MATTIAS, část jedenáctá


Nevím, co mám dělat. Nevím.

Zírám na strop. Je úplně jiný než ten, který jsem vídal každé ráno v ložnici. Všechno je jiné. Necítím marihuanovou vůni, neležím v modro-šedých peřinách. Nikoho neobjímám. 

A nikdo neobjímá mě.

Dýchám pomalu. Hodně pomalu. Nádech. Výdech. Nedá se tomu říkat meditace, spíš paralýza, protože moje tělo dělá všechno pro to, aby se nemuselo pohnout. Jako by pak mělo přijít něco hodně špatného. A přitom něco hodně špatného už dávno přišlo.

Před hodně dávnou dobou, nebo teprve před pár hodinami.

Jsem v nemocnici. A nemocniční strop mě neskutečně rozčiluje.

Nádech.

Výdech.

Dostal jsem něco na uklidnění, protože jsem hodně vyváděl. To si pamatuju. Že jsem křičel a brečel a prosil a nedovolil komukoliv přijít blíž. Pamatuju si i další věci. Jak jsem se pohyboval proti Rufusovi. Jak jsem mu položil hlavu na rameno a koukal s ním na Game of Thrones. Jak jsem se smál vtipu o dýni.

Jsem v nemocnici, krví mi kolují utišující léky, zírám na posraný strop a v mysli mi najednou naskakují další vzpomínky. Klaunská maska. Jizva na dlani. Modřiny po poutech. Švihadlo. Pytel přes hlavu. Elektrické šoky. Obojek. Krev. Nebe.

Nakonec… Vždycky tomu kraluje nebe.

Chci zvednout ruku, abych si mohl jizvu prohlédnout. Ale připadám si jak z gumy. Pohnu maximálně prsty. A tak dál zírám na strop. Není tak bílý, jak bych čekal. Což mi připadá zvláštní, protože v mých představách byla vždycky nemocnice to nejbělejší místo.

Teda až na nebe, to skutečné nebe.

Nebe. Krev. Klaunská maska. Probodnut dlaň. Elektrické šoky… Stalo se to. Nebo ne? Nebo… ano?

Vím, jak na mě všichni zírají, a vím, co říkala policie.

Jsem Mattias Mawer. Jsem obětí únosu.

Řeknu to nahlas.

„Jsem Mattias Mawer. Jsem obětí únosu.“

Nádech.

Představuju si, jak všem lidem, které jsem zatím potkal – kluk v parku, policista, doktor, pár zdravotních sester – říkám pravdu. Přinutím se pohnout, pevně sevřu rty k sobě a přivřu víčka, abych už neviděl trhlinu v sádrokartonu.

Slyším strašně moc zvuků. Nejsem na to zvyklý, protože u Rufuse bylo většinou ticho. Jen cvakání klávesnice a Rufusovy nádechy. Rány pěstí do stolu, protože něco nešlo podle jeho představ. A šouravé kroky, když si šel pro pití…

Nemysli na něj!

Jsem sám. Zaslechl jsem rozhovor doktora a policisty, který mě přivezl – prý musí okamžitě sehnat terapeuta. Teď, hned. Už před minutou bylo pozdě. Před čtrnácti měsíci bylo pozdě!

A pak mě zavřeli do pokoje a nechali napospas myšlenkám.

No a co. Jsem přece na práškách. Nemůžu nic.

Rufus by řekl, že jsou idioti, a měl by pravdu. Což míval vždycky. A pokaždé se tvářil spokojeně, když jsem souhlasil.

Nemysli na něj!

Trvá dlouho, než svoje tělo přinutím sednout. Protože… ty léky, jasně.

Prohlédnu si rozřízlé chodidlo a přejedu po ráně prstem. Pamatuju si, jak mi Rufus ošetřoval dlaň. Vyčistil ji pomocí dezinfekce a zavázal. Staral se, když jsem onemocněl. Hladil mě po zádech a šeptal, že všechno bude v pořádku.

On a jeho medové oči.

Sakra! Do háje!

Dost.

Rufus Attano mě unesl! Zničil mi život! Tak proč je tak zatraceně těžké si něco tak zatraceně jednoduchého pamatovat? Proč každá moje myšlenka sklouzává k tomu, že mi chybí?

Jsem Mattias Mawer. Jsem obětí únosu. Ne snad?

Čekám dlouho, dokonce bych řekl, že nesmyslně dlouho, než vejde postarší žena v roláku a představí se jako Eliza. „Říkej mi prostě Eliza.“

Neříkám jí nijak, protože mlčím.

Použije hromadu slov, ze kterých pochopím, že pracuje pro nemocnici jako terapeutka. Dostává případy, jako jsem já, což upřímně nechápu, co znamená. Možná se tím snaží naznačit, že ví, co dělat. Jak se mnou mluvit, jak se usmívat, kdy mlčet a kdy pokládat otázky. Nevím.

Jsem z ní nervózní.

V pokoji je navíc strašně moc světla. Přírodního světla, protože venku už vyšlo slunce a já ho nenávidím. Nedokážu se soustředit, když tolik praží, proto vylezu z postele a v rychlosti, abych neviděl na ulici, zatáhnu žaluzie i závěsy. Jenže pak je v pokoji šero, a tak musím rozsvítit.

Zdravotní sestra mi chce vzít oblečení, protože je mokré a špinavé. Odmítnu. Nenechám si vzít Rufusovo tričko. Prostě ne. Zaprvé by se zlobil, kdybych o něj přišel a zadruhé… Je to Rufusovo tričko! Když zavřu oči a použiju trochu představivosti, pořád voní po mandarinkách.

Přijde doktorka, aby mi zkontrolovala rozřízlé chodidlo. Mám na něm zaschlou krev a trochu to bolí, ale odmítnu. Představa, že by na mě sáhla… Pošlu ji pryč a hodně přitom křičím. 

Terapeutka celou dobu všechno pozoruje. Vsadím se, že analyzuje každou moji reakci. A hodnotí. Tohle dělá, protože… A tohle… Jasný důkaz…

Chci jí říct, že nejsem žádný učebnicový příklad, ale nenajdu odvahu. Dělá se mi špatně pokaždé, když otevřu pusu.

A nakonec – mohl jsem to očekávat – přijde policie. Muž a žena v civilním oblečení, kteří se sice snaží tvářit přátelsky, ale každá jejich otázka směřuje k…

Nejprve mě ubezpečí, že rodiče jsou na cestě. Do půl hodiny přijedou. Vzbudili je uprostřed noci a řekli jim, že jejich pohřešovaný syn se konečně našel. Živý. Jak zmateně pobíhá po parku.

Co asi cítili?

Pohlédnu na terapeutku. Zkouším odhadnout, jestli ví, že je nechci vidět. Že mám šílený strach se s nimi setkat. Protože… Najednou je vnímám jako dva cizí lidi, kteří o mně nic neví, a já netuším, kde vzít sílu a nějak to napravit. Co když ale poznají pravdu? Co když se mi podívají do očí a budou vědět, že je u sebe nechci? Že bych se mnohem raději vrátil k…

Mluví výhradně policistka, muž stojí dál. Občas zakašle. Přijde jim, že dělají to nejlepší.

Jsme tu jen my čtyři, nemusíš mít strach. Nechápou, že čtyři lidé jsou pro mě dav.

Už ti nikdo neublíží. Dlouhou dobu mi nikdo neubližoval. Byl jsem…

Můžeš nám věřit. Nevěřím nikomu kromě Rufuse. NIKOMU! 

Jenže se nezastaví před ničím. První skutečná otázka je přímá a jasná. „Unesl tě někdo?“ řekne policistka a nadzvedne přitom obočí. Nemluvil jsem se ženou čtrnáct měsíců. Podle čeho usoudili, že budu mluvit raději s ní než s jejím mužským kolegou?

Automaticky přikývnu.

V tom případě potřebují znát pravdu a potřebují ji znát hned. Každou vteřinou mu dáváme příležitost uniknout. „Víš, kdo tě unesl?“

Jmenuju se Mattias Mawer a Rufus Attano mě unesl.

„Ne!“ vykřiknu nahlas.

„Mattiasi,“ řekne terapeutka a stoupne si vedle mojí postele. „To je v pořádku. Nemusíš mít strach.“

Vsadím všechno, co mám, že nemá ponětí, z čeho mám doopravdy strach. Vlastně to nevím ani já. Jsou to jen dvě slova. Rufus Attano. Možná by stačilo jen jedno.

Rufus.

Přesto se nedokážu přimět ho vyslovit.

„Nepamatuju si. Nic nevím.“

„Jsi si jistý?“

„Já nevím, kdo mě unesl. Nevím. Celou dobu jsem byl zavřený v nějaké místnosti, a když přišel, pokaždé zhasnul světlo. Nic jsem neviděl.“

„Jak zněl jeho hlas? Mladý? Starý? Dokázal bys odhadnout jeho věk?“

„Spíš starší. Kolem čtyřiceti.“

„Dobře,“ pochválí mě policistka, ačkoliv oba víme, že je to naprosto zbytečná informace. „Dokážeš si něco vybavit? Cokoliv, co by nám mohlo pomoci?“

„Ne. Já nevím. Nic si nepamatuju,“ opakuju zoufale. 

„Dobře. Budeme doufat, že nám něco víc řekne prohlídka.“

„Jaká prohlídka?“

Vidím na ní, jak se bojí cokoliv říct. Nejdřív pohlédne na terapeutku, jako by se jí ptala na svolení. Možná vážně věří tomu, že za těch pár minut mě zná natolik dobře, že ví, jak se mnou jednat. Což je tak smíchu.

„Tělesná prohlídka, Mattiasi. Mohou… Kvůli důkazům.“

Žádnou knihu z oblasti kriminologie jsem nečetl, takže nemám absolutní tušení, na co všechno by mohli dojít. Jestli z kůže nebo oblečení dokáží získat otisky prstů nebo… Uvědomím si, že jsme spolu spali. Připadá mi to sice jako v jiném životě, ale ve skutečnosti to bylo dnešní noc, kdy mi Rufus vyvrcholil na břicho.

„Nemám na sobě žádné důkazy!“ vykřiknu. „Nikdy se mě nedotkl. Nikdy!“ V životě jsem necítil takovou potřebu někoho o něčem přesvědčit. Uvědomuju si, že zním plačtivě a nedůvěryhodně. Třese se mi hlas a po tváři tečou slzy. Hřbetem ruky je setřu a zatnu zuby. „Žádnou prohlídku nechci! Myslíte si, že… že mě… Ale to není pravda. Nesahal na mě, takže žádnou prohlídku nepotřebuju!“

Těkám mezi nimi pohledem. Čekám, až někdo z nich řekne, že prohlídku provádět nebudou, ale policisté místo toho zarytě mlčí.

„To je v pořádku,“ promluví smířlivě terapeutka.

Ve skutečnosti mě tím ještě víc rozčílí, protože jak by to mohlo být v pořádku? Co když mě nadopují a udělají prohlídku i přes můj nesouhlas? Co když mojí chybou Rufuse najdou? Něco takového nemůžu dovolit. Prostě nemůžu.

Takže udělám jedinou věc, která mě v danou chvíli napadne. Jakmile policie odejde, zamknu se v koupelně. Je mi jedno, jestli s tím někdo nesouhlasí, ani co si o mém jednání myslí. Jestli je to přiznání, že lžu, fajn. S tím dokážu docela dobře žít.

Nejprve se pořádně vydrhnu ve sprše, až mám kůži úplně rudou, a pak ještě přeperu oblečení. Naposledy přivoním k tričku, než ho ponořím do vody a mýdla, a zkouším tu vůni neztratit. Mít ji v paměti napořád.

Jsem možná trochu vyděšený, ale nebrečím. Rufus by byl určitě pyšný, že navzdory roztřeseným rukám, dokážu myslet docela jasně.

Nakonec zůstanu stát opřený o umyvadlo a zhluboka oddechuju. Je to… Všechno je tak…

Vzhlédnu a moje oči se po hodně dlouhé době střetnou s odrazem v zrcadle. Na pár okamžiků mě to úplně vykolejí. Zvednu ruku a pohladím se po tváři. Tohle jsem já? Jsem tak… Vlastně vypadám skoro stejně, jak si pamatuju, jen starší. A smutnější, ale to asi jen proto, že jsem kurva smutnej.

Zkusím docela potichu říct: „Jsem Mattias Mawer,“ ale mozek mi zázračně nesepne a neřekne, ano, takhle je to správně, tohle jsi ty. A tak tam nějakou dobu jen stojím a koukám na sebe, než dojdu k názoru, že je úplně jedno, jak vypadám.

Když vyjdu ven, mám na sobě nemocniční oblečení, ale Rufusovo mokré tričko rozložím na topení, rozhodnutý si ho poté zase obléct.

Terapeutka je pořád v pokoji. Vypadá to, že snad nikdy neodejde a sotva zalezu zpátky do postele, zeptá se, zda je všechno v pořádku, ačkoliv jí musí být zcela jasné, co jsem vyváděl. Že jsem ničil stopy.

Zkusím sám sebe nějak ospravedlnit, najít dobré vysvětlení, proč jsem to udělal, ale ona jen mávne rukou a odpoví poněkud zvláštně. „Nejsem tady, aby chytili toho, s kým jsi byl. Jsem tady, aby ses cítil co možná nejlépe.“

Od té chvíle ji neoznačuju jako terapeutku, ale jako Elizu. Z nějakého důvodu mě totiž uklidní, že Rufuse nazvala jako toho, s kým jsem byl. A ne jako toho, kdo mě unesl

„Tvoji rodiče jsou na chodbě. Chtějí tě vidět, ale já jim řekla, že se tě nejdřív zeptám,“ pronese nečekaně, ale zároveň použije tón, jako by mi oznamovala něco naprosto banálního.

Zamračím se. „Mám na výběr?“

„Samozřejmě. Jestli ještě nejsi připravený, řeknu jim, že musí počkat.“

Vyvede mě z konceptu. Myslel jsem, že se prostě rozrazí dveře a… Přikývnu, i když absolutně netuším na co. Ale Eliza evidentně pochopí, vstane a než vyjde na chodbu, pronese: „Co kdyby ses na chvíli prospal? Postarám se, aby tě nikdo nerušil.“

V první vteřině chci přitisknout ucho na dveře a slyšet, jak mluví s rodiči, ale nakonec rozhodnu, že to není dobrý nápad. Co kdybych nepoznal jejich hlas? Co kdyby mi zněli jako úplně cizí lidé? Pokouším se vybavit, jak máma vypadá. Nakonec ale nevím, jestli je představa, kterou mám, skutečná nebo jen snaha myslet si, že tu ženu za dveřmi znám. Že vím, jak se k ní chovat a co říkat.

Ležím s pohledem upřeným na Rufusovo triko. A myslím na… Rufuse.

Bože. Tak strašně moc nechci, aby se kdokoliv dozvěděl pravdu. O tom, co jsem dělal. A cítil.

Všechno, co jsem v sobě za poslední měsíce utišil, najednou v plné hrůze vyplouvá na povrch. Každého jsem zaprodal, nebo si to alespoň přál, abych zachránil sám sebe. Klekl si, protože jsem pak nemusel do sklepa. Nevzpíral se, když na mě nasedal. Poslouchal na slovo. Nakonec. 

A to jsou věci, ke kterým jsem byl de facto donucen.

Ale co ty ostatní?

Svalil jsem se na gauč a přitulil se. V noci se tiskl a užíval si hlazení po zádech. Zabořil mu nos do vlasů a nadechoval se mandarinkové vůně. Řekl mu, aby se otočil a pohladil ho po zadku. Smál jsem se, když mě lechtal, a prosil jsem, aby nákup objednal přes net.

Líbal jsem ho na rty. Dobrovolně.

Co by asi řekli na tyhle věci?

Jak by lidé reagovali, kdybych jim řekl, jak jsem svému únosci do ucha šeptal miluju tě?

Je mi jasné, že ty otázky přijdou. Budou mě přesvědčovat, abych promluvil. Řekl jim, co tak strašně potřebují vědět, ačkoliv se jich nic z toho doopravdy netýká. Jenže znají moje jméno. Ví, že jsem zmizel při cestě do školy. Ví, kdy k tomu došlo. Co jsem měl na sobě. Že mám sestru. Kam jsem rád chodil. Jak vypadají moji rodiče.

Myslí si, že tím pádem mají právo znát i ten zbytek.

Položí tu otázku tisíckrát. Kde byl Mattias Mawer posledních čtrnáct měsíců?

Přitáhnu kolena k sobě a pevně zavřu oči, ale neoklamu sám sebe, že nejsem v nemocnici. Ten pach je až příliš jiný. Zvuky jsou příliš jiné. Ani na krátký okamžik mi není dovoleno vrátit se zpátky v minulosti. Prožít si poslední minutu…

Jednu věc vím naprosto určitě. Moje odpověď musí zůstat neměnná. I když budou pochybovat a nevěřit.

Nikdy se nikdo na světě nesmí dozvědět, kde jsem byl.

Nikdy se nikdo na světě nesmí dozvědět, s kým jsem byl.

Nikdy se nikdo na světě nesmí dozvědět, k čemu v tom domě došlo.

Nikdy, absolutně nikdy, se nikdo, absolutně nikdo, na světě nesmí dozvědět, že Rufuse miluju.

Posledních čtrnáct měsíců si nepamatuju.

x

Sedím na posteli, ale nohy mám spuštěné dolů a pomalu jimi komíhám ve vzduchu. Ruce schovám pod stehna, aby nebylo vidět, jak se třesou. Zhluboka dýchám, ale kdyby mi někdo řekl, že jsem se poslední minutu nenadechl, věřil bych.

Žaluzie i závěsy jsou pořád zatažené. Zakázal jsem otvírat okna, i když zdravotní sestra tvrdila, že je v pokoji zatuchlý vzduch.

Upřeně zírám na dveře. Přemýšlím, jestli jsem neměl ještě počkat, ale moc dobře vím, že by k tomu nakonec stejně došlo.

Dveře se otevřou. První vstoupí Eliza a povzbudivě se usměje.

Zkusím ji napodobit, proto také zvednu koutky výš. Jsem si jistý, že to úsměv určitě připomíná. Daruji ho ženě a muži, kteří kráčí za ní. Vypadají stejně vyděšeně, jako se já cítím.

„Mattiasi,“ vydechne žena.

Nakonec dojdu k závěru, že byla naprostá hloupost myslet si, že bych nepoznal vlastní rodiče. Jejich tváře zůstaly pevně vtisknuté do paměti, jen se nějakou dobu schovávaly. Ale teď, když je opět vidím, rozpomínám se, jak se máma vždycky smála a přitom měla kolem očí vrásky. Jak si otec prohrabával vlasy a vyfukoval vzduch, když netušil, co říct.

Teď to udělá taky.

Seskočím z postele, ale ruce schovám za zády. Udělám krok dopředu, čímž jim dávám svolení, aby… Obejmou mě oba zároveň. Není to vyloženě nepříjemné, ale stejně nezvednu ruce, abych objetí opětoval.

„Mattiasi,“ šeptá máma a hladí mě přitom ve vlasech.

Na rameno mi dopadají slzy, ale překvapí mě, když zjistím, že patří tátovi. Z nějakého důvodu mám potřebu ho utěšit. Odtáhnu se a slyším, jak říkám: „To bude dobré, tati.“

„Já vím,“ přitaká.

Připadají mi menší a hubenější. Táta má mnohem víc vrásek a máma působí vyčerpaně. Není divu, nechal jsem je čekat docela dlouho.

Sednu si zpátky na postel, zatímco oni nade mnou stojí a rozpačitě přešlapují. Mlčíme, protože nikdo z nás netuší co říct. Jak začít.

Nakonec se odhodlá máma. Opatrně sedne na postel, jen pár centimetrů od mojí nohy. „Donesla jsem ti nějaké oblečení.“

„Dobře. Děkuju,“ odpovím. Letmo zkontroluju Elizu, která stojí opodál jako nějaký bodyguard připravený zakročit, kdyby situace nešla podle mých představ. Na jednu stranu je to uklidňující. Na druhou si připadám hloupě, že někoho takového vůbec potřebuji.

„Nemáš… Nemáš třeba hlad? Mohla bych ti něco donést.“

„Ne,“ zavrtím hlavou a skloním zrak, protože mám pocit, že už ten tlak nevydržím. Je mi zle z toho, jak předstíráme, že celá tahle situace není trapná. Ona totiž je! Je trapná a otravná. Zoufalá. Ubíjející. Hloupá. Smutná.

Všímám si, jak po sobě rodiče pokukují a doufají, že ten druhý něco řekne. Ticho je totiž nepřítel. Ticho znamená, že se stalo něco, co nikdo z nás nedokáže pojmenovat.

Chtějí to vědět. A zároveň nechtějí.

Znásilňoval tě, Mattiasi?

Týral tě?

Nutil tě dělat různé věci?

Potřebujeme vědět všechno, protože… Protože! Prostě řekni NE, ať si můžeme oddechnout. Zapomenout. Jít dál. Řekni na všechny otázky NE a ukonči naše trápení.

„Vím, že je to divné,“ začnu a rýpu si přitom nehtem záděru. Jdu až do krve. Na dřeň. „Nemusíte ale mít strach nebo tak něco. Jsem v pořádku. Nic moc si nepamatuju.“

Máma přisedne blíž a položí mi přitom ruku na záda. „Policie už s námi mluvila. Ty… Víš přece, že ať se stalo cokoliv, pořád tě milujeme, že ano?“

Odtáhnu se. „Tím chceš říct co? Jsem v pořádku! Myslíš snad, že lžu? Chtěla bys raději slyšet něco jiného?“ Nevím, odkud ta zlost přišla, prostě tam je a je všude.

„Ne, jistě že ne.“ Pohledem těkne k Elize. Další věc, kterou musím rozdýchat, protože chci zařvat, že Eliza tam není kvůli ní. Je tam kvůli mně a ona nemá právo u ní hledat pomoc. Nepotřebuje ji. „Tak jsem to nemyslela,“ doplní po chvíli.

„Promiň,“ dostanu ze sebe. Nemá smysl být zlý, protože ona za nic nemůže. A já vidím, jak moc chce dělat všechno správně. „Jak se má Maddie?“

Změnu tématu přijme s povděkem. „Dobře,“ usměje se. „Chtěla jet s námi, ale… Nevěděli jsme… Řekli nám, že čím míň lidí, tím lépe.“

„Jasně.“ S tím souhlasím. K životu nakonec stačí jen jeden člověk.

„Ale moc se na tebe těší. Čeká doma.“

Strašně jsem Maddie nenáviděl. Pamatuju dobu, kdy jsem říkal, že měl Rufus unést raději ji. Zaprodal jsem svoji sestru.

„Všichni se na tebe těší. Babička…“

Tu jsem taky zaprodal.

„Teta.“

Taktéž.

„Sayer.“

Ano.

„Všichni.“

Všechny.

x

Domů mě pustí hned následující den. Policie se mnou ještě jednou mluví, ale já zatvrzele mlčím. Nevím. Žil jsem v podstatě ve tmě a nic jsem neviděl. Nepamatuju si. A znova. Nevím. Žil jsem v podstatě ve tmě a… Z jejich pohledu poznám, že mi nevěří, ale nemají jak dokázat opak.

Ani rodiče nevěří. Během čekání na propuštění je slyším mluvit s Elizou. Myslí, že spím, vyjdou proto na chodbu, ale nedovřou dveře, takže většinu z toho slyším.

Veškeré otázky se točí kolem jediného tématu.

Proč toho člověka bráním?

Nechápou moje jednání, ale nejspíš jim přijde příliš brzo ptát se rovnou mě. A tak jejich výčitky, že svět není perfektní a něco není podle jejich představ, směřují k Elize. Je mi jasné, že čekají v magickou odpověď, která nás všechny spasí.

Eliza pro ně má ovšem jen dvě možnosti. A ani jedna z nich není magická.

Ta první rozpláče mámu. „Je možné, že to, co Mattias prožil, bylo natolik příšerné, že se jeho mysl jednoduše rozhodla zapomenout.“

Druhá možnost rozčílí tátu. „Posledních čtrnáct měsíců Mattias nikoho jiného neznal. Je vlastně docela běžné, že si oběť vytvoří k únosci silné pouto.“

„Tím chcete říct co?“ vykřikne.

Nepoznám, jestli je v tom jen strach, nebo i něco jiného. Ale je to jedno. Víc slyšet nechci, proto si zakryju uši a nos zabořím do Rufusova trička. Vůně mandarinek je dávno pryč, ale já ji mám uloženou v paměti, a tak to možná trochu funguje.

A přesto… Přesto tuším, jakým směrem se jejich rozhovor ubíral. Přemýšlím nad tím celou cestu domů.

Jsou skoro tři ráno. Jedeme v noci, aby nás neobtěžovali novináři. Přesto jich pár venku čeká. Policie jim zakáže se přibližovat, ale to jim nezabrání, aby na mě alespoň nepovolávali. Nevím, co čekají. Že zastavím a budu s nimi hovořit? Povykládám jim, jak jsem se měl?

Rodiče sedí na předních sedadlech, zatímco já vzadu. Na střídačku mě pozorují. Nejprve se otočí máma a slabě se usměje. Pak zachytím tátův pohled ve zpětném zrcátku. Opět máma a další nepovedený úsměv. Uvědomuju si, že má ještě pořád červené oči a posmrkává. Ale z nějakého důvodu se nevysmrká.

Myslíš na to, jestli a jak mě týral?

Když se odvrátí, ulpí na mě tátův zrak. Je vidět, že nemá nejlepší náladu. Pamatuju si, že míval na čele vrásku, ale teď jich tam má nespočet. Ani jednou se nepokusí usmát.

Uvažuješ nad tím, jestli toho hajzla bráním, že jo?

Ale nikdo nic neřekne. Nikdo. Nic. Neřekne.

A pak najednou parkujeme na příjezdové cestě. Dům si pamatuju docela přesně. Na první pohled vypadá úplně stejně, žádná velká změna. Jen na dveřích je vánoční věnec – máma letos začala s výzdobou dřív, což mě z nějakého důvodu nepředstavitelně naštve. Nestihnu se nad tím však pozastavit, protože se otevřou vchodové dveře a do zimy vběhne mladá dívka.

Tohle je Maddie, tvoje sestra, připomene mi moje podvědomí.

Nejsem si jistý, kolik jí je roků, ale působí dospěle. Dokonce se tak i chová. Neskočí mi kolem krku, jen dojde blíž, zhoupne se na špičkách a špitne: „Ahoj.“

„Ahoj,“ odpovím a přinutím se usmát.

Nějakou dobu jen stojíme a hledíme na sebe – respektive já uhýbám pohledem a ona na mě civí, jako bych byl zvířátko v zoo. Je mi trapně. A ani jeden z nás neví, jak trapnost rozbít.

„Nedáš si něco, Mattiasi? Nemám ti uvařit čaj?“ vloží se do toho máma. Vejdeme do domu a já mám ohromnou radost, že si konečně můžu vyzout boty.

Nenávidím nošení bot, ale když mi je v nemocnici podali, neměl jsem odvahu odmítnout.

„Ne, děkuju. Můžu jít k sobě do pokoje?“ A hned potom mě napadne legrační myšlenka. Neudržím se a vyslovím ji nahlas. „Mám ještě nějaký pokoj?“

Máma vyvalí očí. Na vteřinu vážně čekám, že omluvně zakroutí hlavou. Ale místo toho zalapá po dechu a vydechne: „Samozřejmě. Tvůj pokoj bude navždycky tvůj. Máš tam všechny svoje věci.“

Přikývnu. Dřív jsem měl panický strach, že na mě rodina zapomene. Ale tyhle pocity mi najednou připadají tak prázdné. Bál jsem se, že by zrušili můj pokoj? Na takových maličkostech záleželo? Nakonec… Jsou to jen věci.

Nechám je stát uprostřed chodby a vyjdu po schodech do patra. Přijde mi zvláštní, kolik si toho pamatuju, ačkoliv jsem měl pocit, že jsem dávno zapomněl. Vím přesně, který schod zavrže, kde mám pokoj i to, že musím pořádně zatlačit, aby dveře otevřely.

A pak – po všem, co se stalo a co jsem si přál – stojím u sebe v pokoji a mozek mi automaticky oznámí: „Jsem doma.“

Na jednu stranu mi připadá, jako bych byl pryč několik životů, ale pak se rozhlédnu a je to, jako bych odešel teprve včera. Poznám, že máma pravidelně utírala prach a vyprala povlečení, ale jinak se nejspíš ničeho nedotkla. Na stole pořád leží můj notebook, přes židli visí košile z bistra, na zemi mám rozházené učení. Vedle postele je v zásuvce vražená nabíječka.

Nespal jsem pořádně skoro dva dny. Znamená to, že jsem už skoro dva dny neviděl Rufuse. A přesto, když si lehnu, nedokážu ani na chvíli usnout. Mozek mi neustále oznamuje, že je něco špatně.

Něco je špatně. Něco je špatně. Něco je špatně.

Ačkoliv je venku tma, mezi žaluziemi trochu prosvítá světlo pouličních lamp. Otevřu proto ventilačku, ze skříně seberu deky a přehodím je přes okno. Podaří se mi dokonce ventilačku zase zavřít, takže naštěstí v pokoji nemám čerstvý vzduch.

Jenže pořád mám pocit, že je něco špatně.

Rozsvítím lampičku a položím ji na zem, takže slabě osvětluje pokoj, ale zároveň mi nesvítí do očí.

Nějakou dobu prohledávám šuplíky, než konečně najdu červený nákrčník. Napevno si ho omotám kolem krku a pak poskládám polštáře tak, abych měl tak pocit, že za mnou někdo leží. Objímá. Hladí.

A pořád to není ono, protože VŠECHNO je špatně.

x

Chci se vyhnout jakékoliv konfrontaci. Čemukoliv, co by nějakým způsobem ohrožovalo Rufuse, protože ve chvíli, kdy si začnou lidé myslet, že jsem v nepořádku a něco si pamatuju, budou vytvářet nátlak.

Takže dělám všechno pro to, abych se choval podle jejich představ. Což prvních pár dní není nic těžkého, jelikož mi nechávají prostor.

Většinu času trávím v pokoji. Z knihovny v obýváku donesu hromadu knížek a zabíjím čas čtením. Nechávám otevřené dveře, protože vím, že kdybych zavřel, chtěla by mě máma často kontrolovat. Takhle může předstírat, že chodí kolem náhodou a já můžu předstírat, že to nevnímám.

Zatemněná okna vysvětlím tak, že nechci, aby novináři cokoliv zahlédli. A od té noci, co jsem se ztratil v parku, mě bolí v krku. Proto ten šátek.

Jediný problém je jídlo, protože od chvíle, co jsem se vrátil, prakticky nejím. Nedokážu se přimět mámě říct, že její jídlo považuju za sračky a posranou sekanou bych nikdy nedal do pusy.

Tvrdím, že mi není dobře od žaludku. Nakonec ji poprosím, jestli by mi nemohla uvařit suchou rýži. Nebo přinést banán. Nebo heřmánkový čaj, ale hlavně prosím bez medu. Funguje částečně jako můj poskok, protože z pokoje prakticky nevycházím.

Otec za mnou nechodí. Maddie se občas zeptá, proč jsem divnej.

Mám chuť odseknout, proč je ona blbá. Jenže máma zrovna vedle v koupelně věší prádlo, tak hezky vysvětluju, že jsem delší dobu žil na malém prostoru, a že se musím aklimatizovat.

Neví, co znamená aklimatizovat. Řeknu jí, že by měla víc číst.

Dvakrát týdně mi naordinovali sezení s Elizou. Zatím bude jezdit ona sem, ale nezapomněli mi připomenout, že jednou budu muset za ní do ordinace. Přikývnu, aby měli všichni radost, ale upřímně se mi dělá špatně při představě, že bych vyšel z domu.

Po třetím dni, který trávím v pokoji, se rozhodnu zapnout notebook. Dřív jsem na to neměl náladu. Nejprve neznám heslo. Respektive znám, jen jsem ho zapomněl. A tak zkouším různé kombinace, než na něj konečně přijdu.

V prohlížeči automaticky naskáčou uložené záložky, prostě jen tak, jako by počítač vůbec nezaznamenal, že uteklo čtrnáct měsíců. Je to zvláštní pocit, protože od chvíle, co jsem ho zaklapl a znovu otevřel, uběhla taková doba.

Na první záložce mám otevřený facebook. Člověk by řekl, že mě to po takové době odhlásí, ale ono ne. Hodí mě to přímo na moji zeď, kde jako první uvidím článek o globálním oteplování. Jo, tak to pořád probíhá.

Mám tam tisíce upozornění a stovky zpráv. Koukám na to čísla trochu vyjeveně. Je to tak vzdálený svět, že netuším, jak ho znovu pochopit. Rozplést, aby alespoň něco dávalo smysl. Asi právě teď si nejvíc ze všeho uvědomím, jak moc šly životy ostatních dopředu, zatímco já zůstal na místě.

Fotky z dovolených, oslav, restaurací. Statusy o škole, seriálech, smyslu bytí, dojemné, vtipné, dlouhé, krátké. Nasdílené písničky, videa a obrázky.

Můj mozek chce všechno vstřebat, ale skoro okamžitě to zase vzdá. Je to moc práce. Nemožné.

Pak se mi v dolním rohu otevře konverzace se Sayerem.

Mattiasi?

Než se stihnu rozmyslet, co udělám, přijde další zpráva, tentokrát od holky, která kdysi seděla v lavici za mnou. Třetí od kluka, co pracoval v bistru. Od tety. Od učitelky norštiny…. Jakmile se v chatu objevím aktivní, lidé začnou psát.

Nemám nejmenší tušení, co po mně chtějí. Vědět, že jsem v pořádku? Nebo informace o tom, kde jsem byl?

Naštvaně a frustrovaně počítač zaklapnu. Hrozně mě vytočí, že mi nedopřejí ani trochu klidu. Začnu přecházet po pokoji, ode zdi ke zdi, než mi po nějaké době dojde, že k žádné stěně nikdy nedojdu, že se otočím mnohem dřív. Přesně po pěti krocích.

Vyděšeně sednu na postel.

Pět kroků tam a pět zpátky. Sakra. Chci zakřičet, ale nesmím udělat nic podezřelého, abych neohrozil Rufuse, a tak raději zatnu zuby a vydržím to. Vydržím to pro něj.

Večer pak notebook schovám pod postel, protože dojdu k přesvědčení, že ho nepotřebuju.

Takže první dny se skládají z přežívání. Předstírání, že se nic nezměnilo a já jsem ten Mattias, kterého oni tolik postrádali. Prakticky za všechno se omlouvám. Omlouvám se, že nepřijdu na oběd. Omlouvám se, že zatím nechci chodit ven. Omlouvám se, že neochutnám mamin tvarohový závin. Omlouvám se, že jsem ztratil přívěšek křížku, když si máma všimne, že ho nenosím. Omlouvám se, že jsem tu nebyl. Omlouvám se, že měli takový strach.

A v duchu se omlouvám i za tu jedinou věc, kterou nedokážu vyslovit nahlas, ačkoliv vím, že tohle by chtěli slyšet přednostně. Omlouvám se za to, že ho miluju a chráním.

x

Je to asi desátý den, co jsem zpátky, když za mnou do pokoje vejde táta. Už od pohledu nervózní, zpocené dlaně otírá do kalhot a hledí všude možně, jen ne na mě.

„Ahoj,“ pronese a dlouho zírá na zatemněná okna.

„Ahoj.“

Sedne si na postel, zatímco já zůstanu sedět na zemi. Hodně času teď sedávám na zemi, protože postel je příliš měkká a zem je stejně tvrdá jako… Jako kterákoliv jiná. „Přišel jsem se podívat, co děláš,“ řekne. Vedle matky byl otec vždycky ten klidnější. Flegmatik, kterého máloco vyvedlo z konceptu. Většinu dětství jsme se spolu smáli, když máma vyváděla. Připadali jsme si jako spojenci.

„Čtu.“ Zvednu knížku od Agathy Christie: Záhada Modrého vlaku. Knížky z knihovny v obýváku beru tak, jak jsou poskládané za sebou. Takže předtím jsem četl Velkou čtyřku a teď mě čekají Poirotova pátrání. Další jsou knihy od Browna, což je totální nesmysl, protože Agatha nemá být pod písmenem A, ale pod Ch – jako Christie.

Když už si máma dala záležet na srovnání podle abecedy, měla to udělat pořádně. Já měl knížky seřazené správně.

Až na to, že to vlastně nebyly moje knížky.

„Poslední dobou čteš celkem často. Dřív jsme tě ke čtení nemohli skoro donutit.“

Neřekne to jako výtku, proto jen přikývnu. A pak dlouho mlčíme a otec přikládá dlaně k sobě.

„Omlouvám se!“ vyhrknu okamžitě, což si asi vteřinu poté vyčítám. Kousnu se do jazyku a odvrátím zrak.

„Za co?“

„Já nevím,“ přiznám popravdě. „Že nejsem…“

„Víš, že se mnou můžeš mluvit o všem, ano? Tak jako vždycky.“

Přiměju se zvednout zrak. Nebrečí, ale moc jistě taky nevypadá. A já zase netuším, co říct, proto opět přikývnu.

„Chápu, že to musí být hodně těžké. Všechno nějak vstřebat.“

Myslím, že se snaží k něčemu dopracovat, proto mlčím a čekám. I když je mi to vlastně jedno. Ať řekne cokoliv… Své názory a přesvědčení jen tak měnit nebudu.

„Ale nakonec sám přijdeš na to, že zavírat se před tím nikam nevede. Stala se ti hrozná věc, ale dostal jsi druhou šanci a to je přece úžasné. Nebo ne?“

Stala se mi hrozná věc, ale dostal jsem druhou šanci. Úžasné. Zhluboka vydechnu. Chci křičet. Chci křičet, jak nejvíc dokážu. Mám pocit, že se dusím, že všechno uvnitř mě šílí. Že se svět točí, zatímco já se pokouším nepozvracet. Je to jako by mi po těle běhaly stovky mravenců. Všechno je mi nepříjemné. Každý nádech, každý pohyb, každá myšlenka. A já nevím, jak to zastavit.

Takže logicky… Chci křičet. Místo toho se ale usměju. „Díky, tati.“

Nakonec dělám jen to, co považuju za nejlepší. Jediný způsob jak přežít.

x

Dny plynou. Jeden za druhým, ale pro mě jsou všechny do jednoho stejné. Tedy až na to, že každý následující je stále těžší.

Zatnout zuby a vydržet. Zadržet dech a tvářit se v pohodě. Překonat dnešek a pracovat na zítřku. A ono se to nakonec zlepší. Nebo ne? Nebo ano?

Jenže ze stovek mravenců, co mi běhají po těle, se stávají tisíce. A začínají hryzat. Přesně takový je to pocit. Žít. Ať udělám cokoliv, je mi to nepříjemné. Ne-li přímo odporné.

A pořád – prakticky u všeho – musím neustále myslet na Rufuse. Co dělá. Jestli mu chybím. Jestli lituje svého rozhodnutí poslat mě pryč.

Už vstal? Osprchoval se? Použil čokoládový šampón nebo koupil nový? A kdo mu umyje záda, když tam nejsem? Kdo uvaří oběd? Dostal se přes Rudou řeku k Ledové Arcivévodkyni? Měl na večeři špagety? Na jaký film se díval? Spí? A kdo se k němu v ten okamžik tiskne? Kdo ho hladí?

V noci bývá mravenčení nejhorší. Skládám polštáře tak, abych měl dojem, že za mnou někdo leží a používám speciální techniku dýchání, kterou mě naučila Eliza. Ne že bych jí řekl, jak strašně se mi stýská. Ví ovšem, že mám problémy s usínáním. Takže hluboký nádech a malý výdech. A znovu. Třicetkrát. Většinou ale stejně brečím tak dlouho a tak usilovně, až nakonec jednoduše usnu vyčerpáním.

Ale není to jen tohle. Je to i všechno ostatní. Tvářit se, jak je všechno v pohodě, se najednou zdá jako totálně idiotský plán. Nemožný. Nesplnitelný.

Vykřiknu na mámu, aby mi dala pokoj. Prásknu dveřmi před Maddie, když se přijde zeptat, jestli nekoukneme na nějaký film. Mámina lososa hodím do koše. Roztrhám ponožky, které najdu v šuplíku, protože ponožky nenávidím. Stejně jako boty a sluneční světlo a čerstvý vzduch a maso a čas.

Nenávidím čas a všechno to mámino: Mattias už je jedenáct dopoledne, jsi vzhůru? Mattiasi ve tři přijede táta, nezahrajeme si něco společně? Mattiasi, je neděle. Nechceš jít do kostela? Mattiasi, je čas oběda!

Vytáčí mě to k nepříčetnosti. Že se všechno v tomhle podělaném domě řídí podle hodin. Každý pohyb. A nutí k tomu i mě. Říkají mi, kdy mám mít hlad, kdy se mi má chtít spát, kdy mám být vzhůru…

Nakonec si připadám jako sopka, která začíná vřít a je jen otázkou času, kdy vybuchne. Ale já nechci. Nechci.

Omlouvám se, že jsem byl protivný. Omlouvám se, že jsem práskl dveřmi. Omlouvám se. Omlouvám se.

Čím víc ta slova říkám – omlouvám se – tím víc ztrácí kouzlo. Stává se z toho jen prázdná fráze, která nedokáže skrýt, jak se všechno rozpadá. Rodiče ztrácí trpělivost. Neví, jak se mnou mluvit, a čím víc to zkouší, tím víc mě akorát vytáčí, protože já netuším, co chci slyšet.

Jenže oni za to nemůžou. Nemůžou za to, že mě Rufus poslal pryč.

A tak, abych je částečně uklidnil, svolím ke společnému obědu. Máma připraví rostbíf s bramborovou kaší a zelenými fazolkami. Ty sním, ale na zbytek se nezmůžu. Nikdo ovšem nic neřekne, protože jsou rádi, že jsem vyšel z pokoje. A od toho dne očekávají, že se připojím ke každému obědu.

„Mattiasi, oběd!“

Chcípni, chcípni, chcípni.

„Už jdu.“

Nikdy jsem nebyl kdovíjak trpělivý. Takže… není divu, že nakonec vyteču. Ten den, a nezáleží na tom, jestli je sobota nebo čtvrtek, odpoledne nebo noc, sejdu dolů do kuchyně a posadím se. Táta zrovna čte noviny, zatímco Maddie mluví s mámou a pouští jí na mobilu nějaké písničky. Vlastně jsem rád, že si mě nikdo nevšímá.

Venku sněží a já si automaticky vzpomenu, jak jsme s Rufusem stavěli sněhuláka a na hlavu mu posadili hrnec na rýži.

„A tohle je taky písnička z Deadpoola,“ pronese Maddie a div, že nestrčí mobil mámě přímo do ksichtu. Vždycky vyžadovala být středem pozornosti. Možná byla dokonce spokojená, když jsem zmizel. Konečně mohla být milovaným jedináčkem.

Mravenci, všude samí mravenci.

Ošiju se. Ale třeba je to jen reakce na první tóny.

Zaposlouchám se do tónů kytary a začnu velice potichu zpívat společně se zpěvákem.

I´m lying alone with my head on the phone. Thinking of ou till it hurts.

Pohlédnu na Maddie. Pohlédnu na mámu. Pohlédnu na tátu.

Je tohle nějaký hodně zvrácený vtip? 

„Vypni to!“ zařvu. Položím si dlaně na spánky a zhluboka se nadechnu a trochu vydechnu. Podruhé, třetí, čtvrté…

„Mattiasi?“ Otec složí noviny a nadzvedne obočí, zatímco Maddie vůbec neposlouchá.

„Takže co? Tahle se ti líbí?“ mluví směrem k mámě.

„Ale jo. Takhle se mi celkem líbí.“

Sjedu dlaněmi ze spánku na zátylek a zakloním hlavu. Je to jen píseň. Pár tónů poskládaných do sebe, takže vydávají melodii. Nic víc.

I´m all out of love, I´m so lost without you.

„VYPNI TO!“ Praštím pěstí do stolu a sklenice na stole se převrhne.

Maddie na mě upře ty svoje velké hnědé oči, ale zároveň schová mobil za záda. Takže musím přežít celý podělaný refrén.

„Mattiasi?“ zopakuje otec, což mě ještě víc rozčílí, protože já přece nejsem ten, kdo u oběda pouští písničky a někoho tím zcela očividně obtěžuje.

„VYPNI TO, ŘÍKÁM! DĚLEJ!“

„Proč?“ vyštěkne nazpátek.

Proč. Maddie je na jednu stranu jediná, která se ke mně nechová jako k něčemu křehkému, co by se každou chvíli mohlo roztříštit. Asi bych to ocenil, kdyby KURVA DO HÁJE PIČI nehrála ta píseň!

Uvědomuju si, co dělám, ačkoliv jen matně. Jako bych sledoval rozostřený film, do kterého nedokážu zasáhnout. Vstanu a dvěma kroky k sestře přiskočím. Přímo před ksicht jí narvu dlaň a ukážu na jizvu.

Bože, budu strašlivě litovat toho, co řeknu, ale už to nejde zastavit.

Refrén hraje podruhé.

„Protože mi při té písničce probodl ruku!“

A je to venku. Prostě jen tak.

Natáhnu se, a i když couvne, podaří se mi vyrvat jí telefon z ruky. V ten okamžik jsem tak strašně moc naštvaný, že s ním praštím o zem a dupnu na něj. Pětkrát. Než konečně sklapne. A já brečím.

Ticho, které nastane, je snad ještě horší než ta posraná píseň.

Napadne mě tisíc omluv, variace všech možných slov a spojení, ale poprvé se rozhodnu stát si za tím, co jsem udělal. Mohl bych říct promiň, že jsem ti zničil mobil, ale všichni v místnosti vědí, že o to ve skutečnosti nejde.

Váhavě ukročím dozadu a nechtěně vrazím do linky, což mě částečně přivede k sobě. Rozběhnu se do pokoje, abych těm pohledům a tichu nemusel čelit.

No tak ano, přiznávám. Ten člověk mi ublížil. Nebylo to celou dobu v pohodě.

Zavřu se v pokoji a začnu přecházet ode zdi ke zdi. To je přesně sedm kroků. Sedmička je idiotské číslo, protože sedm schodů vede do nebe.

Ale pětka je taky na hovno!

Zavřu oči a pokouším se uklidnit, ačkoliv poslední dny téměř nic jiného nedělám. A znovu zklamu, protože zpanikařím, že jsem v uzavřeném prostoru. Rozrazím dveře a je mi jasné, že si tím každý – máma – bude myslet, že jim nabízím, aby vešli dovnitř.

No tak ať. Teď už jim klidně můžu říct, jak příšerně jsem nebe nenáviděl.

Nakonec ale nepřijde máma. Přijde Maddie. Zůstane stát ve dveřích a trochu nervózně přešlapuje. „Taky tu písničku nenávidím,“ zalže.

Utřu si slzy do lemu trička. „No tak fajn,“ vyštěknu.

Založí si ruce na hrudi. „Dlužíš mi novej telefon.“ Když se na ni podívám, bojovně vystrčí bradu, ale pak mávne rukou. „Nedělej si s tím starosti. Ten starej mi rozbil narušenej brácha, takže nebude těžké přemluvit rodiče, aby mi koupili novej. Nechceš mi rozbít i noťák?“

Usměje se. A já si nemůžu pomoct a taky se usměju, protože… No vážně, kdo by si dovolil v mé přítomnosti něco takového říct? 

„Ty seš ale spratek,“ zamumlám.

Pohodí vlasy a vejde do pokoje. Sedne si na postel, hned vedle mě a přikývne. „Asi jo. Půjdeš někdy ven?“ zeptá se upřímně. Je mi to mnohem milejší, než chození kolem horké kaše.

„Hm,“ zamručím.

„Bojíš se, že se ti to stane znovu?“

„Spíš mám fobii ze světa,“ přiznám, ale nijak víc to nerozvádím. Kousání mravenců postupně přešlo na nepříjemné svědění.

Maddie nakrčí nos. „Co je to fobie?“

Obrátím oči v sloup a místo odpovědi najdu Výkladový slovník. „Na. Čti. To ti jen prospěje,“ poklepu prsty na knihu a sleduju, jak ji nedůvěřivě otvírá. Začte se do prvního hesla, které jí padne do oka.

Precedent.

„To nechápu,“ přizná.

Nezlobím se za to na ni. Nikdo nemůže chápat všechno. Já třeba nechápu, proč Rufus řekl, že mě miluje, a hned na to mě vyhodil.

x

No tak jo. Existuje několik věcí, které moje rodiče docela štvou. Respektive tátu štvou a mámu děsí.

Že odmítám jíst většinu jídla, co máma uvaří.

Že prakticky nechci vycházet z pokoje.

Že se odmítám setkat s babičkou nebo Sayerem. Co bych jim jako asi tak řekl?

Že vyvádím, když se u mě v pokoji máma pokusí vyvětrat. Nebo mi tvrdí, že ty deky jsou zbytečné, protože novináři by stejně nic nezahlédli, když mám výhled orientovaný do zahrady. A já pak na ni křičím, ať si přestane těch dek všímat. Ať na ně nesahá, že je tam prostě chci!

Že nosím kolem krku šátek, pevně utažený a nesundávám ho ani do sprchy. Na moji obranu – většinou na něj jednoduše zapomenu.

Že šílím, když někdo zkusí zavřít dveře a uvěznit mě mezi čtyřmi zdmi.

Že nerozbalím mobil, který od táty dostanu. Jen ho v krabici hodím na postel a na půl pusy poděkuju. Ani tátovo je to nejnovější iPhone mě nijak netankuje.

Že jsem divnej. To štve tátu nejvíc. A mámu děsí nejvíc.

Ale ani za jednu věc už se neomlouvám. Každý člověk má v sobě asi jen určité množství omluv a já ty svoje vypotřeboval. Navíc se už stejně všechno pokazilo, když jsem v kuchyni vytekl.

Vědí, že mi probodl ruku. Těžko mohou věřit, že všechno bylo tak v pohodě, jak tvrdím. Při každém mém jsem v pořádku jejich zrak automaticky padne k jizvě na dlani. Takže postupně ztrácím sílu přesvědčovat je o opaku.

A pak je jednou slyším, jak se hádají. Stojím na chodbě, opírám se o stěnu a poslouchám, jak na sebe navzájem křičí a vyčítají si věci, za které asi ani reálně nemůžou. Nebo můžou. Nebo já nevím.

„A víš, že ten chlap pořád běhá po světě? Že… že je na svobodě?“ huláká táta. Na rozdíl od mámy se nepokouší tišit hlas.

„Samozřejmě, že to vím! Taková věc se nezapomíná! Myslím na to každou chvíli, že ten člověk, ta zrůda, co ublížila mému synovi, tam někde je a může… Mohl by… Ale tady přece nejde o něj. Tady jde o Mattiase. A on potřebuje čas.“

„Přestaň si lhát! Oba víme, že Mattias lže! Všechno si pamatuje a chrání ho! On toho chlapa chrání!“

Hádají se dlouho, padnou zlá slova a krutá obvinění. Čí je to chyba, kdo měl co udělat, když to ještě šlo. Kdo co dělá teď.

Je to na nic, když vím, že si musím vybrat mezi nimi a Rufusem. A ne jednou a navždy. Ale pořád. Každé ráno, když vstávám a večer při usínání. Během jídla, zatímco nabírám na vidličku brambor. Než otočím další stránku knihy, musím se rozhodnout, koho zvolím.

Ze začátku to byl prostě jen Rufus. Rufus, Rufus, Rufus. Neexistovalo žádné proti. Ani pochybnost, nebo náznak, že bych rozhodoval špatně.

Ale kde teď Rufus je? Pálí ve sprchovém koutě všechny moje věci? Přestýlá postel a zbavuje se mojí přítomnosti? Chodí po ulici a rozhlíží se po klucích? Hledá mezi nimi dalšího?

Po té hádce nastane moje zatím nejtěžší období od chvíle, co jsem zpátky. Provází ho hodně slz a vzpomínání. Nepochopení.

Jednu chvíli brečím, protože si vzpomenu, jak mě Rufus lechtal na chodidle.

Druhou chvíli brečím, protože si vzpomenu, jak mě Rufus chytl za chodidlo a táhl do sklepa.

Seděl jsem mu na klíně a líbali jsme se. On seděl na klíně mně a pohyboval se, ačkoliv jsem ho prosil, aby to nedělal. Usmíval se. Řval. Přehodil přese mě deku a uvařil mi čaj. Zabouchl dveře do sklepa. Bál se o moje zdraví. Pouštěl do mě elektrický proud. Tvrdil, že mě zachraňuje. Tvrdil, že mě zabije.

Miluju ho. Nenávidím ho!

A stejně, když máma vejde do pokoje, aby se zeptala, jestli chci něco vyprat a padne jí přitom zrak na Rufusovo tričko, které mám pořád na sobě, vyberu si jeho.

A vyberu ho i další den, když máma připraví na oběd makaróny se sýrem. Zírá na mě s bázlivým pohledem, kterým naznačuje, že má z mojí reakce strach. Nechce mě naštvat, nechce, abych se jí neustále vzdaloval. Ale mají pravdu. Neustále lžu a pak taky ječím, že maso je vražda a sýr je sračka a nic tak odporného bych nikdy nedal do pusy. A pokračuju dál. Shodím talíř na zem a makaróny se rozutíkají po podlaze.

„Víš, kolik krav muselo trpět a zemřít kvůli tvému posranému vaření?“

Neexistuje vyčítavější bolest, než když člověk rozbrečí vlastní matku. Já necítím nic.

Je to jen nekonečné utrpení.

Chci, aby to už skončilo.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Milli92
1. 9. 2020 9:01

O můj bože!
Stockholmský syndrom v celé své kráse. Chudák…

Karin
3. 9. 2020 20:15

Bulím vrátit se do normálního světa musí byt pro něj utrpení.

Tereza
4. 9. 2020 21:09

Strašně se mi líbí, jak popisuješ Mattiasovy pocity a myšlenkové pochody. Vím, že jsem to psala i minule, ale platí to i pro poslední dvě kapitoly a já se hodně moc těším na finále! Už jen dvě části, to je něco. Zezačátku se mi to zdálo neuvěřitelný… A taky jsem nevěděla, jestli to vydržím 🙂 Ale nakonec všichni přežili a já se pokaždé těším na pondělí. Ne, že bych pokaždé stihla vše přečíst, ale věděla jsem, že tam na mě další část čeká. Vlastně nevím, co budu dělat, až už žádný příběh vycházet nebude… Asi si budu muset vymyslet nějakou náhražku, jako… Číst vice »