MATTIAS, část devátá


Mívám noční můry. Nepravidelně, ale sem tam mě v noci vzbudí. Nejčastěji v nich jsem ve sklepě a stěny se většinou přibližují, pořád víc a víc, a i když zoufale volám a buším do dveří, Rufus neotevře. Někdy ve svých snech umírám. Z různých důvodů a příčin, ale záchrany se nikdy nedočkám.

Ale dnes, úplně poprvé, ve snu utíkám. Cítím tolik naděje a radosti, když probíhám ulicí k našemu domu. Když rozrazím dveře a vběhnu dovnitř. Když najdu svoji rodinu, jak sedí u jídelního stolu a v klidu obědvají. A smějí se.

Smějí se.

„Co tady děláš?“ vyjekne okamžitě máma a z vidličky jí spadne kus bramboru.

Zírají na mě jako na vetřelce. Nevraživě a otráveně. Otec dokonce zavrtí hlavou a velice chladným hlasem pronese: „Tady už nemáš co pohledávat!“

Maddie začne křičet.

„Drž hubu,“ zařvu nazpátek a zároveň pohlédnu na mámu. „Jsem tady. Jsem zpátky. Jsem doma,“ vyhrknu. Doufám, že projeví alespoň trochu lásky.

„Odešel jsi,“ odvětí klidně, zatímco krájí kus masa. Když si ho vkládá do úst, odvrátím zrak. Stěny se zvláštně vlní. 

„Unesl mě,“ zašeptám slabým hlasem.

Otec rázně vstane. Na zem mu spadne ubrousek, ale nikdo si toho nevšímá. Na malou vteřinu to vypadá, že mě obejme, ale on místo toho ukáže na dveře. „Vyprovodím tě.“

„Ne, ne, ne!“ rozčílím se. Běžím ke schodům a beru je po třech. Zastavím až u sebe pokoji. Jenže… Všude jsou jen posilovací stroje.

Jako bych tam nikdy dřív nebyl. 

Vyděšeně otevřu oči. V obýváku je stále tma a Rufus tvrdě spí. Ležím tak blízko, že bych mohl spočítat všechny jeho řasy. Místo toho se na něj natisknu ještě blíž. Automaticky mi přejede rukou po zádech a něco zamumlá.

Před pár dny jsem se Rufuse ptal, co je za měsíc. Prý květen. To znamená, že jsem tady už osm měsíců. Osm měsíců! Připadá mi to neuvěřitelné. Zkouším si představit, jak to asi vypadá tam venku, svět se přece musel o tolik posunout, změnit a vyvinout, že bych ho nejspíš ani nepoznal. Tady nic takového není. Tady je všechno natolik konstantní, že by klidně mohl být pořád leden.

Rufus hlasitě vydechne, dokonce mi přijde, že maličko zvedne koutky, jako by se usmíval. Upřeně sleduju jeho rty, jestli to udělá ještě jednou, ale už se nedočkám.

Spíme spolu. A tím myslím, že… Spolu spíme. Docela často. Pokaždé to probíhá stejně. Chce, abych si sundal oblečení, pak na mě obkročmo sedne a poprosí, abych se pohyboval. A já to tak dělám, moc neprotestuju. Nikdy ho předtím neprosím, aby to nechal na jindy, neřeknu, že nechci. V ten okamžik nad ničím nepřemýšlím, dělám, co chce.

Uklidňuju se myšlenkou, že kdybych měl na výběr, nikdy bych… Pořád je to znásilňování.

Ale život s Rufusem není jen o sexu. Mám dojem, že Rufus nás dva vnímá jako normální, funkční a šťastný pár. Já na tu hru částečně přistupuju, hlavně abych měl klid, a díky tomu… nějak fungujeme. Někdy dokonce hodně dobře.

V nebi jsem nebyl ani jednou. A sám v domě taky ne, protože jsem Rufuse pokaždé přemluvil, aby jídlo objednal do domu. Dovolil mi vybrat i nějaké sladkosti a veganskou zmrzlinu. A když zjistil, že jsem přečetl další hromadu knih a zbývá mi už jen jedna, vybírali jsme spolu přes internet nové knížky.

Koupil všechno, o co jsem si řekl.

Život s Rufusem není snadný. To rozhodně ne. Ale když jsem přestal odmlouvat a hádat se, zjistil jsem, že umí být velice pozorný a milý a starostlivý.

Škoda jen, že…

Dlouho si ho prohlížím.

… jsem všechno pokazil.

x

Rufus mi založil účet v MiseryDuh!, čaroděje jménem Attila. A když zrovna nepotřebuje pracovat nebo sám nehraje, dovolí mi být na počítači a dobývat Osamělou Pevnost. Respektive zrovna se ploužím přes zasněženou pláž a marně hledám Korintské doly, kde pevnost leží. Jeden otravný trpaslík mi dluží peníze a Rufus stojí těsně za mnou a naviguje mě. Často se mě dotýká. Pohladí po vlasech, promne rameno…

„To je Gerot. Může být starý klidně tři sta let. Nevěř mu, ať řekne cokoliv. Spoustu věcí bude určitě v truhle,“ pronese Rufus. Když se na něj letmo otočím, uvědomím si, že na sobě nemá tričko.

V první vteřině myslím, že chce sex. Dělali jsme to sice včera, ale… Není v tom žádný systém. Někdy si nevzpomene celý týden, jindy chce každý druhý den. Ale ve chvíli, kdy hru pauznu, abych si sedl na gauč, mi pocuchá vlasy a odejde.

Vytáhne z kapsy mobil a položí ho na konferenční stolek. Vysvleče si kalhoty a hodí je na zem. Když odejde na chodbu, pochopím, že potřebuje sprchu. A možná potom… A tak se vrátím ke hře.

Peníze z trpaslíka dostanu. V podstatě je z něj vymlátím. Spokojeně se opřu a protáhnu, až mi rupne v zádech. Potřeboval bych trochu pohybu, ale Rufus na sport není a děsím se, že by ho napadlo znovu přinést švihadlo. Takže se rozhodnu uvařit. Pobíhání po kuchyni sice není nic moc, ale aspoň něco.

Cestou do kuchyně zvednu Rufusovy kalhoty, poskládám je a položím vedle mobilu. Mobilu.

Položím je vedle mobilu?

Mobil!

Uvědomím si to až po nějaké době. Že tam jen tak leží, zatímco se Rufus sprchuje a já znám prvních pět čísel šestimístného PINU. Další příležitost už možná nedostanu a to stačí, abych sám sebe přesvědčil, že to musím alespoň zkusit.

Když beru mobil do ruky, nemyslím na to, jestli dělám dobře nebo špatně. Co by se stalo, kdybych se někam dovolal. Nebo nedovolal. Kdyby mě Rufus přistihl. Nebo nepřistihl. Kdybych se odtud dostal. Nebo nedostal.

Chci tím říct, že absolutně netuším, co dělám.

Dva – sedm – tři – dva – devět. A vím, že poslední číslo je v dolní části. Namátkou zkusím devítku, ale mobil mi zabrní v ruce. Na displeji se objeví hláška: špatný PIN.

V koupelně pořád teče voda. Nervózně nacvakám dva – sedm – tři – dva – devět, ale pak se mi smykne prst a znovu zadám devět. Špatný PIN. A společně s tím mi mobil oznámí, že mám už jen tři pokusy. Naštvaně zavrčím.

Dva – sedm – tři – dva – devět – osm. Špatný PIN. Ještě dva pokusy.

Dva – sedm – tři – dva – devět – sedm. Špatný PIN. Málem se rozbrečím, když mi zbude poslední pokus.

V koupelně přestane téct voda. Ale pořád mám čas. Než se poutírá, obleče, než… Ještě mám čas.

Přemýšlím, jestli jsem se nemohl splést, ale prvními pěti čísly jsem si docela dost jistý. Docela dost. Co je to docela dost? Devadesát procent? Víc? Míň?

Okřiknu se. Zírám na mobil. Znovu si předříkávám čísla. Panikařím a zároveň jsem v naprostém soustředěném klidu. A pak mi to konečně dojde.

Je to nula.

Dva – sedm – tři – dva – devět – nula.

Mobil se odemkne a na ploše naskočí moje stará fotka. Trochu mě to překvapí, ale nemám čas nad tím přemýšlet. Volám tísňovou linku.

Absolutně netuším, co bych měl říct. Slyším jen vyzvánění. Možná se představit?

Haló, tady Mattias Mawer. Unesl mě… A pak mi dojde další věc. Že nenajdou jen mě. Najdou i Rufuse. A já nevím, jestli… Nemůžu ho…

Zpanikařím. Všechno je to moc rychlé. Nic jsem si nestihl promyslet. Moje podvědomí ječí jako šílené, že ten hovor musím za každou cenu položit.

Ale přece ho nesmím položit. Je to moje cesta ven.

Polož to…

Nakonec to nejsem já, kdo to trápení ukončí. Je to Rufus. Stojí hned za mnou, ručník má ovázaný kolem pasu a tváří se neuvěřitelně rozzlobeně. Což značí konec. Konec všeho – možnosti utéct, být s Rufusem zadobře, přežívat tady v docela dobrých podmínkách, přežít…

 Vytrhne mi mobil z ruky a hovor položí. Chci mu říct, že vím, jakou jsem udělal chybu. Že jsem ji chtěl napravit. Že… KURVA. Já nic nevím. Nic nevím.

„Co to děláš?“ vyštěkne a hranou mobilu mě praští do hlavy. Moc to nebolí, přesto si na to místo přiložím ruku a vyjeveně na něj pohlédnu.

„Promiň,“ vydechnu. Na víc se nezmůžu.

„Co to děláš?!“ zařve a já vyděšeně couvnu dozadu a narazím do linky.

„Chtěl jsem objednat pizzu,“ vypálím první věc, která mě napadne. Ačkoliv oba dva víme, že strašně hloupě lžu. Spustím ruku a zkontroluju, jestli mi neteče krev. Neteče. „Promiň,“ zopakuju a sklopím zrak. Nedokážu snést jeho vyčítavý pohled.

„Margheritu nebo Hawai?“ zeptá se.

„Hawai.“

Dal bych všechno, všechno, abychom tuhle přetvářku mohli udržet. Přetransformovat ji na pravdu. Věřit tomu, že jsem volal do pizzerie. Jenže oba víme, co jsem dělal doopravdy.

„Jdi do koupelny, Mattiasi, a počkej tam, dokud pro tebe nepřijdu,“ slyším říkat Rufuse. Děsí mě, jak je klidný. Jak nechává všechny emoce v sobě.

V naší řeči netuším, co jít do koupelny znamená, protože podobnou instrukci jsem nikdy dřív nedostal. Jít do koupelny není jako jít do nebe. Ale ani to není sedni si na gauč. Takže… nevím, na čem jsem.

Ale když za sebou zavřu dveře od koupelny a ocitnu se sám, připadá mi to jako jasný trest. Stoupnu si k umyvadlu, opřu se o něj a pohlédnu na místo, kde by mělo být zrcadlo. Teprve teď mi dojde, že se třesu. Že mi dělá problém stát. Že mám studené ruce, ale v obličeji hořím. Teprve teď začínám plně chápat, jak moc jsem to posral.

Opakuju si fakta. Jsem Mattias Mawer. Jsem Mattias Mawer a jsem unesený. Rufus mě unesl a uvěznil v tomhle domě. Zavíral mě do sklepa, probodl mi ruku, dostal jsem několikrát elektrický šok. Znásilnil mě.

Neudělal jsem nic špatného, když jsem chtěl utéct. Je to přece logické. Ne? Nebo ano? Nebo ne?

Logické… Přirozené. Správné. Pochopitelné. Vyjmenovávám další a další přídavná jména, která dokazují, že jsem udělal chybu, kterou lze ospravedlnit.

Přede mnou určitě, ale před Rufusem těžko. A to je na tom to nejhorší.

Zavřu oči a bouchnu pěstí do umyvadla.

Nakonec se svezu do sedu. Zády opřený o dveře sprchového kouta prostě jen čekám. Čekám na rozsudek, který může být jakýkoliv. Možná i ten vůbec nejhorší.

A taky si představuju, že bych nezaváhal a dovolal se. Že by do domu vtrhli policajti a… Přál bych si hodně věcí. Teď v koupelně na zemi, možná dokonce víc než normálně. A mezi nimi potřebuju vědět, co bych dělal, kdybych dostal druhou šanci. Teď nemám nejmenší tušení.

Jedna část mysli říká, že bych zavolal, protože musím. Jsem vězeň a chci odtud pryč.

Takhle jednoduché to má být. A není. Jelikož druhá část potřebuje taky něco říct. Šeptá, a přesto je o tolik hlasitější. Nechci, aby šel Rufus do vězení. Nechci. Nechci.

Nakonec je to asi jedno. Rufus do vězení nepůjde. Já se nedostanu ven. Rufus vyvázne bez trestu. Já si to odskáču.

Jak bych v takové chvíli vůbec mohl necítit strach?

Znásobí se, když Rufus vejde dovnitř. Praští do dveří a okamžitě spustí: „Chtěl jsem objednat pizzu,“ napodobuje můj hlas, ale zároveň působí vážně. „A ta ženská na druhé straně tvrdila, že jsem se dovolal na tísňovou linku. Musí mít podobné číslo. To je zvláštní, že jo?“

Chci se ho zeptat, co čekal. Že otevře dveře a já neuteču? Tohle po mně přece nemůže požadovat. Bouchnu zády do sprchových dveří a pak se zhoupnu dopředu. Tohle přece nemůže chtít, tohle už je moc, tohle ne, po tom všem.

Rufus se mezitím skloní a prohrábne mi vlasy. Dělá to vlastně docela často. Ačkoliv… Dělával to často, co bude teď, je ve hvězdách. „Mattiasi, proč jsi mi tak ublížil?“ vydechne. A ano, skutečně zní ublíženě, ale to on nakonec vždycky, když se mu něco nelíbí.

Znovu se zhoupnu. Prsty si vejdu do vlasů a neodpovím. Není nic, co bych mohl říct.

Taky si sedne na zem. A i když na něj nekoukám, vím, že on na mě ano. „Nechovám se k tobě hezky? Nutím tě jíst sračky? Zavírám tě do sklepa?“

V duchu mu odpovídám, nahlas však mlčím, což ho asi naštve, protože v další vteřině začne křičet. „Podívej se na mě! Přece tě beru ven! Můžeš vařit, číst si… Založil jsem ti vlastní účet!“ Zhluboka se nadechne a další věc, kterou řekne, mě totálně rozloží. Na milión kousků. „Miluju se s tebou.“

 Rozbrečím se. Usedavě a sám sobě zním jako totální zoufalec, co si nepromyslel následky svých činů. Ani se nedivím, že Rufus vstane a odejde. Dveře od koupelny nechá otevřené, ale neotočí se za mnou. Neřekne, jestli už smím vyjít ven.

Všechno jsem to posral, posral, POSRAL JSEM TO. Kurva.

Nezvládnu se vrátit do doby, kdy to mezi námi bylo horší. Chci zastavit slzy, ale ony pořád tečou. Popotahuju, do hřbetu ruky si utírám sopel, a i když zhluboka dýchám, trvá mi desítky minut, než skutečně přestanu. A i potom mi není nejlíp.

Vím, co musím udělat. To není zas tak těžké zjistit. Je to jen o tom odhodlat se, což v dané situaci jsem ochotný nějak zvládnout. Udobřím si ho, za každou cenu. Vstanu, opláchnu si obličej a pak jdu zpátky do obýváku. Dveře do nebe přitom ignoruju. Protože neexistují.

Rufus sedí u počítače a kreslí. Vypadá zaujatě a já bych se mu strašně rád posadil na klín a prohlížel si jeho kresby. Místo toho si kleknu na zem. Přejedu dlaní po Rufusově stehně. Jako bych ho chtěl požádat o ruku, nebo mu vykouřit. Nebo ho prosit o odpuštění. Modlit se, aby mi neublížil.

„Je mi to moc líto,“ hlesnu a ve stejné chvíli se tužka v Rufusově ruce rozlomí na dvě poloviny. „Jsem… Jsem tady rád, ale občas se mi prostě stýská. Nezlob se na mě,“ pokračuju.

Rázně odsune papíry na stranu a popadne grafický tablet. Každý jeho pohyb působí trhaně, nepřirozeně. Napadne mě, že by možná bylo přece jen lepší, kdyby mi ublížil. Pomstil se. Vydržel bych to, snad. A pak by všechno bylo jako dřív. Znovu už bych nechyboval.

„Rufusi, prosím. Mluv se mnou.“

„Přestaň mi podlézat,“ vyštěkne. Zvedne zrak jen na malý okamžik. „Kdyby záleželo na tobě, už by tu byli policajti.“

Má pravdu. A pak by nás od sebe odtrhli. Chápu, proč se cítí ublíženě. Nebo ne? Nebo ano?

Vykřikne naprosto nečekaně, proto se leknu a trhnu sebou. „A proč?! Protože jsou pro tebe důležitější lidi, co pro tebe kurva nikdy nic neudělali. Nesnáším tě!“

„Nesnášíš mě?“ zopakuju. Nevěřím mu, nechci věřit. Ta představa, co by to pro mě znamenalo, je příšerná. Vstanu a konsternovaně přejdu ke kuchyňské lince. Klepou se mi ruce, přesto se natáhnu pro sáček rýže.

Nesnáší mě.

Pánev mi vypadne z ruky a s hlasitým třesknutím dopadne na zem. Chvíli po ní i miska a vařečka. A ve vzduchu je cítit pach spálené rýže. Upřímně nemám tušení, jestli chci víc brečet nebo se smát. Možná zvracet.

Skončím na zemi, opřený o ledničku. Seru na rýži. Seru na nepořádek. Seru na kručení žaludku. Veškerou pozornost věnuju Rufusovi. Předstírá, že hraje. Ve skutečnosti jen hledí na monitor a pohybuje myší. Nepodívá se na mě, ani když si jde pro sušenku.

Co kdyby mě vážně nesnášel?

A já přitom potřebuju, aby mě Rufus miloval.

Chci, aby mě miloval.

Trvá mi, než vstanu a přejdu ke gauči, protože jinak bychom zůstali uvězněni ve stejných pozicích. Neschopni se rozhodnout co dál. „Nechceš si jít lehnout?“ vydoluju ze sebe. Lehnu si, ale přitom z Rufuse nespouštím zrak.

Ještě včera jsem se vzbudil z noční můry a on ležel vedle mě. Hladil jsem ho po zádech. Usmíval se ze spánku a všechno bylo v pořádku.

Pohledem ho prosím, aby mě objal. Pohladil. Odpustil. Zapomněl.

Jenže Rufus na moje pohledy nereaguje. Přejde do kuchyně, zírá na nepořádek, který jsem udělal. „Proč? Aby sis vzal můj mobil? Posluž si. Změnil jsem PIN.“ Najednou stojí nade mnou, popadne mě za obojek a zacloumá jím. „Chtěl jsem ti ho sundat!“ vyštěkne. V očích má tolik zloby, že na okamžik čekám, že mě odtáhne do sklepa.

Což neudělá. Jen se dívá.

Posunu se, abych mu udělal místo. „Pojď si za mnou lehnout, prosím.“ Chytnu ho za dlaň a nepustím. Propletu s ním prsty a v podstatě ho vtáhnu k sobě. Cítím jeho teplo, známou vůni a jsem rád, že neodejde, když přes něj přehodím ruku. Jemně mu přejedu prsty po páteři.

Napadne mě, že bych ho políbil.

Zírám mu na rty, trochu pootevřu pusu, nadechnu se, ale nakonec to nedokážu. Raději zavřu oči a předstírám spánek. Jsem rád, že je u mě. Chci všechno napravit. Ale polibek je to poslední, co mi nevzal. Co mi zůstalo.

Sevřu rty pevně k sobě.

Nakonec přece jen usnu. Je to spíš únik před realitou, než že bych byl vyloženě unavený.

x

Probere mě šramot. V místnosti je tma, takže chvíli trvá, než začnu vidět alespoň obrysy nábytku. Přesto ale žádné světlo nepotřebuju, abych poznal, že místo vedle mě je prázdné.

„Rufusi?“ vydechnu.

Šramot na okamžik ustane. Uvědomím si, že je Rufus u ledničky a přehrabuje se v mrazáku. „Děje se něco, Rufusi?“

Jeho odpověď je strohá a odměřená. „Spi,“ odsekne. Z posledního boxu vytáhne sáček mražené zeleniny a přiloží ho na obličej. Poznám to jen podle zvuku, protože sáček nezaměnitelně šustí a Rufus sykne bolestí.

„Co se ti stalo?“ vyhrknu a natáhnu se k lampě. Rozsvítím, ale on okamžitě odvrátí hlavu směrem ke stěně. Jako kdyby měl strach, že mu ještě víc ublížím. Vyskočím z postele a přijdu blíž.

„Rufusi, krucinál,“ zalapám po dechu, když uvidím rány na jeho obličeji. Rozbitý ret, modřina na čelisti, opuchlé oko, šrám na čele a hodně krve. Na zemi, rukách, zubech… Okamžitě mu pomůžu vstát a odvedu ho k sedačce. „Sedni si, ošetřím ti to.“

Přinesu lékárničku. Očistím ho od krve a pak mu všechny rány vydezinfikuju.

Moje první, druhá a třetí myšlenka směřuje k potřebě ulevit mu. Teprve až potom začnu uvažovat, co se asi stalo. Není to poprvé, co ho vidím takhle. Nebo možná takhle ještě ne, ale podobně.

Přejedu mu prstem po modřině.

„Vypadáš – Kdo ti to do háje udělal?“

Mám zlost. Nejprve proto, že Rufus uprostřed noci odešel a nechal mě samotného. A pak jsem naštvaný, protože mu někdo ublížil a já nevím, co dělat.

Místo odpovědi se Rufus předkloní, jakoby měl v další vteřině zvracet. Zachrčí a pak obrátí oči v sloup. Celým tělem přepadne dopředu. Kdybych ho nechytil, svalil by se na zem.

„Rufusi?“ Držím ho za ramena. Zatřesu jím. „Rufusi, sakra!“ vykřiknu. Opatrně ho položím na sedačku, abych si ho mohl prohlédnout.

Dýchá. To poznám. Ale všechno ostatní…

Co když krvácí do mozku?

Co když má otřes mozku?

Co když potřebuje do nemocnice?

Co když umírá?

Zkouším zůstat v klidu, vyřešit celou situaci s chladnou hlavou. Najít řešení. Za každou podělanou cenu. Nevšímám si toho, že chci brečet. A zvracet.

Roztřesenýma rukama vytáhnu Rufusovi mobil z kapsy, ačkoliv jsem sám sobě slíbil, že už to nikdy neudělám. Jenže tohle je přece stav nouze. Nemůžu Rufuse nechat umřít. Nemůžu ho… Nějak to vyřeším.

Až přijede záchranka, schovám se, aby mě nikdo neviděl. Zalezu třeba do sklepa.

Dva – sedm – tři – dva – devět – nula.

Mobil zavibruje. Špatný PIN.

Frustrovaně vykřiknu.

Pamatuju si, že mi Rufus o změně PINU říkal, ale doufal jsem, že mě třeba jen zkoušel. Jenže Rufus nikdy nic nenechává náhodě. A teď je v bezvědomí a já mu nemůžu pomoci!

Běžím ke dveřím. Zkouším číselné kombinace, dokud nemám prsty odtlačené od tlačítek. Pak do nich chvíli buším.

Nic z toho samozřejmě nepomůže, ale aspoň se trochu uklidním.

Odploužím se zpátky k Rufusovi. Pořád dýchá.

Mobil mu schovám zpátky do kapsy, aby nic nepoznal, kdyby se probral. A pak si lehnu vedle něj. Oba nás přikryju dekou a pevně obejmu.

„Všechno je to moje vina,“ zamumlám. Položím mu hlavu na hrudník, abych slyšel jeho srdce a cítil, jak dýchá. „Kdybych ti nesebral mobil, nezměnil bys PIN a já bych ti teď mohl zavolat pomoc. Ne, kdybych ti nesebral mobil, neodešel bys pryč a nic by se nestalo. Promiň.“

Na vteřinu čekám, že odpoví, ale to se nestane. Vůni mandarinek zase nahradí pach dezinfekce.

Ale dýchá. Na ničem jiném nezáleží.

x

Neusnu ani na okamžik. Přelehnu si tak, abych na něj viděl. Abych ihned poznal, kdyby pohnul víčky. Občas ho oslovím, jako bych čekal, že odpoví.

„Rufusi?“

Ticho v domě je strašidelné. Něco lupe ve zdech, lednička hučí a kape kohoutek. Určitě. Přece ho slyším. Jenže když se konečně odhodlám a vstanu, dřez je úplně suchý a nikde nic neteče.

Možná mi už kape na maják.

„Rufusi?“

Zvednu známky na Rufusově krku a zacinkám jimi, jako by mi jejich zvuk chyběl. A možná ano. Chybí mi tolik věcí. Když se na ně ale pokouším vzpomenout, napadají mě jen ty, které jsou úzce spjaty s Rufusem.

Chci se nadechnout, ale než stihnu znovu vyslovit jeho jméno, zvedne Rufus ruku a přiloží si ji na obličej. Nikdy v životě jsem necítil takovou úlevu. Dokonce ani když mi Rufus slíbil, že už se do nebe nikdy nevrátím.

„Tys mě ošetřil. Proč jsi to udělal?“ pronese opatrně. Zní, jako by ho každé z těch slov neskutečně bolelo.

Pevně ho sevřu v objetí. Chce se mi smát, což nesmím, protože by si to určitě vyložil špatně. „Rufusi, bál jsem se…“ Neubráním se radostnému povzdechu. „Že je to něco vážného. Nevěděl jsem, jestli nemáš otřes mozku, nebo tak něco. Jak se cítíš?“

Jeho dobře je pro mě balzám na duši. Usměju se.

„Co se stalo?“ chci vědět. A pak mi dojde, že i když bych si to moc přál, není to jako předtím. Nevrátili jsme mávnutím kouzelné hůlky čas. Pořád je příšerně naštvaný. Pořád se na mě dívá, jako bych všechno nenávratně pokazil.

Nenávratně.

Nesnáším tě.

Sevře se mi žaludek, když vstane. Několikrát málem upadne, ramenem narazí do futer, a přesto chce co nejdál ode mě. Slyším ho, jak práskne dveřmi od ložnice, přestože jsem na něm vypozoroval, že tu místnost z nějakého důvodu nemá rád. Ale teď je evidentně lepší než být se mnou.

x

Nejspíš mě v tom hodlá pořádně vymáchat. Přečtu Harryho Pottera a Vězně z Azkabanu a rovnou pokračuju Ohnivým pohárem. Spím. Osprchuju se. Chodím po domě s pohledem upřeným ke dveřím vedoucím do ložnice. Několikrát mě napadne zaklepat, ale nakonec… přece musí někdy vyjít. A tak čekám.

Zase čtu. Harry Potter porazí draka, já porazím nutkání zaklepat. Harry Potter neřeší tajemství dračího vejce, já neřeším tajemství Rufuse. A takhle bych mohl pokračovat věčnost, jenže jsem tak zabraný do toho, co vlastně nedělám, že absolutně nevnímám samotný příběh.

Naučím se pár norských slovíček. Skončím u „faen,“ které opakuju do zemdlení, protože je to jediné sprosté slovo, co znám. Ale moc mi nepomůže. Možná, kdybych ho Rufusovi zařval přímo do ksichtu, ulevilo by se mi.

Udělal jsem kravinu, ale přece se nemůže zlobit věčně. Nakonec mi odpustí. Jsem si tím tak jistý, že mě to na chvíli uchlácholí. Jenže pak nad tím začnu uvažovat a to je cesta do pekel. Nebo do nebe. V obou případech prostě na hovno.

Co když Rufus dojde k přesvědčení, že jsem pro něj příliš velké riziko a rozhodne se mě zbavit? Co když jeho nesnáším tě nebylo myšleno jen v afektu? Zamiloval se, protože viděl moji fotku. Stejně nepochopitelně se mohl odmilovat. Co když už nikdy nevyjde? Co když byla jeho zranění vážně vážná?

Co když…

Vážně vážný je především strach, když se z ničeho nic dveře do ložnice otevřou. Jakoby Rufus slyšel moje myšlenky. A v ten okamžik je to přesně taková ta situace, kdy vlastně nevím, co chci.

Chci, aby byl se mnou. Chci, aby zase zmizel v ložnici a já mohl klidněji dýchat.

Nechci být sám. Nechci, aby na mě hleděl, jakože už se minulost nedá napravit.

Chci ho. Nechci ho.

Přejde do kuchyně. Do kelímku napustí vodu a hltavě pije. Otevře ledničku, vytáhne dvě jablka a velice průhledně mě ignoruje. Vypadá jako duch, bledý a vzdálený od světa. Pomalu se šourá, takže mi připadá, jako by se vznášel. A modřina na čelisti se mu mezitím vybarvila do fialova.

Otevřu pusu, ale místo, abych něco řekl, zase ji zavřu.

V další vteřině zmizí v ložnici.

Faen!

Rozčileně vyskočím na nohy. Mám pocit, že jsem všechno pokazil. Už zase. Jako bych byl předurčen dělat jednu chybu za druhou.

Nakonec chodím po domě a bavím se sebeobviňováním. Protože jsem se nedokázal ospravedlnit. Protože jsem volal na tísňovou linku. Protože jsem chtěl utéct. Protože jsem mu tolikrát vzdoroval. Protože jsem si nevšiml, že se do mě zamiloval, když přišel k nám domů. Což bylo sice před milionem let, ale stejně nejspíš za všechno můžu!

I za rány na Rufusově obličeji.

Vlastně mi ani nedojde, co dělám, dokud to doopravdy neudělám.

Zastavím u dveří do ložnice a zabuším. „Rufusi? Jsi v pořádku? Slyšíš mě?“ Zním naléhavě a téměř žalostně. Hlasitě polknu. Nechci, aby věděl, že jsem vyděšený.

„Jdi pryč,“ odvětí.

„Rufusi, prosím,“ vyhrknu. „Prosím, pojď za mnou. Prosím. Vím, že jsem to posral. Já to vím a strašně mě to mrzí. Už to nikdy neudělám.“ Opřu se čelem o dveře. Slyším, jak na druhé straně něco zamumlá, ale nezachytím jediné slovo.

Mozek mi logicky napovídá, že jednou musí vyjít. Tak jako tak. Ale bože, je to Rufus. Copak on někdy něco dělá, jen protože je to logické?

Nečekám, že poslechne, proto překvapeně couvnu, když přece jen rozrazí dveře. Vteřinu nebo dvě nehybně stojí, ale pak projde do obýváku a svalí se na sedačku. Bez jediného slova, bez jediné emoce. 

Je se mnou a zároveň není.

Kleknu si vedle něj a položím mu ruku na čelo. Pokud bude chtít, klidně mu vykouřím. Vím, že je odporné tohle jen tak přiznat, ale s tím se docela klidně smířím.

Nakonec.

„Nemáš hlad?“ optám se starostlivě. „Udělám ti polévku, chceš?“

„Jo, to by bylo prima,“ vydechne s pohledem upřeným před sebe. Myslím, že se na mě nedívá schválně. Nebo si všechno jen vsugerovávám. Třeba přemýšlí, jak přejít přes Ohnivé pláně a ke křišťálovému trojzubci.

„Můžeš přese mě hodit deku?“

Zakryju ho, ale mám pocit, že to nestačí. Proto se k němu skloním a políbím ho do vlasů, což je z mojí strany velká věc, ale on ji nejspíš ani nezaregistruje. A pak vařím polévku, takže mám spoustu času uvažovat nad tím, proč jsem to udělal.

Všechno se posouvá. Respektive hranice se posouvají. Občas si to uvědomuju a občas mi to dojde později. Vím určitě, že před osmi měsíci bych mu pusu do vlasů nedal. Samozřejmě. Taky bych mu nepodal deku a neuvařil polévku. Bylo by mi jedno, jak mu je, respektive bych mu přál nekonečné utrpení.

Ani před sedmi měsíci, šesti, pěti… Ale někde se to zlomit přece muselo.

Občas ho zkontroluju. Spí.

Pamatuju si, že Izraelský stát byl založen 14. května 1948. Nepamatuju si, kdy se stalo, že mi nevadí být u Rufuse. Necítím k němu odpor. Některé dny vyloženě toužím po tom, aby mi byl blízko. Mám rád, když mě pohladí ve vlasech, když splním další level v MiseryDuh! a on je pyšný, když spolu sledujeme filmy a dohadujeme se, jestli se nám líbí. Většinou se shodneme, ačkoliv jsem možná trochu kritičtější.

Myslí si, že Rafaelo je nejlepší Želva Ninja, což mi z nějakého důvodu přijde jako nesmírně důležité.

Dovařím čočkovou polévku. Všechno nádobí uklidím a schovám, dokonce vytřu podlahu, abych uklidil rozsypaná zrnka staré rýže. Sám trochu polévky sním a pak jdu Rufuse probudit, protože mám pocit, že strašně dlouho nejedl.

Sednu si k němu a zkontroluju, jestli nemá teplotu. Vypadá hodně neklidně, proto mu prohrábnu vlasy a palcem přejedu po obočí.

„Rufusi,“ zašeptám. Trochu sebou cukne. Trvá pár vteřin, než otevře oči. Medové, medové, medové. Nemá smysl si nic nalhávat, bez ohledu na hranice, bez ohledu na preference a tak dále… Ty oči považuju za nejkrásnější na světě.

Což je něco, co bych nahlas nikdy neřekl.

Ani neřeknu.

Posadí se, vezme polévku a chvíli si ji prohlíží. „Ty první,“ vydechne.

Spokojeně se opřu a zavrtím hlavou. „Já už jsem jedl, Rufusi,“ odvětím a natáhnu nohy. Trochu mě bolí z toho, jak jsem posledních několik hodin chodil neklidně po domě.

Jenže klid nepřijde ani teď, protože Rufus z ničeho nic vyštěkne: „Cos do ní dal?“

Tuším, kam tím míří, ale nechci tomu věřit, proto jen pokrčím rameny. „Čočku, mrkev a tak. Co se děje?“

V podstatě mi misku vnutí. Hodí mi ji do klína a rozespalý a unavený výraz se tak rychle přemění na čirou zlost, že nedokážu zakrýt zklamání. Jestli jsem doufal ve zlepšení jen proto, že vyšel z ložnice, tak jsem se pletl.

„Myslíš, že jsem idiot?!“ zařve. „Dej si a uvidíme, co se stane.“

Nevím, jestli vážně věří tomu, že bych mu dal něco do jídla, ale neuhne pohledem, proto poslechnu. Sním dvě plné lžíce, ani přitom nemrknu a ještě otevřu pusu a vypláznu jazyk, aby viděl, že jsem všechno spolkl.

„Dobře,“ uklidní se najednou a opatrně ochutná.

Jsme zpátky v době, kdy byl nevyzpytatelný. Nečitelný. Kdy ho jedno slovo, jeden čin, jeden pohled, dokázal příšerně rozčílit. Pozoruju ho, zatímco srká polévku.

Nic neřekne. Já taky nic neřeknu.

Hrozně si přeju, aby se všechno vrátilo do normálu. Aby se usmál a pohladil mě po vlasech. Řekl, že jsem pako, protože jsem při potyčce v Královské baště ztratil kouzelné fazole. Místo toho ale v jeho výrazu nacházím něco… Něco velice znepokojivého.

x

Dělám, co můžu. Ale pravdou je, že toho moc nezmůžu. Dny ubíhají a já cítím, jak se ode mě vzdaluje. Fyzicky i psychicky. Nechce, abych k němu chodil. Nechce, abych na něj mluvil. Nejspíš už ani nechce, abych existoval.

Možná sní o tom, jak jednoduše zmizím. Možná už si hlavě rýsuje plán, jak se mě zbavit. Možná, že prostě jen potřebuje čas. Možná jen všechno přeháním. Možná nedokážu žít s myšlenkou, že zvládne být beze mě. Zatímco já… Občas odejdu do koupelny a tam brečím. Pak si opláchnu obličej a dělám, jakože nic.

Myslím, že ho štvu. Ale je to jako… Nejde ho nechat na pokoji. Potřebuju ho, potřebuju slyšet, jak říká, že je všechno v pořádku.

A tak se ho na to často ptám.

„Jak se cítíš?“

Pokaždé odpoví stejně.

„Dobře.“

Oba víme, že lže. Navíc se začíná chovat divně. Šourá se po domě, od ničeho k ničemu. Občas vypadá překvapeně, že mě vidí, skoro jako by na moji přítomnost zapomněl. Skoro nejí. Na očích mu vidím, že má strach. A tak před ním každé jídlo ochutnám. Nabere si pár lžiček, ale víc do sebe nedostane.

A nespí. Respektive jsem ho už několik dní neviděl spát.

Nikdy by mě nenapadlo, že… Ta představa mi připadá nemožná, ale každý den je reálnější a skutečnější než všechno ostatní. Tím, že jsem mu sebral telefon a zavolal na tísňovou linku, jsem ho totálně zlomil.

A poslední dny jsou přesně ty chvíle, kdy je jen otázkou času, než se všechno definitivně zhroutí. Což se nakonec stane jedno odpoledne.

Rufus beze slova odejde do koupelny. Beze slova teď dělá všechno, takže tomu nevěnuju žádnou pozornost. Čtu zrovna první kapitolu Fénixova řádu, proto ani nezvednu zrak. Dokonce mě ani nepřekvapí, když se ozve první rána. Teprve druhá mě probere.

Zaposlouchám se.

„Je všechno v pohodě?“ zavolám.

Jsou to tlumené, nepravidelné rány. A upřímně nemám nejmenší tušení, co se za nimi skrývá. Vstanu, abych Rufuse zkontroloval.

Zaklepu na dveře. „Rufusi?“

Společně se zaklepáním všechno utichne. Neslyším téct vodu, splachovat záchod, kroky… Svým způsobem mě to vystraší ještě víc. „Jdu dovnitř!“ vykřiknu.

Rufus leží ve sprše, oblečený, mokrý a totálně domlácený. Krev má úplně všude, stéká mu po obličeji, dopadá na kachličky a mizí v odtokovém kanálku.

„Rufusi!“ vykřiknu vyděšeně. Seberu ručník, namočím ho v umyvadle a kleknu si vedle něj. Vypadá…  Z ničeho nic se usedavě rozbrečí a natáhne ke mně ruce.

Nevím, proč si zrovna teď vybavím, jak jsem ho viděl poprvé. S klaunskou maskou na hlavě, sebevědomého, pobaveného, trochu arogantního a zlomyslného. Představoval ultimátní zlo. Poprvé jsem skutečně nenáviděl, tak hluboce, až mě samotného překvapilo, že jsem toho schopen.

To, co cítím teď, je diametrálně odlišné.

Pevně Rufuse obejmu a přivinu ho k sobě. „Co se děje?“ dostanu ze sebe. Zním vyděšeně. Jsem vyděšený. „Mluv se mnou,“ zaprosím. Po dnech ticha a vyhýbání potřebuju, aby konečně něco řekl.

Zkusí vstát, ale je zesláblý, proto ho podepřu a pomůžu mu na nohy. Pomalým krok sun krok společně dopajdáme do obyváku, kde v podstatě spadne na sedačku. Rufus mě odmítá pustit, tak zůstanu u něj. Na dlaních mám krev. Chvíli na ni zírám a pak zírám konsternovaně na Rufuse. Nic nechápu.

„Zmlátil mě!“ vyhrkne a přitom se zajíkne.

„Co? Kdo?“

„Můj táta. Ten čurák. Nemůžu to udělat, nemůžu tě zabít. Vždyť to nejde!“ Brečí tak, že mu skoro nerozumím. Skoro. Ve skutečnosti se mi ale všechna slova zabodávají do srdce. A bolí. Hodně.

„Já ti nerozumím. Co se stalo v té koupelně? Upadls?“

Praští rukou do polštáře. Zůstanou na něm červené skvrny. „Říkám, že mě zmlátil! Copak mě neposloucháš? Nepřestane, dokud to neudělám. Je to stejné jako tenkrát. Řekl, že mě opustíš stejně jako Dustin. Ty chceš, abych umřel. Tak už to řekni, kurva, řekni, že mě nenávidíš. Nemusíš nic hrát.“

Hledím na něj s otevřenou pusou. Sevřu jeho ruku ještě pevněji a pokouším se zůstat v klidu. Pokouším. Se. Zůstat. V. Klidu. Naživu. „Tvůj otec byl v koupelně a zmlátil tě,“ řeknu de facto sám sobě. Zjišťuju, jak ta slova zní a nakolik bych jim dokázal věřit.

Třeba by… Bože, chci přijít na jedinou možnost, jak by jeho otec mohl nepozorovaně proklouznout do domu, zmlátit Rufuse a pak zase zmizet, aniž bych ho nezahlédl, ale dojdu k jedinému.

Zírám na žaluzie. Jsou vlastně mnohem horší než mříže, protože přes ně nevidím vůbec nic. Jediný paprsek světla. Možná by stálo za to pořídit závěsy, zatahovat je a předstírat, že je stačí pouze odhrnout.

„Nechci, abys umřel,“ zašeptám. Cítím, jak mi po obličeji stékají slzy, proto zhluboka nasaju vzduch.

„Možná,“ odvětí Rufus. Otře si obličej do rukávu. „Ale co bys asi tak udělal, kdybych ti sundal obojek? Nemůžeš se dočkat, až mi ublížíš, nemám pravdu? Chceš, aby mě od tebe odvedli a zavřeli. Představuješ si, co všechno mi uděláš, že jo? Vsadím se, že na to myslíš od začátku. Ta tvoje posraná hra, že mě máš rád, mě pěkně vytáčí!“

Prohlédnu si ho. Věděl jsem, že v některých chvílích přemýšlí trochu jinak. Ale on vídá lidi, kteří zde reálně nejsou. To se jako mlátil sám a představoval si, že nad ním stojí otec? Praštil hlavou do kachliček?

„To přece není pravda,“ slyším sám sebe říkat. Ale můj hlas zní tak slabě a roztřeseně, že mnohem hlasitěji zopakuju: „To přece… Není pravda!“

Hledám argumenty. Pravdou je, že mi v ten okamžik mozek příliš nefunguje. Pořád sám sobě nevěřícně opakuju, že si Rufus myslí, že ho otec… Že… ho…

Z ničeho nic vyskočí na nohy, jako by všechna zranění přestala zázračně bolet, a popadne mě za zápěstí.

Z jeho pohledu, napůl šíleného a napůl naštvaného, poznám, co má v plánu. Takhle na mě zíral vždycky, když pak následovalo…

„Rufusi!“ vykřiknu okamžitě. Zapřu se nohama, ale smýkne mnou, takže zavrávorám a udělám tři kroky dopředu. Tři kroky blíž k… „Slíbil jsi, že… Přestaň. Prosím. Promluvíme si o tom. Já bych ti přece nikdy neublížil!“

Ochromí mě strach. Nebo možná představa toho, co mě čeká, protože mě táhne po chodbě dál a já nedokážu udělat nic, abych mu v tom zabránil. Tohle přece nemůže být pravda. Nebo je? Je pravda, že tam každou vteřinou skončím a všechno, co je teď kolem mě, chodba, teplo, dřevěnná podlaha, měkká sedačka, učebnice a knihy, že to… zmízí?

Možná jsem si příliš nevážil věcí, které mi Rufus dal.

„Já vím, že chceš utéct, Mattiasi. Předstíráš, že se ti líbím. Bože, měl by ses stydět. Je mi z tebe špatně! Jsem skoro nemocný z toho, že mě tak nenávidíš!“

Neslyším ho. Vnímám jen tmu. Dokonce na bosých chodidlech cítím chlad.

Vím, z čeho mám největší strach na světě. Z téhle chvíle. Z vědění, že skončím v nebi, ale ještě tam nejsem. Ještě pořád můžu bojovat, ještě pořád cítím teplo, ještě pořád žiju tady, allespoň do okamžiku, než se dveře nezabouchnou.

Chci říct… Ne, chci prosit, jenže veškerá slova mi zmrznou v krku. A Rufus nemá trpělivost, aby počkal, takže do mě pořádnou silou strčí. „Ale s tím je konec. Když mě nemůžeš milovat upřímně, tak je konec,“ zařve.

Tohle je ona. Ta nejhorší vteřina na světě. Absolutní strach. Jsem ještě tady a zároveň už i tam dole.

A pak… Rufus práskne dveřmi.

x

Nemá smysl lhát. Nemá smysl se trápit, chodit ode zdi ke zdi a pokoušet se vydržet. Proč bych to dělal? Je konec. Konec. Konec.

Nebyl jsem v nebi tolik měsíců, a přesto mám najednou pocit, že jsem nikdy neodešel. Přesně si vybavím každý záhyb na zdech, nerovnost na podlaze, dokonce i pocity a myšlenky, které se mi tenkrát honily hlavou. Jako kdyby tu na mě celou tu dobu, dlouhé měsíce, čekaly.

A teď se radovaly, že jsem zpátky.

Sedm schodů, pět kroků, kýbl, nejvzdálenější roh od místa, kde jsem zvracel a chcal a sral. Nic se nezměnilo. Dokonce ani já.

Kousnu se do rtu. Zvládnu udělat jeden krok, než mě moje vlastní tělo zradí a já spadnu na zem. Nevstanu, dokonce to ani nezkusím. Mám trochu vykasané tričko a studená podlaha na kůži prakticky pálí, ale… NO A CO KURVA?

Stejně chcípnu.

Chcípnu.

Chcípnu.

Chcípnu.

Chcípnu.

A všechno ostatní je tak bezvýznamné.

Jako křesťan bych měl věřit v nebe, tedy to pravé nebe, ale když se řekne smrt, představím si hnijící tělo v zemi. Moje hnijící tělo. Navíc Rufus by mě nejspíš zakopal někde na zahradě. Žádnej hrob, žádnej pohřeb, žádnej pomník, žádný rozloučení. Prostě bych zmizel z povrchu zemského.

Jako jsem zmizel ze světa.

Mattias Mawer vlastně nikdy neexistoval.

A s tím nejsem smířený. Nechci, aby to takhle skončilo. Hrozně se smrti bojím. A toho, že to bude bolet. Nejsem žádnej posranej hrdina, abych dokázal umřít s hrdostí.

Stačilo by mi vidět nějakou naději. Například… Věřit, že mi Rufus neublíží. Že bych mu chyběl. Skončím ovšem u hádání, jestli mě tady jednoduše nechá a počká, až chcípnu, nebo si pro mě přijde a ukončí to rychleji.

Tipuju spíš to první, což mi přijde legrační, protože by to znamenalo, že už ho nikdy neuvidím.

Vídal jsem ho každou minutu každého dne. Byl to první, co jsem ráno viděl, když jsem otevřel oči. A zároveň i poslední, když jsem usínal. Sledoval jsem ho, jak se rozčiluje, když hraje na počítači. Jak se usmívá při sledování filmu. Jak nadzvedává obočí a působí překvapeně, když se s ním dělím o zajímavosti. Které vesměs stejně znal, ale kvůli mně předstíral, že ne. Znám do nejmenšího detailu jeho výraz, když vyvrcholí. Zčervenají mu uši, zajíkne se, přivře oči, zaryje mi nehty do kůže, zakloní hlavu, vydechne, zachvějí se mu rty…

Celých osm měsíců byl středobodem mého vesmíru. Neexistovalo nic důležitějšího.

Takže dojdu ke zjištění, že mi nepřipadá legrační, že už ho možná nikdy neuvidím. Ve skutečnosti mě to šíleně rozruší. Možná i brečím, nevím.

Trvá věčnost, než přestanu hysterčit. Neutřu si slzy, nechám je jednoduše zaschnout. Dokonce nemám sílu ani popotáhnout, takže mi z nosu teče sopel. A přeju si všechno změnit. Všechno.

Chci popotáhnout.

Chci vědět, co se stane, až se Harry vrátí do Bradavic.

Chci zkusit recept s černou čočkou.

Chci ho ochutnat.

Chci se dostat do devadesátého devátého levelu a získat nefritovou korunu.

Chci vstát, zabušit na dveře a povědět Rufusovi, že potřebuju být s ním. Navždycky a napořád.

Chci, aby věděl, že…

Chci toho hodně.

 Nevím, co mě to nakonec popadne, když se přinutím pohnout. Prsty nahmatám přívěšek křížku a pevně ho sevřu. Zavadím i o obojek.

Je zvláštní to říct, ale natolik jsem si na něj zvykl, že ho už vůbec nevnímám. Zato křížek je najednou těžký, tlačí mě do zátylku a pálí do prstů. Naštvaně za něj zatahám, řetízek povolí a utrhne se. Zůstane mi ležet v dlani.

Sice ho nevidím, ale cítím ho.

Nemůžu si vzpomenout, od koho jsem ho dostal. Netuším, co znamená. Že věřím v Boha? Že věřím v nebe? Že věřím, že tohle všechno je jen součástí něčeho většího?

Věřím v to, že Bůh na mě sere.

Naštvaně křížek mrštím oproti zdi. Slyším, jak se odrazil a dopadl někam vlevo od mojí nohy. Už ho potom nehledám. Nechci.

V tu chvíli mi je taková zima, že začínám drkotat zuby. Přestávám cítit prsty na rukách. Na nohách je necítím už dlouho.

Od zdí se odráží ozvěna mého smíchu. Je trochu hysterický, ale co už.

Kdybych nebyl srab, mlátil bych hlavou do zdi, abych to měl za sebou co nejdřív.

x

Je mi tak strašně špatně, že si nejprve neuvědomím, co se děje. A že to, co mě oslepilo, není světlo na konci tunelu.

Mžourám. Skládám střípky myšlenek k sobě – někdo schází po schodech, jsou otevřené dveře, světlo. Maličko se usměju. Samozřejmě mám radost, že mě tu Rufus nenechal chcípnout.

Ta pomine, když pochopím, že si vybral druhou možnost. A to pochopím, když mi přes hlavu přetáhne pytel a u krku ho utáhne.

V jednu vteřinu necítím skoro nic, svět a bolest jsou na míle vzdálené, v další cítím všechno. Do hajzlu, úplně všechno. Zaplaví mě adrenalin, pomůže mi vstát a vzpírat se.

„Rufusi, prosím, ne, prosím ne. Prosím. Ne!“

Chytí mě za krkem a vede ke schodům.

No tak sláva. Je to splněný sen. Teď už se sem vážně asi nikdy nevrátím. A já si přitom přeju se vrátit a najít zahozený křížek. Jsem tak patetickej. Najednou by mi byl dobrý, najednou bych o Boha a jeho přízeň stál.

Pozdě. Vyjdeme schody a definitivně nebe opustíme.

„Je mi to líto. Měl jsem to udělat už dávno,“ šeptá Rufus. Nevěřím tomu, že to doopravdy udělá. Nevěřím tomu, že je konec. Nevěřím tomu, že ho můžu ještě jednou slyšet.

„Rufusi, přestaň. Prosím. Sundej mi ten pytel. Sundej mi ho. Chci tě vidět!“

Zavede mě do prvních dveří vpravo. Koupelna. Jistě, nebude si chtít špinit koberec. Ten pičus, ten hajzl! Jak jen může, jak jen… Po tom všem. Vždyť jsem jen sebral telefon a vytočil jedno posrané číslo. A chtěl jsem ten hovor položit.

Byla to přece jen jedna chyba. Copak smazala všechno, co jsem udělal správně? Poslouchal jsem, tulil se, spal s ním. Vždyť jsem ho miloval, tak proč to nakonec nestačí?

„Tak dělej! Sundej ho!“ řvu hystericky. Málem se přitom udusím slzami.

„Chceš mít na výběr?“ řve nazpátek. Přes pytel mě popadne za vlasy a skopne na kolena. Tvrdě narazím na dlaždičky. „Jenomže nemáš na výběr. Není žádná možnost výběru! Ty! My oba! Kurva!“ Vrazí mi pořádný pohlavek, což ale ve výsledku skoro necítím.

„Sundej mi ten pytel!“ zaječím. „Rufusi! Sundej ho!“ Vlastně ani netuším, proč po tom tolik toužím. Jestli čekám, že se pak rozmyslí, nebo chci jen vědět, co dělá… Nevím. Je to ale rozhodně jednodušší, než ho prosit, aby mě nezabíjel.

Povede se mi vytrhnout a znovu vstát. Zrychleně dýchám. Slyším, jak přikročil blíž. Instinktivně zavřu víčka a zkusím couvnout. Jenže Rufus nakonec poslechne a pytel sundá.

Světlo mě oslepí, ale vlastně nepotřebuju vidět, abych mu řekl, co potřebuju. „Nikdy bych ti neublížil. To přece víš. Mohl jsem tě zabít. Pamatuješ? S tím švihadlem? Ale neudělal jsem to. Nechci, abys umřel.“

„Nevěřím ti!“ vyprskne. V ruce drží nůž – ten samý, kterým mi probodl ruku – což mi sebere slova z úst.

Zkusím pochopit, nebo nějak pojmout fakt, že je konec, že teď a tady všechno skončí, je prakticky nemožné. Neumím se přimět být klidný a odvážný. Neumím se přimět vymyslet cokoliv, co by mě mohlo zachránit. Žádná slova neexistují.

Pohlédnu Rufusovi do očí. Nevidím v nich zlomyslnost jako tenkrát, když si sundal masku klauna. Když se posmíval, že neznám kód od dveří. Když mi nasadil obojek a pustil ho, aby mi ukázal, že nad ním nevyhraju. Nevidím v nich ale ani nic hezkého, hřejivého.

Vzpomenu si na chvíli, kdy jsem byl nemocný. Kdy jsem blouznil a nic si nepamatoval. Jen jsem se upínal k jeho očím. Byly pro mě vším.

A teď… Nejsem si jistý, jestli vůbec ví, kdo jsem. 

Vyděšeně couvnu a narazím do umyvadla.

Moje mysl tohle nezvládne, ani nemůže. Ten strach je tak strašně silný, že všechno ostatní spálí, a já mám pocit, že sice stojím, sice dýchám, sice pořád žiju, ale zároveň i umírám.

Chci, aby to už skončilo, chci, aby to už kurva skončilo, protože tohle nevydržím.

Tak už mě zabíj, zabíj, chci zakřičet, ale je mi fyzicky tak zle, že ztratím schopnost mluvit.

A pak mi dojde docela legrační věc, že… to Rufus nejspíš nestihne, protože bolest na srdci vzrůstá a už dávno není jen ze strachu. Ne, docela určitě mám infarkt. Právě teď.

Instinktivě položím ruce na srdce a zalapám do dechu.

Úplně poslední myšlenka je, že nikdo by nikdy neměl cítit takový strach jako teď já.

Že je to… moc.

A pak něco někde povolí? Praskne? Možná. Ne?

Bolest je pryč, ale ne jen na srdci, úplně všude. Dýchám a žiju. A společně s tím povolím svaly, protože mi dojde, že jsem v nějaké podivné, nepřirozené křeči. Spustím ruce podél těla a čekám. Pozoruju medové oči. Jsou to jediné, co mě zajímá.

Medové jako zlatavé.

Medové, medové, medové jako včeličky jedové.

Co?

Zkusím se usmát, ale svaly v obličeji mám pořád zvláštně ztuhlé. A tak… veškerou pozornost zaměřím na Rufuse, oči, a to je všechno.

Rufusův výraz z ničeho nic pohasne. Ztratí energii, nebo odhodlaní, což mi přijde hrozně smutné. Místo toho, aby udělal, co zamýšlel, sesune se na zem. Zůstane na ní sedět jako hromádka neštěstí. Zvládne jen zvednout ruku a podat mi nůž. „Udělej to. Udělej to, prosím. Mattiasi. Už se to nedá vydržet.“

Nerozumím tomu, co mi říká, přesto opatrně nůž seberu. Držím ho v ruce a čekám, jestli ještě něco řekne. Všechno mi dojde prakticky vzápětí.

Nedokázal mě zabít. Nedokázal!

Chce se mi brečet. Chce se mi smát. Ale smát asi víc. A chce se mi i… žít. Cítím takovou úlevu. Takovou radost. Na ničem jiném nezáleží.

Rufus mě nedokázal zabít. Věděl jsem to. Věděl jsem, že mě miluje stejně jako já jeho. Ano, ano, ano. Miluje.

Položím nůž na umyvadlo a dojdu k němu, chytnu ho za ruce a vytáhnu na nohy. Pevně ho obejmu, nasaju jeho vůni a bez přemýšlení, protože v té chvíli nic není přirozenější, ho políbím na rty. Jemně a velice opatrně. Nevím, co mám přesně dělat, proto maličko otevřu pusu a on okamžitě zavzdychá. Což se mi nesmírně líbí.

A nic na světě není správnější.

„Co to děláš?“ zamumlá.

„Líbám tě,“ odpovím prostě. Hrudníkem se na něj natisknu a olíznu mu horní ret.

Je to perfektní. Je to ještě lepší, než jsem si představoval. Jsem rád, že jsem s tím počkal na Rufuse. Tak rád, tak moc rád. A chci, aby to bylo nezapomenutelné i pro něj.

„Chtěl bych… Chtěl bych se s tebou milovat. V posteli. Aby to bylo perfektní.“

Nevím, jestli chápe, co tím myslím, ale přikývne. Chytne mě za ruku a vede do ložnice. Ale já to po cestě nevydržím. Opřu se o zeď a přitáhnu ho k sobě. Dotkneme se vzájemně jazyky a já jsem z toho úplně hotový.

Poprvé vstoupím do ložnice, ale nemám čas si ji prohlížet. Je mi vlastně docela ukradené, jak to tam vypadá. Sednu na kraj postele, zatímco Rufus stojí ve dveřích a já z něj nedokážu spustit zrak. 

„Sedneš si?“ zašeptám opatrně a poklepu na místo vedle sebe. Jsem nervózní, ale ne tolik, kolik bych čekal, že budu při našem prvním společném milování. A všechen strach zmizí vzápětí, když se znovu políbíme.

Hladím ho úplně všude. Líbám ho úplně všude. Miluju ho úplně všude. Úplně celého. Od konečků prstů po poslední pramínek vlasů, který mu každé ráno trčí do strany.

Ležím za ním, společně pohybujeme boky a vzdycháme.

Je to zvláštní pocit, hřejivý, uspokojující a všeobjímající, vědět, že vám někdo zcela a kompletně patří.

Usmívám se, když vyvrcholím. Usmívám se, když vyvrcholí Rufus a přitom vydechne moje jméno. Usmívám se, když si položím čelo na jeho záda.

Usmívám se, usmívám se, usmívám se.

„Řekni, že nikdy neodejdeš,“ vydechne.

„Řekni, že mě nezabiješ. Slib mi to.“

Rufus se přetočí čelem ke mně. Je tak blízko, že cítím jeho dech na kůži. „Nemůžu být bez tebe. Tolik tě potřebuju. Miluju mít tě u sebe. Věříš mi to?“

Přikývnu. „Nikdy neodejdu. Budeme tady spolu žít navždycky. Ty a já.“

Dostanu pusu na bradu, pak na tvář, rty… Lechtá mě nosem, škádlí, prstem mi přejede po lícní kosti. Mazlíme se.

Rufus nás pak oba přikryje. Schová nás před celým světem pod peřinu a já naposledy otevřu oči, aby byl to poslední, co uvidím, než usnu.

Usměju se na něj. Protože jsem tak strašně moc šťastný.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ela
18. 8. 2020 21:53

medové, medové, medové jako včeličky jedové????? XDDDD

Tereza
21. 8. 2020 22:22

Tak tahle kapitola je něco. I ty předchozí byly hodně dobrý. Ale teď to všechno vykrystalizovalo. Musím víc a víc myslet na to, jak asi probíhá příprava k takovému příběhu… Kolik psychologických knih, článků…čehokoliv jste musely přečíst? Je to opravdu hodně dobře napsaný. To, co se odehrává v Mattiasově hlavě poslední kapitoly mi přijde fascinující. Myslím, že jste vytvořily supercool patologickej vztah. Kdy člověk vlastně ani neví, jak se k němu postavit. Na jednu stranu klukům fandí, aby se dali dohromady, ale na druhou stranu je mu to vlastně hrozně moc proti srsti, protože je to celý úplně špatně. A nakonec… Číst vice »

Tereza
23. 8. 2020 13:40
Reply to  szabi

To je tak hezká reakce, že měto úplně zahřálo u srdce 🙂 Moc mě těší, že jsem vás potěšila 🙂