MATTIAS, část čtvrtá


Zvracím podruhé. Jsou to hlavně žaludeční šťávy, v podstatě jen dávím a z očí mi přitom tečou slzy. Ramenem se opírám o stěnu a je mi příšerně.

Musím chodit, zahřát se, protože jestli si lehnu na zem, bude to ještě mnohem horší. A tak chodím. Pět kroků sem a pět tam a docela dobře ignoruju, jak se mi točí hlava.

Nějakou dobu přesvědčuju sám sebe, že o nic nejde. Je to jen místnost, čtyři stěny, podlaha a strop. Není důvod mít strach. A zima je… zima, nic víc. Možná, že se vlastně ani nebojím a to, co prožívám, je jednoduše fyzická bolest, kvůli které všechno vnímám zkresleně.

Rozhodnu se to v sobě potlačit. Zavřu oči, hodně pevně a dál chodím. Hlavně nezastavovat. Neposlouchat bzučení a nevnímat ostré světlo. Jsem přesvědčený, že když budu hodně chtít, zvládnu to.

Je to jen sklep.

Je to sklep.

Je to sklep, ze kterého nemám jak uniknout. 

„Jsem v pohodě. Jsem v pohodě. Jsem v pohodě.“ Všechno opakuju několikrát za sebou, jako nějakou mantru, která mi může pomoct. Jako modlitbu. Až na to, že já se nikdy nerozhodl, jestli v Boha skutečně věřím. Jestli v něj chci věřit. A teď jsem se ocitl v nebi a jsem tady sám. Neměl bych cítit, že je tady se mnou? Že ať už to dopadne jakkoliv… Jenže já necítím nic.

Zase se mi chce zvracet, ale tentokrát to v sobě udržím. Polije mě studený pot a dostanu zimnici a horečku zároveň, nejspíš. Vlhké vlasy mi zrovna nepomáhají. Obejmu se a dlaněmi třu holé ruce. Chci vydržet, nic jiného mě nezajímá, ale pravdou je, že krok za krokem ztrácím odhodlání.

Jak dlouho asi můžu jen tak chodit?

„Není mi špatně. Není mi špatně.“ Pak si vzpomenu, jak nás ve škole v kurzu pozitivního myšlení učili neupínat se k negativním výrokům. A tak opakuju pořád dokola: „Je mi skvěle. Je mi skvěle.“ A není.

Doufám, že Rufuse napadne za nějakou dobu zářivku zhasnout. Alespoň to. Alespoň to mi dopřej!

Jenže ona pořád svítí a bzučí a svítí a bzučí a bzučí. Ze začátku si říkám, že jen zrychleně dýchám, no a co. Ale po nějaké době už si nedokážu nic nalhávat. Po tváři mi tečou slzy a není v nich ani trocha vzteku. Je to jen bezmoc, totální bezmoc, protože mi dochází, jak strašně málo mě dělí od okolního světa.

Jedna zeď. Jedna posraná zeď. Dotknu se jí. Pohladím ji a pak do ní zlostně buším. Odřu si pěsti a klouby na prstech, zbytečně vybiju energii a akorát mě to rozhodí.

Takže raději zase chodím. Jeden krok, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, otočka, jeden, dva, tři čtyři, pět, otočka, jeden, dva…

Bolest začíná být neúnosná. Zkouším zjistit, jestli je pravda, že jedna bolest přebije druhou. Zvednu dlaň a prsty druhé ruky zatlačím na ránu od nože. Rty semknu pevně k sobě a zachrčím. Tlačím na ránu, dokud přes obvaz neprosákne krev. Ani potom nepřestanu. Nechci, protože ve chvíli, když zabořím prsty hluboko, skutečně zapomenu na svoje chodidla, na nevolnost, na střepy v mozku, na drkotání zubů…

Napadne mě, že bych vyšel po schodech, a tak dlouho bušil do dveří, dokud by neotevřel. Poprosil bych ho? Otevři, prosím? Asi ano, je to jen jedno slovo. Bez ohledu na to, co znamená, klidně bych to řekl, pokud bych se mohl vrátit do obývacího pokoje.

A kdyby neotevřel? Co bych řekl poté? Omluvil se, ačkoliv jsem nic špatného neudělal? Nechci se omlouvat, připadá mi to ponižující a nefér, ale omlouvám se jsou de facto pouze dvě slova, v čem se liší od prosím?

Dobře, poprosil bych a omluvil se.

Napadne mě celkem logická otázka, vzhledem k tomu, proč mě sem zavřel. Jestli bych se přitulil. Zjišťuju, že poslat ho do háje je mnohem jednoduší v teple a pohodlí, než když jsem tady.

Pohlédnu na schody, v mysli už po nich dávno jdu, klepu… Ale k činu nakonec nepřistoupím. Já to tady přece vydržím. Nenechám se zlomit jenom proto, že je zima.

Začínám se šourat. Tahám nohy za sebou, v podstatě se ploužím a pokaždé musím narazit ramenem o stěnu, abych se od ní odrazil a zvládl jít na druhou stranu. Přestože zářivka pořád svítí, z nějakého důvodu mám rozmazané vidění a nemyslím, že za to mohou slzy, které ne a ne přestat. Div, že se v nich do prdele netopím.

Nakonec… asi to vzdám, respektive moje tělo to vzdá. Podlomí se mi kolena a já spadnu na všechny čtyři. A pak už je to k podlaze směšně blízko a já se tomu poddám.

Přitáhnu kolena k sobě. Žaludek zase zlobí, a tak polknu zvratky a zaryju si nehty do zápěstí. Jsem stoprocentně přesvědčený, že mám horečku.

Upřímně mě nenapadne nic lepšího. Je to patetické a hloupé. A pokrytecké – ozývat se až teď, když potřebuju pomoc, ale musím to zkusit. Chci to zkusit. A zároveň s tím věřit.

Jakože spojím ruce, ale jsem tak slabý, že je ve skutečnosti jen položím na sebe a dál ležím na boku. Vlastně se ani nemodlím, jen šeptám stále dokola: „Prosím, prosím, prosím…“

Lhal jsem sám sobě, když jsem říkal, že to zvládnu. Nezvládnu. Jsem si jistý, že tady chcípnu a nejspíš dost brzo. A vlastně to i vítám. Bože, jen ať se už přestanu třást.

Vzdal bych se klidně i mojí jediné babičky. Kdyby cena za svobodu byla, že už ji nikdy neuvidím, bez váhání bych zaplatil. Jak jsem řekl, je to krutá hra.

Ačkoliv…  Nejsem si jistý, nakolik ji ještě hraju.

Už ani nadávat a křičet, anebo vyčítat nepomáhá. Naštěstí usnu, nebo omdlím, těžko říct.

x

Probere mě, když mi někdo položí ruku na čelo. Nejspíš máma, protože kdo jiný by kontroloval, jestli nemám horečku? Zkusím říct, že dneska do školy jít nezvládnu, ale vyjde z toho jen slabé zachrčení. Otevřu oči, ale netuším, kde jsem, protože všechno je v podivné mlze. Ani mámu přes ni nezahlédnu.

Máma mi pomůže vstát. Nemám ponětí, kam jdeme, ale je mi to vlastně celkem jedno. Prostě ji pevně držím za rameno a pohybuju nohama – levá, pravá…

„Je ti špatně, Mattiasi?“ zeptá se a já přikývnu. Chtěl bych jí povyprávět o šíleném snu, který se mi zdál. O nebi, kovových schodech a klaunovi s nožem, ale jsem tak unavený, že mi vůbec nejde mluvit.

Máma mě položí do měkkého. Zabořím obličej do polštáře a spokojeně vydechnu.

„Něco ti donesu,“ pronese a odejde. Nevím kam. A netuším ani, kdy se vrátila, protože netrvá dlouho a pomáhá mi do sedu. Uvědomuju si, že polykám prášek a poté mi přiloží ke rtům sklenici s vodou. Pálí mě v krku, ale piju hltavě, jako bych se bál, že je to naposledy. Máma mi ošetří ruku, což je legrační, protože je to ta samá ruka, co mi ve snu probodl klaun.

Slyším, jak něco vypráví. Slovům příliš nerozumím, ale uklidňuje mě to. Připadám si v bezpečí. Proto se mi nelíbí, když se zase zvedne a odejde. V dálce je slyšet cinkání.

„Mattiasi?“ pronese těsně u mého ucha. Jsem hrozně vděčný, že je zase tady.

Nezvládnu odpovědět. Jsem tak unavený, že ze mě vyjde jen zamumlání.

Lehne si vedle a přitiskne mě k sobě. Přesně v tu chvíli mi ale dojde, že… Že ta osoba, co se o mě stará, není moje matka. Poznám to podle vůně, protože všude kolem sebe cítím mandarinky. Jako bych ležel v mandarinkovém poli. Nadechnu se a navzdory zamlženému světu se usměju.

„Už je to v pořádku, opravdu. Jsem tady s tebou, neboj se.“

Přestávám cítit zimu, všechno tak nějak zpomaluje. Otočím se, abych zjistil, kdo mě drží, ale zapamatuju si jen medové oči. Medové oči? Neříká se hnědé? Přemýšlím nad tím, ale nakonec rozhodnu, že vlastně nezáleží, jak jim říkám. Hlavně, že tam jsou.

Netuším proč, nejspíš za to ještě pořád může ten sen, ale je to jako bych po hodně dlouhé době cítil, že nemusím nic řešit. V další vteřině usnu.

x

Nejdřív slyším cinkot. Cink, cink, cink… Netuším, co to je, ale příšerně mi to otravuje život. Cink. Přitáhnu deku blíž k sobě a schovám pod ni hlavu. Za chvíli se však ozve hučení mixéru. Otočím se čelem do místnosti a otevřu oči.

Jsem zmatený. Nepamatuju si, jak ani kdy jsem se dostal ze sklepa. Zbylo mi jen pár útržků, zamlžené vzpomínky, o kterých nejsem přesvědčený, že se skutečně staly. Napadnou mě dvě slova, medové oči, ačkoliv netuším proč.

Rufus vypne mixér a koukne na mě. Nevyznám se v něm. Netuším, co se mi snaží tím výrazem naznačit. Mlčky sleduju, jak přijde blíž a podá mi kelímek se zeleným smoothie. Zkusí mě pohladit ve vlasech, ale ucuknu. Nechci, aby se mě dotýkal, přestože mi něco napovídá, že jsem ho nechal u sebe, zatímco jsem byl mimo.

Ale to se nepočítá právě proto, že jsem byl mimo.

Nemám absolutně tušení, kolik času mezitím uteklo.

Rufus pustí televizi a na obrazovce naskočí animované pohádky. Popíjím smoothie a sleduju, jak pirát mluví s papouškem, který mu sedí na rameni. Upřímně jsou to pohádky pro děti kolem pěti let, ale… Všechno je lepší než mluvit s ním.

Rufus odejde do kuchyně. Nevěnuju mu pozornost, nevnímám, jak krájí ovoce, ne, ale je jako časovaná bomba. A já – místo, abych si užil pár vteřin klidu – čekám, kdy a jak vybuchne.

„Dej si,“ řekne a položí na konferenční stolek misku s ovocem a oříšky. Připadá mi, jako by se vážně staral a já si vzpomenu, co všechno jsem cítil, když mi bylo špatně. Jak jsem se k němu tiskl, jak jsem byl vděčný, že nejsem sám, jak jsem si přál, aby se vrátil, jakmile vůně mandarinek zeslábla. Jak jsem hleděl do medových očí a připadaly mi neuvěřitelně krásné.

Zvedne se mi žaludek. Co nejrychleji doběhnu ke dřezu a… Pozvracím se.

Rufus stojí kousek za mnou, sleduje mě a já mám chuť na něj zařvat, že tohle všechno je jeho chyba. Bojím se však, že bych musel do nebe. Teda do sklepa.

Vyplivnu do dřezu sliny. Otočím kohoutkem a vypláchnu si pusu. Mám pocit, že už se nikdy nebudu moct najíst. Už nikdy vidět jeho oči.

Nejprve očekávám, že se naštve, ale Rufus jen ukáže na sedačku. Poslechnu. Projdu kolem něj, stočím se do klubíčka a v televizi právě začne Hledá se Nemo – oblíbený film mojí sestry.

Těžko říct, kolik je hodin, ale… Třeba se taky dívá. Třeba, přestože jsme daleko od sebe, právě děláme něco spolu. Zasáhne mě to, proto skoro nevnímám, když Rufus přinese čaj a položí ho na stolek. Kýbl, nejspíš na zvratky, mi dá vedle sedačky. Pak si sedne, takže musím skrčit nohy, abych se ho nemusel dotýkat.

Nic neřeknu. Už nikdy nic neřeknu.

Ačkoliv bych chtěl, už kvůli Maddie, nedokážu vydržet celý film vzhůru. Klíží se mi oči, mám pocit, že mi zase trochu stoupla teplota. Usnu ještě předtím, než se Marlin vůbec dostane do Sydney.

x

Střídavě se budím a zase usínám. Občas stihnu zaregistrovat, co Rufus dělá, občas je mi to jedno a občas v dálce slyším cinkání.

Probudí mě, když sedne na gauč a nadzdvihne mi hlavu. Dá mi do pusy prášek a já poslušně polknu. Vnímám, když si lehne. Cítím, jak se mě dotýká, hladí po zádech, dýchá mi na krk, ale… Jsem tak slabý, že i když zkusím zvednout ruku, nejde to. Chci spát. Chci tak strašně spát, že vůbec neprotestuju.

Znovu se vzbudím, když chce, abych vypil čaj. Poslechnu, dvakrát si loknu a zase zavřu oči. Slyším ho, jak se ptá, jestli mi je líp. Neodpovím, protože… Ano, mnohem líp. Unavený, ale spokojený a to bych přece neměl být. Ne vedle něj.

Po prášku si připadám malátný a otupělý, mohl bych všechno svést na něj a asi to udělám, protože jinak netuším, jak vysvětlit, že ho nechávám u sebe. Že se neodtáhnu. Zadržím dech, ale nakonec jen vydechnu a povolím svaly.

Zavřu oči, abych se na něj nemusel dívat. Předstírám, že spím, a přesto na sobě cítím jeho pohled. Vytáhne mi zpoza trička křížek a pak ho zase schová. Přejede mi rukou po hrudi. Přemýšlím, kde je ta hranice, kdy už se musím pohnout. Od pasu dolů? Na holé kůži?

O tom, že bych se měl odtáhnout, přemýšlím dlouho, ale co když pak vybuchne. Co když zase skončím v nebi?

Když už mě pocity a výčitky začnou doslova sžírat, moje mysl se rozhodne utéct někam daleko. Jediným způsobem, který zná. Usnu.

x

Vzhledem k tomu, že jsem hodně času prospal, ztratil jsem úplně pojem o čase. Když se probudím, netuším, jestli je den. Netuším, jestli jsem tady pár dní nebo už jsem překonal první týden. Bez ohledu na to mi přijde skoro neuvěřitelné, že jsem měl někdy svobodnou vůli.

Uvědomím si to ve chvíli, kdy otevřu oči a zjistím, že na mě Rufus upřeně zírá. A drží přitom můj nárt.

Odvrátím zrak. Koukám všude, jen ne na něj. „Můžu na záchod?“ hlesnu tiše.

„Nevím. Nejsem si jistý, jestli jsi to na mě jenom nehrál. Možná se ti prostě líbí, že jsem k tobě pozorný, nemám pravdu? Možná jenom čekáš na moment překvapení.“ Poslední slovo zařve. Vyděsí mě to a moje reakce je bezprostředně na něj pohlédnout a zjistit, na co myslí. Ale jako vždy… Absolutně mu nerozumím.

„Chce se mi na záchod, do háje! Nic na tebe nehraju!“ vyštěknu útočně, protože… Protože před pár dny bych normálně vstal a šel a teď musím někoho žádat o svolení. Připadám si jako malé dítě, co nedokáže o ničem rozhodnout.

„Tak jdi,“ řekne po chvíli, jako by přemýšlel, zda mě raději nenechá pochcat.

Zmizím dřív, než se stačí rozmyslet. V koupelně pak strávím víc času, než je nezbytně nutné. Sedím na zemi a v podstatě přeskládávám vzpomínky. Nejsem na sebe naštvaný, že jsem… Že jsem ho nechal, aby se mě dotýkal. Nebyl v tom žádný eroticky podtext, nic. Ale možná jde o princip. Možná není dobré, že na sebe nejsem naštvaný.

Natáhnu před sebe ruce a prohlížím si obvázanou dlaň. Už skoro nebolí, jen občas při prudkých pohybech. Kdyby se mi to stalo doma, nešťastnou náhodou, vím, že bych to řešil ještě půl roku poté. Ale tady to ztrácí význam.

Pak se zaměřím na zápěstí. Pořád na nich mám modřiny, ale blednou. Za pár dní zmizí úplně. Ruka se zahojí. Zůstanou jen vzpomínky. Vzpomínky na to, jak jsem se kvůli pohodlí vzdal a nechal Rufuse, aby mě hladil. Představuju si, jak komukoli vysvětluju, proč jsem se nebránil. A jak pak nechápavě zírají, protože jim připadám slabý a nechutný a rozmazlený. 

Asi je to pravda. Nevím, co jiného říct.

Když se vrátím do obýváku, moje kroky vedou automaticky k sedačce. Jakmile na ni ale usednu, Rufus okamžitě vyjede. „Myslíš, že strávíš celý den v posteli, nebo co?“

„Tak co mám dělat?“ pokrčím rameny.

Ukáže na papíry položené na stole. „Počítat! Pojď sem. Všechno hezky vyřešíš. A za každou chybu strávíš hodinu ve sklepě. To aby sis nemyslel, že to můžeš osrat, já ti dám pětku a pustíme si film, jasné?! Koukej se snažit.“

Zamračím se, ale vstanu a jdu ke stolu. Zírám na papíry a pak na Rufuse a pak zase na papíry. „To si děláš legraci,“ vydechnu. Jsou to matematické příklady, otázky z biologie, fyziky… Absolutně nechápu, o co mu jde. Víc překvapený jsem byl, jen když měl na sobě klaunskou masku.

Rufus neodpoví.

Vím, že dohadovat se s ním nemá cenu, proto seberu černou fixu a začnu počítat. Jeden příklad je z kvadratických rovnic, což mě nesmírně pobaví. Div, že se nezačnu hystericky smát.

Dávám si na čas. Každou otázku procházím několikrát za sebou a stejně u některých vyloženě tipuju. Jsem z toho popravdě nervózní. Když sečtu otázky, u kterých absolutně netuším, vyjde z toho celkem legrační číslo třináct. Že bych strávil třináct hodin v nebi, je něco nepředstavitelného. A nemožného.

Rufus nakonec vycítí, že mám hotovo, takže vstanu a s testy dojdu k němu. Sedí u počítače, myslím, že pracuje, ale jistý si nejsem.

Stojím nad ním, zatímco testy kontroluje. Očima sleduju každý jeho pohyb. Svírají se mi vnitřnosti, když zastavuje u odpovědí, které jsem tipoval.

„Tohle jsou přece kvadratické rovnice.“ Ukáže na další příklad. „A tady musíš nejdřív spočítat závorku, to nevíš?“

Nejspíš opět vtipkuje. Ví o mně tolik, že by mě nepřekvapilo, kdyby si zjistil, co mi ve škole nešlo. Sevřu fixu pevněji a představuju si, jak mu ji zapichuju do oka.

V testu najde dvě chyby a usměje se. Teď už vím, proč ty testy vytáhl. Je to jen jeho další způsob, jak mě deptat.

Zvedne ruku a snad i bláhově doufá, že ho chytnu. Místo toho couvnu. „Já tam nejdu,“ zařvu z plných plic.

„Ježiši… Je to jen na dvě hodiny, tak nedělej scény.“

„Já. Tam. Nejdu! Nejdu tam. Prostě ne!“ hulákám. Vytrhnu mu papíry z ruky a zahodím je. Nestačí to, frustrace je pořád hodně silná, proto po Rufusovi mrsknu fixu. „Já tam do piči nejdu!“ 

Rufus mi vrazí facku. Přesně mířenou, tvrdou a nekompromisní. Jako by byl zvyklý dávat facky každý den. Trochu mě tím překvapí a než stihnu zareagovat, vrazí mi druhou. Pohnu čelistí a pak na sebe prostě hledíme. A přesně ten pohled, ten jeho idiotskej pohled, mi totálně zvedne mandle. Cítím takový vztek, facky jsou jen vrcholky ledovce, že se neovládnu a poprvé v životě někomu natáhnu. Vrazím mu pěstí do čelisti a on spadne na zem.

Sednu si na něj, aby se nemohl tak snadno bránit. Znovu ho praštím. A znovu. Za chvíli do něj buším hlava nehlava, abych ze sebe dostal všechno, co mi udělal. Nebo možná nejde o to, co udělal on, ale o to, co jsem neudělal já. Kousnu se do jazyka, na rukou mám jeho krev, ale je mi to jedno. Zabiju ho, protože se ksichtil.

„Ulevilo se ti?“ pronese, když zpomalím. Zase mám pocit, že nade mnou vítězí.

„Ty sráči jeden, nenávidím tě. Nenávidím!“ ječím. Mohl bych mu mlátit hlavou o zem, klidně ho i zabít, ale co bych dělal pak? Dostal bych se odtud?

Zkouším v rychlosti vymyslet plán, ale pravdou je, že jsem jednal spíše instinktivně a teď za to schytám trest. Kurva.

„Bože, ty seš vztekloun…“ Klid v jeho hlase je jasná známka toho, že má nade mnou navrch. Vrazím mu poslední ránu, spustím ruce a pohlédnu ke stropu. Po tvářích mi začnou téct slzy.

„Je ti líp?“ zeptá se Rufus. Položí mi ruku na bok. „Vstaň,“ rozkáže.

Sklopím zrak, naše oči se střetnou. „Já do té posrané místnosti nejdu,“ vzdoruju dál, protože mám strašný strach, že po tomhle tam shniju zaživa.

Shodí mě na zem a já se bouchnu do hlavy. Chvíli zmateně mrkám.

„Chceš mít možnost volby?“ řekne. Na zubech má krev a já mám tendenci uhnout pohledem – kvůli tomu si všimnu, že… Do prdele, on má erekci!

Hučí mi v uších a chci od něj co nejdál. Nakonec ze sebe ale dostanu jen jednu větu, která mi potom ještě dlouho zní v hlavě. „Já už nechci jít do té místnosti.“

Oba vstaneme, skoro jako bychom se na tom domluvili. „Dobře,“ přikývne spokojeně. Zhoupne se na špičkách a hned poté řekne: „Tak si sundej kalhoty.“

„Cože? Proč?“ Couvnu. Přes všechno, o co jsem poslední minuty bojoval, udělám krok k nebi.

„To je tvoje možnost volby. Můžeš si vybrat, Mattiasi. Vidíš? Nejsem tak zlý, nejsem vůbec zlý. Kolik lidí na světě může říct, že mají na výběr? Tak co? A nečum na mě, jak kdybych po tobě chtěl bůhví co, prosimtě.“

Nechci do nebe, ale druhá možnost, kterou mi nabídl, je prakticky nemožná. Je to totiž buď sklep, anebo… Nesundám si kalhoty, prostě ne. Ani na vteřinu o tom nedokážu uvažovat. Zakroutím hlavou a jdu do sklepa. Dobrovolně.

Sejdu po schodech. Na každém z nich, jak sestupuju níž a níž, mám chuť vrátit se do tepla. V tu chvíli nade mnou vítězí vztek a nespravedlnost, takže zastavím dole pod schody a čekám, až Rufus přijde zavřít dveře. Chci, aby mě viděl, aby pochopil, že se nenechám zlomit! Jenže nic neslyším. Až po nějaké době pochopím, že nepřijde.

Zírám na otevřené dveře a přemýšlím, jestli je to z jeho strany nějaká hra. Nebo test. Bojím se, co by následovalo, kdybych neuspěl. Jenže co po mně chce? Mám tady zůstat? Mám jít do obýváku? Naštve mě, že nemám nejmenší tušení, která z možností je správná.

Frustrovaně vzdychnu a rozhlédnu se po sklepě. Zářivka svítí, takže si všimnu, že je tady uklizeno. V kýblu není moč a zvratky jsou pryč.

Vsadím se, že to Rufus nejspíš uklidil kvůli smradu, ale stejně mi tím udělal radost. Což v sobě hodně rychle utlumím. Nechci k němu cítit nic lepšího než nenávist. Za všechno, co provedl.

Zase zírám na dveře. Pořád jsou otevřené a já tady strašně nechci zůstat. Ale musel bych si sundat kalhoty a to znamená… Vlastně nevím, co přesně to znamená.

Přecházím po sklepě, ačkoliv bych si nejraději sedl někam do kouta. Pak by mě ale zima dohnala dřív, takže udělám pět kroků tam, otočka, pět zpátky a otočka. Masíruju si spánky a hýbu prsty na nohou pokaždé, když zvednu chodidlo do vzduchu.

Nejhorší na tom je, že mohu kdykoliv odejít. Teď, teď, při dalším kroku, teď.

Vzpomenu si na Sayera. Sayer nesnášel zimu. Jednou přišel do školy ve dvou mikinách a odmítal si z hlavy sundat čepici. Já na druhou stranu hrdě prohlašoval, že jsem otužilý. Asi jsem o skutečné zimě neměl ponětí. Přesto jsem ji snášel líp jak on, Sayer by se tady…

Nechci hrát tu pošahanou hru. Poplácám se po obličeji, ale mozek mi stejně nedovolí vypnout. Znám Sayera od pěti let, prožili jsme spolu tolik. Zabírá většinu mých vzpomínek. V deseti jsme si oba rozřízli ruku a složili pokrevní přísahu – od toho okamžiku jsme bráchové a nikdy nikomu nepovíme, jak to bylo s rozbitou vázou.

Vím, že by pro mě udělal všechno. Vím, že mu strašně chybím. Vím, že má strach, stejně jako bych měl strach já, kdyby se něco stalo jemu. A přes to všechno mě v první vteřině, dřív, než stihnu zastavit svoje myšlenky, napadne, že bych si s ním strašně moc chtěl vyměnit místo.

Mrkám, abych zahnal slzy. Kopnu do kýble, ale zmrzlé nohy jsou citlivější, takže toho ihned lituju.

Jsem příšerný člověk, nebo ne? Nahmatám přívěsek křížku a pevně ho sevřu v dlani. Nejde nad tím nepřemýšlet. Nejde si neustále neopakovat, jestli to myslím smrtelně vážně. Vyměnil bych si s ním místo? Nechal bych ho tady dole mrznout a bát se o vlastní život, kdybych mohl být doma? Ne, jistě, že ne. Ne ne ne. Jenže…

„Do háje!“ vykřiknu. Slova se odrážejí od zdí. Do háje, do háje…

Je tak snadné být statečný, když je všechno v pořádku. Rozříznout si ruku a přísahat věrnost. Je dokonce možná i snadné zachránit někoho, když má člověk jen pár vteřin na rozhodnutí. Jenže v nebi čas nic neznamená. Pět kroků, otočka, pět kroků, otočka…

Dveře jsou stále otevřené. A já vím, že Rufus čeká, až přijdu. Je to test, jak dlouho tady vydržím, než zešílím. Než se zlomím a on vyhraje. Nakonec to tak fakt bude, to je jisté, protože nemám jak vyhrát.

Čas pořád běží. Přestože chodím, zima mě stejně dožene. Přestávám cítit plosky nohou a prsty na rukách. Zkouším s nimi hýbat, ale nepomáhá to. Stejně jako zahnat menší bolest větší bolestí, ale upřímně… Větší bolest si způsobit nedokážu.

Nedává to smysl. Nejsem tady tak dlouho, vydržel jsem mnohem delší dobu. Nejspíš za to mohou ty dveře. Ta možnost. Zírám na ně, zírám na schody, zírám na světlo vycházející z chodby.

O co se snažím? Znovu onemocnět? Zbytečně trpět?

Nakonec je docela možné, že vyjdu ven a ztratím jen svou hrdost a nebude po mně chtít nic… Nic. Mnu si ruce. Přikročím ke schodům.

Sayer by navzdory všemu nejspíš bojoval déle. Tenkrát na táboře vydržel z celého oddílu nejdéle stát na jedné noze. Nesnáší vzdávání.

Odsoudil by mě za to, že jsem to vzdal. Odsoudil by mě, protože jsem uvažoval o naší výměně. Ne. Odsoudil by mě, protože bych ji přijal.

Stoupnu na první schod. Nic se nestane. Nepřekvapilo by mě, kdyby Rufus celou dobu čekal za dveřmi a ve chvíli, kdy bych chtěl vyjít ven, mi zabouchl přímo před nosem. Přesto vystoupám až nahoru.

Jakmile vyjdu na chodbu, uslyším z obýváku zvuky. Trvá mi, než pochopím, že ten čurák hraje nějakou hru na počítači. Jsem nasraný, protože… Já nevím. Bylo jasné, že zatímco jsem dole, on dál žije svůj život, ale stejně se cítím ublíženě.

V chodbě jsou patery dveře. Jedny vedou do obýváku, druhé do nebe, třetí do koupelny. Z těch dvou zbývajících se jedněmi dostanu ven a druhými do ložnice, kam Rufus podle všeho chodí zcela minimálně, nebo jen když jsem ve sklepě.

Vyberu docela náhodně. Dojdu k těm, co jsou jako jediné nalevo od sklepa, a začnu namátkou zkoušet číselné kódy.

Představuju si, že se trefím. Představuju si, že se dveře otevřou a já běžím pryč. A nikdy nikomu neřeknu, jak jsem v záchvatu bezmoci zaprodal tetu, babičku a nejlepšího kamaráda. Bude to jen malé špinavé tajemství, které ale nějak zvládnu.

Jenže dveře zůstanou pevně zavřené a já to nakonec vzdám, stejně jako vzdávám všechno ostatní.

Rufus sedí u počítače, zírá na obrazovku a obličej má celý domlácený, jak jsem do něj bušil. Vzpomenu si na erekci. Vzpomenu si, jak mi přikázal sundat kalhoty. Hlasitě vydechnu a on vzhlédne. Z jeho pohledu nepoznám nic. Jen protočí oči v sloup a vyštěkne: „Čti si.“

U stěny leží hromada knih. Většinou jde o encyklopedie a učebnice.

Svalím se na gauč. Tyhle stavy, kdy začínám roztávat, jsou nejbolestivější. Jak krev putuje do zmrzlých částí. Čekám, až přejdou a přemýšlím, kterou z knih mám vybrat. Jestli je mezi nimi alespoň jedna, která by mě mohla zajímat.

Rufus praští dlaní do stolu. „Řekl jsem, aby sis četl, kurva! Chceš, aby ti odešel mozek?“ Psí známky se rozcinkají.

Vstanu a je to jako chodit po rozžhavených uhlících, ale nehádám se s ním. Byla by to jen další předem prohraná bitva.

Vyberu knihu, která leží úplně dole. Seberu ji a bezostyšně vytáhnu, takže se celý komín zřítí k zemi. Nekouknu na Rufuse, ale doufám, že alespoň tuší, co si o tom všem myslím. Přeskočím rozházené knížky a vrátím se na gauč.

V ruce držím Akvaristika pro fanatické nadšence. Bezvadný.

Otevřu ji na první stránce a následujících několik hodin na ni zírám. I když čistě teoreticky to nemusí být hodiny. Je hrozně zvláštní najednou neřešit čas, protože všechno v mém životě se doposud řídilo podle hodin v mobilu.

Čas vstávat, čas jít do školy, čas modlení v kostele… A teď nemám ani tušení, jestli je den nebo noc. Naštvaně sevřu obal knihy. Zní to hloupě, ale čas mi fakt chybí. A navíc zapomínám.

Z toho mám velký strach, protože si nedokážu vzpomenout na věci, které mi dřív připadaly naprosto automatické. V kolik hodin mám vyzvedávat Maddie z keramiky?

Nejsem tady tak dlouho. Nejsem. A já si přes to všechno nedokážu vzpomenout. Procházím vzpomínkami. Dojdu k názoru, že v pět, ale že bych byl stoprocentně přesvědčený… Vytáčí mě to, protože takové věci přece nemůžu tak snadno vypustit z hlavy.

Rufus nečekaně vstane a odejde. Trochu mě tím překvapí. Zírám na dveře, a když se vrátí, drží něco za zády. „Zavři oči,“ řekne.

Poslechnu, ale jsem odhodlaný s ním klidně zase bojovat, pokud by na mě chtěl sáhnout. Čekám bolest, každou chvíli budu litovat, že jsem se nebránil. Každou vteřinu… Ucítím něco na krku a pak slyším cvaknutí. Leknu se, otevřu oči a ruce mi automaticky vystřelí nahoru. Dotknu se krku a zjistím, že kolem něj něco mám. 

„To je pro tebe,“ usměje se Rufus. „Z estetického hlediska to není zrovna ta nejkrásnější věc, uznávám, ale… Myslím, že to takhle bude lepší pro nás oba. Ty nebudeš mít svázané ruce, budeš moct třeba něco uvařit a pomoct mi, a já se nebudu bát, že mě uškrtíš na šňůře od počítače, anebo že mě umlátíš knížkou o historii středověku.“

Mám obojek. Kolem krku mám obojek. Ten hajzl mi dal obojek! To zjištění mě natolik vykolejí, že na něj nejdřív jen nevěřícně zírám. A pak se stejně zeptám: „Co je to?!“ Jako bych potřeboval ujištění, že je to z mojí strany jen chybná domněnka. Že ze mě právě neudělal psa.

Pokusím se obojek strhnout, lomcuju s ním, tahám za něj, ale drží pevně. „Dej to pryč!“

Rufus z kapsy vytáhne mobil a zatřepe jím ve vzduchu. „Teď si nejsem jistý, jaká to je aplikace. Jedna je na žaluzky, jedna na světlo ve sklepě. Mám technologii rád, báječně usnadňuje lidem život. Ha, tady. Nejde o aplikaci, kterou najdeš na internetu. V podstatě jsem ji vymyslel.“

Pořád obojek držím. Pořád se snažím přijít na to, co má v plánu. Tohle přece nemůže myslet vážně!

„Něco podobného nosí psi, když hodně štěkají. A díky tomu, že jsem obojek propojil s mobilem, dostaneš výboj, kdykoli zmáčknu play. Zní to skoro jako hra, co? Mám to zmáčknout, abys viděl, jak to funguje?“

Nenávidím ho. Nenávidím, že se dobře baví. Znovu zkouším obojek strhnout a pak vybuchnu. „Takže co?!“ Shodím na zem knihu o akvaristice a poposednu na kraj sedačky. „Mám být tvůj čokl, nebo jak si to představuješ?“

Samozřejmě ho tím naštvu. Pohlédne na displej mobilu a pak něco zmáčkne. Mozek mě okamžitě varuje. Leknu se ještě dřív, než to přijde. Stejně ale nestihnu nijak zareagovat. Poprvé v životě dostanu elektrický výboj.

Sklouznu ze sedačky, dopadnu na koberec a nekontrolovatelně sebou škubu. Teď už jsem doopravdy jako loutka. Napadne mě, jestli jsem se náhodou nepochcal.

Je to jen jedna rána a netrvá dlouho. A pocit po ní je spíš nepříjemný, než vyloženě bolestivý. Ponížení, že musím zkontrolovat, jestli je tam dole všechno v pořádku, je vlastně mnohem horší.

Netušil jsem, že jde někoho tak strašně moc nenávidět. Tak strašně se zlobit.

„Výborně,“ odvětí. „Funguje to.“

Posadím se zpátky na svoje místo. Neudělám mu tu radost, nepřiznám, že mě zase dostal. Ne. Raději seberu akvaristiku, položím ji na klín a nalistuju libovolnou stránku. „Můžu si teď číst?“ procedím skrz zuby. „Je tu docela zajímavá část o Heterandrii.“

Uleví se mi, když vstane a odejde k počítači. Zhluboka dýchám, ale stejně na stránku šest dopadne slza. Všechny ostatní naštěstí udržím.

Obojek mě hodně tlačí. A čím víc na něj nemyslím, tím víc na něj vlastně myslím, což mě přivádí k šílenství. Všechno mě přivádí k šílenství. Obojek, nebe, cinkání psích známek, jak se dívá, nedívá, mluví, nemluví… Abych na všechno zapomněl a odvedl myšlenky jinam, začnu doopravdy číst.

Heterandria formosa neboli živorodka trpasličí. Dřív byla v akváriích docela běžná, nyní už je k vidění jen velice zřídka. Patří mezi nejmenší obratlovce, samečci dorůstají do 2,5 centimetrů a samičky maximálně do 4 centimetrů.

Prohlížím si živorodku na obrázku. Těžko soudit, jestli je vážně tak maličká, když ji nemám s čím porovnat. Prý se hodí i do těch nejmenších akvárií, což je podle mě nesmysl. Nikdo přece nechce žít zavřený na malém prostoru.

Ačkoliv Rufus má nejspíš jiný názor.

Trhnu sebou, když opět vstane. A uklidním se, když jde do kuchyně. Mít ho za zády je nepříjemné. Pořád mám pocit, že mi zkusí něco udělat. Nakonec ale jen donese čaj, jablko a krekry. Všechno položí na konferenční stůl a poté jde k počítači hrát své pitomé hry.

Ještě nějakou dobu čtu, než vezmu misku s krekry. Kmínové nemám moc rád, ale přesto je všechny sním a ještě cítím vděk. Vypiju i čaj, i když kelímek pálí a já si popálím prsty.

Pořád ještě mám obvázanou ruku.

Pohnu prsty. Trochu to bolí, ale je to skoro nic. Nic ve srovnání se vším ostatním.

„Do prdele,“ vydechne Rufus, ale nevěnuju mu pozornost, protože vím, že mluví sám pro sebe. Místo toho obvaz sundám a prohlédnu dlaň. Pořád je tam rána, i když ne tak hrozná jako na začátku.

Ale jizva asi zůstane.

Kolem hlavy mi prolétne míček. Kde se vzal, netuším. „Hádej, kolik goril se vejde do osobního auta,“ pronese Rufus a nadzvedne obočí.

Položím obvaz na stůl a absolutně nepředstírám, že by mě cokoliv z toho, co říká, mohlo zajímat.

„Sedm,“ odpoví sám sobě. „A kolik slepic?“ Z ničeho nic vstane, stoupne si přímo přede mě, chvíli upřeně zírá a pak si klekne. Zastaví se mi srdce. A divoce rozbuší, když mi položí dlaně na stehna a odtáhne je od sebe. „Žádná,“ usměje se. „Vždyť už tam jsou ty gorily.“

Sebere mi knížku, hodí ji na sedačku a posune ruce nahoru, výš, přímo k mému rozkroku.

Tohle ne, tohle ne, zní mi v hlavě.

„Sundej si kalhoty, Mattiasi.“

Zírám mu do očí. Medových očí – kurva! A pořád čekám, že se zasměje, že je to jen další pitomý vtip, který jsem nepochopil. Ale on se nezasměje. Je v obličeji úplně klidný. „Chci jít do sklepa,“ vykřiknu skoro hystericky.

„Sundej. Si. Kalhoty,“ zopakuje pevným hlasem.

Nehýbu se. Nejde to, nemůžu. Ne, já… Ne.

„Chceš mít na výběr?“ zeptá se a já jsem mu v tu chvíli nesmírně vděčný. Vděčný, že navrhne druhou alternativu. Je to slabý náznak svobody a naděje, ale pořád lepší než nic.

„Ano,“ přikývnu.

„Buď si sundáš kalhoty, nebo tě zavřu do sklepa a zapomenu, že jsem tě tam nechal. To se mi občas stává. Jsem dost roztržitý.“

Jako by mě v tu chvíli kompletně rozbil.

Musím si vybrat nebe, není jiná možnost. Nenechám ho na sebe sáhnout, nenechám ho, aby mi tohle vzal. Aby mě… Znásilnil. Prostě ne. Nebe. Nebe je jediná možná volba. Nebe.

Ve chvíli, kdy jsem připravený vstát, zaváhám. Představím si, jak jdu dolů, schod po schodu. Slyším bzučet zářivku a podlaha mě studí do chodidel. Představuju si, jak utíká čas, a já mrznu. Nakonec šílím. Vím, že tam nezvládnu zůstat. Nechci chcát do kýble, nechci se třást zimou tak strašně, že drkotám zuby a přeju si zemřít.

Ne. Nemůžu jít do nebe. Co když vážně zapomene? Co když tam chcípnu?

Postavím se. Rufus ze mě nespouští zrak.

Není to přece odpornej, starej chlap. Rufus je celkem hezký kluk.

O čem to kurva přemýšlím?

Zavrávorám, jak se mi zatočí hlava. Mám co dělat, abych zase hystericky nebrečel. V rychlosti sesumíruju obě možnosti. Nakonec vůbec nejde o jasnou volbu, protože se sám sebe musím neustále ptát, co by bylo, kdyby mě Rufus v nebi skutečně zapomněl.

Když zůstanu tady… Prostě zavřu oči a vydržím to. Přece to nemůže být tak hrozné. Na rozdíl od sklepa. Sakra. Do háje. Přece vážně nemůžu uvažovat, že bych…

Musím nějak rozhodnout. Teď.

Položím ruce na kalhoty a sundám je. Vystoupím z nich a nechám ležet na zemi. Tričko si stáhnu co nejníž. Těkám pohledem po místnosti a přemýšlím, co to kurva dělám!

To jsem vážně takový srab, že se raději nechám ojet, než abych vydržel trochu zimy?

„Máš strach?“ vydechne Rufus.

„Ano,“ přiznám. Kdybych vybral nebe, nejspíš bych právě šel po schodech – zářivka svítí a já mám strach, že už nikdy neodejdu. „Nech mě, prosím,“ zamumlám.

„Blá blá blá,“ pronese Rufus s úsměvem na tváři. Je spokojený. Zase vyhrál. „Nemusíš se ničeho bát. Prostě se jenom nehýbej, dobře?“

Teď bych se dotkl zdi, otočil se a šel k té naproti. Pět kroků. Jeden, dva, tři…

„Zopakuj mi, co po tobě chci. Abych měl jistotu, že si rozumíme.“

… čtyři, pět.

„Ne-nemám se hýbat,“ řeknu, jak nejklidněji dokážu.

Rufus zvedne ruku, vsune mi ji pod tričko a položí na rozkrok. Pohne s ní. A já se příšerně rozbrečím. „Nedělej to, prosím,“ škemrám. Slzy mi tečou přes rty na tričko.

„Zavři oči.“

„Já nechci.“

„Zkus to.“

„Ne.“ Brečím tak, že se musím kousnout do rtu, abych neškytal nahlas. Pořád stahuju tričko přes rozkrok, ale k čemu mi to je, když už tam má ruku?

Ale já si přece vybral nebe. Chodím teď ode zdi ke zdi a mluvím se zářivkou. Přemlouvám ji, aby sklapla.

Rufus dosedne na paty a zároveň s tím mu ruka klesne. „A když ti slíbím, že budu oblečený? Přemýšlej o tom. Zkus najít přijatelnou variantu pro nás oba. Abys mě nezklamal a nenaštval, a přitom se nerozbulel jak holka.“

„Já jsem tohle nikdy nedělal.“ Volnou rukou otřu slzy. „Ani jsem se s nikým nelíbal,“ přiznám. „Prosím tě, neber mi to, Rufusi.“

Najednou strašně lituju, že jsem všechny ty věci doteď nedělal. S kýmkoliv, koho bych si sám vybral. Možná by to pak pro mě nebylo tak těžké. Jenže já čekal, protože jsem chtěl, aby to bylo s holkou, kterou budu mít rád. Jsem idiot, romantický idiot.

„Já přece vím, že jsi panic. Taky jsem s nikým nebyl. Nedělej z toho vědu.“

Jeho přiznání mě překvapí, ale ne tak, abych nad ním dlouho uvažoval. „Rufusi,“ zamumlám znova. Vím, že ho nepřesvědčím. Tak jako jsem ho nikdy o ničem nepřesvědčil. Přešlápnu a pustím tričko. Chci to mít co nejrychleji za sebou.

„Prima,“ usměje se Rufus a zírá mi přitom na penis. „Zavři oči.“

Poslechnu, protože je pak jednoduší představovat si, že jsem se nezachoval jako nějaká rozmazlená děvka. Jsem v nebi. Poskakuju, aby mi bylo tepleji. A přitom vím, že jsem rozhodl správně. Rufus nakonec vyměkne.

Zachvěju se, protože mě… olízne. Cítím na penisu jeho jazyk. Zatnu ruce v pěst a zapomenu dýchat. Nepohnu se. Ale Rufus na žádnou reakci nečeká, v další vteřině rty obejme penis a zasune ho dovnitř.

Nebudu lhát, mnohokrát jsem si představoval, jak mi někdo kouří. Koukal jsem na porno a honil si u toho jako normální obyčejný kluk. Jenže jsem nechtěl, aby to bylo takhle.

Přeju si, aby to na mě nemělo žádný vliv.

Myslím na hnusné věci. Opakuju si, že mi kouří kluk. Že jde de facto o znásilnění. Že je to celé špatně. A přes to všechno… tvrdnu. Jsem vzrušený, začínám zrychleně dýchat, potím se a povolím pěsti.

Zasténám. 

Rufus se odtáhne. Napadne mě, jestli je konec, ale pak znovu přirazí hlavou. Je to naprosto nečekané a dostane tím z mě další hlasitý vzdech. Myslím, že mám horečku.

Jsem neskutečně vzrušený, tak moc, že v mysli nemám jedinou myšlenku. Všechny jsou pryč a já nevím, co dělat. Nic podobného jsem nikdy nezažil.

Tohle je… Nechci to říkat. Nechci přiznat, jak se cítím. Co cítím. Protože je to… Kurva. Zrychlí pohyby hlavou. Do prdele! Je to SKVĚLÝ! A já nedokážu, nemůžu, nechci přestat.

Nevydržím dlouho. Stačí, když uslyším mlaskavý zvuk, ucítím jeho jazyk a prostě mu vyvrcholím do pusy. Skoro se složím, jak silný je to zážitek.

Nemůžu popadnout dech. Stojím tam jak socha, zatímco on stále klečí a čistí mě. Jazykem. 

Otevřu oči až ve chvíli, kdy vstane a rozcuchá mi vlasy. Pohlédnu mu do očí a zase mi naskočí to slovo. Medové. Pomalu oddechuju a s každým výdechem mi stále víc a víc dochází, co se právě stalo.

„Tvářil ses krásně, když ses udělal,“ pronese. Vyjde z obýváku a já zůstanu sám.

Právě jsem se udělal do krku klukovi, který mě unesl. A líbilo se mi to.

Jen s vypětím sil si dokážu natáhnout tepláky a spadnout na gauč. Popadnu deku s obrázkem Čaroděje ze země Oz a doslova se pod ni schovám. Jako by mě mohla ochránit. Což nemůže.

Vlastně ani nemyslím na Rufuse. Zlobím se sám na sebe, nenávidím se. Jak jsem mohl… Jsem zvrácený, odporný. Co kdyby to někdo zjistil? Jak by reagovali rodiče, kdyby zjistili, že jsem si nechal dobrovolně vykouřit? A udělal se přitom. Rufusovi do krku. Bože, do háje!

Měl jsem vybrat nebe. Měl jsem raději zmrznout.

Skoro nevnímám, když Rufus přijde a začne vařit. Slyším jen cinkání známek. Cink, cink… Copak jeho to nepřivádí k šílenství? Vyvrcholil jsem mu do pusy. Cink. Jak jsem mohl? Cink. Nejraději bych ho tím pitomým řetízkem uškrtil!

Podá mi misku s jídlem. Mám hlad, tak nijak neprotestuju. Jsou to těstoviny s kukuřicí a něčím… zvláštním. Nevím, co to je, ale začínám mít pocit, že Rufus nejí maso. A nepije kravské mléko. Kolem krku mu cinkají známky. Vykouřil mi.

Jak na to mám zapomenout?

Pustí televizi a podá mi limonádu. „Na co se chceš dívat?“ nadzvedne obočí. Působí, jako by se nic nestalo. Normální den, normální život.

Hajzl! Nenávidím ho, protože byl jemný. Protože to udělal tak, aby se mi to líbilo. Byl bych raději, kdyby mi ublížil? Ne, to asi ne. Nebo nevím. Jak se mám cítit jako oběť, když…

„Řekni mi aspoň něco,“ pronesu po chvíli. Netuším, jestli mi odpovědi mohou pomoct, ale přesto je chci znát. „Jednu malou odpověď, prosím.“

„Dobře. Ale jez. Musíš mít hlad.“

Naberu plnou lžíci a vložím ji do úst. „Proč jsem tady?“ promluvím s plnou pusou.

Rufus chvíli přepíná televizi. Na okamžik to vypadá, že moji otázku neslyšel, ale než ji stihnu zopakovat, odpoví. „Protože jsem tě sem dovezl. Počkal jsem na tebe na cestě, kterou chodíš – kterou jsi chodil ze školy. Až na úterý a čtvrtek samozřejmě. Bylo to jednoduché. Lidi si myslí, že se jich spousta věcí netýká, takže je pak překvapí, když se něco stane zrovna jim. Uložil jsem tě do auta a odvezl domů. Choval jsem se k tobě hezky. Když jsi byl mimo, nic jsem neudělal, chápeš?“

Nechápu nic. Nechápu, jak ví, že jsem v úterky a čtvrtky nechodil ze školy domů. Nechápu, jak ví, kudy chodím. Nechápu, jak jsem se mohl udělat.

„Jsi tady, protože mě to těší, Mattiasi.“ Usměje se. Připadá mi, že to myslí upřímně, že je doopravdy rád. Znovu přepne. Na obrazovce se objeví Steve Rogers. „Můžeme se dívat na tohle, anebo si stejně jako většina lidí myslíš, že je Kapitán Amerika kretén?“

Dochází mi, co všechno mi vlastně říká. „Ty… Tys mě sledoval? Vyhlídl sis mě? Proč? PROČ?“ Poslední slovo de facto zařvu. „Já jsem…“

Utne mě uprostřed věty. „Jez. Jez, nebo ti příštích dvacet čtyři hodin nedám ani piškot, dobře?“ Vykouzlí milý úsměv. Jako bych ho měl milovat za to, že mi dovolí jíst. Zakloním hlavu a pohlédnu na strop, abych se uklidnil. Prý to zahání slzy. A taky dost mrkám.

Za poslední dny mám hodně stažený žaludek. Po pár soustech jsem plný a je mi špatně, ale sním všechno, protože nevím, za jak dlouho dostanu další jídlo. Je to vlastně moc dobré, chutná mi to mnohem víc než mámina pověstná sekaná. Což je prostě k posrání!

„Proč já?“ nadhodím po chvíli znovu.

Rufus se na mě otočí. Pod tím pohledem mi není právě dobře. „Líbíš se mi,“ pokrčí klidně rameny.

„Líbím…,“ začnu, ale pak mi dojdou slova. Takže to, že jsem tady, je proto, jak vypadám? Vždyť… nejsem nijak zajímavý ani obzvlášť hezký. Připadám si skoro podvedený. „Já se… Takže jsi mě unesl, protože se ti líbím. Tos mě jako viděl na ulici a řekl sis, že se ti líbím a prostě si mě vezmeš domů?“ vyjedu na něj. Vím, že bych se měl krotit, ale jsem natolik konsternovaný, že vůbec nepřemýšlím.

„Viděl jsem tě na fotce, když jsem byl u vás doma,“ odvětí. Upije trochu limonády a pak mi ji podá. „Napij se.“

„CO?“ vyhrknu. Limonádu zcela ignoruju. „Tys byl u nás doma? Kdy?“ Šokuje mě to víc, než všechno ostatní, co kdy řekl. 

Položí kelímek s limonádou na stůl. „Asi před dvěma lety. A teď buď ticho, jo? Chci se dívat.“ Zesílí na televizi zvuk. Ale jestli myslí, že teď sklapnu, tak je blázen. Nemůžu, nejde to. Vždyť mi právě řekl…

„Před dvěma lety? Tys…Tos…“

Dva roky. On tohle všechno připravoval dva roky a já mezitím nic netušil. Že jen kousek ode mě někdo zařizuje byt, abych nemohl utéct. Vždyť to je tak…

„A to ses jako tenkrát rozhodl, že mě uneseš?“ Chci to slyšet.

Rufus se zasměje. Možná tomu, že Kapitán Amerika dostal ránu od Iron Mana a možná mojí hloupé otázce. „Únos? To je trochu nadsazený, nemyslíš?“

„Nadsazený?“ vyštěknu naštvaně. Třísknu s miskou o stůl. Přerývaně se nadechnu a cítím, jak červenám zlostí. „Jak bys to teda nazval?“

Pokrčí rameny. „Nevím. Prostě jsem tě vzal domů. Vím, že tady budeš šťastný. Řekl jsem, aby ses napil, ne? Posloucháš mě?“

Zakroutím hlavou. Vážně řekl, že tady budu šťastnej? Napiju se, jako poslušný idiot, ale nedokážu od něj odtrhnout zrak. Před dvěma roky byl v našem domě, viděl mě na fotce a rozhodl se, že se mu líbím. A teď jsem tady. Chtěl bych vědět, co je to za fotku. A zničit ji.

Za tohle všechno může jedna hloupá fotografie. Vážně? Stačí tak málo?

Rufus se pohodlně opře a natáhne ruce před sebe. „Pojď sem.“

„Proč? To ti nestačilo… tamto?“

Znovu mě zachvátí panika. Udělal jsem se. Rufusovi do pusy. Ach bože.

„Chci, aby sis lehnul ke mně. Uděláš to hned, nebo se k tomu budeme muset dopracovat složitější cestou?“

Ví přesně, co má říct. Jak zařídit, abych poslechl. Po všem, co jsem musel podstoupit, je tohle už jen špička ledovce. Přesto se cítím nepříjemně, když si na něj lehnu a on mě obejme a pohladí ve vlasech.

Zavřu oči, chci usnout. Jenže moje mysl mi nedovolí utéct před realitou.

Omlouvám sám sebe. Jsem schovaný pod dekou na pohodlném gauči. Najezený. Dostal jsem limonádu a můžu jít kdykoliv na záchod. Kdybych vybral nebe, dost bych teď trpěl. To jako omluva přece stačí. Tak proč se necítím líp? Proč si připadám jako ten nejhorší člověk na světě?

Až odsud uteču, nesmí se o tom nikdo dozvědět. Nesnesl bych, kdyby rodiče věděli, co jsem provedl. Nemyslím totiž, že by dokázali pochopit, proč jsem to udělal. Nikdo to nedokáže pochopit!

Bude to jen další špinavé tajemství, o kterém vím jen já a Rufus.

Cítím mandarinky, všude jsou samé mandarinky. Podvědomě mě to uklidní.

Nakonec usnu.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tereza
15. 7. 2020 22:04

OK…Tak tentokrát bylo pro mě mnohem těžší číst Mattiasův pohled. Celou dobu jsem se cítila stejně frustrovaně a prožívala jeho boj sama se sebou. Není mu co závidět. Naproti tomu Rufus…

Květa
16. 9. 2020 20:29

Nikdy jsem nečetla takovouhle sondu do lidské mysli, když zažívá takové trauma. Je to fascinující a děsivě zároveň. Nevím jak Mattias, ale já bych z toho měla trauma do konce života.

A mimochodem, tleskám za nebe. To přirovnání je prostě naprosto boží.