Szabi

To ráno vyběhnu z domu hodně narychlo. Pokouším se na mámu neotáčet. I když se zlobí, nemyslím, že má pravdu. Od snídaně je na mě naštvaná, protože jsem zapomněl, že máme jít v neděli celá rodina do kostela, a já si místo toho domluvil směnu v bistru.

Nepatříme mezi náboženské fanatiky, nepamatuju si, že bychom se někdy modlili před jídlem, nebo mluvili o Bohu, ale věříme. A jak říkává máma, snažíme se být lepší verzí sebe sama.

Pro mě to znamená, že si pravidelně uklízím v pokoji, pomáhám tátovi na zahradě a dodržuju sliby. Takhle to zní jednoduše, jenže…

Jenže směny v bistru jsou pro mě důležité. Pracuju tam teprve druhý měsíc – je mi jen šestnáct a najít brigádu v šestnácti není zrovna snadné, takže bych měl být ku… vděčný. Navíc si vážně moc chci našetřit na Xbox, který mi rodiče odmítli koupit, protože Playstation prý stačí.

Každý, kdo se v tom trochu vyzná, musí vědět, že nestáčí.

Celé to byl vlastně od první chvíle mámin nápad, abych si vážil peněz. „Všechno něco stojí, to by sis měl uvědomit. Všechno, co máš, stálo peníze!“ Tak to alespoň tenkrát řekla. Když jsem se jí to u snídaně pokoušel připomenout… „Víra a rodina jsou hodnoty, které za peníze nekoupíš!“ vřískala. A já vřískal nazpět, že to přece moc dobře vím. Nejsem blbej a tak dál. S mámou se ovšem nedá hádat. Má svou vlastní pravdu a s tou se ani Bůh nesmí přít.

A tak je naštvaná a já jsem naštvaný a oba chceme, aby ten druhý ustoupil.

„Z návštěvy kostela se nevyvlečeš! Slíbil jsi, že půjdeš!“ Máma si založí ruce na hrudi, což dělá vždy, když chce ukázat, jak moc umí být neústupná. Když si založí ruce na hrudi, diskuze končí. Stojí ve dveřích a zírá na mě, jako by… jako bych udělal něco nepředstavitelného. „Myslím to vážně, Mattiasi!“

Obloha je temně šedá a fouká studený vítr. Když vzhlédnu k nebi, vypadá to, že brzo začne pršet. Nejraději bych se vrátil pro bundu, ale to bych musel poslouchat další výčitky. Raději si přetáhnu rukávy přes dlaně a vydržím to. Zimu nějak přežiju.

„Se nezblázni,“ řeknu potichu, protože nahlas si netroufnu. Přesto z mámina výrazu poznám, že moc dobře slyšela. Vyprovází mě pohledem, dokud nezahnu za roh. Určitě přitom kroutí hlavou. 

Naštvání se mě drží celou cestu do školy. V hlavě si přehrávám hádku pořád dokola a napadají mě perfektní argumenty, které jsem mohl říct, ale v ten daný okamžik jsem na ně jednoduše zapomněl. Schovám si je do zásoby, abych je použil u večeře.

Sayer čeká na lavičce před školou a hned pozná, že se něco stalo. V uších má sluchátka, cvaká na mobilu, ale jakmile k němu dojdu, vzhlédne. „Čau brácho, co ten výraz?“

Zašklebím se.

Sayera znám od pěti let. Pamatuju si, že jsme se ve školce pohádali – několikrát jsme do sebe strčili a Sayer dokonce brečel – protože tvrdil, že Leonardo je lepší Želva Ninja než Rafaelo. Oba jsme dostali od vychovatelky černý puntík a pak už bez sebe nedali ani krok.

Pořád si myslí, že je Leonardo lepší. Taková hovadina.

Řeknu mu o ranní hádce s mámou. Celou situaci shrne jedním slovem: „Matky.“ Pak obrátí oči v sloup. „Ta moje mi včera vyházela všechno oblečení ze skříně. A víš proč? Protože jsem dal tričko s dlouhým rukávem na hromádku s krátkými! Co je to za kravinu? Šíleně ječela, že už toho má plné zuby a že pokud si to nepřeskládám, tak žádný kapesný. Kámo, ale já mám taky nějakou hrdost. Tak jsem řekl, že nic skládat nebudu!“

„A neskládals?“

Sayer na mě znechuceně pohlédne. „Zabralo mi to skoro dvě hodiny života.“

Zasměju se. Sayerovu skříň jsem viděl a nejsem si jistý, jestli to bylo jen jedno tričko.

„Jako by celej podělanej svět ležel na tom, že dáš bílé tričko na hromádku s černým. Koho to zajímá? Bože! Posunuly premiéru nové série Hry o trůny, ale hlavně, že mám správně trička!“

Přikývnu. „Přesně.“

Před školu přijede autobus, pneumatikou přitom zůstane stát na obrubníku, jen pár metrů od nás. Sleduju vystupující studenty – kluk ze čtvrťáku, co nosí každou ponožku jinou, druhačka s tetováním na krku, Austin, Linda, vyjukaná prvačka, co se první týden pozvracela v jídelně, Cameron, a pak mezi posledními konečně vyjde Anna. S kamarádkou po boku a hlasitě se směje. Má na sobě žluté šaty a černé punčocháče, vlasy stažené do copu a na rtech se jí leskne červená rtěnka.

Jsem z ní totálně hotovej.

„Slyšíš?“ praští mě Sayer do ramene. „Nebo ji svlíkáš pohledem?“

Vrátím mu ránu a pokrčím rameny. Ve skutečnosti zas tak daleko od pravdy není. Frustrovaně vydechnu.

„A jak to mezi vámi teda vypadá? Už jsem spolu… to?“ Sayer pohne boky dopředu a nadzvedne zvědavě obočí.

Neodpovím, jen mávnu rukou. Nepřiznám, že jsem na Annu den předtím myslel. Ve sprše. Představoval jsem si její prsa, a jak se jich dotýkám. A ona se dotýká mě.

„V neděli má koncert,“ pronesu u skříněk. Opřu se o ně ramenem. „Chci tam přijít a dát jí kytku. To by jí mohlo udělat radost, ne?“

Sayer obrátí oči v sloup. „Bože, ty seš romantik. Až se mi z toho zvedá žaludek.“

„Takže?“

„Ježiši, jo! Bude nadšená a určitě pak vytáhne kozy a bude chtít, abys je olízal.“

Nějaká holka, co jde zrovna kolem, na Sayera znechuceně pohlédne a kroutí přitom hlavou.

„Seš idiot,“ rozesměju se. Zabouchnu dveře od skříňky a s náručí plnou učebnic se vydám do třídy.

Sayer jde za mnou a mlčí, teprve po chvíli mě chytne za rameno a zastaví. „Počkej!“ vydechne. „Teď mi to došlo. Tak proto si nechceš přehodit směnu na odpoledne. Ty už odpolko něco máš!“ Cvrkne se do hlavy. „Kámo, jak se chceš ale z toho kostela vyvléct? Tvoje máma… Seš v háji!“

„Nějak to zařídím,“ pronesu klidně a rozhodně zároveň. „Já prostě v neděli do kostela nejdu a hotovo.“

Sayer nevypadá, jakože jsem ho přesvědčil. Nakonec pokrčí rameny. „Jo, já jsem taky říkal, že ty trička skládat nebudu.“

Nehádám se s ním. Hlavně taky proto, že už mám plán. Na mámu totiž přese všechno jedna věc platí. Něco jako tajná zbraň. Táta.

Volám mu hned o velké přestávce. Sedím na školním dvoře a hraju si s přívěskem křížku. Obloha už je téměř černá, každou chvíli nejspíš začne pršet. Táta zvedne telefon hned při druhém zazvonění a přesné ví, proč volám. Zní pobaveně. „Kamaráde, kamaráde, už jsem to slyšel. Máma tě předhonila a volala zhruba před hodinou!“

„Ona… Grr, tati! Myslíš, že bych se z toho nemohl nějak vyvlíknout? Aspoň jednou jedinkrát? Prosím?“

Táta na druhé straně telefonu hlasitě vydechne. „Víš, že je pro mámu důležité, že půjdeme všichni jako rodina. Nemůžeš jít do bistra odpoledne?“

Mlčím a v rychlosti přemílám nad možnostmi, které se mi nabízí. Nakonec… Vyberu pravdu. „No víš… Já už odpoledne něco mám.“ Zírám přitom na botasky, jako by to byla ta nejzajímavější věc široko daleko.

„Aha.“

„Jde o…,“ začnu a prstem ryju do lavičky. Podaří se mi odloupnout kus barvy, trocha mi zůstane za nehtem. „Prostě jedna holka ve škole hraje na klavír a má koncert a já slíbil, že půjdu. Vážně bych hrozně rád šel. Koupím kytku a tak.“

„Jo tak jedna holka!“ vykřikne táta. Je v tom cítit nadšení a já už v tu chvíli vím, že ho mám na své straně. „No tak to pak naprosto chápu. Víš, že jsem vzal mámu jednou na koncert Rolling Stones? Stáli jsme jen kousek od pódia a myslel jsem, že nás ušlapou, ale…“

Přeruším ho. Jinak by vyprávěl celý zbytek dne, obzvlášť tuhle historku. „Ano, tati, už jsi mi to říkal. Několikrát. Tak co? Myslíš, že by to šlo? Že bys třeba…“

Táta nějakou dobu mlčí, skoro slyším, jak mu šrotuje v hlavě. „No tak dobře,“ pronese nakonec a já jsem si stoprocentně jistý, že zrovna rozhodil rukama. „Dobře, dobře. Promluvím s ní. Ale mám to u tebe, kamaráde, jasné?“

„Děkuju, děkuju, děkuju!“ Vyskočím na nohy, div se štěstím nezblázním. „Seš úplně nejlepší!“ A myslím to smrtelně vážně. Můj táta je ten nejlepší táta na světě. 

„No to bych prosil. A až se doraduješ, nezapomeň, že máš dneska v pět hodin vyzvednout Maddie z keramiky.“

Obrátím oči v sloup. „Ježiši, já vím.“

„Ježiši neježiši, minulý týden jsi nevěděl.“

Zašklebím se. Mám radost, proto vyskočím na lavičku, přeběhnu ji a pak skočím na zem. Dokonce neřeším, že mi táta opět připomíná, jak jsem zapomněl sestru vyzvednout z kroužku. Stalo se to jen jednou a byla to de facto náhoda. Prostě jsem rozkoukal seriál, a pak ztratil pojem o čase. Nic víc.

Mám pocit, že to jsem si u mámy zatím taky nevyžehlil. Sakra.

„To byla… Už se to nestane. Vyzvednu ji,“ slíbím.

Táta to už nijak nekomentuje. Slyším, jak ho někdo volá, proto v další vteřině řekne: „Musím jít. Hele, večer, jak dojdu z práce, zahrajem si baseball. Ujistím se, žes nezrezivěl.“

„Ts… To se ještě uvidí, kdo je zrezivělej!“

Místo odpovědi se ozve oznamovací tón. Zavěsil. Schovám mobil a vběhnu na chodbu. S hodně dobrou náladou. A málem přitom vrazím do Anny.

„Ahoj,“ vydechnu překvapeně a strčím ruce do kapes. Začnu se pohupovat na špičkách, abych zakryl nervozitu, ale ve skutečnosti na mně určitě musí poznat, jak jsem z ní hotovej. Hoří mi tváře. Na druhou stranu… jí taky.

Předevčírem jsme spolu byli v parku. Jedli horké kaštany a mluvili o všem možném. Doprovodil jsem ji pak domů. Držela klíče, zírala do země a já věděl, že čeká až/jestli ji políbím. Což jsem chtěl, úplně strašně moc. Takže jsem se pak samozřejmě celou noc proklínal, protože jsem to neudělal.

Na poslední chvíli jsem jednoduše zazmatkoval.

„Ahoj. Jak se máš?“ usměje se a já zapomínám dýchat.

„Teď se mám výborně. A ty?“

„Taky fajn.“

„Těším se na neděli. Na tvůj koncert,“ řeknu. Jsem rozhodnutý, že ji po koncertě políbím. Tentokrát žádný zmatek, žádný stres. Udělám to!

„Ty fakt přijdeš?“

Mám pocit, že do neděle nevydržím.

Zazvoní na hodinu. Chytnu popruhy batohu a rozhlédnu se po chodbě. „Nic mi nezabrání přijít,“ pronesu rozhodně a rozběhnu se k učebně, která je až v pátém patře. Je mi jasné, že hodina už začala. Ale je mi to jedno. Je. Mi. To. Jedno.

Dnešek nemůže být lepší.

Náladu mi nezkazí, ani když nám učitel při poslední páteční hodině oznámí, že v pondělí píšeme test z kvadratických rovnic, což úplně přesně nevím, co je. Sayer je ale kvůli tomu rozmrzelý, během oběda se několikrát zeptá, k čemu to jako budeme v životě potřebovat a já pokaždé pokrčím rameny. Upřímně nevím a ještě upřímněji mi je to jedno.

„Zítra se stavím,“ řekne Sayer po obědě. Hází zrovna učebnice do skříňky a obléká bundu. „Dokoukáme Gotham a musíme napsat nějaké články na stránky. Už je to fakt trapné!“

„Jasně, stav se kolem druhé,“ přikývnu. Vím, že Sayer náš společný blog o seriálech děsně žere, já vlastně taky, ačkoliv jsme ho poslední dobou bůhví proč zanedbávali. Ale teď jsme odhodlaní to napravit.

„Donesu colu a chipsy.“

„Supr. Tak se měj,“ mávnu na něj.

Venku už je pořádná zima a já poprvé zalituju, že jsem doma zapomněl bundu. Nasadím si alespoň kapuci a s rukama v klokaní kapse jdu domů. Chci tam být co nejdřív a uklidit si v pokoji. Pak skočím pro ségru do keramiky a třeba bych mohl vynést odpadky a zaběhnout do obchodu.

Celý víkend budu prostě a jednoduše ten nejlepší syn.

Začne pršet. Otráveně pohlédnu na nebe a najednou mi dojde, jen tak z ničeho nic, že jsem ve škole zapomněl učebnici matematiky. Otočím se zpátky a vážně uvažuju, že pro ni ještě zaběhnu. Vážně uvažuju, že na to kašlu. A chvíli jsem někde mezi tím.

Poklepávám nohou. Měl bych pro ni zajít. Ale hrozně se mi nechce. Je mi zima, prší a já nemám bundu.

Udělám váhavý krok směrem domů. A pak další. Napadne mě, že z toho možná dělám zbytečnou vědu. Sayer mi přece může půjčit svoji. Jistě.

Vytáhnu mobil. Jsem spokojený, že jsem našel perfektní řešení.

Čau S. Zítra přines svoji uč-

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám první kapitola MATTIASOVA PŘÍBĚHU? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥