Szabi

Vanilka.

To je změna. Po dlouhých dnech, kdy se nemění nic, mi i taková maličkost přijde jako něco obrovského. Sprchuju se, umývám si vlasy a nemůžu přestat myslet na to, jestli to něco znamená. Jestli existuje důvod, proč Rufus z ničeho nic vyměnil kokosový šampón za vanilkový.

Čistě teoreticky mu kokos mohl prostě jen přestat vonět. Možná nad vůněmi vůbec nepřemýšlí. Možná se mě snaží vydeptat.

Jsem zbytečně paranoidní. O nic nejde. Je to jen šampón.

Začínám bláznit. Z toho, jak je každý den stejný, splývají všechny do jednoho. Ráno vstanu, snídám, čtu, jím, čtu, jím, sprchuju se, jím, koukám na film, spím, snídám, čtu, jím, čtu… Svět venku mezitím utíká dál. Nenávidím to. Šílím z toho.

Netuším, jak dlouho tady jsem. Zkoušel jsem počítat dny a asi se blížím ke dvěma měsícům, ale přesně netuším. Připadá mi to jako věčnost, ale na druhou stranu nechápu, jak je možné, že je to tak dávno, co jsem naposledy viděl rodinu.

Prvních pár dní jsem si představoval, co asi dělají. Jestli už zavolali policii, jestli zavolali babičce, jestli chápou, že se stalo něco hodně špatného. Jenže společně s tím jsem si začal uvědomovat další věci. Špinavé prádlo v koši. Jak se asi máma bude tvářit, až ho bude prát. Až nastane pátek a nebude mít kdo vyzvednout Maddie. Jak táta otevře ledničku a najde moji páteční večeři. Sní ji? Vyhodí?

Jsou to maličkosti, ale i tak nechci vědět, jak se přitom musí cítit. Takže se pokouším na ně nemyslet. Některé dny mi to jde, jiné… Na ně myslím pořád.

Vylezu ze sprchy. Zase jsem od Rufuse dostal čisté tepláky a tričko a zase jsem nedostal žádné spodní prádlo ani pitomé ponožky. Je to zvláštní, ale… začínám si zvykat. I na spoustu jiných věcí, které by mi předtím připadaly šílené.

Rufus nemá rád, když jsem v koupelně dlouho, proto se v rychlosti obleču. A přesně ve chvíli, kdy vejdu do obýváku, Rufus se usměje. V tom, že je rád, že tu jsem, mu věřím. Ačkoliv asi nikdy nepochopím, proč si ze všech lidí na světě vybral zrovna mě.

Na stole leží připravená miska. Už se v tom jeho jídle začínám trochu orientovat. Poznám, že jde o kuskus se seitanem a zeleninou. Od chvíle, kdy jsem jednou jen tak na půl pusy odvětil, že mi seitan chutná, ho dělá nezvykle často.

Sednu na sedačku a nohy schovám pod sebe. Rufus zapne film. Další komiksovka, tentokrát Venom, a já jsem si skoro jistý, že jestli se někdy vrátím domů, budu mít Marvelu plné zuby. Ale na odvedení myšlenek je to vlastně perfektní.

„Chutná ti to?“ chce vědět Rufus a já si uvědomím, že mě pozoruje. To dělává často. Taky se mě často dotýká, hlavně v noci, když spíme. Ale nikdy to nepřekročí určitou hranici. Vlastně od chvíle, co mi vyho… na chodbě, o nic podobného neměl zájem.

„Ty… Nejíš maso?“ pronesu opatrně. Nerad na něj mluvím, protože nikdy nevím, jak si moje slova vyloží.

„Ne. A ty už taky nemusíš. Máš radost?“

Zamračím se. Ale popravdě jsem na takové řeči zvyklý. Podobné soudy pronáší často, jako by přesně věděl, co je pro nás dva nejlepší varianta. Nevidí svět, jaký doopravdy je. Jen nějakou jeho pokřivenou verzi. „Proč ne?“ řeknu klidným hlasem.

Rufus zvedne mobil a ztiší televizi. „Co je to za hloupou otázku?“ vyhrkne a já mám chuť ucuknout. Což je nakonec docela legrační, protože Rufus není zrovna ten typ, co by mě za prohřešky bil. „Proč bych jedl zvířata, když nemusím? Třeba prasata jsou mnohem chytřejší než lidi a krysy zase laskavější… Existuje výzkum z roku 1958, kde mohla jedna krysa získat jídlo stisknutím páčky, která zároveň dala jiné kryse elektrický šok. Víš, co udělala?“

Zavrtím hlavou.

„Byla radši o hladu,“ odpoví rázně.

Přikývnu a musím se kousnout do rtu, abych mu neřekl, co si myslím. Souhlasím s tím, že jsou krysy laskavější. Vždyť mám na krku obojek, kterým jsem dostal ránu, ale jemu nic z toho nedochází. „Takže máš rád zvířata,“ procedím skrz zuby.

„Máš radost?“

Jeho otázku absolutně nechápu. Je mi u prdele, co má nebo nemá rád. Akorát to nesmím říct nahlas. „Radost?“ zopakuju neutrálním hlasem.

„Že ti nenutím nic mrtvého!“

Otočí se k obrazovce, zrovna ve chvíli, kdy Tom Hardy bojuje sám se sebou. Nebo spíš s Venomem uvnitř sebe, a Rufuse to naprosto nelogicky upřímně rozesměje. Hlasitě vzdychnu, ale víc si netroufnu.

Dojím zbytek kuskusu a odnesu misku do dřezu. Napustím do ní vodu a dojdu zpátky k sedačce.

Přichází ta část dne, kdy chce, abych byl u něho, a tak k němu automaticky přisednu a opřu se o něj. Hlavu mu položím na rameno a udělám všechno pro to, abych vnímal jen film. Vždycky cítím mandarinky. Vždycky je mi nepříjemné, jak příjemně mi je.

„Proč nemáš žádné zvíře, když je máš rád?“ vyhrknu po chvíli, vlastně ani nevím proč.

Asi mě to ticho a stereotyp jednoduše zabíjí. Což je paradox, protože mlčky Rufuse málokdy naštvu, a když není naštvaný… Nic mi nehrozí.

„Mám přece tebe,“ prohodí pobaveně. Nejhorší na tom je, že má pravdu. Má zatracenou pravdu, protože já jsem jako jeho mazlíček. Vždyť mám dokonce obojek. Cítím, jak mě nosem šimrá ve vlasech. „Nikdy mě to nenapadlo… Chceš, abych ti pořídil zvíře?“

„Ne,“ odpovím rázně. Byl by to jen další vězeň.

Rufus mě vytáhne k sobě na klín a přitom mi drží ruce. „Moc hezky voníš,“ podotkne.

Jako vanilka. Jako posraná vanilka.

Dokoukáme spolu film a poté si lehneme. Jako dvě lžičky zapadneme do sebe. Rufus mě zezadu objímá a hladí po břiše. Je to vlastně docela… Usínám tak každou noc. Omlouvám se tím, že po dvaceti jedna dnech si tělo vytváří k opakovaným činnostem návyk. A já jsem tady dva měsíce, takže… Je to jen návyk.

x

Mixuje. Každé ráno mixuje a je mu jedno, že ještě spím. Další návyk. Některá rána mě tím probudí a nezlobím se. Prostě to beru jako fakt. Třeba právě dnes.

Posadím se a promnu si oči. Rufus mi mezitím donese kelímek s ovocným koktejlem. Chvíli nade mnou stojí a pak klidně pronese: „Budu muset do města. Počkáš pár hodin dole, prosím?“

Veškerý klid je pryč. Dole jsem nebyl už nějakou dobu a vím, že tam za nic na světě nechci. „Co? Proč?“ vyhrknu a neskrývám, jaké pocity přitom cítím. Děs, třeba.

„Musím k zubařce,“ odvětí Rufus nevzrušeně. „A nakoupit. Budu spěchat.“

Přitáhnu deku blíž k sobě, de facto se pod ni schovám. „Ne, ne, prosím. Počkám tady… Přece, přece nic neprovedu, prosím. Rufusi, neposílej mě tam dolů, no tak,“ žadoním. Nemyslím, že v mém světě existuje horší trest.

„A jak mám věřit tomu, že tady nic neuděláš? Nebuď blázen, Mattiasi. Něco ti dovezu, chceš?“ usměje se. Nevím, jak to dělá, že vždycky použije naprosto nelogické argumenty a udělá hlupáka ze mě. „Můžeš si do sklepa odnést nějaké knihy a deku…“

Nechci se vzdát. „Ne! Chovám se přece dobře! Poslouchám, neodmlouvám, čtu, dělám snídaní, koukám s tebou na posrané filmy! Tak… Nezasloužím si, abych tam šel!“ hulákám. Udělal jsem přece všechno, co chtěl, a to by mělo něco znamenat. Protože jestli ne, pak je vše tady bezvýznamné. A já tím pádem netuším, jak přežít.

„Já vím, kurva, taky mě to štve! Ale nechám ti rozsvíceno, aby ses nebál.“ Řekne to, jako bych snad vyhrál v loterii. Jako by pro mě dělal něco úžasného a skvělého.

„Děláš si prdel?“ vyjedu. Zhluboka vydechnu, protože křičením u něj nikdy ničeho nedosáhnu. „Nenávidím to světlo. Nenávidím. Rufusi, prosím,“ zkouším ho znovu přesvědčit. Uprosit ho.

„Mattiasi, prosím,“ řekne úplně stejným tónem. „Stačí, že mi budou vrtat zub. Neubližuj mi ještě ty. Vezmi si deku a jdi.“

Vstanu. Klepou se mi nohy, dokonce mi dělá problém na nich stát. A jsem si jistý, že stejně rozklepaný budu mít i hlas. Svírá se mi hrdlo. „Já… P-prosím. Neposílej mě tam. Co mám udělat, abych tam nemusel?“ Říct něco takového je nesmírně obtížné a ponižující, ale kašlu na to. Kašlu na hrdost.

Teda… kašlu na ni přesně do chvíle, než mi Rufus oznámí, co přesně chce.

„Chápu. Chceš mít na výběr. Tak co kdybys mě potěšil stejně, jako jsem já potěšil tebe?“ Na obličeji se mu objeví zvláštní výraz, nedokážu ho rozpoznat, proto chvíli váhám.

„Chceš… Chceš, abych ti vyhonil?“ zašeptám a srdce mi bije jako šílené. Vyhonil bych mu? Je to jen dotek, jen pohyby rukou. To přece není tolik. Nebo ano? Nebo ne? Sakra.

Rufus nejprve rozhodí rukama. Celou situaci si nadmíru užívá. „Spíš abys – Mohl bys ho vzít do pusy?“

Doufám, že v další vteřině uslyším smích, aby mi dokázal, že jde o další hloupý vtip. Ale působí vážně, nedočkavě a možná i nadrženě. Naštve mě tím, jak taky jinak. Přece vážně nevěří, že bych mu vykouřil?

Nikdo na světě neví lépe než já, co leží na druhé straně za možnost. Takže logicky nikdo nemůže pochopit, jak těžké pro mě je vzít deku a odejít do sklepa. A já to přesto udělám.

„Chci tmu,“ zašeptám ještě, než dojdu ke dveřím na konci chodby. Sám sebe překvapím, jak klidný navenek jsem. To proto, že bouře zuří uvnitř.

Nenávidím tu svoji pitomou vlastnost, že se mi chce příšerně zvracet, když mám strach. Polknu a s dekou v náručí vejdu dovnitř. Sedm schodů do nebe. A pak Rufus zabouchne dveře.

Jsem tady. Jsem zase tady. Já jsem… v nebi.

To zjištění, ten prostý fakt, je natolik silný, že pár minut stojím naprosto ochromený.

Vsázím příčetnost, že změna šampónu byla předzvěst. Za všechno může vanilka. Jak to, že jsem to nepochopil? Zabalím se do deky a sednu do kouta. Jako malé, rozzuřené dítě, které rodiče potrestali neprávem.

Alespoň tak to dělávala Maddie.

Nemysli na ni, kurva!

Maddie byla – je! – rozmazlené děcko. Pokaždé se vztekala a nakonec dostala všechno, co chtěla. Protože vypadala roztomile. S culíky a sponkami a sukní s volánky. Když jsem ji zapomněl v keramice, tvářila se pak před rodiči, jako kdybychom ji nadobro opustili.

Co ona o tom ví? Co ona ví o tom, jaké je to být sám?

Zaryju nehty do kůže nad zápěstím, ale tahle bolest jednoduše nestačí. Kopnu patou do podlahy, to už trochu pomůže. Na okamžik.

Zavřu oči a zakloním hlavu. Není to tak, že bych Maddie neměl rád. Je to moje malá sestra, nejspíš jsem naprogramovaný, aby mi na ní záleželo. Jen mě vždycky štvalo, jak je každá minuta dne o ní. Aby si s ní někdo hrál, někdo ji zavezl do školy, vyzvedl z družiny a odvedl domů. Zatímco já se tolikrát táhl do školy po svých, i když pořádně chcalo.

Třeba jako ten den, kdy mě Rufus… Co se tím snažím říct? Že kdyby nejeli pro Maddie, jeli by pro mě? Že bych neskončil tady?

Ne ne ne. Nechci na nic z toho myslet. Přestaň přemýšlet.

Bouchám se dlaněmi do spánků. Odvádím myšlenky jinam. Hodně daleko.

Před pár dny jsem dočetl Akvaristiku pro fanatické nadšence. Z nějakého důvodu si můj mozek najednou všechny přečtené informace pamatuje. Možná, že prostě nemá nic lepšího na práci, a tak pojímá každé slovo, které přečtu. Neonka červená se v akváriích dožívá zhruba čtyř let. Ve volné přírodě jen kolem jednoho roku.

Tohle zjištění by Rufuse určitě potěšilo.

Po Akvaristice jsem se vrhl na beletrii. Nejprve jsem přečetl Kdo chytá v žitě a teď mám rozečtenou Řeku Bohů. A to jsem nikdy nebyl kdovíjaký čtenář. Na Vánoce jsem sice každý rok dostal jednu nebo dvě knížky, ale většinou skončily na poličce.

Napadne mě, jestli mi letos koupí rodiče dárky na Vánoce. Bože, to je tak stupidní, že nad tím vůbec přemýšlím. Záleží na tom?

Kvůli Maddie se budou snažit, aby byly Vánoce co nejvíce normální. Jen aby Maddie byla spokojená. Jak jinak. Maddie přece musí být za každou cenu spokojená. Co na tom, že chybím? Že sedím tady? Že cítím…

Schovám hlavu pod deku. Vím, že se zlobím neprávem. Nesmím chtít, aby strnuli na místě jen proto, že já se nemůžu pohnout. Prostě… Ta bezmoc je tak velká a já netuším, jak s ní bojovat.

Nejhorší je, že mám vtíravý pocit, že nikdy nezmizí. Dokonce ani kdybych byl zpátky doma. Copak to jde? Vrátit se a slavit Vánoce? Usmívat se a děkovat za dárky? A přitom mít na paměti všechno tohle?  Co jsem… provedl?

Seru na všechny dárky světa.

Spadnu na bok. Nejvíc ze všeho si přeju necítit nic a zároveň se toho bojím, protože to znamená, že moje tělo už nechce dál bojovat. Pořád čekám, až uslyším otevírání dveří. No tak, Rufusi, prosím.

Rozesměju se, když si představím, jak rodičům říkám: „Ano, ano, přesně tak. Vykouřil jsem mu péro, abych nemusel do sklepa. Hahaha.“ Smích postupně přejde v křik a ten ve vztek.

Jsem naštvaný, protože moji rodiče vždycky upřednostňovali Maddie. Protože nechápou, jak těžké to tady je. A co všechno musím obětovat, abych přežil. Jsem naštvaný, protože na Vánoce máma připraví tři druhy masa a já myslím, že si nikdo nezaslouží, aby ho někdo zabil a sežral. Do háje, vždyť i ryby dokážou cítit emoce. Sonia Rye Planellas dokonce dokázala, že je může postihnout emocionální horečka způsobená stresem.

Jsem naštvaný, protože mám pocit, že jediný člověk, který tohle všechno může pochopit, je Rufus.

A protože nenávidím svoji sestru.

x

V první vteřině vůbec nechápu, co se děje. Slyším zvuk otvírání dveří, ale je to tak vzdálené, že nemám chuť cokoliv dělat. Teprve až po chvíli mi to začne vrtat hlavou a stáhnu deku, abych vzhlédl.

Vlastně v první vteřině skoro nic necítím, žádnou radost ani úlevu. Jen automaticky vstanu a v podivném oparu dopajdám do obýváku. Tentokrát mi to dal Rufus sežrat. Podle toho, jak strašně to bolí, jsem ve sklepě musel být vážně dlouho.

Sleduju ho, jak vytahuje jídlo z papírových tašek a ukládá ho do lednice a do polic. Má trochu opuchlou levou tvář, což mě… Prostě jsem rád, že nelhal. Ačkoliv mě kvůli tomu nemusel lámat takovým způsobem, protože… Ne. Nesmím se k tomu vracet. Zavřu pevně oči a otevřu je až ve chvíli, kdy vycítím, že stojí přímo přede mnou.

„Něco pro tebe mám, i když si nejsem jistý, jestli si to zasloužíš.“ Hodí mi bílé tričko, a když ho rozložím, je na něm nápis Jsem štěně. Rufusovi to podle výrazu přijde srandovní.

Je to vlastně jediná věc tady, která mi patří. To tričko je jen moje! Jenže to si Rufus neuvědomuje. Směje se legračnímu nápisu, který odkazuje k obojku… A dalším věcem. Takže jak bych z něho mohl mít skutečnou radost? Hodím ho na stůl. „Dík.“

„Dobře,“ přikývne Rufus. „Tak dobře.“

Přál bych si najít nějakou skrytou sílu, abych to tričko zničil. Ale je moje. A já ho chci. Nechám si ho a budu ho mít rád. Nelíbí se mi to, nechci tady být. Jenže jsem.

Oni oslaví Vánoce a já mám jedno tričko s pitomým nápisem, takže ne. Nikomu se nebudu omlouvat ani vysvětlovat, proč jsem… Proč… Když…

x

Připadá mi, že neutekl žádný čas, ale ve skutečnosti to mohou být dva týdny. A ta situace je vlastně skoro stejná. Rufus stojí přede mnou a já panikařím, protože nechci do sklepa. Za žádnou cenu.

Kašlu na to, že nám došlo jídlo.

Klidně zemřu hlady, ano, tuhle smrt zvládnu, ale nezvládnu jít do sklepa. Tam já prostě nechci. Nemám žádné argumenty, logické, nelogické, nemám nic. Jen tu nejsilnější touhu udělat všechno, abych do nebe nemusel.

A tím všechno, myslím všechno. 

„A když… Když udělám tu druhou věc?“ vydechnu s pohledem upřeným k zemi. Věděl jsem, že k tomu dřív nebo později dojde. A mnohokrát jsem se sám sebe ptal, co vyberu.

V tuhle chvíli mám pocit, že odtud neexistuje cesta ven. Že tady zůstanu napořád. Takže co? Pokaždé, když bude Rufus muset odejít, skončím tam dole? Nebo mám doufat, že ho někdy uprosím? Za jak dlouho? Rok? Dva? Deset?

Rufus vypadá překvapeně. Asi si nevšiml, že posledních pár dnů, zatímco docházelo jídlo, jsem místo čtení Na západní frontě klid zíral před sebe a přemýšlel. „Když uděláš…,“ začne váhavě. „Můžeš si vybrat. Tu druhou věc.“

Nikdo toho rozhodnutí nebude litovat více než já. Pro nikoho nebude těžší se s tím vyrovnat než pro mě. Já s tím musím žít. Je to moje rozhodnutí – kleknout si a vykouřit svému únosci. Vím to.

Moji rodiče tu nejsou, aby mě chránili. Není tady nikdo, takže je všechno na mně.

Už jsem se přece rozhodl. Včera. Předevčírem. A taky den předtím. Pokaždé, když jsem procházel kolem dveří vedoucích do sklepa.

Udělám to.

Kleknu si.

Ruce se mi příšerně klepou, když je zvedám, abych stáhl Rufusovi kalhoty. Nekoukám na něj. Nechci vidět, jak vypadá jeho výraz, když je vzrušený. Nechci ani vidět jeho rozkrok, což ale nakonec musím. Napočítám do pěti.

Jedna, dva, tři, čtyři…  Zírám Rufusovi na penis, ale ve skutečnosti ho nevidím. Rukou si ho podržím a nakloním se. Automaticky, aniž bych to mohl ovládnout, začnu brečet, ale necouvnu. Dám si ho do pusy.

Netuším, co přesně mám dělat, a tak se jednoduše pohybuju dopředu a dozadu. Nikdy v životě jsem necítil nic víc ponižujícího, než když se mi Rufusův penis začal stavět v puse a já si řekl, že to není tak hrozné. Že tohle zvládnu.

Je mi to jasné, každý, koho znám, celá společnost, by bez váhání rozhodla, že vykouřit je mnohonásobně horší a ponižující než jít do sklepa. Ale pro mě ne. Je mi to líto, tak strašně líto, ale pro mě ne! Sklep je něco, kam nejde odejít a zůstat celý. Vykouřit Rufusovi je oproti tomu rozhodně přijatelnější.

Rufus mi položí ruku do vlasů a přitom hlasitě vzdychá. Nevadí mu, že mi po tváři tečou slzy a jen mechanicky pohybuju hlavou, nedávám do toho nic navíc.

Celou dobu počítám. Odvádím tím myšlenky jinam, ale to samozřejmě vůbec nejde. Jsem naprosto a kompletně přítomný, když Rufus vykřikne: „Mattiasi,“ a vyvrcholí mi do krku.

A já spolykám jeho sperma.

Odtáhne se. Já zůstanu klečet na zemi. Natáhne si kalhoty. Já klečím na zemi. Pevně mě obejme. Nechám ho, protože si v tu chvíli připadám tak strašně sám. Nadechnu se a zní to, jako bych se dusil, jak chci zoufale nasát vzduch do plic.

„Mám tě rád. Mám tě rád,“ řekne Rufus klidně.

Já vím, napadne mě, ale nenajdu sílu promluvit. Přesunu se na gauč, zatímco Rufus odejde k počítači. Slzy postupně usychají. Kdyby se někdo zeptal, nemusel bych lhát, že se necítím špatně. Protože necítím. Správně. Já necítím.

Rufus strašně dlouho cvaká myší, než konečně pronese. „Podívej se do skříně, kolik je tam čočky.“

Zvednu k němu zrak. Napadne mě, co udělám, když mi řekne, že stejně nemáme co jist a já budu muset do sklepa. Nejistě couvnu k lince a otevřu skříň nad dřezem. „Je tu jeden pytel. A taky kuskus,“ lžu. Není tam ani zrnko čočky. „Můžu… Zvládnu jíst míň!“ vyhrknu okamžitě.

Rufuse moje nabídka rozesměje. „No jasně,“ odvětí a dál zírá na obrazovku počítače. „Radši koupím dvě balení.“

Nejistě přešlápnu. Obejmu se a začnu si třít paže. „Já… Nemusím jít tam dolů, že ne?“

Rufus vypne monitor a vstane. „Ne. Nemusíš jít dolů. Jenom… Až dovezou jídlo, budu pro něj muset dojít, takže určitě chápeš – prostě ti nemůžu věřit, že nezkusíš utéct, nezlob se. Vadilo by ti počkat v obýváku, nebo v koupelně, než pro to dojdu? Zamknul bych tě jenom na pár minut.“

Možná budu brečet štěstím, což je tady něco jako malý zázrak. Chci Rufuse obejmout a děkovat mu, ale nedokážu se pohnout. „Můžu se mezitím osprchovat,“ navrhnu.

„Tak jo, prima. Připravil bys čaj?“

Přikývnu. Rufus má rád heřmánkový s pampeliškovým medem, takže mu ho připravím, aniž bych protestoval, a když přivezou jídlo, úplně v klidu odejdu do koupelny. Rufus za mnou změní kód dveří, abych neutekl. Jsem z toho trochu nervózní, ale ne tolik, abych panikařil.

Navíc musím vyřešit další problém, který jsem doteď docela úspěšně ignoroval.

Vysvleču se do naha a vejdu do sprchy. Pohlédnu dolů. Erekce už skoro odezněla, ale pořád ji cítím. Někde v sobě. Je to… Nejprve si opláchnu obličej, poté se opřu ramenem o kachličky a nakonec rukou zajedu mezi nohy.

Nemyslet, upínám k té myšlence veškerou svou sílu, nemyslet, takže… nakonec nedělám nic jiného, než že myslím. Na to, proč jsem byl vzrušený. Na to, jak Rufus vzdychal a hladil mě ve vlasech. Jak sebou několikrát škubnul, jak chutnalo jeho sperma… Do háje, ach bože…

Zůstanu nehybně stát, i když přestane téct teplá voda. I když Rufus z druhé strany dveří zadá kód a nechá dveře otevřené, abych mohl ven.

Masturboval jsem a představoval si… jeho.

Já vím, že jsem říkal, že se s tím poperu. Že je to moje rozhodnutí a zvládnu ho. Ale co když ne? Co když se s tím jednoduše nevyrovnám?

Jsem štěně. Aspoň to říká moje tričko. Přejedu po nápise dlaní a urovnám ho. Mám ho poprvé na sobě a upřímně nevím, co cítím. Je to jen nápis, jen šampón, jen sklep… Jenže tady nakonec záleží na všem. Na každé maličkosti.

Vyjdu z koupelny, projdu chodbou do obýváku a lednička je jako kouzlem plná. Napadne mě, jestli teď bude takhle Rufus nakupovat pořád. A jestli před tím budu muset pokaždé na kolena.

Vždyť jsem… Zavřu oči a zhluboka vydechnu. Udělám to tak pokaždé, když se mě mysl pokusí obelstít a myslet. Na to.

Jsem tady. Vysprchovaný. A Rufus vaří moje oblíbené jídlo – skleněné nudle. Podám mu z lednice kukuřici a on ji bez váhání přidá. Přitom jsem mohl být tam dole. Na ničem jiném nezáleží. Zavřít oči, vydechnout a nemyslet.

Rufus se opře o linku. „Hele,“ začne. „Chtěl by ses podívat na zahradu?“

Nejprve těm slovům příliš nerozumím. Zahrada je jen nějaké vzdálené neexistující místo a představovat si, že ho mám na dosah, je až příliš kruté. Couvnu a nechápavě zavrtím hlavou. „Co? To je… To je nějaký test?“

Připadám si jako ve hře. Vykouřil jsem mu a dostal se na vyšší úroveň. Zahrada je další kolo.

„Ne. Ne ne ne,“ opakuje. Natáhne ruku a chce, abych ho chytil. Nedovolím si neposlechnout. Následuju ho do chodby.

„Nechceš, abych šel tam dolů, že ne?“ vydechnu tiše a škobrtnu. Jenže on zastaví u dveří, u kterých jsem celou dobu zkoušel číselné kombinace a doufal, že vedou ven. Třeba jsem se nepletl. Třeba za okamžik zjistím pravdu. Třeba je to jen past.

„Neudělej nic hloupého, dobře? Vzpomeň si na psy, co hodně štěkají a neposlouchají. A zavři oči. Teď.“ Rufus mi ještě pevněji stiskne ruku. Je to velmi naléhavé gesto, kterému nejde vzdorovat.

Slyším, jak zadává kód a otvírá dveře. Napjatě čekám, pořád si říkám, co když dveře vedou do ložnice. Co když chce prostě jen víc. A pak… Pak mě ovane chlad. 

„Už můžeš otevřít oči.“

Nejprve zírám na Rufuse. Pořád čekám, kdy mi zabouchne před nosem, kdy se rozesměje a řekne, jak jsem si mohl myslet, že by mě pustil na zahradu, že jsem totální idiot. Ale on nic z toho neudělá. Jen na mě kouká.

Dovolím si otočit a hlavu směrem k zahradě.

Všude je sníh. Bílý svět s noční oblohou. Fascinovaně se rozhlížím. Chci vidět všechno.

„Můžu ven?“ pronesu dychtivě, a aniž bych čekal na odpověď, automaticky vykročím. Bosým chodidlem se dotknu sněhu. Nejprve mám tendenci ucuknout, ale pak se do něj zabořím a chci to zažít znovu. A znovu a znovu a pořád.

Venku je úplně jiný vzduch. Už jsem zapomněl, jak moc čerstvý. Zhluboka se nadechnu a připadám si tak dobře. Všechny výčitky a děsy a hrůzy zmizí. Kousnu se do rtu a jeden koutek zvednu maličko výš. Je to skoro jako úsměv.

Rufus mi hodí za tričko sněhovou kouli. Vůbec si nepamatuju, kdy povolil sevření a pustil moji ruku. Ale najednou stojí přede mnou a vypadá pobaveně. Je tak úžasné cítit něco nového. Něco, v co jsem ani nedoufal.

Rufus zůstane u vchodových dveří. Sedne si na schod a ruce přitom drží mobil. Připravený mi dát ránu, pokud bych zkusil utéct. Ale přesto mi dovolí chodit po zahradě. O pár kroků se vzdálit, zírat na oblohu, sebrat ze země sníh a vyhodit ho do vzduchu. Na útěk popravdě nemyslím. Chci jen všechno vidět a cítit a zapamatovat si to. Rozpřáhnu ruce a otočím se.

Jsem venku. Já jsem venku.

Dojdu ke stromu a přejedu prsty po kůře. Nohavice mám úplně mokré a chodidla mi mrznou. Ale nevěnuju tomu žádnou pozornost. Tohle je něco úplně jiného než ve sklepě. Jiný druh zimy, mnohem přátelštější.

Mám pocit, že za tu dobu, co jsem byl vevnitř, se svět změnil. Všechno obyčejné se stalo neobyčejným.

Na příjezdové cestě stojí stříbrný Peugeot. Ukážu na něho. „Tímhle autem jsi mě sem přivezl?“ Vlastně ani netuším, proč se ptám. Nemám pocit, že by na tom záleželo. Stojím zády opřený o strom.

Přikývne.

„Stálo na konci ulice,“ konstatuju. Pamatuju si, že tam auto stálo, ale klidně to mohl být červený Cadillac.

Přikývne.

Hned za autem vidím vysokou zeď a jsem přesvědčený, že někde musí být i brána. V dálce slyším projíždět auta. Skutečný svět je tak strašně blízko. Je to… rozčilující. „Kdybych se teď rozběhl a zkusil utéct, dostanu okamžitě ránu, že jo? Nedoběhl bych ani do poloviny cesty.“

Přikývne.

Hledím na Rufuse, ale ve skutečnosti ho příliš nevnímám. Soustředím se na dveře za ním. Na vchod do chodby. Na místo, kde existují jen špatná rozhodnutí a vydýchaný vzduch. Chci křičet. A nechci zpátky.

„Takže, když to zkusím, tak to bude jen bolet a ty budeš naštvaný a já skončím…“ v nebi. Za dveřmi čeká nebe. Přece se tam nevrátím!

Rufus vstane. Mračí se. „Nekaz to,“ rozkáže. A má pravdu. Jsem venku, a když udělám scénu, možná se ven už nedostanu. Ale nemůžu zastavit. Ohlédnu se směrem, odkud slyším projíždět auta. Chci jim vběhnout do cesty a rychle naskočit. Připadám si podvedený, protože jsem venku a svět mě nevidí.

„Já se nechci vrátit. Nechci. Nemůžu! Já…“ Držím se stromu, jako by mi dodával energii vzdorovat.

„Co chceš slyšet?!“ vyštěkne Rufus. „Já tě přece nemůžu jen tak pustit!“ Otáčí mobil v ruce a já vím, že balancuju na hraně. Stačí tak málo, abych ho naštval. A to přece nechci. Ne po tom, co jsem musel podstoupit, abych ho potěšil.

Jenže v tom domě… 

„Nikomu neřeknu, že jsem byl tady.“ Nikomu neřeknu, co jsem dělal. Jedno tajemství za druhým. A je mi to jedno, hlavně, když se nebudu muset vrátit.

„Tebe nezajímá, co pak bude se mnou? Musíš pořád myslet jenom na sebe?!“

Zakroutím hlavou, protože Rufus se nikdy nezmění. Nedokážu na něj pohlédnout, ani na dům, který na první pohled vypadá úplně obyčejně. Nikdo by nepoznal, co se děje uvnitř. Chci říct, že… Chci říct cokoliv, abych dal najevo, jak strašně moc tam dovnitř nemůžu. Jak šíleně je to tady dobré a tam špatné. Ale nedostanu ze sebe ani slovo.

„Je zima,“ pronese Rufus a já vím, co bude následovat, ještě dřív, než promluví. „Pojď domů.“

Není to můj domov.

Zavrtím nesouhlasně hlavou.

Není to ničí domov. Rufus přece musí vědět, že je to vězení. Že bez ohledu na to, jak moc touží, abych tady byl šťastný, tak se nikdy nedočká.

„Aha,“ řekne klidně. Výraz ve tváři se mu změní a já poznám, že jsem právě překročil hranici. Teď už to nedopadne dobře tak jako tak. „Kdo myslíš, že nakonec vyhraje? Řekni, Mattiasi.“ Zvedne mobil do vzduchu a povytáhne obočí.

Navzdory všemu couvnu.

„Ty idiote!“ zařve. „Pořád musíš všechno komplikovat.“

Zavřít oči, vydechnout a… Co byla ta třetí věc? Proč ho pořád slyším vzrušeně vzdychat moje jméno a přitom se mě matka ptá, jak jsem to mohl dopustit? „A když ti slíbím, že se vrátím?“ Plácám nesmysly. Vím to já a ví to i Rufus, a přesto udělám další krok dozadu a zase jsem o kousek dál. „Já se přece vrátím,“ opakuju, jako bych ho tím mohl utěšit.

Celé tělo mi říká, abych utíkal, ačkoliv neexistuje jediná realita, ve které bych se odtud skutečně dostal.

„Nedělej to, Mattiasi.“ Nepoznám, jestli prosí nebo rozkazuje. U něho ale nejspíš rozdíl neexistuje.

„Budeme jako normální pár,“ pokračuju.

„Lžeš!“ vyštěkne. Vyhrknou mu slzy. Poprvé ho vidím brečet a netuším, jestli to ve mně vyvolává nějaké pocity. Spíš ne.

Chci znovu ustoupit. Posunout hranici ještě o kousek. Ale Rufus ztratí trpělivost a stiskne na mobilu tlačítko. Dostanu pořádnou ránu. Spadnu na zem a několikrát sebou škubnu. Musím vypadat legračně, když v tričku Jsem štěně ležím ve sněhu a klepu se.

Zasmál bych se, kdybych neměl tělo v křeči. 

„Ty jeden blbečku,“ zamumlá Rufus a přistoupí blíž. V prvním okamžiku myslím, že do mě kopne, ale on mi raději pomůže na nohy. 

„Promiň,“ vydechnu.

Jdeme dovnitř. Nechám se vést, nechám ho zavřít dveře, nechám ho vzít mi zdánlivý pocit svobody. Zavřu oči, nadechnu se a… Je tu zkažený vzduch.

Uleví se mi, když zamíříme do obýváku. Smím si lehnout na sedačku a dokonce mi přinese čaj. V první vteřině mi připadá, že nechystá žádný trest, ale pak si za mnou nelehne. Neobejme mě, aby mi dal najevo, že je mezi námi všechno v pořádku. Stojí nade mnou, dokud neusnu. Cítím z něj odtažitost. Je jasné, že jsem si to svým malým vzdorem dost posral.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥