MATTIAS, část třetí


Z ničeho nic. Všechno v mém životě se najednou děje z ničeho nic, aniž bych předem dostal varování. V místnosti se z ničeho nic rozsvítí světlo – zářivka na stopě, která vydává slabé bzučení. Je to natolik prudké světlo, že se s trhnutím probudím ze snu.

Trvá mi několik minut, než si na jas zvyknu, ale stejně raději nekoukám na strop.

Rozhlédnu se. Místnost vypadá přesně tak, jak jsem si ji představoval. Sklep, čtvercový tvar, ode zdi ke zdi je to přesně pět kroků, kovové schody a jeden kýbl. Nic víc. Nestojí mi ani za to, abych vstal. Je mi vlastně úplně jedno, jak to tu vypadá.

Schovám hlavu do dlaní a znovu zavřu oči. Jenomže už je pozdě.

Už. Je. Pozdě.

První se ozve ruka. Pulzuje mi v ní, jako bych měl nůž stále zabodnutý v dlani. Pokusím se pohnout prsty, ale okamžitě toho lituju. Syknu, stáhnu ruku k hrudníku a tou druhou ji sevřu, protože mám pocit, alespoň trochu, že to pomáhá.

Pak zkusím natáhnout nohu a dostanu tu vůbec nejhorší křeč v životě. Je to taková bolest, že se musím kousnout do rtu, abych nahlas nekřičel. Ztuhnu uprostřed pohybu, zhluboka dýchám a čekám. Jenže pokaždé, když už to vypadá, že je to lepší a já napnu svaly, křeč se okamžitě vrátí.

Nakonec nohu narovnám, ale trvá to. A po zádech mi mezitím běhá mráz. Dojde mi, že drkotám zuby a po těle mi stéká studený pot.

Zavřu oči, odhodlaný to znovu zaspat. Jenže nedokážu vnímat nic jiného než bzučení té posrané zářivky. Všechno ostatní bych možná zvládl, ale tohle ne. Z tohoto se zblázním, zešílím, zcvoknu, zblbnu, začne mi kapat na maják, stanu se slintajícím bláznem, bezduchou zeleninou, šílencem… Vymýšlím, čím budu, ale myšlenky mi to stejně neodvede. Od ničeho.

Ani jasné světlo není zrovna výhra. Příšerně mě pálí a slzí oči. A bolest vystřeluje do celé hlavy. Při každém pohybu se mi chce znovu zvracet.

Je dost těžké se nehýbat, když se třesu zimou.

Rozhodnu, že napočítám do deseti a světlo zhasne. Jedna, dva, tři,… deset.

Rozhodnu, že se naučím zhasínat pomocí mysli.

Rozhodnu, že mi světlo a bzučení přestane vadit.

Je skoro neuvěřitelné, kolik slz v sobě mám. Vždycky když už myslím, že ze sebe nemám co dostat, najdu další.

Pohledem zavadím o kýbl. Dochází mi, proč tu je. Odvrátím zrak a raději sleduju spáry ve zdi. Vydržím to. A když se sám sebe zeptám, jak dlouho, tak se přesvědčím, že dlouho.

Světlo zhasne. Prostě jen tak. Zrovna, když přemýšlím, že bych po něm mohl ten kýbl házet, dokud ho nerozbiju. Jsem si docela jistý, že bych se po pár pokusech trefil. Jenže to mě už trápit nemusí, protože se sklep ponoří do tmy.

Je to asi nesmysl, ale mám pocit, že potmě je větší zima. Neustále hýbu prsty na nohách, ale nezdá se, že by to pomáhalo. Třu si je, hlavně malíčky, které bolí nejvíc. Dal bych tolik za jedny ponožky.

Rozesměju se. Někdo mě unesl. Nemůžu jít domů. Mám probodnutou ruku a asi přijdu o malíčky na nohách. Do hajzlu. Kurva.

Nedokážu už sedět, tělo mě zradí a já spadnu na bok do lehu. Podlaha je tvrdá a studená, ale nemám sílu hledat jinou, pohodlnější pozici. Doufám, že usnu. Jenže myšlenky mě nakonec zavedou k němu. Hledám v paměti, jestli jsem ho někdy viděl, ale nevzpomínám si.

Vybaví se mi, jak seděl na sedačce s maskou klauna. Jak mi u hlavy pouštěl zvuk motorové pily. A vím, že i když vypadá úplně normálně, tak není.

Chci vědět, proč jsem tady. Proč přivedl zrovna mě. Mám něco, co chce? Já ale přece nic nemám. Moji rodiče nejsou bohatí. Nějaké peníze asi našetřené mají, ale jenom do třídy se mnou chodí tři děcka, co bydlí ve vilové čtvrti Downhill.

Ta nevědomost mě trhá na kusy. Netuším, jestli tady chcípnu, jestli si ze mě bude ten kluk do konce života dělat krutou legraci. Jestli mu jde o sex… Ani jedna z možností mi zrovna nepomáhá, ale žádná pozitivnější nepřichází.

Potřeba čůrat je pořád silnější a silnější. Tlačím kolena k sobě, ale je to k ničemu. Nechci se pochcat. Nechci se ale ani hýbat, protože každý pohyb příšerně bolí. Navíc hledat v té tmě kýbl mi připadá jako šílenství.

Vydržím to. Vydržím…

Rozsvítí se světlo.

Nejprve si zakryju oči a zavrčím. Pak pohlédnu na kýbl, převrácený v rohu naproti. Chvíli na něj zírám, než se konečně odhodlám. Dopředu se pohybuju po čtyřech, což je se svázanýma rukama extrémně náročné, ale zároveň snesitelnější, než kdybych vstal. Dokonce zůstanu na kolenou, i když čůrám. Nestydím se za to. Jsem jen rád, že je mi o trochu líp.

Kýbl poté odsunu ke zdi, abych o něj nezakopl a odploužím se zpátky do svého koutu. Zůstanu ležet v klubíčku zády přilepený na stěnu.

Světla za chvíli zase zhasnou. Bzučení v uších ale slyším ještě dlouho poté. Nevím, o co se pokouší. Jestli chce, abych zešílel, je na hodně dobré cestě, protože po nějaké době se ve sklepě zase rozsvítí a já nahlas zaječím.

Napadne mě, že bych vyšel po schodech a bušil na dveře tak dlouho, dokud by neotevřel. Jenže na to asi nemám dost sil, a tak ležím, třesu se zimou a bolestí a sleduju, jak se místnost rozsvěcuje a zhasíná. Dokola a dokola. 

Nakonec za mnou přijde sám. Netuším, po jak dlouhé době to může být, ale mám pocit, že jsem ve sklepě několik let. 

S vypětím všech sil se posadím, zatímco on sejde po schodech. Tváří se, jako by byl jen na procházce a čirou náhodou skončil tady. Zastaví přede mnou a seshora na mě zírá. „Chceš něco slyšet?“ pronese a natáhne ruku. Má v ní pomeranč.

Sáhnu pro něj a držím ho jako nějaký poklad. „Asi nemám na výběr,“ odvětím. Ale nejsou v tom skoro žádné emoce. Bolí mě dokonce i myslet. Bolí mě žít.

„Víš, co by se stalo, kdybys hodil svoje tričko do Rudého moře?“ Zase mi pomeranč sebere a oloupe ho. Pak si klekne a roztáhne koutky od ucha k uchu. Modřina kolem rtu se mu vybarvila do fialova. Přál bych si, abych mu ji udělal já, když mě unášel. Znamenalo by to, že jsem se bránil. Že jsem se alespoň snažil.

„Byl bych bez trička,“ hlesnu a rozkašlu se.

„Bylo by mokré,“ pronese. Dá mi do ruky půlměsíček pomeranče a narovná se. „Vstávej. Potřebuješ se rozhýbat.“

Poslechnu, protože odtud chci vážně, vážně, vážně pryč. Připadám si hodně slabý, ale zvládnu vstát a udržet se na nohách, z čehož mám šílenou radost. Přiložím si pomeranč k ústům, ale jsem tak zmrzlý, že mi spadne na zem.

Kluk uloupne další část pomeranče. „Pomalu,“ řekne a strčí mi ho do pusy. Není mi to zrovna příjemné, ale mám takový hlad, že nad tím raději nepřemýšlím.

Pomalými kroky přejdu ke schodům. Kluk mi položí ruku na bedra a celou cestu jde těsně za mnou. Nevím, jestli proto, abych se o něco nepokusil, nebo si prostě jen není jistý, zda zvládnu jít sám.

V obýváku doslova odpadnu na gauč. Na ničem měkčím a pohodlnějším jsem snad nikdy neseděl. Slastně vydechnu. Dokonce na chvíli zavřu unaveně oči. Teplo v místnosti je skoro hmatatelné.

Kluk odejde, ale ani ne za minutu je zpátky s lékárničkou. Ruce mi nechá svázané a začne ošetřovat ránu. Použije dezinfekci a dlaň pak obváže gázou. Dát mi něco proti bolesti ho nenapadne. Anebo možná napadne, jen je mu jedno, jak moc to bolí.

„Jak se jmenuješ?“ zeptám se opatrně. 

„Rufus,“ pronese, zatímco moji ruku drží ve svých dlaních. Působí velmi klidně, dokonce bych řekl… spokojeně. „Máš žízeň?“

Žízeň je jen jedna z mála věcí, co mě trápí. „Chci jít domů,“ přiznám unaveně. Napůl sedím, napůl ležím na gauči a cítím, jak mě opouští veškerá energie.

„Tím se netrap.“ Stále mě drží za ruku. Hladí ji. Nevadí mu, že k ní mám přivázanou i tu druhou, že je všude zaschlá krev, že se mi kolem zápěstí rýsují obrovské modřiny. Nevadí mu, že se lidé prostě neunáší.

„Ale já se tím trápím! Jasné? Já se tím kurva trápím!“ vyštěknu a samotného mě překvapí, kolik energie v sobě ještě mám.

Pustí moji ruku, odejde ke kuchyňské lince a začne tam něco chystat. Po chvíli přenese kelímek s čajem a položí ho na konferenční stolek. Jenže mě tohle vůbec neuklidní, ani neobměkčí, proto znovu vyštěknu: „Proč jsem tady? Co si od toho slibuješ?“

„Tohle je k ničemu. Vůbec nijak ti nepomůže, když se budeš vztekat. A mě to akorát otráví. Lehni si,“ pronese.

„Slyšíš mě vůbec? Proč jsem tady,“ pokračuju ve vyptávání, ačkoliv neočekávám, že bych nějaké odpovědi vůbec dostal.

Rufus začne působit podrážděně. Vím, že bych měl nejlépe mlčet, ale vypadá tak mladě. Je hodně snadné zapomenout, jak moc má nade mnou navrch. „Proč bych tě neslyšel? Co je to za debilní otázky?!“

„Tak proč na ně neodpovídáš?“ hlesnu.

„Protože jsou debilní. Teď jsem to řekl!“ vyštěkne Rufus. Má úžasnou schopnost tvářit se, že všemu, co říká, dokonale věří, zatímco já jsem totální idiot. Možná, že tomu věří doopravdy, kdo ví.

Sáhne mi na čelo.

Zvednu obě ruce a strčím mu je až před nos. „Mohl bys mi, prosím, rozvázat ruce?“ Slovo prosím v podstatě vyplivnu.  

„Mattiasi,“ protočí Rufus oči v sloup. „Nebuď idiot. Lehni si. Dnešek byl náročný.“ Odejde ke skříni a přinese deku s obrázkem Čaroděj ze země Oz. Hodí mi ji. Zase vypadá spokojeně. A upřímně mě vyděsí, jak rychle se to změní, když zůstanu sedět a ani se nepohnu. „Slyšíš ty mě?“ zařve z plných plic. „Lehni si!“

Vím, že když si lehnu, nedokážu usnout. Spát v místnosti s člověkem, který je nejspíš šílený a může mi kdykoliv ublížit, není dobrý nápad. Není. Ale neposlechnout taky ne.

Lehnu si.

Zase vypadá spokojeně.

Usnu skoro okamžitě.

x

Nezdá se mi žádný sen. Nic. Takže probudit se je jak propadnout z reality do noční můry. Ani na vteřinu nejsem zmatený. Vím okamžitě, kde jsem. S kým. Nemusím ani otvírat oči. Tohle místo má totiž zvláštní pach.

Dlouho jen nehybně ležím. Předstírám, že spím, protože mám strach otevřít oči. A čelit tomu, co mě čeká. Ale taky mám příšerný hlad, takže se nakonec převalím na bok a zamrkám.

Rufus sedí u psacího stolu, zírá do počítače a jí cereálie. Na stole má položenou krabici mandlového mléka a vypadá něčím zaujatý. Když si ale všimne, že jsem vzhůru, vstane a dojde ke gauči.

Z kapsy vytáhne mobil, něco na něm cvaká a najednou se zapne televize. Zrovna běží večerní zprávy. Netrvá dlouho a zjistím, že je neděle večer. Jsem tady už dva dny. Nebyl jsem na směně, v kostele ani na koncertu. Všechno, co ještě v pátek bylo nesmírně důležité, ztratilo na významu.

Při další zprávě vystřelím do sedu. Zastaví se mi dech. Na obrazovce se objeví moje fotografie a titulek: Mattias Mawer je již dva dny nezvěstný. Mluví o mně, hledají. Hltám každé slovo. Moc si přeju, aby byli na správné stopě.

„Podle výpovědi rodinných příslušníků se policie nedomnívá, že by se šestnáctiletý Mattias domů nevrátil dobrovolně. Policejní tisková mluvčí potvrdila, že cizí zavinění je v současné době nejpravděpodobnější scénář. Pokud má někdo informace, kde se Mattias Mawer nachází, prosíme, aby neprodleně kontaktoval policii.“

Mám chuť zakřičet, že jsem tady.

Díkybohu jsem rodiče neviděl. Nevím, jestli bych zvládl, kdyby na tom nebyli dobře. 

Spustím nohy na podlahu a pohlédnu na Rufuse. Není tou reportáží nijak vykolejený. „Najdou mě,“ řeknu.

Rufus upije trochu mléka. „Ve skutečnosti už tě skoro našli. Ráno tu zvonili policajti. Ptali se, jestli tady náhodou nejsi. Tak jsem řekl, že ne a oni poděkovali a odešli. Nechtěl jsem tě budit, vypadal jsi děsně spokojeně… Neva?“

„Lžeš!“ vyštěknu, ale jistý si svým prohlášením nejsem. Co když vážně chodí dům od domu a ptají se, zda mě někdo neviděl? Uvědomím si, že vlastně netuším, kde jsem a jak daleko mě Rufus odvezl.

Pak mi navzdory šílené situaci a mým myšlenkám zakručí v žaludku, docela hlasitě. Polknu a pohled mi sjede k misce s cereáliemi. Rufus mi ji podá.

Je tak ponižující si ji vzít. Od člověka, který mě unesl!

Ačkoliv se necítím, je mi jasné, že příšerně smrdím a úplně všechno mě příšerně bolí – nemám sílu neustále zmiňovat probodnutou ruku, odřená zápěstí a dva dny ve sklepě. Člověk, co za to může, sedí vedle a já mám takový hlad, že mu v první vteřině chci poděkovat, protože se podělil o jídlo.

Co je to za logiku? Co je to se mnou?

A stejně v sobě nenajdu dost hrdosti na to, abych misku odmítl. Sním všechno, i když to mléko chutná dost divně. Poliju si přitom mikinu, protože jíst se svázanýma rukama je skoro nemožné. Ale kašlu na to.

Když dojím, položím misku na stůl, utřu si pusu a chvíli mlčím. A pak to zkouším znova. „Pusť mě domů. Já nikomu neřeknu, že jsem byl u tebe.“

Nemám ponětí, jestli mi věří, ale v daný okamžik to myslím smrtelně vážně. Je mi jedno, jestli ho chytí, je mi jedno, co bude dělat po zbytek života – já jen chci jít domů.

Rufus nakloní hlavu na stranu. „Rád bych. Věř mi, že bych tě hrozně rád pustil. Ale venku hrozí apokalypsa. Rozšířil se tam zombie virus a já fakt nechci, aby se ti něco stalo… Sayer se proměnil ráno, už by tě ani nepoznal. Chtěl by ti vykousat mozek.“ Netváří se pobaveně. Pochopím, že umí perfektně hrát a předstírat, což mi náladu nezvedne. Nezvedne mi ji ani fakt, že odmítá mluvit vážně. Vše obrátí v legraci a já netuším, co mám pak dělat.

„Jak víš, kdo je Sayer?“ zeptám se. Jak o mně do háje může vědět všechny ty věci? Jak je může vědět, když jsem ho nikdy neviděl?

„Mám v pokoji věšteckou kouli.“ Rufus vstane a odnese misku do kuchyně. „Hele, kdybys chtěl sušenky, anebo ovoce, tak se prostě zeptej, dobře?“

Dal bych si všechno – sušenky, ovoce, další cereálie… A já strašně chci požádat. A zároveň strašně nechci.

„Máš věšteckou kouli, jasně,“ zopakuju a kývám přitom hlavou. Nenávidím ho, nenávidím ho za to, že tohle všechno je pro něj jen podělaná sranda. Že ani nedokáže pochopit – ne, že to nechce pochopit – jak strašně mi je. Nevím, proč mě unesl. Jestli prostě jen potřeboval někoho, z koho si bude dělat legraci a ponižovat ho… Kdyby aspoň…

Co? Kdyby tě politoval, měl bys ho raději? Sakra, Mattiasi.

„Jasně, že máš věšteckou kouli! Ty seš totální psychouš! A já chci jít pryč! Do háje!“ křičím.

Vyděsí mě, když se zamračí. Ale vzít všechno zpátky nejde a já vlastně ani nechci. „Dobře… Tak dobře.“ Přejde k sedačce, chytí mě za ruce a zvedne. Jde chodbou a já nedobrovolně musím s ním. Vím, kam jdeme. Kam jdu já. Brečím skoro okamžitě, stačí mi vidět ty dveře.

„Když chceš pryč, tak teda pryč… Neřekl jsi přesně kam, ale počítám, že co nejdál ode mě, když mě POŘÁD URÁŽÍŠ!“ Vztek, který tím probudí, mě ochromí, takže nestihnu zareagovat, když mě dost nešetrně strčí dovnitř. Zakopnu a letím ze schodů. Dopadnout na tvrdý beton bolí nepředstavitelně. Odřu si kolena.

Slyším, jak zabouchne.

Světlo svítí.

x

Na zemi leží půlměsíček pomeranče. Chvíli na něj zírám, pak ho zvednu a hodím na místo, kde jsem zvracel. Hned vedle leží kýbl, kde jsem… Nechci vědět, co udělám, až se mi bude chtít… srát.

Nedokážu sedět, proto chodím. Od stěny ke stěně – přesně pět kroků tam a pět zpátky, i když je podlaha strašně studená. Nejraději bych si sundal mikinu a položil ji na zem, abych mohl chodit po ní. Jenže kvůli svázaným rukám nemůžu skoro nic.

Taky bych si nejraději zakryl uši, abych nemusel poslouchat bzučení zářivky. Vytáčí mě k nepříčetnosti. Na jasné světlo bych nakonec asi i přistoupil, nebo ho spíš nějak přežil, ale tohle je něco, co nejde vydržet. Zvuk se mi zabodává ho mozku a nutí mě si ho nehtem vyškrábat.

Na druhou stanu… Když myslím na bzučení, nemyslím na nic jiného. Měl bych být vděčný. Jenže to mi dojde až ve chvíli, kdy světlo zhasne a sklep se ponoří do tmy.

Chodím pořád dál, abych se zahřál. Nejsem si jistý, jestli to chodidlům prospívá, nebo jim jen zbytečně ještě víc ubližuju, ale mám strach zastavit, protože bych už pak možná nikdy nevstal.

Ve tmě mě napadají příšerné myšlenky. Nejprve přemýšlím, čeho všeho bych se vzdal, aby to skončilo, ale upřímně netuším, čeho bych se nevzdal.

Peníze, věci v pokoji, pokoj, dům – dobře, dům není můj, ale stejně bych mu ho klidně dal. Nic materiálního pro mě v tento okamžik nemá význam.

A pak mě napadne, koho bych se vzdal. Nechci nad tím přemýšlet a stejně přemýšlím. Rozhodně se nevzdám rodiny ani Sayera. Nikdy. Ani za nic. Ale co třeba teta? Vždyť ji ani nemám příliš rád, chodím ji navštěvovat, protože o tom rozhoduje máma, ale upřímně… Nikdo z rodiny ve skutečnosti nevěří, že by byla teta kdovíjak hodný člověk.

Co ale znamená vzdát se? Jakože už ji nikdy neuvidím? Nebo že si se mnou vymění místo? Bože, nemůžu přece po nikom chtít, aby si se mnou vyměnil místo!

Musím zastavit a několikrát vydechnout, abych se uklidnil. Abych sám sobě řekl, že s nikým místo měnit NEBUDU. Že všechno v mé hlavě je jen hloupá a krutá hra, ale stále hra, jak zabavit mysl. Jak zapomenout na realitu.

Dobře. Tetu bych klidně zaprodal. A vyměnil si s ní místo. Stydím se za tu myšlenku, ale jen chvíli. Protože pak se rozsvítí světlo a můj mozek dokáže vnímat jen bzučení žárovky.

Dojdu před kýbl a chvíli na něj zírám. Tohle se mi příšerně příčí, ale nemám příliš na výběr. Moč je tmavě žlutá a je jí málo, dokonce to i trochu bolí. Ale nemůžu s tím nic dělat, tak raději chodím.

Jestli je mi líp? Není mi hůř. Paradoxně mi pomohlo, když jsem zjistil, že mě hledají. Nemyslí, že jsem utekl. Z toho jsem měl trochu strach. Obzvlášť po hádce s mámou. Ale to bych nikdy v životě neudělal. Jsem rád, že to ví.

Mrzí mě, co jsem si s mámou řekl. Že má poslední slova zněla: „Se nezblázni.“ A je mi jedno, jak pateticky a hloupě a dětinsky to zní, ale jestli ji znovu uvidím, tak jí řeknu, jak strašně ji mám rád, a že budu chodit do kostela klidně každou neděli. Uklidím pokoj, když řekne. Vynesu smetí a nebudu se ksichtit. Shrabu listí na zahradě a klidně i u sousedů. A nikdy už tátu nepřeruším, až začne vyprávět, jak vzal mámu na koncert Rolling Stones.

Napadá mě tisíc a milion věcí, které bych chtěl udělat. A pokouším se nepřemýšlet nad tím, že nejspíš nedostanu příležitost.

Chodím dlouho. Netuším, kolik hodin, ale nakonec se svezu ve svém rohu do sedu a opřu hlavu o zeď. Je tma.

x

Když Rufus přijde, svítí zrovna světlo. Z rozbitého rtu mu teče krev, ale nemyslím, že by ho to trápilo. „Omlouvám se. Nejspíš jsem trochu přetažený. Mám toho teď v práci hodně a celá ta věc s tvým příjezdem… Prostě jsem poslední dny moc nespal. Pomáhám vyvíjet počítačové hry a ještě mi chybí pár návrhů. Nechceš se vykoupat? Trochu se zahřát.“

Všechno, co říká, je mi u prdele. Mám chuť se ho zeptat, jestli myslí vážně, že jeho omluva začíná mám toho teď v práci hodně. Jenže pak by se naštval, a já bych zde strávil další hodiny.

Proto jednoduše přikývnu a vstanu.

Rufus mě odvede nahoru do chodby. Otevře dveře nejblíž sklepu a vejdeme do prostorné koupelny. Chybí jen zrcadlo, jinak je tady všechno, co v danou chvíli potřebuju – sprchový kout, záchod a umyvadlo. Na okně jsou zatažené žaluzie, přes které nepronikne žádné světlo z venku.

Řekne, abych počkal, odejde a za chvíli je zpátky s nožem. „Natáhni ruce,“ pronese.

Jsem trochu nervózní, ale jakmile Rufus přeřízne provaz, cítím neuvěřitelnou radost. Je to úžasný pocit svobody, když můžu dát ruce od sebe. Vypadají hrozně, na obou svítí obrovské fialové modřiny a odřeniny.

Rufus znovu beze slova odejde. Vrátí se s černými tepláky, černým tričkem, osuškou, kartáčkem, pastou a šamponem. „Nebuď tady dlouho, prosím. Nechci si myslet, že něco zkoušíš. To by mě zklamalo a příště bych ti místo sprchy donesl kbelík se studenou vodou. Rozumíme si?“

Přikývnu a zůstanu v koupelně sám. Všechno oblečení ze sebe strhám. Je sice moje, pojí mě s domovem, ale zároveň mi připomíná všechno, co jsem doposud prožil.

Použiju záchod a pak vlezu do sprchy. Horká voda mi udělá moc dobře, slastně zavřu oči a vychutnávám si být normální. Na okamžik to vypadá, že se rozbrečím, ale žádné slzy nepřijdou. Na to jsem až příliš šťastný, že ze sebe můžu smýt krev a špínu.

Vydrhnu si šampónem vlasy, dvakrát. Všude je cítit kokosová vůně. Po smradu z dezinfekce je to příjemná změna. Pak vydrhnu každou částečku kůže. Postupuju poctivě od hlavy k patě. Všimnu si, že mám za nehty špínu a trochu mě vykolejí, když mi dojde, že je to barva ze školní lavičky, kterou jsem seškrabával, když jsem telefonoval s tátou.

Nad takovými věcmi ale nesmím přemýšlet.

Vyčistím si zuby, pro dobrý pocit rovnou třikrát. A obleču si čisté oblečení.

Rád bych se viděl v zrcadle. Jsem tu zatím jen krátce, vypadám určitě pořád stejně, přesto ale něco musí být jinak. Po tomhle už přece nikdy nemůžu být stejný.

Nevím, co mám udělat se špinavým oblečením, a tak ho nechám na podlaze. Je mi jedno, jestli ho Rufus vypere nebo vyhodí. Vlastně bych byl raději, kdyby ho vyhodil. Stejně jako vyhodil celý můj život.

Vyjdu z koupelny. Zastavím u dveří, které vedou buď ven nebo do Rufusovy ložnice a namátkou zkusím nějaký kód. Když dveře zůstanou pevně zavřené, pokračuju do obýváku. Svalím se na gauč, vlasy mám ještě mokré, ale jinak si připadám jako nový člověk.

Smím si připadat jako nový člověk? Není to… Co? Trestné? Není trestné cítit se líp, když tě někdo unese?

Nenávidím, když se hádám sám se sebou.

„Co mám dělat?“ zamumlám.

Rufus něco vaří. Hlasitě mi zakručí v žaludku. Zcela upřímně nejsem na hlad moc zvyklý, proto upřeně sleduju, jak nabírá těstoviny do misek, které pak vezme a dojde s nimi k sedačce. Jednu misku mi automaticky podá. Sedne si do tureckého sedu a pomocí mobilu zapne televizi. „Musím ti zase svazovat ruce? Je mi to dost nepříjemné, svazovat ti je. Mám pak pocit, že tu jsi proti své vůli.“

Zakroutím nechápavě hlavou. „Jsem tu proti své vůli,“ zašeptám. Naberu si plnou lžíci těstovin a ochutnám. Je to perfektní.

Vůbec nevnímám, co běží v televizi. Zběsile hltám, kašlu i na to, že je jídlo pořád horké a hned po druhém soustu mám spálený jazyk a horní patro.

Chvíli je vítané ticho, ale jakmile Rufus dojí, zaměří se na mě. „Chutnalo ti?“ promluví a působí spokojeně. Vždycky působí spokojeně, když je po jeho. Když dělám, co chce. Je to tak jednoduší, ale… Neznamená to pak, že se vzdávám?

„Chci jít domů,“ odpovím.

Čekám, že ho tím naštvu. Rufus se však místo toho zapře o madlo sedačky a natáhne ruce před sebe. „Pojď ke mně, ty pako.“

Úplně mě tím vykolejí, protože si přece nemůže myslet, že bych ho snad poslechl. „Proč?“ vydechnu podezíravě. Až do téhle chvíle jsem myslel, že mu o fyzický kontakt nejde.

„Chci tě mít u sebe. Těšil jsem se na to.“ Pořád se usmívá. A já to nenávidím.

„Nechci jít za tebou!“ vykřiknu. Odtáhnu se.

Pořád je klidný, jako by odpor čekal. Chová se, jako bych si s ním jen hrál, a přitom nic z toho, co říkám, nemyslel vážně. Protočí oči v sloup. „Nemusíš se stydět. Nedělej z toho vědu. Můžeme se spolu dívat na film.“

„Já se s tebou nechci dívat na film. Chci jít domů.“ Jsem unavený. Z nekonečného opakování frází. Z bezmoci, kterou cítím, když s ním zkouším mluvit.

Rufus spustí ruce. „Chceš mít na výběr?“ pronese a nadzvedne obočí. „Máš pravdu, to je nejspíš fér. Buď se přitulíš, nebo si půjdeš lehnout do sklepa. Je to pro tebe teď jednodušší?“

Nenávidím ho, nenávidím ho, nenávidím ho! Za celý život jsem netušil, že takovou nenávist vůbec můžu cítit. Nedokážu se na něj ani podívat, sedět vedle něj. Natož se s ním TULIT! Jak jen může věřit, že bych kdy vybral… „Raději půjdu do sklepa, než abych se k tobě… přitulil!“ zařvu. Cítím, jak ztrácím příčetnost.

Rufus přikývne a vstane. Táhne mě nenáviděnou chodbou k nenáviděným dveřím do nenáviděné místnosti.

Kolikrát budu muset tuhle cestu ještě absolvovat, než přijdu o rozum?

Rufus otevře dveře, vevnitř svítí světlo, zářivka bzučí a já už z dálky cítím zimu. Nebudu lhát. Mám pochybnosti, jestli jsem vybral správně. Co by mi udělalo jedno objetí? A co mi udělá tohle? Dá se to srovnávat?

„Tak prosím. Užij si to. Třeba na něco přijdeš. Nebo si pročistíš hlavu,“ zasměje se. Ten čurák se zasměje!

„Nenávidím tě!“ vyplivnu. Stojím na kovové konstrukci, sedm schodů do pekla. Jenže v pekle je alespoň teplo. A člověk je tam, protože si to zaslouží. Čím jsem si já tohle všechno zasloužil?

„To je lež,“ konstatuje Rufus klidně. Zabouchne.

Sejdu sedm schodů do… Je to tu spíš jak v nebi. Příšerná zima a příšerné světlo. Pořád mám ještě mokré vlasy a přišel jsem o mikinu. Ale já to přece vydržím, vydržím!

Kdyby aspoň… „Sklapni, do piče! Přestaň bzučet! Drž hubu!“

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Karin
13. 7. 2020 19:55

Čte se to krásně ale jsou to nervy.