznout ruku. Nepomáhá ani vědomí, že je to nezbytně nutné. Mattias totiž musí vědět, že nebudu mít problém ublížit mu, i když nás od sebe dělí jenom dva roky. Máme podobnou tělesnou konstrukci. Nemůžu riskovat. Kdyby si uvědomil, že nejsem krutý, při první příležitosti by se mnou vyjebal.

A činy jsou mnohem výmluvnější než slova.

Vidím, jak se třese, což mě znervózňuje, a tak si trochu zbaběle stáhnu masku klauna přes obličej, abych na jeho ruku neviděl. Riskuju tak sice, že mu uříznu prst, ale tohle riziko jsem nakonec ochotný podstoupit.

Začíná se mi potit ruka a nůž z ní vykluzuje. Zrychlím. A pak ucítím, jak projel masem. Narovnám si masku tak, abych viděl. Prsty jsou na svém místě, má probodnutý hřbet ruky. Když nůž vytáhnu, z rány začne vytékat krev.

Mattias se rozesměje. V první chvíli mám strach, že zešílel, ale je to spíš nevěřícný smích. Zkusí druhou ruku natočit a přitáhnout k hrudníku tak, aby mohl chytit tu zraněnou. Asi to bolí. Dokonce má tendenci vstát, jako kdyby si myslel, že mu řeknu konec legrace, jdi domů, možná ještě stihneš večerní modlitbu. Pako.

„O co ti kurva jde?!“ zařve.

Pustím svoji oblíbenou písničku a on sebou trhne, sotva začne hrát.

Jdu opláchnout nůž, a pak ho odnesu do ložnice. Už mi nepřipadá tak nepřívětivá, teď, když je v domě Mattias. Vrátím se do obýváku a na jeho hloupou otázku neodpovídám.

Sednu si na sedačku a dívám se na něj. Z kapsy vytáhnu mobil a přehazuju ho v ruce.

Maska je nepříjemná. Při každém nádechu se mi lepí na kůži a smrdí latexem, ale nesundám ji. Když už nic jiného, je legrační, a taky mě zajímá, jestli se Mattias bojí klaunů.

Dojdu k němu a prstem setřu krev z hřbetu ruky, která stéká na stůl.

„Mohl… Sundáte mi ten pytel, prosím?“

Zakroutím hlavou, ale pak mi dojde, že mě nemůže vidět. Obejdu ho, skloním se nad ním a řeknu: „Další level. Máš prázdný inventář.“ Jsem si jistý, že to pochopí. Taky přece hraje.

V aplikacích najdu takovou píčovinku s názvem Motorová pila. Už ani nevím, jak jsem na to narazil – možná v rámci instalace aplikace k chytrému domu, která by mi umožnila ovládat televizi přes mobil. Nechat v obýváku povalující se ovladač mi nepřipadalo jako nejlepší věc. Mattias si nesmí myslet, že je tady doma, a vytvořit si pouto k několika stěnám a materiálním věcem.

Já jsem domov.

Pustím aplikaci a on sebou strašně škubne. Stres nejspíš pokřivuje jeho myšlení rychleji, než jsem předpokládal, což je v zásadě dobře. Rychlý propad otevírá možnosti rychlé adaptaci. Strach z rozřezání na kusy by měl pocuchat nervová zakončení a urychlit změnu chemického složení v mozku.

Jsem tím potěšený a zklamaný zároveň, protože já bych na jeho místě určitě poznal, že ten zvuk vychází z mobilu, a poznal by to i Bane.

Tak jako tak mu odpustím. Tenhle typ nedostatků jsem rozhodně ochotný tolerovat.

Něco zamumlá. Zní to jako prosba, anebo volání o pomoc. Pak si ale uvědomím, že zpívá. Nechápu, proč to dělá, ale možná mi chce udělat radost. Má úžasně zvonivý a příjemný hlas.

„Nádhera,“ pochválím ho. Někde v hrudi cítím horkost, která se ve mně rozpíná s každým jeho slovem. „Nádhera!“

Vypnu aplikaci a nechám ruku s mobilem klesnout. Povolím pytel a opatrně ho stáhnu Mattiasovi z hlavy. Nemůžu od něj odtrhnout pohled. Vypadá ubrečeně a má rozcuchané vlasy. Nic, co by nespravilo pár hodin spánku a teplá sprcha. Je jako… Je.

Kurva, vždyť to úplně stačí.

Svalím se na sedačku, zatímco on se zmateně rozhlíží kolem sebe. Těká očima z jedné věci na druhou a trochu přitom mžourá. Pak pohledem zastaví u mě. Je to, jako kdyby se mě dotýkal. Od bosých chodidel, přes kolena, rozkrok, o sekundu déle si prohlíží moje psí známky, takže mám skoro chuť se jich taky dotknout, a potom pootevře pusu, když si konečně uvědomí, co mám na obličeji.

Zakřičím na něj a on málem spadne ze židle. Mám pocit, že se co nevidět rozesměju. Jsem Stephen King tohohle příběhu, to předně, a taky – vůbec poprvé si uvědomím, že je Mattias tady. A že nikdy neodejde.

Jsem nejšťastnější člověk na světě.

„Kdyby ses teď viděl!“ řeknu pobaveně. „Ty sis myslel, že tě rozřežu? Jako fakt? Je to aplikace! Stažená přes Google Play. Sakra! Ty seš hrozné pako.“ Nemůžu mu tohle všechno neříct, je to prostě příliš zábavné. Ačkoli se nezdá, že by se mnou Mattias ten dojem sdílel. Možná ho znervózňuje klaunská maska… Chytím ji a stáhnu. Spokojeně se nadechnu a prohrábnu vlasy.

A pak obojí zopakuju ještě jednou. Jsem totiž trochu nesvůj z toho, jak na mě Mattias civí.

„Ta-takže to byl jen v-vtip?“ zakoktá roztomile.

„Jasně, že jo. Musel sis přece všimnout, že jsme v obýváku, Mattiasi. Kdybych tě chtěl zabít, udělal bych to někde, kde to pak budu moct vyčistit. Tahle sedačka byla docela drahá. Copak tys nikdy neviděl žádné kriminálky? Kriminálka Miami? Odložené případy? Nic?“

Vlastně ho poprvé oslovím a je mi z toho zvláštně. Jako kdybychom jeden druhého znali roky.

S ním to ale nic neudělá. V tomhle je stejný jako Dustin. Ten si taky spoustu věcí neuvědomoval. „Jo, jasně. To mi mohlo dojít. Takže…“ Pohlédne ke dveřím. Asi se domnívá, že jsem idiot, zvednu se a půjdu mu otevřít. „Můžu jít?“

Sice mi lichotí, že se ptá na svolení, ale taky cítím, že teď přijde část, na kterou jsem se nijak zvlášť netěšil. Potřeba vzdorovat, stavět se do opozice. Potřeba dát mi to sežrat.

„Jo, můžeš jít,“ kývnu. Vstanu a zůstanu stát na půl cesty ke kuchyňské lince. „Nechceš, abych ti předtím ošetřil tu ránu, nebo tak něco? Byl bych nerad, kdybys mi zašpinil koberec. Mám tady lékárničku.“

Podívá se dolů a je na něm vidět, že by mu vůbec nevadilo zašpinit nejen koberec, ale rovnou celý barák, a klidně ho i zapálit. Drží se ale docela statečně.

Dávám tomu pár minut, než se znovu rozesměju.

„To je dobrý, ošetřím se doma,“ zaskřípe zuby. „Mohl bys mě odvázat?“ Automaticky přejde k tykání, ale nezlobím se. Později bych mu to stejně nabídnul. Nechceme spolu přece žít jako dva cizinci.

„To asi ne. Co kdyby ti přeskočilo a pokusil ses mě uškrtit? Jak ti mám věřit? Vůbec se neznáme.“

Nevím, jestli by se mu ulevilo, kdybych řekl, že o něm vím prakticky všechno.

Asi spíš ne.

„Fajn. Mohl bys mi alespoň ukázat východ?“ zeptá se hloupě, jako kdybych měl odněkud vylovit kouzelnickou hůlku, rozehnat pár cihel a pustit ho ven.

Rozmrzele mávnu k zavřeným dveřím a on se k nim rozejde. Našlapuje opatrně a váhavě. Nejspíš se bojí, že mu půjdu po krku, když se ke mně otočí zády. Mám chuť znovu zakřičet, anebo s ním zatřást, že nic takového nemám zapotřebí. „Drž si tu ruku, prosím,“ požádám klidně. „Nechci, aby tu pak bylo tvoje DNA.“

Kouká na displej, kde je potřeba zadat kód. Zhluboka se nadechne. „Mohl bys laskavě OTEVŘÍT?“

Moc se mu nedaří udržet zdvořilý tón. Možná jsem přecenil jeho schopnost sebeovládání. Ucítím pulzující bolest ve rtu a na chvíli ho zakryju dlaní. Ale Mattias se neobtěžuje zeptat, proč jsem zraněný.

„Musíš tam zadat kód,“ řeknu. „Číslo. Je to jedna dva pět pět.“

„Jedna dva pět pět,“ zopakuje a naťuká tam čísla, která jsem si vycucal z prstu. Už zase to začíná být legrační. I ve chvíli, kdy do dveří frustrovaně kopne. „Pusť mě ven!“

„Je to pět tři dva jedna, dobře?“

Trochu roztřeseně zadá jednotlivá čísla, a pak se opře čelem o dveře. Hyperventiluje. Teď. Právě teď si začíná uvědomovat, že ho nepustím. Dokonce se na to zeptá nahlas a v jeho hlase najednou není ani stopa po vzteku. Je odevzdaný a možná si myslí, že zemře. Dal bych polovinu svého inventáře, jenom abych mu viděl do hlavy.

I smaragdový meč, jehož nalezení jsem obětoval třicet šest hodin.

Cukají mi koutky, ale ovládnu se. Mrzí mě, že trpí, a tak zvolím laskavější tón. „Zkus ještě jedna devět pět dva, měním to často.“

Jsem překvapený, když poslechne. Ta vzdorovitost, střídaná se slepou poslušností, mě podivně vzrušuje. Fascinovaně sleduju, jak se jeho emoce znovu promění. Jak bouchá a kope do dveří. „Proč? Proč kurva já? Co jsem ti udělal? Proč mi tohle děláš?! O co ti kurva jde?“

Tolik otázek. Donutí mě k úsměvu. „Vsadíme se? Já říkám, že to zkusíš i počtvrté. Kdo prohraje, uvaří večeři.“

„Já žádnou posranou večeři vařit nebudu. Nech mě jít, do háje!“

Fakan. Přitom má určitě hlad. Nechal jsem ho ve sklepě docela dlouho. Nevím to přesně, ale určitě zmeškal svačinu i večeři.

„Devět devět jedna pět,“ řeknu a on to vyzkouší. „Nula nula nula nula,“ řeknu a on to vyzkouší. Zkusí úplně všechno. I číslo šest set šedesát šest, a to i přesto, že je třímístné, a já se hrozně směju, zatímco mu radím. Vlastně se v tu chvíli cítím ďábelsky.

Není nic a nikdo, kdo by mě soudil.

Dlouho jsem si myslel, že jediný bůh je smrt, ale teď vidím, že je to Mattias. Zírám na temeno jeho hlavy, linii boků a zad. I když je špinavý, posmrkaný a od krve, neznám nic krásnějšího.

„Čtyři dva osm pět,“ zamumlám. Mattias to vyzkouší a dveře se otevřou. Nevidím mu do očí, stojí ke mně zády, ale doslova hmatatelně cítím jeho naději. Zas na okamžik uvěřil, že ho pustím. Chytil se toho tak dychtivě, až mě to pomalu uráží.

Nehýbe se a zírá před sebe do chodby, takže dojdu k němu a opřu se o futra. „Jedny dveře vedou ven. Jedny na místo, kdes byl předtím. Jedny do ložnice a jedny do koupelny… Když si vybereš správně, pustím tě. Když špatně, chvíli se tady zdržíš, dobře? Máš rád hry, ne? Proč bys měl jinak tolik srandovních triček?“

Nervózně ke mně otočí hlavu. „Jak víš, že mám spoustu srandovních triček?“

Má suché rty. Nechápu, proč nepožádá o pití.

„Tak hraješ, nebo ne?“ zeptám se o něco hlasitěji, než jsem plánoval a on sebou znovu trhne. Začnu v tom spatřovat jisté schéma. Pokaždé, když se vyděsí, tak vzápětí zareaguje vzdorovitě, jako kdyby chtěl přesvědčit nejen mě, ale i sebe, že jsou věci, které má ještě pořád pod kontrolou.

„Nebudu hrát žádné pošahané hry! Řekl jsi, že mě pustíš domů, tak to udělej! Udělej to!“

Asi na něj moc spěchám. 

„Špatná volba,“ vydechnu pomalu. Chytím Mattiase za rameno a vedu ho ke dveřím od sklepa. Zadám kód, a když se otevřou, postrčím ho do tmy, možná až moc prudce. Neuvědomím si, že musí být zesláblý. „Třeba si příště zvolíš líp,“ snažím se ho uklidnit. „Nebo si aspoň zvolíš. Vždycky je lepší udělat aspoň něco, nemám pravdu?“

Zavřu za ním, ale neodejdu. Poslouchám s rukou položenou na kovové konstrukci. Mohl jsem vybrat zvukotěsné dveře. Bylo by to praktičtější. Takhle pořád riskuju, že sem někdo přijde – pošťák, pizza, policajti – a uslyší Mattiase křičet.

Jako třeba teď.

„Ty hajzle! Kurva! Do prdele! Ty sráči!“

Ale kdyby byly zvukotěsné a jemu by se něco stalo, tak co pak? Co bych asi tak dělal?

Každá z těch nadávek je pro mě jako facka. Z psychologického hlediska je dokážu pochopit a vím, že to přestane, ale stejně to bolí. Stojím tam dlouho, dokud nezmlkne, a říkám dlouho, protože řve do ochraptění. Potom slyším, jak jde po schodech dolů. Jak kopne do kbelíku.

Otočím se. V jednu chvíli mám pocit, že jsem na konci chodby zahlédl stín, a bolest hlavy se připomene.

Uklidním sám sebe, že jsem všechny kódy změnil, a mobil mám pořád u sebe. Není možné, aby se někdo dostal dovnitř.

V kuchyni z mrazáku vytáhnu led a položím si ho na obličej. Vydrhnu a vydezinfikuju stůl od Mattiasovy krve. Samozřejmě, že je to i na koberci. Hlavně že jsem ho prosil, aby dával pozor.

Pustím televizi, ve které běží nějaký animák. Moc ho nevnímám. Co chvíli otočím hlavu ke dveřím a poslouchám. Chvílemi se zdá, že pořád křičí.

Pevně semknu čelist k sobě a praštím sebou na gauč. Váhavě pohladím místo, kde seděl, a pak neodolám a přitisknu k němu nos. Otírám se o něj a nahlas oddechuju. Jsem plný zvláštní kombinace klidu a vzrušení.

Po nějaké době usnu, a když se probudím, v televizi už dávno běží jiný film.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Voldy
30. 6. 2020 8:36

Teda holky… já doopravdy nemám slov. Rozhodně je zajímavé sledovat průběh z obou stran. Každopádně jsem dnes při ranním běhu byla vystrašena cyklistkou. Taky tak brzo ráno potkávám většinou jen lišky a srnky a ona si to ke mě přifrčela neslyšně zezadu. No a já samozřejmě byla zrovna v myšlenkách o tom, kam tohle dojde, protože jsem dočítala před vyběhnutím. 😀 takže ano… myslím, že od zítra zase běhám s pepřákem. 😀
Děkuji, že nás nenecháváte sedět na židlích. Tohle je fakt psycho. A stejně si myslím, že Rufuse budu mít nakonec radši. 🖤

Kateřina
30. 6. 2020 18:06

Nejprve se omlouvám, jak jsem psala, že mi začíná hrabat. Vůbec jsem nemyslela vaši tvorbu, měla jsem na mysli sebe a nechtěně jsem to napsala sem. Poslední dobou jsem obrazně řečeno jako chodící bomba, která neví kdy ,,vybuchne“ a kolem sebe ještě ke všemu kope a uvědomí si to dost pozdě. Takže teď se ,,vypínám“ a jdu chvíli jen žít. Neřešit zprávy, neřešit blížící se maturitu, neřešit svou rodinu, prostě nic. Ale nadále budu čist Mattias a Rufuse, protože oba jsou skvělý a druhá část mě dost překvapila.

Mirek
2. 7. 2020 16:50

No, nebude to jednoduché a příjemné počtení…

Tereza
3. 7. 2020 23:33

První věc, co mě po přečtení obou částí napadla, byla, že číst Rufusův pohled bylo trošku těžší, než číst Mattiasův pohled. Těžko říct, čím to je… Možná se člověk líp vyrovnává s tím, když je mu ublíženo a nemá nad situací kontrolu než s tím, že vědomě někomu ublíží. Možná je to právě kvůli té kontrole… Něco jako: Nemůžu s tím nic dělat, je to hrozný, ale beru to z té lepší stránky, nemůžu s tím nic dělat 🙂 Možná je to trochu podobná situace jako s vlakem a výhybkou… Ale to by bylo na delší debatu. Každopádně je to… Číst vice »