RUFUS, část desátá


Nejdřív mám pocit, že vůbec neusnu. A taky mi připadá zvláštní, že mám pocit. Jako kdybych až doteď žádný neměl, což je totální nesmysl.

Podpírám si hlavu a hladím Mattiase po rtech. V pokoji je tma, ale pořád dost světla, abych viděl jeho úsměv, mírně zvednuté koutky a vrásky okolo očí. Spí tvrdě, skoro se nehýbe, ale když mu znovu přejedu ukazováčkem po rtech, potichu zamručí. A úsměv se ještě víc rozšíří.

Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem ho viděl smát se naposledy, kromě všech předstíraných reakcí na moje vtipy. Ale nedokážu si vzpomenout ani na to, jak vypadá, když se neusmívá.

Pohladím ho ve vlasech a políbím. Jeho sliny a dech jsou tak dobré, až se mi zatočí hlava.

„Slibuju ti všechno na světě,“ řeknu potichu. Lehnu si k němu co nejblíž a kopíruju jeho tělo. Zkontroluju, jestli je pořádně přikrytý. V ložnici občas bývá zima, nejsem zvyklý zapínat topení.

Stačilo tak málo a Mattias by byl mrtvý.

To vědomí mě hluboce zasáhne a ještě víc umocní moje rozhodnutí odpustit mu. Bolest ze ztráty převažuje nad bolestí ze zrady. Lidé jsou navíc od přírody geneticky naprogramováni k tomu, aby chybovali, takže bych mu neměl vyčítat jistou nedokonalost. Pro mě dokonalý je, navzdory všemu, co provedl.

Hladím ho na břiše a na hrudi a jemu sem tam unikne tichý vzdech.

Stačilo tak málo a byl bych mrtvý.

Tečou mi slzy a padají mu do vlasů. „Miluju na tobě úplně všechno,“ zašeptám. Jsem vzhůru dlouho, až si začínám myslet, že neusnu, ale potom mě konečně uspí, když si přeříkám celou Diamantovou stezku. Od kováře k démonovi, který sedí na prameni živé vody.

Nemám žádný sen a probudím se odpočatý. Chci si promnout oči, ale Mattias mě drží za ruku. Chvíli si prohlížím naše propletené prsty a pak ho opatrně pustím a vstanu. Světlé vlasy mu trčí na stranu, už jsou zase dlouhé, jako kdyby vyrostly přes noc.

„Rufusi,“ zamumlá ze spaní a ještě víc se zachumlá pod peřinu.

Jdu do koupelny, abych se osprchoval. Po cestě zkontroluju dveře ven a změním u nich přístupový kód. Dělám to v podstatě poslepu, zakrývám displej pravou rukou, aby na něj neviděl nikdo, a všech dvanáct čísel si zapamatuju během deseti vteřin.

Špinavé oblečení naházím do prádelního koše. Vedle umyvadla najdu černý pytel – chvíli váhám, co s ním, a nakonec ho v rohu sprchového koutu prostě spálím.

Nevím, co s nožem. Odnesu ho do sklepa, protože mě nic lepšího nenapadne a krájet s ním zeleninu a ovoce mi po tom všem nepřipadá jako ten nejlepší nápad. Položím ho ke kbelíku, vyjdu schody zpátky nahoru a konečně zamířím sprchy.

Ve vzduchu je cítit spálenina.

Spláchnu zbytky tkaniny a popel a pustím na sebe horkou vodu. Opírám se o kachličky a vím, že odteď bude všechno v pořádku.

„Rufusi!“

Okamžitě vypnu sprchu a otevřu. Po tom všem mi nemůže vadit, že mě Mattias vidí nahého. Ostatně, stejně to nevypadá, že by ho moje nahota nějak zajímala. Zakrývá si obličej a přešlapuje na místě.

„Je ti špatně?“

Zakroutí hlavou, a když na mě pohlédne, nedokážu rozklíčovat, jaké emoce prožívá. Možná strach, což nedává smysl. Chci mu říct, aby se usmál, ale předběhne mě, když vypálí: „Tohle… Tohle mi nemůžeš dělat, Rufusi.“ Zvolí vyčítavý tón a dojde blíž. „Hrozně jsem se bál… Žes mě tady nechal.“

Potěší mě, že si prostě jenom přál být se mnou. Obejmu ho a on se ke mně úlevně schoulí. Nijak neřeší, že jsem mokrý, dokonce dostanu polibek na rameno. Chvíli se v objetí kolébavě pohupujeme z nohy na nohu, než řeknu: „Nikdy bych tě tady nenechal. Jsi pro mě to nejdůležitější.“ A stejně tak důležité je, aby to chápal správně. Aby už nikdy neměl strach. „Chceš, abych příště nechal otevřeno?“

„To by šlo.“

Pomůžu mu sundat pomačkané tričko. „Pojď ke mně. Můžeme se osprchovat spolu.“ Sprchový kout není prostorný, ale Mattias ten nápad uvítá. Stáhne si i tepláky a jde dovnitř. Nejspíš ho vzrušuje, že stojí tak blízko, protože se zachvěje.

Sáhne pro šampón s vůní belgické čokolády a vetře si ho do vlasů.

Nastavím sprchu tak, aby nám horká voda stékala po zádech a po ramenou. Roztírám mu pěnu po těle, masíruju ho a on zaklání hlavu. Je to skoro jako kdybychom se znovu milovali.

„Máš krásnou kůži, takovou jemnou,“ vydechnu.

Zasměje se nahlas, nádherně zvonivě, a všechny vibrace jeho hlasu se vpijí do toho stísněného prostoru a vyplní nás. Hladím ho na krku a podél páteře, přes lopatky až k zadku, ten pohladím obzvlášť jemně. Mám erekci, ale nemyslím na to.

„Rufusi?“

Pohlédnu mu do očí. Neuhne a najednou se tváří podivně vážně. Jeho emoce se tak rychle mění, že je sotva stíhám číst. Nevím, jestli to dělá úmyslně, aby mě znejistil, ale doufal jsem, že máme tuhle fázi naschválů za sebou. „No?“ zkusím neutrálně.

Položí mi ruce na boky. „Nechci, aby sem někdo chodil, Rufusi. Chci tu být jen s tebou. Mohl bys… Mohl bys říct svému tátovi, aby nás nechal na pokoji?“

Při vzpomínce na to, jak mi otec mlátil hlavou o kachličky, mě trochu brní obličej. „Ten čurák už nežije,“ vysvětlím konejšivým tónem. „Už to budou tři roky. Proto jsem pak musel řešit tolik věcí.“ Zařídit pohřeb, prodat dům, čekat, než zemře matka. Bylo to dost únavné, ale stálo to za to, protože Mattias je tady. A při každém pohybu se jemně otře o můj penis.

Nezdá se, že by to dělal úmyslně. Vypadá zamyšleně a po obličeji mu stéká voda. „Dobře,“ hlesne nakonec. „Takže už nepřijde?“

„Změnil jsem kódy, když jsi spal. Což jsem sice dělal i předtím, aby se sem nedostal, ale teď už ví, že nedovolím, aby se ti něco stalo. Ví, že tě…“ Nevím, jak to přesně zformulovat. Miluju, samozřejmě, ale je v tom ještě něco víc. Jsem mu stoprocentně odevzdaný a nejsem si jistý, jestli to ta dvě slova dokážou postihnout. Možná že ano, jinak by je lidé neříkali. „Že já…“ Odhrnu si vlasy, abych na něj líp viděl, a začnu zuřivě mrkat, když se mi do oka dostane šampón.

Mattias mi okamžitě podá ručník. „Dobrý?“

„Jo.“ Sleduju ho jenom levým okem, pravé mám zavřené. „Ty máš strach? Mám něco udělat, aby ses cítil dobře?“

Vyleze ze sprchy a obléká se. „Ne, to je v pohodě. Jestli říkáš, že nepřijde, tak ti věřím.“ Nejdřív kalhoty a hned potom moje tričko. „Mohl bys mě pak zase ostříhat? Jako minule? Nesnáším, když mám moc dlouhé vlasy.“

„Tak dobře.“ Nemám tušení, s čím souhlasím. Nedokážu odtrhnout pohled od toho, jak bere lem mého trička do ruky a přitahuje si ho k nosu. Jak se nadechuje, protože chce cítit, že jsem na jeho těle, pořád s ním.

Jako v mrákotách sáhnu pro jeho Jsem štěně. „Můžeme si objednat pizzu.“

Chci jít do obýváku, ale moje tělo, uvězněné Mattiasovou přítomností, se ani nepohne. Ruce, aniž bych jim cokoli přikázal, chytí jeho obličej, opatrně, a přitáhnou ho blíž. „Políbím tě,“ oznámím na vysvětlenou. Jazykem mu vklouznu do pusy a mazlím se s ním. Mám přitom zavřené oči.

Mattias zareaguje okamžitě a vyklene se proti mně boky, takže skončím natlačený na zdi. Slyším se sténat. Je divoký a vášnivý, a když mě pustí, směje se a oči se mu zvláštně lesknou. „No tak jo, pizzu,“ odpoví a mně chvíli trvá, než si vzpomenu, že jsme mluvili o jídle. Což v současné době rozhodně není jedna z mých nejsilnějších tělesných potřeb. Pořád mám erekci.

Jdeme do obýváku, ale Mattias uprostřed chodby zastaví. Možná, že jeho tělo taky rozhoduje za něj. Už budeme navždycky vězni toho druhého. „Jo, pizza je dobrý nápad,“ zopakuje tiše. Přitom se dívá ke dveřím do sklepa, ne na mě, a v jeho výrazu je něco znepokojivého.  

Uvědomím si, že jsem zapomněl zavřít. Přesto mě zajímá: „Co je špatně?“ Stoupnu si za něj a zírám do tmy. Ještě pořád je slyšet tiché lupání zářivky, protože jsem měl rozsvíceno, když jsem dovnitř nesl nůž. Ale jinak je klid. Trochu chladno.

Mattias ukročí dozadu. „Můžu jít do obýváku?“ vykoktá.

Jasně, že může jít do obýváku. Je to i jeho dům. Jeho chování v mnoha ohledech nedává smysl. Musím se nad tím zamyslet a moje vzrušení mezitím opadne, zůstane jen starost. „Ty se bojíš, že budeš muset do sklepa?“

„Slibuju, že budu hodný,“ slíbí překotně. „Hlavně mě tam neposílej, dobře?“

Zmatek. ZMATEK. Jako kdyby selhával nějaký vnitřní procesor. Nevím, proč má strach, že bude muset do sklepa. Přece nic neprovedl. Ráno vstal, mazlil se. Miluje, když se jeden druhého dotýkáme. Chce tady zůstat navždycky a o svojí podělané rodině už nemluví.

Nesnesu pomyšlení, že by šel tam dolů a já bych musel být bez něj.

Obejdu ho a zavřu. Pak zadám kód a dveře se znovu otevřou. Sáhnu za sebe, chytím Mattiase za ruku a postrčím ho. Je úplně zkoprnělý, ale nechá se dovést blíž. Přitom přerývavě oddechuje.

Třeba si myslí, že mu chci ublížit. Zmatek se promění v částečnou paniku, že by o mně mohl pochybovat.

Najednou vím, co udělat. Asi ho nemůžu přinutit, aby se nebál, ale můžu dovolit, aby měl pod kontrolou aspoň základní mechanismus.

Zadám další čtyři čísla. Změna přístupového kódu. „Vyber pět čísel, nacvakej je a potvrď tím zeleným,“ řeknu. Zakryju si oči a pro jistotu se ještě otočím zády k němu, aby si nemyslel, že podvádím. „A neříkej je nahlas!“

Nemám tušení, jak se tváří. Slyším cvakání a trpělivě čekám, dokud se dveře nezavřou.

Mattias mi položí ruku na rameno. Chce, abych se otočil, a tak poslechnu. „Tys… To znamená…“ Zadrhává se mu hlas. Nejspíš chápe, co to znamená.

Samozřejmě bych ty dveře mohl otevřít, stačilo by resetovat systém – v tom horším případě zkratovat část obvodu a všechno přenastavit. Ale to mu neřeknu. Líbí se mi, když má věci pod kontrolou. „Teď jsi jediný, kdo může ty dveře otevřít,“ oznámím obřadně. Prohlédnu si jeho výraz, jestli v tom pohledu neuvidím něco zvláštního. Pochybnosti. Strach. Ale konečně mi připadá uvolněný a šťastný. „Už je ti dobře?“ ujistím se. „Objednáme Hawai?“

„Jo! Rozhodně Hawai. A mais navíc.“

„No jasně. Kukuřici taky.“

Jdeme spolu do obýváku, a zatímco se Mattias probírá knihami, přerovnává je a staví z nich komínky, já vezmu mobil a vytočím číslo restaurace. Zvoní to dlouho. Chodím přitom kolem sedačky a barových židlí ke kuchyňské lince a zpátky. Ve dřezu je špinavé nádobí, deka je zmuchlaná a hozená na baru. Všechno působí nedbale.

Nemám tušení, co se tady poslední dny dělo.

Konečně to zvedne ženský hlas. Zeptá se, co pro mě může udělat, jako kdybych nevolal do pizzerie, nýbrž do široce spektrální firmy, která se sice zabývá rozvozem jídla, ale jinak v ní taky staví krby a montují regály.

„Tady Rufus Attano. Downhill 5. Rád bych si objednal pizzu. Dvakrát veganskou verzi Hawai. Kukuřice navíc. Jo a budu platit kartou.“

 „Dobře,“ souhlasí ženská bezvýrazným hlasem. „Bohužel máme hodně objednávek. Doručení je možné nejdřív za tři hodiny.“

„Aha, moment,“ odtáhnu telefon od ucha a svalím se na gauč vedle Mattiase. „Ptá se, jestli nám nevadí, když ji dovezou až za tři hodiny. Je to v pohodě?“

„V pohodě,“ pokrčí rameny. Zvedne jeden z komiksů, kde je Spiderman, a naznačí, že mu ten oblek sluší, což si osobně nemyslím, ale jsem ochotný respektovat jeho názor.

S úsměvem protočím oči v sloup a vrátím se k telefonátu. „Tak nám to prý nevadí,“ řeknu klidně. Ukončím hovor, nohy natáhnu na stůl a prohlížím si Mattiase, zatímco on si prohlíží knižní tituly a pročítá anotace. Využiju momentu, kdy sahá pro další knihu, a lehnu si k němu na klín.

Zírám na něj zespoda. Na bradu, rty, nos a dlouhé řasy. Cítím nádherné teplo v okolí žaludku. Rozpíná se, putuje každou tepnou, celým kardiovaskulárním systémem.

Usměju se a chci Mattiasovi ten pocit popsat, ale on mi položí ruku na hrudník, tam, kde je srdce, a skloní se pro polibek.

***

Vezmu pampelišku a přiložím ji vedle té předchozí. Omotám a utáhnu, už mám úplně ulepené prsty. Všechno bzučí a pípá a auto zpola mizí ve vysoké trávě. Stejně tak Mattias.

Co chvíli zkontroluju jeho slámově žluté vlasy. Jsou vyšisované od sluníčka, hodí se k barvě pampelišek a na nose mu trochu vyskákaly pihy. Pokaždé, když si začnu myslet, že dosáhl vrchní hranice roztomilosti, jednoduše ji překoná.

Leží na břiše a čte Zničení člověka od C. S. Lewise. Sám jsem tu knihu četl kdysi dávno a nijak mě nezaujala. Lewis byl obdobný pokrytec jako většina věřících, protože v jedné ze svých statí tvrdil, že zvířata na rozdíl od lidí nemají nesmrtelnou duši, ačkoli se v některých z nich může odrážet nesmrtelnost jejich páníčků. Tolik k aroganci a povýšenosti.

Fakticky ovšem mohu souhlasit s tím, co řekl Lewis o rodičích a dětech. Totiž že rodiče dogmaticky trvají na svém ve věcech, kterým děti rozumí lépe než oni.

Utrhnu další pampelišku a přidám ji k těm ostatním.

„Věříš v Boha?“ napadne Mattiase z ničeho nic.

„Ne. Nejblíž mojí představě Boha je Smrt. Proč se ptáš?“ Vstanu, opráším si kalhoty a jdu si sednout blíž k němu, protože má kolem spoustu květin. Všechno hezké je blízko Mattiase. Respektive: Všechno hezké je odrazem Mattiase.

„Jen tak. Většina úvah se týká náboženství.“ Převalí se na záda a zacloní si oči před sluncem. „Jaká knížka je vlastně tvoje nejoblíbenější?“

„Nemám nejoblíbenější knížku. Mám jich rád hodně. Než jsi přišel, četl jsem mnohem víc, ale teď mě baví spíš hry.“ Správné by bylo přiznat, že jsem četl mnohem víc, než jsem ho uviděl na té fotce. „Přijde mi, že hry nabízí spoustu možností, můžeš se rozhodovat a tím pádem do toho vkládáš kus sebe. Najednou to není o tom, že do tebe někdo sere svoje myšlenky…“ Chvíli přemýšlím nad tím, co jsem řekl, ale pak pokrčím rameny. „Jaká je tvoje nejoblíbenější knížka?“

Na odpovědi vlastně nezáleží, ale za tu dobu, co to mezi námi funguje, jsem se naučil, že je rád, když se ptám. Když si říkáme fakta. Zkoušíme jeden druhého. Když se stane, že zná odpověď a já ne.

„Harry Potter. Jednoznačně Harry Potter. Myslel jsem si, že je to kravina pro děcka, ale beru zpátky. Je to perfektní!“

Věnuju mu přezíravý úsměv. „Víš, že je to vlastně hrozně nedomyšlené?“ Sednu si do tureckého sedu vedle něj a natáhnu se, abych ho políbil do vlasů. „Řada těch kouzel… Jak by mohla být rodina těch zrzků chudá, když si mohli kdykoli vyčarovat peníze? Jak by v tom světě mohl být kdokoli chudý?“ Přidám poslední pampelišku a věnec utáhnu, opatrně, aby se nerozpletl. Položím ho Mattiasovi na hlavu.

Vypadá jako princ. Řeknu mu to.

Opatrně věnec osahá, usměje se a vyleze mi na klín. Sedí ke mně čelem, a když promluví, cítím bílou čokoládu s jahodami. „To odvoláš!“ přikáže pobaveně. „Harry Potter není nedomyšlený.“ Položí mi ruce na ramena a trochu je promne. „Tys mi upletl věnec?“ zeptá se, i když je to zcela očividné.

„Jasně. Víš, co je dneska za den? Dneska máš narozeniny.“ Původně jsem mu to nechtěl říkat. Měl jsem pocit, že by ho to mohlo rozrušit, probudit staré vzpomínky a podobné sračky. Že by se mu třeba zastesklo.

Ale miluju dávat Mattiasovi dárky. Je to ještě lepší, než kdybych je dostával já.

„Já mám narozeniny? Je červenec?“ Vypadá překvapeně a taky nevěřícně, ale rozhodně ne smutně.

Pochopím, že má v hlavě důležitější věci než svoji podělanou rodinu. Například mě.

Shodím ho ze sebe, vstanu a natáhnu k němu ruce. „Chceš vědět, co jsem ti koupil?“

„Tys mi něco koupil? Vážně? Co?“ Taky se postaví a oči mu svítí nadšením.

„Možná ti to dám. Za pusu.“ Zhoupnu se na špičkách a odkašlu si. Pořád pociťuju stud, když chci políbit, ale pracuju na tom. Nechávám se líbat často.

„No tak jo!“ Mattias na mě skočí, takže oba málem spadneme do trávy. Dostanu pusu na čelo, nos, bradu, všude kam dosáhne, a když mi olízne ucho, mám husí kůži. Narovnám mu věnec, aby nesklouzl, a cítím, že se usmívám. Nepřetržitě, musím to dělat i ve spánku, protože mě z toho úplně brní čelist. „Jsem s tebou šťastný,“ řeknu tiše.

„Já s tebou taky! Mám jít dovnitř?“

„Jo.“ Chytím ho za ruku a propletu s ním prsty. Navzájem jeden druhému pomůžeme na nohy a Zničení člověka se zavře, aniž by do něj Mattias vložil záložku. Nemám dojem, že by ho to trápilo, poslední dobou si pamatuje čísla mnohem snáz než dřív.

Když vejdeme do domu, řeknu mu, aby zavřel oči.

Cítím zvláštní směs vzrušení. Koupil jsem pro něj notebook, jeden z nejnovějších modelů. Zahesloval jsem wifi a nainstaloval prohlížeč s omezeným vyhledáváním. Ne že bych si myslel, že okamžitě někomu napíše, anebo že mě zradí. Prostě jen…

Přišlo mi, že je to bezpečnější pro nás oba. Nemusí se trápit možností selhat, anebo mě zradit. Prokazuju mu tím službu.

Vedu ho do obýváku a postrčím k sedačce. „Pozor, přistání!“ Rozcuchám mu vlasy a ze skříně vytáhnu krabici. „Nelekni se, je to trochu těžké.“

Natáhne ruce. A tak mu na ně položím krabici, kde je Dell Alienware 17 R5. To znamená operační paměť DDR4 a technologie Turbo Boost a Hyper Threading. Z hlediska technických parametrů je na podobné úrovni jako můj stolní počítač.

Aniž bych ho pobídl, nedočkavě otevře oči a spolu s tím taky pusu. Zprvu nedokážu rozklíčovat jeho výraz, a tak mám strach, že jsem vybral špatně. Mattias se sice v počítačích a moderních technologiích obecně tolik nevyzná, protože nemá čas sledovat nejnovější trendy na trhu, ale třeba se mu nelíbí barva.

„Tys mi…“ řekne konečně. „To je naprosto úžasný!“ Položí notebook vedle sebe a vstane, aby mě objal. „Děkuju. Strašně se mi líbí.“

Můj tep se zrychlí. Úleva nahodí jistou část mozku. Trochu idiotsky přešlápnu. „Zablokoval jsem celou řadu funkcí,“ vysvětlím okamžitě. „Abys nemohl nikomu napsat. Ale internet ti bude fungovat. Můžeš se dívat na dokumenty, číst články a recepty… Je to tvoje.“

Dlouho se líbáme. Stojíme namáčknutí u sebe, on má na hlavě věnec a ruce kolem mého pasu. Když se nadechnu, cítím čokoládu a květiny. Voní každou buňkou těla. Líbám ho a chci, aby to nikdy neskončilo. Zuby zavadím o spodní ret a jemně kousnu, tak, jak to má rád.

Miluju, že má pak opuchlé rty.

Po nějaké době chce, abych mu ukázal, jak notebook funguje, a tak si sedneme vedle sebe a já mu vysvětlím úplně všechno. Od prohlížeče přes nejnovější antivir. Společně nainstalujeme MiseryDuh! a kocháme se grafikou. Protože se ani jednomu nechce vařit, objednám jídlo přes internet. Čočkové placky se zeleninou a dort z mandlového mléka pro oba.

A pak hrajeme, já u svého počítače, Mattias na sedačce s notebookem na klíně. Hrajeme dlouho, dokud neoznámí, že jde do postele. Stačí ještě poslat Attilu na misi do solné jeskyně, vytřískat z jezinek smlouvu o nezávislosti podsvětí, a pak to vypne. „Půjdeš taky?“ směřuje další otázku na mě.

S pohledem upřeným na monitor ukážu dvě minuty, protože potřebuju dokončit kování přívěsku pro královnu. Ta blbá ježibaba je pořád nespokojená a chce, abych přidával další a další drahé kameny.

Nakonec to trvá pět minut.  Jsem švorc, a tak hru vypnu. Z lednice vytáhnu džus a napiju se. Do prázdné petky napustím vodu na zalití marihuany, a jdu do ložnice.

Mattias leží zachumlaný pod peřinou a sleduje každý můj pohyb. „Víš, že není možné se předávkovat marihuanou? Musel bys vykouřit přes osm set jointů.“

„To jsem věděl. Teda tu první část.“ Položím lahev vedle topení a na vysvětlenou dodám: „Líbí se mi, jak voní. Koupil jsem ji potom, co zemřela matka.“ Zhasnu, ale nechám svítit na chodbě, abych na Mattiase viděl. Když nemůžu spát, prohlížím si jeho rysy a výrazy tváře. Má jich nespočet a já znám každý jeden z nich.

Lehnu si vedle a nechám ho, aby nás schoval pod deku.

„To nevadí, že umřela. Máš mě,“ zamumlá.

Jasně, že nevadí. Seru na ni. Jako kdyby nikdy neexistovala. V mém životě byla stejně jenom prázdnou figurkou, neschopnou vymanit se z otcova vlivu.

Možná by se ulevilo i Mattiasovi, kdyby jeho matka zemřela.

„Ano,“ řeknu souhlasně. „Mám tebe, jsi můj.“ Nahlas vydechnu, když mi Mattias vykasá tričko a olízne mě od klíční kosti až k lemu kalhot. Nadzvednu se, aby mi je stáhnul.

Cítím, jak tvrdnu. Všechny pocity se seskupují tam dole. Pevně svírám prostěradlo, když mě Mattias políbí na stehna a jazykem přejede po tříslech. A zasténám, jakmile si začne zasunovat můj penis do pusy.

Jsem jako v horečce. Nejspíš si nikdy nezvyknu, když tohle z ničeho nic udělá. Nezvyknu si, že mi dovolí přirazit.

Nadzvednu se na loktech, abych na něj viděl. Má zarudlé tváře a já musím mít rudé uši. Ale jediné, na co dokážu myslet, je, jak něžně mě hladí a olizuje. Jakou péči mi věnuje.

V závěru dovolí, abych mu vystříknul do pusy, což je prostě nejvíc… Zakloním hlavu, zahýbu prsty na nohou a vykřiknu: „Miluju tě!“ Nahlas oddechuju. Trochu křečovitě pustím zmuchlané prostěradlo a přitáhnu Mattiase k sobě. „Tak moc.“

Lehneme si co nejblíž, dotýkáme se a hladíme. Jsme jeden.

„Rufusi?“ promluví později, když už si myslím, že usnul. „Taky tě miluju.“

Ta slova mě úplně orazítkují, vytrhnou z polospánku. Dokonce cítím, jak mi vyhrkly slzy a rychle je zkouším otřít hřbetem ruky, aby si Mattias ničeho nevšiml. Konejšivými pohyby ho hladím po zádech, dokud neusne. Miluje mě.

Vstanu.

Algoritmus se skládá z konečného počtu jednoduchých elementárních kroků.

TAK PŘEDNĚ, NETUŠÍM, ODKUD SE TEN POCIT VZAL.

Dojdu do kuchyně, napustím vodu do varné konvice, zastrčím šňůru do zásuvky, vytáhnu hrnek, otevřu novou krabičku, přičichnu, vyberu čaj.

Každý krok musí být jednoznačně a přesně definován.

Dlouho čekám, až se dovaří voda a potom ji naliju do hrknu. Držím sáček a louhuju ho, klidným pohybem nahoru a dolů, než zmizí ve vodě, kterou barví doruda. Protože je malinový. Pak syknu, když si spálím prsty. Co jsem to kurva udělal? A co kurva dělám teď?

Algoritmus neřeší jeden konkrétní problém.

Nevím, kde končí Mattiasova svobodná vůle, ale najednou na tom záleží. Najednou se z toho stává základní rovnice, kterou je třeba vyřešit, a od ní se budou odvíjet další počty.

Libertarianismus je postaven na konceptu, podle něhož má člověk možnost přijmout více než jeden možný postup v rámci daného souboru okolností. To znamená, že pokud člověk volí mezi několika možnostmi a rozhoduje se pro jednu z nich, uplatňuje svobodnou vůli.

Což by znamenalo, že Mattias svobodnou vůli má, jelikož měl pokaždé na výběr.

Otázka ovšem je, do jaké míry měl na výběr, když jsem ho vzal domů, a nakolik významnou roli v tom všem hraje osudovost mezi námi, na kterou se můžu odkázat. Existuje-li ovšem osud, v každém případě je zároveň popřením svobodné vůle člověka, totiž všech lidí.

V takovém případě nemá svobodnou vůli ani jeden z nás.

Malinový čaj vypadá jako krev. Vlastně mám mnohem radši bylinkové.

Chci se vrátit do postele, přitulit se k Mattiasovi a spát, ale myšlenka na slovo vrátit mě kauzálně vede k tomu, abych myslel na to, jestli by se vrátil, kdybych ho pustil.

Pustil zní směšně. Skoro jako by tady nebyl ze svobodné vůle.

DO PRDELE KURVA.

Musím se soustředit. Zvládnu vyhodit sáček do koše, vylít trochu čaje do dřezu a dopustit ho studenou vodou. Napiju se. Pořád je horký, takže si spálím rty, ale bolest jde úplně mimo mě.

Každý algoritmus musí skončit v konečném počtu kroků.

ZMATEK.

Přece ho nemůžu nechat jít! Mám se vrátit do ložnice a zkusit zapomenout?

Zajedu si rukama do vlasů a zatahám, možná jich pár vyrvu. Jsem neschopný soustředění, veškeré informace, které jsem během života nasál a vstřebal, se přelévají. Vytváří nesrozumitelné teze.

Začnu hyperventilovat. Chodím kolem jídelního stolu, a v jednu chvíli mám dokonce pocit, že jsem zahlédl stín. Ale není to otec, jen silueta lampy, protože otec už se nemůže vrátit, do píči, kurva, otec už nikdy nepřijde. Nedovolím, aby Mattiasovi někdo ublížil. Nedovolím to ani jemu!

Nedovolím to ani sobě.

„Mattias je tady z vlastní vůle!“ štěknu nahlas, ale nikdo neodpoví. A tak vezmu hrnek s čajem a hodím ho proti zdi.

***

Trpělivě čekám, že se ze své noční můry proberu, ale ona zůstává. Objevuje se v tu nejméně vhodnou dobu. Vlastně jde o celé spektrum nejrůznějších snů, které jsou plné hnusu a dehtu. Vidím je s otevřenýma očima během těch nejobyčejnějších činností jako je sprchování, vaření, hraní hry. Pronásledují mě jako démon Asperon, který se na hráče přilepí v jednom z vyšších levelů a jediná možnost, jak se ho zbavit, je zahodit svoje boty do Truchlivé tůně. Na což málokdo přijde, takže musí dané kolo opakovat znovu a znovu.

Roztřískal jsem přitom asi dvě klávesnice. Koho by napadlo se zout?

Od té doby chodím bosý.

Sny se opakují v různých obdobách, ale jejich význam, ačkoli je kolikrát hůř čitelný, zůstává. V jednom z nich mě Mattiasova matka táhne do kostela a křičí, že jsem jejímu synovi sebral život. A i když vím, že to není pravda a v tom snu ji strašně nenávidím, stejně trvá několik dní, než se z toho dostanu.

Další sny jsou taky jednoznačné.

Chodím v nich po lese a hledám bílého jelena. Když vydechnu, u pusy mi zůstává obláček páry. Bořím se do sněhových závějí, jdu po vyšlapaných stopách a na zádech mám velkou pušku. Všude je ticho. Zastavím na pěšině a je to stejná pěšina, po které se vždycky vracel otec, když táhl mrtvolu za paroží.

Poslouchám. K zemi se snáší sněhové vločky a padají mi na kabát.

Pak ho uvidím. Stojí nedaleko mezi dvěma stromy a upírá na mě velké modré oči. Velice opatrně, abych ho nevyplašil, sundám pistoli a zamířím. Nechci to udělat, ale ruce mě neposlouchají. Snažím se uhnout a silou vůle tomu zabránit, jenže jsem očarovaný. Nezvládnu sám sebe přinutit odklonit hlaveň.

Hledíme jeden na druhého, třesu se, ale mušku mám překvapivě přesnou. Když stisknu spoušť, kulka proletí jelenovi hlavou. Kouzlo okamžitě pomine, jsem sám sebou a rozeběhnu se blíž. Padnu na kolena a zkusím mu palcem setřít pramínek krve. Velké modré oči jsou prázdné a bez života.

Přede mnou už neleží jelen, ale kluk.

A takhle se budím. S pocitem, že jsem ho zabil.

Po probuzení většinou dlouho zírám před sebe, konejšivě hladím Mattiase po zádech, jako kdyby to gesto mohlo zároveň uklidnit i mě, a dlouho trvá, než se zmátořím. Než sám v sobě rozhodnu, že přežiju i další den, aniž bych zešílel z představy, že to není skutečné.

Pomáhá, když se milujeme. Divoce a vášnivě, protože není nic skutečnějšího, než když je ve mně. V tu chvíli nezáleží na věcech, jako je osud a svobodná vůle a další pitomé sračky. Je to o stavu těla a duše a já se vždycky udělám.

S pocitem, že je to naposledy se propadám zpátky do iluze, kterou jsem si vysnil.

Vedeme dlouhé rozhovory o nesmyslnosti bytí. Mattias působí jako větší optimista. Když řeknu pomíjivost, řekne teď a tady. Tě miluju.

Úmyslně to opakuje, jako kdyby pokoušel moji trpělivost a snažil se mě vydeptat, ale já v základu vím, že tak podlý není. Rozervaně chci, aby to vyznání opakoval, a stejně tak chci, aby to už nikdy neříkal.

Tak ubíhá den za dnem.

Trávím s ním každou minutu. Sprchujeme se výhradně spolu, vaříme spolu a hrajeme spolu. Když se učí norštinu, sedávám tak, abychom se dotýkali chodidly. Snažím se neodcházet, a když už musím, nesmyslně si to vyčítám a několikrát se vracím, abych ho ujistil, že budu spěchat. Říká, že to zvládne.

A tak se usmívám. S pocitem, že jsem stejně zklamal.

***

„Teď to bude bolet,“ upozorní zubařka a já odtrhnu pohled od zářivky. Ve skutečnosti si přeju, aby to bolelo, ale nic se nestane. Poslouchám zvuk vrtačky a připadám si mrtvý. I ve chvíli, kdy zajede do zubu a setká se s nervovým zakončením, ani neceknu.

Ruce mám volně položené v klíně. Už jsem pryč čtyřicet osm minut.

„Hotovo. Můžete si vypláchnout pusu.“

Od všeho svinstva, co se vám kdy stalo. Takže si vypláchnu pusu, zakloktám a potom sáhnu pro peněženku. Platím hotově, navíc trochu přemrštěnou částku a pak spěchám, abych odtamtud co nejrychleji vypadl.

Vejdu do chladného rána a jazykem přejíždím po stoličce. Polovinu obličeje mám nateklou.

Sednu do auta, vyjedu z parkoviště a zařadím se za bílou dodávku. Dvakrát čekám na semaforech, než padne zelená, a netrpělivě poklepávám o volant.

Dokonce mě napadne pustit rádio, ale nechci se s tím otravovat. Radši koukám z okénka. A pak, je to jen okamžik, co si všimnu ženské, která vyjde zpoza rohu. Mattiasova matka, poznám ji neomylně. Vypadá stejně mrtvolně a uboze jako ve večerních zprávách. Tak, že mám chuť zastavit a zeptat se, ve vší zdvořilosti, proč ještě neumřela.

Za ruku táhne Maddie. Sice není neděle, ale možná jdou z kostela, možná se chodí modlit denně. Upřímně nevím, co si představuje. Že poklekne na studenou zem, semkne ruce k sobě, chvíli bude štkát a blábolit a pak se vrátí domů a Mattias ji přivítá ve dveřích? Že stačí jedna podělaná kouzelná formule a on se k ní rozeběhne?

Život není Misery Duh!, ty blbá krávo.

Zařadím, přejedu do dalšího pruhu a zaparkuju před obchodem. Vejdu dovnitř, stejně jako ony, a pozoruju jejich záda. Ta malá má stejnou barvu vlasů jako Mattias. Bere sladkosti, hází je do košíku, a když ji matka okřikne, zase je vrací do regálů, aby je později nenápadně hodila zpátky. Vůbec spolu nemluví a Mattiasova matka tiskne v ruce nákupní seznam.

Možná jí po tom všem vypadává paměť.

Sleduju, jak sahá třesoucí se rukou pro levandulovou aviváž. Mattias nemá tuhle vůni rád, šimrá ho v nose. Cítím opovržení.

„Mohl byste mi pomoct?“

Dojde mi, že ta ženská mluví na mě a ukazuje přitom na krabici cereálií s medem, ale stejně se rozhlédnu, jestli tam není někdo další. „Samozřejmě,“ usměju se. Sáhnu do vrchní police a jednu krabici sundám.

„Děkuju.“

Na vteřinu jí chci všechno vpálit a v duchu se slyším říkat, že už Mattiase nikdy neuvidí, protože Mattias chce být se mnou a miluje jenom mě. Ale nahlas neřeknu nic, prostě se jenom dál usmívám a z protějšího regálu seberu dvě bílé čokolády s jahodami. „Moje nejoblíbenější,“ mrknu na Maddie.

K pokladně dojdu dřív než ony. A je to přesně sedmdesát dva minut, kdy jsem bez Mattiase. Vlastně nevím, co mě vedlo k tomu, že jsem vystoupil, ale když se vrátím do auta, cítím klid.

Čokolády hodím na sedadlo spolujezdce a rozjedu se domů.

Cesta zpátky uběhne rychle. Chvíli mám puštěné stěrače, protože začne chumelit, a do toho přece jen nakonec zapnu rádio. Projedu bránou, zaparkuju na příjezdové cestě a jdu ke dveřím.

Zadám přístupový kód a málem vrazím do Mattiase, který stojí v chodbě, skoro jako kdyby tam čekal celou dobu. Okamžitě mě obejme a políbí na rty, což vnímám jen částečně, protože mám otupělou pusu. „Tak co?“ zeptá se zúčastněně. „Bolelo to?“

„Ani ne.“ Položím mu ruce na boky a pozpátku balancujeme chodbou do kuchyně. Vysadím ho na linku vedle dřezu a z kapsy vytáhnu čokolády. „Cos dělal?“ Pak vezmu sklenice s Deadpoolem a naliju do nich pomerančový džus.

„Četl jsem toho nového Nesba, cos mi koupil. No nic moc.“ Zakousne se do čokolády a obal mi podá.

„Štve mě každá chvíle, kdy nejsem s tebou,“ řeknu tiše. „Připadá mi, že jakmile to nemůžeme prožít spolu, je to úplně nicotné.“ Napiju se a políbím ho na tvář, slíznu kousek čokolády ze rtů. „V obchodě jsem viděl Maddie,“ řeknu jakoby nic.

Mattias vyplázne špičku jazyka a sáhne pro druhou čokoládu. Začte se do jejího složení. „Koho?“

„Maddie,“ vysvětlím trpělivě. „Tvoji sestru.“

Nezdá se, že by ho to zajímalo. Většinou mě jeho totální nezájem o život tam venku uklidňuje a konejší, protože tam není nic lepšího než tady. Nejsem tam já. Není tam svět, který jsme vybudovali jeden pro druhého. Jen dehet a hnus, jedna velká noční můra.

Tentokrát mě ale jeho reakce z nějakého důvodu znepokojí.

„Aha,“ řekne totiž jenom. „Tahle čokoláda je fakt dobrá. A je tady nálepka FairTrade, což je super… Pustíme si večer další díl Black Mirror, Rufusi? Ten díl předtím byl… Vau!“

Ten díl předtím byl Bandersnatch, ve kterém jsme střídavě rozhodovali o tom, co hlavní hrdina udělá. Měli jsme na to všehovšudy deset sekund. Jenomže neexistoval žádný správný konec, fanfáry a cílová páska, kterou by jeden z nás proběhl.

Všechny konce stály za hovno.

Rozbolí mě žaludek. Jemně Mattiasovi roztáhnu nohy a stoupnu si mezi ně, schovám se do jeho náruče. Voní nádherně, jako mandarinky. Ten šampón si vybíral sám. Seděl jsem mu přitom na klíně – říkal, co mám hodit do košíku, tohle a tamto, dvoje sušenky, těstoviny bez vajec a kokosové jogurty, pět dalších knih, nový cestopis… Seděl jsem mu na klíně, dělal jsem to, co chtěl, a byl jsem přitom nahý.

„Pohlaď mě,“ poprosím a schoulím se blíž.

Chvíli se probírá mými vlasy, cuchá je, namotává na prst a hladí. Potom si dá kousek čokolády mezi rty a zahuhlá: „Chceš?“

Vezmu si a Mattias mě obejme nohama. Líbáme se, dokud mě nezačne bolet ret, dokud nezačnu cítit, jak mě do něj jemně kouše. Zasténám, a když se od něj odtáhnu, trhaně oddechuju. „Půjdu to připravit…“ Pohladím ho po rozkroku a rozejdu se k televizi. „První díl třetí série?“

„Třeba.“

Donese džus a svalí se vedle mě na sedačku. Přehodí přes nás deku. Snažím se sledovat televizi, ale význam některých scén mi prostě uniká, jako kdybych měl vinou té injekce otupělý i mozek. Nakonec si lehnu do klubíčka a hlavu položím Mattiasovi do klína.

Jeho smích mě vytrhává z polospánku, ale v jednu chvíli doopravdy usnu. A první, co ucítím, je chlad.

Ležím na břiše a všude kolem je sníh. Před sebou mám položenou pušku a dívám se do hledáčku. Vím moc dobře, co je to za sen, a do které kategorie spadá. Stejně tak dobře vím, že je to sen a nic z toho se neděje doopravdy, ale z nějakého důvodu nemám sílu se z něj vytrhnout. Zkouším zvednout ruce, ale ukazováček jedné z nich je uvězněný na spoušti.

Ne, řeknu si, to ne.

Zpoza stromů vyjde velký bílý jelen. Skoro nedýchám. Zastaví na mýtině a rozhlíží se kolem, nasává vzduch. Chci zakřičet, abych ho vyděsil a odehnal, ale tělo mě neposlouchá. Tělo je lovec a mysl nesvobodná.

Vidím velké modré oči. Pomalu stlačím spoušť a jedno z nich trefím.

Jelen padne k zemi. Čekám, že sen skončí, ale k tomu nedojde. Místo toho se obraz promění a já sleduju, jak se ke mně blíží nohy lovce. Sleduju to jenom jedním okem, zatímco ze mě vyprchává život.

To já jsem ten jelen.

„Strašně to bolí…“ Trhaně se nadechnu a vyletím do sedu. Vyděsím Mattiase, kterému vypadne ovladač z ruky. V televizi běží druhý díl třetí série.

„Co se děje? Bolí tě zub?“

„Já nevím, jestli bych dokázal být bez tebe.“ Nedokázal. „Fakt kurva nevím.“ Vím, že ne. Nejspíš musím působit zmateně, ale tep se pomalu vrací do normálu. Přitáhnu Mattiase k sobě.

„Co nevíš?“ promluví nechápavě.

Kolik máme času. Ale nahlas neřeknu nic.

***

Jsou dny, kdy se uklidňuju, že spolu zůstaneme navždycky. Nikdy ho nenechám odejít, protože on ani nechce odejít. Opakuju si to dokola jako nějakou kouzelnou formuli, zatímco Corvin vysekává díru do ledu, aby pomohl rybáři s výlovem kouzelné velryby, která může sesadit dobytčího krále.

Mattias je se mnou šťastný a je tady dobrovolně.

Jenomže pak jsou taky dny, kdy ke mně výsměšně promlouvá můj vlastní hlas. Dny, kdy kolem něj chodím po špičkách, zírám na obojek na jeho krku a říkám si: Tak proč to nesundáš, když je tady dobrovolně? Proč neotevřeš?

Nevím, kde se vzalo semínko pochybnosti, ale jednou už tam je a…  Ptám se, proč zrovna teď, a co jsem udělal, i když vím moc dobře, co jsem udělal. VZAL JSEM HO DOMŮ. K sobě domů, do světa, kam patří.

A přes to všechno je jasné, že pokud člověk volí mezi několika možnostmi a rozhoduje se pro jednu z nich, uplatňuje svobodnou vůli. Jenže já mu nemůžu dát na výběr, ne zrovna v tomhle ohledu, není to jako otázka, jestli chce radši zůstat se mnou, nebo jít do sklepa, jestli chce radši milování, nebo moji nepřítomnost.

V tomhle ohledu se pro mě opět stává vstřícnějším filozofickým přesvědčením determinismus, který je v rozporu se svobodnou vůlí, proto bych měl celý vnitřní rozpor uzavřít s tím, že nic jako svobodná vůle neexistuje.

Vše je způsobeno předběžnými podmínkami, žádné teologické plky, ale stará známá akce a reakce.

Všechny zlé sny, které nedokáže odehnat ani Mattiasova přítomnost, nastřádaná únava, nejistota, nic z toho mi kurva vůbec nepomáhá v tom, abych si naplno užíval fakt, že jsme spolu.

A přesto zbožňuju hladit ho a líbat, otírat se o něj nosem, šimrat ho a počítat mu pihy. Jednu z nich, docela malou, má za uchem, schovanou mezi světlými vlasy. Vsadím se, že o ní neví.

Zatímco já ano. Zamiluju si ji.

Lehávám co nejblíž a nejkrásnější okamžiky jsou ty, když usne, ale pořád mě objímá. Silně. Sevření nepovolí, ani když se pohnu. Připadám si v bezpečí a on má kontrolu nad situací. A právě díky tomu se může kdykoli sebrat a odejít.

Jenomže nemůže.

Koncept svobodné vůle mě, řečeno herním slangem, přechcal. Už ani nebrečím. Někdy to prostě nejde, jako kdybych v sobě vůbec nic neměl, žádnou vodu, i když během dne vypiju několik litrů. Jsem vyprahlý.

Nechápu, proč spolu nemůžeme být, proč mi nejde zapomenout. Jedna podělaná myšlenka.

Často se přistihnu, že visím Mattiasovi na rtech a přeju si, aby mi řekl, že byl tohle všechno jeho nápad. Prostě jednoho dne zabouchal na moje dveře a vyhodil všechny klíče.

„Rufusi?“

Nenávidím svět. Jeho rodinu. A Boha. Přiznávám sám sobě, že kurva nenávidím úplně všechno. Prohnané sráče, kteří za maskou lidství a zdánlivé nevyhnutelnosti, jako kdyby snad neměli na výběr – protože potřeba žít z mrtvých těl jiných tvorů je v nás silně zakořeněná – kuchají zvířata, nebo je kupují v igelitu a žerou, pokrytce světa, kteří si nechají líbat ruce ověnčené zlatými prsteny za jednu prázdnou modlitbu, rodiče, kteří bijí svoje děti a nechávají je napospas.

Nenávidím všechno kromě Mattiase.

„Rufusi?“

Sledujeme filmy, které vybírá Mattias. Všechno se děje mimo mě. Jím, co uvaří, ale sám zapomínám. Hraju bezmyšlenkovitě, ztratím dobrou polovinu zkušenostních bodů a Attila mě ve své vlastní verzi hry překoná o dva levely.

„Rufusi, co je s tebou?“

Ptá se často a já nedokážu odpovědět pravdivě, protože pravda by byla taková, že jsem K SMRTI VYDĚŠENÝ. A tak prostě jenom říkám: „Miluju tě.“

Na každou otázku. Miluju tě. Nejsem hajzl. Miluju tě. Já přece…

***

Tepláky přehodím přes židli a tričko na opěradlo gauče. Obojí je nacucané vodou z toho, jak jsme celé odpoledne dělali andělíčky a stavěli sněhuláky. V jednu chvíli jsem nechal Mattiase na zahradě a šel jsem domů, abych donesl džus. Skoro jsem doufal, že rozhodne za mě a vyřeší moje trápení, jenomže když jsem se vrátil, pořád tam stál. Soustředěně dodělával sněhulákovi ruce, což bylo tak strašně absurdní.

Seberu ponožky a odnesu je do prádelního koše. Potom pozhasínám, nechám rozsvíceno jenom na chodbě a jdu do ložnice.

Je tam ticho a Mattias klidně oddechuje, zachumlaný do peřiny. Když si k němu lehnu, tak jenom něco zamumlá a přitiskne se blíž. Vdechuju vůni jeho vlasů, kůže a pusy. Neexistuje pro mě nic důvěrnějšího a známějšího.

„Vrátíš se,“ řeknu potichu. Není to ani otázka ani konstatování.

Natáhnu ruku a začnu ho hladit ve vlasech. Můžeme to takhle vydržet roky, dost možná do konce života, ale nikdy se nepodívá do Norska. Ta radost se mu neodrazí v očích. Neprocítí to, o čem sní.

Nerozhodne, jestli chce pokračovat se školou, nebo se na ni vykašle.

Nerozhodne, jestli sní zvíře, nebo ne.

Nerozhodne.

Protože svobodná vůle… Do prdele s ní. ČLOVĚK JE DÍLEM NÁHODY, NE BOHA.

Zavřu oči a přeju si, abych nemusel rozhodovat za nás. Napadne mě jediná norská nadávka, kterou znám. Faen! Schoulím se blíž k Mattiasovým vlasům a znovu je prohrábnu. Jsou neuvěřitelně jemné.

„Co se děje?“ zamumlá. Obejme mě a zní starostlivě, když zašeptá: „Proč nespíš?“

„Potřebuju tě.“

Vyloží si to úplně jinak, ale pravda je, že vlastně ani nevím, jak jsem to myslel. Natiskne se co nejblíž a pak se najednou líbáme. Zuřivě a procítěně, jako kdyby ze mě chtěl slíbat všechnu bolest. Navzájem si pomůžeme se svlékáním a Mattias mě překulí pod sebe.

Pozorujeme jeden druhého, zatímco se jemně pohybuje a tře penisem o můj klín.

„Mattiasi.“

Potřebuju ho cítit v sobě, aby ze mě vyšukal všechny špatné myšlenky, a on naštěstí dlouho neotálí. Donutí mě nahlas sténat a zaklánět hlavu. Zarývám mu nehty do kůže a vzdychám. Zapomenu na všechno, když se milujeme. Přesně ví, kdy přirazit, kdy pohladit, kdy se dotknout. Kdy se natáhnout pro polibek a kousnout mě do brady.

Vyvrcholí, pulzuje uvnitř mého těla a já si přeju, aby to nikdy neskončilo. Přeju si shořet.

Skloní se, posune mezi moje nohy a uspokojí mě pusou. Všechno spolkne.

„Tohle bylo super,“ řekne něžně. „Měl bys mě budit častěji.“ Obleče se a zaleze zpátky pod deku.

Nevím, co je momentem rozhodnutí, ale možná jsem se rozhodl už dávno. Vnitřní procesor selže, promíchá jedničky a nuly, vychází z toho jenom jedno pravidlo algoritmu, respektive součet pravidel vedoucích k jednomu jedinému možnému výsledku. Zkřivím tvář a sáhnu pro tričko, abych se oblékl. „Nadzvedni se,“ požádám tiše.

„Proč?“

Když neodpovím, tak se posadí do tureckého sedu. Je zvyklý vyhovět mi a potěšit mě, stejně jako já vždycky vyhovím jemu.

Pohladím ho, dotknu se každého kousku kůže jeho obličeje, nevynechám ani centimetr, a obzvlášť pečlivě pohladím rty, než se skloním a přejedu po nich jazykem. Chci si pamatovat jejich chuť. Což je nemožné, vím to, četl jsem stovky posraných vědeckých článků, takže mám docela jasnou představu o tom, jak funguje paměť, jak je nedokonalá a jak zapomíná, i když člověk tolik miluje.

Je zároveň bolestivé a k smíchu, jak je miluju tě v závěru po všech úvahách tím jediným, na čem záleží.

Jakmile se jednou rozhodnu, že to stačí, nepotřebuju nic dalšího, abych se v tom utvrdil. Vím, že to udělám. Vím, co to bude stát. A spolu s tím rozhodnutím v sobě probudím takovou bolest, jakou jsem nikdy v životě nezažil.

Silou vůle přinutím ruce, aby se netřásly, když sáhnu pod polštář pro telefon. Odemknu ho a resetuju aplikaci pro domácí mazlíčky. Potom sáhnu na Mattiasův krk. Ozve se cvaknutí a obojek mu spadne do klína.

Čekám úlevu, ale vidím nepochopení a nejistotu. Opatrně si krk prohmatá. „To je… Zvláštní pocit.“

Dotknu se holé kůže. Není to zvláštní, ale příjemné. Políbím ho pod ucho. I pod druhé ucho. „Můžeš jít,“ zakleju sám sebe.

Nejdřív mám dojem, že neslyší, protože se svalí a zachumlá do peřin. A tak bojuju s nutkáním nechat ho usnout, je tak jednoduché upustit od prvotní myšlenky. Nebo není. Naposledy selžu a slíbím si, že jestli usne, nevzbudím ho. Ještě jednu noc, úplně poslední. Ale on zamumlá: „Kam jako?“

„Domů, řeknu přiškrceně. To slovo mi nejde přes pusu, dáví mě. „Pamatuješ si ještě svoji rodinu?“

„Co? O čem to mluvíš?“

„Můžeš odejít. Rozumíš tomu, co ti říkám?“ pronesu trpělivě každé slovo.

Vyděšeně se posadí a v obličeji má emoce, na které nejsem zvyklý. Nerozumím jim. Je to zvláštní druh nepochopení, které nedokážu nikam zařadit. Nebo mi v tom brání moje vlastní bolest, abych pochopil tu jeho. „To je nějaká past?“ vypálí. „Provedl jsem něco?“

„Ne!“ vyhrknu. „Jsi úžasný. Jsi ta nejdokonalejší bytost, jakou znám.“ Zavřu oči a pokouším se počítat. Dny, týdny a měsíce, co jsme byli spolu. „Tvoje máma, táta a sestra, všichni se o tebe určitě bojí. Vrátíš se do školy. Budeš v pořádku. Copak ty nechceš, abych tě pustil?“

Odpověz záporně. Z nabízených možností zvol jednoznačnou odpověď. Ne.

„Rufusi, přestaň. Co se děje? Já ničemu nerozumím! Proč tohle všechno děláš?“

„Protože tě miluju.“ Nevím, jestli alespoň tuší, jaký závazek jsem si tím prohlášením vytvořil, a co víc, jaký on vytvořil vůči mně, když se mi vyznal. Má povinnost se vrátit! Chytím jeho ruku a políbím ji, přesně tam, kde má jizvu. „A to, co chceš ty, je pro mě důležitější než to, co chci já. To se stává, když někoho miluješ. Takže… Chceš jít domů?“

Odpověz záporně. Prosím.

„Já nevím,“ odpoví krutě. „Přestaň, Rufusi. Prosím. Mám strach.“

Vstanu a vytáhnu ho na nohy. Vedu ho do chodby a snažím se na něj nedívat, což je trochu zbabělé a účinné stejně tak, jako kdybych mu zíral přímo do očí, protože ho vnímám každou buňkou těla.

Zastavím u venkovních dveří a roztržitě zadám kód. Nic, dveře zůstanou zavřené.

Kéž bych ho zapomněl. Prosím. KOLIKRÁT JEŠTĚ BUDU MUSET PROSIT, KURVA, DO HAJZLU!

Mattias se třese. Postrčím ho před sebe, a když zadám kód znovu, dveře se otevřou. Dovnitř vletí sněhový poprašek. Z okapu visí rampouchy a lesknou se.

Nadechnu se, protože mám pocit, že už jsem to nedělal věky, a i tohle je spíš vynucené, než aby šlo o přirozenou reakci těla. Ruce položím Mattiasovi na ramena. „Miluju tě,“ pronesu očividný fakt a postrčím ho dopředu. Aby se nestalo, že nepochopí. Teď už přece musí chápat.

„Rufusi,“ zamumlá. Přešlápne. Pohlédne na sněhuláka a potom hned na mě, jako kdyby čekal, že se rozesměju a vtáhnu ho zpátky.

Sevřu ruce v pěst, abych to náhodou neudělal. A usměju se, abych mu to zjednodušil, ale cítím, že je to další mrtvolný škleb.

Miluju, naznačím. Ukročím dozadu, i když mě každá zeď svírá, přibližují se, pohlcují. Mám zvláštní, debilní představu, že i dům je nešťastný.

Mattias začne plakat. Možná, že svobodná vůle v závěru lidem spíš ubližuje. Ale chci ji pro zvířata, měl bych ji dopřát i jemu.

Chvíli to vypadá, že se prostě obrátí, doběhne zpátky a skočí mi kolem krku. Ale dál stojí ve sněhu a zírá na mě.

Tehdy mi dojde, že to je naposled, co ho vidím zírat.

Jde pryč. Dál po vyšlapané cestě, podél auta k pootevřené bráně. Krok za krokem. A pak najednou utíká.

Bolest mě přemůže, vyhraje. No a co. Nedokážu stát, mám úplně vratké nohy. Spadnu na zem, jako kdybych nic nevážil. No a co! Chci povzbudit tělo k nějaké reakci, protože mi připadá, že to jinak nepřežiju. NO A CO.

Vrátí se. Do chodby začne chumelit. Vrátí se.

Vzdáleně slyším sám sebe, jak naříkám. Rve mě to na kusy. Protože vím, že se nevrátí.

Postihne mě nějaký šílený druh paralýzy. Tečou mi slzy a soply a všude je ukrutná zima. Neměl jsem ho nechat jít, neměl jsem to dovolit, neměl jsem ho nechat jít, neměl jsem to dovolit, neměl jsem ho nechat jít, neměl jsem to dovolit.

Doufám, že chcípnu.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Eliška
24. 8. 2020 21:49

Tak tohle jsem nečekala.
Dost mě překvapilo, když jsem v Mattiasovi části četla, že ho Rufus pustil. Ale tady je úžasně ukázáno proč to udělal. Fakt moc dobře se četlo o jeho úvahách o svobodné vůli.
Nemohu se dočkat dalších částí! ♥

Voldy
29. 8. 2020 6:53

Vlastních činů začneme litovat až když je provedeme. Až když nás realita udeří do obličeje… země se nepřestává točit. 🖤

Tob
29. 8. 2020 19:56

Obě postavy jsou výborně napsány. Jen si kladu otázku, zda by sociopat, kterým Rufus evidentně je, byl schopen skutečné emoce k druhé bytosti. K sobě samému ano, ale k druhému? Ale napsáno opravdu skvěle. 👍

Květa
18. 9. 2020 22:41

Mám pocit, jako by tohle byl úplně jiný Rufus, než na začátku. A přitom to dává naprostý smysl. A nedává.