MATTIAS, část sedmá

MATTIAS, část sedmá


Je odtažitý. Skoro vůbec se mnou nemluví. V noci spí vedle mě, ale jako bych byl sám. Nesnaží se o žádné doteky nebo objímání. Občas divně zírá. A všechen čas tráví na počítači.

Trestá mě.

Chci mu něco říct. Udobřit si ho. Přesvědčit ho, že příště budu lepší, ale upřímně si nemyslím, že nějaké příště nastane. Tím, co jsem udělal, se mi svět venku nejspíš uzavřel.

Rozhlížím se kolem sebe. Zkouším nemyslet na to, že tyhle zdi jsou všechno, co mi do konce života zůstalo. Tyhle zdi a on.

Hodně času přemýšlím, co se mu stalo. Nebo právě děje. Na rtu má nový strup a další modřinu. Zase ho někdo zbil a zase o tom odmítl mluvit. Vypozoroval jsem, že po každém takovém incidentu je o něco odtažitější. Skoro jako by se mnou ty šrámy souvisely.

Možná jsem paranoidní, ale mám dojem, že mě začíná… pozorovat. Čím dál víc. Skoro jako by přemýšlel, jak se mě zbavit.

Všechno to trvá čtyři dny. A čtvrtý den je Rufus extrémně podrážděný, protože praští s klávesnicí o stůl, až několik tlačítek vypadne. Zírám na něj, možná trochu vyděšeně, a on zírá na mě, rozhodně naštvaně.

Když odejde do sprchy, uleví se mi. Z kuchyně přinesu krekry a pomalu je jím, zatímco se prokousávám Procesem od Franze Kafky. Knihy jsou nakonec to jediné, na čem tady záleží. Jsou jako… Každá jedna z nich je poklad. Jediná věc, která mě dokáže odtrhnout od reality.

Začtu se, takže Rufuse vůbec neslyším. Všimnu si ho až ve chvíli, kdy zastaví přede mnou a vzdychne. Obličej schová do dlaní.

„Děje se něco?“ zamumlám opatrně.

„Víš, co je vrcholem slušnosti?“

Nikdy jeho vtipy a hádanky nechápu. Nepřipadají mi vtipné a on vypadá pokaždé naštvaně, když se nezasměju. Nebo se zasměju hraně. Nejspíš se mu nedá zavděčit. „Ne?“ zavrtím hlavou. Sedím napjatě, skoro nemůžu dýchat.

Vždycky je riziko na něj mluvit, ale poslední dobou na žádné moje řeči příliš nereagoval, proto jsem překvapený, když si sedne vedle mě. „Vyskočit z okna a zavřít za sebou.“

Mlčím. Už asi ani nevím, kdy jsem se zasmál naposledy. Na co jsem v tu chvíli myslel. Ale rozhodně si pamatuju, co všechno mě dokázalo naštvat. Třeba když mi máma uklidila ve skříni a já pak nemohl najít oblíbenou mikinu. Test z matiky. Kostel v neděli. Když jsem v bistru nedostal dýško… Takové malichernosti.

„Řekni, co na mně máš nejraději,“ pronese najednou a já vím, že když odpovím špatně, bude to bolet. A lituju toho, že jsem si víc nevážil chvil, kdy mě ignoroval.

Zírám na podlahu a cítím, jak rudnu. „Povahově nebo vzhledově?“

„Mluv,“ pronese přísným hlasem.

Vím, že nesmím lhát. Kdyby to poznal… Prostě nesmím lhát. „Tvoje oči,“ přiznám tiše.

„Proč?“ chce vědět okamžitě.

Je nepředstavitelně těžké sám sobě připustit, že po tom všem na něm dokážu najít něco, co se mi líbí. „Mají zajímavou barvu,“ vydechnu. „Nejsou ani hnědé ani zlaté. Něco mezi. Jsou… To je jedno.“ Nechci to slovo říct nahlas. Zírám na zatažené žaluzie a představuju si, jak venku padá sníh. Jak chytám vločky do pusy. A přesně na to myslím, i když mi rozkáže, abych se na něj podíval.

„Vyprávěj mi něco.“

Zaryju si nehty do zápěstí. Chci odseknout, ale nemůžu. Pořád nade mnou visí nebe. „Není co,“ zakroutím hlavou. „Respektive není nic, co bys nevěděl. Každý den trávím velké množství času čtením. Teď čtu Proces od Franze Kafky, předtím Dějiny Izraele, a ještě předtím Dana Browna. Jsem na veganské dietě, kolem krku mám obojek, a když…“

„Dost!“ Položí mi ruku na ústa a… pohladí. Ztuhnu a zároveň od něj nedokážu odtrhnout zrak. Sebere mi knížku a odhodí ji na druhou stranu gauče. Přikryje se, jako by myslel, že si teď spolu budeme celou noc povídat. Dvě nejlepší kámošky. Skoro mám chuť zavrtět nevěřícně hlavou, když pronese: „Bavila tě práce v bistru? Nepřišlo ti, že je ten interiér kýčovitý?“

„Jak to mám vědět?“ rozhodím rukama. „Bylo to prostě bistro. Proč… Proč se mě na takové věci ptáš?“ Zamračím se, protože si připadám nejistě, když nevím, o co přesně mu jde.

Ačkoliv to nevím asi nikdy.

Promne si spánky. „Uvařil bys mi čaj?“

„To se mě ptáš nebo rozkazuješ?“ Nechci provokovat, a přesto se neudržím. Je mi jasné, že on to jako provokaci vezme.

„Copak já ti někdy rozkazuju? Ublíží ti dát vařit vodu a nalít ji do kelímku, když mi není dobře?“

Možná, že kdyby byl prostě jen racionální psychopat, bylo by všechno snazší. Kdyby věděl, že to, co dělá, je jednoduše špatné, ale bylo by mu to jedno. Jenže Rufus… Myslím, že nechápe, kde je problém. Vždycky mě sleduje, jako bych já mučil jeho.

Přivádí mě tím k šílenství.

„Tobě není dobře?“ zeptám se klidně. „Souvisí to nějak s tím, že tě někdo mlátí?“

Neodpoví. Místo toho vzdychne a položí mi hlavu do klína. Cítím mandarinky. A strach, že natočí hlavu na stranu a začne mě dráždit. A vzrušení, že natočí hlavu na stranu a začne mě dráždit.

Dýchám zhluboka. Dýchám pomalu. Abych všechny myšlenky zahnal.

„Jsi rád, že jsi tady se mnou a ne s Annou?“

Anna. Upřímně mám pocit, že žádná Anna nikdy neexistovala. Vymyslel jsem si ji, nebo možná vysnil, zatímco jsem s Rufusem… Stejně jako jsem si vysnil celou svou rodinu.

Odstrčím ho a odejdu do kuchyně. Třesoucíma rukama chystám čaj. Kelímek mi vypadne z ruky a nechtěně roztrhnu sáček, a tak musím vzít druhý. Rufus má rád heřmánkový, proto vařím ibiškový. Ten mu zase tolik nechutná. Většinou ho nechá vychladnout a pak ho vylije do dřezu.

„Mattiasi!“ štěkne. Cítím, že vstává. „Jsi rád?“ zopakuje.

Nevím, proč tohle dělá. Nevím, co očekává, že řeknu. Tak strašně moc tady nechci být. Přiložím si ruce na uši, abych ho nemusel poslouchat, a zakřičím: „Nech mě na pokoji! Nech mě!“ Rukama si zajedu do vlasů. Chci si je všechny vytrhat. Možná, že když se Rufusovi přestanu líbit, pustí mě. Nebo zabije. Každá možnost je asi nakonec lepší, než pomalu ztrácet rozum.

„Nebo co?“ řekne ostře a já si uvědomím, že stojí těsně za mnou. Cítím na krku jeho dech. „Co uděláš? Chceš mi říct, že ti chybí ta děvka?!“

Naštvu se. Otočím se a odstrčím ho. Ale ne moc. Nevím, jak jinak mu dát najevo, že ho u sebe nechci. „NE!“ zařvu z plných plic. „Jsem nadšenej, že jsem tu s tebou!“

Znovu přistoupí blíž a položí mi ruce na boky. Pochybuju, že poznal ironii v mém hlase. „Nemysli si, že by se k tobě chovala tak jako já. Nevěř tomu, že by ti věnovala takovou péči. Že by po tobě snad někdy mohla tolik toužit. Ty to víš, že jo?“ Kolenem se mi vklíní mezi nohy a natlačí se na mě. Nemám kam uhnout, jsem na něj přilepený. „Víš to!“ zařve.

„Jo,“ vydechnu poraženě. Zády se opřu o linku a ruku položím na Rufusův hrudník, abych ho udržel od sebe. A zároveň s tím ho hrozně moc chci obejmout. Říct, že má medové oči. Obměkčit ho, aby… Aby mě měl rád. Šíleně moc si přeju, aby mě měl rád a neubližoval mi. Jsem… Je to… Kdybych to udělal, zase bych ztratil malý kousek duše. Nebo ne?

Odtáhne mi ruku a já neprotestuju. „Řekni, že jsi můj.“

„Jsem tvůj,“ odvětím. A nelžu, protože… Mohl bych být někdy s někým jiným? Mohl bych se vrátit a nechat někoho dalšího, aby se mnou dělal to, co Rufus? Aniž bych na něj nemyslel? Nepředstavoval si jeho obličej, jeho vzdechy? Jeho doteky?

Připadám si špinavý, označkovaný, ocejchovaný… A nemám se toho jak zbavit.

Navždy Rufusův.

A nemyslím, že to souvisí jen s těmi intimními věcmi. Nedokážu si představit, že bych se vrátil domů a máma mě chtěla pohladit ve vlasech. Nebo obejmout. Nebo mi uvařila večeři. Nedokázal bych se sestrou jen tak koukat na televizi.

Tohle všechno patří Rufusovi. Postupně pronikl do každého zákoutí života. A vytlačuje všechny ostatní.

„Řekni, že nikdy neodejdeš, Mattiasi.“

Vzdychnu. „Že…“ A pak se zarazím. Uvědomím si, o co žádá. „Co?!“

Nevím, proč zpanikařím. Jsou to jen slova. Udělal jsem mnohem horší věci, abych tady vydržel. Klesl jsem mnohem níž, než abych mu prostě odsouhlasil všechno, co chce. Jenže NIKDY je… jako zaříkadlo.

„Řekni, že nikdy neodejdeš!“

Neodejdu – to bych řekl, protože bych sám sebe dokázal ošálit. Neodejdu, dokud… Neodejdu, než… Ale nikdy je zatraceně dlouhá doba a já se nepřiměju to říct. Odstrčím ho skoro přes celou kuchyň. Nenene. Tohle po mně nemůže chtít. Nesmí.

Vezmu kelímek a začnu ho zcela nesmyslně umývat. Potřebuju zaměstnat ruce. A mysl.

„Dělej!“

„Ne! Nech mě být. Nech mě!“ Mrštím kelímkem o zem. Začínám nejspíš šílet. To je jedna z těch horších věcí. Že jakmile překročím hranici, nedokážu se uklidnit. I když pak vím, že si každým dalším slovem nepomáhám. „Neřeknu! Tohle nikdy neřeknu, ty… Byl bych raději kdekoliv jinde než tady! Kdekoliv!“

„Tak ty bys byl radši kdekoli jinde,“ hlesne. A já přesně vím, kam jeho slova spějí. „Tak to otestujeme, co ty na to?“ Položí mi ruku na rameno a kývne hlavou směrem k chodbě. Ne, směrem ke sklepu.

Panebože, panebože, panebože…

„Nesahej na mě!“

„Chceš mít na výběr? Dám ti na výběr. Buď do tebe pustím elektrický proud, a jakmile si budu jistý, že jsi na myšlenkové úrovni kapusty, odtáhnu tě za nohu do sklepa, anebo… Se kurva sebereš a půjdeš tam sám!“ pronese chladně.

Po zádech mi přejede mráz. „Ty seš takovej pičus! Ty… Co chceš? Co po mně kurva chceš? Mám ti zase vykouřit? Chceš mě znásilnit? Chceš, abych tu byl šťastnej? Ty seš normální blázen! Já se…“ Mám co dělat, abych nebrečel. Nechci před ním ovšem ukazovat slabost, proto pevně stisknu rty k sobě a zamrkám.

Chytnu obojek a zkouším ho ze sebe strhnout. Nedokážu myslet jasně. Nedokážu zastavit a přestat si to všechno ještě zhoršovat. Kdybych si třeba vážně klekl a znovu ho vzal do pusy… Jenže pak se ozve šílený hlas uvnitř mojí hlavy. Řekne mi, že ho nesmím nechat vyhrát. Dnes ne. Teď ne.

Raději chcípnout v nebi, než se vzdát. Vzdal jsem se mnohokrát. Dnes ne. Teď ne!

Dostanu facku. „Dávej si pozor na to, co říkáš! Kdybych tě chtěl znásilnit, už dávno jsem to udělal, tak na mě nedělej tyhle obličeje. Nemysli si, že mě obměkčí, když mi vykouříš. Nejsem idiot!“

Chci mu ublížit. Stejně jako on ubližuje mně. Aby alespoň na okamžik cítil to, co já. „Doufám, že ten, kdo tě mlátí, tě jednou zabije!“

Vytáhne mobil, odemkne ho a ukáže mi displej. „Můžeš doufat, že to bude dřív, než já zabiju tebe.“ Jenže pak ho položí na linku a… Srazí mě k zemi. Upřímně nevím, kdo z nás dvou má v ten okamžik šílenější výraz.

Pereme se. Respektive… On se pere a já bojuju o život. Jenže navzdory tomu, že vypadá slabě, mi zasadí několik hodně tvrdých ran. Mám mžitky před očima. Zůstanu chvíli nehybně ležet a on chytne moji hlavu a praští s ní o zem. Ne zas tak silně, ale… přesto. Na okamžik nemám tušení, co se děje. A pak mě docela klidně, prostě jen tak, táhne chodbou.

Podaří se mi vytrhnout. Vstanu, ale příšerně se mi točí hlava. Zase jsem prohrál, takový zoufalec.

Dostrká mě až do sklepa. Skoro to ani nevnímám.

„Nechám rozsvíceno, aby se ti líp přemýšlelo, ano?“

Vidím, jak hýbe rty, ale nerozumím mu. Dokonce ani nezaregistruju, když zavře dveře. Nepamatuju si, jak se po schodech dostanu dolů, ani že si lehám na zem. Vím jen, že jsem zpátky. A že je mi zima. A zářivka bzučí.

x

Je to naprostý nesmysl. Naprostý. Leonardo není a ani nebude lepší Želva Ninja než Raphael. Jasně, Ráfek je trochu vznětlivý, horká hlava, co se do všeho žene, aniž by promyslel následky, ale právě to je na něm nejlepší. Leo nikdy zbytečně neriskoval, nikdy se nepokusil nic obětovat, prostě jen dělal, co považoval za nejrozumnější. Kdo chce takového hrdinu?

Navíc jsem si celkem jistý, že v boji by Raphael vyhrál.

Takže ano, Raphael je mnohem lepší. Všechny ostatní možnosti jsou jednoduše k smíchu.

Dal bych si pizzu, želvy ji jedly pořád. A žily po kanálech a sklepeních, ale tam určitě nebyla taková zima. Vsadím se, že ony by Rufuse celkem snadno přepraly. Nenechaly by se odtáhnout a zavřít. A taky by si nikdy neklekly.

Vlastně většina hrdinů, co znám, by věděla, jak odtud utéct. Tony Stark by si z kýble a zářivky postavil zbraň a prostřílel se. Hulk by proboural zdi, Harry Potter se přemístil, McGyver zkratoval dveře, James Bond by… Nevím, co by udělal James Bond, toho jsem nikdy nějak výrazně nežral.

To jen já tu sedím a čekám. A myslím na úplné kraviny.

Navzdory zimě mi po čele teče pot. Hrozně mě lechtá, ale nenajdu sílu, abych ho utřel. Když jsem se totiž pohnul naposledy, dostal jsem příšernou křeč.

Pohledem stále kontroluju kýbl. Kašlu na to, vydržím to. Vydržím. Vydržím. Na okamžik pohlédnu na dveře. Pořád tam jsou, pevně zavřené. Zpátky na kýbl. A zase na dveře. Kýbl, dveře, kýbl, dveře, kýbl.

Jsem takový idiot. Za to, že jsem tady, si můžu sám. Proč jsem bojoval? Proč jsem prostě… Nikdy neodejdu?

„Nikdy,“ pronesu, ale hlas mám tak strašně slabý, že sám sebe neslyším. Ani další dva pokusy nejsou zrovna přesvědčivé. Nakonec si to slovo opakuju jen v mysli. Pokouším se pochopit, že tohle je teď můj život. Napořád. Navždycky. Zítra, pozítří a všechny další dny.

A pak mě napadají věci, hromada věcí, které se přesouvají do složky už nikdy.

Už nikdy se po cestě ze školy nezastavím na kebab.

Už nikdy nemusím stát ve frontě v obchoďáku.

U nikdy žádné kino.

Už nikdy se neprobudím ve své posteli a sám nerozhodnu, co chci dělat.

A to nemyslím na věci, na kterých skutečně záleží. To nesmím, protože pak už je to jen krok k šílenství.

Jenže upřímně… Nic z toho mě teď úplně netíží. Nic nepomáhá. Zhluboka dýchat, zadržovat dech, modlit se, odvádět myšlenky k hloupostem. Nefunguje. Ani. Jedno. Z toho.

„Do háje,“ vydechnu hlasitě a začnu trochu panikařit. Nechci. Strašně moc nechci. Jenže v tom je právě celý ten problém. Že nezáleží, zda chci nebo ne, ale že musím. Já doopravdy musím.

Rozpačitě vstanu. Přál bych si, aby byla tma, ve které by se mé ponížení schovalo. Jenže zářivka bzučí a já mám pocit, že mě sleduje. Čeká, co udělám. Zase se posadím. Situace je ovšem natolik vážná, že skoro okamžitě zase vstanu.

Zírám na kýbl. Zírám na dveře. A zase na kýbl. Pořád doufám, že se něco stane. Zaposlouchám se, ačkoliv dávno vím, že nic neuslyším. Rufus by nahoře mohl pořádat párty a stejně by mi z druhé strany odpovídalo jen ticho.

Chci na Rufuse zavolat, nebo mi to alespoň proletí hlavou. Dokonce se chytnu zábradlí a stoupnu na první schod. A pak už to nejde vydržet. Stáhnu kalhoty a sednu si na kýbl.

Kurva.

Zkouším na nic nemyslet. Teda… Nemyslím. Pozoruju stěnu před sebou a v hlavě mám prázdno. Koušu se do rtu, pořádně. Scvaknu zuby pevně k sobě a drtím ret tak dlouho, dokud neucítím krev. A pak ještě.

Bolest je nakonec to jediné, co všechno ostatní zastíní.

Natáhnu si kalhoty a odeberu se na druhý konec sklepa. Co nejdál od… Zacpu si nos, ačkoliv vím, že trocha zápachu jde i ode mě. Skoro si přeju, aby mě Rufus přišel zkontrolovat. Aby mě viděl takhle. Abych mu připadal odporný a nechutný a už nikdy necítil potřebu se dotýkat mého těla.

A zároveň… Zároveň strašně chci, aby přišel a objal mě. Měl mě rád a staral se, jako před tím než jsem to všechno tam venku pokazil.

Připadám si jako schizofrenik. Jedna moje část mi neustále připomíná – ne, křičí – že se nesmím za žádnou cenu vzdát. Tvrdí, že je ta pravá část, skutečná, moje já a ve chvíli, kdy přestanu bojovat, ztratím sám sebe.

Druhá část opakuje stále dokola tři slova. Je jí nejspíš úplně jedno, jestli je pravá nebo levá. Jen odpovídá: No a co? Nic víc. Ať se zeptám na cokoliv.

Ty dvě části se neustále hádají.

V duchu zařvu, aby držely klapačku, ale pak si uvědomím, že křičím zase jen sám na sebe. Začínám bláznit.

Ležím v klubíčku. Kolena mám přitažená k sobě a víčka pevně sevřená. Rufus mi nedává mikiny, proto jednou paží ležím na studené podlaze a po nějaké době mám pocit, že ji přestávám cítit. Ale nemám sílu se přetočit na druhou stranu. Navíc by mi to nejspíš nijak nepomohlo.

Musím prostě jen vydržet. Než se Rufus uklidní. Pustí mě pak nahoru a já už se budu chovat dobře. Řeknu i to slovo. Nikdy. Řeknu ho.

No a co.

Zamračím se. Nevím, kdy přesně k tomu došlo, ale najednou mám tendenci mluvit za druhou část. A osočovat tu první. Jako by každé utrpení byla její chyba. Což… vlastně asi je.

Ztratíš sám sebe. No a co?

Navždycky budeš žít s tím, pro co ses rozhodl. Ale budu žít! Budu kurva žít, takže no a co?

Co když po tobě bude chtít víc a víc? Víc než, aby sis klekl? Co když bude chtít všechno? Jenže tady je taková zima. Tady blázním, šílím. Umírám. No a co, že bude chtít víc?

Co když se vrátíš zpátky? Jak to myslíš? Co když se vrátíš zpátky a rodiče se na tebe podívají a uvidí někoho, kdo se kvůli jednomu sklepu zaprodal? Myslíš, že budou hrdí? Srát na ně! Srát! Kašlu na to, co si myslí. Na to, co by si mohli myslet. No a co, že budou znechucení. No a co, že se celej podělanej svět přestane točit a já budu za slabocha.

No a co! No a co! No a co!

Jak na tom může záležet? Jak? Snažím se. Chci věřit, že na rodině záleží, že jsou důležití a já je nesmím zklamat. Ale nejde to. NEJDE! Jen o sedm schodů dál je teplo. Je sprcha. Je postel. Je jídlo. Je pocit bezpečí. A já každou z těch věcí tak strašně chci.

Čas běží. Zima postupuje a začíná mi být opravdu špatně. V hloupé hře jsem se vzdal babičky, Sayera, Anny a docela klidně se vzdám všech ostatních. Prostě jen tak. Bez velkých keců a omluv.

Všichni jsou to pokrytci. Brečeli by stejně jako já. Tiskli by se k Rufusovi stejně jako já a každý z nich by se nakonec udělal. Tak ať drží klapačky!

Rozesměju se. Cítím, že na spodním rtu mám krev. Olíznu ji, ale pak opět skousnu, protože dostanu třesavku.

A ty posrané dveře jsou pořád zavřené!

Zařvu.

Uklidním se.

Zařvu.

Zařvu znovu.

A dveře nic. Mám pocit, že jsem tady celou věčnost. Copak jsem Rufuse naštval tak strašně, že mě klidně nechá chcípnout? Ale no tak. To by přece… Zarazím se a poprvé si tuhle možnost plně připustím. Že možná nastal konec. Překročil jsem hranici a už jsem pro něho tak velká přítěž, že bude lepší, když umřu. Tady dole. Sám.

Ale řekl, že mi nechá rozsvíceno, aby se mi lépe přemýšlelo. Proč by něco takového říkal, když by… Protože je to blázen! Nebo se rozmyslel až poté, co zjistil, že je mu tam nahoře beze mě líp.

Proč jsem kurva neřekl, že tam s ním zůstanu navždy?

Ale on přijde. Otevře mi. Každou chvíli. Přece není vrah.

Pohnu se. Nějak se mi podaří dostat do kleku. Sedím na patách a kašlu. Je to ten typ kašle, co dokáže roztrhnout krk. Vyhrknou mi slzy, ale rychle je zaženu.

Nebudu přece brečet. Nebudu přece škemrat, aby mě pustil ven. To prostě… Ne.

Vážně? Nebudu? To tu raději chcípnu?

Nehýbu se několik dlouhých minut, během kterých tisíckrát rozhodnu, že to neudělám. A tisíckrát, že ano. Ale já už se přece dávno rozhodl. Rozhodl jsem ve chvíli, kdy mi dal poprvé na výběr a já nevybral nebe. A když mi pak honil a já se mu udělal do ruky, všechno tím odstartoval. Už kvůli tomu bych se nakonec musel vyrovnat s výčitkami svědomí. A všechno ostatní… Nic už situaci nezlepší, ale docela málo ji může zhoršit.

Po čtyřech se doplazím k prvnímu schodu, podržím se zábradlí a vstanu. Je mi úplně jedno, jestli klesnu ještě níž. Vysral jsem se do kýble, ono to dno zase tak hluboko asi nebude. No a co, že s tím pak budu muset žít celý život. Že by se kdokoliv jiný na světě nevzdal. Já jsem já. Můj život. Do háje.

Vyšplhám až ke dveřím. Celou váhou na ně spadnu a zabouchám. „Rufusi,“ vydechnu, ale je mi jasné, že něco takového nemůže slyšet. Proto bouchnu znovu, ale tentokrát složím dlaň do pěsti.

„O-Omlouvám se,“ zařvu, jak nejsilněji dokážu. „Omlouvám se, Rufusi!“ Rozkašlu se. Jednou rukou sevřu obojek a zkusím ho odtáhnout, jako by mi bránil v nadechnutí. Což nebrání. Prsty přitom nahmatám řetízek s křížkem. Úplně jsem zapomněl, že ho ještě mám.

Moje rodina a přátele možná neví, co se děje, ale Bůh nejspíš ano. Vidí každou moji prohru, ale… No a co! Ať jde do prdele se všemi ostatními.

„Rufusi, já jsem… Omlouvám se.“

Dveře se neotvírají a tak buším jako šílený. Stojí mě to tolik energie. Mám pocit, že omdlím. „Rufusi, je mi fakt špatně. Prosím!“

Uslyším cvaknutí. Konečně. Konečně dveře povolí. Rufus tam stojí jako socha. Vypadá bledě, tím jeho modřiny ještě víc vyniknou.

„Takže sis to promyslel,“ pronese okamžitě a nadzvedne obočí. „Řekni to,“ pobídne mě, když nějakou dobu mlčím.

Zírám na něj a přitom se držím zábradlí. Otevřu ústa, abych mu dal, co chce a najednou cítím, že brečím. Třesu se, slzy mi v proudech tečou po tvářích a nedokážu ze sebe dostat jediné slovo.

Upřímně ani nevím, proč brečím. Jsem přece venku. Otevřel a já žiju. Kdybych se neomluvil, ještě bych ležel na zemi a zoufale bojoval sám se sebou. Třeba to jsou vážně slzy radosti. V tuto chvíli to nedokážu posoudit.

Rufus se nakloní blíž a něco řekne, ale nerozumím mu. Napadne mě, jestli cítí, že jsem… Zmateně se na něj podívám, ale on okamžitě ustoupí a pustí mě do obýváku. A takovou nabídku nejde odmítnout.

Utřu si slzy a dopajdám k sedačce. Chodit bolí. Sednout si bolí. Lehnout si bolí. Nadechnout se bolí. Myslet bolí. Ale zavřít oči a být v bezpečí je ten nejlepší pocit na svět. Překoná všechno ostatní.

Vím, že bych se měl osprchovat, ale potřebuju chvíli odpočívat. V dálce slyším ránu. Netuším, co znamená, ale je mi to vlastně úplně jedno. Jen se na chvíli vyspím. Poté se osprchuju a uvařím jídlo. Rýžová kolínka, protože ty má Rufus nejraději.

x

Nevím, za jak dlouho se probudím. Ale připadá mi, že jsem musel spát několik hodin. Rozespale otevřu oči a posadím se. Je to jen vteřina, víc určitě ne, než mi dojde, že jsem sám. Místo u počítače je prázdné, monitor vypnutý. Otočím se, ačkoliv předem vím, že Rufus nestojí ani u kuchyňské linky.

Trochu znervózním, ale ihned mi je jasné, že je nejspíš ve sprše. Zakručí mi v žaludku. Odhodím deku a odšourám se do kuchyně. Šourám se už skoro stejně jako Rufus, asi jsem od něj něco pochytil.

Ale ještě než dojdu k ledničce, zarazím se. Na zemi leží hrnce a kýble napuštěné vodou. Dokonce i rychlovarná konvice je po okraj plná. Trvá mi jen zlomek vteřiny, než mi dojde ten prostý fakt, že neslyším ve sprše téct vodu. Přesto dojdu ke koupelně a zabuším. „Rufusi?“

Ticho.

Přejdu ke dveřím, které mají vést do ložnice. „Rufusi?“

Nic. Vůbec nic.

Dům zní podivně tiše a zároveň si uvědomuju, že je v něm hromada strašidelných zvuků, které jsem nikdy dřív nezaznamenal. Lupání ve zdi, hučení ledničky, klepání ve stropě…

„Rufusi?“ vykřiknu hlasitě, ale nikdo neodpoví.

U vchodových dveří vyzkouším padesát číselných kombinací. Ani jedna ale není správná, což není nijak překvapivé. Štěstí mě opustilo už zatraceně dávno. Projdu celý byt ještě jednou. Dokonce na chvíli nahlédnu do sklepa, kde to příšerně smrdí, ale nakonec dojdu k nepochopitelnému závěru.

Jsem v domě sám.

Dlouhou dobu stojím uprostřed chodby a koukám před sebe. Nevím, co mám dělat. Najednou… Nevím, co mám dělat. Jdu k obýváku, ale pak zastavím. Zírám na koupelnu a na dveře do ložnice.

Pomalu oddechuju. Pokouším se pochopit, co se děje, protože mě nikdy nechtěl nechávat nahoře samotného. Býval nervózní, i když šel jen do koupelny.

Možná chtěl jít zrovna nakoupit a já bušil na dveře, tak mě pustil. A když jsem usnul, rozhodl se to risknout. Ano, nejspíš, určitě.

Nakonec vyberu koupelnu. Potřebuju se nutně osprchovat. A smazat tak všechno, k čemu došlo v nebi. I v koupelně jsou kýble s vodou, ale nijak to neřeším. Nechci. Shodím ze sebe oblečení a vlezu pod sprchu. Nejdřív se umyju tam dole, a teprve pak zbytek.

Všude kolem je vanilka. Mnohem lepší vůně, než…

Jenže ve chvíli, kdy se chci opláchnout, proud vody zeslábne. Až nakonec voda přestane téct úplně.

Hýbu kohoutkem jako blázen. Nahoru, dolů, do stran… Teď už ty kýble dávají smysl.

Mýdlové bubliny utřu do ručníku. Na prádelním koši mám nachystané čisté oblečení – tepláky a tričko s obrázkem Rubikovy kostky. Obleču se a vyčistím zuby. Umyvadlo ucpu, abych zbývající vodu v trubkách zachytil.

A pak…

Zkouším číselné kombinace. Jenže jsem dávno zapomněl, které jsem zkoušel. Je to, jako bych začínal od začátku. Mám systém, ale když panikařím, prostě jen zběsile mačkám čísla a doufám. Jenže se klasicky nic nestane. Nikdy se nic nestane. Možná ty dveře ani nejsou na kód. Možná mě tím chtěl Rufus jen oklamat.

Pořád věřím, že odjel na nákup. Ta voda může znamenat cokoliv. Nebo nemusí znamenat nic. Chodím po obýváku od sedačky k televizi a zase zpátky. A čekám. Nemůžu odpočítávat minuty, tak odpočítávám kroky.

Vrátí se, než udělám sto kroků.

Není přece divné, že vypnul vodu, zatímco odjel na nákup. Nejspíš nechtěl, abych to tady vytopil. Proč ale napouštěl tolik vody do kýblů a hrnců? Co si myslel, že s tím budu dělat?

… devadesát devět, sto.

Otevře dveře, než napočítám do tisíce.

Kdyby chtěl, abych umřel, nechal by mě v nebi. Kdyby chtěl, abych umřel, nenechal by mi vodu. Nebo ne? Nebo ano? Zakloním hlavu a zírám na strop, zatímco chodím a krokuju. Ruce mám zapřené v bok. Všechno je to jen hra. Zase mě zkouší deptat.

A já jsem blb, protože ho nechávám.

Zastavím na tři sta dvaceti osmi krocích. Poklepávám nohou, rozhodnutý, že s tím končím. Nenechám se přece rozhodit. Je vlastně dobře, že odešel a nechal mě nahoře. Znamená to, že mi věří. A když nebudu zlobit, třeba už tam dolů nebudu muset chodit.

Zlobit… Připadám si jako malé, neposlušné dítě.

Co když se ale něco stalo?

Rozejdu se. Tentokrát chodím od sedačky, kolem kuchyňské linky až na chodbu. A soustředím se na počítání.

Jenže Rufus nepřijde, ani když překonám krok číslo tři tisíce pět set osmdesát dva.

x

Kontroluju zásoby. Nějaké jídlo tu je, ale ne tolik, abych zůstal v klidu. Uvařím jen jeden sáček rýže a přidám trochu tofu. Vodu z rýže rozliju do kelímku a nechám stát na lince. Nádobí neumývám.

Chovám se paranoidně. Rufus určitě přijde.

Po jídle začnu prohledávat skříně a zásuvky. Najdu hromadu komiksů, nějaké další testy, které pro mě Rufus nejspíš připravil, ale jinak nic zajímavého. Některé zásuvky jsou úplně prázdné. Nejsem nijak překvapený. Vím, že si dal záležet, abych v jeho plánu nenašel žádnou skulinku.

Občas ho sleduju, když mi testy opravuje. Matematické příklady projíždí rychle a bez kalkulačky. Ani si nedělá pomocné výpočty, ale přesto chybu vždycky najde. Taky neustále mění kódy u dveří. Vždycky čekám, kdy je zapomene a zůstaneme tu uvězněni oba. Jenže on se zatím ani jednou nezmýlil.

Asi je něco jako génius. Nebo nejspíš ne jako, ale doopravdy. Je génius a já mám pocit, že jsem proti němu tak malý. Jak bych ho mohl proboha přechytračit a utéct? Jak?

Seberu komiksy a všechny je hodím na sedačku. Schoulím se pod deku a čtu. Jeden za druhým a je mi úplně jedno, o čem jsou. Ty přečtené skládám na hromadu, která se postupně zvětšuje. Usnu někdy u sedmnáctého.

A poprvé v životě mám noční můru.

Sedím v ní na židli a kolem postává dav lidí, většinu z nich neznám. Ale jsou tam i známé tváře. Úplně vepředu stojí moje babička. Má na sobě zástěru a v ruce drží komiks se Spidermanem na první stránce. Praští mě s ním po hlavě a stále dokola se ptá, jak jsem mohl. Jak jsem ji mohl vyměnit za jeden kelímek s rýžovou vodou? Jak?

Když neodpovím, znovu mě praští. Nějaký muž, co stojí vedle ní, kroutí nechápavě hlavou. „Prodat vlastní babičku. To snad ne.“

Chci jim vysvětlit, že je mi hrozná zima. Třu si paže a od úst mi stoupá pára. Ale nikdo jiný s tím evidentně problém nemá. Po levé straně stojí malá holka v puntíkovaných šatech. Říká, že jsem přecitlivělý.

Dostanu další ránu komiksem a někdo se směje. A já brečím. A někdo křičí. A všude kolem teče voda.

Vystřelím do sedu a zhluboka oddechuju. Po čele mi stéká pot.

Rufus tady pořád není.

Postavím vodu na čaj. Vyberu heřmánkový a přidám půl lžičky pampeliškového medu. A čtu komiksy. Rozčiluje mě, jak hučí lednička. Stýská se mi po cinkání vojenských známek.

x

Přelouskám všechny komiksy a vrátím se ke knížkám. Dočtu Abarat a rozečtu Pána Prstenů. Uvařím trochu kolínek s kukuřicí a mrkví. Vypiju jednu rýžovou vodu. Zajdu na záchod a rozhodnu se, že vodu v kýblech budu na splachování používat jen jednou za čas. Vyzkouším další číselné kombinace. Čtu. Spím.

Myslím, že už uběhl víc jak den, co Rufus odešel.

Začíná mi docházet, že na nákup nejspíš nejel.

Nevím, co cítím. Mám strach, protože bez něj… Hlavní je na to nemyslet. Nemám si jak pomoct, takže pokud začnu uvažovat nad budoucností, nejspíš zešílím. Funguju v krátkých intervalech a soustředím se jen na činnost, kterou právě dělám.

Například… Když vařím, tak jen vařím a nemyslím na to, že může nastat doba, kdy tady zůstanu zavřený bez jídla. Když piju, nemyslím na to, že za chvíli nebudu mít co.

Jednoduché.

Nějakou dobu zkouším zapnout televizi. Díval bych se prakticky na cokoliv, klidně i na reklamy, které by vyplnily nekonečné ticho. Jenže televize ani počítač nefungují a to ani, když je zapojím do elektřiny. Sere mě to. Takže zase skončím u čtení.

Vyplním testy, které jsem našel v zásuvce. Narazím na problematiku goniometrických funkci, proto z knihovny vytáhnu učebnici matematiky – což je něco, čemu jsem se po celou dobu tady vyhýbal – a naučím se to. Všechno vypočítám a myslím, že správně. Vyplním i gramatický rozbor a testy z biologie a fyziky. Vedle výsledků nakreslím oběšence s vyplazeným jazykem.

Roztrhám knížku Chrám Matky Boží v Paříži, protože nesouhlasím s koncem. Proč jako musel umřít? Co je to za nesmysl?

Sedím na Rufusově pracovní židli. Má v sobě pružinu, takže když poskakuju, pohupuje se. A tak se pohupuju. S pohledem upřeným na monitor. Vsadím se, že je tady někde wifi.

Představuju si, jak se mi podaří připojit na net. Co bych dělal? Napsal email na policii? Má vůbec policie email? Mohl bych se přihlásit na facebook. Pokud bych si ovšem vzpomněl na heslo.

Napsal bych pak někomu, koho mám v přátelích. Pomoc, drží mě tady zavřeného. Ale nevím kde. Prostě někde. Mohl bych jim říct Rufusovo jméno, ačkoliv neznám příjmení. Prostě mladý kluk s medovýma očima. Voní jako mandarinky a těsně předtím, než se udělá, zakloní hlavu a zavře oči.

Po tomhle popisu každý, kdo kdy Rufuse viděl, musí vědět, že jde o něj. No vážně… Kdo ještě má medové oči?

Z toho pohupování se mi začíná dělat špatně.

Během dalšího spánku mám opět noční můru. Tentokrát jsem zavřený ve sklepě a pokaždé, když vydechnu, stěny se přiblíží. Zadržuju dech, ale stejně mě místnost nakonec rozdrtí, protože jsem příliš slabý, než abych přestal jednou provždy dýchat.

Když se probudím, zůstanu otráveně ležet. Koukám na televizi na nějakou nekonečnou telenovelu – Maria Consuela ztratila paměť. Ne, kecám. Televize je stále vypnutá, ale mám pocit, že pokud se nějak nezabavím, zešílím.

Možná už se to stalo, protože v koupelně z koše se špinavým prádlem vytáhnu Rufusovo špinavé tričko a obleču si ho. Možná si to jen namlouvám, ale spí se mi líp, protože mám pocit, že je tam se mnou.

Kurva… Já tady asi fakt chcípnu.

x

Padne na mě deprese. Vyplnil jsem všechny testy, ačkoliv myslím, že je měl Rufus nachystané hodně dopředu. Dočtu Společenstvo prstenů i Dvě věže, ale k Návratu krále se nemám. Obracet stránky mi připadá jako neskutečný vopruz.

Dojedl jsem skoro všechno jídlo. Zbývá mi jen plechovka fazolí, balíček krekrů a poslední dva hrnce vody. Mám pocit, že už tady musím být zavřený několik dní.

Ale asi je mi to jedno.

x

Probudí mě rány. Jsou hodně v dálce a tlumené, ale stejně je slyším. Otevřu oči, zírám před sebe a poslouchám. Přitáhnu si deku blíž k sobě a zabořím obličej do polštáře. Ty zvuky… Ty zvuky jsou ohňostroje.

Nejprve se přesvědčuju, že jen někdo slaví trochu hloupým způsobem narozeniny. Jenže rány neustávají. Je jich pořád víc a víc a já vím, co to znamená. A přesto si pořád dokola opakuju, že není možné, prostě není, aby byl Silvestr.

Znamenalo by to, že jsem tady už tři měsíce.

Když si to řeknu takhle… Připadá mi to jako věčnost. Představím si, o co všechno jsem přišel, a nechce se mi věřit, že ty dva životy rozděluje jen nějakých devadesát dní. Na druhou stranu… Uteklo to neuvěřitelně rychle.

Ležím nehybně, dokud zvuky neutichnou. Najednou mám na Rufuse hrozný vztek. Je mi jasné, že odešel, aby mohl oslavit svátky. Třeba se svojí rodinou a přáteli. Někde v klidu sedí, popíjí a přitom se směje. Všem tvrdí, jak moc lituje, že má poslední dobou tolik práce. Možná zírá na ozářenou oblohu a dává si předsevzetí.

Zajímalo by mě, jaká předsevzetí by si mohl dávat.

Skoro až hystericky se rozesměju.

Hajzl.

Měl tu být přece se mnou. Jak mě mohl nechat na Silvestra samotného? A neříct mi, že jsou Vánoce? Kousnu se do rtu. Neočekával bych od něj dárek, ale… Copak mi musel vzít i tohle?

Pořád mám na sobě jeho tričko.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Eliška
3. 8. 2020 23:16

Skvělá kapitola!
Nejvíc mě baví sledovat pochodové myšlenky Mattiase ve sklepě (v nebi). Hrozně to ve mně rezonuje.
Už se nemohu dočkat pokračování a na Mattiasovu reakci na návrat Rufuse! ^^

Mirek
23. 8. 2020 23:06

Zajímalo by mě, jaká by byla Rufusova reakce, kdyby Mattias zůstal ve sklepě, s tím, že tam umře, že už dál nechce v tomhle divném vězení žít. A zůstal by tam i přes to, kdyby ho Rufus mučil šoky…

Lucka
1. 1. 2022 18:45

Rufus přešel do další formy mučení?!