MATTIAS, část osmá


Není to tak, že bych zaslechl přijíždět auto. Slyšel ho, jak parkuje. Jak auto zamyká, jak jde k hlavním dveřím, jak zakašle, jak… Ne, prostě jen sedím a zírám do zdí. Poslední dobu se mi příšerně střídají nálady. Od naprosté apatie po šílený vztek. A zrovna, když si říkám, jak je celej život zbytečnej a oproti celému vesmíru nejsem prakticky nic, cvakne zámek. Jen tak, aniž bych předtím dostal varování.

Zazmatkuju, protože nevím, jak se mám zachovat. Jsem brutálně nasraný a zároveň strašně rád, že je Rufus tady. Chci ho zbít a obejmout. Chci mu říct, aby už nikdy neodcházel, a že se nikdy neměl vracet.

„Mattiasi?“ slyším jeho hlas. Ani na vteřinu mě nenapadne, že by to třeba mohla být policie. Že by mě našli. Protože nenajdou. Tuhle naději jsem ztratil někde a někdy…Vlastně ani nevím.

Vejde do obýváku. „Mattiasi?“ řekne znovu.

Trvá mi, než se přiměju, abych na něj pohlédl. Pomalu otočím hlavu a… Vypadá pořád stejně, což je k smíchu. Zase tak dlouho pryč nebyl. Není tedy jediný důvod, proč mě jeho vzhled překvapí. „Rufusi,“ vydechnu a zároveň s tím si uvědomím, že jsem docela dlouho nepromluvil, možná to bude i několik dní. Můj vlastní hlas mi zní cize. A pak mlčím, protože netuším, co dalšího říct. Pořád se chci rozběhnout a skočit mu do náruče.

Ale to nesmím udělat. Unesl mě. Pamatuju si to.

A stejně mám pocit, že mě právě zachránil.

„Pustil jsem vodu,“ nadhodí Rufus. „Co kdyby ses vykoupal? Udělám ti čaj. Máš hlad?“ S těmi slovy dojde do kuchyně.

„Hlad?“ vydechnu nejprve docela klidně. Ale to nestačí. „Hlad?!“ zopakuju mnohem hlasitěji. „Jestli mám hlad?!“ vyštěknu nepříčetně.

Shodím ze sebe deku a vstanu. Z každé té věty šílím. Chci začít ječet. Křičet na něho, jestli mu připadá, že smrdím, protože jsem se nemohl pořádně vykoupat. Vysvětlit mu, jak jsem noc co noc měl noční můry. Potil se a přitom mi zůstala jen voda v umyvadle! Měl jsem strach jíst, protože jsem netušil, kdy se vrátí. Kdy doplní zásoby, kdy… Jestli vůbec.

„No jo. Mám pocit, že jsi trochu hubenější,“ řekne a působí starostlivě.

„Hubenější,“ zopakuju nevěřícně a v další vteřině sám sebe slyším, jak ječím. „Kdes byl? Kdes… Vždyť jsi byl pryč několik dní! Já jsem… Proč jsi nebyl se mnou? Oslavovals někde Nový rok a mě tady nechal!“ Dojdu k němu. Chci ho praštit, ale nakonec ho jen odstrčím. „Nechals mě tu,“ obviním ho znovu.

A on místo toho, aby se třeba jen omluvil, nebo alespoň předstíral, jak ho to mrzí, vykouzlí jeden ze svých pitomých úsměvů. „Takže jsem ti chyběl?“ zeptá se a přistoupí blíž.

Odvrátím zrak. Nechci říct ano. Nemůžu říct ne. „Byl jsem tady úplně sám,“ zamumlám a zním jako malé děcko, co se snaží vydupat si pozornost rodičů. Skoro ihned se za to nenávidím, ale mezi vší tou nenávistí, kterou k sobě cítím, tenhle střípek docela snadno zvládnu přehlédnout.

Rufus protočí oči. Možná ho napadlo to samé co mě. Z nejvrchnější police, úplně zezadu, vytáhne čokoládu. Jako by přesně věděl, že neexistuje možnost, jak bych ji mohl najít. Zase se mu povedlo mě přechytračit.

Svalí se na gauč. Dvě tabulky čokolády drží v ruce. „Pojď sem,“ pronese bezstarostně. Samozřejmě, že je bezstarostný. Jemu přece každý plán vychází.

Dojdu k němu. Vezmu čokoládu – bílou s jahodami – a prohlédnu si ji. Ne, že bych neměl hlad, ale vztek mi stáhl žaludek. Mám pocit, že nezvládnu nic pozřít.

Mrsknu ji po něm a o krok ustoupím. „Jdu se osprchovat!“ vyštěknu. „A spláchnout, protože jsem kurva dlouho nesplachoval!“ Ačkoliv nemyslím, že by ho to nějak zasáhlo. Pořádně dveřmi od koupelny prásknu. Když se domem roznese hlasitá rána, tak na vteřinu věřím, že mi přijde vynadat. A pošle do mě nebe.

On ale samozřejmě nepřijde, a když po nějaké době vejdu zpátky do obýváku, najdu ho, jak otevřeným oknem zírá do zahrady.

Všimnu si, kolik je tam sněhu. Vzpomenu si na Silvestra, na Vánoce, a mám co dělat, abych zase nevybuchl. Dojdu k oknu a opřu se o parapet. „Chci jít ven,“ procedím skrz zuby. Dluží mi to. Zasloužím si to.

„Nastydneš,“ pronese klidně a koukne na moje mokré vlasy. Pak však pohledem sjede níž a zakroutí hlavou. „Vážně mi přijdeš hubenější.“ Ukáže na čokoládu položenou na konferenčním stolku. „Sněz to, prosím. K večeři bude něco lepšího. Vypadá to, že tu nic není.“

Popadnu čokoládu a otevřu ji. Sednu si na barovou židli, zády k Rufusovi, protože ho prostě nechci vidět a vlastně ani to, jak zatahuje žaluzie, a narvu si do pusy velký kus čokolády.

Přírodní světlo opět vystřídá to umělé. Zkouším si namluvit, že je mi to jedno. Jenže poslední dobou si neustále zkouším namluvit, že mi na spoustě věcech nezáleží. A tak se někdy stane, že jsou mi jedno i věci, které by neměly. Třeba když Rufus zůstane stát těsně za mnou, položí mi ruce na ramena a já ve vlasech ucítím jeho rty.

Nezáleží mi na tom, že je tak blízko.

Nezáleží mi na tom, že by mi na tom mělo záležet.

„Tys mi taky chyběl,“ zamumlá.

Mlčím. Ulomím další pásek a převaluju ho mezi prsty.

„Hej, víš co? Mám nápad,“ vyjekne najednou. „Počkej tady,“ vyhrkne, jako by se snad mohl jen tak zvednout a odejít. Znovu se mi otře rty o vlasy, já znovu necítím odpor, a pak vyběhne na chodbu. Napjatě poslouchám. 

Jsem si jistý, že je u sebe v ložnici. V tom pokoji jsem ještě nikdy nebyl a občas si říkám, že tam musí mít další tajemství, které schovává a nechce, abych ho viděl. Třeba dalšího kluka. Ve skutečnosti nechodí nakupovat, jen ho potřebuje pustit ven. Ten kluk musí být hrozný chudák. Bývá zavřený mnohem víc než já.

Rufus přijde a v ruce drží… To doufám nemyslí vážně.

„Víš, že když člověk sportuje, mozek vylučuje endorfiny?“ pronese a podá mi švihadlo. Takže asi vážně myslí. „Hlavně při běhu, anebo když skáčeš na trampolíně. Kterou nemáme.“ Zírám na něj s otevřenou pusou a zase to ve mně vře. „Můžeš skákat na chodbě,“ usměje se.

„Ty… Děláš si legraci? Ty chceš, abych skákal přes švihadlo?“

„Jo, prospěje ti to. Já zatím objednám pizzu, když mi slíbíš, že nebudeš dělat žádné kraviny,“ řekne klidně a povytáhne obočí.

Pořád čeká, že fakt vstanu. Ale já se k ničemu nemám. Otočím se na židli směrem k Rufusovi. „Odešel jsi a nechal mě tady samotného. Přes Vánoce. A teď chceš, abych skákal přes švihadlo. Přestože jsem dva dny nejedl,“ konstatuju fakta. Protože si nejsem jistý, jestli Rufus tohle všechno chápe. 

A jeho reakce je opět… k posraní! „Já byl taky sám. Nejsi jediný, kdo to měl těžké, Mattiasi. Tak se na mě nedívej takhle. Nemusíš skákat dlouho, jen se trochu rozehřeješ. Přijdeš mi zádumčivý.“           

Z kapsy vytáhne mobil a chvíli na něm něco cvaká. Jsem si velmi jistý, že PIN začíná čísly dva sedm. Pak mi ukáže stránky pizzerie. „Jakou si dáš?“

Upřímně nevím, v jaké realitě žije. Co se mu kurva honí hlavou. Jsem z toho natolik konsternovaný, že mobil skoro nevnímám. A na lince pořád leží švihadlo.

Rufus teatrálně vzdychne, jako by byl jeho život vážně peklo. „Vezmu ti s ananasem, když si nedokážeš vybrat.“ Přiloží si mobil k uchu a přitom významně pohlédne na švihadlo. Nejspíš, aby mi dal najevo, že se mám zvednout. Ale jestli myslí… A pak mi dojde dech podruhé, nebo spíš po sto padesáté, protože přímo přede mnou začne objednávat pizzu.

„Dobrý den, Rufus Attano, Downhill 5. Rád bych objednal pizzu…“

Poprvé slyším jeho celé jméno. A adresu. A taky mám pocit, že se mezi nás dostal někdo další. Člověk na druhé straně telefonu. Najednou jsme tři, buší mi srdce a opět se ve mně rozhoří maličká jiskřička naděje.

„Pomoc! Unesl mě, zavolejte policii. Prosím!“ zaječím z plných plic. Samotného mě překvapí, jak hystericky zním. Ale měl bych být hysterický, aby člověk na druhé straně telefonu poznal, že nejde o vtip.

Rufus klidně čeká. Není mým výstupem vůbec překvapený. Natáhne ruku, aby mi podal mobil. „Na, řekni jim to sám, Mattiasi.“

Nemám čas přemýšlet, že se chová nelogicky, ani si neuvědomím, že Rufus chyby nikdy nedělá, prostě popadnu mobil a přiložím ho k uchu. „Halo! Pomoc, unesl mě! Moje jméno je…“

Na druhé straně je ticho. Úplné ticho. Zase si se mnou jen hraje. Asi ho neuvěřitelně baví dávat mi neustále naději a následně zase brát. Deptat mě. V ten okamžik ho tak strašně nenávidím. Sevřu mobil ještě pevněji – je odemklý, proto se pokusím vytočit 911. Vím, že to nestihnu, ale potřebuju to zkusit. Udělat alespoň něco.

Rufus mi celkem jednoduše vytrhne mobil z ruky. „Ty seš ale kecka. Na to, že jsi dva dny nejedl, máš dost energie. Takže co? Poslední možnost změnit objednávku, jinak dostaneš Hawai.“

Chci zařvat, že seru na pizzu. Chci brečet. Chci mu ukázat, jak strašně mu jeho plán vychází. Jak vydeptaný jsem. Jenže místo toho řeknu prosté: „Hawai je fajn.“

Poodstoupí a přitom mě upřeně sleduje, když si přikládá mobil k uchu. Možná to zase jenom hraje a chce, abych prohrál. „Dobrý den, tady Rufus Attano. Downhill 5. Rád bych si objednal pizzu. Dvakrát veganskou verzi Hawai, prosím. Jo. V pohodě. Díky.” Zní přátelsky, vlastně úplně normálně.

A já si v ten okamžik vzpomenu, že ananas nesnáším. Sakra!

„Tak co bude s tím skákáním?“ nadzvedne obočí.

Trhnu sebou a pohlédnu na švihadlo. On chce… On snad… On mě fakt nechá skákat, dojde mi. Vrátím se pohledem k Rufusovi. Stojí a čeká. Ví, že nakonec poslechnu. Zvednu ruku a popadnu švihadlo a on se… usměje!

Snad nikdy nic mě tolik nevytočilo. Po dnech apatie, kdy jsem jen civěl do zdi, najednou cítím obrovský příval energie. Rozzuřené energie. Běsnící energie! Úplně mě zachvátí a já vidím rudě, dokonce mi dělá problém dýchat.

Vím, že jsem se pohnul. Respektive pamatuju si docela přesně první krok. A pak nic, nejspíš zatmění, protože v další vteřině stojím za Rufusem, který má švihadlo omotané kolem krku. A já ho… škrtím.

Právě teď někoho škrtím, panebože.

Rufus sebou škube. Zvedne ruce a zkusí švihadlo odtáhnout, což se mu nepodaří. Bojuje, ale já mám tak strašný vztek, že nade mnou prostě nemůže vyhrát. Úplně poprvé nemůže vyhrát.

Chcípni. Chcípni. Chcípni. Opakuju pořád dokola. A Rufusova bojovnost opadá, jako by mě snad hodlal poslechnout. Také úplně poprvé.

Mám radost, neuvěřitelnou radost. Je to neskutečně opojné. Zabiju ho a… bude mrtvý, dojde mi následně. Což je asi naprosto logický závěr, ale v tom všem vzteku mi následky doteď příliš nedocházely. Trochu polevím sevření. Slyším, jak se Rufus trhaně nadechne.

Všechno se děje hrozně rychle. Přál bych si, abych mohl v klidu přemýšlet. Zmrazit čas. Signalizovat pauzu. Cokoliv, co by mi dalo pár minut.

Mám toho v hlavě hodně, ale jedna myšlenka je jako elektrický šok, nebo ještě mnohem horší.

Nechci ho zabít.

Nevím, odkud pramení, nevím, z čeho vychází, nevím, jestli existuje nějaké opodstatnění. Možná nechci být vrah, možná podvědomě tuším, že bych tu stejně zůstal uvězněný a nakonec chcípl hlady, možná mi na Rufusovi záleží.

Je to jedno. Prostě pustím švihadlo. Jen tak. Žádné protiargumenty, žádný vzdor. Jedna myšlenka rozhodla.

Couvnu. Narazím zády do zdi a svezu se po ní do sedu.

Rufus následně spadne do kleku. Rukama si objímá krk. Nevidím mu sice do tváře, ale dýchá, takže…

Když se otočí, nepoznám z jeho pohledu jedinou emoci. „Tys… Tys mě chtěl zabít?!“ chraptí. Skoro mu nejde rozumět. Kolem krku má zarudlý otisk švihadla.

Nevím, jak odpovědět, proto mlčím. A zírám přitom do země. Chci se ho zeptat na tolik věcí. Tolik otázek. Třeba jestli je tohle konec. Ale hrdlo se mi úplně stáhne. Skoro ani nemůžu dýchat. A to mě nikdo neškrtil. Jak se asi cítí on?

Působí trochu omámeně, ale přesto mi pomůže vstát. Drží mě za ruku, vede chodbou a vypadá tak klidně. Bezstarostně. Když promluví, zní téměř láskyplně. „Budeš muset vydržet dole.“ Otevře dveře od sklepa. „Nebude to trvat dlouho. Brzy všechno skončí, slibuju.“

Chápu, co ta slova znamenají. Jen je nedokážu správně procítit. Klidně vejdu do sklepa a sednu si na první schod. Hlavu opřu o zábradlí a chce se mi smát, když ucítím ten pach. Rufus zavře a najednou je všude tma.

Měl jsi ho zabít, řekne jedna část mysli. Nehádám se s ní, protože má nejspíš pravdu.

Napadne mě, jestli by nebylo legrační, kdybych Rufusovi vzal tu možnost a dřív, než by pro mě přišel, bych udělal něco šíleného a prostě se zabil sám. Sice nevím, co by to mělo být, ale určitě na to přijdu. Můžu být kreativní.

Ale asi na to nejsem dost odvážný. Nebo jsem naopak příliš líný, protože se nedokážu přimět postavit. Vlastně mi dělá problém nad tím začít doopravdy uvažovat. Je to něco tak neuvěřitelného, že se tomu moje mysl záměrně vyhýbá. Nejspíš mě chce ochránit. Před šílenstvím.

Ale všechno to skončí.

Takže to přece nemůže být tak hrozné.

Všechno skončí.

Možná bych těch posledních pár minut mohl myslet na rodinu. Na hezké vzpomínky. Zavřu oči a pokusím se o to, ale nakonec stejně vždycky skončím u Rufuse.

Všechny cesty vedou do Říma a všechny myšlenky k Rufusovi.

Rozesměju se a pak brečím. Moc nechápu proč.

Když se trochu uklidním, přepadne mě vlna výčitek. Dojdu k názoru, že jsem příšerný člověk. Slaboch a neschopný a hloupý a naivní a zvrácený a odporný a mrtvý. Dobře mi tak.

Měl jsem ho zabít. Měl jsem ho zabít!

Mohl jsem. Jenže já… Nechtěl. Lžu sám sobě. Sedím v tmavém, chladném sklepě, kde smrdí výkaly, a já sám sebe přesvědčuju, že jsem ho nechtěl zabít, protože… Protože cokoliv. Stejně bych neodemkl mobil, nedostal se ven, nejsem vrah a nechci s tím žít, nebo zemřít. COKOLIV.

Pravda je ale, že jsem ho nechtěl zabít a tečka. Nic víc. Nechtěl jsem ho zabít.

Vzdychnu. Zase mám v očích slzy.

x

Nejsem v nebi nijak dlouho. Rufus pro mě brzo přijde a já si nemyslím, že by to byla víc jak hodina. Dokonce mi ani není pořádná zima. Netřesu se. Respektive… Netřesu se kvůli zimě.

Světlo z chodby mě oslepí, proto odvrátím zrak.

„Zavři oči,“ řekne Rufus. Ruce má spuštěné podél boků, takže vím, že v nich nic nedrží. Jestli mě hodlá zabít, tak ne tady. Vstanu a bez rozmyslu ho obejmu. Hodně pevně. Nadechnu se a do nosu mi vletí mandarinková vůně. Připadá mi skoro věčnost, co jsem ji cítil naposledy.

„Promiň,“ vydechnu. Vím, že jedno slovo a jedno objetí nemůže v žádném vesmíru stačit, ale zkusit to přece musím. Lžu. Chci jen cítit lidské teplo. Naposledy. Lžu. Chci naposledy cítit Rufuse.

„Ty se chceš mazlit?“ zeptá se Rufus překvapeně.

Neodpovím, ale obejmu ho ještě pevněji.

„Zavři oči, no tak,“ pobídne mě. Nezní ovšem rozkazovačně.

Není kam utíkat. A tak se odtáhnu a zavřu oči. Připadám si najednou ještě bezbranněji, ale možná je dobře, že svou smrt neuvidím. Takhle se můžu o něco míň bát. Což je kurva další lež.

Copak už sám sobě nedokážu říkat pravdu?

Proč to prostě nepřiznám? Že se strašně bojím, že nechci, aby Rufus zemřel a že ho potřebuju? Jsou to jen myšlenky. Nikdo o nich přece neví.

A tady za zdmi a zakódovanými dveřmi vlastně ani neexistují.

Vede mě chodbou do obýváku a posadí na sedačku. Moje první myšlenka je, že tu sedačku má opravdu rád a pokud mě chce zabít, bude to bez krve.

Třeba použije švihadlo. Jako odplatu.

„Jsi připravený?“ pronese vesele.

To mě asi tolik nemiloval, když má z mojí smrti radost.

„Natáhni ruce. Dlaněmi nahoru.“

Poslechnu. V danou chvíli mi hlavou běží jedna šílenější myšlenka než druhá. Dá mi pouta, uřízne mi ruce motorovou pilou, položí mi na ně něco nechutného nebo mrtvého…

Něco mi do nich opravdu položí. Ucuknu, když ucítím teplo. „Už můžeš!“ vyjekne nadšeně.

Otevřu oči. Na dlaních mi leží obrovská krabice od pizzy. A tím obrovská myslím opravdu obrovská. „Viděl jsi někdy větší pizzu?“ usměje se. Na konferenčním stole leží druhá, úplně stejná krabice s další pizzou.

„Ty se… Ty se na mě nezlobíš?“ vydechnu nechápavě. Nedůvěřivě na něj pohlédnu, ale vidím jen hromadu štěstí. Odráží se mu v medové barvě oči tak jasně, že o ní není pochyb.

„Nevěřil jsem, že se to stane. Mám radost, že sis to uvědomil.“ Posadí se a z krabice vytáhne kus pizzy.

„Že jsem si uvědomil co?“ Zírám přitom na modřinu, která se mu vybarvuje na krku. Vypadá škaredě. Musí ho to hodně bolet. Ale nezdá se, že by si s tím lámal hlavu.

„Svoje city,“ uchechtne se a kousne si. Pizza nádherně voní a já mám příšerný hlad, ale stejně nemám tendenci jíst. Čekám, kdy vytáhne nůž a zabodne mi ho do srdce. „Teď už víš, že k sobě patříme. Proto jsi to nemohl udělat, nemám pravdu? Proto jsi mě nemohl zabít.“ 

Lhát sám sobě můžu, ale jemu evidentně ne.

„Jo,“ zamumlám. A poprvé dovolím sám sobě připustit, že dnes nejspíš nemusím zemřít. Čekal bych, že mě pohltí nesmírná radost, ale naprosto upřímně je mi pořád zvláštně.

Otevřu krabici s pizzou a téměř nábožně utrhnu jeden trojúhelník. Jestli jsem někdy tvrdil, že nemám ananas rád, tak vše beru zpět. Miluju ananas. Nic lepšího jsem snad nikdy nejedl.

Rufus pustí televizi, další díl Twin Peaks. A najednou je to, jako by nikdy neodešel. Jako bych se ho nepokoušel uškrtit. Jako by všechno bylo v pořádku. 

„Jsi spokojený?“ zeptá se z ničeho nic Rufus. Zrovna mám plnou pusu a na tváři mouku. Utřu si ji do trička a neurčitě pokrčím rameny. Vypiju sklenici vody.

„Pojď ke mně.“ Rufus rozpřáhne ruce, aby mi dal najevo, že chce obejmout.

„Proč?“ znejistím. Třeba má pod polštářem schovaný nůž.

„Protože chci.“

Odložím krabici s pizzou na stůl. Nezvládl jsem sníst ani polovinu, a přesto jsem úplně plný. Úžasný pocit. Přisunu se blíž. Položím Rufusovi hlavu na rameno a celou váhou těla na něj nalehnu. Tuhle pozici má rád, vždycky se usměje, když to udělám.

Koukám na televizi a nejspíš bych velmi brzo usnul, kdyby… Cítím Rufusův pohled, i když se na něj nedívám. Ani nemusím, protože takové věci prostě vím. Naučil jsem se je vnímat. Stejně jako jsem se naučil vnímat chvíle, kdy mu nejde jen o pohled.

Ztuhnu dřív, než mi položí ruku do klína.

Obraz televize se rozostří a už nejde tak snadno věnovat pozornost agentovi Cooperovi. Slyším jeho slova, ale nerozumím mu, protože mi hučí v uších, zatímco Rufus pohybuje rukou. Nahoru a dolu, tře mě přes kalhoty a já se nijak nebráním. Po tom všem je tohle to nejmenší.

Nevinné.

Hlasitě vydechnu, když zajede rukou do tepláků a palcem pohladí špičku penisu. Jsem tvrdý.

Rufus se nakloní blíž a do ucha mi zašeptá: „Svlékni se.“

Přetáhnu si tričko přes hlavu a poskládané ho položím na sedačku vedle sebe. Pomalu stáhnu kalhoty a taky je poskládám. Poté si sednu, zátylkem se opřu o opěradlo a zírám do stropu.

Je to jednoduché rozhodnutí – co nejrychleji se udělat a zapomenout.

Rufus mě napodobí. Nejdřív stáhne tričko a následně kalhoty. Obě věci způsobně poskládá. Jen kolem krku se mu rýsuje modřina a psí známky. „Chci si sednout k tobě na klín,“ pronese. Působí hodně neklidně. Když odtrhnu pohled od stropu, uvědomím si, že je taky vzrušený.

Zpanikařím, protože myslím, že on myslí… Zvednu ruce do vzduchu, abych ho udržel od sebe. „Co? Proč?“ vyhrknu hloupě. Doufám, že existuje ještě jiný důvod. Že nejde o to. „Tohle ne, tohle ne, prosím, tohle ne.“ Vrtím přitom hlavou.

Rufus mi prohrábne vlasy. „Pro mě je to taky poprvé, tak z toho nedělej vědu.“ Chytne mi ruce, ale ne za zápěstí, nýbrž přiloží své dlaně na moje a proplete se mnou prsty. „Možná tě potěší, co ti teď řeknu. Bude se to líbit nám oběma. Podívej, jak jsem z tebe vzrušený… A ty pak nebudeš muset do sklepa.“

Zadržím dech. Podaří se mi vydechnout, až když Rufus zašeptá: „Už nikdy.“

Už nikdy. Už nikdy. Už nikdy.

„Už nikdy?“ Povolím ruce. Nakonec vždycky povolím.

Rufus zvedne nohu a přehodí ji přese mě. „Už nikdy,“ zakroutí hlavou. Rukou zajede mezi naše těla a znovu se dotkne mého penisu. Pohladí ho.

Vydechneme zároveň.

V hlavě si opakuju, že jde jen o sex. To přece není tak zlé. Mohl jsem být mrtvý. Mohl jsem trčet ve sklepě. Hladový a vystrašený, že tam zůstanu. Ale já jsem tady a tohle přece není ta nejhorší možnost. Tak bych měl být vděčný.

Nevzpírám se, nebojuju. Sedím naprosto odevzdaně. Nechám Rufuse, aby si se mnou dělal, co chce. Beztak nikdy nevyhraju.

Nadzvedne se a… dosedne. Bez varování. Bez přípravy.

Nejprve tomu nevěřím. Nevěřím tomu, co se děje. Že jsem v něm. Že spolu… šukáme.

Nedokážu hýbat prsty, nedokážu hýbat vůbec ničím. Zírám do stropu, ruce mám bezvládně položené na sedačce a všechno probíhá jakoby za clonou.

Při každém dosednutí známky zacinkají. Je to vlastně jediný zvuk, který se přes clonu dostane. Jinak neslyším nic. Jen hlasité cink a ticho. Cink a ticho. Cink a ticho.

Pamatuju si, jak jsem si svůj první sex představoval. Cink. Mohlo mi být tak třináct a poprvé jsem viděl porno. Hrozně jsem se styděl, ale byl jsem neuvěřitelně zvědavý. Cink. A vždycky jsem věděl, že až k tomu dojde, chci, aby to bylo správné. S tou správnou osobou.

Všechno však směřovalo k tomuhle okamžiku. Cink. Cink.

A já se nedokážu přimět něco cítit.

Co až se zeptají, jestli jsme spolu spali? Řeknu ano?

Co až zjistí, že jsem to já dělal do zadku jemu? Cink. Zeptají se, proč jsem to dovolil? Protože jsem byl vzrušený. Z něj. Z Rufuse. Z toho, jak na mě sahal. Jak se díval. Jak voněl…

Takže přece jen něco cítím.

Cink.

Nechápu, proč se pořád týrám tím, co by si myslel svět. Svět tady není a nikdy nebude. Rufus to řekl sám… Zůstanu navždycky. Navždycky. Navždycky. Cink. Cink. Cink.

A už žádný sklep. Rufus to slíbil a Rufus své sliby pokaždé splnil. Věřím mu.

Cink.

Přiměju sám sebe sklopit zrak. Sice cítím, že mi po tváři tečou slzy, ale nejspíš je to proto, že jsem na okamžik zapomněl mrkat.

Rufus má zakloněnou hlavu. Známky mu poskakují kolem krku, ale nevypadá to, že jemu by cinkání nějak vadilo.

Cink.

Je vážně hezký. Mohl by mít kohokoliv. Dobrovolně. Nechápu, proč si vybral zrovna mě. Kolik jen za život potkal lidí? Kolik z nich bylo v mém věku? Jak to, že zrovna já jsem tak vyčníval? Cink.

Napadne mě zvednout ruku a známky mu strhnout, ale pak si řeknu, že je to možná jediná věc, která mě drží v realitě. A tak pozoruju, jak se pohupují. Cink. Cink. Zrychlují.

Rufus se opře o opěrku gauče a skloní hlavu, takže se naše oči střetnou. Neuhnu a on taky ne. Cink. Cink. Cink. Cink.

Uvědomuju si, že něco říká. Uvědomuju si, že se třese. Uvědomuju si, že vyvrcholil. Uvědomuju si, že… Já taky.

Tak už sakra něco ciť, křičím na sebe.

Rufus položí bradu na moje rameno. Zhluboka oddechuje a hladí mě po hlavě. Když prsty zajede do vlasů, přejede mi po těle husí kůže. Tohle cítím.

Vstane a zmizí mi ze zorného pole, ale když se vrátí, drží v ruce ubrousky. Poutírá nás, jemně a starostlivě. Usmívá se. Vypadá tak šťastně. Jako moje malé soukromé slunce.

Cítím, jak mě potěší, že se mu to se mnou líbilo.

Cítím taky mravenčení v konečcích prstů.

Pohnu rukou. Jsem jako opilý. Trvá mi několik minut, než dokážu pohnout hlavou. Další minuty než popadnu tričko a zvládnu si ho obléct. A pak kalhoty.

Je to poprvé v životě, kdy cítím příšernou bolest na hrudi. Takovou, že přemýšlím, jestli nemám infarkt. Takovou, že netuším, co dělat. Takovou, která mě chce za každou cenu přinutit příšerně brečet. Ale já se té bolesti nepoddám. Seberu deku a schovám se pod ni. Přisednu k Rufusovi a nohy mu přehodím přes klín.

„Víš, proč jsem v úterky a čtvrtky nechodil ze školy domů?“ dokážu ze sebe dostat.

Rufus pokrčí rameny. Netuším, jestli vůbec odtrhl zrak od televize. Netuším, jestli si agent Cooper všiml, že jsme mu nevěnovali pozornost. „Měl jsi nějaký kroužek nebo kurz?“ odvětí.

Zvláštní. Ví o mně skoro všechno, ale tohle ne. Mám pocit, že kdysi dávno v mém životě existovalo něco, do čeho nezasahoval. Ale dohromady to asi nic neznamená. „Měl jsem kurzy norštiny. Vždycky jsem se chtěl naučit nějaký zvláštní jazyk. Za tu dobu, co jsem tady, jsem toho dost zapomněl.“ Odmlčím se. Doufám, že pochopí, co tím chci říct. Když se to nestane, pokračuju: „Myslíš, že bys mi mohl sehnat nějaké učebnice norštiny? Prosím?“

Rufus mi dá pusu do vlasů. „Počká to do zítřka?“

Nadzvednu hlavu, abych na něj viděl. Líbí se mi, když se usmívá. Je pak na mě moc hodný a pozorný. Otřu se o něj obličejem. „Teď nesmíš nikam jít,“ vydechnu. Nemyslím, že bych zvládl být s tou bolestí sám.

Nebo s někým jiným.

Tohle je něco, co můžu sdílet jen s Rufusem.

Řeknu, aby pustil další díl Twink Peaks. A jím pizzu.

x

Jsem v klidu. Jsem v klidu. Opakuju si to pořád dokola jako mantru. Jsem v klidu, jsem v klidu… Otravuju tím i sám sebe. Teda jenom sám sebe, protože nikdo jiný tady není. Zase.

Nevím, proč mám takový strach. Nemusím být zavřený ve sklepě, mám pro sebe celý obývák s kuchyní, chodbu a koupelnu. A přes to všechno… Bez Rufuse je dům tichý a prázdný a mrtvý. Pořád je to vězení, ale bez něj si to uvědomuju mnohem víc.

Nějakou dobu čtu, ale nakonec se rozhodnu pro sprchu.

Patnáct kroků do koupelny.

Špinavé prádlo hodím do koše.

Na dlaň si nanesu trochu vanilkového šampónu. Doufám, že brzo pořídí novou vůni, protože vanilky už mám plné zuby.

Jestli jsem se tady něco naučil, tak rozhodně soustředit se jen na jednu danou činnost. Jinak bych totiž zešílel. Jenže to, co se stalo minulý večer, všechno rozbilo. Rozbíjí.

Ačkoliv už asi nikdy nebudu normální puberťák, tak v něčem pořád jsem. Je přece pochopitelné, že… Že na to pořád musím myslet, nebo ne?

Sprchuju se studenou vodou.

Pravda je nakonec vlastně docela jednoduchá, rozhodnu, a tím sám sebe alespoň částečně uklidním.

Jsem kluk. Je mi šestnáct a ano, občas jsem prostě nadržený. A moje tělo reaguje na doteky, na mechanické tření a dokonce se mi to může i líbit. Ale to přece neznamená, že moje mysl na stejný názor.

Nejsem špatný člověk, protože jsem se udělal během sexu s člověkem, který mě unesl. A nejsem špatný člověk, protože si na to moje tělo pamatuje a protože tvrdnu, když si vzpomenu, jak přitom Rufus vypadal, zakláněl hlavu, vzdychal…

Nejsem špatný člověk.

Zrovna, když si oblékám tričko, moje tričko – Jsem štěně – uslyším cvaknutí a chvíli poté: „Mattiasi!“

Vyjdu z koupelny a okamžitě je mi mnohem líp, že je konečně zpátky. Sice říkal, že se nebude nikde zdržovat, ale stejně…  Co kdyby měl autonehodu? Co kdyby ho zase někdo zmlátil tak, že by musel do nemocnice? Co by pak bylo se mnou? Ať se mi to líbí nebo ne, jsem na něm naprosto závislý.

Na jeho slově a dobré vůli.

V chodbě je chladno a na zemi leží slabý poprašek sněhu. Přesto bosýma nohama dojdu k němu a rychle ho obejmu. Jde z něj zima a čerstvý vzduch a tváře má trochu zarudlé. A hezky voní. „Seš tady,“ konstatuju klidně. Jako by to moje mysl potřebovala nejen vidět, ale i slyšet.

Rufus mě políbí na čelo. „Spěchal jsem,“ usměje se a prohrábne mi vlasy. „Co jsi dělal?“ pokračuje, zatímco ze země sebere papírové tašky a nese je do kuchyně. 

Následuju ho. Posadím se na barovou židli a sleduju, jak vytahuje věci z tašek. „Četl jsem a pak…“ zarazím se. Asi by ho překvapilo, kdybych mu řekl pravdu. Myslel jsem na tebe ve sprše. Na včerejšek. Myslím na to pořád a nedokážu to vyhnat z hlavy. Zhluboka vydechnu a pronesu: „Nejsou tady už žádné testy, tak jsem se šel osprchovat. Věděl jsi, že nejdelší plot se nachází v Austrálii a má přes pět tisíc kilometrů?“

Rufus zakroutí hlavou. „Ne, to ses naučil?“ Prázdnou papírovou tašku poskládá a schová ji do skříně. „Kdybys chtěl, donesu ti další testy. Když jsi spal, kontroloval jsem ty, cos vyplnil. Ještě pořád děláš chyby, hlavně v matice. Ve fyzice ses moc zlepšil.“ Usmívá se, jako by měl z mého zlepšení skutečnou radost. 

Popadnu sáček čočky a začnu ho přehazovat z ruky do ruky. „Matika je na nic. Asi jsem prostě blbej,“ konstatuju. Pohled mi padne na krabici s bulgurem. „Uděláme si bulgur?“ navrhnu.

Rufus automaticky vytáhne hrnec a napustí do něj vodu. „Nasypeš ho tam, prosím?“ Přisune ho ke mně a znovu začne vybalovat nákup. Do mísy naskládá ovoce. „Klidně ti pak některé příklady vysvětlím.“ Poté se opře o linku a chvíli kouká před sebe. „Moc jsem toho nevzal. Nakoupím zase přes internet, můžeš mi pomoct.“

„Vážně?“ Představa, že sedím u počítače a na internetu vybírám jídlo, je natolik nepředstavitelná, že mě vlastně pobaví. „No tak jo,“ souhlasím. Začnu do hrnce sypat bulgur a rozhodně nešetřím, protože ho mám fakt rád. Mohl bych ho jíst pořád. 

Rufus popadne další tašku a podá mi ji. „Koupil jsem ti ty učebnice,“ řekne. „Doufám, že to jsou ony.“

Když nahlédnu dovnitř, zjistím, že to nejsou jen učebnice, ale taky dva sešity, propisky, zvýrazňovače, Norská konverzace a cestopis o Norsku. „To všechno jsi mi koupil?“ vykulím nevěřícně oči. Jdu s tím na sedačku, kde obsah tašky vysypu. „Super, moc děkuju. Vážně,“ vydechnu a nedokážu v sobě potlačit nadšení. Protože… Po tričku jsou to další věci, které patří jen mně.

Seberu svůj sešit a svoji propiskou si ho podepíšu. Mattias Mawer.

Jsem do těch věcí tak zabraný, že vůbec nevnímám, co děla Rufus. Uvědomím si jeho přítomnost až ve chvíli, kdy si sedne na sedačku a na stůl položí misku s bulgurem, zeleninou a uzeným tofu. „Neznám nikoho, kdo by se aspoň vzdáleně vyrovnal tomu, jak strašně jsi krásný,“ řekne.

Nedokážu se na něj nepodívat, ale pak rychle sklopím zrak. Vím, že se mu líbím, ale slyšet podobná slova mi je z nějakého důvodu nepříjemné. Asi proto, že je to jediný důvod, proč jsem tady. Abych zakryl rozpaky, vezmu jednu z misek a začnu jíst. „Věděl jsi, že všichni lidé mají ve skutečnosti hnědé oči? Vnímáme je rozdílně jen díky melaninu. Pokud je ho v duhovce nedostatek, jeví se nám modré.“ 

Upřímně nevím, proč na něj mluvím. Z nějakého důvodu si nepřipadám dobře, když mlčíme. A tak po něm házím jeden fakt za druhým. Zůstaly mi v hlavě po dočtení 1001 zajímavostí o světě. Můj mozek totiž začal fungovat dost zvláštně a poslední dobou si pamatuje skoro všechno, co přečtu. Rufus tvrdí, že je to proto, že mozek nezasírám zbytečnými informacemi. A sračkami z jídla.

„Říkáme si zajímavosti? Super! Víš, kde rostou ty nejchutnější pomeranče na světě?“ nadhodí Rufus.

Pokrčím rameny. „Encyklopedii citrusů tady nemáš, takže ne. Kde?“

„V Izraeli,“ odvětí klidně.

„A měls je někdy?“

Zaváhá. „Můžeme tam někdy na dovolenou, kdybys chtěl.“

Zírám na něj. Doslova zírám. Na vteřinu mám tendenci mu vysvětlit, jak celá tahle věc funguje. Že… Já nesmím ven, jinak by mě našli. Copak to nechápe?

Položím misku na stůl a opřu se. Rufus mě napodobí, ale pak si lehne a hlavu mi položí do klína.

„Nebo do Norska,“ napadne ho. Přetočí se na záda a koukne mi do očí. „Můžeš mě hladit ve vlasech,“ pronese klidně. Slastně vydechne, když mu pročísnu vlasy a poté ho pohladím. Leží bez hnutí, nic neříká, ale pořád má na tváři úsměv. Za pár minut začne pravidelně oddechovat a vypadá přitom nadmíru spokojeně. Jako by se mu splnily všechny sny.

Jen tím, že tu jsem.

Že ho hladím.

Hladím ho, i když spí. A prohlížím si ho. Nad levým obočím má téměř neviditelné znamínko a na spodním rtu úplně maličkou jizvu. Přejedu mu palcem po obočí a uhladím ho na jednu stranu. Velmi jemně se dotknu řas.

Nakonec se zátylkem opřu o opěrku sedačky, zírám do stropu a pořád ho hladím, přestože už mi trne ruka.

Netuším, jestli to na situaci něco mění, nebo jestli se tím mění něco pro mě, ale myslím, že mě nikdy nikdo nemiloval tolik jako on. Jestli to ovšem můžu nazývat láskou. Ale v mojí pozici je láska a posedlost nejspíš to samé.

Probudí se překvapivě brzo. Respektive já mám pocit, že tolik času neuteklo. Nejprve zamrká a poté se posadí. Na tváři má spokojený úsměv, který prostě nedokážu snést, proto odvrátím zrak. Je to jako naše tajná hra. Usměje se, uhnu, usměje se, uhnu. Uhnu dřív, než se usměje.

A já mám z ničeho nic špatnou náladu. Vlastně ani nevím proč. Teda… Věděl bych proč, byl jsem unesený, ale to s tím nesouvisí. Ještě před chvílí jsem cítil relativní klid a nebylo mi na nic. Jenže důsledkem toho všeho nejspíš je, že svoje emoce absolutně neovládám.

Vezmu rozečtenou knížku, zatímco Rufus pro sebe uvaří kafe a pro mě kakao. Beze slova přejde k počítači a začne hrát tu svoji pitomou hru, u které se pravidelně rozčiluje.

„Do prdele!“ vyštěkne. Bouchá přitom do klávesnice.

A já čtu.

Nic jiného tu totiž kurva nedělám! A Evžen Oněgin je do háje tak nudná knížka, že lituju, že jsem ji raději neroztrhal stejně jako Chrám matky boží. Před Rufusem si ovšem netroufnu. Zkouším ji přelouskat, vážně ano, ale nakonec ji stejně zaklapnu a hodím zpátky na stůl.

Nejspíš budu prostě celý den hledět do zdi. Mohl bych se učit, ale upřímně mám ze zírání do učebnic a knih akorát pořádnou depku. A možná to je ten důvod, proč nakonec vstanu a přistoupím k Rufusovi. „Můžu se podívat?“ zeptám se značně nejistě.

Rufus odsune židli od stolu a plácne se do stehna. „Chceš si to zkusit? Když budeš hrát za Corvina, můžu ti nastavit nějaký jednodušší quest. Jen přes zkušenostní body.“ 

Netuším, co mi říká, proto jen přikývnu. Přijdu blíž a sednu mu na klín. Moc nad tím nepřemýšlím. Ono nad tím ani nejde moc přemýšlet. Měl jsem s ním sex. Těžko můžu ještě překročit nějakou hranici a tohle všechno je tak nevinné. Dokonce i to, že ho přes tepláky cítím.

„Tuhle hru neznám. Jak se jmenuje?“ řeknu a hledím upřeně na obrazovku.

„MiseryDuh! Vyšla v roce 2006, ale od té doby prošla šílenou obměnou. Je mnohem nadupanější než třeba Wowko. Nedávno vydali rozšíření, sice dost drahé, ale je v něm spousta věcí navíc.“ Položí mi ruce na boky a bradou se zapře o moje rameno. „Nemyslím, že bys to někdy hrál. Měli jste dost starý počítač, neutáhnul by grafiku.“

Ztuhnu. Otočím se, tak abych na něj viděl, takže mu sedím na klíně jak děcko. „Rufusi,“ vydechnu vyčerpaně. Jsem vyčerpaný. Jako kdyby mi nebylo šestnáct, ale sto šestnáct. „Řekni mi to, prosím. Celý příběh. Jak jsme se poznali. Jak ses rozhodl, že ty a já… Prosím.“

Tím, že mi vše řekne, nic nezměním. Přesto ale chci slyšet alespoň něco. Je to jako posedlost. Možná jednoduše doufám, že pak pochopím proč. Proč musím být tady.

„Můj příběh?“ zeptá se překvapeně a nadzvedne obočí. „A co přesně?“

„Náš příběh,“ upřesním.

„Aha,“ pronese. Přitáhne si mě blíž a trochu nakloní hlavu na stranu, jako by přemýšlel. „Když jsem šel tvému tátovi pomoct s internetem, viděl jsem tvoji fotku. To už jsem ti říkal. Nejdřív jsem myslel, že je to vtip, protože jsi byl hrozně podobný Dustinovi. Ale tvůj táta řekl, že se jmenuješ Mattias. Nahrál jsem do jeho počítače jednoduchý program. Tak, aby systém po čase zkolaboval. Takže zavolal znovu. A když jsem přišel, potkal jsem tě. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života.“

Je to bizarní, ale já mu věřím. Věřím tomu, že on věří, že to byl jeden z nejkrásnějších okamžiků života.

Já si ho nepamatuju.

„Kdo je Dustin?“ mluvím klidně.  

„To byl můj kámoš,“ pokrčí Rufus rameny. „Ale nemusíš se bát. Nesahá ti ani po kotníky.“

„A kde je teď?“ Třeba za to mohl Dustin. Za všechno moje utrpení, protože jsem měl ksicht jako on.

„Nevím. Pak už mě to nikdy nezajímalo.“

Od první chvíle mi je jasné, že existuje hranice, za kterou bude Rufus běsnit. Každá další otázka je de facto risk. Ale já nepřestanu. „Pak?“

„Po tom, co se na mě vysral,“ štěkne a jeho tvář potemní. Rozhodně otázka za hranicí. „Proč se na něj ptáš? O co ti jde?“ odsekne podezřívavě.

„Nic o tobě nevím. Chtěl jsem se něco dozvědět.“ Ve skutečnosti lžu. Nikdo o něm neví tolik co já. Ale věci, které vím já, jsou úplně jiného rázu. Raději znovu pohlédnu na obrazovku a jsem si skoro jistý, že se přitom nechtěně otřu o jeho penis. Na chvíli zavřu oči a doufám, že ho to nějak… nepovzbudí. „Jak se to hraje? Co mám dělat?“ dostanu ze sebe.

Poposedne a zaryje mi nehty do kůže. „Líbí se mi, když na mně sedíš,“ zamumlá. Takže to cítil.

„Píše mi to, že mám jít do Lesa Zapomnění. Jak se tam dostanu?“ vyhrknu. Chci tím odvést jeho myšlenky, což se nakonec povede, protože mi docela nešetrně sebere myš.

„Ať to nepokurvíš,“ vyštěkne, ale pak se trochu uklidní a zní mnohem přívětivěji. „Hele, pustím to znovu. Corvin má na rozdíl od Castora, což je můj druhý účet, jenom 42 zkušenostních bodů, ale na oživlé mrtvoly…“

„Mohl bych si založit vlastní účet?“ přeruším ho. Strašně bych chtěl, aby řekl ano. Najít si v tomhle světě něco dalšího, co bude jen moje. Nenávidím slovo zabydlovat se, ale mám pocit, že přesně to se začíná dít. Jenže nevím, jak bych to tady jinak přežil. Bez věcí, které pro mě něco znamenají.

Všimnu si, jak se Rufus tváří a rychle zakroutím hlavou. „Teda ty bys mi založil účet. Nechci ti to zkazit,“ vysvětlím klidně, ale ve skutečnosti to ve mně vře.

Udělal jsem přece hodně. Nežádám tolik. Nebo ano?

„Rozmyslím se,“ řekne neurčitě. „Na internet se stejně nedostaneš, to přece víš, ne? I když by bylo fakt srandovní, kdyby ses přihlásil na svůj facebookový účet a napsal si status, že hraješ MiseryDuh! a sedíš mi na klíně.“ Rozesměje se. Zcela upřímně se rozesměje, stejně jako když říká ty svoje hloupé a nelogické vtipy.

Dojde mi, že to byl špatný nápad. Vstanu. „Půjdu si číst,“ pronesu, ale Rufus mě popadne za ruku a přitáhne zpátky.

„Ne. Budeš hrát a já se budu dívat,“ rozhodne nekompromisně. Přisune ke mně myš a nadzvedne významně obočí. „Les Zapomnění je na severu. Zapnul jsem ti navigaci. Máš tři otázky pro tříokého havrana. Jakmile oslepne, ubude ti polovina života, tak si je dobře promysli.“

Opře se, ruce má pořád položené na mých bocích, ale za celou dobu nic nezkusí. Jen mi občas poradí. A já poslouchám.

Když pak večer ležíme v posteli, hladí mě po břiše a pořád dokola opakuje, jak jsem krásný. A já poslouchám. 

x

Na hodně věcí jsem zapomněl. Trvá mi nějakou dobu, než si připomenu gramatiku a slovíčka. Učit norsky jsem se začal z hecu, ale postupně mě to bavilo čím dál víc. Snil jsem, že po střední odjedu na několik měsíců do Norska.

Vím, že teď se učím úplně zbytečně, ale pomáhá mi to. Mám pocit, že dělám alespoň něco. Rufusovi to taky nevadí. Je rád, že mám zábavu, zatímco on pracuje.

Opakuju si zrovna slovíčka, když beze slova odejde z obýváku. Ale za chvíli je zpátky a má na hlavě beranici. Na linku vedle učebnice položí pohorky. Otočí židli a chytne mě za nohu.

„Co to…“ Zavrávorám. Málem z barové židle spadnu, proto se chytnu linky a vytřeštím oči, zatímco Rufus mi na nohu rve botu. „Ty mi dáváš boty?!“

Nemám změny rád. Když třeba Rufus udělá něco jinak, protože to vesměs nedopadá dobře. Ale mít po takové době boty, není špatný pocit. Divný, ale rozhodně ne špatný. Pohnu prsty na nohách.

„Jsou ti. Zkus se trochu projít, ale myslím, že to bude v pohodě,“ pronese. Dováže tkaničku a spokojeně se usměje. Odběhne do chodby, aby byl za minutu zpátky, oblečený v zimní bundě, zatímco druhou drží v ruce. „Tak? Nezdržuj!“

Netuším, o co jde. Nejistě seskočím s pohledem upřeným na boty. Pak pohlédnu na Rufuse. „Co to děláš? Proč mi dáváš ty věci? Já tomu nerozumím.“ Vyjdu za ním na chodbu. Boty bez ponožek jsou zvláštní, ale nestěžuju si.

„Abys nenastydnul.“ Podá mi bundu a já si ji poslušně obleču. „Je tam zima.“

Chce mě vzít ven, to jsem pochopil, akorát netuším proč. Jestli je to další zkouška. Nervózně přešlápnu. Skoro mám chuť mu říct, že tohle nechci. Nechci jít ven, nechci další změny.

Rufus otevře dveře a já okamžitě ucítím chlad. Všude na zahradě jsou kopy sněhu. Už ani není vidět příjezdová cesta. A najednou… Je to nádhera a já chci víc.

„Ty… My jdeme ven? Jako vážně?“

Rufus natáhne ruku a přikývne. V rychlosti si zapnu bundu a chytnu ho. Hrozně moc doufám, že to není jen legrace, že mi nezabouchne před nosem. Ale Rufus mi místo toho dá pusu do vlasů a vyjde ven.

Na nic nečekám a jdu za ním. Držím se ho jako dítě, které neví, co ho čeká. Trochu křečovitě a vystrašeně. Pustím ho až ve chvíli, kdy řekne: „Chceš se procházet, nebo chceš postavit sněhuláka?“ 

Nakonec si myslím, že mu nejde o to mě dostat. Ač je to bizarní, Rufus mi nejspíš jen chce udělat radost. Každý den si víc a víc uvědomuju, že mu doopravdy záleží na tom, abych byl šťastný. A z nějakého pošahaného důvodu věří, že to můžu být jen s ním.

A většina jeho postupů je prostě k posrání.

Vzdychnu.

„Postavíme sněhuláka?“ navrhnu opatrně. Je to nenormální, to mi nemusí nikdo vysvětlovat. Že my dva spolu budeme… Ale no a co? Když jsem to minule venku pokazil, tvrdě jsem si to vyžral. Podobnou chybu už neudělám.

„Jo,“ přikývne a začne ze sněhu tvarovat kouli.

Napodobím ho. Válím kouli před sebou, dokud není velká jako moje hlava. Pak ale zastavím a fouknu si na ruce. „Nemáš rukavice?“ zeptám se a ruce pořádně protřepu.

„To nevím,“ zamumlá Rufus a pokrčí rameny. Přejde blíž a schová moje dlaně do svých. Ty jeho jsou taky studené. Jenže jemu zima asi tolik nevadí. „Ale rozhodně je můžeme koupit, dobře?“ Dýchne mi na ruce. Trochu to pomáhá.

„Dobře,“ přikývnu. Vrátím se ke stavění sněhuláka. Uválím největší kouli, zatímco Rufus dvě menší. Já udělám levou ruku, Rufus pravou. Společně pak obličej.

„Je perfektní,“ pronese Rufus při pohledu na hotového sněhuláka. A má pravdu, je fakt moc hezký. Akorát tak na Instagram.

Najednou mě velká sněhová koule trefí do ramene. Překvapeně couvnu. Nevěřícně zamrkám. Pak do dlaní vezmu sníh, vytvaruju kouli a hodím. Nějakým zázrakem trefím Rufuse přímo do obličeje.

Překvapí to jeho i mě.

V první vteřině věřím, že ho to naštve, ale on si sníh jen otře a zatřepe hlavou. „No počkej!“ usměje se. „To si vyžereš, Mattiasi.“ Sebere další hroudu sněhu.

Jsem však mnohem rychlejší. Hodím druhou kouli a opět zasáhnu cíl, tentokrát do hrudníku. „Ha. Konečně jsem našel něco, v čem nejsi dobrý,“ poškádlím ho. 

Když ho trefím do čela, zatímco on o dobrý metr mine, šíleně ho to pobaví. Rozeběhne se, nejspíš aby mi narval sníh do pusy, jenže uklouzne a strhne nás do závěje oba.

Ležíme na zemi, respektive já ležím na zemi a Rufus na mně. Je to jako z podělaného amerického filmu. Teď začne hrát romantická hudba. Teď na sebe upřeně pohlédnou. Teď se políbí.

Hudba sice nehraje, ale Rufus kouká, jako by myslel, že se vážně políbíme. Jenže tohle je to jediné, co mi zbylo. Vědomí, že jsem ještě nikdy nikoho nepolíbil. A o tom, kdy a s kým k tomu dojde, chci rozhodnout sám.

Bože, to je tak dětinské.

Uhnu pohledem. A přitom vím, že mi Rufus zírá na rty. „Já…“ vydechne, ale pak nečekaně vstane a podá mi ruku, aby mi pomohl vstát. „Pojď, ať nenastydneš. Dáme si čaj.“  

„Vrátíme se sem někdy?“ zamumlám klidně. Chytnu ho a vydrápu se na nohy. Když jdu do domu, zase ho pevně držím.

„Klidně zítra,“ odvětí.

Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou, protože je najednou podivně vzdálený. Pověsí bundy, sebere boty a zasedne k počítači. Na čaj úplně zapomene. A já nenajdu odvahu se ho na cokoliv zeptat. A tak sedím na gauči a občas ho zkontroluju.

Možná ho něco napadlo a potřebuje to ze sebe dostat.

Možná se naštval, protože jsme se nepolíbili.

Dočtu druhý díl Harryho Pottera a vrátím knížku na hromadu. Vezmu třetí díl a pak si všimnu, že pod Vězněm z Azkabanu leží kuchařka s názvem Nejlepší veganské recepty.

Je to stejně hloupé jako stavět sněhuláka, koulovat se a studovat norštinu, ale i přesto kuchařku z hromady vytáhnu a najdu v ní recept, který bych mohl zvládnout.

Zírám na Rufuse a přitom prstem poklepávám na knihu. Nechci ho vyrušit, ale jsem si jistý, že by mu čočkové burgery chutnaly. Takže váhám a váhám tak dlouho, že nakonec přestanu přemýšlet, vstanu a přejdu do kuchyně. Nachystám všechny ingredience a čočku nasypu do hrnce. Pak přiliju vodu, dva ku jedné…

„Co to děláš?“ vyhrkne Rufus z ničeho nic. Leknu se, jako by mě přistihl při něčem zlém. Trvá mi pár vteřin, než sám sebe přesvědčím, že nic špatného nedělám. Zvednu kuchařku do vzduchu. „Tohle jsem našel. Říkal jsem si, že bych mohl něco zkusit uvařit,“ vysvětlím nejistě. „Vadí to?“

Zakroutí hlavou, ale pak řekne: „Ty se nudíš?“ Měří si mě přitom pohledem a já mám pocit, že nesmím odpovědět zle.

„To ne. Jen mi přijde, že pořád sedím u knížek. Chtěl jsem zkusit něco nového.“ Položím knížku na linku a sklopím zrak. Připadám si jako… „Mám si raději číst?“ vydechnu.

Čekám, že řekne ano, ale podezřele dlouho mlčí. Když už myslím, že na mě zapomněl a zase pracuje, vzhlédnu a on v tu samou chvíli pronese: „Můžu se s tebou milovat?“

Cítím, jak se mi ztrácí barva v obličeji. Co čeká, že na tohle řeknu?

Upřímně… Věděl jsem, že dřív nebo později to bude chtít zkusit znovu, ale v mé mysli to pořád bylo označeno jako někdy. A ne teď. „Nemůžeš dělat ty jiné věci?“ napadne mě.

Vstane a já skoro automaticky o krok couvnu.

„Copak tobě se to nelíbilo?“

Je to nekonečná spirála. Rufus je šťastný, když má pocit, že jsem šťastný já. A když je Rufus šťastný, je velmi hodný a pozorný, což mě v podstatě dělá šťastným. A když jsem šťastný já, je šťastný Rufus. Nekonečná spirála.

Jenže když odmítnu, rozzlobí ho to.

Neodpovím a Rufus si sundá tričko. „Já se ti nelíbím?“

„Líbíš,“ vydechnu skoro bezhlasně. Vím, že teď už tomu neuteču. Ať řeknu cokoliv.

„Tak kde je problém?“ nechápe. Přejde k lince a známky přitom cinkají přesně jako tenkrát.

Nechci nic cítit. Kousnu se do rtu a vnímám jen tu bolest. „Mám snad na výběr?“ odvětím smířeně, abych naznačil, že nic jiného stejně nemůžu dělat.

Jenže Rufus to pochopí úplně jinak. „Aha. Tak dobře,“ přikývne.

Skoro okamžitě pochopím, jak to myslí. Jak si myslí, že to myslím já. Zarazím se, protože přece slíbil, že už mě do nebe nepošle. Nikdy. A jaká jiná alternativa by byla natolik hrozná, abych si místo ní vybral sex? Nadějně vzhlédnu.

„Možná bys chtěl, abych odešel, nemám pravdu?“

Ví, jak mě vyděsit. Vždycky to uměl, takže nejsem překvapený. Přešlápnu, ale pak seberu odvahu a přistoupím blíž. Seberu Rufusovi tričko, které drží v ruce, a položím ho na linku. „Neodcházej,“ zašeptám prosebně.

Chápu, že to nikdy nikomu nebude dávat smysl. Ale já vím, prostě vím, že tady nesmím být sám. Že když jsem sám, přichází noční můry a divné zvuky a ještě horší myšlenky.

„Chci s tebou sdílet úplně všechno,“ pronese Rufus. „Ale jestli nechceš, můžeš tu být sám.“

Jaký je rozdíl mezi jedním sexem a dvěma? Zcela upřímně. Stalo se to tak jako tak.

Přejdu k sedačce a sundám si tričko. Poskládám ho a položím a stůl. Sednu si. „Tak dobře,“ souhlasím.

 Rufuse tím potěším, protože se usměje. Nadšeně, dychtivě, vzrušeně. Je to směsice pocitů, které se vlijí do jednoho úsměvu. Stoupne si přede mě a vydechne. „Sundáš mi kalhoty?“ řekne a já slyším, jak se mu třese hlas. Moje ruce se třesou zhruba stejně, když je zvedám a pokládám na Rufusovy tepláky.

Stáhnu je ke kolenům. Nenosí spodní prádlo, proto mám přímo před sebou jeho penis. Odvrátím zrak, zatímco Rufus vystoupí z kalhot a odkopne je. Skloní se a na oplátku stáhne ty moje kalhoty. Musím přitom nadzvednout boky. Vím, že je spokojený, protože neprotestuju.

Co by na to řekli ostatní? Že tak spolupracuju? Co by asi… Vypnu myšlenky. Nekompromisně.

„Co mám udělat?“ zeptá se a položí mi ruce na stehna.

Oba jsme nazí. Rufus má erekci a já jsem napůl tvrdý. Nebyla by sranda, kdybych mu řekl, aby dovařil večeři? Určitě by můj vtip pochopil, ale v tuhle chvíli by se asi nezasmál. Je až příliš… Příliš. Rufus je prostě příliš. A právě teď na mě hledí a nedočkavě čeká, co řeknu.

Tohle všechno jsou okamžiky, které mi už nikdo nevrátí. Nikdy.

Brečel jsem mnohokrát. A k čemu? Nijak mi to nepomohlo. A jestli je tohle nadosmrti můj život, musím neustále bojovat? Musím neustále trpět? Co když chci z toho zbytku života něco mít? Co když, přestože jsem uvězněný, chci cítit i něco lepšího než jen všudypřítomnou tupou bolest na hrudi?

„Dej… Dej si ho do pusy,“ vydechnu.

Není to tak těžké. Vážně.

Rufus poslechne. Dosedne na zem na kolena a vsune si můj penis do pusy. Pohybuje hlavou, cítím jeho jazyk, slyším, jak mě saje, jak kucká, když si erekci zasune úplně do krku a nemůžu jinak, než hlasitě vydechnout.

Když mě Rufus chytne za ruku a položí mi ji do jeho vlasů, pohladím ho.

Přeju si, aby to nikdy neskončilo. Je to tak vzrušující a dobré. Jsem úplně tvrdý a dělá mi problém přemýšlet. Jenže Rufus po nějaké době přestane. Narovná se a prstem mi přejede po rtech. „Je to dobré?“ vydechne nadšeně, ale na odpověď vůbec nečeká. Místo toho přeleze ke mně na klín. Všechno dělá sám, já ho jen pozoruju, ale když po chvíli dosedne, nadoraz, hlasitě syknu.

Je tak blízko.

„Chci, abys mi to udělal,“ zašeptá a přitom se na mě ještě víc přitiskne. Mám pocit, že je všude. Že neexistuje jediná buňka, které by se nedotýkal. Že vyplňuje i vzduch kolem. Což vlastně dělá od prvního dne, ale dnes, teď, poprvé, mám pocit, že mi to vlastně nevadí.

Položím Rufusovi ruce na boky a nadzvednu ho, abych mohl přirazit. A pak znovu. A znovu. A znovu. Znovu.

Děláme to spolu. On by řekl, že se milujeme. Já bych řekl, že šukáme. Ale děláme to spolu. Sehraně se pohybujeme, zapadáme do sebe a já jsem z toho kurva hotovej.

Vyvrcholím první a vykřiknu jeho jméno. Rufus se udělá hned potom.

Až do téhle chvíle – a já to sám sobě neodkážu neříct – to je perfektní. Samozřejmě to nevydrží věčně, dokonce ani malou chvíli, protože hned poté sám sobě přijdu odporný. Odporný, slizký, úchylný a zvrhlý.

Rufus se čelem opře o moje. Usmívá se. A já ho pořád držím, zarývám mu nehty do kůže a oddechuju. Nechci ho pustit, protože mám pocit, že tím spustím výčitky naplno. Jenže Rufus nechápe, co se ve mně odehrává, proto v klidu sleze a odejde pro kapesníky.

Odporný, slizký, úchylný a zvrhlý.

Oba nás beze slova poutírá. Je mi vlastně mnohem víc nepříjemné, když se mě dotýká takhle. Ale vydržím to. Pak seberu tepláky a natáhnu je na sebe. Tričko leží až na stole a já nechci dělat žádné pohyby navíc, a tak zůstanu s nahým hrudníkem.

Rufus pustí televizi a už oblečený sedne na svoje místo hned vedle mě. Čekal bych, že něco řekne, ale on je… prostě spokojený, takže asi nepotřebuje mluvit. Popadnu deku a úplně se na něj namáčknu. Obličej mu zabořím do hrudníku.

Pohladí mě ve vlasech.

Jsem vlastně vděčný. Je pravda, že mi Rufus některé okamžiky ukradl, ale mohl mi je vzít mnohem drsnějším způsobem. Co kdyby si je bral násilím? Zatlačil mi hlavu do matrace, zatímco bych se svíjel bolestí? Co kdyby… Ale on by nic takového neudělal.

Chce, abych byl šťastný.

„Mám dodělat večeři?“ nabídne. Hrudník se mu pomalu zvedá.

Nakloním hlavu na stranu. Slyším jeho srdce bít. Počkám pět nádechů, pak deset úderů srdce, než odpovím. „Můžu uvařit já? Prosím?“

„Jasně. Ale jestli jsi unavený, tak klidně spi.“ Chytne mě za ruku. „Je ti hezky?“

Vlastně ano. „Jo,“ vydechnu. Vstanu a přejdu do kuchyně.

Chci, aby byl šťastný, protože…

„Doneseš mi čaj?“ optá se Rufus s pohledem upřeným na televizi. Na levé straně mu vlasy trochu trčí do strany.

„Dobře,“ přikývnu. Nachystám mu heřmánkový se lžičkou pampeliškového medu.

Chci, aby byl šťastný.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ela
10. 8. 2020 22:36

miluju to.